Úvod

Laima

Při tvém talentu ke kreativnímu šití by patrně nikdo nečekal, že tvoje cesta povede k oboru biochemie na univerzitě ve Vilniusu - nikdo by však nebyl patrně schopen předvídat, kam povede dál.

Botanika ti byla blízká. A nebylo divu. Už odmalička se kolem tebe dařilo podivně rostlinám - i ty nejzapeklitější exempláře, nad kterými si tvá matka škubala vlasy, udržet je naživu, v tvé péči vzkvétaly, aniž bys tomu věnovala příliš námahy.
Nebylo to však dřív, než na univerzitě, když sis povšimla, že se rostliny kolem tebe chovají podivně, jako by reagovaly na tvá přání a myšlenky. Nevšimla sis toho však jako jediná.
Jednoho odpoledne káva v tvé oblíbené kavárně, ve které ses občas připravovala na večerní seminář, chutnala trochu zvláštně. Připsalas to špatně umytému hrnku, však trocha mýdla nikoho nezabila...

Probudila ses ztěžka, s hlavou jako po hrubé kocovině, na naprosto cizím místě. V naprosto cizím světě. Události dalších týdnů jenom prohloubily první dojem - unesla tě sekta divných lidí, co umí divné schopnosti, prohlašuje, že patříš mezi ně, že jsi taky Nadaná. Co hůř, nemělas žádný způsob, jak utéct.
Nebylo lehké si přivyknout. A nová 'rodina', sekta, která si říkala Bratrstvo, to rozhodně lehčím nedělala - drtivá většina ostatních tam si cenila moci a nadvlády síly, a tvoje něžně dívčí vzezření, talent zacházet s flórou a později proměna v jednorožce byly vysmívané.
Teprve unikátní dar přimět ostatní mluvit pravdu, ať chtějí, či ne, ti získal trochu respektu. Z obyčejného pěšáka ses stala důležitým, ceněným majetkem - a mimo jiné to znamenalo, že ses při cestách za vyslýchanými (s notným doprovodem dalších Bratří, kdyby tebe či 'nepřátele' napadaly nějaké hlouposti), podívala ven.
Svět... se změnil. Celý svět. Temně zatažená mračna, skrze něž nikdy neprosvítalo slunce. Zeleň, skomírající do sucha pod tíhou zamoření radiace a nedostatku světla. Nefungující technika. Civilizace, lusknutím prstu, pryč.

Bylo náročné se s tím vypořádat. Stejně jako uvěřit, že takhle to je po celém světě. A bylo hůř. Bratrstvo pořádalo pravidelně útoky na cosi, čemu říkali Triskelion - pravděpodobně další podobná sekta. Ze skoro každé výpravy se vraceli Bratři a Sestry spokojení, vysmátí, zakrvácení - adrenalinem povzbuzení, vtipkovali o posledních momentech očividně teď mrtvých lidí.
A pak bylo ještě hůř. Bratrstvo se rozpadlo. Viggo Eikkinen, známý také jako Loutkař, pasoval se po zabití starého vůdce na nového, a ukořistil tebe do svých řad. Do svých řad, složených z těch nejhorších vyvrhelů, kteří se jen v Bratrstvu nacházeli. Lidé, ze kterých ti bylo fyzicky špatně.

Přesun do nového sídla byl ovšem dobrou zprávou - místo, kde se Viggo plánoval usadit, se nacházelo v Amazonském pralese - který si držel svou sílu, a skrze spojení s flórou posiloval i tu tvou. A po poslední kapce, kdy se tě jeden z Viggových oblíbenců pokusil znásilnit, rozhodla ses uprchnout.

Kopyta tvou jednorožčí podobu nesla svižně džunglí... než tě začali dohánět lovci Bratrstva. Nebo spíš... jeden jediný. Stačil.
Znala jsi ho, od pohledu, nepamatovala sis jeho jméno, jen jsi věděla, že má v celé té organizaci vysoké postavení. Míšenec, který byl postavou daleko mohutnější, než by mu jeho původ měl umožňovat. Ten, který na sebe bral podobu obřího pekelného psa, žárem spalujícího všechno kolem. Ten, jehož jsi osobně viděla v lidské podobě roztrhnout živého, dospělého muže po délce páteře vedví. Ohnivé oči svítily ve tmě pralesa, vnímala jsi jeho žár ničit zeleň skrze stromy a keře v okolí téměř bolestivě.
Byl ti v patách... mohutný skok... a místo aby pekelný pes spálil jemnou srst a kůži tvého těla, dopadl na tebe jako muž, pevnou svalnatou paží tě sevřel kolem krku, loktem pod čelistmi.
Ozvalo se hlasité *lup* a svět černal, za očima mžitky a kolem žaludku pocit, jako by se ždímal v pračce.

Když ses rozkoukala, stála jsi na pláži. Studené, šedé moře pod zataženou oblohou pravidelně zalévalo pruh světlého písku. Míšenec v lidské podobě stál opodál, a oprašoval z dlaní cosi, co připomínalo rozdrcené zbytky rudého krystalu.
"Tfuj, taky by se mohl naučit je dělat tak, ať s přesunem zmizí," ušklíbl se tmavovlásek pro sebe.
"Co ty, jsi v pořádku?" tmavý pohled se stočil k tobě.

Nový svět

Někde v jiném světě...

Ráno bylo obyčejné, nijak se nelišilo od ostatních. Od doby, co jsme museli opustit naší krásnou obrovskou pevnost a přestěhovat se do Německa, probíhaly neustálé opravy, úpravy a nikdo neměl čas zahálet. Po běžné ranní hygieně a oblékání jsem se pomalu vyšourala z pokoje na snídani. Zatím, co jsem posunkem ruky v jídelně všechny zdravila, nabrala jsem si jídlo a zamířila si to na mé obvyklé místo vedle Nika. Jemně jsem se dotkla jeho ramene, abych mu dala vědět, že jsem zde a mile jsem se na něj usmála.
Než jsem se však stačila vůbec do něčeho zakousnout, vyrušil mě mužský hlas.

„Nazdar mrtvolko.“ pousměji se. Erdenovi očividně do smíchu ale moc není. Tváří se extra důležitě a žádá mě, abych se rychle najedla, že mě potřebuje. Protočím oči, ale kývnu a pokusím se do sebe rychle něco nasoukat, než za ním vyrazím. Nejsem sama, koho si odchytil. Na místě je se mnou i Ian. Čeká nás mise do Londýna. Zdejší základna odráží skupinu zombie, takže nemají čas prověřit pach zdivočelého, který byl zachycen kousek od centra. Kvůli neustálím útokům Bratrstva ale musíme být nenápadní, proto jedeme jen ve dvou.
Dalších otázek netřeba, s pomocí jetu nás vyhodí na kraji Londýna a dál musíme po svých. Takřka po pár metrech nás však zmerčí skupinka nemrtvých. Při útěku se nevědomky rozdělíme a každý běží jiným směrem. Díky neustálému ohlížení si ani neuvědomuji, kam běžím. Párkrát jsem zakličkovala mezi uličkami, najednou jako bych viděla záblesk světla. Leknutím zakopnu o chodník a svalím se na zem. Snažím se zase rychle postavit na nohy, ale v tom si všimnu, že za mnou už nikdo neběží. Hledám vysílačku abych zjistila, jak je na tom Ian, ta mi ale někde musela vypadnout. Nezbývá mi nic jiného, než zkusit najít pachovou stopu.

Procházela jsem ulicemi Londýna snad už hodiny, pach ale furt nikde. Najednou mě začne šíleně bodat na hrudníku. Co to sakra… Bolest se zhoršuje, až mě dostane do kolen.

...Ve chvíli vidím před očima úplně jiné místo.. v dálce před sebou poznávám Erdena, Lucase a další členy týmu. Nejspíš jdu za nimi, ale.. nemůžu nic dělat, jsem pouze jako pozorovatel. Po chvíli mi dojde, že jsem na misi v New Yorku. Tenkrát začala tahle blbá apokalypsa… Jenže něco tu nesedí, šla jsem v popředí týmu, nebyla jsem pozadu… Za sebou uslyším dusot kopit, než se za nimi však stihnu otočit, hrudním košem mi projede roh. Ukrutná bolest postupně odeznívá, s postupující tmou před očima, až nevidím nic…

Probudím se a nemůžu popadnout dech. Úzkostlivě si sáhnu na hrudník, ale je čistý. Díky mému rozhození ani nepostřehnu postavu přede mnou. Až když na mě začne mluvit, uvědomím si, že nejsem sama. Je to hlídka z Londýnské pevnosti, vysvětlím mu situaci. Překvapí mě informací, že žádná stopa v nejbližší době zachycená v okolí nebyla a že s pevností v Německu dnes vůbec nemluvili. Největší šok pro mě však je, když mi na základně oznámí, že jsem vlastně oficiálně mrtvá. S okamžitou platností mě přesouvají do „mého domova“.

Nový Domov

Pevnost Holtgast 27. - 31. řijna

První dny nebyli jednoduché. Zatím co jsem zjistila, že jsem nejspíše prošla portálem z jiné dimenze, pronásledovali mě vzpomínky zdejší Lei. Od smrti Iana, kterou si sama očividně dost vyčítala, až po opakující se noční můry o vlastní smrti. Chudák Val si se mnou na pokoji musela zkusit, nemálokrát jsem se probudila s křikem a neustále jsem se škrábala na hrudníku, v místě smrtelné rány, až do krve. Ani rozhovory s ostatními pro mne nebyli jednoduché. Když už se mi nezačali při pohledu na ně vracet „její“ vzpomínky, většina na mě hleděla jak na ducha. Bylo to až nepříjemné a stále mě pronásledoval pocit, že sem úplně nepatřím.
Postupem času, snad díky Jedincům, kteří mě prostě vzali jako návrat jejich Lei, jsem se zde začínala cítit o něco lépe. Jakoby se moje mysl začala přizpůsobovat i „jejím“ pocitům a vzpomínkám. Jenže můj příchod byl očividně těžký pro více lidí. Několikrát jsem zachytila Nikolaiovo bolestivé odvrácení pohledu. Věřila jsem, že se snad naše přátelství dá vrátit, konec konců podle vzpomínek byl v obou realitách můj dobrý kamarád. Co nejdřív se s ním pokusím promluvit.

Odpolední tréning byl zajímavý, trošku mě rozptýlil, i když jsem dostala od Rúny trošku na frak. Vypadala však, že jí to hodně mrzí, když mi i přispěchala na pomoc. „Nic mi není, děkuji.“ Usměji se na ní. „Dobrá práce.“ Pogratuluji jí a odeberu se stranou trénovat s ohněm.

Tonushchiy

Pevnost Holtgast, 31. října

Shledání s těmi třemi je... milé. Vrátili se. Nevím... jestli to vyvolává hlubší pocity. Vrátili se, ale mohli každým dnem odejít. Odchod především Daniela... bolel. Mně. Netuším, jestli jeho - mojí bolesti svědčily leda kočky.
Ten podivný pocit vyhoření, pocit, že jsem... v hlavě daleko starší, daleko unavenější, než má moje tělo právo být, se za mnou táhl nadále. Momenty, kdy mě vlastní myšlenky natolik pohltily, že jsem přestal vnímat okolí, se stávaly častějšími.

Nenechával jsem to na sobě znát. Alespoň tak, jak to šlo, jak to bylo možné. Navenek přátelský, milý, k ruce pro každého, kdo potřeboval pomoct, utěšit, podpořit, však to je to jediné, proč jsem. Co jsem zbyl.
Uvnitř... byla prasklina, která se rozšiřovala, kterak mě to v duchu táhlo dvěma směry. Jeden... kterého jsem se bál. Jeden... po kterém jsem toužil, ten, který pokaždé, když se myšlenky rozutekly, soustřeďoval je jedinou cestou. Ať už k chladu ostří, či do tmavých vln studeného moře kousek od pevnosti. Nebyl jsem dost silný na to, dát obě poloviny dohromady. Jedním směrem jsem se vydat nedokázal, druhým zoufale nechtěl.
Koljův hlas zněl v posledních dnech silněji, občas... jen na pár chvil, nepamatoval jsem si, co jsem v předchozí minutě dělal. V některém z těch slepých momentů se mi ztratily léky, co mi prvně pomáhaly zbavit se Koljova hlasu. Nedokázal jsem je najít, a nebyl jsem schopen donutit se zajít si na ošetřovnu pro nové. Možná.

Úsilí předchozího měsíce bylo zastřené v mlze. Vím, že jsem pomáhal s obnovou pevnosti - byl jsem vděčný, že jsem mohl, telekineticky jsem se přesiloval, ale i bolesti hlavy stály za upřímnou únavu, která mi dovolila prospat celou noc. Díky které jsem neseděl, hledě do ztracena, toužící nebýt. Jen občas tou mlhou pronikl lidský kontakt. Zpravidla to byla Val, občas Blagden. Sem tam Oren. Jak moc to byla laskavost z jejich strany, fyzický kontakt, povzbudivá slova, jak moc to byl upřímný zájem?
Já... nejsem si jistý. Moje schopnosti zeslábly. Spolehnout jsem se mohl na smysly, ale emoce a telekineze, i nově projevená manipulace vlastnostmi předmětů... braly mi daleko víc úsilí. Nepřicházely tak lehce, jak v minulosti, občas jsem v klubku emocí okolních nebyl schopen ani definovat, komu patří.
Ostatně, nebyl jsem sám, kdo měl trable s emocemi - pro Miu to muselo být poměrně prokletí, ty obtíže odstřihnout se od hordy cizích vjemů. Pokusil jsem se jí párkrát pomoct, poradit. Netuším, jak dobře.

V několika kradmých, zřídkavých okamžicích... mě probudil kratičký záblesk touhy. Ryzí, silné, syrové, upřímné touhy být znova sám sebou, mít někoho, na kom mi záleží, vymanit se... přišel z mlhy, znenadání, překvapivě, jen aby byl v následujícím tepu srdce pryč, téměř lusknutím prstů. Zpět do šedi. Jen tupý, bolest připomínající pocit sedící těžce na hrudi po něm zůstal.

Pokoušel jsem se upnout daleko víc na práci, zaměstnat se, ztratit se v manuální činnosti spíš než v obáváných tmavých hloubkách vlastní mysli. Měl jsem k tomu příležitostí docela dost - kromě kuchyně mi přibyla hlavní starosti o Zdivočelé.
Tedy, jednoho. Občas jsem se opřel ramenem o sklo vlčí cely, myšlenky se zaklopýtaly do minulosti, k vlastnímu pobytu v celách. Loki občas zavrčel, občas po mně loupl pohledem... je... dobře, že mě moc nemusel. Alespoň jsme se o něj já a Callum mohli normálně starat. Šílenství ve formě tesáků a kožichu se pokaždé rozpoutalo, když se za sklem objevil Lilian, Valeria... částečně i Marisol. Ti, kteří teď byli díky Loutkaři jeho nejhorší nepřátelé.

Nebo cizí tváře, jak se ukázalo s ubytováním zajaté trojky.

Nováčky jsem přivítal vstřícně, s obvyklým úsměvem, při obědě - a pohledem se opět vyhnul Lei. Její příchod... Bolelo to. Slaboučce, ale proniklo to mlhou - to uvědomění, že to není naše Lea, stejně jako to nebyla naše Lakshmi. Ale, pro Hospodina... narozdíl od Mikkela, kterého prozrazovaly emoce, téhle Lei a Lakshmi by bylo tak jednoduché uvěřit, že jsou ty, které jsme poznali prve... jsou si tolik podobné.

*

"Zdravstvuy," kývnu svojí Erdenem vybrané soupeřce o něco později na tréninkovém poli.

The Show Must Go On

Pevnost Holtgast, 31. října

Lidi kolem se hroutí a drží různými způsoby. A já... možné je to sobecké, ale soustředil jsem se na sebe. Mladší Blagden by se tomu staršímu asi smál, ale chvilka klidu stranou ostatních, každý den, kdy se ztratím v meditaci, kdy se přiměju vyjmenovat věci, za které jsem vděčný, kdy se pokusím oprostit od tolika důvodů, které nás všechny táhnou dolů a zhluboka se nadechnout, jako by to všechno nic nevážilo - to je zatraceně cenná nová zkušenost.

Možná je to i tím, že jsem neutrpěl tolik. Rozešel jsem se s někým, koho jsem měl upřímně rád, ano - ale když nepočítám mámu, nikdy jsem za celou tuhle dobu nemusel pohřbívat nikoho, na kom by mi hodně záleželo. A to se taky zatraceně cení. Snad mi tohle štěstí vydrží - obalit se ledem, aby se ke mně nedostal nikdo, jehož ztráta by mě pak mrzela, podle mě řešením není.
Člověk je člověkem, aby žil. A tak žiju.

Když mohu někomu vypomoct, jakkoliv, nabídnu se. Nevrším dobré skutky na skomírající plaménky vyhasínajícího popela, tak, jak se mi zdá, že to dělá Nikolai nebo Valeria - mám na ně skutečně místo. A pokud si potřebují odpočinout i vrby, u mě na to je místo. Oba dva... mi dělají starosti. Na hodné lidi má tohle celé tak nějak o hodně horší dopad, než na parchanty.
Výjimkou je asi leda tak trochu splachovací Oren... toho jsem si docela oblíbil. Večery jsou milé, moje meditace jsou vylepšené jeho nevědomým ASMR, škrabkáním štětců po plátně, ťapkáním hadříků, zvuky barvy, umění v procesu vzniku, kdybych o umění něco věděl.

Za hlavní práci v zahradách jsem rád. Za prvé se mi příjemně pracuje s Lakshmi a Nax, obě jsem si oblíbil, za druhé, co je Srdce Anwuli umístěno v zahradách... něco ve mně, něco pevně spojeného se schopností flóry, mě tam táhne skoro neúprosně. Je mi tam dobře. Mnohé noci jsem se tam i natáhl ke spánku v proměně.

Za návrat Jamese, Daniela a Calluma jsem moc rád. Jamese přivítám medvědím objetím automaticky, Daniela a Calluma už trochu umírněněji.
Marisol dál pomáhám v telepatii, chce-li - ostatně, s ní se učím i já. Je mi s ní dobře. Stejně tak je mi dobře s Emilem. Jen se vyhýbám čemukoliv, co by se dalo vyložit určitým způsobem... na nějaký další vztah nejsem ani trochu ready, a nechci nikoho zklamat, natož někomu vlastní blbostí ublížit.

Ohledně toho... podivného čtyřúhelníku... radši se vyhýbám vůbec na to myslet, ačkoliv nemám problém pomoct Yevě, když zrovna něco potřebuje. A co se Lokiho týče... je to na hovno. Občas za ním zajdu. Já vím, že mě nepoznává, alespoň většinu času. Ale když jsem byl v celách já... pamatuju si matně střípečky. Pamatuju si péči Yuriko. Pamatuju si... a nechci, aby měl Loki pocit, že jsme na něj všichni zapomněli. I kdyby se neměl probrat, to je jedno.
Razvan mi ho trochu připomíná... ale je to větší parchant, dle mého.

Mia je mi pořád záhadou, telepatie nebo ne. Je něčím zvláštní - kdo tady ne - ale stejně. A ten zbytek... jakkoliv je mi jasné, že jsou informace a pozice důležité, daleko radši bych byl, kdybychom byli všichni spolu. V jednotě je síle, kdovíkdo to řekl, ale měl pravdu. Možná v trochu větším bydlení, ale... stejně.

Přibylo nám i pár nováčků... s Danem, Mari, Val a Callem jsme se pustili do té hrstky Bratří, a nevím jak ostatní - ale bylo fajn jednou za čas upustit páru v boji, kde se jeden nemusí držet stranou, aby neublížil spolutrénujícím. Z téhle potyčky nám zůstala trojice zachráněných a trojice Bratrů, kteří si nakonec dali říct a přidali se - uvidíme, co se z nich vyloupne.
Poslední nováček... je nečekaný. Leu přivítám srdečně, většinu jejího času u Triskelionu jsem sice strávil bez zdravého rozumu v cele, ale byla jedním z prvních lidí, s kterými jsem v Triskelionu vůbec mluvil.

První oficiální společný trénink dnes je trochu... rozpačitý. "Promiň," pousměju se na Mari, zatímco ji pevné rostlinné sevření upustí neochotně na travnatý čtverec. Podám jí ruku, a pozvednu obočí. "Usnulas, na moment? Jednu chvíli to tak vypadalo," přesto neodolám dobrosrdečnému zarytí, s pousmáním.

Zmeny

Pevnosť Holtgast, šachovnica,
primárne Razvan

S pomerne viditeľnou nádejou, čímsi čo by sa skoro dalo považovať za váhavý začiatok nadšenia, reagujem na Razvanovu prvú vetu - len, aby som začala váhať pri druhej.
Prstami si prejdem po úplne hladkej ruke, potočím žiletku v druhej. Z Razvana prejdem pohľadom kdesi dole, pátrajúc očami pod vodnú hladinu, potom znova na neho.
Bola pravda, že trocha ľudského tepla...nebola to nevítaná predstava. Nie, keď som dospela k záveru, že je veľmi pravdepodobné že sa nedožijem ani dospelosti, nieto ešte nejakého zmysluplného života, aký som si vždy predstavovala. Čo by tam teda bolo po nejakej slušnosti, alebo počte osôb s ktorými by som skončila v posteli, či kdesi v kríku. James bol ten, ktorého som si pôvodne vybrala, aby som nezomrela bez aspoň skúsenia, o čom to celé je, lenže aj ten teraz odišiel. Preč odo mňa, tak ako Yuriko.
Na druhej strane...aj skrz masáž a teplú vodu som stále cítila vyčerpanie až do kostí z toho dlhého, nepretržitého držania štítu. Ako keby som sa už nikdy nemala cítiť oddýchnutá, alebo plná energie. A končatiny, akokoľvek fungujúce vďaka Nikovi, dávali bolesťou stále jasne najavo že sú na svojom mieste, pri každom pohybe.
Nakoniec mi zrak zaletí mimovoľne, na najkratšiu sekundu, k Erdenovi v diaľke.
Počuteľne vydýchnem vzduch, než sa obrátim späť na Razvana predo mnou. Prehliadnem si ho, aspoň to čo z neho trčí z vody, a opäť si prejdem dlaňou po ruke.
Má táto ponuka nejaké časové obmedzenie? Alebo môžem za tebou prísť keď si to nechám...uležať v hlave?
Spýtam sa ho - akýsi posledný kúsok z môjho pôvodného života vo mne protestuje, hoci logika mi absolútne nepoberala, prečo.

Zvyšok cesty som strávila buď pomáhaním, s čím sa dalo, zazeraním na Mikkela alebo v tichšej spoločnosti blízkych osôb. Nikovi som navrhla masáž či škrabkanie na revanš za tú jeho a kedykoľvek som sa ocitla kdesi vo voľnom čase pri Orenovi, podujala som sa ho túliť a potichu mu rozprávať, čo sa dialo počas dňa, ak tam nebol.Občas na mňa ale doľahlo, ako sa tento počet znížil. Aké veľké diery sa nachádzali tam, kde bola kopa ľudí s ktorými som predtým trávila čas.

Odchod Mikkela je veľmi vítanou novinkou - tak isto ako príchod Jamesa naspäť. Vítam ho silným objatím, ktoré predlžujem dlhšie, ako je normálne - a ak sa po kratšom objatí Calluma
a priateľského chytenia rúk s úsmevom u Daniela pozerám na dvere za nich, či sa znova neotvoria, je to len na chvíľu.

Všetky správy o víťazstvách bratstva a hromade mŕtvych si neskôr pamätám len hmlisto, ako keby mi ich niekto čítal pod vodou. Celkovo, všetky tie dni a neskôr týždne... opravy pevnosti síce zamestnali telo, ale myseľ mala o to viac času vyberať sa na prechádzky. Neboli príjemné.
Bolo na mne badať zmeny. Deň odo dňa, malé, ale čím ďalej, tým kontrastnejšie oproti tomu, aká som bola väčšinu času doteraz. Nič radikálne ak by ma niekto nepoznal.
Stále som ochotne, a rada pomohla, hlavne v časoch opráv, neskôr aj s povinnosťami - tak isto, ako som vyhľadávala spoločnosť ostatných. Už ma ale nebolo všade tak...veľa. Nevypĺňala som ticho rozprávaním - ak sa niekto niečo nepýtal alebo nenadhadzoval tému, kedy som odpovedala, tak som vlastne sama hovory neiniciovala takmer vôbec. Už žiadne pýtanie na minulosť, smalltallky o tom aký mali deň. Ak však niekto za mnou prišiel a chcel sa rozprávať sám od seba, nikdy som ho neposlala preč a neprerušila som to, kým sám neukončil rozhovor.
O to viac som však, zdalo sa, prahla po fyzickom kontakte. Skoro ako keby som sa bála, že keď sa niekoho nedotýkam, odíde alebo sa vyparí. Vždy keď sme po náročnom dni niekde večer oddychovali, mali prestávku medzi výpomocou alebo len jedli, tak som sa o osobu pi mne minimálne opierala ramenom. Ak to bol niekto veľmi blízky, ako Marisol, Nax, James, Nik či Oren, v akejkoľvek podobe, pokojne som mala na ich ramene položenú hlavu, objala som ich alebo som si na nich v mačacej podobe rovno ľahla.

Ďalšia zmena bola, že som prestala samovoľne piecť dobroty. So zásobami takými, aké boli, a s akousi stratou vášne pre túto záľubu, som v kuchyni striktne varila a piekla len to, čo bolo v pláne. Jediná výnimka bola, ak za mnou niekto prišiel a požiadavkom na niečo špeciálne, a vedel si na to zohnať aj suroviny - nikdy som nepovedala nie. Celkovo som nikomu na nič, čo by po mne chceli v rozumných medziach, nehovorila nie, vždy som ochotne, okamžite a bez rečí pomohla. Výnimku tvoril iba Auguste, pri ktorom som si snáď vyvinula siedmy zmysel na jeho prítomnosť a svedomito sa mu vyhýbala a ignorovala ho ako doteraz. Tam nenastala žiadna zmena.

Výraznjšie už pôsobila moja pasivita, čo sa týkalo zoznamovania s novými prírastkami - a to sa týkalo aj dvoch staronových. Lakshmi a Lea, ktoré vyzerali ako ich predchodkyne, no...vedela som, že to neboli oni. Ani keď sa začali spomienky jednej a druhej zlievať. Bolo to tak sureálne, tak desivé - začať veriť tej predstave, nádeji že ktokoľvek sa môže vrátiť - nedokázala som sa tomu poddať. Predstava že zomriem a moje miesto len tak zaujme nejaký môj klon, a všetci sa budú tváriť že som to ja, ako keby som nidky neodišla... mrazilo ma z toho.
Pri Lei to bolo menej výrazné, keďže s ňou som sa nestihla príliš spoznať kým zomrela. Padla na mňa však ako spolubývajúca, a hoci si to nemohla uvedomovať lebo tu vtedy nebola, moje spolužitie s ňou bolo oproti Yuriko ako deň a noc. Preč boli rituály s rozprávaním sa pred spaním a s česaním a zapletaním vlasov, preč boli dievčenské večery s lakovaním nechtov a maskami a spa víkendami v kúpeľni. V podstate som v svojej izbe trávila čas iba keď som spala.
Nebola som však nijak nepríjemná, iba som mala určitý odstup. Tým najnovším členom, ktorých sa nám podarilo zachrániť pri misii, som sa iba predstavila a slušne im povedala, že ak budú potrebovať pomoc, môžu sa na mňa obrátiť.
Jediný človek, u ktorého sa to zmenilo opačne, a teda že som s ňou trávila viac času ako predtým, bola Mia. Niekedy, keď som ju videla sedieť samú pri stole, som si v tichosti, iba s poprianím dobrej chute, prisadla. Niekedy som jej robila spoločnosť pri oddychu medzi prácou a povinnosťami, ak som na ňu narazila, a občas, keď som mala všetko hotovo, som jej dokonca pomáhala s niečím, čo robila, sama od seba. Od cesty kamiónom a toho dňa kedy som skoro vyštartovala po Mikkelovi som ju videla v inom svetle.

Svoje povinnosti v kuchyni aj v stajniach som vykonávala nanajvýš svedomito - a to druhé miesto zostalo miestom, kde sa ma dalo nájsť väčšinu času, kedy som nebola s ostatnými. Zachovala som si zvyk skoro vstávať, a častokrát som Erdenovi povedala, že ak má príliš veľa práce, môže celé stajne nechať na mne a Lei - bola som si istá, že ich zvládnem bez problémov.

Prítomnosť - tréning

Prvý tréning po dlhej dobe - a že je to vidno. Razvan, ktorého ponuku som stále zvažovala, pretože som sa k nej zatiaľ nevyjadrila a žiletky ešte nedošli, ma rozhodne nešetril. S vyradenou sugesciou, nepravidelným tréningovým režimom než ten, na aký som bola zvyknutá, a so spomalenými reflexami z toho istého dôvodu som rada, že odchádzam zo súboja iba s niekoľkými tmavými, zľahka opuchnutými spáleninami a červenými šrámami od elektriny a tieňov. Na jeho poslednú provokáciu zo seba vydám krátke zasmiatie.
To ti raz niekto povie tiež.
Nadvihnem obočie a žmurknem jeho smerom, kým sa odpratávam zo šachovnice, aby som uvoľnila priestor niekomu inému. Marisol, odchádzajúcu so mnou, jemne potľapkám po chrbte a na pár sekúnd ju chytím za ruku. Po ceste sa však zohem pre pár kameňov z jedného šachovnicového poľa, a po pokrútení hlavou na Yevinu ponuku sa kdesi bokom podujmem na testovani najnovšej schopnosti, ktorú som ani za ten mesiac nemala príliš zvládnutú - meneniu skupnstva.

O měsíc později

Pevnost Holtgast, 31. října

Snažil jsem se ho varovat. Moje zatracené tělo mi nedovolilo mluvit, a Mikkel... byl moc naštvaný Mikkel na to, aby se vůbec pokusil porozumět.
"Píííísk-sk!" hrkne ve mně, když se najednou ocitnu ve vzduchu, ne však vlastním přičiněním. Což o to... nebolí to. Asi to nebylo moc silou, vrstvy prachového peří fungují taky jako tlumič, ale...
Kopl mě.
A bolelo to tam kdesi uvnitř.

Nožky rozhozené, rozpláclý na písku, koukám na Mikkela jako pecka. Sebrat se od Emila nechám, moc mimo, než abych vůbec přemýšlel nad tím, jestli chci nebo nechci. Ale... jeho jemnost je milá. Hladí mě. A jakkoliv to zamáznout trable cesty, trápení ohledně Mikkela, Richarda a Madse, nesvedlo... bylo to hezké. S tichým zavrkáním jsem se stočil v Emilově náručí do klubka, pouštěje zodpovědnost nad Mikkelovým osudem ze svých pacek.
Koneckonců... kdo má viset, neutopí se.

Následné dny cesty jsem se usilovně snažil o návrat do lidské podoby, přestal jsem hřešit na pohodlí, nesporné výhody tulení a zároveň způsobu, kterak se vyhýbat řešení problémů - přesto, dostat se zpátky do lidské bylo obtížné. Teprve pár dní po příjezdu do nového se mi konečně podařilo být zase já - a nebudu lhát, ty šlofíčky strávené stulený v klubku po boku/na klíně Emila, Val, Nika, Verči a vlastně kohokoliv, komu živý plyšák při odpočinku nevadil, byly moc fajn.

Příjezd znamenal zároveň i loučení... odchod Verči a Ríši jsem oplakal, ani z loučení s ostatními mi nebylo moc lehko. Zbyla nás hrstečka... a následující týdny to bylo ještě horší. Tolik známých tváří... je pryč. Posledních pár dní mě ve snech probouzí vzpomínky na Cassie. Vzpomínky, o kterých jsem si myslel, že jsou ztracené... nedokážu ji najít, nazíráním. Ale zároveň... někde vnímám, že není mrtvá. Ani Triskel její tělo při všech těch raidech na naše sankta nenašel. Třeba... třeba jako Lakshmi utekla do jiného světa. Třeba lepšího. Třeba měla štěstí na svět, kterému se Výboj vyhnul, kde je naživu mamka a naše zvířena a...
kéž se má dobře.
V takových chvílích pomáhá zavřít se na pokoji a ponořit se do práce s barvami. A Blagden, který se na všechen ten binec, barvy, hadříky, roztahaná dílka tváří shovívavě, je fajn.

Dostal jsem velký úkol, mít na starosti kuchyň. Alespoň to mi částečně pomáhalo se nezbláznit, protože uvařit pro rodinu není problém - zorganizovat dobré a výživně hodnotné jídlo pro celou pevnost hračka ale není. Je to pracné... až zpětně obdivuju Carla, který kuchyni vedl železnou rukou.
Sotva mám čas sám se naobědvat - ale rozhodně si nenechám ujít příležitost seznámit se s nováčky, kteří dostali zelenou a už nemusí dřepět v karanténě nebo celách.
"Ahoj, já jsem Oren!" věnuju u oběda každému úsměv. Nesmělé zrzce, ohnivé zrzce, drsné tmavovlásce i půvabné tmavovlásce, pozitivní energií nešetřím ani na pánech - jak voják, tak ukrajinec i snědý zápasník působí zajímavě.

Posledního zmíněného mi koneckonců určí Erden jako protivníka o pár hodin později na tréninku. No...
Vzhlédnu k němu se zakloněnou hlavou a polknu. Vždyť mě může obyčejnou ranou pěsti odpálit pravděpodobně až na měsíc... žádné bojové schopnosti já nemám.
"Ahoj," nejistě se na něj usměju.

Uplynuvší měsíc

Pevnost Holtgast, 31. října

Vedel by si to spraviť na trvalo? Povedz že áno.
"Nevím jestli natrvalo, ale rozhodně dlouhodobě," poušklíbnu se pobaveně na dychtivý Valeriin pohled. Plně ji chápu, zejména v takhle polních podmínkách je řešit hygienu a chlupy naprostý oser...
"Rád směním službu za službu," nabídnu s drobným úsměškem na rtech, mám přesně jasno, co budu chtít. Zastaveníčko v lese s Emilem a Caelem pro moje potřeby moc neudělalo... a Erden je hňup, že si tak půvabného stvoření nevšímá.

Na pláži se objevil obří vlk... nepříliš přívětivě po něm loupnu pohledem, nezdá se však, že by bylo nutné bojovat. Pod bestií se prakticky podlomí nohy, a z nebezpečně působící šelmy je unavené štěně, žoužlající si z rukou Lakshmi nabídnutý flák masa, než odpadne.
A kdo ho musí tahat do kamionu? Správně, já ne. Já dokončím svou očistu a nechám otročinu na jiných.

Zbytek cesty je nesmírně otravný - vylepšený snad jedině tím, pokud Val přistoupila na výměnný obchod. Když konečně dorazíme do nového, maximálně se spěšně zabydlím v novém pokoji, a následujících pár dní prostě strávím mimo pevnost, v koňské podobě prozkoumávám okolí, s akutní nenávistí vůči kabině kamionu a dny přesezené zádeli.
Teprve další dny se vrátím, přetrpím důkladnou dekontaminaci i výtky ošetřovny o nezodpovědnosti, a taky (jen napůl dobrovolně) se zapřáhnu do systému zvelebování díry, kterou máme nazývat novým domovem - jako dobře, tak špatné to zase není, ale zhýčkaný pohodlím obří pevnosti v Mongolsku, tohle je sice útulné, ale zhoršení. Už vidím, jak si polezeme všichni na nervy - pokoje jsou sice pohodlnější a přibližně stejně velké, a dokonce máme někteří pokoj jen pro sebe, ale ve zbylé pevnosti těch míst kam se zašít tristně ubylo.

Že jsem vlastně měl narozeniny, si uvědomím až den nato, 14tého - pokud Emil nic nenamítá, nečekaně bez keců či rýpanců využiju jeho nabídky na společnou noc. Aspoň něco.
O rok starší, o rok víc done s tímhle... vším.

A dneska? Konečně asi všechno cajk, yay. Návrat ke starým zvykům, blah blah blah... Zkoumavě si prohlédnu, co to s námi vlastně dneska trénuje. Jedna pěkná dívčina, druhá pěkná dívčina, třetí... no, řekněmě že pěkná dívčina, zajímavý hošan, ostrý hošan, a... týpek, od kterého bych nechtěl dostat pěstí. A pár dní stará slečna, kterou tu většina zná a já ne.
Jsem zvědavý, jak se předvedou.

Erden mi určil Valču, pobaveně se na ni zazubím, než se připravím k boji. S rozmachováním pěstiček si na mě nepřijde, buď se netrefuje, nebo to ani moc nebolí - je to ale dost, aby si stihla cucnout. Zatočí se mi hlava, a kus dobré nálady se vypaří. Stínem si poradím s jejím pokusem mě zavřít do růžové bubliny, a údery blesku a stínovými šlahouny se nijak stranou nedržím.
Koneckonců, s pohledem na vedlejší soupeřící dvojici, Val nebude jediná s připečenými chlupy.
"Dobrá práce," kývnu s úsměvem na vítěznou zrzku. "DO BETTER," vypláznu jazyk na Valču a Mařenu.

Únava

Pevnost Holtgast, 31. října

Poslední měsíc byl... náročný. Ne že by ty před ním nebyly - útoky na pevnost, daleké přesuny a na boje náročné mise, zakončené přesunem do staronového, pro nás všechny to bylo vypětí sil všech druhů a nečekaných záloh prakticky až na dno. A co se týče nějakého pocitu bezpečí - ne, ani zde, pohřbená pod ruinami hradu a pod veškerými ochranami, které Prastarý v Thadeově těle a ostatní byli schopni kolem našeho nového působiště upříst, si nepřijdu před nečekaným vpádem v bezpečí.
Ačkoliv Dragostan a Kazran nosí zprávy o tom, kterak se má moloch bývalého Bratrstva problém nepozřít navzájem a myšlenky patrně na pídění se po zbytečcích Triskelionu právě teď nemá... jistý kus důvěry je pryč. Další.

Ne že by byl čas nad tím dumat. Zdejší prostory sice bývaly bezesporu krásné, ale stařík, co nás prvně v sídle uvítal a zemřel krátce poté, co jsme se nastěhovali, nezvládal ve svém věku a bez schopností udržet sídlo v dobrém stavu. Všechno chtělo renovace. A k tomu navrch zprovozňování technologií laboratoře a lékařského vybavení v prostorách, které za vrchol medicíny v době svého vybudování považovaly pouštění žilou.

Myslím, že nikdo neměl čas jen tak sedět na zadku... naštěstí je konečně vše tak, jak by mělo být. A jak bych si přála aby bylo hotovo už tehdy, když jsem slibovala Lilianovi něco, na co jsem měla jen teoretické znalosti a polní podmínky. I to se však zdařilo... teď ještě naplnit druhou stranu slibu - nečekala jsem, že bude těžší než pokusy o biologické inženýrství prakticky v jeskyni, nicméně Lokiho vlčí podoba na pokusy o postupné manipulace ovlivněnou vodou zatím nereaguje, alespoň ne očividně. Bude to běh na dlouhou trať, víru v úspěch však neztrácím.

Osazenstvo se lehce změnilo - někteří mi scházet věru nebudou. Mikkel nechť si hnije pod láskyplnou péčí Richarda klidně do skonání světa... přeběhlíků ostatně máme dost. Nováčci, které jsem v celách měla příležitost vyšetřit a zjistit jejich zdravotní stav, nevypadají z 'first this city, then THE WORLD!' těsta. Vypadají jako obyčejní lidé, kteří neměli alespoň po Výboji moc na výběr. Alespoň ti dva, dívka a mladý muž - ramenatý Ind je přesně ta sorta lidí, které by většina Bratrstva vážila zlatem.
A ačkoliv některé vzpomínky už z pod kůže nikdy nedostanu, nedovolila jsem si při jednání s vězni zapomínat, že i já jsem kdysi bývala členkou Bratrstva, jakkoliv nedobrovolně.
Každý si zaslouží novou šanci. Každý kromě Mikkela, tedy.

Dnešní ráno... bych si bývala odpustila. Začalo zvratky, a i když celková prohlídka naznačuje, že je vše na dobré, správné cestě, vůbec by mi nevadilo, kdyby se určité aspekty nového stavu neprojevovaly tak časně... se slabým čajem, maličko ovlivněným pro výživu, si tak musím vystačit až do odpoledne.

První společný trénink v nové pevnosti, s hrstkou nováčků... Erden mi přidělí Lakshmi.
Proti jejím schopnostem mi ty moje moc nepomohou - tedy zvolím si přeměnu do formy. Opatrně... že by mi měnit podobu nemělo ublížit, jsem si vyzkoušela už před pár dny, a určitá odolnost šupin proti trní se rozhodně bude hodit.
Už jen čekám, kdy kdo prohodí, že bojuji jak ponocný, když Lakshmi nedá příliš námahy, aby se mnou šlahouny prakticky vytřela podlahu.

Kývnutím trochu rezignovaně poděkuji za boj, počkám, než tmavovláska stáhne trnité úpony, a stále v podobě sklouznu do jedné z nádrží s vodou, nechávajíc působit její náruč jako hojivé objetí (10+2). Možná jsem měla spláchnout Lakshmi vodním dělem, zadumám, než vyskočím na břeh, otřepu peří od vody a vezmu na sebe zpět svou lidskou podobu. Kývnu na Liliana poblíž, který svůj match vyhrál, a rozhlédnu se.

"Chce někdo, kdo prohrál, pokračovat v aréně vedle v soupeření?" prohodím.

Po dvou dnech

Pevnost Holtgast, 31. října

Po dvou dnech se ve stavu nováčků maličko zamíchalo kartami. Ulrich a Ksenia se rozhodli vydat na cestu, neochotni se přidávat k neznámé organizaci, jakkoliv jim nabízela pohodlnější život než radiací a nemrtvými zamořené země Evropy.

Chvíli to trvalo, ale o přidání k Triskelionu se nakonec nechala přesvědčit trojice v celách, Alex, Félix a Deepak. Ať už to byly stísněné prostory, nepříliš milé vyhlídky... či přítomnost obřího rezavého vlka, Zdivočelého, ve vedlejší cele, kterého každý jejich pohyb motivoval k výpadu proti skleněné stěně mezi ním a trojicí. Stěně sice očividně opředené schopnostmi, pevně odolávající různým silám - ale přesto, nic příjemného.

Dnešního dne, 31. října, tedy Konstantina, Hanku, Rúnu, Alex, Félixe a Deepaka čekalo vypuštění z karantény/cel. Erdenem byli provedeni po pevnosti, a byly jim přiděleny pokoje i povinnosti. James s nimi prošel seznam jejich potřeb, od oblečení po maličkosti, a Marisol dohlédla na jejich ohodnocení, co se boje bez schopností týče.

Po nečekaně výborném obědě se připlížilo odpoledne - od dnešního dne nastává po pauze věnované opravám a zprovoznění sídla a okolí opět běžný tréninkový program, podobný, jako ve staré pevnosti. A večer? Malá oslava Dragostanových narozenin, stejně jako Halloweenského večera. A v neposlední řadě i oslava nad tím, že stará pevnost konečně funguje jak má se vším všudy, a opravné práce jsou u konce.

Trénink

Pevnost Holtgast, -4. patro, šachovnice, 31. října 14:00

Jak vám bylo vzkázáno při obědě, první trénink schopností v novém domově proběhne na Šachovnici. Ujal se ho Erden, se slovy, že další tréninky schopností si rozdělí Lilian, Naxiya, Callum a Blagden.

Pro nováčky bylo okolí možná zajímavé, možná překvapivé - Šachovnicí nazývali tréninkový prostor, složený z mnoha polí, které poskytovaly bohaté příležitosti využití různými schopnostmi. Pole zaplněná trávami a keři, hlínou, kamením, kovem, dřevem, pískem, plastem... i s prohlubněmi zaplněnými vodou, všechno působilo živě, zdravě a neovlivněně venkovním zamořením.

"Začneme zlehka, menším... turnajem," ujal se slova bělovlásek poté, co se nováčci vynadívali. "Bojovat budete ve dvojicích. Přeměny jsou dovolené, schopnosti kontroly ne - feromony, sugesci a telepatické útoky si prosím schovejte na jiný den.
Vítězové budou postupovat dál, než zbyde jediný. Kdo skončil, prosím přesuňte se do vedlejší arény a pokračujte v procvičování. Dvojice následující:
Callum a Naxiya
Oren a Deepak
Lea a Rúna
Lilian a Emil
Konstantin a James
Blagden a Marisol
Daniel a Félix
Mia a Hanka
Valeria a Razvan
Lakshmi aYevgeniya
Nikolai a Alexandra

Můžete začít."

------------------------------------------------------------

Každý si hodí 6x desetistěnnou kostkou, první tři čísla na útok, poslední tři čísla na obranu. Pokud víte, že se budete chtít bránit nebo zaútočit schopností/dovedností, na kterou máte bonus, připište jej prosím k hodu.

Příkl.:

Útok 4 (+2), 1, 10 (+3)
Obrana 5, 5, 2 (+3)

Příspěvek prosím označen důležitě do diskuze, bude srovnán s čísly vašeho soupeře a postava s lepším výsledkem bude pokračovat do dalšího kola :)