To si snad...

Holtgast

Je to... šok. V jeden moment jsem natáčela video na TikTok pro tisíce svých fanoušků, které pravděpodobně víc než nudné staré ulice New Orleansu zajímal můj perfektní mejkup, titěrný top a kratinká sukně.
A to nikdo netušil, jakou bombu jsem si připravila na OnlyFans!
Další moment se všechno kompletně posralo.
Zasáhl mě blesk... z čistého nebe. Čisté země, teda. Pustila jsem mobil z prstů a zavřískla, po pár vteřinách dost intenzivního pocitu jsem náhle padala k zemi...
A zapadla zadkem do bláta.
"Co to... co to..." zaseknu se na moment, než příval hněvu všechno zmatení smete. "Kdo za tohle může?? Počkejte, až tohle řeknu otci, účet z čistírny a žaloba je to nejmenší, čeho se můžete bát!" zasyčím a rozhlížím se kolem, na čí hlavu můj spravedlivý hněv směrovat.
Nevědí, s čím si zahrávají! Takhle mě unést! Můj otec je mocný! A já taky! Nejsem obyčejná holka, mám speciální síly! Kurva, moje krásné sněhobílé sneakersy...

Chvilku mi trvá přes spravedlivé rozhořčení pobrat, co to vlastně vidím kolem... mrtvoly různých nepřirozených tvorů, lidé nechávající vznášet se věci vzduchem...
Čísi hlas rezonující mi náhle v hlavě, aniž bych byla schopná mu přisoudit obličej.
Jsme zvaní. Domů.
Kam? Co se děje? Co se stalo?
A hlavně, proč nemůžu jít domů já??

Ujme se mě nějaký kudrnáč. Vypadá smutně, i když se usmívá. Jsem na něj hnusná, ale nevadí mu to. A...
Čím déle se na něj dívám... tím více se mi vybavují různé věci s ním spojené.
Jsou to... divné pocity.
Nepřiznala bych to nahlas, ale mám z nich strach.
Obě máme strach. Co jsem tady, daleko víc si uvědomuju tu druhou... jako předtím, než jsem si prošla terapií a začala brát prášky.
Kudrnáč navíc není jediný, kdo ve mně probouzí divné, cizí vzpomínky. Štíhlá blondýnka, bledá bruneta, goth kýč modrovláska... nikdy jsem je neviděla. A stejně je nenávidím.
Teda, momentálně nenávidím všechny. Ale... u některých vnímám víc.

Ošetřovna, nic mi není. Provedení pevností, kde nechci být. Pak sklady, něco si navybírám, ale žádná hitparáda to není. Značkové věci nemají, makeup nemají, TELEFON nic. Co je to za zmrzačené místo?
Zabydlení se... nechci tu bydlet! Chci zpátky! Jo, vysvětlili mi, že to nejde.
Seru na to, chci zpátky domů!

Na večeři hledím znechuceně, jako by mě rýže na talíři chtěla urazit.
"Nic lepšího než tohle nevedete?" optám se přezíravě kudrnáče, který na večeři vyrazil se svoji fantaskní až trapnou menažerií kouzelných tvorů, ale dostatečně nahlas, aby to slyšela půlka stolu.
"Alespoň to je s cirkusem."

Trpký konec

Holtgast

... I já tebe.
Odpověď, jakkoliv opožděná, ale míněná vážně. Doteď jsem si neuvědomoval... nebo nechtěl? jak mi Yuriko jako pravá ruka chybí.
Měla tehdy pravdu... a odstup bylo to nejlepší, co se mohlo přihodit.

Vlkodlak je poražen, fénix také. Ačkoliv jsem tomu přispěl i sám ledovými ostny a střelami, lví podíl na tom mají jiní... kdybych byl pouhým pozorovatelem, boj by byl velmi působivou podívanou.
Anomálie... mizí. Krátce ztrácím vědomí, brzy se však probírám jako ostatní.
"Vracíme se domů... prosím pomozte zraněným a bezvědomým do zázemí, přesuneme se do hlavního štábu," vyšlu telepatickou zprávu všem na bojišti.
"Vítáni jsou všichni," pozvu jak gratomniskou skupinku, tak zbytek jednotlivců, působící teď trochu ztraceně.

Přesun je příjemný stejně jako obvykle, krátká procházka k vstupu do pevnosti, dekontaminačními komorami, vyčkám, než nováčky propustí z ošetřovny, a provedu je po pevnosti. Zodpovím všechny případné dotazy...
"Ne, skutečně tady nemáme internet."
"Ne, přes rozsáhlou databázi filmů a seriálů, které se podařilo zachránit, tu skutečně nemáme trash TV reality shows."
... než skupinku nováčků předám do péče Eddie.

Já sám spěšně zamířím vyřešit organizační záležitosti... je nás hodně. Část odchází rovnou do sankt... neloučím se s nimi.
Upřímně? Nedokážu to. Necítím se na to, dívat se na Liliana, jak opět odchází od všeho, co nechce řešit a vidět.
Nezvládl bych to.
Na hřbitově při formálním obřadu pronesu rozloučení se všemi, pokouším se říct alespoň pár vět o každém... a za každého z nich vnímám vinu.
Byli by naživu, kdybych nepátral po tom, jak učinit náš život lepším?
Na mysl se vtírá žíravé, studené ANO.

K večeři usedám prakticky jen s hrnkem silné černé kávy, trochu stranou od ostatních, a s knihou Triskelionu. S rozvahou a pocitem prohry zapisuji dnešní události... a dnešní ztráty. Pohled mi občas zaběhne k bledé Yevě, přehrabující se vidličkou v jídle.

Domů...

Holtgast

"Richarde..." vypadne ze mě šokovaně. Máloco mě překvapí, ale klučina, který ještě před chvílí ležel v řadě mrtvých v hlavním štábu a teď se velmi vitálně a živě hrne žehlit zranění mě překvapil značně. Vnímám, že je to on, ne nějaká alter kopie.
"...jak?" zarazím se, zaseknu. "Vítej zpátky!" podrtím jej místo dalších otázek ve lvím objetí, než stejně jako on věnuji se znova pacientům, kteří potřebují léčbu víc než plané řeči.
Zatímco se Richard věnoval Oscarovi a Evelyn, já se od Daniela přesunul k Johonaeovi. Mia na jeho léčení udělala dost práce, dost dobré práce, na to, jak léčit většinou není zvyklá, ale na narušenou míchu už je třeba manipulace s organickou hmotou... a klid.

Tu náš boj náhle dosáhne konce... vlna mrskne o zem se všemi. Dezorientovaně zavrtím hlavou a pomalu se zvedám... bitva sice ustala, ale o kousek vedle se schyluje ke konfliktu jiné sorty.
Možná potřebuješ zase zklidnit...
"Možná potřebujeme zklidnit všichni... co se to tady děje?" vložím se do nepřátelského postoje mezi cizincem, který se představuje jako Alexej, a Matissem.
Naštěstí se s oběma dá mluvit. Matisse si dá říct a místo řešení odplat jde pomáhat s přesunem zraněných do zázemí, tomu druhému to chvilku trvá... přidávají se k němu další. Zdá se, že celá jedna skupinka známých ze společného světa skončila zde, odříznutá od domova.
Na otázky, co se stalo v tomhle světě, se jen nevesele pousměju.
"Před přibližně půl rokem svět zasáhla série slunečních erupcí, ta první a nejsilnější, Výboj, vyřadila všechnu techniku z provozu... během pár minut, civilizace v troskách. A pak se k tomu přidala radiace z jaderných elektráren. Což mi připomíná, neměli bychom tu takhle stát. Vracíme se do hlavního štábu, budeme rádi, když se skupinka z vašeho světa připojí," nabídnu skupince z Gratomnisu.

Na další povídání není čas, přidám se k úsilí dostat všechny na jedno místo k přesunu, jsem však rád, když vidím, že se rozhodli připojit na přesun domů k nám. S úsměvem jim kývnu.

Na ošetřovně je spousta, spousta práce. Naštěstí i spousta, spousta léčitelů, a za vysokého nasazení všech netrvá dlouho, než vypouštíme z ošetřovny posledního uzdraveného. Tím je v tomhle případě Johonaei... i s všemi různými povzbuzovadly regenerace se bude muset pár dní otravovat s berlemi, ale aspoň už se může z většiny hýbat.

Po dvojnásobném loučení se zamířím dát dopořádku sám, a čistý zamířím do jídelny.
Usadím se vedle Lakshmi. "Jak je?" usměju se na ni, zatímco si nabírám na talíř.

"Jak se vám tady zatím líbí?" směruju dotaz i na nové přírůstky, konkrétně Elainu a Lunu.

Zpátky doma

Holtgast, jídelna

Soustředěná na uzavírání praskliny, ohnivý plivanec zaregistruji pozdě. Oheň se však rozestře po světelné bariéře a já víc než vlnu tepla neucítím.
"Díky!" vydechnu překvapeně a trochu přešle, a vděčně se na Emila usměju. Jsem ráda, že si všiml a zasáhl včas.

Tohle potřebuje skončit... co nejdřív. S vervou tahám energii z trhlin i anomálie samotné, dokud... dokud nedosáhneme cíle.
Je to u konce. Boj je u konce. Nebezpečí, je u konce. Posbírám se ze země, kam mě smetla vlna, a rozhlédnu se kolem.
Jako by se to nechtělo sepnout, jako by můj mozek nechápal, že jsme to doopravdy zvládli. Jako bychom bojovali tak dlouho, že nemuset bojovat dál je naprosto cizí, nepochopitelná představa.
I přesun probíhá jako ve snách, Erden a Blagden zvou nováčky s námi, zranění i nezranění v jednom chumlu.
S prasknutím krystalu se přesuneme, a já naprosto upřímně a vděčně vítám vědomí, že tohle je nějakou dobu poslední přesun mezi takovými vzdálenosti, který musím podstoupit.
Léčitelka sice nejsem, ale na ošetřovnu zamířím. Nebo spíš, právě proto - já mohu pomoct s chybějícími tkáněmi, aniž bych tím někomu upírala léčení jako takové, narozdíl od Blagdena.

Vyberu si Laimu. "Nebude to příjemné," varuji lakonicky a skoro automaticky, než se soustředím na svou schopnost. Co dneska taky příjemné bylo?
Ruka už se Laimě začíná pomalu, pomalilinku tvarovat. K povzbuzení jí předám jak Yevou ovlivněnou vodu, tak i květy na žvýkání, které tam zanechal Oren, oboje by mělo o hodně urychlit tvorbu nových tkání.
"Kdyby se to nechtělo vyvíjet podle představ, zajdi za Blagdenem," doporučím ještě Laimě. Ale myslím, že to v pořádku bude.

"Nováčci, za mnou prosím! Vyberete si ve skladech, co budete potřebovat k pobytu zde!" svolám všechny, kteří zatím neměli s pevností tu čest. Většinou tohle dělá Jamie, ale... ten nevypadá, že je ve stavu, kdy by to zvládl.
A upřímně, po tom, co se stalo v mrazivých pustinách jednoho ze světů... se vůbec nedivím. Sama trochu čekám, že mě každou chvíli odtáhne na slovíčko Erden s tím, že povandruju do cel...
Chtě nechtě, jsem vrah.

Beru tedy nováčky (Mikka, Luna, Chloé, Thomas, Violet, Naira, Pepe, Alexej, Elaina, Everett, Thadeus, Rudbeckia, Antonio, Sian Lin, Brannen, Lily a Marzan) do skladů, seznámím je se systémem - vzít si co potřebují, zapsat to na list, pokud něco není, já, James nebo Razvan rádi přizpůsobíme nebo vytvoříme, co je třeba.

Pak následuje jedno rozloučení... do sankt. Někteří mě mrzí víc než jiní, loučím se však jen zběžně. Všichni, na kterých mi záleží, zůstávají zde.
Druhé rozloučení dole v kryptě je daleko horší...
Tolik nás je pryč.

Než obřad skončí, máme jasno v povinnostech i pokojích.
"Doufám, že nevadí, že půjdu do koupelny první," oslovím Nairu, novou spolubydlící. Je... to divné. Je to ona, a přesto není. A zároveň je.
Bude se chovat jinak? Bude mít jiné vzpomínky?
Stisknu víčka. Je třeba tomu dát čas. Horká voda část té tíhy z mojí hrudi odplaví... důkladně zbavím kůži, vlasy, rohy i perutě křídel nánosů slizu, krve, bláta a kdovíčehoještě...
"Počkám na tebe, jestli chceš," nabídnu Naiře, když jsem hotová, usušená a v černých volných teplákových šatech.

S ní zároveň zamířím na večeři. Není nijak náročná, samé rychlé věci, saláty, minutková masa, ale na to, kolik času a energie měl tým z kuchyně na to, vyčarovat tak bohaté pohoštění pro tolik lidí, tak docela respekt.
"Chceš něco podat?" zeptám se Nairy tiše, zatímco si nakládám na svůj talíř něco málo masa, brambor a čerstvé zeleniny.

Pohledem přelétnu po okolí. Dívka, která je nepříjemně podobná Mikkelovi, mě zarazila už ve skladech, vyhnu se jí pohledem, stejně jako děvčeti, které vypadá jako starší verze naší malé Chloé. Oren je tady, Oscar je tady, Dragostan je tady, Richard je tady, Emil je tady, Blagden je tady, všichni vypadají v pořádku... dobře.
"Jak se ti zatím líbí v pevnosti?" usměju se přátelsky na Thomase.

Stále/zpět/nově na frontě

New Orleans, bojiště
Josefine, Oren, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Chloé, Emil, Johonaei, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Lilian, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Erszebet, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Sian, Lyla, Alexej, Kazran, Mia, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Rudbeckia, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom

"I tebe," ozve se po chvilce ticha k Yuriko telepaticky.

Matisse na pokusy Alexeje o hypnózu nakonec zareaguje po libosti... uvolní bojový postoj, kovová plaňka cinkne o zem.
Pohledem prázdným, hlasem monotónním odpoví upírovi: "Jsme Nadaní, z Triskelionu. Anomálie tu hrozí zlikvidovat náš svět, její trhliny sahají i do dalších. Snažíme se to uzavřít. Luna, Pepe i Violet to chápou, snaží se s námi, i když tohle není jejich domov."

Zbytek boje prolétne kolem jako rozmazaná šmouha - v úsilí všech a se snahou mnoha.
Nebe ještě víc potemní, když Yuriko svolává bouři, a ohnivý jestřáb je zasažen mnoha elektrickými výboji. Když pokouší se značně zraněn pokračovat ve svém tažení spálit na popel všechny nebeské soky, je nakonec Abayomim elegantně přesměrován uměle vytvořenou trhlinou do jiné reality.

Vlkodlak padá pod ranami mnohých, jeho divé a dravé útoky zpomalují pod mnohými odpověďmi z arzenálu obránců. Oslepený, svázaný, podrápaný, pokousaný, kovem i šlahouny zpomalený, potlučený, silně krvácející a popálený, brzy vydechuje naposledy.

Valeria, Mara, Callum, Eddie, Loki a další zloději energie dokáží zbavit bojiště meziprostorových trhlin, tím i/zároveň oslabit anomálii do takové úrovně, že s hlasitým prasknutím rozpadne se úplně.
Přes bojiště převalí se tlaková vlna - většina na moment ztrácí vědomí, a i ti, kteří si jej dokážou uchovat, neujdou chvilkové dezorientaci.
Cosi je jinak, velmi jinak... ale co?

To bude dozajista možno zkoumat později... teď nastal čas na návrat do hlavního štábu.

Opět doma

Holtgast, hlavní štáb, zbytek dne a večer

Isaac, Mikka, Oren, Alexandra, Loki, James, Ludwig,Lotti, Tenshi, Igor, Chloé, Emil, Johonaei, Agnieszka, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Yevgeniya, Violet, Richard, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Lyla, Santiago, Luna, Yuriko, Samir, Ebsalom, Alexej, Kazran, Mia, Mei, Lea, Blagden, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Mara, Aurora Pepe, Dragostan, Callum

Dopoledne v New Orleans je pozdním odpolednem v Německu - tohle byl mimořádně, mimořádně dlouhý den.
Alespoň hodinu trvá, než se na ošetřovně za přispění všech dobrovolníků napraví zranění všech.
Fleshcrafteři za podpory prostředků zrychlujících regeneraci jsou schopni vyspravit chybějící kousky, léčitelé v potu čela už poněkolikáté vypouštějí své pacienty v pořádku z ošetřovny, ale kol kolem, na všech leží únava.

Rozloučení s padlými je uctivé, ale krátké, koná se dole na hřbitově za účasti zájemců.
Veronika, Siegfried, Scarlett, Olivia, Tristan, Phillip, Friedrich, Cael, Michail, Rúna, Sage, malá Chloé, Athena, Astrid, Regan, Bunmi, Lara, Metatron, Lucas, jeden alternativní Mikkel, druhý alternativní Mikkel a Naira ze zdejšího světa... Všem přibyde krabička s popelem za rytou destičkou, a stejným posledním datem.

Po rozloučení se Alasther odebere do svých pokojů. Hodlá se uložit k dlouhodobému Spánku. I pro Prastarého to byl náročný den.

Odcházejí i další - Lilian míří zpět do sankta v New Orleans, zároveň s ním odchází Marisol, Evelyn, Josefine, Eliot, Roman a Everett.
Do sankta v Japonsku se odebírá Thadeus, s ním odchází Rudbeckia, Antonio, Naxiya, Hei-Ran a Sian Lin.
Do sankta v Londýně se vrací Heather s malou Emily, s nimi jde i Brannen, šedovlasá Lyla, jenž se rozhodla říkat si Lily, Erszebet a Marzan.

Další chvíli trvá vyřešit organizační problémy - Erden si s tím naštěstí poradí brzy. A pořádek jak v listu povinností, tak v rozpisu pokojů je nastolen.

Co zbývá? Zakončit v jídelně nesmírně náročný den jednoduchou večeří, kterou nový kuchyňský tým zvládl narychlo připravit pro všechny, kteří v pevnosti zůstávají.
Dobrou chuť!

Pořád něco..

New Orleans

Drobátko polepšená nálada se zase rychle vrátí k mrzutosti. Když už se konečně objevilo něco co vypadalo že bych na tom mohla opravdu využít svoje schopnosti… Ukáže se že na tu svini nic takového neplatí. A já už se tak těšila. Ale né. Žádné rány a žádná krev.
To až kus železa jí teprve něco udělal. To ale nebylo úplně ono. Měla jsi trpět, krvácet. Svíjet se jak červ! Pff…já prostě nebudu mít štěstí.
Rozmrzele rozkopnu pobořený komín vedle. Nebýt tvrdých šupin pořádně bych si o cihly nejspíš rozsekla holeň. Do hajzlu s tou hadí sviní. Už se o ni víc nezajímám, však ostatní se o to postarají. O tohle i o ty ostatní věci co vylezly z portálů se postarali ostatní. Je sice pravda že když už jsem věděla co že na medúzu platí mohla jsem po ní švihnout ještě něco, ale s tím kolik ještě zbývá portálů do jiných světů nepochybuji o tom že ještě něco přileze. Jistěže přileze, a nejsou to jenom nepřátelé.
Zjeví se tu nějaký důležitě se tvářící blonďák se zlatovlasou dívkou která hned vylétá do vzduchu a rozhazuje po bojišti světýlka. Vrátí se i posily ze základny tak se také rozhodnu konečně vrátit do víru dění.
Ne snad protože bych se bála že by mi mohlo ujít ještě víc akce. Té je tady pro každého až dost. Pomalu klesám zpátky a rozlétajícím se kusům zábran vystavěných kolem portálů se vyhnu rychlou vývrtkou (8). Na bojiště s tím vpadne přerostlý, uslintaný čokl. Útočí na všechny kolem. Pro mě jsou ale trochu jiné starosti. S psiskem se z trhliny vynořila ohnivá kostra opeřence. Plameny které hází kolem jsou teď větší hrozbou než blecháč na zemi. O nějaké velké vyhýbací manévry se ani snažit nebudu. Ze země nade mně vyletí kus železné desky (5+3), dost silné aby tímhle provizorním štítem oheň neprošel a zároveň dost velký aby zakryl alespoň z části i moje křídla. Jen co ohnivý déšť ustane vrhnu deskou ostrou hranou na ohniváka (4+3).
Jako nějaké pokřivené frisbee. Přece to jen tak neodhodím stranou
K zemi mě trochu popožene telepatická zpráva Yuriko. Úmysl z její mysli přímo křičí. Tomuhle bych se opravdu raději vyhnula.
Vrhnu po kostře kameny. Zleva i zprava (4+3, 7+3).
Nedělám si už velké naděje že by to mohlo fungovat, i tak se však snažím nechat vlka krvácet.
Když to půjde, jen dobře.
Dám si pořádně záležet.
A jestli ne… už mě to zase tolik nepřekvapí ani nerozhodí.

Ještě nekončíme

New Orleans

všichni na bojišti

Zatímco se snažím dobít tu šupinatou, společně s ostatními, zvednu i hlavu k Tenshimu. Bylo by fajn umět ovládat taky nějaké to létání, protože tahle ze země ten můj babysitting je dost omezený. A křičet na něj ze země je dost neúčinné. Pevně věřím, že ta podivná temná mlha, která z něj náhle vylítne, je buď omyl nebo testování schopností. Vědomé zasažení svým spolubojovníků by už si koledovalo o pěkný průser. Jeho napadení děvčat by se nemělo opakovat. Na chvíli se zastavím, abych sledoval, co bude dělat dál. Pokud zaútočí znovu, bude na mě jednat.

Mezitím Blagden udělá něco, co mě potěší. Léčivý deštík byl potřeba rozhodně víc než bychom si možná mysleli. Je to rozhodně plus proti tomu, co by se mohlo objevit. Trhliny pomalu mizí, anomálie zpomaluje a zpomaluje, ze zázemí se vrací další, aby se mohli přidat k týmovému boji. Snad už to nebude dlouho trvat, ale teď je třeba držet stále pozornost a smysly na pozoru.

Poslední spektrální pes je pryč, bezvládná hadice se válí mezi sutinami, stejně se rozplývá i ošklivec s obnaženou lebkou. Překážky u trhlin jsou skvělým nápadem, jak koupit trochu času, ale všechno dobré musí zjevně někdy skončit. Kamení, led i dřevo vystřelí jako nezřízené projektily do všech možných, i nemožných stran, je to jako tančit na špičce jehly, ale nějakým zázrakem se mi podaří všemu vyhnout (7) a neschytat ani jednu ránu. Mnozí však takové štěstí nemají. Kombinace černého dechu, létajícím sutinám, i nově se objevišvšími olbřímím vlkodlakem a létající ptačí kostrou, která je možná svou plamennou aurou impozantní, ale dosti nebezpečná, způsobí, že mnoho z našich je sraženo k zemi, sténají bolestí, krvácení či možná něco horšího.

Proskenuji očima bojové pole, plné sutin a větší než by bylo záhodno. Nikolai, Ludwig a spousta dalších se pouští do léčení, o mého svěřence se stará Oren, můj pohled padne na Nairu, jejíž zranění vypadá dosti ošklivě. Ten vlkodlak je dost nebezpečná bestie.
Co nejrychleji se k ní snažím dostat, pokleknu k ní a snažím se zjistit rozsah jejího zranění. Tady bude třeba opravdu hodně zabrat. Dívka pláče a mě je jí dost líto.
"Nairo, jsem tady u tebe. Bude to dobrý," klidným tónem hlasu se jí snažím uklidnit.
Ano, je to možná trochu ironické, vzhledem k situaci, ale pár milých slov snad ještě nikoho nezabila.
Opatrně přikládám její ruce k pokožce, abych jí ještě více neublížil a soustředím se na zacelování ran (7+1), které se pomalu, ale jistě začínají stahovat.
"Ještě chvíli a budeš jako nová. Chceš se pomoci stáhnout nebo vrátit zpět do boje?" zeptám se jí, ale na chvíli sklouznu pohledem na nepřítele, neboť je dobré vždycky si krýt záda. Znevýhodnit nepřítele.
Plus možná i pomoci ostatním. Na dlani se mě vytvoří světelná šipka (10) a já ji nasměruji do očí vlkodlaka.

Dog soldier a jeden pták v plamenech

New Orleans

všichni na bojišti

Rána sem a rána tam, packy s drápy se zarývají do nepřítele, naštěstí už u toho neječí jako profesionální tenistka, a nakonec je to týmová práce, kdy uštědříme pořádné K.O. K příšeře za růžovou mlhou – kterou Matisse na dostatečně dlouhou chvíli nechá zmizet – se už nedostanu, protože ostatní ji nakopou prdel. Ani se nedivím, myslím, že toho máme plné kecky úplně všichni.
Trhliny se pomalu a jistě uzavíraj, takže si držme palce, aby to konečně vyšlo. Tohle je fakt jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy v životě dělala. Tečka.
Ucítím na chlupech dopadat kapky deště, trochu s kočičím instinktem se nejprve otřepu, než se raději přeměním zpátky. Mám na sobě nějaké drobné oděrky a modřiny, nic velkého - well, neříkal mi někdo ve skladišti, že mám mít kotník v klidu? - ale je to docela fajn. Jen ta únava se začíná projevovat, ale ne, já si ji připouštět nehodlám. Ne, dokud ještě stojím na nohách a je mi putna, jak pevně.
S díky přijímám čutoru od holčiny a pořádně se napiju. Tohle taky docela bodlo, jen co je pravda.

Ale moc času na nějaké dlouhé občerstvování nemám. Trhliny ještě jsou a dokud to tak bude, tak to furt ještě znamená jedna zrudička za druhou. Odhodím čutoru, zatímco se snažím vyhnout všemu, co někteří použili na barikádu trhlin a ono se to naopak rozprsklo všude kolem. Hodím něco jako napůl šipku napůl parakotoul stranou, jenže ono to lítá snad úplně všude (4). Možná jsem se měla spíš za něco schovat, ale coby kdyby je mi teď k prdu, protože dostanu nečím tvrdým – snad kámen? - do zad, až vyheknu a vyrazím si na chvíli dech. Zasažené místo bolí a pálí a jak si na to nevidím, tak ani nevím, jestli si teče krev nebo něco horšího. Chvíli zoufale lapám po dechu, ztrácím cenné sekundy, které by se hodily, když se až moc blízko u mě objeví ten vlkodlak. A vypadá to, že té obří bestii se jako pár dalšcíh docela líbím. Sakra, potřebuju ještě chvíli, abych se mohla vzpamatovat! Místo vyhnutí po něm mrštím krytem kola jako štítem (7+1). To mě stačí na to, abych se konečně dala dohromady alespoň natolik, abych fungovala. Záda stále ještě dost bolí, ale nevzdávej se, neustupuj.

Na přerostlého vlkodlaka přerostlou kočičkou. Znovu se přeměním na svou černou kočku, zasyčím, naježím se (au). Doběhnu k němu, první ryzy kočičí chmat packou s vytaženými drápy míří na jeho levou "achilovku" (8+2), v dalším okamžiku se zakousnu do nohy druhé (5+2).

Nové potíže

Bojiště

Všichni na bojišti

Ten nápad funguje dokonale. Mlha najednou zmizí... Teda těžko říct jestli za to může někdo z přítomných, nebo ji zrušil lebkohlav... Ale nesejde na tom. Ta potvora je náhle bez své hlavní obrany a společné útoky, které se na potvoru sesypaly mají takový účinek, že po ni nezbyde ani mastnej flek. Zároveň jedním z útoků je nějaká černá mlha a já nechci být rozhodně v blízkosti žádné mlhy a tak hned utíkám směrem od lebkohlava a nové mlhy. (7) Naštěstí mám dostatečně rychlé nohy na to, abych se stáhl do bezpečné vzdálenosti a taky mi k dobu hraje fakt, že jsem nebyl u něj tak blízko, jako jiní. Ovšem když se vynoří z trhlin nové hrozby, tak mé štěstí je pryč a do těla se mi zabodne několik štěpin, načež já skončím na zemi v kaluži bahna s několika úlomky zabodanými v těle "AAAA! Kura do píče! Já se na to můžu vysrat! To je k hovnu tohle!" Musím si trošku odlehčit nejen kvůli nově příchozím nepřátelům ale i kvůli novému zdroji bolesti. Podívám se na to, co se to sem vlastně dostalo... No na klidu mi to nepřidá... Ohnivé cosi, co plive oheň a létá...
Tak k tomuhle se ani nedostanu a i kdyby, tak co bych asi mohl dělat? Dám tomu pěstí? Jasně celý žhavý... No dobře... Druhý návštěvník... Ehm... Tak to určitě... Vlkodlak - To by šlo... Velký jako barák? To by nešlo... Co mu asi mám udělat? Ani se schopností nadměrné síly bych mu nic neudělal... Možná vyškubnu nějaký dráp, jestli mě nezašlápne... Tohle nechám na druhých.
Když vidím, jak už na obě potvory metají blesky jak je jasné, že mají mnohem vhodnější sadu schopností než já. Na toho barákovitého vlkodlaka létají blesky, suť, ohnivé cosi, černá sračka... čoklík má o srandu postaráno... Je zvláštní, že za celou dobu, co tady jsem, se na mě nezaměřila ani jedna potvora... duchové psů, pavoukovci, zombie, lebkohlav, nebo tenhle přerostlý vlkodlak... Skoro to dává dojem, že se jim z nějakého důvodu nelíbím... Možná smrdím? Ale to asi teď každý je cítit potem ne? Ale rozhodně si nestěžuju! Jsem rád, že je mi Prozřetelnost alespoň lehounce nakloněna

Povzbuzující slova od nějakého chlápka ale moc nefungují... Alespoň ne u mě. Jak máme odsouvat tyhle útočníky? No... Já raději zvolím jiný plán a to je taktický strategický ústup... Jo, moc pěkný název pro útěk... Ale nejdříve musím vyřešit ty zranění... Už je stejně mám, takže horší to stejně být nemůže a nehrozí, že se ta schopnost zase štípne v půlce... Tak jo, vzít nejbližší kytku nebo jiný vhodný objekt k přenosu zranění, soustředit se.... a... (2) No... S poleptanýma rukama a štěpinama v těle a tím bordelem a hlukem okolo to soustředění není zrovna snadné...
Tak znovu a pořádně... (1+1)
No tak kurva do píče už tak je ta schopnost k hovnu a ještě nebude fungovat?! Tak buď kurva k něčemu! (7+1) Hah! stačí se nasrat!
Sleduju jak se moje rány léčí a s úlevou si oddechnu. Není to dokonalé ale rozhodně to stačí k tomu, aby to pomohlo a já mohl přejít ke svému strategicky taktickému ústupu někde stranou...

A jsme zase v pr*eli

Bojiště NO - Tým retardovaných sebevrahů, posedlých záchranou světa

Než jsem stihnul zprovoznit mrtvolu pavouka, bylo po potvůrce…
Meh, jsem tu trochu k hovnu.. ale co, já jsem sem jít nechtěl!

Svojí přítomnosti lituju ještě víc, když jednu ze zábran rozrazí obří mutant čokla, co vypadá jako starší nasranej brácha duhové..
Jen tak tak uskakuji před bordelem, kterej tu všude z něj lítá… (7)
..není to její druh, doprdele? Neměla by se s ním nějak domluvit?...
A ještě k tomu se tu objevuje hořící pták..

Otvíráme novou sekci obludárium, dámy a pánové! Dnešní téma – Magické stvoření z Harryho Pottera, akorát tisíckrát větší a šerednější!
Hlavní dodavatel paskvilů? Míchač a ničitel realit..
Než zničí tu vaší, nahází vám pod rypák skupinu stupidních monster, který vás budou chtít na stoprocent sežrat, spálit nebo roztrhat na cucky…
Může být svět ještě víc v hajzlu?

Všichni kolem něco dělají, někdo běhá, někdo letí nedobrovolně vzduchem, někdo si hraje s mráčkama…
No fajn, asi se z toho jen tak nevykroutím, takže se budu muset nějak probojovat.

Zaměřím se na pozemní vzteklou bestii a pomocí telekineze začnu sbírat bordel kolem sebe, kusy šutrů, sutin, železa… poté je vrhnu proti němu. (2+2)
Dobře, nabereme toho trochu míň, pro začátek bude stačit asi jeden sloup, který mu nacpu do té jeho zubaté držky. (9+2)
Tu máš dobrotu! Sežer to jdi někam do pí…..
Dalším šutr se mu pokusím švihnout po palici (2+2)..
Ale notaaak, hýbej se....
(4+2)
Tak, to je lepší…