Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
3479.jpg){kind=icon} | Může být ještě hůř?... Muže! jiné New Orleans Nechtěla jsem už nic víc než se dostat pryč od všeho nebezpečí. I když se mi nějak podařilo ochránit Valerii a dokonce od ní odehnat, víc už udělat nedokážu. Chtěla jsem pryč do tábora kde bych snad dokázala najít někoho kdo by mě mohl zbavit toho příšerného hučení v uších. Ale to by bylo aby se stačila někam dostat než se znovu něco nestalo. Mohla jsem ujít sotva pár metrů když se moje kroky začaly jako sami od sebe stáčet zase zpátky. Táhlo mě to zase zpátky k té stvůře v jedovatém oblaku. Kudy bych se do té lákavé mlhy mohla dostat nejrychleji jsem se už nedokázala podívat (2). Moje oči jsou už po dnešku příliš unavené. Předtím jsem to stačila jen zahlédnout, ale mezi tím vším co se dělo kolem teď nevím kudy kam, jen to že bych chtěla blíž. To ale přece nemůže být bezpečné. Přišlo to přece s tou chobotnicí a duchy. A dobře jsem viděla co napáchali. Nesmím k tomu blíž! Musíš pryč! Nějak se mi daří tomuhle nutkání trochu odolávat (6). Úplně to zase mizí až po chvilce stejně znenadání jako to přišlo. Do tábora, do tábora. Začichám ve vzduchu po známých vůních které by mě mohly nasměrovat tím správným směrem. Alespoň kus zpátky můžu jít po svém pachu. Okolí otřese výbuch a mě jako zázrakem minou střepy a kusy suti (7). O nějaké z nich se mi taky rovnou podaří zakopnout. Větřík s sebou přinesl jen závan nebezpečí. Něco se blíží. Něco velkého a rychlého. Cítit jako pes. Příliš rychlého než abych se stačila vyhnout (1). Vyhrknu jak mi ta náhlá rána div nevyrazí dech. Celým bokem mi projede ostrá bolest. Rána mě odhodí v kotrmelcích někam stranou. Když se konečně dokutálím už se ani nepokouším zvedat. Zůstanu ležet jak jsem. Bolí mě snad úplně všechno, i ze sebemenšího nádechu jako by mě bodali do žeber. Pláč nedokážu zastavit, slzy se valí a pod hlavou se na tvrdém kameni mísí v krvavé louži. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Když se sere tak se sere všichni na bojišti To se mi vážně zdá sotva se zvavíme jedné obludy už se tu oběví další. To si ze mne děláte prdel z jedné z prasklin vyletí fénix a z další začnou všude lítat trosky kdo ví čeho a ještě ke všemu z ní vyleze obří zmotavaný vlkodlak. Do kterého se už pár z nás pustilo stejně tak jako do fénixe. Ty trosky lítají všude a mám co dělat by se jim vyhla(8) naštěstí se mi to podaří a rozběhnu se směr vlkodlak. Začnu se soustředit na oheň a začít na vlkodlaka pálit z tlamy oheň(5).Tak tohle nebil žádný oheň ale jen pár jisker. Sakra a tohle se vážně nedaří. | ||
| |||
 | Lay on Hands Ošetřovna, Zázemí -> New Fucking Orleans Ty Tonyho řeči nestíhám zpracovávat, je tam moc přirovnání, takže mozek ma za ušima asi sekundičku zpožděníčko. | ||
| |||
 | Nečekaný pomocník Bojiště Všichni na bojišti Ležím tam a snažím se udržet čich mimo hru. Pak si všimnu, že se někdo plazí ke mě a tak k němu otočím hlavu a vidím že to je ten ustrašený pacifista. Co tady vlastně dělá? Překvapuje mě, že neskáče mezi útočníky a nesnaží se je přemluvit aby místo boje šířili lásku... Mnohem více mě ale překvapí, že mě v této nové podobě poznal. Teda posle jeho slov ví kdo jsem... Ale možná mě viděl jak se měním do tohohle. No nemá smysl to řešit. A v čem jsme si kvit? Bez nich bych se z té vodní pustiny nedostal... Nikdo nikomu nic nedlužil... Ale pokud se chce ještě odvděčit, tak si rozhodně nehodlám stěžovat. S úlevou vnímám, jak popálené místa bolí stále méně. Výsledek je docela dobrý. Teda na tuhle třasořiťku spíše perfektní. Popáleniny jsou takřka pryč a poslední známkou po zraněních je doznívající bolest. Postavím se zase na 4 a vděčně k němu kývnu. Potom zkusím vzlétnout (6) Což jde ztuha ale jde to. Zkusím najít bezpečné místo. Zázemí, kde jsou léčitelé... Nejlépe ten černej (1) ale ten je už pryč... I s těma dvěma, které léčil... Bohužel, chtěl jsem ho vzít někde, kde mu pomůžou ale co naplat, když se stáhli kdo ví kam... Nechám tedy tohohle léčitele na místě a vyrazím do boje. Zamířím opět do boje ale tentokrát si to zamířím k cíli, který nejde přehlédnout... Přerostlý jako barák velký vlkodlak... Někdo už do něj pere blesky... Hele neznám ho náhodou? Hmmm... Už jsem ho někde viděl... Ale kdo si má pamatovat celou tu partu se kterou byl chvilku na vodě ne? No nic, ještě tam lítají ohnivé schopnosti od dvou ženských a tak se rozhodnu zapojit a trošku přispět ke skosení téhle obludy. Fénix už mě jednou vyškolil a ukázal, že na boj v letu ještě musím pocvičit a tak si vyberu snadnější cíl. Ze vzduchu se porozhlédnu, jestli zase někoho nenapadlo se rozběhnout k nepříteli ale naštěstí ne a tak na něj pošlu malou spršku dýmu (5+2) No... Myslím, že moje fyzická únava už se značně projevuje ale co... Dotáhnu do konce tenhle boj a potom hurá na výzkum a zjištění toho co se mnou je... Ale... Chci to vlastně vyléčit? Tahle přeměna se mi líbí, čich dokážu vyřadit i bez otravného šátku, takže o rozum už znovu nepřijdu a navíc mám v téhle podobě schopnost, která je vylepšenou verzí mé desintegrace. Proč bych se toho měl vzdávat? Ale to budu řešit až po boji... | ||
| |||
 | Už bude konec našemu utrpení?
Veškerý vztek z dnešního nekonečného dne si vylévám na šupinaté potvoře, která je společnými silami skoro rozdupána do země. Kolem se válí poslední zbytky jejího těla a - a není to konec. Proč by taky byl, když tu je ještě spousta bran do jiných světů, které nosí nové a nové potvory? A ta obří anomálie samotná, která to všechno způsobuje. Copak si všichni energetičtí upíři nedokážou pospíšit? Jasný, Erden říká, že se blížíme, bude to ale dost rychlé? "Dopr..." Jako vážně? Sice se před sprškou sutin snažím uhnout za nejbližší ještě stojící kus zdi, není to ale dost rychlé a já opět ucítím, jak se mi kůže otvírá drobnými rankami po zásahu shitů. Furt nechápu, jak je možné, že ještě žiju. Třeba to není smůla, co mě provází! Ha, třeba je to štěstí, které vždy zapříčiní, že nechcípnu u první rány! No jasný, mohl jsem umrznout, mohl jsem se utopit, mohl jsem se ublít k smrti, ale ne, já žiju! Někdo stojí při mě! Well... Tak to bych to měl tomu osudu nějak oplatit, ne? Pro tentokrát tu máme dva možné cíle, Ptáka Ohniváka a jednoho zlobivého pejska, který vrčí na všechny kolem. Chvíli přemýšlím, kam upřít své schopnosti, snažím se zvážit všechna pro a proti a nakonec vyhrává vlkodlak. Ne že bych se nechtěl věnovat tomu povedenému ptáčkovi, ale jeho oheň očividně rozpouští spoustu věcí v okolí a kdo ví, zda by se k němu mé útoky vůbec dostaly. Za to dát do huby vlkodláčkovi - jo, to nějak půjde. A tak volím stejný systém jako u šupinaté, nijak neimprovizuji, proč taky, ona brutální síla bývá nejvíce úspěšná. Kus trubky je stále v mém dosahu, tentokrát jí tedy vznesu až k němu a snažím se s ní mu dát pořádně přes hubu - a teda taky přes oči, to aby pěkně nevěděl, odkuď vítr vane. (7+2), a pro jistotu znovu (1+2), jenže to je spíše jen takové malé pohlazení, trubka mi padá z dosahu a k zemi a vlastně mi je i skoro líto, že jsem o takový drahocenný kus zbraně přišel. Co něco...razantnějšího? Třeba támhleten vrak auta opodál? Když mám dneska to štěstí! Ha, dost dobrý! Vrak auto se vznáší nad zemí a pomocí mé telekineze se řítí přímo na vlkodlaka (9+2), a bum (8+2), na sílu se prostě musí ještě větší silou, tak to vždycky funguje! | ||
| |||
 | Objevování schopností Práce s energií sice potřebovala dopilovat, ale uzavírání prasklin bylo třeba momentálně odložit na vedlejší kolej. Tři nepřátelé, kteří se pohybovali na bojišti ve chvíli, kdy jsme přišli, byli zdá se zlikvidováni, ale ostatní reality nám nechtěli dát pokoj. Stihnul jsem sice pohotově zareagovat na letící zmrzlé třísky ze zábrany, kterou rozrazil obří vlkodlak. (9+2) Ale ostatní takové štěstí neměli. Navíc si očividně některé jedince vyhlédnul. Pohled zabodnu do letícího těla jedné z Lyl poté, co jí trefí vlkodlačí pracka. Na okamžik se mi zatají dech, vidím před očima další těla přikrytá prostěradly, další mrtvé.. Ne už ne! Další už ne… Rozeběhnu se k místu, kam dopadla. Na místě zhodnocuji situaci a všímám si, že dost možná bude mít problém za okamžik se neutopit na vlastní krvi. „Lyl, jen klid.. dýchej..“ Pokusím se jí trochu uklidnit a klekám si k ní, abych jí nadzvednul hlavu, následně si trhám kus trička, abych jí alespoň z oblasti očí a nosu setřel krev. Nejsem si jistý, jestli s ní mohu vůbec hýbat, jestli nemá nějaké poškození páteře. Ani nemám ponětí, jak to zjistit (5). Chvíli jen bezradně pátrám pohledem po jejím těle, když se najednou něco děje. (6) Jakobych cítil její zranění, nedokážu si vysvětlit, jak to můžu vědět, ale jakoby mi docházelo, co je špatně. Rána na hlavě, možná otřes mozku?... Taky prokousnutý jazyk. Rozseknuté břicho, rána, na kterou si usilovně tlačí. Položím na místo i svojí ruku, hrozně bych jí chtěl pomoci, ale prvotně se vůbec nic neděje (3). Soustředím se víc, přemýšlím, co by jí pomohlo. Zatáhnout ránu by bylo nejlepší, opravit poškozenou tkáň, zastavit krvácení. (7) Něco se děje, krev ustává, rána začíná vypadat mnohem líp, i když pro ní to asi nebude zrovna příjemný proces. „Vydrž Lyl, bude to dobrý..“ | ||
| |||
 | Tohle snad nikdy neskončí...New Orleans Dovolím si maličko si oddechnout, když vidím, že šlahouny úspěšně zastavují Mařiny kroky. Aspoň něco jsem dokázala. Pak během chvilky sleduji, jak smrtící mlha mizí a lebkoun je naprosto zničený obrovskou dávkou útoků všech okolo, skoro jsem ani nemrkla. No, tomu říkám rychlý konec. Ale snad to už znamená jenom dobré věci... Otáčím se na Daniela, který mi před chvilkou něco říkal, a chtěla jsem se ho zeptat, co tím myslel, jenže on už vypadal, že nese v hlavě něco jiného. Telepatická zpráva? No, každopádně ho radši nebudu rušit... Jenže nás oba z nějakého přemýšlení vytrhne na nás mířící sprcha kyseliny. Sakra. Rychle se snažím odskočit stranou, a musím přiznat, že aspoň tentokrát jsem měla štěstí. (10) Umím si dobře představit, kolik bolesti by tahle látka způsobila, kdyby se mi dostala na kůži. Sleduji, jak se situace uklidňuje, dostáváme od Erdena (asi?) povzbuzující zprávu, snáší se na nás příjemný déšť. Jenže evidentně to ještě není konec. Další dvě obludná stvoření se dostávají sem, a mě brzy skrápí další sprška - ledu, kamení a třísek. Dan se snaží kolem nás postavit kovový štít, ale já si sotva stihnu zakrýt alespoň obličej, než se přese mě všechny ty ostré kousky přeženou. (4) Tohle tedy nedopadlo zrovna nejlépe, a mě pokrývá nová várka různých škrábanců, budoucích modřin a možná i menších řezných ran. A oblečení možná trošku víc potrhané než předtím. Znovu se rozhlížím po okolí a snažím se dívat, kde či komu můžu ještě zkusit pomoct, když vtom uslyším Danův hlas. "Jo, jasně," přikývnu mu bez nějakého většího přemýšlení, a přesouvám se zpátky blíž k němu. Chvíli nechápu, co vlastně myslí a proč si odhaluje zápěstí, když vtom se objevuje Thadeus a... zakusuje se do něj??? Překvapením zvednu obočí. Vím, že v tomhle světě bych měla očekávat ledacos díky existenci Nadaných, ale rovnou upíra...? No. Snažím se kolem nás nechat rozrůst takový trošku štít z okolních rostlin, abychom byli v tomhle momentě uchráněni před dalšími útoky od těch dvou velkých potvor. Daří se mi je rozhýbat až napodruhé. (4+2, 9+2) Únava se na mně už nejspíš dost podepisuje, přesto však- "Příště si klidně můžeš vzít i ode mě, když jsem takhle stejně víceméně vyřazená z boje..." nabídnu Thadeovi znenadání. Jo, asi jsem prostě už moc vyčerpaná, tak mě napadají blbosti. Doufala jsem, že to přejde bez komentáře, a snad se tak i děje, když nás oba bere a odnáší nějak pryč... Přistáváme v něčem, co by se dalo nazvat zázemím. Už tady jeden člověk je, a ten vypadá hůř než my dva dohromady. Takže tohle je nová místní marodka? poznamenám v mysli a pohled mi spadne zpátky na Thadea, který nás informuje o tom, že dal vědět Blagdenovi. "Dobře... dobře," přikývnu. "Díky." Snad toho pro něj nebude příliš. Vím, že všichni tady jedeme na krev, a je pouze otázkou, kolik sil nám skutečně zbývá. Při nejhorším - já jsem na úplném dně léčebných priorit. Zmizelá ruka je zavřená a dál nekrvácí, jsem spíše jen vyčerpaná a posypaná ranami, které v porovnání s ostatním nejsou vůbec akutní. A za tu ruku si stejně můžu sama. Centikora brzy dorazí za námi, a nese další dva. Já jen sedím na svém místě a zůstávám tiše, sledujíc Blagdenovu práci. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||