Heh

New Orleans, bojiště, s ostatními

Šupinatá, chapadlovitá žena je mrtvá. Černý vlčí tvor s lebkou je mrtvý. Oba i mým přičiněním. Jindy by mi to bylo moc líto. Dostali se do neznámého světa, možná se báli, možná měli hlad, možná měli tisíc jiných důvodů proč zaútočit.
Teď...
Teď nenacházím na soucit či ochranné pudy kapacitu. Všechno uvnitř je nějak... šedé. Bezvýrazné. Živořící. Pusté.
Valeria je zraněná. Oscar je zraněný. Nikolai je zraněný. Lyla je zraněná. Lakshmi je zraněná. A další a další a další.

Cosi mě srazilo k zemi, vyrazilo mi hrubě kuši z rukou, křupání kůstek. Oh... (3).
Ležím zády v blátě, a přemýšlím, jestli moje slova Ludwigovi byla nějak věštecká, nebo co.
Všude se toho děje tolik... ale ani přes ubývající potíže nedokážu zaplašit tu jistotu zmaru.
K čemu se vlastně snažit? Lehce hýbu zmrzačenými prsty, jako by mě mohla bolest přivést zpět k sebe sama.

Ohnivé stvoření proti černě zatažené obloze působí majestátně, stejně jako Yuriko, jenž svolává snad samotný hněv bohů, žlutovlasá blátivá cizinka zase rozhazuje pod temnými mračny blýskavě zlaté jiskření.
Možná to není konec.
Možná jen prostě v bolestech a těžkostech vzniká něco jiného, něco nového.
Chci to vzdát, předtím, než uvidím, co to je?
V duchu zavrtá malý, drobný červík zvídavé zvědavosti.
Vítej zpátky...

Pomalu, namáhavě se převrátím na lokty a kolena. Kus ode mě z vody vylezl Tenshi, ten to taky schytal... popálený, tvrdě na zem padající. Opatrně se, stále po čtyřech vydám k němu.
"Ahoj," pokusím se o alespoň náznak úsměvu, svaly ve tváři jako by za těch pár hodin dnešního dne úplně zapomněly, jak se to dělá.

"Zkusím ti pomoct, ok...?" opatrně položím pomrzačené ruce na ohořelé kosti nemrtvého draka. Polámané prsty držím dál, kontakt držím dlaněmi.
První pokus je nic moc... (1), ale nevzdávám to. Skousnu ret a usilovně se soustředím na vyspravování nemrtvé tkáně do bodu před zasažením ohněm (9+2+3).

"Mmm. Vypadá to, že jsme si možná kvit. Trochu. Ne?" pousměju se slabě na draka, když konečně nevypadá jak připálené kuřecí kosti.

Náročněji a náročněji

New Orleans, bojiště, s ostatními

Kožnatým křídlem odrazím plamenný zášleh (4+3), do čenichu dere se mi puch sežehnuté srsti, ožehlé rostliny sypou se kolem jako prach... Do boku se mi zaryje několik štěpin (2), ztrácím i rovnováhu... Hluboce zařvu, naštěstí to nejsou rány tak hluboké, aby mi bránily pokračovat v činnosti.

Šlahouny se pokusím přitáhnout i Oscara, který pod Tenshiho Dechem utrpěl také (2+3, 8+3), podaří se však až na druhý pokus. A kdyby toho nebylo málo, zachytím Thadeovu telepatickou poznámku, že je mě potřeba jinde... Zavrčím, šlahouny přivinu Evelyn i Oscara ke svým bokům, zakryji je ochranně křídly, než vyrazím dlouhými šelmími skoky k zázemí.

Tam svůj zraněný náklad jemně složím a po odstranění štěpů z mých zranění se přeměním zpět.
"Omlouvám se za to nepohodlí," brouknu nakřáplým hlasem, to už se ale skláním nad Evie a pokouším se vyléčit, co mohu (4+3). Stejně tak s Oscarem (6+3).
Naštěstí, jakkoliv jsou bolestivá, povrchová zranění nejsou tak obtížná k léčení...
"V pořádku?" zeptám se obou, než se přesunu k Danielovi. Tam pokusím se manipulovat pro změnu s krví, podpořit její přirozenou obnovu (8+2).
To chce však víc času a soustředění, než známé léčení.

Pokračujeme

Bojiště, všichni přítomní

„Dobře.. jak myslíš.“ Vyslyším žádosti Igora a odnesu ho k nejbližší trhlině.

Pomoc Lokimu se celkem daří, až na to, že jeden z hafanů se rozhodne, že teď jsem na řadě já s poskytováním svačiny. Při zákusu do nohy se mi podlomí koleno. Zkoumám vnější škody, ale nic nevidím. Za to bolest se rozlézá po celé noze.
Na pomoc mi nakonec k mému překvapení přispěchá Valerie. Pousměji se na ní a na znamení díků jí pošlu vzdušný polibek.

I poslední ze psů je nakonec zahnán a moje bolest po chvíli ustává, nebo je alespoň snesitelnější.
Není však moc prostoru k radosti, protože se na bojiště ženou nový nepřátelé a jeden z nich sebou bere i kousky naší zábrany. Vzlétnu, abych se vyhnul třískám (7).
Vzápětí však čelím dalšímu nebezpečí, v podobně ohnivého fénixe, který se rozhodnul sundat z oblohy vše, co má křídla. Pokusím se mu vyhnout prudkým stočením ke straně. (9)
Vyhnul jsem se, moje zachránkyně však tolik štěstí neměla. Na pomoc jí sice přispěchá Nikolai, ale zdá se, že jeho schopnost pouze přenáší rány na něj. Uškubnu kousek svého oděvu a pokusím se ho ovlivnit, aby měl léčivé vlastnosti, tedy alespoň zastavil krvácení. (10+2) Poté se k nim rychle přesunu.
„Pokusím se pomoct, než se dostaneš k léčiteli.“ Řeknu a přiložím mu ovlivněný kus oděvu na ránu, poté se jí pokusím obvázat.

Jak na to ohnivé stvoření?
Vzlétnu znovu a pokusím se o vytvoření trhliny ve vzduchu směrem, kam letí. V rychlosti si představím město pod oblakem otráveného dýmu, ve kterém jsme se se skupinkou objevili po průchodu trhlinou. „Přeji si vytvořit jednosměrný průchod do města s toxickým plynem!“ (8)
Trhlina by měla po pár minutách zase zmizet, stejně jako ty předchozí vytvořené manipulací s realitou.

Nové nebezpečí

Bojiště NO, všichni přítomní

Odfouknout oblak, který doprovázel kostnaté stvoření se mi bohužel nepodařilo. I přesto však na chvíli zmizel, ačkoliv nevím jak. Útoky se na stvoření v tu chvíli sesypali tak rychle, že v momentě bylo pryč.

Na chvíli jsem se v hlavě zaradoval, než mi došlo, že černý oheň se rozlézá a já jsem v dosahu. I když jsem v mžiku vzal nohy na ramena, škobrtnul jsem o kus sutin a rozplácl se na zemi. (1)
Najednou bylo všude kolem černo, nic jsem neviděl a celé tělo tak neskutečně pálilo. Měl jsem problém se i nadechnout.
Jediné, co mi v ten moment tak nějak docvaklo bylo, že bych měl zavřít oči, aby alespoň víčka chránili můj zrak.
Vykřikl jsem bolestí a válel se po zemi, abych se co nejvíce zbavil ohně. (9)
Nepomáhalo to, ale stejně jsem pokračoval...

Malou úlevou byli kapky, které dopadali po chvíli na mé tělo. Nevím, kde se tento déšť vzal, ale alespoň na malou chvilku ulevil od největší bolesti. Stále jsem však měl problém dýchat, nemohl jsem ani volat o pomoc. Hrdlo jen chraplavě sípalo.
Hlavně neotvírat oči.. neotvírat oči…
Jako zázrakem, a možná díky mému neustálému mrskání se a válení po zemi mě nezasáhne žádný kus rozervané zábrany (10).
Ženský křik opodál naznačuje, že je někdo v podobné situaci, jako já, bohužel ale nejsem schopen řádně pomoci fyzicky. Naslepo se pokusím znovu z rukou vytvořit silný proud větru směrem, odkud slyším křik, který by mohl zbytky ohně odfouknout. (3)
Nejde to, jsem k ničemu…
Něco se však děje, křik se pohybuje a vzdaluje se ode mě. Stále mám však strach otevřít oči.
Někdo nám pomůže, určitě, brzy…

Glitterbombing

New Orleans, bojiště, s ostatními

Dnešní den nezačal dobře. Sotva slunce vysvitlo, už se nám začali v New Orleans ztrácet lidičkové. Každého z týmu jsem měla ráda, i když někteří byli obtížnější případy k lásce. A proto mě to rmoutilo a plnilo starostmi.
Jsou v jednom kuse? Kam zmizeli? Vrátí se?
Naši velitelku to zajímalo taky, přísahám, že si musela klást úplně stejně otázky jako já, protože nás vzápětí vyexpedovala po jejich stopách.
Mě, Marzana a Alexeje.
"Když se ztratíme, kdo Reagan zbyde... jen dvě upírky, tři emzáci a jeden protivný vlkodlačí právník," špitnu jemným až dětským hláskem zachmuřeně svým vysokým společníkům.
"Měli bychom se neztratit," vážně si sama odkývu důležitost svých slov.

Jenže to se snadněji napíše než udělá.
"... ne. Nic zvláštního necítím. Jen spáleninu. A trochu připáleného gumba," stáhnu zamyšleně obočí. Marzan vážně zavrtí hlavou. Alexej to nejspíš myslel jinak, hmh.
"Ani žádná magie mě nešimrá. Je to divn..."

AU!

Au... au. Zachvěju se. Okolí je mi okamžitě nepříjemné. Zářivě žluté šatičky jsou zráchané v bahně, vlasy jakbysmet, všude je tma, řev, bolest a krev.
"Tohle se mi nelíbí," pohlédnu na Alexeje zamračeně, jako by za to mohl. "Pokud je to vtip, tak špatný."

Jenže ani můj jediný přeživší společník upír nakonec nevypadá, že by v tomhle měl prsty. "Jak asi? Nikde tu nic není, ani šimrání," namítnu zadanému úkolu, ale aspoň se ho snažím provést.
Marně (1). A tady je tak temno... nelíbí se mi to.
Tiše si povzdychnu. Ani květiny ke mně nemluví (5). Žádné tu skoro nejsou, tím to nejspíš bude. A celkově je zeleň tak nějak... skleslá.
Mrtvá.
Smutná.
Je mi z toho do pláče.

Odrazím se k levitaci (5+2), a soustředím se na světlo uvnitř (10+2). Třpytivá droboulinká světýlka padají jako déšť, rozhazuji je plnými hrstmi, třpytí se až oči přecházejí, padají na zraněné, na vyčerpané, na únavu, krev a slzy...
Nijak sice ničemu nepomáhají, ale konečně vše kolem vypadá trochu lépe!

"Třpytem navrch nic nezkazíš!" zasměju se spokojeně nahlas. Zejména šeredná věc s trčícími kostmi vypadá blýskavá daleko lépe!

Co zase....?

New Orleans, bojiště, s ostatními

Do šedé prázdnoty strnulé nicoty pronikne maloučká jiskýrka. Radost. Nepatrný její zlomeček, první od Chloiny smrti.
Vzpomenout si na to, s tím, že její schopnost vypřát si do reality to či ono pomohla zachránit ostatní před nebezpečným nepřítelem... Já z toho mám radost.
Do očí mi vhrknou slzy... kéž bych jí to mohl říct.

Jenže na nic z toho zatím není čas, nemá být. Z několika posledních prasklin vyrážejí stvoření, kterým se náš uvítací sbor nelíbí.
Ani trochu.
Vykřiknu bolestí, když mě trosky zasáhnou (1) a smetou. Posbírám se opatrně, rychle zkontroluji. Kombinéza je rozervaná na několika místech, přes žebra se táhne hrbolatá, vydatně krvácející sedřenina. Pod ní se nejspíš udělá podlitina jak víno... krev vnímám i na tváři, ale šrám na spánku je taky docela mělký.
Měl jsem štěstí, s porovnání s některými....

Postavím se na nohy (8) a soustředím na kov v okolí... plot z mnoha ostrých tyček s ozdobnými špicemi se mi zalíbí.
Dvojici z nich vytrhnu (8), a směruji prudce je do vlkodlačí stvůry (10, 10).

Daří se... netěší mě to. Nechci zabíjet. Chloé ztratila život také jen proto, že se ocitla někde, kam nepatřila... jako by to bylo oko za oko. A stejně zároveň nefér.
Ale co s tím jeden můž-!
S heknutím skončím opět v blátě, tentokrát díky neopatrnosti jakéhosi blonďatého běžce.
Červenookého... zatrne ve mně, se staženým hrdlem ztěžka polknu, když se na něj tak dívám. Patří k Bledé? Našla nás tak? Jestli zjistí, že je její malá oblíbenkyně... pryč, zabije všechny.
Hodný čaroděj?
Co jsme sakra zač?
Zamrkám, na moment nic nechápu, ale blýskne mi drobná naděje, že smrtící Divn-Nadaná ze Sibiře v tomhle figurovat nebude. Pomaloučku, aniž bych z něj spouštěl zrak, se zvednu i já na nohy, a levitující 'kopí' ozdobných tyček z plotu přitáhnu k sobě, radši pro jistotu. Možná bych ho zvládl včas zasáhnout, kdybych se musel bránit...

"Kdo jsi sakra ty?" oplatím nakřáplým hlasem, pohled mi blýská, a nejspíš je na tom znát, že na tuhle donedávna obyčejnou lidskou duši tohohle dneska už bylo zatraceně moc.

Zpackané záchrany

New Orleans, bojiště, s ostatními

Erden nás povzbuzuje, Blagden zavlažuje, jenže...
Zbavit se psů, zbavit se ostatních vtělených nočních můr, nejspíš to nestačí. S ničivým rozletem střepin do všech stran se na tenhle svět derou další, vlkodlak a pták ohnivák.

Dřevěné, ledové, kamenné štěpy od sebe odkloním (9+3), zabodnou se do země. Stane se to dřív, než si vůbec uvědomím, co se děje. Rozlíceně další štěpiny zachytím (8+3) a vrátím je bestii (9+3).
Tobě taky neustále něco zachraňovat... zamlaská posměšně Kolja pak.
Tos byl ty?
Jistě.
A... a co ostatní? Těms pomoct nemohl?? zděšením se mi sevře hruď, když zachytím pohledem Valerii. Jako bych já sám měl kus ledu v útrobách, kus ledu, který mrazí a svůj chlad šíří jako otravu i do nejvzdálenějších konečků prstů.
Proč jako?
...

Vrhnu se k ní.
"Vál, Valu, solnyshko, kotjenok, néboj ty se... éto dóbryje, ničevo nět špátne..." melu slovo přes slovo s přízvukem tak silným, že bych rovnou mohl žvanit v rodné řeči a vyšlo by to nastejno, zatímco s pohledem rozevřeným zděšeně uvědomuju, jak velký kus ledu v ní vězí. A bude tát!
"Oj, Gospodine..." hlesnu.
Mysli, mysli, mysli...
Ať tě to ani nenapadne.
Já přece vím, jak pomoct!
NE.
NE!

Zhluboka se nadechnu, a položím ruce na Valino tělo (8). Zbytky ledového kusu tupě padnou do bláta, když je Valina zranění ztrácejí a objevují na mém těle...
Ta bolest...
Pro Hospodina...
Soustřeďuji se na pokus přesunout poškození na zemi pod námi, ale... soustředění se vytrácí (4), protéká mezi prsty jako krev marně stlačené rány.
"Uf... Suka... blyat."
Protočí se mi oči... a všechno kolem zčerná, když sebou žuchnu do bláta.

Krev nelže

New Orleans, bojiště, s ostatními

Signál je jasný, Daniel mne zve na doušek vlastní krve a já jsem nesmírně vděčný, že našel řešení, které se nesestává z 'odejdi a už nikdy se nikomu z Triskelionu neukazuj na očích'.

Emil nás chrání před sprškou ohně rozezlené mytologické slépky... špičáky protnou kůži na Danielově zápěstí a Bestie řádící hladem a krocená jen vůlí v nitru mého těla slastně zapřede. Nebo jsem to byl já? Jemně ale pevně svírám chladnými prsty obou rukou jeho paži.
Vnímám teplo a život, darovaný mi, proudit hrdlem, rozehřívat tělo. Vracet síly. Alespoň trochu.
Hladověl jsem příliš dlouho, než aby mě mohlo nasytit jen pár nevinných hltů, ale sytost není tím, co potřebuji - čas k uspokojení hladu bude, později, v klidu, jindy.

Teď, teď potřebuji jen trochu, abych zvládal fungovat, zvládal se nadále ovládat... i přesto je to těžké. Půl litru ztráty nejspíš Danovi zatočí hlavu, i když to není o moc víc, než by daroval, je to daleko rychlejší ztráta.
"Díky... díky moc," brouknu, olíznu si rty, zatímco Daniela jednou paží podpírám, kdyby přece jenom.

"Vezmu vás odpočinout si do zázemí, ano?" pohlédnu z něj na Laimu, která taky nevypadá příliš dobře.
Sevřu ji i Dana kolem paží pod rameny a několika skoky krátkonosným teleportem (6) nás všechny tři dostanu do zázemí, k momentálně nepohyblivému tmavovláskovi.
"Dal jsem vědět Blagdenovi (6+2), že tu má práci, co se léčení, nápravy tkání a obnovy krve týče," přelétnu pohledem trojici, než se vrátím znova do boje.

Pach cizího nebezpečí mě udeří do smyslů. Zúžím oči a téměř zasyčím, když zaregistruji dalšího mně podobného. Ale zároveň jiného.
Zatím nevypadá, že by byl agresivní vůči našim, takže jej nejspíš netřeba řadit na úroveň ptáka a vlkodlaka, ale... míním si jej hlídat.

Mezitím se přesunu k duhové vlkodlačici, která proti vyjící zrůdě působí náhle až kapesním dojmem, ačkoliv její výška v barevné přeměně není ani zdaleka opominutelná.
"Pomůžu ti," kývnu na ni vážně, s dlaněmi položenými na jejích zádech se soustředím zejména na rozsáhlé zranění, ze kterého si sama vytáhla nemalou třísku (6+2).

Useless

New Orleans, bojiště, s ostatními

Pokouším se sledovat Miiny rty. Dohajzlu... to ji neučili ve škole pořádně vyslovovat, nebo co? A já kurva z prozření božího se taky odezírat za vteřinu nenaučím... všechno se topí v odporném vysokém pištění.

Obsahává mě polekaně všude možně kolem nově nabyté jizvy... Musí... musíme? Pryč? Stáhnu podrážděně obočí, jak se pokouším vnímat i jinak, než sluchem.
Nejspíš jsem se trefil, ale zvednutí do náruče jsem nečekal.
"Ne...! Ty mě přece nebudeš nosit jak nějakou posranou dámu v nesnázích!" zaprotestuji. Neslyším sám sebe, jak ploše a divně zním... naštěstí.

I když... tak špatné to tak není. Břinknutí štěpin z proražené hradby o energetický štít sice neslyším, ale vidím, a taky vidím to, co některým napáchala chvíle nepozornosti či smůly.
"Nech mě tady a mazej zpátky, je tě třeba," Mii stejně ploše zavelím, když mě odnese stranou do zázemí a složí na zem. Nikdo z léčitelů tady není, všichni bojují.
Ale z toho, co jsem pochopil, bych potřeboval spíš pomoc s tkáněmi, jako má Blagden.
Nějak... nějak to vyřeším.

Boj

New Orleans, bojiště, s ostatními

Zrůdy umírají, utlučeny naší unavenou a frustrovanou obranou, než si člověk ovšem stačí vydechnout, prásk, a je tu něco nového.
Zavírejte ty podělané praskliny, krucinál! Mám chuť zaječet na celé kolo, když mě srazí nečekaně bordel z jedné barikády (2). Válím se po zemi, na moment mám zoufale problém se vůbec nadechnout a pusu plnou krve z jazyka, do kterého se mi povedlo se řádně kousnout.
Teprve po chvilce se mi povede konečně nadechnout (6), posbírám se... před očima tančí blikající klikyháky, ale že jeden obyčejně velký pes útočí na vlkodlaka velikosti domu zachytím.
"Jamie!!!" zoufale vykřiknu, ale neslyším pomalu ani sebe sama. Vztekle vypálím výbušný šíp do dlaně jedné z pracek, kterými se zmutovaný obří čokl rozmachuje kolem sebe (8+2).

A ten moment vzteku mě stojí draze... druhá ostře drápatá dlačí pařáta hrábne mým směrem, nemám šanci uhnout (2).
A letím... padám.
Tvrdě (3).

Z čela mi teče krev, odplivuju krev, v očích mě štípe krev, v kombinéze cítím krev a tak nějak příliš mnoho vzduchu... hluboký sekanec z jedné strany břicha na druhou bezděky stlačím dlaněmi, aniž by mi moc co docházelo, aniž bych si dala dvě a dvě dohromady a pokusila se aspoň něco vyléčit.
Bolí mě hlava... proč mě tolik bolí hlava?
Proč je tak těžké myslet?
Co se děje?