Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Naše realita nás plive, jako levné lentilky.. Bojiště NO, Všichni přítomní Hadí stvoření je nakonec udoláno a ostatní oblůdky také. Pocit vítězství ale netrvá dýl, než pár sekund… tedy až do chvíle, kdy mě z těla srazí kus zmrzlého dřeva držkou přímo do bláta (1+2). Rozdýchávám šok, který nastal. Pokus o první pohyb je mi oplacen příšernou bolestí mezi lopatkou a ramenem. Co to kurv.. odkud? Kdo?... Krví zbarvující se kožich a podivný pocit, že v mém těle je cosi, co tam nepatří mi nepřidává. Pokusím se otočit hlavu a koutkem oka zahlédnu nějakou podivnou věc čnící mi ze zad. Doprdele… Začínám panikařit, nevidím tam, netuším, co to je. Zbrkle si drápatou tlapou snažím vyjmout kus rozbité zábrany. (4) Shit, nedosáhnu tam… Frustrovaně zaviji. Jenže, to není všechno, co je jinak. Na bojišti se krom všemožných cizích pachů objevuje i něco známého. Prvně ucítím něco, co připomíná můj druh, přesto je to však něčím jiné, zvláštní. Kousek ode mě proletí šmouha, která vrazí do hloučku lidí opodál. Zároveň mě přes rypák praští smrad, který dost dobře znám. Pod přeslazeným tónem máty a brusinek ucítím pach krvavé bestie… Alexej?...Ne, to není možné, je přece v jiném světě.. Nesoustředím se, bolest mě vyčerpává… Znovu se pokusím vyjmout cizí předmět v zádech (7), tentokrát o něco úspěšněji. Zavrčím… Tohle bude chtít chvíli, než se to zahojí… | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Neuman, Ošetřovna, Zázemí “Počkej… co?” V hlavě mám rotující kolečko, kterak se marně snaží zprocesovat informace najednou. Na malou píču a fuckboye sedí dost lidí… wait a fucking minute… | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Tesne po druhé mi už nevyšlo Ťahám energiu z trhliny za Lokiho, zatvárajúceho trhliny ako keby to boli iba obyčajné dvere. Za Nika, ktorý sa ukázal byť tým čo odhodil žiariaceho psa od nás preč. Za Erdena, ktorého hlas sa mi zjaví v hlave a je nažive, Erden je nažive, v poriadku, prebral sa, je v poriadku znie mi hlavou ako vypočutá prosba. Za Blagdena, ktorého liečivé kvapky dažďa spoznávam v momente ako mi dopadajú na tvár, na odhalené ruky a každá je ako malá utlmujúca a posilňujúca pilulka vsakujúca do kože. Za stále bojujúcu Yuriko a za Daniela, Razvana, Jamesa, Miu, Nax, Marisol, Orena - nech boli kdekoľvek, snáď modlila som sa, živí. Ich mená mi krúžili v mysli s každým ďalším hltom energie. Sústredím sa na vťahovanie energie do nenásytného prázdneho miesta v sebe natoľko, že na ponuku Hei-Ran iba pokrútim hlavou. Aj napriek tomu, že som cítila únavy v svaloch, energia ktorá do mňa prúdila to utlmovala - alebo, lepšie povedané, prehlušovala. Nie všetci sa mohli takto dobiť, nech si vezme niekto iný, ja.... Nedostatok sústredenia a pozornosti kvôli absolútnej snahe ovládať svoju schopnosť ma prešpikuje ako mäso na ražni. (1) Stredom mi vybuchne bolesť a snáď iba ten jednoznačný zámer zničiť trhlinu, pre ktorý som vôbec nestihla reagovať na letiace projektily, mi umožňuje pokračovať v ťahaní energie z anomálie aj skrz výkrik a opätovné padnutie na kolená. Anomália bol môj nepriateľ, bol to môj cieľ a nehodlala som sa ho vzdať, držím sa kradnutiu jej energie oceľovým zovretím. (9+3) Netuším, skade ani čo to prišlo, pokým cez biele bodky v tvári nepozriem dole a nevidím ostrý kus čohosi číreho, rukou ktorú nemám natiahnutú k anomálii necítim pod prstami chlad - chlad, ktorý sa ako praskliny od brucha, kde sa zasekol ostrou, dlhou hranou hlboko do tela kus ľadu, rozširuje do okolia. Skoro ako keby ma chcel čisto preseknúť v páse na polovicu. Takmer kvôli tomu zaniká bolesť v stehne, skade trčí čosi hnedé z prednej aj zadnej strany. Niečo prešlo skrz. Z úst mi vyprskne kontrastne horúca tekutina. Zomriem. Zomieram. Ak...ak to vytiahnem, určite prídem...o veľa krvi, ale....je to ľad, roztopí sa, a čím viac sa bude roztápať, tým viac krvi....zomriem. Z úst mi so zabublaním vyjde krátky, skoro neveriacky smiech, zanikajúci v hluku boja a v hukote v ušiach. Malo by ma to desiť, ale cítim zvláštny...pokoj. Stále mnou vibruje energia, slepo zatieňujúca fakt že by som mala, a asi pod silou ťahanou z anomálie aj cítim, slabosť. Uvidím rodičov. Uvidím Oliviu, Soru, Svetlanu, nášho Thadea aj Leu, uvidím všetkých, ktorí odišli. Chcela by som ochrániť tých, čo tu zostávali, chcela by som viac pomôcť, najradšej by som odišla až keby boli v definitívnom bezpečí alebo by všetci boli na druhej strane a ja som tu už nemala čo robiť, ale... skončí to. Konečne to končí. A aby som zahnala výčitky, výčitky že ich tu nechávam, že som nedokázala...viac, stále som sa mohla sústrediť na to, aby som udržiavala tú pohlcujúcu dieru vo mne aktívnu do posledného dychu, aby som zbavila anomálie toľko síl, koľko som mohla do samého konca. Neviem, kedy sa zošuchnem na bok, opäť sa stretnúc so zemou. Posledné, čo vidím, kým sa mi periférne videnie nezúži na pohľad zapichnutý v anomálii, je zlatý retriever, útočiaci na monštrum, proti ktorému nemám žiadnu šancu sa brániť. (1). Jamie. Vydrž. Preži. Hučanie v ušiach sa zintenzívni a celé moje ja sa obtáča a drž iba toho pocitu ťahu. Zobrať so sebou preč čo najviac z tej prekliatej, trhliny vyrábajúcej veci. Do poslednej sekundy, každú omrvinku ktorú zvládnem. | ||
| |||
 | Znovu na bojiště, tentokrát do boje Všichni přítomní Konečně se zdálo, že co jsme zachránit mohli, to jsme zachránili. Zranění měli péči, kterou potřebovali a mrtví byli... zatím odloženi. Byl čas na to, abychom udeřili proti nepřátelům plnou silou. Navrátili jsme se proto na bojiště se všemi, kteří mohli vůbec chodit. S lehkým úsměvem kývnu hlavou na opět zotaveného Erdena, díky bohu… Něžně jsem se dotkla i ramene Raze, který vypadal sice už pěkně podrážděný, ale i přesto šel s námi znovu do boje. Přivřu oči těsně před rozlomením krystalu, očekávajíc nevolnost. Člověk by si řekl, že dneska už bych měla být zvyklá, ale spíš je to s každým přenosem horší a horší. Znovu rozdýchávám pocit na zvracení a pozvednu ruku na pozdrav přerostlému kocourovi, než se rozhlédnu po bojišti. Psí duchové jsou v tahu, šupinaté stvoření se už nenadechne a lebkovité cosi rozebráno na prach. To však neznamená, že by nám ubylo práce. Povzbuzující telepatická zpráva od velitele nám ještě dodá trochu odvahy. Tak strašně moc bych chtěla rozcupovat na nejmenší kousky tu anomálii, která za všechno může.. Zabila už tolik z nás, i Lišku a Ptáče… Ale moje schopnosti jsou na ní krátké. Jen by je pohltila a rostla. Budu se muset uspokojit pomstou na ostatních které nám sem neúnavně posílá. Prvně se obratně vyhýbám kusům jedné ze zábran před trhlinou, kterou při svém příchodu rozmetá na cucky přerostlý vlkodlak (5+3). Ty šmejde… Následně jeho tělo zasypu několika ohnivými koulemi z obou rukou. (8+2), (5+2) Dávám si přitom pozor, abych nezasáhla vlastní. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Za pokus nic nedám... Zázemí -> New Orleans Josefine, Oren, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Thomas, Lyla, Igor, Emil, Johonaei, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Lyla, Kazran, Mia, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom, Erszebet, Lilian Střepinám, které vyletěly se mi podařilo vyhnout... Tedy spíše mě zázračně minuly, protože moje manévrovací dovednosti v letu jsou zatím úplně na bodu mrazu... To dokazuje brzy situace, kdy ten fénix vystřelí ohnivé cosi a nemá nejmenší problém mě zasáhnout. Snažil jsem se svůj pád směrovat k vodě, ale nedokážu se vůbec zorientovat a už cítím tvrdý dopad na zem (Hody v předešlém postu) Cítím, jak mé tělo hoří, je potlučené a cítím, jak plameny po mém těle postupují dál. Shnilá tkáň hoří docela dobře jak vidno... Oči mám sevřené a jen vrčím bolestí a oddechuju. Nechce se mi vstávat. Po takovém zásahu a pádu se necítím zrovna na to, abych pokračoval v akci. Abych dělal cokoliv... Bolí mě úplně všechno a plameny tomu zrovna moc nepomáhají... Doprdele... Musím něco udělat... nehodlám uhořet! To by byl pěkně chabý konec... Potřebuju se uhasit. Pomyslím si a otevírám pomalu neochotně oči. Zkusím se zvednout navzdory bolestem a plamenům... No snadné ani příjemné to není, ale musím... Adrenalin je krásná věc. A buď má moje mrtvé tělo pořád schopnost produkovat adrenalin, nebo je to jen vůle přežít... Tak či tak se dokážu zvednout a pomalu se belhat k nejbližší vodě (6). V hlavě mi zní hlas cizího telepata, který se snaží o povzbuzení ale upřímně mě to nezajímá. Právě teď mě více zajímají moje rány než nějaké řeči o tom, že konec je na dosah. Byl bych rád, kdyby to nebyl můj konec... To mě zajímá... Vyvalím se do vody a nechám vodu, aby ty plameny uhasila. Cítím chladivý příjemný dotek vody, která mě zbavuje plamenů a chladí popálená místa. Ještě chvíli tam jsem, abych popálená místa ochladil po jejich uhašení. Je to příjemná úleva a tak se mi z vody moc nechce vylézat. Přijde ale zpráva od hrdinky, která svolává letce k zemi... Jo už se stalo... A následně vidím ty blesky nad hlavou. Zůstat ve vodě by asi nebyl dobrý nápad. Kdyby to praštilo do vody někde poblíž... Unaveně a neochotně se vydrápu opět na břeh a sleduji její útok. Její útok blesky je vážně dost pěkný. Přidal bych se svým dechem, ale pochybuji, že má ten dech tak obrovský dosah, abych ze země zasáhl fénixem... Jinak bych ji podpořil a po jejím útoku by hned mohl následovat můj, kdyby fénix přežil. Momentálně ale potřebuju trošku pomoct... Ale pokud najdu léčitele, musím mu nějak dát vědět, aby neléčil můj nos... No problém na sebe nenechá dlouho čekat. Z nebes začne padat déšť, který ulevuje od bolesti a pomáhá s léčením zranění. Ahhh výborně... Moment, bude to léčit i můj nos? Ten ne! Pohotově zavřu oči a celou dobu, co na mě dopadá déšť se z plných sil, které mi zbývají snažím soustředit na to, abych neustále udržoval aktivní schopnost desintegrace na čichových receptorech a nevrátil se mi čich, který je momentálně akorát na škodu. (10+2) zdá se, že při dostatečném soustředění dokážu udržet svůj nos mimo provoz. Alespoň to mě uklidní, že neztratím zase kontrolu... | ||
| |||
| Cesta tam a zase zpátky Aneb Podivuhodná dobrodružství Ošetřovna? ”Anničko, představ si, že jsi zas jediná těhule - Heather už má sviště na světě!” … Mám divnej pocit, že bych měl být někde jinde. Dělat něco důležitýho… co to bylo? Přísahal bych, že nesmím zapomenout! Ale teď se to zdá děsně… nepodstatný. Adam cosi zavrčí, že pokud nechci pomáhat, tak ať táhnu dělat něco užitečnějšího. V Pevnosti je vždycky co dělat. Ach, Mongolsko, ty bleší zadku světa, jak jen jsi mi chybělo! Přemýšlím, jestli tam byla vždycky noc… a bylo uprostřed pouště? “Nebuď drzej, nebo ti ty knížky hodím na hlavu, Adame habáne! Na co jich vlastně potřebuješ takový kila, kdyť nemáš šanci to přečíst.” Prej že vědecký knihy se nečtou, čtou se jen konkrétní pasáže relevantní k výzkumu, co děláš. Jak já to mám jako vědět? Chudák knížka - těmhle vědátorům s ní jde jen o jedno - použít a zahodit. Myslel jsem že chytrý lidi jsou milý. Nebo alespoň milejší. Proto je máme ve vládě, ne? Dám mu na stůl další dva svazky. Ty názvy mi nic neříkaj, takže se ani neobtěžuju je nějak číst. … U večeře se zasměju Cassininu vtipu. Je tak rozkošně mimo! Někoho mi připomíná… ale strašně moc! Jen kdybych tak věděl koho. Za srdce mě chytne melancholie. “Huh?! Co to bylo?” Koukaj na mě jak na cvoka. Naštěstí je tohle furt ten samej cvokhouse. Přísahal bych že slyším… někoho plakat, křičet a naříkat. Je to jako za oponou. Nebo pod vodou. Tak hrozně moc daleko. … Dojdu na střechu. Je mi… je mi nějak divně. Blbě se mi dýchá a všechno začíná být bílý. A je to tady. Ultrapravičáci zvítězili! Fox přebarvil nebe na bílo?! Doháje, mám v nose a krku slanou vodu. Slanou vodu… Počkat…. Já tu… já tu být nemám. Adam se ptá, jestli jsem ok. Je s ním Anna. A Carlo! Koukaj se na mě nějak divně. Chci je rozveselit, ale… ale pak mi to dojde. Já tu nemám být. Jsou smutní. Jsme mrtví? Pevnost se mi začne hýbat pod nohama… a já padám! … Přijde to pozvolna, jako když jeden vstává z propařený noci. Uvnitř je zvláštně… prázdno. Doléhají ke mě zvuky, ve kterých je těžké se zorientovat. Je mi příšerná zima a je na mě nějakej hadr. Bílej. Tuším co to znamená - schopnosti předáka zdechlinek neponechávají prostor ke spekulaci. Evidentně mě přiřadili k týmu, co zaklepal bačkorama. Co se stalo? Nadechnu se a zamrkám. Všechno bolí. Poslední co si pamatuju je… voda. Hrozně moc vody. Může to být pravda? Byl jsem mrtvej? Jakto, že jsem zpátky? Teda kámo... tys to simulování dotáhl do dokonalosti. Posadím se a vykašlu cosi, co je asi hlen a slaná voda. Sklouzne ze mě ten hadr a já koukám na Tonyho! “Tony…” Vydechnu nevěřícně a pokusím se vstát (4), jenom abych skončil rozpláclej na zemi. I tak, během pádu jsem mohl prohlédnout… ošetřovnu! Vidím Yevku. Agnéz… Heather? A Lotku! Leží na lůžu a vypadá to tu jak po švarným dni. Do hlavy mě udeří vzpomínka na Nikolaie a… kdo byl ten druhý? Byli na sračky. Možná jsem to byl já? Dostal jsem je zpátky. Léčil jsem. “Potřebuju redbull… má někdo redbull?” Zakňourám a zavřu pevně oči, provádějíc diagnostiku (9). Cejtím se jak Windows XP. Zapnutých mám deset oken, 7 je zamrzlejch a… odkud kurva hraje Linkin Park?! Zavrčím a začnu se zase škrábat nahoru a dávat svůj shit dohromady. Nechci být mrzák a chudáček a podle svojí malé diagnostiky ani nebudu. Ne. Vstal jsem z mrtvých. Jsem fucking Ježíš. Přineste mi vodu a prostitutku! Já žiju! Je mi na blití, ale žiju! “Co se to sakra stalo?” | ||