Vánoční experiment

pokoje -> sklad -> pokoje

Věnuju se výzkumu téhle nemoci na plno. Zkouším různé možnosti, jak to léčit. Ale dospějeme pouze k tomu, že léčba není možná...
Nasrat! Tohle je nemoc a na každou nemoc existuje léčba! Musí být řešení, jen my hledáme na špatném místě. Musíme se snažit víc. S tímhle se odmítám smířit. Nebudu chodící kopa hníjcích sraček...
Ze začátku mě motivuje touha se vrátit ke svým... Tam nebudou tak laskaví jako tady. Máš problém? Vyřeš si ho. Jsi pro nás hrozba? Tak zemři...
Pravidla Bratrstva jsou ve své podstatě prosté. Netolerují hrozby a netolerují slabost...
Ale čím déle tam jsem, tím více si uvědomuju že není kam se vracet. Právě teď mě mají za mrtvého nebo hůř za zrádce. Jakmile mi někdo z nich nahlédne do hlavy, jsem v háji... Pár příležitostí jsem měl během toho proskakování mezi dimenzemi. Nevyužil jsem žádnou. Naopak jsem pomohl jednomu z nich. Vlastně dvěma. Ta mrtvola co jsem vytáhl z vody ožila... Ale nehnije... Šťastný bastard...

Já ale dál den co den zkoumám ten virus. Snažím se najít něco, co jsme mohli přehlédnout. Zkoumám jak se nakažené buňky chovají, jak se chovají buňky toho viru... Zkouším různé látky a chemické sloučeniny abych zjistil, jestli něco bezpečně zabije ten virus a snad i zahojí mrtvou tkáň.
Ale pak mi to dojde. I když zničím v sobě ten vir, co zbyde? Shnilé tělo, kterému dávno nebije srdce... Jakmile zničím virus, zemřu... To co potřebuju není nějaký obyčejný lék... Ta nemoc je spíše magického původu a magií bych proti ní měl i bojovat...
A tak si sednu ve svém pokoji a začnu si psát různé věty v latinském jazyce. Hledám rýmy a prakticky celé svátky si připravuju nový pokus jak se vyléčit.
Můj spolubydlící si myslí, že se skamarádíme nebo co... Ale právě teď je každý jeho pokus jen otravným vyrušováním. A tak ho pokaždé častuji nadávkami a žádostmi ať drží hubu, ať si hledí svého, ať mě nechá pracovat... Ne, že by to pomohlo...

Více než týden jsem zavřený v tom pokoji a vytvářím hezkou latinskou básničku, pokud zrovna nemusím jíst... se zápisníkem, píšu si nejrůznější věty, hledám verše, hledám správné slova... Nakonec mám 7 veršů... Teda není to zrovna mistrovské dílo ale takhle ve spěchu nic lepšího nedokážu... Důležité je, že to jsou verše a že v nich je vše důležité...
Vstanu a vystřelím do 4. podzemního patra rovnou do skladu. Ani se cestou nerozhlížím. Ve skladu se zdá, že není nikdo a tak začnu balit...
5 černých svic, zapalovač, co dál co dál? řebříček obecný pro očistu krve a.... A šalvěj! symbol věčného života... Teda mě postačí jen ten život... A dál? krvavá oběť by přišla vhod... To jo... Ale nakonec chci jen vyléčit, tak snad nebudu muset zajít do extrému... No na první pokus to snad vystačí... Bylinny jako symbolika, 5 svic jako 5 živlů... A 7 latinských veršů... Teda tenhle rituál bude jako od amatéra, ale většinu času jsem trávil nad verši a prostě nebyl čas najít si pořádné věci a připravit se lépe...

S nakradenými věcmi běžím zase nahoru k pokojům. Chodbou se ozývají zvuky z jejich oslavy. A jsem sakra rád, že mě William nezkoušel vnutit do téhle kraviny. No nic, asi mě zabije až uvidí v pokoji ten bordel...
Vezmu nůž a říznu se do ruky. Hustou sraženou krví nakreslím menší pentagram a na každém konci symbol pro jeden z živlů.
květy bylin následně vysypu do kruhu, kterým spojuji jednotlivé rohy pentagramu a na každém rohu hoří jedna svíce...
Bohužel nemám žádného pokusného králíka... A tak si sedám doprostřed pentagramu a jdu do toho po hlavě...

Nekonverzace

Garáže, s Reagan

V tichu, do kterého nedoléhá veselí ze společenky, náhle ozvou se zvuky kroků a kovu. Vyhlédnu zpod kapoty jednoho z jeepů.
Kde jsou z garáží 'hangáry', dlubká se jedna z nových duší v Black Hawkovi, co má upřímně nejlepší dny dávno za sebou, a funguje snad jen kvůli Isaacově vůli.

Tiše si odkašlu, abych ji nepolekal, a mávnu jejím směrem.
'Budeš potřebovat něco konkrétního z nářadí?' vyznakuji rychle automaticky, než si uvědomím, že Reagan nebude rozumět.
Nejspíš jsem si moc zvykl na to, že přátelé znakovou umí a ze zbytku jsou většina telepati, kteří znakovku ani bloček nepotřebují.

Povzdychnu si, a stejnou otázku načmárám na lístek vytržený z bločku v náprsní kapse montérek, který jí podám - pokud si mě doteď nevšimla, zlehka se předtím dotknu jejího ramena.

Povídání

Knihovna, s Callumem a Diyar (+ Violet opodál)

Z řádků, které psal někdo, kdo věděl o tématu pojednání daleko víc než o tom, jak to literárně přehledně podat, mě vytahuje tichá konverzace Diyar a Calluma.
Možná je to dobře...
Snad nebude vadit, přidám-li se.
"Tygr, tygr, jasně hoří, z lesa černého se noří... snad nevadí, že se ptám, ale proč právě Blake?" zeptám se Calla vážně, tiše zavřu a odložím knihu.

Diyar zajímá základ Vánočních svátků... čekám, že to může být komplikované k vysvětlení, sám jsem však vlastně zvědav, co černovlásek odpoví.

"Máte vy ve vaší kultuře nějaký ekvivalent? Erm... něco, co slavíte na přelomu roku?" pohlédnu na Diyar zvídavě, než dá dohromady Call odpověď.

Sešli se zpruzená Rakušanka a Belgický indián na pokoji...

Pokoje, s Miou

"Vypadám snad jako ňouma, co má chuť trpělivě přešlapovat před dveřma, než se milostpaní ozve?" rýpnu si pobaveně na zakaboněnou Miu.

"A to se pleteš, Luděček v tuhle chvíli nejspíš už protáčí šejkry jako o závod, děsně se diví, kde jsou jeho dva oblíbení konzumenti, a možná je i zabíjen pohledem toho nového," široce nakřivo se usměju.
Brácha bere své 'povinnosti' tak svatě, jako Fry bibli... heh.
"Jaká je vůbec šance na to, že když jde svět do kytek, zůstanou naživu hned dva profi barmani? Zub ti tady nikdo nespraví, omítku nenahodí, ale ožrat se z margarit můžeš hned nadvakrát," pozvednu obočí, zároveň se svými slovy sahaje po odložené knize.

"Napoleon? Wow. Ty musíš doopravdy nenávidět vánoční juchot, když je tohle ta lepší volba," neskrývám napůl upřímné zděšení.
"Polez Popelko, ve společence můžeš zabíjet pohledem daleko víc lidí naráz," mrknu na ni.

Čokoláda a čaj

Kuchyně, s Emily, Lakshmi, Williamem a Nairou

"Díky, za chvilku se určitě přidám, jen něco dodělám," usměju se na pozvání.

Vánoční písničky, do toho klidné, příjemné povídání Lakshmi a Williama o Vánocích... jemně se pousmívám, zatímco dokončuji aranžování zdobených perníčků, žloutkovým krémem plněných madlenek, rebarboro-jahodových tartaletek a kostiček měkkého máslovo-karamelového fondánu na jeden velký tác.
Nechávám tam místo i na úžasně vonící Lakshminy lanýže.
Co líčí William dost připomíná Vánoce kdysi u nás... místo kachny jsme mívávali husu, ale pudding v rumové omáčce a trifle nesměly chybět.
"Mívali jste taky cranachan? U nás na něj děda nikdy nedal dopustit," dodám s úsměvem k jejich konverzaci.
"Je to dezert, spousta šlehačky, ovoce - vždycky bobule, které zrovna byly, takže nejčastěji borůvky, brusinky nebo i šípky, do toho ovesné vločky a pořádná porce skotské," vysvětlím k Lakshmi, nečekám, že by se s tím setkala.

Ode dveří se ozve další hlásek.
"Dobrý večer, Nairo," usměju se na ni, ačkoliv mě nevidí, nezáleží na tom. O žádaný čaj už se stará William.
"Dala bych si také šálek, děkuji," vděčně mu kývnu.

"Ah, svíce v okně... na tu si pamatuji také. Ale u nás znamenala spíš to, že i ve vánoční pohodě myslíme na ty, kteří s námi nemohou být, ať už jsou zrovna daleko... či už nejsou na světě. Ať s námi mohou být alespoň v našich myšlenkách."

Protivná společnost

Zahrady, s Isaacem a Sheenou (+ Blagden opodál)

"Nechci," ušklíbnu se zhnusením. Lemtat pivo z jedné flašky... a představa všech různých bakterií a mikrobů, které jdou s takovou nabídkou ruku v ruce?
Fuj.
"Na tyhle způsoby jsi někdy někoho sbalil, nebo se s někým spřátelil? A jestli jo, tos to roztáčel někdy ve čtvrté cenové před zavíračkou?" nakrčím nos jeho směrem.
Nevím, co tím sleduje.
Jeho přítomnost je iritující, jak se tak rozvaluje, jako by ho platili za každý palec zabraného prostoru. Je tak... samozřejmý.
Stisknu čelisti.

"Nechci ani vlastní lahev. A jestli tu někde budou později smrdět pivní blitky, nahlásím tě Lakshmi," zúžím směrem k němu oči, než se vrátím pozorností zpět ke keři. Pokouším se jej přimět (7+2) obrůst zadní část lavičky a vytvořit nad ní převis, vonící jasmínovými kvítky.
"Jestli se nehneš, klidně tě nechám zarůst... možná i přidám pár masožravek kolem tváře, abys měl nějakou zábavu," protáhnu s úšklebkem.

Pobavený škleb se ovšem pokřiví do znechuceného. "Co sem lezeš?" syknu na odpornou zombici, která nás sice obchází obloukem, ale smrdí do dálky.
"Nemáš kde jinde překážet??"

Boj naoko

Tréninkové prostory, s Yuriko, Danielem a Aurorou

"Díky," kývnu Danovi na ujištění, že nepřekážím.

"Ooh, všichni proti všem zní dobře!" zaujme mě z Yuričiny řeči, usměju se na ni. My dva proti ní? Buď si troufá, nebo je vážně tak dobrá... je pravda, že na trénincích exceluje.
Chmpf...
Daniel však navrhuje něco trochu jiného.
"Zcela fyzický souboj proti někomu, kdo by nás oba unesl na ramenou?" uculím se na něj.

"Tak to maličko vyrovnáme!" mrknu a přeměním se do dračí podoby. Nedělám si iluze, že to Yuriko ztížím o tolik, ale přece jen, větší váha rozložená do většího prostoru může být na odtlačení o trochu větší oříšek.
Bez domluvy a plánů mi nevadí, zaujmu pozici na druhé straně doja, dračí mordu pootevřenou do očekávání plného 'úsměvu', připravená na Yuričin první tah.

Tu přichází další adeptka na vánoční nakopání zadku - Aurora. Osobně nemám nic proti, aby se přidala, kývnu na ni a počkám, než jí Dan a Yuriko vysvětlí, co kutíme - a když konečně souboj 3v1 začne, vyrazím k Yuriko, plně odhodlaná natlačit ji na stěnu doja/za čáru na zemi širokou šupinatou hrudí (3). Ještě, kdyby se mi tak dařilo... pokusím se uskočit zpět (5), snažím se vyrozumět z pohybů a pohledů, co mají v plánu Dan s Aurorou.

Vánoční večírek

Společenská místnost

"Jasný, tady je...a tady další.." svařák rozlévám každému, kdo si řekne a sama střídám svůj hrneček se skvělým koktejlem od Dominika. "Je vidět a hlavně chutnat, že se v tom fakt vyznáš. Co je nejlepší koktejl, který umíš?" Ptám se ho zvědavě, uniknout ale nenechávám ani Kaze. Ten sice tvrdí, že barmanství není jeho silná parketa, věřím ale, že by se za barovým pultem neztratil. "Tvoje umění bude určitě potřeba pozdějc, až bude stačit...vodka s džusem." Směju se, to už se ale ke klukům přidává i Ludwig, který též vypadá, že by měl co ukázat. Hm. Tady je o nás fakt postaráno.
A k tomu všemu Lottka propaguje vaječňák, ten ale ještě teď míchat nehodlám, nerada bych si dala seanci na toaletách příliš brzo.

Oren navrhuje vánoční film, což se úplně neshoduje s mou vidinou párty, když se nad tím ale zamyslím, tak vlastně proč ne. Kdo chce, bude se dívat na něco hezkého a feel good, další si budou povídat a pít a pokud by se někdo nudil, může si k tomu dát nějakou picí hru. "A jaký film navrhuješ? Co tady vlastně všechno máte?" To že tu je docela dobrá sbírka věcí vím, ještě jsem ale neměla příležitost zjistit, jak moc je rozsáhlá. Obrátím se opět k těm za barem či poblíž baru. "Jaký je pro vás ten pravý vánoční film?"

Posunout se dál

Holtgast, tréninkové prostory

Po své žádosti o Agnieszčinu pomoc už se pak v jídelně dlouho nezdržím. Nemusím čekat dlouho, objeví se jen chvíli na to co se vrátím zpátky do pokoje. A když jsme o samotě, stále s tou nezvyklou nejistotou a napětím požádám jestli mohla magií někoho najít. Musela jsem vědět jestli je moje Himari pořád naživu.
Snad jsem se mohla zajímat i dřív, jen jsem si v době před anomálií nechtěla dělat plané naděje když to mohly být poslední chvíle…všeho.
Další věc je že jsem tu nikomu nevěřila natolik abych o něco tak osobního požádala. To se sice nijak zvlášť nezměnilo, však v některých věcech není moc na výber než dát na jejich slova, jakkoliv se mi to příčilo.

Ať už mi odpoví cokoliv jsem připravená to slyšet. Nebo to jsem si alespoň myslela. Myslela že i když přijde to nejhorší, budu připravená. Už dávno jsem se s tím přece smířila …ale asi né tak úplně, asi jsem podvědomě pořád doufala že je nějaká šance se znovu vidět. Triskelion tu šanci přece mohl změnit ve skutečnost. Ale ne. Teď už bylo pozdě. Křehkosti v pokoji popraskaly a místnost z částí potemněla když několik světel pod vlivem telekineze vypovědělo službu. Stříbrné oči zalily slzy. Nedokázala jsem je zadržet. A slepá čarodějka je přece nemohla vidět.
Nezmohla jsem se na slovo, jen tiché zasyknutí.
Zasáhlo mě to víc než bych si kdy pomyslela, nebo byla ochotná přiznat. Bolelo to ještě víc než tehdy po tom výboji.
Každý už o někoho přišel, tady, teď, nebo jinde. Nikdy jsem nezlehčovala utrpení ostatních, však ztráty ostatních nebyly jako ty vlastní.
Jen si domýšlet že už se s někým tolik blízkým mému srdci nikdy neuvidím, bylo jiné než to vědět s jistotou.

Hned z rána se dostavila ta protivná potřeba krve. Z donucení jsem tak prostě musela zavítat na krátkou návštěvu ošetřovny. Jinak bych se tam ani neukázala, vážně jsem nepotřebovala vidět polomrtvé nebožáky se kterými si nikdo nevěděl rady. Všichni mohli jen doufat že to pomine.
Pochmurná nálada těch dní mi vlastně docela vyhovovala. Znamenalo to že se nikdo nepouštěl do žádných narozeninových oslav nebo překvapení. Alexino přání k narozeninám příjmu se skromným díky, ráda že kolem toho nedělá haló.
I tak mě jedno takové, vcelku nevítané překvapení, potkalo - nečekaný dárek od ještě nečekanějšího dárce přijmu s velkou rezervovaností, která hraničí skoro s neochotou. To jeho škození tehdy ve Fargu jsem mu rozhodně nezapomněla, měsíce představ a plánu co s brýlatou udělám pryč.
A že jsem tam skončila jeho přičiněním už vůbec ne. Ať už to bylo z donucení nebo ne.
Nezapomněla jsem mu to, jen…nemám v sobě teď sílu něco říct. Poděkování se mu dostane v podobě krátkého přikývnutí. Letmo si prohlédnu jeho dárek. Jindy bych něco takového dokázala ocenit, teď mě to vůbec nezajímalo. Předtím jsem to tak nebrala, ale poprvé mě alespoň rozptylovaly ty nezamýšlené proměny těla které přišli se schopnostmi. Teď nic takového nebylo. Jen ta bolest. Jen prázdnota. Skrývané za dokonalou maskou ledové netečnosti.

Mezi pár hodinami spánku, které se tu a ta dostavili a většinou přicházeli vyčerpáním těla a úmorným tréninkem jsem vlastně většinu Prosince nic nedělala. Dojo a posilovna, posilovna a dojo. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat a odvést svoje myšlenky pryč. Každý se se ztrátou vyrovnával po svém, a moje “po svém” bylo tréninkem do krve. Jedna bolest nahrazená druhou. I když to ze začátku bylo spíš vybíjení si emocí. Když náhodou rozbiju něco, nebude to vadit jako kdybych rozbila někoho ne? To jsem si sice říkala, nedalo se říct že bych vůči ostatním byla nějak zvlášť opatrná.

Třebaže to po čase přešlo, o společnost jsem pořád nestála, a čemukoliv co to vyžadovalo se prostě vyhýbala. Blížící se Vánoční svátky na tom nic moc neměnili. Vánoční atmosféra šla mimo mě a nelibost k oslavám, párty a jiným takovým věcem se nezmění nejspíš nikdy.
Je to prostě den jako každý jiný. Společenské místnosti kde už to víří zábavou se jako za poslední dobu tradičně vyhnu a raději zamířím k tréninkovým prostorům. Nebudu dnes jediná komu není akce nahoře po chuti. Tohle nakonec bude lepší volba. To menší zlo.
„Nepotřebujete ještě někoho do dvojce?” Zeptám se, protože to vypadá že se chystají na souboj.

Příčiny a následky

Bylo pro mě obtížné si znovu zvyknout na větší počet lidí, které potkávám a sdílím s nimi společné prostory, nicméně pro přežití to bylo nezbytné. Snažila jsem se odolávat nutkání utéct zpět do lesů a díky práci, kterou jsem zde dostala se mi to vlastně i v celku dařilo. I když nerada, tak přiznávám, že úpadek několika lidí do kómatu měl pro mě pozitivní vliv, ale situace nebyla nikterak šťastná. Ve dne jsem se věnovala své práci v garážích a hangárech, navrhla jsem i pár vylepšení pro vozidla, vše jsem však podrobně probírala s velitelem pevnosti, následně i se spolupracovníky, než jsem podnikla potřebné kroky.

Zároveň mě však fascinoval vliv a vznik anomální trhliny mezi prostory a snažila jsem se přijít na příčinu. Hodně nocí jsem trávila v knihovně, někdy jsem se objevila i na ošetřovně s měřiči vlastní výroby, zkoumala jsem energii a elektrické pole v oblasti nevědomých, samozřejmě jsem v žádném případě nechtěla překážet ošetřovatelům. Pravděpodobnost, že to celé vzniklo samovolně byla téměř mizivá, stále jsem se tedy přikláněla k tomu, že tohle celé musel zavinit člověk, nejspíš nevydařený experiment, který způsobil trhliny v časových liniích, ale nemám potřebné data na to, abych příčinu určila přesněji.

Krom pomoci při chodu pevnosti po mě byla vyžadována i přítomnost na trénincích, což pro mě nebyla zrovna pohádka. Nikdy jsem nebyla příliš fyzicky zdatná a kolektivní cvičení už vůbec nebyl můj šálek kávy. Co se týče tedy tréninků fyzičky, nevynikala jsem, spíš jsem se tak nějak držela, dotykům jsem se spíš vyhýbala, schopnosti jsem dle mého názoru ovládala v celku optimálně, některé i nadměrně dobře.

Ve volném čase jsem se věnovala vlastním projektům s využitím vlastních schopností, zatím jen na papíře. Také jsem se snažila komunikovat s novou spolubydlící a dalšími obyvateli pevnosti, pokud možno tak však v menších skupinkách. Tak nějak jsem se snažila dohlížet i na bratra, ale nijak jsem ho neomezovala v kontaktu s ostatními, věděla jsem, že je to pro něj důležité.

V den, kdy došlo k nečekanému úmrtí některých pacientů v těžkém stavu a některých zdravých jedinců jsem se objevila na ošetřovně také, ne však příliš dlouho, protože zde bylo hodně lidí. Znovu jsem přeměřila elektrické a energetické pole v okolí zesnulých i živých, nijak sem však nezasahovala do chodu, poté jsem se zase v tichosti vytratila. Data jsem zavedla do tabulek a pokud měl velitel zájem, podrobné záznamy, výpočty a možné závěry jsem mu předala.

Po probuzení mě kontaktovala i jedna dívka ze skupiny z jiné reality, kde jsem údajně byla velitelka jejich organizace. Tato pozice byla velice zajímavá, nicméně bohužel jsem to nebyla já, takže jsem jí nejspíše zklamala.

Na vánoční večírek jsem se nehrnula, byla to společenská akce a to není nic pro mě. Zdržovala jsem se v hangárech a pracovala na údržbě. Měla jsem v plánu v průběhu večera zkontrolovat bratra, zatím jsem se však držela v ústranní.