Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Posledních pár trhlin před koncem? Všichni na bitevním poli, New Orleans "Neboj se, i s tímhle zraněním si někteří dokáží poradit." Není to příjemné a bezbolestné, ale věřím, že se pro Laimu a její amputovanou končetinu najde řešení. Zdá se tím mírně v šoku, čemuž se ale nedivím. Tenhle boj začíná být až moc dlouhý, zranění se kupí stejně tak jako vydaná energie. Jak dlouho ještě vydržíme? "Klidně si na chvíli..." Ne, odpočívat není možné a ani žádoucí a vnímá to tak i ona, která si hned všímá nebezpečí a zachraňuje tak Maru. "Dobrá práce." Rád bych se ještě ujistil, že bude v pořádku, to už ale přichází jiná práce, jiný problém. Je jiné řešení než... Rychlé darování? S sebou zásobu krve nemám a pochybuji, že někdo další ano. Možná by měla Yeva, ta je však v zázemí. Jak rychle by to trvalo? Stačilo by to? Než vymyslím optimální řešení, musím se věnovat i jiným záležitostem - třeba záchraně vlastního života a úhybu před tmavým, plamenným plivnutím od nedalekého draka. (6) Našeho? Snad. A aby tomu nebylo málo, z trhlin se objevují další soupeři. Jen tak tak nad sebe a snad i částečně nad Laimu stihnu postavit kovový plech, který většinu nepříjemného smetí zastaví. Už to vážně chce konec... Přichází ale i dobré zprávy, naše snahy dle Erdenových slov vychází a z nebe se snáší déšť, který hojí všechny ty malé ranky, které se mi na těle po celou tu dobu objevily. Jedna ale asi bude muset vzniknout... V tuhle chvíli mám na výběr ze dvou možností, dát Thadeovi napít od sebe nebo ho odeslat zpátky do štábu a pryč z boje. Můžeme si to dovolit? Kdo ví, co se z trhlin ještě objeví. Třeba vlkodlak, třeba oheň šířící pták... Z dálky mávnu na Emila, který přede mnou vytvořil štít tak, aby až sem oheň nedosáhl. Všichni si kryjeme záda... Všichni musíme riskovat. Pro své druhy především. Jaké jsou ale plusy a jaké mínusy? Snažím si uvědomit, co všechno Thadeus umí. K čemu všemu nám tu ještě může být platný. Je silný, odolný, dokáže přenášet. Umí léčit. Umí léčit... A o co přijdeme, pokud mu dám napít od sebe a vezme to sílu pokračovat v boji mě? O léčitele. O telepata. V tom všem mě Thadeus dokáže nahradit. A velitelskou pozici tu už také nepotřebujeme, je tu Erden, ten to zvládne sám. Matematika mluví jasně. Jiný zdroj krve tu není. Nebude to příjemné a ztratím tím nějaké ty síly, uvidíme tedy, jak to dopadne. Thadeova síla je důležitější. Navíc věřím, že si vezme jen to, co sám uzná za nutné. "Přijď sem, dám ti napít od sebe." Chci mu dát vědět telepaticky, to se ale daří až na druhý pokus (2+2, 7+2). Tuším, že nejlepší přístupový bod bude z ruky, proto si pomalu připravuji zápěstí. "Laimo? Dáš na nás na chvíli pozor?" Poprosím ještě dívku stojící opodál. | ||
| |||
 | Nop, nop..!
Eddie, Nik, Laima, Thomas, Johonaei, Jonas, Diyar, Emil, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, William, Kristoff, Callum, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Thadeus, Erden, Aurora, Violet, Lea, Abayomi, Ludwig, Josefine, Matisse, Oskar, Razvan, Luna, Santiago, Pepe, Samir, Hei, a ostatní zbývající opomenutí. Nemůžu popřít to, že jsme nyní čelil poměrně.. dosti ošemetným protivníkům.. něco co, nahánělo mi hrůzu jenom co jsem je viděla. Poměrně jsem.. obdivovala ty, kteří se jim dokázali postavit s tím co měli a co svedli.. a já? Co jsem svedla já, když jsem viděla tyhle ošlehané bojovníky, kteří čelili noční můře..? Nic.. možná svedla jsem rádoby pomoci jedné, ale to bylo tak všechno. Co moje malá osoba vlastně zmohla proti něčemu takovému..? Nakonec.. nebylo mého zásahu nějak více třeba, protože.. se s tím dokázali vypořádat i bez mé vlastní pomoci. Za což jsem byla vděčná. Protože vážně netuším, jak bych v tomhle mohla být napomocná.. Následně pak musím zamrkat nad tím, že pocítím na sobě kapky.. kapky, které nepálily, ani nepůsobily újmu, ba právě naopak.. stačilo jich pár na to, abych pocítila jistou.. úlevu. Úlevu, o které jsem ani netušila, že by mohla nastat, či že jsem jí potřebovala. Maličko jsem se tomu musela i pousmát, byť jsem netušila vlastně pořádně proč. Jenže to nebylo všechno a mě se chtělo brečet.. Nejenom z jisté frustrace toho všeho, že jeden se tu o něco snaží a nemá to konce, ale taky, protože tenhle příchod byl poněkud bouřlivějším, kdy mě to přinutilo i vypísknout, když jsem se kryly a uhýbala (8) všemu tomu co přitom letělo vzduchem a chtělo tak ublížit. Když jsem pak viděla zmutovaného vlkodlaka a ohnivého fénixe na nebi.. chtělo se mi se brečet ještě více. Já nejsem žádný zaklínač, aby bojovala s tímhle!! Zavolejte Geralta nebo Vesemira, ale tohle je bylo na ubohýho méďu co ovládá kytky a vodu trochu.. moc velké sousto! I grizly by byl z tohohle posranej! Omg.. ne, ne! Mě ne..! "ÍÍii... ne!" vypísknu zděšeně. Netuším proč si tahle zrůda vybrala zrovna mě, ale jako její svačina skončit nehodlám (7)! Ne, ne, fakt ne! Beru do zaječích a abych to ještě trochu pojistila, myšlenka patřila právě těm kytkám, aby mi v tomhle pomohli a třeba zadrželi svými šlahouny tu zrůdu na místě (6+2), zatímco já jsem se odebírala do uctivý vzdálenosti, s bušícím srdcem a strachem v očích. | ||
| |||
 | A Brewing Storm Měla jsem mírný pocit toho, že místo abych se věnovala důležitým věcem, umravňovala jsem vlastní řady, aby nepřekračovali hranice.. Je sice chválihodné, že dokáží porazit nepřátele, ale za jakou cenu vlastně? Toho, že se z nich stanou chladnokrevné stvoření, takové jako je ohrožovali.. bez kouska lidskosti? Jestli podaří se nám tuhle nešťastnou situaci vyřešit.. měla bych se na to zaměřit v nějaké své lekce.. pokud tedy nějaké další budou.. Rozložení sil na oba nepřátele bylo poměrně vyrovnané.. ovšem větší problém nesl s sebou onen stínový tvor, jehož obklopovala nějaká.. mlha, která vidno dělala blízký přístup k němu poněkud.. komplikovanějším. Ne, i když bych si to s ním ráda rozdala pěstmi, ale riskovat přitom znežití.. nicméně, nakonec se naskytne šance a jakmile byl opar pryč, šlo se pustit do něj vším, co jsem měla k dispozici použít a užít.. Nepřátele se nakonec povedlo udolat a nastala chvíle, okamžik oddechu.. Dešťové kapky.. hladily tvář a já, postranními myšlenkami zatoužila po teplé, bublinkové vaně.. namočit se na hodně dlouho, dokud na prstech nebudou vodové varhánky.. nějak, nemohla jsem jinak, než se nad tímhle nepatrně pousmát. Stejně jako mi opadl kousek kamene ze srdce, když jsem zaslechla zprávu od Erdena.. Oddych byl jen okamžikový, byť možná zdálo se tomu nijak. Na tohle bojiště totiž, dostali se nový nepřátelé, zčehož jeden nešetřil už prvními útoky hnedle od počátku toho, co sem vůbec strčil svůj čenich. Všemu co je mrštěno mým směrem, snažím se vyhnout svým přenosem (10+2) na jiná místa, dle potřeby a úsudku. I přestože jsme nyní museli čelit novým nepřátelům, byl tu okamžik, který jsem si našla, abych vrátila krátkou zprávu Erdenovi (5+3): "Je dobré, tě zase slyšet.." K vícero se příliš nedostanu, leč jsem si jista, že na další slova bude dostatečně času posléze, ale nemohl jsem si to teď odpustit. Nyní, nečelili jsme jenom chlupatému, přerostlému vořechovi, ale stejně tak i lehce více zapálenému kuřeti.. skvělé. Možná radši ani nechci vědět z jakých možných realit či světů vlastně přišli.. Jistá myšlenka vleze na mou mysl a já, v dalším okamžiku trochu přemístím se na trochu vyvýšenější místo zatímco jsem se vyslat telepatickou zprávu všem v mém dosahu (5+3): "Letci.. držte se při zemi.. nerada bych vás zasáhla.." Na místě pak upřu svůj pohled k zemi, soustředící se na jedinou myšlenku, na jediné přání a tužbu, asice tu vyvolat bouři, bouři s blesky, které by mohli odvést práci při útoku na ohnivého ptáka a uchránit tak ostatní před případnými zraněními, nebo alespoň křídlatce uzemnit.. plus, už mě to celkově unavovalo a otevřený prostor skoro říkal si o tenhle kalibr sám (10+3)..
| ||
| |||
 | Boj s větrnými mlýny.. Eddie, Nik, Laima, Thomas, Johonaei, Jonas, Diyar, Emil, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, William, Kristoff, Yuriko, Mara, Naira, Elaina, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Thadeus, Erden, Aurora, Violet, Lea, Abayomi, Ludwig, Josefine, Matisse, Oskar, Razvan, Luna, Santiago, Pepe, Samir, Hei, a ostatní zbývající opomenutí.. Snažil jsem se seč mi moje vlastní síly stačily.. však měl jsem pocit, že bojujeme tu s větrnými mlýny.. I když každá zavřená trhlina znamenala malé vítězství, které se mělo postupně skládat dohromady.. měl jsem pocit, že každá další jakoby stále více a více sil na to je zavřít.. mohlo to být pouze mé vlastní poznání, či prostě jen něco co jsem si sám sobě nalhával.. Dopřál jsem si malý okamžik, abych nabral trochu dechu a při letmém rozhledu po bojišti, dostává se mi pohledu na to, kterak ostatní dokázali se vypořádat s tvory, kteří nás ohrožovali z jiných světů. Dobrá práce, o tom žádná. Mou pozornost si stejně tak i vyslouží kapky, které jsem pocítil, jak dopadli z nebe. Mírně překvapen, že nejedná se i kyselí déšť či tak podobně, jsem i natáhl ruku mírně před sebe abych se ujistil, že to tak skutečně nebylo. Na krátký okamžik si dovolil jsem si přivřít víčka, když pocítil jsem kapky dopadající na svůj obličej. Bylo to.. skoro jako pohlazení.. pohlazení po tváři, stejně tak jako i trochu po duši.. něco co jsem v tuhle chvíli potřeboval, snad i toužil.. Erdenova slova se pokusila dodat odvahu a chuť bojovat, vydržet dále v tomhle nekonečném boji.. ovšem já více ocenil onen deštík. Jenže okamžik ´klidu´ nebyl nekonečným, byť by se to člověk přál sebevíce. Sotva totiž dokázali jsme se vypořádat s jedněmi nepřáteli, dostali se sem další.. snad ještě hroznější než ti předtím. Nastavení stínového štítu (8+4), pokusil jsem se zablokovat vše, co by mohlo letět mým směrem a chtělo by mi to způsobit nějakou újmu. Zajimavé... přece jenom máš v rukávu pár triků.. nebudeš tak úplně zbytečným.. Hlubším nádechem a výdechem jsem se snažil tenhle hlas ignorovat.. nevnímat jej.. nevnímat jeho našeptávání, posměšky.. raději chtěl jsem se soustředit na to, v čem jsem mohl být užitečným, což bylo v tuhle chvíli zavírání trhlin. V čemž jsem i hodlal pokračovat.. co nejlépe jsem svedl (4+2)...nah, co nejlépe jsem svedl, jsem řekl.. (9+2). | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Když nemůžeš, tak se na to… New Orleans Josefine, Oren, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Chloé, Emil, Johonaei, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Lilian, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Erszebet, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Sian, Lyla, Kazran, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom Nevnímala jsem, jak se na hadici sesypal každý kolemjdoucí. Byla jsem ráda, že nám s Jonem nehrozí bezprostřední nebezpečí. Sigi by asi nebyl rád, kdybych mu nechala umřít kamaráda. I když kdo ví, jací byli přátelé, když on tu zůstal. | ||
| |||
 | Blížíme se ke konci? Všichni na bojišti Co to kurva děláš? Nejsem jediná, kdo se diví mým činům, naštěstí jsou tu ale duchaplní kolegové, kteří si mého drobného výpadku všimli a nohy mi zastavili přítomnou zelení. Pak už jen stačí, aby mlha na moment zmizela a mě se vrací i zbytek soudnosti. S vděkem pohlédnu směrem k Laimě, která mi vrátila mou předchozí všímavost. "To víš, chtěla jsem tam být první já..." zakřičím na ní zpět, do smíchu mi ale moc není, začíná se na mě podepisovat únava a to, že jsem propadla nějakému "kouzlu" marshmellows je jednou ze známek, že už dlouho na nohou nevydržím. Jenže musím. Protože teď před koncem to přeci nevzdám, ne? Bojují všichni, kdo ještě můžou a dle Erdena se blížíme konci. Už jen pár trhlin, už jen ... ta obrovská potvora opodál. A taky novinky, co přichází. Protože to nemůžeme mít jednoduché. S vděčným kývnutím si beru trochu vody od jedné z děvčat, podobně vítám i osvěžující déšť, který přidává sílu a tiší bolest. Jo, tohle půjde. Musí. "Zatím docela pohodička, ne?" Zakřičím na Kristoffa, který se objevil nedaleko a který teď vytváří bariéry před trhlinami. Během toho se skoro bez rozmyšlení vyhýbám tmavé spršce kyseliny (9), u které ani netuším, kde se tu vzala. Pohodička? Jasný, ten pot, který všude cítím, je jen z lehké aktivity... Já musím vypadat tak hrozně! Špinavá, zpocená, od krve! Fakt jsem ráda, že tu teď není žádné zrcadlo! Chvíli zvažuji, že se trochu poupravím svými schopnostmi, protože teď je tady na to ten správný čas a místo, to už ale přichází další nováčci skrz trhliny a s nimi správná dávka chaosu a zániku. Spršku všeho možného bodavého i škrábavého se mi podaří od sebe odhodit energetickým štítem. (10) Ono té energie mám na tohle teď docela dost... Což mi připomíná... Jasný. Trhliny. A ta anomálie. Práce je ještě dost. První se zaměřím na jednu z trhlin, na kterou si myslím, že ještě dosáhnu. Chvíli se snažím, brzy ale zjišťuji, že marně (4), jsem stále příliš daleko. O pár metrů si popoběhnu blíže, přičemž přeskočím několik překážek, z očí si utřu stékající pot smíšený s deštěm a pak už se mi uzavření trhliny daří. (10). Ještě říkal anomálie? Další trhliny jsou moc daleko, svou pozornost tedy upřu k tomu červovi, který způsobil všechny naše problémy. Nesnažím se nějak více soustředit, jednám spíše intuitivně, rychle, snažím se z ní vycucnout energii stejně jako z těch trhlin (10, 7) a má pocit, že to funguje. "Sakra jo!" Ha! | ||
| |||
 | Znovu v bolestech bojiště New Orleans Josefine, Oren, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Chloé, Emil, Johonaei, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Lilian, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Erszebet, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Sian, Lyla, Kazran, Mia, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom Zdálo se, že o medúzu je postaráno více než dobře. Sesypalo se na ni několik útoků z různých stran, až jsem to přestala stíhat sledovat. Pro jistotu jsem trochu ustoupila připravena ještě zakročit, i když bedlivému sledování jsem se přeci jen vyhýbala. Nic se nezměnilo a já stále nebyla dost otrlá na to, abych se dívala, jak je jiný tvor trhán na kousky. Chystala jsem se vzletět, abych pomohla jinde, když mě zasáhla palčivá bolest do stehna. Vzepjala jsem se a zaržála. Nebylo to tak dlouho, co jsem se svíjela v bolestech a i když toto nebylo tak hrozné, ta připomínka prožitého utrpení mě snad ubíjela víc. Pohledem jsem zkontrolovala zranění. Šíp…? Kdo tu má šípy? Z těch střílela Lyla... Ohlédla jsem se, zda ji na bojišti najdu. (10) Během chvilky jsem ji měla. A vypadala… Hrozně. Bylo mi jí líto. S pomocí křídel a s nazdvihnutou nohou jsem se k ní přesunula. (6) Šlo to pomaleji, ale šlo to. Jemně jsem jí hlavou drcla do ramene. Nechtěla jsem, aby si z toho dělala starosti, stalo se a já byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Ale pokud vím, Lyla umí léčit. A tak jsem jí zcela nepokrytě nastavila bok na znamení, zda mi pomůže. Přeměňovat jsem se nechtěla, nikdy jsem neměla dobré zkušenosti s přeměnou při zranění. V tu chvíli nás zastihla Erdenova zpráva. Smířlivě jsem zaržála. Už jsem ani nechtěla věřit, že by někdy mohl nastat konec. Následoval ozdravný deštík, který jsem vítala s nadšeným frkáním. Na pár minut se zdálo, že se bojiště zklidnilo. Dokud se neozval rachot a nezačalo lítat vzduchem vše možné. Chtěla jsem strhnout Lylu k zemi, ale než jsem to stačila, ztratila jsem sama rovnováhu pod náporem ran z ledu i dřeva. (2) Uvnitř mého těla to na různých místech praskalo. Znovu jsem ležela na zemi, bezmocná a ztracená. Tak brzy ten samý pocit. Zachvátila mě úzkost. Bolestně jsem zaržála. Dlouho jsem se ale nemohla utápět ve vlastním utrpení. Na nebi se zjevil pernatý ohnivák a cílil různými směry své útoky. Nějakým zázrakem jsem odhadla, že přijde řada i na mě. V pravý čas se mi povedlo převalit, zatímco vedle mě zůstala vypálená díra v zemi. (9) Kde je Lyla? Jak je na tom? Znovu jsem tiše a kníkavě zaržála a pokusila se dostat blíž k Lyle. (5) Mé tělo mě ale neposlouchalo. | ||
| |||
 | Ochrana teritoria Všichni na bojišti. Klid. Teplo. Bezpečí. Známé pachy, známé zvuky. Smrad ničení, ale i smrad domova. Krev, zánik, ale i obnova. Tiché hlasy, občas nějaký ten sten, domluva mezi raněnými, mezi těmi, kteří zvolili útočiště Triskelionu. Protože tady jsem. Ošetřovna. Triskelion. Známé to pojmy. Pro mě i pro psa. Nebo pro mě i pro Jamese? Špatně se myslí, nejde to a nechce se mi. Vnímám doteky, vnímám přísun energie. Něco je tu zvláštní, jedno oko vidí jednu, druhé jinou. Dvě nebo jedna? Záleží na tom? Záleží vůbec na něčem? Spánek to vyřeší, spánkem zapomenu. Spánek dodá odpovědi. Na jaké otázky? Proč nevím? Proč jsou myšlenky tak obtížné? Proč jsou city ještě horší? Haf. Tak. To je lepší. Nerozumím tomu, když mě budí a je mi to jedno. Ostatní odcházejí a já nechci zůstat sám. Ony odcházejí, ať už je to jedna nebo dvě. Rodina se vzdaluje a já nechci zůstat sám. Nohy už poslouchají, všechny čtyři packy mají dost síly, aby mě nesly jejich směrem, abych hlídal, abych chránil, abych dělal, pro co jsem určený. Hlídal. Chránil. Koho. Nebo před kým? Tlapky se mi zamotají, snad jakoby chtěly něco připomenout, brzy však zase nacházím rovnováhu v přítomnosti - a objevuji se tam, kam jsem už nechtěl ani čumák strčit. Nechci! Volá cosi uvnitř mě, mám ale na výběr? Mám na výběr, když rodina je v ohrožení? Mám na výběr, když rodina šla? Poslušný, poslušný a hodný pejsek... Nebýt sám, nezůstat sám, chránit a hlídat. Překvapivě zakňučím, když se sprška dřeva, ledu a kovu rozprskne všude kolem a části ledu se zaryjí i do mé kůže (2). Nohy zase odmítají poslouchat, tělem mi prochází vlny bolesti. Vnitřní hlas jakoby křičel ještě silněji, hlasitěji, jakoby prosil. O konec? Haf. Packami si chci zakrýt oči, abych neviděl, abych neslyšel, abych nevnímal. Než to ale udělám, vidím jiného psa. Velkého, obřího, horšího. Zlého. Rozzuřeného. Psa, který... který útočí. A útočí na ty, na které útočit nemůže. Na ty mé... Do žil se mi vlije nová síla, vstávám (6) a za hlasitého štěkotu se rozebíhám jeho směrem, snažíce se vyhýbat jeho tlapám a ranám (9). Možná mu nedosáhnu nijak vysoko, ale i kousance do tlap a lýtek ho budou bolet, i ty budou krvácet, ne? Má motivace je v tomto činu jediná, odvrátit jeho pozornost od ostatních, od známých, od rodiny. Haf. Moje, rozumíš? Koušu kamkoliv dosáhnu, oháním se i drápy, snad jako bych měl taky několik metráků a metrů. (9+2, 4+2), do toho uskakuji, abych to sám neschytal. Dobrá práce, Jamesi... Jamesi? Kdo....to já? | ||
| |||
 | Voják nebude diplomatem ošetřovna, Triskelion → bojiště, New Orleans Josefine, Oren, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Chloé, Emil, Johonaei, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Lilian, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Erszebet, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Sian, Lyla, Kazran, Mia, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom Má snaha zmírnit napětí, které ten Asiat vytrvale budoval, nepadla na úrodnou půdu. A Blagdenovi se nebylo co divit. Jak nemám v ruce pušku, začínám být pošetilá. | ||