Útěk do neznáma

z New Orleans do New Orleans

Josefine, Oren, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Chloé, Emil, Johonaei, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Lilian, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Erszebet, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Sian, Lyla, Kazran, Mia, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom

Úkol byl jasný. S úchylným strýčkem po boku zjistit, co se to děje v New Orleans. Je možné, že se tam namane někdo z Triskelionu. Nebo spíš z toho, co zbylo. Ale jestli mají dost rozumu, zalezou do děr, než je Lilian najde.
Povzdechnu si a dál se chystám na cestu. S každým dalším úkolem se mi to všechno příčilo víc. Mohl za to ten muž? Nejspíš. Nasadil mi brouka do hlavy. Nikdo báchorkám o Triskelionu nevěřil a já tuplem. Těžko existuje společnost, která funguje na jiných principech. Soutěživost a přirozená selekce je jistota v tomto světě. Slabší musí zemřít. Tak to bylo a tak to bude.
Ale mluvil tak přesvědčivě…

Tušila jsem, že oni tuší. Razvan mě sledoval na každém kroku a podle jeho chlípného úsměvu jsem tušila, že mu to vlastně dělá radost.
A Valeria se zase jednou vžila do své role.
“Drahoušku, dávej na sebe pozor,” mateřsky mě objala a políbila na čelo. V duchu jsem se otřásla, navenek jsem ale zachovala nehnutý výraz.

***

“Máme hotovo,” sykl ke mně Razvan a chytl mě pevně za ruku.
“Žádní zajatci?” pohlédla jsem na něj, když jsem odtrhla pohled od pár Triskelionských, kteří se opravdu snažili s anomálií cokoliv zmoct. Do zad jim ale vpadli každou chvíli jiní nepřátelé z trhlin.
Lilian o nich mluvil. Zvláštní brány do jiných prostor. Zatím jsme ale s nimi nikdo z nás neměl osobní zkušenost.
Byly ale cestou jinam…
Vábily mě jako můru. Cesta ven.

“Ne, žádní. Ti tady pochcípaj sami,” uchechtl se Raz.
“Dobře, jen odvolám Derry,” kývla jsem na srozuměnou. Raz mě pustil, protože věděl, že nemá smysl se se mnou hádat, pokud šlo o mou fenku irského vlkodava.
Poodešla jsem pár kroků a zapískala. Derry se opravdu po chvilce objevila a v odpověď mi zaštěkala.
“Něco tam má, ještě na ni mrknu,” houkla jsem na Raze.
“Máš minutu,” zavrčel netrpělivě.

Teď nebo nikdy…

Bylo to tak prosté. Skočila jsem za sutinu, kde čekala Derry.
“Jdeme,” šeptla jsem a rozběhla se hlouběji do ulic. Rychle se proplétat mezi možnými problémy a najít cestu ven dřív, než Raz pochopí.
A bohužel to pochopil velmi rychle. Zas takovej blb to nebyl. Zrychlila jsem. Derry bez problémů také. Už jsem se blížila k bitevnímu poli.
“Ty kurvo, stůj!”
Vystřelil. Minul.
Uslyšela jsem za sebou kopyta. Přeměnil se.
Doprdele…
Sama jsem přeměnu volit nechtěla, Derry to úplně ráda neměla. A teď jsem s ní nemohla ztratit kontakt.

První trhlina byla na dosah. Konečně jsem přestala přemýšlet, co se stane pak. Protože všechno bylo lepší než tady a teď. Chystala jsem se skočit, ale zaregistrovala jsem pohyb. Cosi jako zelený duch vylétlo z trhliny a já na poslední chvíli uskočila mezi sutiny. Bolestivě jsem dopadla na kusy rozlámaného kamení. Rychle jsem se zvedla.
“Derry!” vyjekla jsem. Svou fenku jsem za sebou neviděla.
Nade mnou však proletěla ohnivá koule. Ohlédla jsem se. Na hromadě protějších rozvalin stála rusovláska s povědomým odstínem vůně.
Nemůžu čekat…
Do dlaně se mi zabořil vlhký čumák. Úlevou jsem vydechla.
“Jdeme,” vyrazila jsem k další trhlině. Prokličkovat se mezi útoky začínalo být jak procházka v minovém poli.
Ohlédla jsem se. Derry za mnou a černý hřebec znovu taky.
Poslední krok a…

Pocity nekonečného natahování mého těla. Pád. Hluk boje. Smrt.
Zamrkala jsem a vytřela si z očí prach. Spěšně jsem se rozhlédla.
To ne… To snad ne… Jsem zase tady… Jak je to možné?!
Všechno se zdálo tak podobné. Až s tragickým odstupem mi došlo, že nejsem sama.
Zatnula jsem rty a zahleděla se do tváře. Zhluboka jsem se nadechla a na mém obličeji naskočilo poznání. To… To není možné… Znala jsem tu vůni. Ale to nedávalo smysl. Hledali ho všude. Mučili jeho lidi, ale prý se k nim nevrátil…

Měla bych být ostražitější, ale dovolila jsem se otočit k němu zády.
Za mnou stále pulzovala trhlina.
“Derry…,” zmateně jsem vyjekla. Fenka tu nebyla.
“DERRY!” vykřikla jsem znovu, ale fenka nikde.
“Kam to vede… Vede to zpátky? Na stejné místo? Ale já jsem na stejném místě! Proč tu není?” vychrlila jsem na neznámého známého, zatímco jsem ho popadla silně za paže, i když jsem proti němu byla střízlík.

Jenže to nebyl jediný problém, který jsem musela řešit. Netušila, o co se tu ostatní pokoušeli, ale najednou kolem létaly kusy třísek, ledu i kamení.
Nevím, co jsem si myslela, že se stane, když zůstanu nehnutě stát. (2) Se šokovaným výrazem jsem sledovala tu spoušť, dokud mě neznámá síla neodhodila od toho muže. Dopadla jsem na zadek a z boku mi trčel kus dřeva. Krev na sebe nenechala dlouho čekat a já cítila, jak se mi stále teplá řine z rány.
Doprdele…
Plánovala jsem všechno. Že mě Valeria odhalí. Že mě Lilian do té doby umučí na svých pokusech. Že mě Razvan při útěku zabije. Ale ne, že ztratím Derry a umřu hned za trhlinou.
Vyčítavě jsem se podívala na zdroj mého rozhodnutí.
Musí to být on… I když je to naprosto nepochopitelné…
A pak už jsem se jen svezla na záda a sledovala krásy tmavého nebe. Silou vůle jsem si stlačovala ránu, ale tušila jsem, že dlouho to nevydržím.

Létavé bestie nám tady chyběly...

Zázemí -> New Orleans

Josefine, Oren, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Emil, Johonaei, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Lyla, Kazran, Mia, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Sleduju, jak můj dech míří k cíli a vidím, jak náhle zmizela ta podivná mlha okolo lebko-hlava.
No... Dobře... Ale mě zajímá, co udělá tahle schopnost mojí nové přeměny.
Vidím, jak tam nějaká ženská kráčí, jakoby se s lebko-hlavem chtěla pomazlit nebo co...
No... Souhlasil jsem, že se zapojím do boje... O tomhle nebyla řeč... je mi líto, nevím jestli to jde zastavit a nemáš skákat do rány...
Z téhle výšky jde vážně těžko poznat kdo ta ženská je... Zrzavé vlasy... Takových pár znám... Když se ale k mým uším dostane pronikavý křik tak poznám starou známou z Bratrstva... A ne jen tak ledajakou. Zrovna tu, která má dračí přeměnu. Heh... Teď ji mám taky! No ale zpět k problémům. Zrovna někoho s dračí přeměnou bych vážně zabíjet nechtěl... Co s ní? Jde to zvrátit? Je to moje schopnost... Musí to jít! Chci slétnout dolů a pokusit se skrze dotek deaktivovat vlastní schopnost... Nikdy jsem neměl potřebu účinky své schopnosti zastavovat ale v sázce je život draka! I když je to zrádkyně... Vážně jí chci pomáhat? Asi mi hrabe ale jo...
No bohužel se k tomu nedostanu. Další trhlina totiž přivede nové hrozby a jednou z nich je nějaký fénix velký jako slon... To nám chybělo... A co je lepší? Jasně, že jde po těch ve vzduchu... Plivne hned po každém z nás oheň a já se musím pokusit o prudký manévr... (1)
No... švihnu křídly ve snaze změnit směr ale to nemá skoro efekt a já letím pořád skoro stejným směrem a ohnivé plivnutí nemá problém mě strefit. Letím docela neřízeně dolů a i když se snažím trochu srovnat a alespoň dopadnout na nohy a křídly zmírnit tvrdý pád... (2) Tak nemám absolutně šanci se zorientovat. Za letu se protáčím, svět okolo mě se divoce točí, mě pálí ten zpropadený útok a já nemám ani šanci nějak usměrnit svůj pád a padám tvrdě na zem někde na bojišti...

Josefine

Dnes nemám den. Prvně přesun bez šatů, pak zombie hitparáda, pak špatná chvíle, špatné místo. Zatínám zuby do hřbetu dlaně, abych neječela na ošetřovně nahlas, zatímco se o mě a moje potrhané tělo stará Huntington... jedna z.
A když Vorokina zavelí zpět na frontu, mám chuť ji i všechny zodpovědné poslat do nejhlubších jam pekelných.
Ale... kousnu se do jazyka, a jdu.

Sice oblečená, posilněná a bez zranění, nicméně... moje chuť bojovat je pod bodem mrazu. Chápu, že to jinak nejde. Uhájit území, zavřít trhliny, zachránit svět, rinse and repeat. Ale...
Sere mě to, to nebudu lhát.

A co taky zmůžu na bojišti? Praskliny neuzavřu, s anomálií si neporadím.
Kolem mlhového vlkostína je pořád otázka, jak na něj nejlépe, a na spektru nejsem moc vybavená. S rituálem bych ho byla schopná polapit či ovládnout, ale na to nejspíš nemám čas, i když složky bych nejspíš našla.
Zbývá medúzovitá ženština. Kolem ní už se to taky hemží, harpyje, pegas, kirin a další útoky...
Vzhůru se přidat, ne? Nepletu se však mezi křídla a kopyta, opodál kleknu a dotknu se prsty země, soustředím se.

Šupinatá chapadla jsou zespoda sevřena drtivě zeminou (8+3), a já pak už jen zvyšuji tlak hlíny a kamenů proti lapené tkáni, jak jen mohu... (8+3)

Oren

"Třeba. A třeba, než nadejde večer, se ke ztraceným taky přidáme," pousměju se na Ludwiga s nečekaně temným přáním. Kdyby mě tmavovlásek nedrapl, nebyl bych tady. Byl bych na tom lépe?
"Hodně štěstí."

Štěstí však budeme potřebovat všichni. Na pole se nás vrací většina, a i když mě zranění netrápí a moje únava s nedostatkem energie nemá nic společného, držím se stranou.
Chybí mi kreativita něco malovat a oživovat. Chybí mi nápady, co podniknout s flórou, abych pomohl našim.
S pachutí popela v ústech, sejmu ze zad kuši, a zamířím na šupinochapadlatou, opatrně, abych nezasáhl další útočníky.
První šipka (9+3).
Zaklapnout novou, natáhnout, vypustit (5+3).
Po druhé zakrátko letí i třetí (7+3).
Někomu ubližuju. A necítím přitom nic.

Ničit je jednodušší než tvořit.

Loki

Příval energie mnou projede jako dotek proudu. Hodím směrem Valerie drobně vlčí, téměř vděčný úsměšek, a kývnu.
Zaječení jsem ustál v pořádku (10), ačkoliv ve mně škrtlo sirkou návalu hněvu. Potlačil jsem chuť proměnit se a zavýt jí přímo do obličeje, ničemu, nikomu by to neprospělo...

A další nepřátelé útočí, tentokrát spektrální psi. Naira se činí světlem, Yuri blesky, Abe kopím, já ohněm - Naira na útěk zahání jednoho, Nikolai odhazuje druhého, Valeria vráží kůl z energie do třetího, než jde likvidovat meziprostorovou housenici samotnou.

Co dělám já? Velké věci. Ovládám se perfektně, abych nepodpálil parchanty číslo 1 a číslo 3, a pokouším se látat trhliny.
Jde to... trochu. První pohlcená trhlina mě zahltí energií (6), ačkoliv ji úplně nedokážu zlikvidovat, stále vidím drobné třpytící se praskliny ve vzduchu... prožitkem jsem však vyvedený z míry natolik, že mi soustředění proklouzne mezi prsty (1).
Teprve napodruhé do sebe natáhnu i zbytky energie trhliny (7), a pokusím se zopakovat to samé s další (7).
A jde to...
A ten pocit... jako bych byl všeho schopný. Podpálit základnu Bratrstva i s celým prokletým kontinentem na kterém se nachází. Vyskočit k měsíci, pohltit jej a pádem k zemi vlčím ocasem rozmést mračna nad světem. Cokoliv. Všechno.
Síly mám najednou na rozdávání... neovládnu se, a nahlas rozesměju. Jen víc, jen houšť!

Lyla

Nechci opustit ošetřovnu. Nechci. Nechci. Ale bráška jde taky, ačkoliv všichni musí vědět, že na tom není dobře, že na tom nejsme dobře ani jeden!
Ale netělesná trápení se nepočítají, když je třeba zachránit svět...
Nevadí, že nechápu nic. Proč jsem tady. Proč je tady někdo, kdo mi není podobný, a zároveň skoro stejný, proč její existence působí tak... invazivně.
Na mysl se mi derou cizí vzpomínky, cizí vjemy, nechci je v hlavě, nedokážu si ale pomoct. Tak... tak klopýtám s ostatními. Ven. Přesunout se. Někam, nevím kam.

Rozbořené město. Držím se blízko Jamese, a vyhrknou mi slzy.
Nemůžu... nemůžu najednou úzkostí dýchat. Vřískot zraněných stvoření, poletující nemrtvý drak, oheň energie, dunění...
Já chci pryč.
Silou vůle se ovládnu neutéct... s prsty třesoucími se, s hrdlem bolestně staženým, napnu tětivu luku, a vystřelím šíp směrem té ženské šupinaté kreatury (10+2).

Zásah mě povzbudí k pokusu o další, ale (3+2)... bezhlesně lapnu po dechu hrůzou, když šíp těsně mine šupinatou a zajede do pegasího stehna.

To ne...

Igor

Jekot hadího děsu mě nemůže vyvést z rovnováhy (5). Proč? Protože už se stejně válím po zemi, sotva při vědomí. Ostrý zvuk se zařízne do bubínků jako sklouznuvší žiletka, a kolem je najednou ticho, podbarvené vysokým pištěním.
Cítím horkou tekutinu v uších... může to být ještě horší?
Co se ptám, vždycky může.

"Uh... to jsem... nejspíš podělal... co?" brouknu poněkud nesouvisle k princi temnot, s pokusem o úsměv, který vychází docela nakřivo.
Vděčný o jeho péči jsem... i pouštnímu princi, který mě odnáší kamsi pryč.
"K... nějaké... prasklině... radši... prosím," pousměju se s námitkou. Můžu si pomoct daleko lépe sám, než viset na krku zbytečně léčiteli.

A nebo možná taky ne. Soustředění na nejbližší prasklinu, ke které se dostanu, ať už v náručí či plazením... (3), nope.
(3) Nope.
(5) Nope.
A teprve čtvrtý pokus zabere (8), pohltím energii trhliny celou, konečně... síla mnou proudí, regenerace se také snaží, seč může, tam bohužel neovlivním, z koho si tu šťávu bere... ale minimálně odkapávání krve z uší ustává.

Na nějakou chvíli jsem nesledoval situaci kolem, a náhle kvituji, že je nás daleko víc než předtím.
Duhovka a Sametka jsou v pořádku, to rád vidím... slabě se pousměju. Třeba z toho už všichni vyvázneme více méně v pohodě... Prasklin ubývá, anomálie taky...
Kéž by.

Johonaei

"Lidi žerou a vůbec dělají dobrovolně různý hnusy," ušklíbnu se na Miu pobaveně, když žravé želé zmizí.
"Dobrá práce, všichni."

Zatím setrvávám poblíž Mii, částečně mám pocit, že bych nad ní měl dohlížet, protože nevypadá nejlépe a potřebuje pár minut oddechu... částečně se mi nechce vrhat do první řady boje.
Ale boj si mě najde sám... Zaječení šupinaté sice ustojím (7), ale citlivý sluch ne a s ostrou bolestí a pískáním v hlavě stisknu spánky v dlaních s překvapeně bolestným výkřikem. Dlaně mám vlhké po krvi... a nedávám pozor, na zlomek momentu, což je mi osudné.
Z kombinézy jsou cáry, jako by to nebyla pevná, očarovaná kůže.
A ostré zuby se zahryznou hluboko, na tolika místech... Šok je milosrdný, vzpouzím se, aniž bych cítil bolest, zároveň nedokážu přemýšlet jasně. Všechno je to v mlze...

Z toho bytí nebytí mě ostře probudí neskutečná bolest, a ja zaskučím, celé tělo napnu v křeči, připraven bojovat a dostat se kurva co nejdále, pryč, pryčpryčpryč... Ale tělo mě neposlouchá.
Ležím na zemi. Ležím na zemi. Někdo mi strká ruce do... do ran. Bolest... Mia?
Boj kolem, Mia léčí, buď v klidu, přinutím se opakovat sám sobě, co mi došlo.
Nepanikař.
Kurva, to mám jako udělat jak?? Nemůžu se hnout!??
Vzhlédnu k Miině tváři, vypadá, že každou chvíli omdlí nebo se pozvrací.
Její rty se pohybují, ale neslyším.
Zavrtím hlavou, nemám ponětí, na co všechno to je odpověď, a zakloním hlavu. Přes hruď, přes záda mě táhne čerstvá jizva. Už nekrvácím... ale ruce, nohy... nic z toho mě neposlouchá.

Matisse

Všechno se utopilo ve tmě... a probuzení je otevřít oči do bělostného světla ošetřovny.
Nechám léčitele mi pomoct... a pohledem se usilovně vyhýbám těm hromádkám pod prostěradly v řadě u stěny.
Nechci... nechci vědět, kdo další, na kom mi záleží, tam může skončit.
Vstávám víc silou vůle, a zdá se mi podle střípečků okolních myšlenek, že nejsem sám.
Ale od rozdělané bitvy nedá se tak snadno prchnout...

Návrat na pole ale není tak krušný, jak jsem se bál. Prasklin ubývá, úkaz se zmenšuje, nepřátelé jsou vlastně už jen tři, pokud se něco nezmění...

Tři, jenže zdá se nebezpeční. Což o to, o spektrálního psa je víceméně postaráno a kolem medúzy se to útoky jen hemží, ale stínová postava s lebkou a růžovou mlhovinou kolem vyřešená není. Kudrnatý mladík volá, ať to někdo odfoukne, a Oscar se o to pokouší... Já si však ke svému úděsu všimnu, jak někteří od nás s okouzleným pohledem kráčí přímo růžové smrti vstříc.
Mara, Evelyn... to ne.

Kéž bych... kéž bych měl něco, čím to změnit. Hned. Něco, jako mívala Chloé... něco (10). Stisknu pevně víčka i pěsti.
PROSÍM.
A náhle vnímám... že něco... je doopravdy jinak. Musím to zkusit.
"PŘEJU SI, AŤ TA MLHA KOLEM NĚJ NEEXISTUJE!" (9) vykřiknu. A manipulace s realitou zabere.

Růžová mlha je prostě pryč. "RYCHLE NA NĚJ! NEVÍM, JAK DLOUHO TO BUDE FUNGOVAT, ALE VÍC NEŽ PÁR MINUT NE!" volám slovy i pokouším se o stejnou telepatickou zprávu všem v dosahu (6).

Nikolai

Jen mlčky kývnu a se zjevnou dávkou neochoty předám Diyar maličkou. Ne že bych něco proti ní měl. Jen...
Jen? Můžeš přiznat nahlas, jak moc Heather závidíš. Jak moc toužíš po tom, být starostlivá mamuška, a kolíbat řvoucí vytrvalou mašinu na sračky a blitky. Určitě někdo dojetím zamáčkne slzičku, ušklíbne se Kolja.
Chci rodinu, a vždycky jsem chtěl, nikdy jsem se tím netajil...
Ale svoje mít nejspíš nebudeš, tak bych sis rád přisvojil cizí? Pamatuješ? Lucas ti nabízel, že si nechá narůst dělohu. Tak zoufalý byl, jen abyste byli spolu, ušklíbá se dál pobaveně Kolja, rochnící se v rýpání do nejbolestivějších míst.

Jsem neskutečně rád, že Yeva zavelí k návratu na frontu...

Právě včas. Telekinezí odmrštím jedno ze spektrálních psisek, které obtěžuje malý hlouček Val a Lokiho.
"Jsté vy v póřadku?" zeptám se, ale na delší konverzace není čas. Soupeřů je méně, než dřív, ale přitvrzují...
Ale to my taky.
Telekinezí se pokusím posunout do jedné z prasklin i poslední psisko (4+3), první pokus je slabý... druhý se mi však myslím podaří (7+3).
"Závřéte njégdo tu prúrvu!"

Eddie

Únava doléhá silně. Dlouhý boj, přesuny mezi světy, pořád se držím na nohou, ale už toho začíná být moc. Energie nasátá z prasklin pomáhá, ale ne duševní únavě. Soustředění kolísá... Vyletím nad hlavy bojujících, abych se trochu zdálky podívala na situaci a udělala si představu, co dál, když tu mě jekot šupinaté ženy zasáhne, a náhle jako by mě křídla neposlouchala (2).
Padám do bláta, a na moment zůstanu ležet.
Myslím, že se mi nic vážného nestalo.
Ale stejně nemohu vstát. Rukama se zvednu, ale nohy mě prostě neposlouchají...
Teprve po chvíli, kdy dostatečně vyděsím sama sebe, jak budu v tomhle podělaném světě existovat s nějakou podělanou paralýzou, mě konečně tělo začne poslouchat.

Mám vztek. Mám toho po krk.
Už bylo dost.

Další z průrev 'vysaju' téměř bez námahy (8+2), a na Matissova slova se zaměřím na lebkáče. Vrhnu po něm z dlaně paprsek energie, do kterého vkládám co nejvíc síly (10+2), a druhý (10+2) a... třetí (1+2)?
Ne... modré světlo mi mezi prsty jen zamihotá, než zhasne, po dvou mocných proudech modré energie mám však chuť omdlít.

Nemůžu... zamrkám, přinutím se soustředit opět na anomálii. Dej... dej mi sílu (6+2).

Thadeus

Světe, proč mě tak mučíš... napravit si zlomeninu sice není nejtěžší, ale když má jeden už tak málo krve, že mu rudě a hladově tepe před očima celý svět a ovládnout se nezardousit jakoukoliv živou bytost kolem je utrpení...
A taky na bojišti nejsme sami. Z pavouků je sice už jen pár pokřivených nožek, až na to, co si byl schopen Santiago vytvořit jako loutku, ale ohrožení, které zbylo, taky stojí za to.

Ztěžka se nadechuji, snažím se nedýchat nosem a nevnímat všechnu prolitou krev...
Zatřesu hlavou, abych ze sebe shodil (5) to podivné, nepochopitelné lákání jít se nechat doslova rozptýlit růžovou mlhou...
Někteří další tomu taky podléhají, jeden by netušil, jak úžasná je ta představa, zabořit se do mlhoviny... a pak nebýt... musí to být jako sladce usnout... přesunu se blíž.

Thomas volá... Oscar se pokouší odfouknout... Matisse ji přáním mizí do nicoty. Překvapeně zamrkám. Až ke mně zavane sladký pach Laiminy krve... bože... protočím oči v sloup a hryznu se do spodního rtu, dokážu se však ovládnout (6) a nezaútočit... i když jen tak tak.
"Potřebuji pomoc," lakonicky pošlu telepatickou zprávu Danovi (6+2). "Potřebuji buď dávku krve, nebo pryč z boje, jinak budu zbytečný až nebezpečný," stroze shrnu svůj problém.

Violet

Beru si za svůj úkol podporu bojujících zejména, přesun zraněných stranou. Ale procentuálně situace klouže níž a níž v hodnotách předpokladu úspěšnosti.
Až do chvíle, kdy se vrátí na bojiště většina z našich. Zamávám Luně a Pepemu, přidám automaticky úsměv.
Jsou naživu, a to je důležité.

Přehodnotím efektivitu mého počínání. Jsou tu další, kteří se mohou ošetření věnovat přímo na místě, je již zbytečné přesunovat zraněné na určené místo k portu do bezpečného útočiště.

Zaregistruji zvýšené hlasy kolem jednoho z nepřátelských cílů, a rozhodnu se přispět vlastním inputem.
Soustředím se na energii kolující mou schránkou.
A vyšlu k stínu s lebkou výboj elektřiny (7+1). A druhý (8+1). A třetí (9+1).

Na čtvrtý už mi nestačí síly... (4)... obraz snímaný senzory se maličko rozzrní, a já se pokusím si energii pro sebe vytáhnout z nejbližší praskliny. Strčím prsty tak blízko, jak je to bezpečné snad bez poškození, a snažím se pít ze zdroje energie, který se tak podivně nabízí (5)... jenže to nejde.
Potřebuji... elegantnější způsob přesunu energie, neumím si ji jen tak brát z prostředí... Na moment zamrkám, přiškvařený potrhaný silikon na konečcích prstů vydává nepříjemný štiplavý zápach.
Zásoby energie 23%. Odhadovaná doba fungování 46 minut. Poškození vyřazuje z provozu hmatová čidla na prstech pravé ruky.

Erden

Potupné probrání na ošetřovně stranou, co nejdříve spěchám navrátit se do New Orleans. Mrtví počkají. Špehové Bratrstva také.
Nejpodstatnější je uzavřít katastrofu, která hrozí... Co nejrychleji a co nejdřív.
Tohle... tohle je moje vina.
Zatraceně... cesta do pekel je dlážděna skutečně dobrými úmysly.

"Všichni v pořádku? Konec je na dosah, ničit či odsunovat útočníky, zavírat trhliny, vytáhnout energii z anomálie - daří se vám to, jen nepolevovat!" dotknu se všech na bojišti telepatickou zprávou (10+3) v pokusu je povzbudit.

Sám na moment zaváhám, jak nejlépe přispět, energií nevládnu, kolem všech útočníků už je našich až příliš, než abych si troufl zaútočit a zranit přitom někoho, koho nechci.
Tedy pomáhám Dragostanovi s bariérami kolem prasklin, jeho z kamene, moje z ledu (10+3).

Razvan

Teda řeknu vám... na dnešek s láskou vzpomínat fakt nebudu. BOLEST, BOLEST, PRŮSER, PRŮSER, JEŠTĚ VĚTŠÍ PRŮSER a JEŠTĚ VĚTŠÍ BOLEST, plus flekance krve, potu a slz, kdybych náhodou toužil dojem z dneška vyscrapbookovat.
Kdybych se náhodou chtěl srát s něčím, jako je scrap book.
A to fakt nechci. Chci se najíst, zašukat si, a spát pak tak dva dny, bez toho, aniž by do mě nějaký mamrd dloubal, že něco musím.
A už do konce života jakkoliv bude dlouhý nebo krátký nechci slyšet sračky typu 'svět je v ohrožení, potřebujeme ho zachránit'. Jo?
Ať se zachrání sám. Planeta si vždycky nějak poradila.

Ale víte co? Názor mojí maličkosti je uznávanej asi jako holubí hovno na kapotě porsche.

A tak opět jdu jako debil zapojit se do bitvy... Ostatní se snaží, u některých už jde taky poznat, že toho mají plná řídítka, to jsou moji lidi.
Už chápu, proč na lodích vypukaly vzpoury... já jsem ale moc měkkej. Jenom se šklebím, zatímco poslušně jdu bojovat.

Stínáč je nejméně obletovaný ze všech, takže jdu a peru do něj blesky jeden za druhým (10+3, 7+3, 8+3, 6+3).
Prosím, umři. Nebo zdrhni, mně je to u prdele, výsledek je výsledek.
Bude-li mít degenerát Baklažán nějaký blbý hemzy o tom, že je chce živý na výzkum, tak ať si ty kecy nacpe naštojc.

Evelyn

Bože... já jsem jak skleníková kytka. Jek medúzy mě vyřadil (2), mlha mě zlákala (2), a nebýt naprosto pitomého obyčejného štěstí, prostě tu nejsem, jsem zpracovaná na tatarák jako Laimina ruka.
Kousilínek před místem, kde začínala mlha, sedím na zemi a na moment hloupě koukám a nechápu, než se mozková spojení opět zapojí.
Zatraceně.

ZATRACENĚ! Jsem příliš blízko lebkáče... a uskočit žíravým černým zvratkům nemrtvého draka, který se tu odkudsi vzal, nestačím (1).

Pokusím se válet po zemi (2) ale nepomáhá to, zažírá se to všude... z hrdla mi vyletí pronikavý vřískot plný ukrutné bolesti a hrůzy.
JÁ NECHCI UMŘÍT!!

Sian

Že mě Erden kontaktoval až teď, mu budu nejspíš odpouštět dlouho... Kay je pryč... a je pryč už dlouho.
Nebyly jsme si tak moc blízké. Ale byla to moje sestra, zatraceně.
A nebýt toho, že sama potřebuji na čas zmizet... prosbu o pomoc a připojení se k Triskelionu bych nejspíš ignorovala.
Ale to by si jeden nesměl udělat nebezpečné nepřátele... a taky, žít bez pohodlí bezpečného odpočinku je namáhavé.

Na ptačích křídlech sklouznu nad New Orleans, zvuky boje nejdou přeslechnout, už zdáli vím, kam přesně letět.
Erden na mě mávne, kvituji to ostrým dravčím skřekem, než se stočím k bojujícím proti lebčímu stínu. Lehce dopadnu na zem už lidskými chodidly, a soustředím se na elektrické výboje (8+3, 3+3, 7+3).

Ti, kteří znali moji mladší sestru Kay Lin (Erden, Daniel, Lea, Blagden, Nikolai, Yuriko, James, Valeria, Lilian, Erszebet, Dragostan, Sheena) mohou být zaraženi naší podobou. Já jen postrádám Kayinu bezbřehou sluníčkovost a růžové liščí uši a ocas.

Lyla

Tak... do toho. Šoků pro dnešek bylo dost. Že jo. Že jo?
Jako... vidět sebe sama je děsný. Vidět bráchu v takovém... skoro vegetativním stavu, je ještě děsnější.
A vidět, jak se reality hroutí před očima, jedna za druhou, to jsou obrazy jak vystřižené z nočních můr. Některým, kteří neskákali ze světa do světa, možná nedochází, že když se tohle nespraví, nebudeme mít moc kde být ani my...

Takže silou vůle napínám síly a zatínám zuby. Léčím na ošetřovně co můžu, a s novou vervou se vrhám i na bojiště.
A nebudu lhát, částečně mě motivuje i ubulená ufňukanost... té druhé.
Jako bych musela dokázat, že já jsem ta pravá. Ta hodná existence a jména Lyla.
JÁ.

Očarovávám si hroty šípů, aby měly co největší účinek proti černé lebkozrůdě (5+2). A pak, pak pálím (4+2, 1+2).
A jde mi to mizerně... další šíp (1+2), mimo. Do očí mi vhrknou taky slzy, ale tyhle jsou čistě frustrovaného vzteku.
"NO TAK!" vypustím šíp s výkřikem (4+2). No... mohlo by být hůře.

Kazran

Úklid zraněných na druhou půlku světa, sem a tam, končí léčbou a návratem většiny. Tohle už začíná vypadat jako nadějnější čísla.
Ač se většina tváří, že by radši někam zalezli, palebnou sílu máme, teď jen ji správně upotřebit. A i to zdá se daří.
Tu a tam.
Občas palba do vlastních řad... ale to se v mele přihodí raz dva.
A občas se najdou i sebevrazi... O princeznu bez ruky se stará Daniel, osoba povolaná.
A já sám se soustředím ohněm na viníka, stvoření mlhoviny zbavené.

Ohněm útočím bez slitování, je však poznat, že jsem limitován opatrností, abych nespálil na škvarek ostatní (4+3, 8+3, 5+3, 3+3, 4+3).

Blagden

Chvilka 'oddychu' na ošetřovně je krátká, vracíme se zpátky do akce. Napínám naděje ke konci... nepletu se mezi bojovníky.

Šlahouny vytvořenými z lístků vavřínu opatrně uchopím a přesunu vřískající Evelyn blíž (4+3), než se proměním.
Úderem kopyt o zem (9) vyvolám z mračen déšť, který dopadá na všechny kolem, konejší bolest, pomáhá hojit zranění i regeneraci.

Činím vše automaticky... logika převzala otěže. Všechno, jen abych nemusel přemýšlet nad kulatou tváří, sinavějící pod barvou čokolády, bez naděje na úsměv či rýpavé škádlení...

Kristoff

Zaječení odolávám bez hnutí brvou (10), poté, co je Víla přesunuta na ošetřovnu, přesunu se na bojišti blíž Mily. Moje schopnosti jsou v tomhle boji na dvě věci, tak se alespoň snažím o barikády dřevem před trhlinami (6+2), aby se případným dalším návštěvníkům ten interdimenzionální turismus lehce znechutil.

Na Elsu se zeširoka usměju, když se opět zapojí, společně s hordou našich a taky vyléčenou Vílou.

Samir

Dnešek se topí v bolesti... Ruka mi sice dorostla, díky léčitelům i fleshcrafterům, ale... kdo může zapomenout na to, jaký je to pocit a jaká je to bolest, když prostě kousek těla NENÍ kde MÁ BÝT?

Nu, buďme optimisté... mohlo to být horší.

Jak? Stvůry duní řvou, někteří naši (oprávněně) vřískají bolestí, kterou si doopravdy nechci představovat... ale já nemusel mít dorostlou ruku.
Tak... konec lelkování. Ostatní se zuřivě snaží eliminovat zbytky nebezpečí... soustředím se na prach kolem, a vytvořím několik dlouhých skleněných bodců, které vyšlu směrem hadice (10+2).

Hei-Ran

Na únavu není čas. Snažím se, co můžu, vděčná za Yeviny nápoje, díky kterým už mě to nebere na omdlení, jako v těch cizích podivných světech.
Svoje svěřence se snažím utěšovat a povzbuzovat, jak jen to svou lámanou angličtinou dovedu, pamatuji si matčino poučování - i kdyby ti bylo sebehůř, musíš se usmívat.
Cenná dívka vždycky musí být příjemná, laskavá, dobře vychovaná, a ideálně tichá.
Dvojnásob, pokud někomu usluhuje, je jedno, jestli zákazníkovi, pacientovi, nebo svému muži.
Jako bych slyšela její hlas... i káravý či napomínající, chybí mi. Na moment potřebuji rozmrkat vlhkost, která se mi sbírá pod víčky...

Přesun zpět na bojiště je tím, co potřebuji. Vezmu si s sebou bandasku s ovlivněnou posilující vodou - bude se dozajista hodit mně i ostatním.

Na bojišti se snažím vyhledat lidi, které jsem neviděla na ošetřovně, ty, kteří tady pravděpodobně zápolili celou dobu.
"Na. Pít, mít síla," nabízím čutoru Danielovi, Alexandře, Lokimu, Valerii, Thomasovi, Laimě, Eddie, Auroře, Naiře, Yuriko, Maře a dalším, kteří se přinachomýtnou mi do cesty a já si je nevybavuju dnes z ošetřovny.

Pepe

Dnešek se mi nelíbí. Je toho moc... Ošklivé přesuny, po nichž bolí kosti i špíčky, málo mazlení, málo jídla, vyhrožování sebrání ocasu...
Na bojiště se vracím nerad, ale dělám to kvůli Luně. Ta si mě na ošetřovně nevšimla, ale teď mě zdraví.
Rozzáří se mi radostně očka a mávnu jí packou, ale odpovědět nemůžu, krabička je pořád rozbitá.
Violet zamávám taky. A když jde Luna a Isaac na hnusnou hadici, jdu taky... ale neútočím. Držím se trochu dál, nejistě. Nerad někomu ubližuju, i když ubližuje ostatním...

Proč se nemůžou problémy alespoň jednou vyřešit dortem?

Dragostan

Bylo načase se vrátit na bojiště s druhou půlkou osazenstva... šel jsem taky. Ujal jsem se přesunového krystalu, a dopravil znovubojeschopné tam, kde nás bylo potřeba - sám jsem se pustil opět do tvoření zábran (6+3) před trhlinami, stejně jako Erden, jako Kristoff.

Když tu záblesk... a tvář tmavovlasé dívky, která vypadla z trhliny na zem, byla pro mě docela šok.

Stále/zpět/nově na frontě

New Orleans, bojiště
Josefine, Oren, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Chloé, Emil, Johonaei, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Lilian, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Erszebet, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Sian, Lyla, Kazran, Mia, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom

Na dvojici smrtelných nepřátel se Triskelionští sesypali jako vosy. A bylo to brzy a rychle znát. I poslední ze psů opustil spěšně tenhle svět, taktéž odhozen Nikolaiem.

Šupinatou ani pevné šupiny neuhájily před deštěm tvrdých ran. Brzy její rozedrané, ubité a potrhané tělo leželo v blátě nehybné.

Mlhovinový byl Matissem obrán o své ochranné pole, tak akorát, aby lákaní neskončili rozebraní na molekuly. Útoků, které se sesypaly na náhle odhaleného stínového s lebkou bylo tolik a tak silné, že podlehl a rozpadl se na cáry černého nic dřív, než by manipulace s realitou stihla vypršet a mlhový růžový štít se navrátit.

Tenshiho dech je plošná schopnost, jako u všech dračích podob. Evelyn (1), Laima, Daniel, Mara, Oscar, Thomas a Matisse (8), kteří stáli poblíž cíle útoku si potřebují hodit na včasný úhyb rozptýlenému černému žíravému materiálu, jinak jsou více či méně (podle stupně neúspěchu) zasaženi také.

Anomálie stále zpomaluje a zmenšuje se.

Okolí na pár krásných minut zkrápí očistný, hojivý déšť přivolaný centikorou, než ustává. Dovoluje zhojit drobná zranění a očistit utrpěné velké rány od radiace a infekcí.

Už zbývá 'zalepit' jen šestici prasklin. Zaštítěné jsou částečně ledem, kamenem a větvemi, přesto z nich však tu a tam něco vypadne.
Dragostanovi prakticky do náruče vypadne uštvaně působící tmavovlasé děvče, působící podivně povědomě.

Něžné dívčiny však nejsou to jediné, z prasklin padá... Všude se rozletí střepiny ledu, štěpky kamene a dlouhé dřevěné třísky (prosím hod na úspěšný úhyb pro všechny na bojišti) z roztříštěných zábran kolem trhliny, kterou do tohoto světla vpadl prapodivný, zmutovaný vlkodlak.
Velikostí jako patrový dům, drápy a zuby tak dlouhé a křivé, že mu téměř prorůstají vlastní tkání, podivné kostnaté ostré výrostky prorážející kůží, provazce vzteklých slin... a hlasité zavytí, se kterým se nepříčetně vrhá a rozmachuje po všech, kteří ho provokují pachem (Josefine, Alexandra, Lyla, Lyla, Oscar, Naira, Valeria, Lea, Blagden, Elaina a Kristoff prosím hod na uhnutí/obranu/protiútok), oči rudě, nepříčetně planoucí.



Z další vyletí kostra obřího (velikostí slon+-) ptačího dravce v plamenech, žár jeho těla okamžitě zlikviduje ledové a dřevěné zábrany, dokonce i kamenná hráz horkem pukne. Nabere výšku, a plamennými plivnutími zaútočí na okřídlené, v jeho hledáčku se tak ocitají Tenshi, Emil, Aurora, Eddie, Daniel, Marisol, Blagden, Abayomi a Lakshmi (//hod na úhyb/vykrytí, prosím)



Spektrální pes 2: 150HP (-30 Valeria) pak odhozen Nikolaiem do trhliny (PRYČ)
Šupinaté stvoření: 260HP (-90 Alexandra, -74 Oren, -66 Josefine, -42 Luna, -36 Samir, -36 Lyla, -26 Lakshmi, -8 William, -7 Emil) = -115HP (MRTVÉ)
Stínové stvoření: 310HP (-120 Razvan, -72 Eddie, -69 Sian, -58 Kazran, -56 Violet, -18 Mei, -14 Tenshi, -12 Lyla) = -109HP (MRTVÉ)
Vlkodlak: 350HP
Ohnivák: 300HP
Aktuálně prasklin na poli: 12ks (-2 Callum, -2 Loki, -1 Igor, -1 Eddie) = 6ks
Zásoby energie anomálie: 582bodů (-126 Valeria, -108 Brannen, -24 Eddie) = 324bodů

Vstát z mrtvých

Holtgast, ošetřovna
Yevgeniya, Agnieszka, Sheena, Richard, Lotti, Antonio, Alasther, Heather, Emily

Ošetřovna utichla. Víceméně - z chodby od cel se stále ozývalo nešťastné, podivně lidské a zároveň nelidské skučení Sheeny, stejně tak tiše klidný sametový hlas Alasthera.

Z kouta se ozývalo tiché vrnění a pomlaskávání Emily, kterou vyčerpaná Heather usazená na lehátku zády ke zbytku místnosti kojila.

Občas se ozvalo cinknutí řetízků a přívěsků od lůžka, kde podobně unaveně vypadající Agnieszka jemně čistila bezvládně ležící Lottě obličej od bláta. Opodál zase šustila Yevgeniya, převlékala zakrvácená lůžka, nejspíš v neblahém očekávání další vlny zraněných...

Všechny zvuky tvořily dohromady poměrně (tedy, skoro) příjemnou kulisu. Jen... kdyby nebylo dalších vtírajících se vjemů. Pach krve... tření škrobeného prostěradla o nos... tvrdý studený kámen pod zády... schopnost reanimace upozorňující, že po obou stranách je pár vskutku vhodných cílů.

Richard se probouzí z hlubokého, komatu podobného bezvědomí. Evelyn jej určila mrtvým - a měla pravdu. Na pár momentů skutečně klinicky mrtvým byl. Dostatečně dlouho, aby Dar smrti zafungoval.
A nebýt zoufalých snah Orena o oživení, nejspíš by mrtvým i zůstal... kdo ví. V nastálém zmatku nikdo nepřekontrolovával, jestli se někomu z řádky mrtvých náhodou neudělalo lépe - bylo potřeba léčit živé.

Stačí drobný pohyb, zamrkání... a z lůžka poblíž se šeptem ozve Tonyho hlas, plný respektu.
"Teda kámo... tys to simulování dotáhl do dokonalosti."

Konec cestování, ne však boje

Základna -> Bojiště

Josefine, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Emil, Johonaei, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Nikolai, Oscar, Eddie, Thadeus, Violet, Lilian, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Santiago, Erszebet, Yuriko, Evelyn, Lyla, Kazran, Isaac, Mei, Mia, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom

Ačkoliv výlet mnoha realitami byl tak trochu jako fantazie z hodně dobrých houbiček, příjemný to rozhodně nebylo a ještě k tomu, když člověk dvakrát přijde o ruku… Chápete to? Dvakrát!.. to se fakt může stát jen mě.

No nicméně nakonec jsme se dobelhali do reality, která patřila té skupince s námi a i když to nebyl domov, vzali mě k sobě a hezky se o mě postarali. Končetina sice dorostla nakonec sama, ale určitě to bylo příjemnější zde, než čekat někde v mrazu. Violet se rozhodla bojovat o jejich svět s tou věcí, co požírala všechno kolem a když se ptali na pomoc mě, taky sem přikývla. Stejně to očividně bylo i v našem světě, jinak by jsme tu nebyli a taky je dost možné, že už nebude cesty zpět.

Tím jejich udělátkem se společně s ostatními přenáším zpátky. Prvně hledám Violet, jako svůj pevný bod v tomhle zmatku a když už konečně najdu, upozorním na sebe, aby věděla, že sem v cajku.

Everetta tu nikde nevidím, ale za to je tu Pepe! Kde se tu vzal? Letím ho podrbat za uchem.
„Ahoj myšáku, ty jsi tu taky?“

Následně se rozhlédnu po bojišti.
Úplně si nejsem jistá, jak nazvat to, proti čemu bojujeme, ani jak na to jít. Jediná nápověda, kterou momentálně mám je Pegas, který kopyty devastuje tělo hadí dámy.
Jope, tady bude třeba hrubá síla, a to umím… Jde se na to!
Proměním se do své chlupaté podoby a rozběhnu se proti hadici. Skočím proti ní a silou jí přišpendlím k zemi, aby se už nemohla zvednout. (9+3) Dávám si pozor, abych neobratně sebou nevzala i kobylu.
Následně se pouštím do těla hada drápy (6) i zuby. (2)

Popojedem

New Orleans

všichni na bojišti

"Díky," kývnu na Violet, která ode mě převezme Isaaca. Já jej sice vyléčil, ale potřebuje nějaký čas na regeneraci, a ten mu dát teď a hlavně tady nemůžu.

Situace na bojišti se mění každým okamžikem. Pavouci odpadají jeden po druhém jako švestky, protože do něj buší jako o život, želé se nám rozpouští doslova před očima, ale to už se tady objevují další příšery, jako by snad DM vysypal celý bestiář DnD.
A ta anomálie se stále dere kupředu, byť se ostatní snaží, seč můžou, aby uzavřeli trhliny. A všichni doufáme, že to zabere.

A nejinak tomu je i teď. Najednou se objeví, tedy spíš připlazí...Medúsa? Yuan-Ti? Nad jménem či živočišním druhem nemá smysl uvažovat, protože ona se rozhodně zaútočit. Ne fyzicky, ale dosti pronikavě zaječí.

AU!"
Asi neslyšela o tom, že sonické zbraně jsou zakázány Ženevskou konvencí? Nebo by jí to možná bylo jedno. Snažím se vydržet ten ne úplně příjemný zvuk (6), který by jednoho dokázal rozložit, ale jen nějakým zázrakem se mi po chvíli podaří to trochu rozchodit. Ale sranda to úplně nebyla, to vůbec ne. Ale jak se koukám kolem, tak někteří takové štěstí bohužel neměli. Stejně tak někdo to ošklivě koupil.
Dan se doslova na roztrhání, což jsem měl tu čest zažít i při těch několik společných společných působením při přeskakování z místa na místo trhlinami.

Namísto toho se zaměřím na další nepřátelé. Obří lebkovitá příšera zatím vypadá jako kámen úrazu, i když Thomas přichází s dobrým nápadem tu růžovou mlhu rozptýlit. Tak ale příliš nepomůžu, do té doby můžu být k ruce jinde.

Jako v tenhle okamžik Tenshimu, na kterého je třeba sem tam dohlédnout a být hlavně nápomocný. Vrací se po svém "šílenství" z ošetřovny, připravený zapojit se znovu do boje. Věřím, že to, co tady předváděl na bojišti, kdy napadal své vlastní lidi, nebylo jeho vlastní přičinění, ale nějaký vnější aspekt, který sám od sebe nedokázal ovlivnit. Pozorně jej sleduji, když si odstavuje čichové receptory. Jako, kdyby se mu to nepovedlo, můžu mu pomoci pěstí, ale to bych se musel trefil dost dobře a bylo by to jen chvilkové. A vlastně bych to ani nechtěl udělat.
"V pohodě, kámo. Věřím, že to dáš. Když tak jsem tady pro tebe," pronesu a poplácám jej po rameni.
Přesto vím, že na něj vždycky budu muset jedním očkem hodit, tedy spíš jej z něj nespustit. Což dělám i teď, když se zkouší vznést v podobě zombie draka.
Snad všechno půjde dobře. Doufám. Věřím v to.

Druhé očko hodím po nepřátelích. Pořád jich ještě pár zbývá. Snažím se zformovat ze světla oštěp, který by byl schopný doletět k poslednímu ze spektrálních psů, ale pod rukama mi drží tvar snad jen vteřinu (5) než se rozpadne pod rukama.
Druhý pokus dopadne lautr úplně stejně (5). Jako by mě někdo dával najevo – hele, tak tady cesta nevede.
Nádech, výdech, nádech, výdech. To bude dobré."
Co třeba zkusit nějaký jiný přístup? Hurling jsem sice hrál naposledy na střední, ale třeba to půjde.
Natáhnu se rukou pro jeden dobře vypadající kámen, zamířím na hlavu paní Medusy a hodím (8).

Sweet, sweet agony
Naše realita

Eddie, Nik, Laima, Thomas, Johonaei, Jonas, Diyar, Emil, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, William, Kristoff, Yuriko, Mara, Naira, , Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Lea, Daniel, Valeria, Thadeus, Erden, Aurora, Violet, , Abayomi, Ludwig, Josefine, Matisse, Oskar, Razvan, Luna, Santiago, Pepe, Callum, Samir, Hei, a ostatní zbytek, na který jsem mohla zapomenout..

Wuhuuu!
Bylo to, bylo hotovo! Povedlo se nám společně zneškodnit odporné hmyzáky, kteří nám tu ztrpčovali naše živobití! Jop, to vám patří odporné potvory co nám lezete do našeho světa.. máte si zůstat ve svém světě a nic z toho by se vám tu nestalo.. patří vám to všem..
Významněji jsem si odfrkla, až se oběvila na čenichu i malá nudle.. ew... co medvěd udělal s nudlí na čenichu? Samozřejmě jí slíznul.
Ovšem tohle malé vítězství nad hmyzáky bylo jenom.. vskutku maličké. Skoro zanedbatelné, když si vezmu vůči čemu všemu jsme tu ještě dále čelili. A jedna taková věc se i sama připomene..
A vonělo to naprosto bombasticky!! Hej, kdy jsem vlastně měla naposledy cukrovou vatu..? Chci jí po celém obličeji!
Chuťové pohárky pod tou vůní zbystří a nohy skoro automaticky vydají se vstříci sladce vonící věci.. než okraji mysli pomalu začne docházet.. že.. to možná nebude tak dobrej nápad? Vždyť jsem na bitevní poli!! V jistém záchvěvu snahy získat kontrolu sama na sebou (9).. zabořím čumák do hlíny/bordelu/zeminy pod tlapama, abych do něj nabrala bordel a zamezila tak cukrové vatě rozhodovat o tom co chci a co ne..
Hlína smrděla, chutnala i hnusně, ale citově to zdá se.. pomohlo! Už tu nebylo ono nutkání jít se zabořit do cukrové vaty i když bych to za jiných okolností asi nezpochybňovala a byla jedna z těch, co by zde ještě vysekl i velmi nádhernou šipku rovnou do středu cukrového obláčku.. ale bohužel tohle nebyl ten případ.

Jenomže, co dál?
Medvěd teď asi moc nezmůže.. kromě dvouch velkých příšeráků - Sen japonského hentai a rohatého Elliase tu nebyla další hrozba. Změnila jsem se tedy zpátky z podoby, do své lidské a tak nějak zřejmě akorát, protože jsem zahlédla jak Mara zřejmě neodolá cukrovému volání..
To neee...!
Sice vidno už se jí někdo pokouší pomoci, ale i tak chci přiložit ruku k dílu, pomoci prostě a tak, padnu na kolena, dlaně zabořící do zeminy pod sebou, snažíc se jí úpěnlivě prosit o to, abych zde našla nějaký rostlinný život, co by jí mohl též pomoci (2+2). Ne, ne, ne...! Prosím, alespoň malá pomoc (4+2)! Jenom jí podržet na místě, aby tam nedošla.. prosím, prosím!!

Zase po mě něco někdo chce…

Ošetřovna -> bojiště

Držkatá, vzteklá číča, ledový ksicht, štěňátko, sběrač šperků uprostřed bojiště, kost a kůže, parodie na past na rodiče, zase se nosí jako princezna, depresivní jelínek, pokrm pro hadici, přechytračený sluníčkář, princezna Jasmína, Locika, Mat bez Pata, Locika č.2, větráky asi došli, ztracená členka Evanescence, upírek, přerostlá panenka, doktor Mengele, japonská verze Sif, Elsa a její ledové království, cikánský plnokrevník, foukač bebíček, blond verze Derdevila, prsklina koně a holuba, cukrová vata s čokopřekvapením uprostřed, velitelka ledových ksichtů, něco, co vyblil jednorožec, Jackie Chan s prsama, Ariel bez ocasu, druhá polovina pasti na rodiče, chodící zapalovač, brácha Pocahontas, čínská verze Rebelky, Emoqueen, rozpalovačka pánských lítek, černá žirafa, beranyberanyduc, lovec mumií, Krasoň, Viking, Máša a medvěd v jednom, babyshark, uprchlík z Mikeyho klubíku, přerostlá slepice, obyvatel kanalů ze světa obrů, přerostlý netopír, Ozzy Osbourne, Zaklínač před mutací, pátý Lunetic, kudrlinka, huba prořízlá, čokopralinka

Tak to ne, tohle fakt ne.
Taaak moc jsem se těšil domů a oni mě zase chtějí hnát na bitevní pole?
Nasrat! Nejdu… nope…
Zachumlaný ve svém provizorním nemocničním lehátku jsem dobrých deset minut předstíral, že spím. Jenže ta vysoká bledule mě prokoukla…
Prej už mi nic není, prej klidně můžu…
a co psychická újma, hm? Ta se nepočítá?...
Že sem radši nezůstal u těch kydačů hnoje… mohl jsem být jejich bůh! A nebo taky večerní táborák… heh..
Noo dobře, já už jdu…
Další příjemný přenos na místo boje, kdybych něco v žaludku ještě měl, bylo by to hned na světě. Jenže po tom, co jsem obhlédnul situaci, nejradši bych ukradl krystal a zase se portnul zpátky.
Doprdele oni fakt otevřeli bránu do pekla!! A já si nechal svěcenou vodu doma…
Tak k tomu rohatýmu ďáblovi se nepřiblížím! Ani náhodou!...
„Táhni zpátky do pekla, ze kterého si přišel, ty démone!“ Pokusím se k němu poslat telepatickou zprávu, ale je to úplně k prdu… (1+2) Můžu se tak leda začít modlit a doufat, že ho osvítí duch svatý a zažene zpět do temnoty… A aby toho nebylo málo, ještě tu někde pobíhá duch čokla..
Co sem komu udělal??

Fajn, proti nadpřirozenu, použijeme nemrtvé. Rozhlédnu se kolem a zaměřím se na mršinu pavouka, která leží opodál.
Soustředím se na ovládnutí těla pomocí reanimace. (2)
Shiit, soustřeď se…
(2)
Sice jsem dokonalý i bez schopností, ale teď je kurva potřebuji!!
(7)
No hurá…
„Mazej ukousnout hlavu té pekelné bestii!“ Vyšlu rozkaz nahlas. (5)
Paráda, jakobych nic neřekl… Já se na to už…..

Pecka a pak tma

Základna -> Bojiště

Josefine, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Emil, Johonaei, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Nikolai, Eddie, Thadeus, Violet, Lilian, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Lyla, Kazran, Isaac, Mei, Mia, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom, Erszebet

Věci se mění opravdu rychle. V jedné chvíli stojím mezi hromadou zombie někde mimo náš svět, následně někam padám, šlupka do hlavy a tma… netuším, kde je nahoře, nebo dole, prostě jen temnota kolem mě a já jakobych se točil na kolotoči.

Probudím se až do ruchu ošetřovny, kde okolo mě pobíhají místní léčitelé. V afektu z boje, který jsem těsně před ránou ještě prožíval, se zvednu tak rychle do sedu, že možná i shodím pár věcí kolem sebe. Zmateně se rozhlédnu, než zklidním svůj dech a posadím se už uvolněněji.
Jsem v pevnosti, jak jsem se sem ale dostal?...
Chvíli váhám, zda se mi to vše jen nezdá, když po place uvidím pobíhat dvě Lyly. Zamyšleně si je v hlavě dvakrát přepočítám a zmateně se rozhlédnu.
Tiše doufám, že mi to nějaká dobrá duše osvětlí, zatím co se snažím se opět dát dohromady.
Nemáme vyhráno, ačkoliv jsme se nejspíše konečně dostali do naší reality. Boj stále pokračuje. Zaslechl jsem někde kolem, že oběti bohužel jsou… a není jich málo. Než jsem se však odvážil podívat, zda některá mě blízká duše zde neleží také, byl jsem povolán opět na frontu. Zatím vím jen, že naštěstí stále dýchá Oren, kterého jsem viděl pobíhat po ošetřovně, stále silná a neporazitelná se zdá být i Eddie, kterou jsem neviděl od doby, kdy nás rozdělili cesty mezi světy a znovu v kondici je i Dragostan, který nám bohužel po cestě zkameněl a rozbil se. Myslím, že sem zde někde zahlédnul i narůžovělé paroží, není však čas zkoumat všechny tváře kolem. Musím se nějak zapojit, něco dělat.

První stvoření, které mě zaujme, je výjev z nočních můr, kostnaté monstrum s rohy, kolem kterého se line růžová mlha. Jak okolnosti naznačují, není dobrý nápad se do mlhy vydávat, přesto však někteří tímto směrem míří. Nejsem si jistý, jaký je jejich záměr, pokusím se však zmást stvoření iluzí, že ti, ke kterým právě míří, se rozutekli do stran. (6+3) Snad ho to alespoň na chvíli zmate, třeba změní směr.

Nová tvář rozkřikuje kolem, že na mlhu by mohl fungovat vítr.
Dobře tedy, zkusíme to…
Postavím se proti stvoření tak, aby na jeho druhé straně nikdo nebyl a pokusím se poslat proti němu silný proud větru, který by mohl mlhu odnést někam do sutin za ním. (1) Prvně však nezafouká ani vánek. Druhý pokus je spíš jen takové lehké ofouknutí. (5)
To mu tak maximálně přivodím rýmu…
Ani napotřetí se nedaří (4). Pokořeně se zamračím.
Tohle asi bude muset zkusit někdo zkušenější…

Neverending story part 2..nebo 3?

New Orleans

všichni na bojišti

Tady u nás to vypadá docela dobře. Pavouček, kterému jsem věnovala dostatek pozornosti společně s tou druhou holkou, zařve a to na furt. A zůstaň hezky dole, ani se nehni! O dalšího se postará Thadeus, Elaina a další. Fíha, tak teda tohle už fakt nerozchodí.


Stihnu si akorát tak otřít zpocené čelo, na které se mi lepí pramínky vlasů, prachu a radši nechci vědět čeho ještě. Ta podivnost se stále plazí kupředu, a nevím, zda se mi to zdá, ale že je trochu pomalejší? Trhlin ale podle všeho ubýv, což bude zásluhou těch, co to umí.
A kdo neumí, tak nebude čumět. Furt je tady ještě dost práce, nějakou únavu už pociťuju, ale krátce si zařvu, abych si nahypovala adrenalin.
Asi nemáme dost zvířátek, protože ani se nezbavíme všech pavouků, a už tady máme trojku psů. Sice ne úplně normálních, ale dneska už mě fakt nic nepřekvapí. No...teda až ta tu babu, co se teď objevila. Vypadá jako nějakej mutant člověka a hada nebo co, a místo toho, aby si to někam šinula a dostala po držce, tak si tady zaječí jako nějaká hysterka. Ruce mi vystřelí k uším, jako bych tím něco zmohla, taky že nezmůžu (4). Pát sekund mám pocit, že mě bouchnou a já snad už nikdy nebudu slyšet, teda to se nestalo, ale zároveň mám nohy jako hadrová panenka a já padnu na zem, až mě zapraští kolena. A nejde mi se zvednout, ani za zlaté prase. Můžu jen nadávat jako špaček, ale to je mi k prdu. Hlavně když se objeví to další obří monstrum, proti kterému vypadají ti přízrační psi jako smečka pudlíků. No taky jde k nám.
Sakra, sakra, sakra, vstávej, Hunter, takhle s tebe bude akorát tak fašírka!
Ale ani to, že se ke mně brzo dostane – teda spíš ta jeho podivná růžová mlha – a já neudělám ani fň, mě nedonutí postavit se znovu na nohy.
Nejspíš nám dost zachránila prdel Laima v podobě jednorožce, ale nebýt Mary, nebyla to tak trochu sebevražda?


Ale to už se mě naštěstí rozhodnou nohy poslouchat a já se na ně hrabu. Najednou se mě v hlavě objeví myšlenka, že by bylo fajn a cool jít a narvat ruce do té mlhy kolem lebkaté příšery. Na zlomek vteřiny nad tím zauvažuju, pak se akorát zašklebím (6). Jako sorry, já a růžová? To dohromady fakt nejde. A po tom, co jsem viděla, co udělal Laimě – no way, Jose. Rychle pohodím hlavou, abych zjistila, kde budu, co platná. Mara je zjevně zastavena, alespoň pro teď to tak vypadá, a já se můžu věnovat tomu, co mi jde nejlépe.

Proměním se v kočku a rozeběhnu se tý šupinatý mrše, která sice vytahuje zoubky, ale dost ma nasrala, když si tady předtím hulákala. Proti psům by to bylo v kočičí podobě pěkná sranda, ale myslím, že tam bych se moc nevyznamenala. Maximálně odvedla pozornost, ale myslím, že v tuhle chvíli už to nikdo prodlužovat nechce. Počkám si na volný okamžik, kdy ji nemordují ostatní, vytasím drápy a švihnu po ní packou (6+3), oženu se vzápětí druhou (10+3) a nakonec se jí zahryznu zezadu do krku (8+3).

Tesné prežitie

Primárne Loki, Naira, Yuri, Mia, Abayomi

Energia Lokimu pomôže, aspoň čo dokážem spozorovať z jeho výrazu. Na mojom vlastnom sa odzrkadlí úsmev vo väčšom, na chvíľu pretne inak už pomerne strhanú a zašpinenú tvár. Na chvíľu, zaseknutý moment v čase, mi preblesknú zahmlené spomienky spred pár mesiacov, keď bolo všetko normálne, v poriadku, keď sme stále nestáli proti možnosti že umrieme....
A ten malý moment ma stojí.
Ani neviem, čo sa stalo skôr. Počujem varovné vykríknutie môjho mena, nasledované omnoho nepríjemnejším zvukom. Štít aj napriek anomálii zabliká okolo mňa a Lokiho automaticky, ale je takmer hneď roztrieštený (3+2) krikom nesúcim sa po bojisku, proti ktorému ani neviem že sa mám brániť, tobôž nie ako. (2)
V poslednej sekunde pred tým, ako sa všetko okolo mňa rozmaže, sa mi rozšíria oči v uvedomení toho že nezvládam situáciu, že zlyhávam, že neochránim.
Potom cítim iba tlak na kolenách, tmu preťatú zmesou farieb a náhleho svetla. Bez toho aby som si to uvedomila si ruky bezvýznamne tlačím na uši, pod lícom cítim tvrdú zem a krik, ktorý sa mi ozýva v hlave, dosť pravdepodobne vychádza z mojich úst.

*********

Trasúcimi rukami sa snažím podoprieť o zem. V ušiach mi piští a hučí zároveň, ako keby niekto pustil z kohútika voda a pritom silno fúkal do psej píšťaly. Prežmurkám sa cez slzy, znechávajúce v prachu na tvári stopy.
Hýb sa, hýb sa, nemôžeš ležať, všade je nebezpečie, musíme vstať, musíme sa pohnúť!
Najskôr neviem, či som vôbec ešte naživo, svetlo okolo mňa sa zlieva s červenou od ohňa a oslepujúcimi zábleskami od bleskov, tieň v podobe Abayomiho skáčúci na psa. Vidím ubúdajúcu zelenú od spektra ktorý letí vzduchom na neviditeľnej sile ani neviem, či ho odnáša vietor alebo telepatia alebo kto za to môže. Zato si ale konečne spojím svetlá s ľuďmi. Loki a Yuriko odháňajú od nás niečo, čo vyzerá ako priesvitné zelené psy zatiaľ čo ja som bezmocne ležala na zemi, chránená blikajúcou a pohasínujúcou kupolou zo svetla. Kým by som začala premýšľať, ktrý z nich získal takúto schopnosť, s ťažkosťami sa mi podarí konečne nadvihnúť a všimnúť si otáčajúcu sa a utekajúcu Nairu - hlas, ktorý predtým skríkol. Tá istá osoba, ktorá zabila Mikkela číslo 3.
Osoba, ktorá nebola moja, nebola naša, a ja som si bola vedomá toho že keby bola situácia opačná, prioritizovala by som ochranu Lokiho a Yuriko spolu s neďaleko vstávajúcou Miou pred jej.

Zamknem tú úvahu na neskôr. Nebol čas ju rozširovať. Nie pokým som bla zraniteľná v strede bojiska, nie keď sa takýmto štýlom možno ani nedožijem aby som to musela interne rozoberať.
Vstaň. Nesmie sa im kvôli tvojej neschopnosti niečo stať. Na to tu nie si. Nesmie.
Za všetko mohli tie trhliny. Za náhle útokz ktoré nebolo čas spozorovať, za stvorenia o ktorých sme v prvých momentoch nemali ani šancu zistiť čo na ne platí a iba sme sa modlili že prvý pokus nebude zlý a, tým pádom, aj posledný.
A za trhliny mohla tá veľká plaziaca sa vec.
Pokým nezlikvidujeme ju, nikdy to neskončí.
Kým sa súkam na kolená, poobzerám sa po ostatných okolo mňa, či sú v bezpečí. Abayomi, ten ktorý bránil Lokiho, nie je. Ten, ktorý pribehol ako Naira keď videli, že sa pri nás nebezpečie vynorilo príliš rýchlo.
Možno z hlboko ukrytých zvyškov toho, čím som kedysi bývala, možno preto aby pes ďalej neskočil na blízkeho Lokiho či Yuri, s nečakanou prudkosťou vytváram tesne pri psej hlave kôl (7+3), čerpajúc z energie ukradnutej od anomálie, a s nádychom pre sústredenie na precízne mierenie sa pokúsim zaraziť ju zelenému spektru priamo medzi oči. Prinajhoršom sa trafím snáď do očí, mieriac dozadu, do jeho hlavy.
Potom zašpikujem pohľad k anomálii, blízko, no stále nie na dosah, stále vyžadujúc príliš veľa úsilia na ťahanie energie z takejto diaľky. (3+3). Konečne sa mi podarí vstať, natiahnem ruku ako keby mi to malo pomôcť, znova, no je to ešte horšie, zvonenie v hlave a mierne plávajúce okolie vôbec nepomáha k sústredeniu. (2+3)
Do kristovej prdele s tým.

Zatnem zuby. Napnem svaly a s každým kúskom vôle čo som do seba natrénovala prinútim telo spolupracovať, nohy sa začať hýbať - pokým nevyrazím ešte bližšie k anomálii, každým krokom snažiacim sa byť beh bojujúc o vypnutie ostatných pocitov v tele len aby zostal iba jeden cieľ. Je to za cenu menšieho sústredenia na to, čo sa deje v okolí, ale pokým sa nevysporiadame s týmto, nikdy to neskončí a zomrieme aj tak - všetci, nie iba ja. Všetci, ktorý tu ešte chceli byť.
A tak mám v hlave jednu, jedinú dominantnú túžbu. Vysať ju. Keď sa mi konečne podarí začať, je to ako keby som sa snažila ťahať do seba energiu každým centimetrom tela. Nie iba natiahnutou rukou, všade, predstavujúc si ako sa čierna diera vo mne hladne načahuje ako tie vo vesmíre a sťahuje k sebe aj niečo tak veľké, ako bola žiariaca vec ku ktorej som sa približovala. Nenásytne, hladne. (9+3)