Na bojišti

Bojiště

Letím na nebi využívající sílu světla, aby jsem pomohl svým přátelům kteří rovněž bojují seč mohou, aby jsme se postavili této hrozbě. Boj je to opravdu obtížný. Přesto to vypadá, že se štěstí otáčí na naši stranu a povede se nám porazit návštěvníky z jiných říší.
V jeden moment se chystám sletět dolů, aby jsem jednu z oblud nabral na své paroží, když náhle se vše změní. Tedy, přišlo mi, jako by mnou něco projelo a já následně otevřel oči a vnímal nový svět, který mi byl doposud skryt. Je to jako projet hladinou vody a ocitnout se někde jinde. To se stalo mým smyslům, které byly zaskočeny tím co nyní cítí.
Cítím podivný skličující pocit, jako by mé okolí bylo mrtvé a bez života. Možná vnímám lehké stopy, které by něco naznačovali, ale jinak je tato krajina mrtvá, bez rostlin, které by zde ani nemohli prosperovat.

Nový pohled na svět mě rozhodil natolik, že jsem ani nestihl nijak reagovat na své okolí a byl jsem tak zasažen nově utvořenou prasklinou v realitě, což mě naštěstí nehodilo někam mimo, ale místo toho způsobilo velkou bolest, kterou následoval pád.

Zranění nebylo malé a následoval ještě otřes po mém pádu, který nebyl zrovna lehký.
Nějakou chvíli to trvalo, ale díky Dragostanovi jsem se dal nakonec do pořádku.

Následuje návrat na bojiště, které se dostali změnilo. Především co se týče nových nepřátel, kteří vypadají mnohem nebezpečněji, než ti předchozí.
Ostatní zde již urputně bojují a já bych se měl také přidat a pokusit se být více užitečný. Pro začátek se pokusím využít klidu a přeměnit se do své světelné podoby. (3) Což se mi ani trochu nedaří. Asi jsem stále rozhozen po tom co se stalo.
Rozhodnu se tedy vyrazit k podivné hadí obludě a nabrat jí na své parohy. (5+2) a následně jí k něčemu přirazit a tím dát více prostor ostatním k útoku na ní. (2+2)

Malý pokus o záchranu

New Orleans
všichni na bojišti

Postupně se prodírám bojištěm a pokouším se najít léčitele, nějakého, který bude mít čas. Nebo energii. Nebo ochotu se postarat o zranění vytvořené mou vlastní pitomostí. Ani jsem nevěděla, koho přesně mohu hledat, a pomalu mi docházelo, že si ani neuvědomuji, kdo všechno vlastně léčit umí. Těkám očima, hledám mezi tvářemi. Pohled mi padne na Daniela, který už míří ke mně. Mluví na mě, ale jen tak napůl vnímám, co říká.

Postará se o to, zopakuje po něm moje mysl, a než se pořádně dokáže můj mozek odbrzdit, už mi ruku úspěšně hojí. Zbývá z ní sice zakrvavený, ale pouze pahýl. Pahýl... moje ruka je pryč. A nejspíš už zůstane pryč navždy. Jen stěží pochytím Danovy další otázky.

"Jo, je to... lepší..." odpovím mu velice nejistě, hlas se mi chvěl, ale to nemohl poznat. Hlava se mi netočila, naštěstí (8), tolik krve jsem neztratila. "Myslím, že to zvládnu. Fyzicky," odpovím mu, a ani neskrývám, že to emocionálně bude o dost horší. Dokud ale stojí u mě, pokusím se zadržet slzy.

Ne, ještě můžu pomoct, ne? snažím se povzbudit se. Rozhlížím se po bojišti, pohled mi padá na lebkouna a lidi bojující s ním. Jak jen se ho sakra dá zbavit...? přemítám, ale z toho mě vytrhne, když si všimnu Mary, jak si jen tak pochoduje do mlhy. Mě zachraňuje, ale teď tam sama jde? Co to jako je?! Rychle se snažím probudit ještě existující zeleň v jejím okolí, aby po jejích nohách vystřelila šlahouny a snažila se ji udržet na místě (4+2).

"No tak, přece nebudeš opakovat moji blbost po tom, co jsi mě sama od mlhy zachránila!" zavolám na ni. Doufala jsem, že ji to nějak probere, a pokud ne, tak snad alespoň ty šlahouny ji udrží.

A zase zpátky...

Zázemí -> New Orleans

Josefine, Oren, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Emil, Johonaei, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Lyla, Kazran, Mia, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Nějaká cizinka se ozve svojí lámanou angličtinou. Podívám se na ni a zkoumavě si ji prohlédnu
A tohle je kdo? Další telepat? To má Triskelion jen samé telepaty nebo co?
Pomyslím si trpce. Nicméně její podpora možná lehce pomohla aby mě dredáč moc nedusil. Nicméně dredáč vynese dobrou poznámku. Jakmile chemikálie přestane jít cítit, jakmile ztratím šátek.,.. Tak zase ztratím kontrolu... Chtělo to bezpečnější řešení...
Nicméně to momentálně nehodlám řešit. Chce mě totiž zavřít... Počkat cože? Chce mě poslat na frontu? Je mu jasné, že se vrátím zpátky, jakmile budu v new orleans? Hned ale zmíní, že se mnou bude někdo aby dohlédl na můj stav... Spíše na to, že neuteču... Takže návrat se odkládá, když budu mít garde... Nevadí...
Souhlasně mu přikývnu a vydávám se s ostatními na bojové pole...

Když projdeme tak se rozhlédnu po okolí. Podivné průhledné psiska, které dostávají docela do těla. Dobře... Divná medůze podobná potvora, se kterou zápolí pegas... Občas se vážně cítím jako v nějakém divném fantasy... Neříkal jsem to už?
Na závěr podivná lebko-hlavá divnověc s růžovou mlhou...

Pro začátek zkusíme trošku potrápit jednoho z nepřátel a na toho lebko-hlava sešlu uhranutím silné zvracení (8) Ať se trošku zabaví, než se k němu dostanu...
Dalším bodem na programu je potřeba vyřešit můj čich... Podívám se na svůj dozor a upozorním ho "Chci si vyřešit čich.,.. Když už nemám schopnost regenerace, tak by neměl být problém si desintegrací poškodit čich abych nebyl závislý na šátku... Trvalé, stoprocentně účinné řešení...Tak se nelekej..." Vysvětlím mu stručně. Nevím jistě, jak bude šátek působit se třemi hlavami v mé kerbeří podobě. Možná bude lepší se o to postarat před přeměnou a snad bude efekt potom aktivní na všech hlavách? Soustředím se teda na čichové receptory. Je jich velká spousta a jsou blízko čelního laloku... Tohle je už spíše chirurgie... Musím být přesný jinak to skončí zle... Zavřu oči, soustředím se na místo, kde jsou čichové receptory... Pomodlím se... A... (6+2)
Zavrčím a chytnu se za nos... Doufám, že jsem omylem nepřibral nic dalšího... "Ahh... Tohle pekelně bolí..." Po chvíli sundám ruku z nosu a párkrát se nadechnu nosem. Posléze pár hlubokých nádechů... Nic... Necítím ani náznak větrového kafrového zápachu. Spokojeně se usměju a sundávám si šátek "Tohle už nepotřebuju" Řeknu hrdě ale pro každý případ si šátek schovám do kapsy... Co když se mi regenerace vrátí?
A teď moje milá přeměna... Chvilku jsem se bál, že jsem o ni přišel...
Začnu se měnit ale něco je špatně... Pořád jen jeden pár očí... Taky se cítím jinak... Podívám se dolů a vidím rozpadající se zombie končetiny a trhnu s sebou
Co to sakra je?!
Otočím hlavou dozadu abych si prohlédl zbytek těla a vidím ještě horší věci... Maso, žebra... Křídla?
Asi je komické, jak se tam ohlížím po svém těle, zmateně se otáčím a prohlížím si novou podobu, než mi dojde, že už nemám přeměnu na trojhlavého psa ale na nějakou nemrtvou zombie verzi draka.
Já jsem drak!! Super! Jak se tohle vlastně používá?
Napnu křídlo, zase stáhnu... Dobře... To by šlo... Zamávám s nimi a vzletím Výborně! Rozlétnu se vzhůru a udělám si kolečko po okolí. Je to neskutečný pocit! A teď vývrutka! (3) A jako těžkopádný balvan skončím v nějaké budově. Pomalu se sesbírám a zamručím. No... To moc super nebylo... Rychlá kontrola, jestli nic není zlomené... Což jde rychle, když většina kostí trčí ven... A zpět k povinnostem... Fajn, čas se vrátit do boje... Opět vzlétnu a zamířím zpět k lebkohlavovi, na kterého se pokusím vyplivnout oheň. Samozřejmě ještě pořádně nevím, co lebkohlav umí, ani co je ta mlha okolo něj. Během jejich objevování jsem chyběl a tak zkouším na vlastní pěst...
Místo ohně ale vyplivnu nějakou černou mlhu... (6) No... Dobře.,.. A co to vlastně dělá? Nezbývá mi, než z výšky pozorovat a čekat co se stane...

Už zase?!

Bojiště

A k tomuhle jsem se jako upsal kdy? Sotva mě na ošetřovně dají nějak dohromady a pofoukají mi všechny mé bolístky (a že jich je kurva hodně), už mě zase ženou zpátky. Jako náplň do mlýnku na maso, vážně! Copak si necení toho, že jsme už jednou (kdyby jednou) málem chcípli? To tam fakt musíme znovu?
Sakra, já nechci!
Ale zas nechci přiznat, že z toho mám stresík, takže smůla, jde se do boje. Haha. Co přijde tentokrát? Oheň, jed i voda už byly, co mě ještě může potkat? Rány na těle se sice spravily, ale co ty na duši, kdo vyléčí ty?
Nojo. Jenže když nepůjdeš, tak možná všichni zhebneme. Teda né že bych byl tak důležitej, to fakt ne, ale chápete co tím myslím, že jo? Tady jsme fakt k prdu, tam můžeme aspoň zachránit svět.
Avengers Asse...teda, konec keců, prostě pojďmě.

Realita bojiště je...no, snažím se zjistit rozdíly a moc jich tu nevidím. Je tu furt hnusně, všude spousta prachu, křiku, rámusu. Támhle je ta hlavní potvora, kolem nějaké další. Mají sice jinej tvar než ty předchozí, ale jejich smysl je jasný, jdou nás zabít. Pěkný.
A do toho tu máme praskliny. Není jich ale o něco méně? Hmm?

Trpělivost mi už dávno došla (asi tak při prvním přesunu prasklinou), proto na nic nečekám. Nejradši bych vytáhnul pistoli a postřílel všechno, co se mi nelíbí, všímám si ale, že můj nejbližší cíl, jakási šupinatá potvora, se zmítá v boji s Lakshmi a...well, nechci být zas až za takového arogantního idiota, abych riskoval ještě postřelení našeho člověka. I když jsem s ní asi nikdy nemluvil. Což ale není zas až tak neobvyklé, ehm.

Jedna trubka se tam kolem nich zmítá, já sám se přidávám s jednou z nedalekých cihel, kterou s napřaženou rukou posílám na šupinatou (4+2). A znovu, nápřah a bum (7+2), pěkně rozmrdat...už jsem říkal, že chci do postele, teplý jídlo a prostě spát? Ne? Tak to dám najevo fakt, fakt pořádně!
I druhá ruka se chce zapojit do práce, na moment však ztrácím soustředění na první z cihel a ta mi vypadne z dosahu. (1+2). Tenhle malý neúspěch však akorát jen ještě o něco více zvedne můj level aktuální frustrace a já ztrácím zábrany, chytám kus betonu a vrhám jím proti šupinaté. A znovu a znovu (6+2, 7+2, 7+2). Lakshmi, uhni, tady budou létat třísky...nebo spíš, krev.
Ale už mi je fakt spousta věci dost u zadku.

Pokračujeme...

Všichni na bojišti

Trhliny postupně našim přičiněním zavírají, i tak to ale vypadá, že tu ještě nějaký ten čas zůstaneme. Anomálie se pořád plazí středem a ničí vše, co má v dosahu a podobně jednají i ty příšery z jiných světů, kterým se ten náš rozhodně nelíbí. Neudělali jsme dobrý dojem, asi.
"Auch." unikne mi ze rtů, když spatřím Laimu, které sice můj štít zabránil vlézt přímo do růžové mlhy, i tak to ale odneslo jedno z jejích kopyt. Rychle! Pomoc jí! Jenže...jenže jsou tu jiní léčitelé, Maro. Zatímco ty můžeš ničit trhliny a brát jim energii.
Co tedy vzít energii i té...

Nebo taky ne? Protože sakra, tohle je tak otravné a dlouhé, zcela nekonečné. Na nohou jsme už kdo ví jak dlouho a jen bojujeme a bojujeme, plýtváme naší energií. Co si taky na chvíli lehnout? Jen na moment zapadnout do peřin, do těch lákavých, sladkých oblaků? Jen na chvíli si odpočinout.
Cíl mám najednou jediný.
Opouštím nedalekou prasklinu, na které jsem si chtěla pochutnat a vydávám se vstříc mlze, vstříc odpočinku, vstříc sladké budoucnosti. Cosi někde vzadu v hlavě mi bije na poplach, já to ale s úsměvem ve tváři ignoruji (3). Však co se může stát?

Harpyje si hraje na doktorku

New Orleans

Josefine, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Emil, Johonaei, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Lyla, Kazran, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Vnímala jsem u sebe jeho přítomnost. Trochu mě to překvapilo. Netušila jsem, že mě následoval. Ale nedoletěla jsem daleko, než jsem se znovu střetla se zemí.
Možná by si zasloužil nějaká slova díků, ale holt smůla. Nechtěla jsem narušit svůj stínový kokon a své léčitelské snahy. A taky jsem nebyla schopná ručit za svůj hlas. Zajíkat se před někým bolestí… Ne, to jsem nepotřebovala.

Jak se ale zdálo, mé snahy byly užitečné a mně se dařilo se vyléčit a díky stínům posílit. Už, už jsem chtěla nadšeně vyskočit a s Jonem se radovat, že můžeme zase někomu jít trhat hlavy, když se v jeho přítomnosti ocitl někdo jiný.
Ani jsem nepípla, jen němě otevřela ústa a šokovaně sledovala, jak si ho ta mrcha začala trhat jako žádaný předkrm.
Tak to si naser!

Vyskočila jsem ze stínů a hned zase uskočila vzad, protože hadici si podával pegas.
Já tak měla volný přístup ke zřízenému Jonovi. Rychle jsem k němu přiklekla.
Tak jo, co chytrého říct? Je vůbec při vědomí? Ruce přímo do rány? Neměla bych už se někdy mrknout na ošetřovnu, jak to ti léčitelé dělají…?!
Vložila jsem ruce do rány a utkvěle myslela na to, jak zastavuju krvácení (8+1), jak se celí orgány (6+1) a já nechávám pod svýma rukama ránu zhojit. (1+1) Zdálo se, že vizualizace byla úspěšná až do posledního bodu. Doprdele… Potřebovala jsem čas, zatímco přede mnou tančila pegaska a lítala tyč. Cože…?!
Nádech, výdech…
A teď zhojím tkáně… (9+1) Nepočítala-li jsem hnusnou jizvu, která Jona nyní zdobila, zdálo se, že jsem byla opravdu úspěšná.
Ale bude to stačit?
Krůpěje potu se mi leskly na čele a zlehka svědily. Otřela jsem je ledabyle hřbetem pernaté ruky, což nebylo moc šikovné.
Ještě bude potřebovat sílu… Ztratil rychle hodně krve. Můj mozek začínal pracovat ze setrvačnosti. Harpyjí ruce se nyní přesunuly nad hrudník, i když to bylo nejspíš zbytečné. Svou mysl jsem přesunula k něčemu, s čím jsem se už naučila manipulovat lépe. Vycucala jsem ze sebe poslední zbytky sil a snažila se je nasměřovat k Jonovi. (4+3)
Zatmělo se mi před očima a já sebou kecla ve své rozložité harpyjí podobě na zadek. Všechno okolo mě začínalo být rozpité.
“V pohodě?” kníkla jsem na oko statečně k Jonovi, pokud byl při smyslech. Ani za mák bych nedala najevo, že buď omdlím nebo hodím šavli. Nejspíš jemu do klína.

    Bojiště- chcípni ty mlhový zmetku 
            Všichni na bojišti 

Konečně se nám s Marou  podařilo zabít toho přerostlého pavouka.Jenže teď je zde nový problém nemůžu se hnout díky té uječené potvory. Ale pak slyším další zvuk spíš vykřík bolesti jenž jde směrem od té potvory jenž její křik znehybnil. Jasně někdo jí asi zranil a tím povolila paralíza.Bezva mužů se pohnout. Ale co to proč mám najednou v hlavě nutkání se pohnout a jít do té růžové mlhy?Ne tak to ne vždyť před chvíli jsem viděla jak vše přemění v prach. A ještě horší když se na tu obludu jenž je oklopená mlhou pustila jednorožka malém ji to stálo život. Naštěstí jí Mara pomohla.No tak přece nejsem takový blb,aby tam lezla. Nevnínej to nutkání! Jen zavřu oči a potlačím to(7) uf naštěstí se mi to povede. Tak jo nebudeš zabíjet lidi co znám ani ty co neznám teď už vím, že ti fizicky útok nemůže ublížit, takže buď to zabere a nebo ne. Pomalu se postavím čelem obludě jenž si chce na nás smlnout a zase se snažím použit oheň jako u pavouka(8+1) tak tohle se povedlo. Poť si pro mne! Ještě jednou nevzdám se pokud mám ještě sílu na boj(1+1). Sakra dochází mi síla. Přece jen boj s osminohým zmetkem mne stal taky dost sil.

Posily

Všichni na bojovém poli

S mírným povzdechem shledám, že drobné Lotti v tuhle chvíli pomoci nedokážu, neb s energií manipulovat neumím. Není jediného způsobu, jak by jí v tuto chvíli mohl navrátit životní sílu, na to je potřeba času a možná i jiných schopností. Co ale udělat mohu je hlídat, aby nepřišla k další úhoně, hrozeb je tu stále spousta.
Zatímco stojím u bezvládného těla, snažím se zmapovat současnou situaci. Ti, kteří můžou, zavírají portály a snad to vypadá, že to i k něčemu bude, zbylí buď přenáší raněné a nebo útočí na jednotlivá monstra, která nás skrz portály navštívila.
Dobrá práce...
Všímám si, jak šupinatá útočí na Johonaie, než se mi ale podaří pozvednout nedalekou kovovou trubku, abych jí poslal jejím směrem, už je u nich Lakshmi, která si také povšimla bezprostřední hrozby.
Bez dalšího váhání pozvedám jednu z ležících trubek a útočím jejím prostředím, tupý útok vedu směrem chapadla tak, abych jí omezil i v pohybu (8+2). A pro jistotu znovu (10+2), to aby se pod Laskhmi příliš nevzpírala a nevyvedla až moc velkou paseku.

Někdo potřebuje pomoc... Mé mysli se letmo dotkne myšlenka na hledání léčitele a netrvá to dlouho a spatřím Laimu, která se snaží zastavit své krvácení vlasy. To samozřejmě může pomoci, bude ale lepší když nám tu nevykrvácí před očima. Beru tedy bezvědomou Lotti do náruče, následně si hodím přes rameno, aby se lépe nesla. Není to nic elegantního, ale nechci jí tu nechávám bezbrannou a ležící. "Laimo, pomohu ti. Pojď za mnou." Chci jí myslí upozornit, ale bezúspěšně (2+2), nezbývá tedy nic jiného než k ní doběhnout a volit obyčejná slova.
"Počkej, postarám se o to." Dotknu se její kůže těsně nad ránou a brzy již sleduji, jak se krvácející rána zatahuje (10+2). "Je to lepší? Hlava se netočí? Zvládneš to?" Ptám se dívky dál. Pozornost ale už věnuji zpátky šupinaté a jejímu boji s Lakshmi. S mírnými obtížemi se mi podaří zpátky pozvednout kus kovové trubky a tou pak opět na dálku biji šupinatou, do ran se snažím dát co největší sílu. (3+2, 3+2), přijde mi ale, že na tuhle dálku již příliš škody nepůsobím...

Zpět na bojišti

ošetřovna Triskelion --> bojiště New Orleans

Josefine, Alexandra, Loki, James, Ludwig, Tenshi, Lyla, Igor, Emil, Johonaei, Thomas, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Thadeus, Violet, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Valeria, Santiago, Luna, Yuriko, Evelyn, Lyla, Kazran, Mia, Isaac, Mei, Lea, Blagden, Roman, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Samir, Hei-Ran, Mara, Pepe, Dragostan, Callum, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Spor, který řešil Blagden s Asiatem, jsem příliš nevnímala a jen si na tu krátkou chvíli užívala přátelskou přítomnost. Ale Yeva měla pravdu. Bylo třeba nabrat síly. Pustila jsem objetí a věnovala se nápoji. Únava ze mě odpadávala jako bláto v teplé sprše. Netěšila jsem se na další přenos, netěšila jsem se na bojiště, ale nebezpečí jsme nebyli zbaveni.

Přesun byl “příjemný” jako vždy. Jakmile se před námi objevilo bojiště New Orleans, vrátila jsem se do své pegasí podoby, nyní už plná síly. Alespoň fyzicky. Na to ostatní bude čas později.
Vznesla jsem se pár metrů nad ostatní, abych získala přehled o situaci. Pavouci byli pryč, příšerná želatina taky. Přibyly ale jiné stvůry. V blízkosti anomálie útočili spektrální psi a naši na ně používali útoky formou elementů. Tam nebudu nic platná…
Kolem bytosti s lebkou s mlhou zatím podle mého panovala spíš nejistota. Mou pozornost však přitáhla hadí žena a její nestvůrně obrovská ústa, kterými začala trhat Johonaie.

Dlouho jsem se nerozmýšlela. Naplno jsem máchla křídly a snažila se získat co největší rychlost. Svou rychlost jsem využila do nárazového útoku na horní část těla medúzy, či co to bylo. (6+2) Doufala jsem, že náraz bude dostatečný, abych ji povalila a aby Jona pustila, i když pro něj to nejspíš příliš šetrné nebude.
Pak jsem se rychle otočila a hodlala se pustit do tance kopyty na hadím těle, což úplně nevyšlo (2+2), protože jsem svůj obrat nevybrala podle představ. I tak jsem se nevzdávala a na podruhé nechala naplno promluvit za sebe svá kopyta. (7+2)

Neztrácet naději.. a hlavu
Naše realita

Eddie, Nik, Laima, Thomas, Johonaei, Jonas, Diyar, Emil, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, William, Kristoff, Yuriko, Mara, Naira, Elaina, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Thadeus, Erden, Aurora, Violet, Lea, Abayomi, Ludwig, Josefine, Matisse, Oskar, Razvan, Luna, Santiago, Pepe, Samir, Hei, a ostatní..

Snažil jsem se..
Skutečně snažil jsem se sebe více mi vlastní síly stačily.. nejenom vlastní síly. Ale celkově víra v tom, že tímhle můžeme něčeho dosáhnout.. že tímhle skutečně můžeme tuhle věc nejenom přemoci, ale též i zachránit náš svět od toho, aby skončil nějak ještě více.. zničeným.
Třeba.. třeba jednou povede se nám jej obnovit a dočká se zářné budoucnosti.. podobné jako jsme měli možnost předtím vidět.. že bude to zase svět ve kterém bude radost a volnost existovat, žít..

Avšak poté co povedlo (6+2) se mi zavřít další trhlinu, cítil jsem, že moje síly dosahují vlastních hranic. Nebo jsem se k nim alespoň poměrně dobře blížil.. zapřel jsem se za svou hůl a zadíval se na vlastní ruku, která se mírně třásla. Měl jsem pocit, že se.. drolím zevnitř..
Prošli jsme si mnohém, ale tohle bylo zřejmě nejintenzivnějším ze všech těch příhod. Zavřel jsem na okamžik víčka, ve snaze uklidnit sám sebe. Posbírat se, aby to tak jeden nazval jednoduše.
Je tu vždycky další možnost..
Možnost?
Ano, možnost... možnost nechat tomu volný průchod..
Volný průchod..? Jakože.. bych ti přenechal kontrolu nad svým tělem..? Místo však nějaké další odpovědi, ozval se jen ďábelský smích.. Ne..!
S mírným trhnutí jsem zase otevřel víčka... byl to sotva okamžik, možná několik vteřin, ale mě to připadalo, jako bych se zanořil do temnoty na více než jenom to.. volnou ruku jsem zvednul a dvěma prsty si trochu, s mírných povzdechem, promnul kořen nosu.
Byl tohle můj osud do konce mého života..? Žít s temnotou ve svém těle až do konce svých dní? Dělit se s ní o tělo a mysl, bojovat o kontrolu jako takovou..? Co se stane, když zamhouřím oči..? Bude si pak s mým tělem dělat, co jenom chce..?
Ne.. nepřemýšlel nad tím teď.. soustřeď se na jiné věci. Důležitější věci.. jsou tu věci, lidi, které je třeba zachránit, trhliny, které je třeba zavřít..
Ano, soustřeď se na tohle a nic jiného.. běž.. nebo spíše jdi a.. zavři další (1+2)... zavřít další (4+2)! Zavřít.. další (1+2)..