Slepá a skoro hluchá

jiné New Orleans

Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Mikkel, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Snažení nebylo úplně zbytečné, ještě se mi dařilo zrak udržet (9). Jak se rozpíjející pohled znovu řádně srovnal viděla jsem jak ke mě přiletěla Eddie. Její vítka mě poměrně rozhodila. Vlastní větší problémy k řešení? Palbu do vlastních řad?
“On ale přece je velký problém” odpověděla jsem, ale to už zase odlétala pryč, nejspíš pomoci s uzavíráním trhlin. Jen krátce jsem mrkla po těch mizerech.
Zatímco Mikkel ležel bezvládně na zemi, zavalený betonem, jeho 'kamarád' utíkal s nářkem pro pomoc. Jako kdyby byl to největší neviňátko na celém širém světě. S dalšími nadávkami mým směrem a kopou lží k tomu škemral o pomoc. A zrovna Daniela. Jako kdyby si toho od Antonia nevytrpěl dost. On je vážně hyena. A nejen tou svou proměnou.

Ale přece jsem si snad už mohla na chvilku oddechnout. Ta želé věc už mě dál nepronásleduje, zničená s pomocí ostatních. Už tu sebou ve vzduchu házel jen ten přerostlý pavouk. Chvilička oddechu pomine jak na mě skoro jak se za mě někdo přesune a bez varování zaútočí.
Na takové náhlé zjevení, v ten okamžik neznámé, jsem nestačila zareagovat dostatečně rychle. Slyšela jsem ji za sebou, útoku už jsem se ale nevyhnula. Proměnit se! To by mě zachránilo. Ale to mi došlo až když jsem s bolestivým heknutím narazila tváří na tvrdou zemi.

Jednou rukou jsem si otírala špínu z tváře a tou druhou si mnula bolavý zátylek když jsem se překvapeně obrátila k Yuriko. Živé, zdravé a o mnoho silnější než jakou ji znám. Budu si muset zvyknout, a přestat se divit tomu že ostatní mají jiné schopnosti.
S jejími slovy moje překvapení se rychle změnilo ve zmatení.
"Ale tak tak…tak proč se do toho pleteš? Vždyť vůbec nic nevíš…nevíš co provedl…" odpovím spíš smutně než že bych jí chtěla odmlouvat nebo se začít hádat. Nelituji co jsem udělala. S Mikkelem už bylo dost trápení a žádného slitování se ode mě nedočká.
Mrzí mě jen ale že jsem najednou skončila jako ta špatná já. "...O-on by zase jenom škodil" dodala jsem ještě zatímco jsem se otřeseně stavěla zpátky na nohy.
Nechci jen tak přihlížet. "J-já…budu se snazit" vykoktala jsem nesměle na souhlas tou svou tak trochu rozbitou angličtinou. Nechtěla jsem nahlas přiznávat že se dostávám na pokraj vlastních sil, ale tyhle boje přece jen vedeme už od rána. Víc jsem už říct nestačila protože i Yuriko šla pryč. Dál už jsem tak mohla jen bezmocně sledovat jak se ho vydává zachránit.

Už už bych si skoro oddechla že už je po všem, alespoň s těmi stvůrami…ale brzy se objevují další. Nejdřív děsiví psí duchové a podivná postava s tělem chobotnice a hadí kůží. Před čím dál tím hlasitějším syčením se snažím chránit rukama pevně přitisknutýma na uši (7). I když se mi podaří ten nával slabosti nějak ustát, zůstane mi z toho až bolestivě hučet v uších. Jak se z toho zvládnu trochu oklepat už před tím padla blondýnka. Ani duchové nemeškají a hned útočí. Na Yuriko, která se stačí rychle vyhnout a vrátit úder svými blesky, a na Valerii otočenou zády. Chci pomoc, opravdu chci. Ale nedaří se mi. Za Valerií se jen zaleskne ale víc nic se nestane (3+1).
"Pozor Val!" vyjeknu poplašeně abych ji alespoň varovala. Přece se mezi nimi rozzáří poloprůhledná stěna ostrých bílých paprsků. Jako takový trnitý štít. Zaštítí ji před útokem, a při troše štěstí se na něj ten čokl taky napíchne (9+1). Přímý útok světlem se mi vůbec nedaří jak bych chtěla. Neobjeví se jediná jiskřička (1+1). Nechci to tak nechat jen tak, a ducha tak probodne jako dlouhá jehla špičatý paprsek (7+1). Štít ani paprsek nedokážu dlouho udržet a po chvilce mizí.

Čím déle mi hučí v uších tím více na mě začíná doléhat panika. Jak by taky ne, podle čeho se budu orientovat až mě znovu neodvratně opustí zrak? Vždyť sluch je to jediné na co se můžu spolehnout. Bez toho jsem ještě slepější. S naléhavou prosbou o pomoc se rychle odeberu k jejich provizornímu táboru. Tam se snad najde někdo kdo by mohl vyléčit.

Ach jo...

New Orleans
Callum, Eddie, Laima, Nikolai, Thomas, Johonaei, Jonas, Loki, Igor, Alexandra, Ludwig, Lotti, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Lea, Mei, Kazran, Mia, Daniel, Valeria, Thadeus, Aurora, Violet

Pavouk je brzy našimi společnými silami absolutně zničen, což mě podivným způsobem velice těší. Porozhlédnu se opět po bojišti a kontroluji situaci - a vypadá to, že až na jednoho posledního pavouka jsme se zbavili. Teď už to vypadá, že nás čeká jenom to hlavní (v čem tedy moc nepomohu) - trhliny a anomálie. Dovolila jsem si krátkou chvíli odpočinku, jenom chvilku oddechu...

Dosedla jsem na zem a začala jsem lapat po dechu. A dost možná mi trvalo až moc dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala.

Koutkem oka si všimnu pohybu. Takže ještě není konec. Rychle vstanu, ale sotva to udělám, ozve se ohlušující křik, a já jen sklopím hlavou a pokusím se zakrýt uši rukama. Doufala jsem, že to aspoň trochu pomůže (8), a ačkoliv je pohyb zpočátku o něco těžší, povede se mi dostat nohy do pohybu. Opět zdvihám zrak a rozhlížím se po okolí, kde se nachází nové nestvůry. Nebezpečné nestvůry.

Zpozoruji, že se k nám pomalu přibližuje cosi, co by klidně mohlo být hlavním aktérem jedné z mnoha nočních můr.

Možná teď i bude, poznamenám. Okamžitě k němu vysílám šlahouny a snažím se ho zpomalit (7+2), ale... Jsou zničeny tak rychle, jak se kolem něj obmotaly. Cože?! Zkouším tedy jako další vlasy, šlehnout ho jako bič (9+2), výsledek je však stejný... Až po chvíli si všímám t= podivné narůžovělé mlhy kolem něj. Může díky ní nějak ničit útoky? Asi jo... Zbývala ještě jedna možnost. Věděla jsem, že dost nebezpečná, ale musela jsem to zkusit.

Přeměnila jsem se v jednorožce a vyrazila jsem proti nestvůře.

První bylo třeba zjistit, jestli vůbec mohu prostoupit tou podivnou mlhou. Druhý přišel pokus s rozeběhem s účelem zabodnout roh do jedné z jeho nohou, jenže jsem špatně odhadla svůj cíl, hodně špatně. (1) Pokud jsem však měla ještě možnost zaútočit, když už jsem se nacházela v jeho blízkosti, snažila jsem se do něj rohem seknout (6), i když jsem si v tuhle chvíli vůbec nebyla jistá, jestli to něco udělá.

Padá harpyje, něco si přejte

New Orleans

Callum, Eddie, Laima, Nikolai, Thomas, Johonaei, Jonas, Loki, Igor, Alexandra, Ludwig, Lotti, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Lea, Mei, Kazran, Daniel, Valeria, Thadeus, Aurora, Violet

Zdálo se, že mé počínání začalo přinášet nějaký úspěch. Na rtech se mi zavlnil drobný úsměv, zatímco jako vždy volně ponechané vlasy se v některých pramíncích začaly lepit k tváři. Potila jsem se. Byla jsem unavená.
Mám neskutečný štěstí, že mi nic není… Ale jak dlouho tohle vydržíme?!
Mou soustředěnost na chvíli narušil povědomý hlas v hlavě. Takže energie? Dobře, vysávat, to by šlo… Jen tu něco dokončíme…
Z bojiště se ozval běsnící pokřik. Otřásla jsem se a můj štít se na moment zachvěl. Ale stále jsem držela směr.

Znovu někdo mou pozornost vyrušil. Měla jsem chuť poslat ho do patřičných míst, když se můj pohled střetl s Jonem. Stáhla jsem rty do úzké čárky. Je to Sigiho kamarád. Tak můžu být milá… Kde je vůbec Sigi?
“Ne, kdo by něco takovýho žral?” ušklíbla jsem se na jeho slova.
Johonaei se rozhodl přiložit ruku k dílu, což jsem jen kvitovala souhlasným přikývnutím.
Byli jsme blízko, cítila jsem energii praskliny. Nesmíme příliš blízko. Znovu jsem cestovat nechtěla a ani to nebylo žádoucí. Laima využila zatím naší práce a zdekovala se. Chápala jsem, její schopnosti nebyly zrovna na tento druh boje.
Už jen kousek…
Lotti, která se tu také zjevila pro mě odnikud, najednou pomohla želatinu doslova skutálet do jiného světa.
Spokojeně jsem si pomlaskla a nechala na moment štít rozplynout. Potřebovala jsem si odpočinout.
“Díky za pomoc,” kývla jsem na Jona i Lotti a prohrábla si zplihlé vlasy. Neušlo mi, jak Mara hbitě trhlinu zrušila. Bezva, tak do toho se pustím teď.

Vznesla jsem se pár metrů nad zemí a prohlédla si bojiště. Pátrala jsem po těch, kteří pracovali s energií. A neušla mi přítomnost Lokiho a Val kousek od anomálie. Jasně, proč ne, u největšího šílenství nesmím chybět!
Jenže můj let narušili noví nepřátelé. Ani jsem nestačila zjistit, kdo to vlastně byl, když se po bojišti rozlehl další vřískot.
Ta bolest mi pronikala do morku kostí. Zakryla jsem si rukama uši a pochopitelně povážlivě ztratila koordinaci v letu. Doprdele… Chvíli jsem se snažila tu bolest prodýchat. (5) Ale nikdy jsem na tyhle blbosti nevěřila. Když něco kurevsky bolí, tak to prostě bolí. A já nebyla ve stavu myslet na to, že mám používat křídla a držet rovnováhu.
Střet se zemí byl tvrdý. Doslova jsem spadla na hubu. (2) Zatmělo se mi před očima a cítila jsem křupnutí v různých částech těla. Nebyla jsem schopná se pohnout. Sakra, sakra… Krom příšerného bolehlavu a bolestí po celém těle, jsem ale byla schopná myslet vcelku jasně. Sice jsem netušila, kde je nahoře a kde dole, navíc jsem se obávala, že se brzy pozvracím, ale pořád jsem věděla, že tohle je průser. Jsem strašně na ráně… Pokusila jsem se tak zahalit do stínů, co to jen šlo. (4+2) Dokud se nebudu hýbat, bude to stačit. A že jsem teď nebyla vůbec schopná pohybu. Nohy jsem měla jak z rosolu a od pasu nahoru jsem měla dojem, že každý pohyb rozjede řetězec prudších bolestí, které mě přivedou do mdlob.
Musím zjistit co a jak…
Ještě nikdy jsem nepoužívala léčení na sebe, ale za zkoušku jsem nic nemohla dát. Pro začátek jsem začala tím, abych zjistila, co vše se podělalo. (6+1)
A pak jsem se snažila dát do pořádku, co šlo. (5+1)

Ve víru událostí
NO naše realita

Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Jonas, Diyar, Emil, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, William, Kristoff, Callum, Mara, Naira, Elaina, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Thadeus, Aurora, Violet, Lea, Abayomi, Ludwig

[/center]
Skutečně jsem se snažila..
Cítila jsem to, jak ještě když brala jsem jej do rukou, tak žil.. jenže než jsem se stačila dostat k pomoci.. respektivě když jsem jej k pomoci dostala, bylo to už.. jenom prázdné gesto. Nedonesla jsem živou bytost, nebo přežívající bytost, ale jen a pouze už mrtvou váhu..
Jeden může těžko odhadovat jestli byl už zraněný před příchodem sem a tohle jej už jenom dorazilo.. či prostě a jen má ta holka na svědomí prostou vraždu.. něco co mělo by se řešit posléze, pokud se nám povede vyřešit tuhle patálii.
Přenechala jsem tu tedy mrtvé tělo, aby o něj bylo postaráno jak se slušelo.

Návrat na bojiště nebyl nikterak přívětivým..
Zdálo se mi to, nebo problémů jenom teď znovu jen přibylo? Sotva se nám totiž podaří vyřešit jeden, vzápětí na to objeví se další.. nezdálo se ani, že by plán s uzavíráním trhlin a teoretického zpomalení našeho primárního problému nějak.. uspělo.
Praskliny sem přivedli další ohavnosti a potvory, které nepatřili do našeho světa.. a přesto tu nyní byly, aby nám ztrpčovali žití. Copak tomu nikdy nebude už konec?
Jenže na tyhle myšlenky nebylo příliš času, protože z blízké trhliny vynořící se potvory, rozeběhnou se přímo mým směrem. Pekelní psi rozhodně není něco čím by se jeden chtěl nechat pokousat, nebo i byť obyčejným psem, a tak přemístila (7+2) jsem se mimo dosah jeho čelistí a to za něj, snažíc se tak o jistý moment překvapení a to v podobě zásahu svojí elektřinou (1+3)... do jeho zad.. notak! Elektřinou do jeho zad (5+3)! Bezva, tak ještě jednou a pořádně (1+3)..! Skvělé.. docházeli mi vlastní síly..?
Náhle ryk na bojišti od nějaké té věci, která sem přišla prorazí skrz moje uši do hlavy a přinutí mě klesnout do kolem. Automaticky zakryla jsem si vlastní uši rukama, utěsňovala to ještě rukávama z vlastního oblečení.. skoro cokoliv, jen abych zmírnila onu bolest, kterou tenhle ryk vyvolal. Bolelo to, měla jsem pocit, že se mi snad rozteče i mozek samotný.. avšak i když to bylo velmi bolestivé (7).. nějak jsem to ustála. S bušícím srdce až krku, vlastní krví hučící v uších.. ale schopná fungovat..
A jestli pekelný čokl míní útočit i teď na mojí osobu.. jest tomuhle přízraku odpovědí další elektřina z mých rukou (9+3).

V bezpečí

bojiště New Orleans → ošetřovna, Triskelion

Josefine, Antonio, Oren, James, Lyla, Tenshi, Agnieszka, Diyar, Emil, Matisse, Oscar, Yevgeniya, Erden, Razvan, Sheena, Santiago, Luna, Lyla, Isaac, Blagden, Roman, Samir, Hei-Ran, Alasther, Pepe, Dragostan, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Heather, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Matně jsem vnímala, že pod vodou byl někdo se mnou. Necítila jsem ho ani čichem, ani hmatem. Ale nad hladinou jsem ten hlas poznala naprosto bezpečně.
Bolestivě jsem zaržála.
Jít… Odejít… Bolí to… Nemůžu… Bezradně jsem postávala mezi vlnkami moře, dokud se do toho Kristoff neopřel.
Každý nádech mě pálil, přála jsem si lehnout do vody a zůstat tam.
Jeden krok.
Druhý.

Pomalu jsem se rozpohybovala směrem ke břehu. Cosi doráželo na mou mysl, slova, kterým jsem nerozuměla, nebyla jsem schopná je rozluštit. Vnímala jsem jen Kristoffa. Melodie jeho řeči dávala mým svalům potřebný rytmus.
Jeden krok.
Druhý.
Výkřik.

Spadla jsem na přední nohy. Nečekala jsem to. Ale nebyla jsem sama.
Je tu Kristoff...
Byli jsme na břehu. Další hlas se přidal ke Kristoffovi, ale nedokázala jsem ho rozeznat. Slabě jsem cítila, že mě tlačili k zemi. Poslechla jsem. Sotva jsem se udržela na nohách.
A pak se začalo něco dít. Jako kdyby ze mě někdo vysával všechnu bolest, všechen ten leptající sliz. Stéká to ze mě do poslední kapičky a mizí v nenávratnu. Bylo to místy bolestivé, jak napínání každého svalu, ale úleva na sebe nenechala dlouho čekat.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči vstříc temnotě našeho světa.
Ten muž pokládal další dotazy. Unaveně jsem zdvihla hlavu a zafrkala souhlasně. Cítila jsem se lépe. Mnohem lépe.
Jak to dokázal? Nebyl léčitel… Bylo to jiné.
Vyhledala jsem Kristoffa a jemně o něj otřela nozdry. Cítila jsem se opravdu pohádkově lépe, ale… Neskutečně unaveně.

Netrvalo to dlouho a kdosi mě odváděl pryč z bojiště. Za další chvíli tu byla Lea s Kazranem. Přesun do pevnosti?
Chtěla jsem jim pomoci a přeměnit se, ale neměla jsem na to síly. Nohy se mi stále třásly, šíji jsem jen silou vůle držela vztyčenou.
Přesun zpět do Triskelionu nebyl nijak snadný. Navíc jsme se neocitli přímo v pevnosti, ale bylo třeba přes pláž ještě dojít ke skrytému vchodu.
Pak očista a konečně ošetřovna. Tam se sotva vejdu jako pegas!
Snažila jsem se všechny zbytky sil věnovat přeměně do lidské podoby. (9) Bohům díky, vyšlo to. Vpadla jsem tak na ošetřovnu sice naprosto vysílená, ale naštěstí nezraněná a bez kopyt a hřívy.

Ať už s pomocí někoho nebo sama jsem se dostala na místo, kde jsem nepřekážela a kde jsem se mohla opřít. Čím dál víc mě mé tělo přestávalo poslouchat. Naštěstí můj mozek začal pracovat na plné obrátky od utrpěného šoku.
Na ošetřovně panoval čilý ruch až na jedno místo. Můj pohled ulpěl na zakrytých tělech. Kdo všechno tam je…? Ta touha vědět pálila a děsila.
Pak mi ale do výhledu vstoupil někdo jiný.
“Blagu!” vyhrkla jsem se značnou úlevu a zhroutila se mu do náruče.
“Nic mi není,” začala jsem ho překotně ujišťovat. “Postarej se o ostatní. Jsem jen… Unavená,” se zahanbením jsem přiznala. “Musím se vrátit,” vnitřně jsem se však při tom pomyšlení otřásla, v mysli všechny hrůzy z různých světů.
A i když jsem Blagdena posílala za dalšími, prozatím jsem nebyla schopná ani ho propustit ze své blízkosti. Přišlo mi to věčnost, co jsem ho viděla.

Pest control
Naše realita

Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Diyar, Emil,, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Callum, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Nebyla jsem jediná kdo vrhnul se na pavoukovce.
Jeden si tak trochu připadal jakoby se najednou ocitnul na stránkách nějakého x-meního komixu, kde se všichni metalidi spojí aby se postavili zlu a jeho silám... ještě, že šlo jenom o hmyzáka z jiného světa, netuším totiž jestli bych našla odvahu postavit se člověku jako takovému. Ano, samozřejmě pud sebezáchovy je pudem, ale je to rozdíl nejenom morální když medvědí tlapy drtí hmyzáka a né člověka.. medvěd jde totiž zásadně hlavně po měkkých částech těla.. ale to zabrušuji příliš mimo téma.
Ovšem jeden si sotva mohl jenom tak odpočinout i po tomhle.
Pořád tu byla ta anomální věc, se kterou se táhlo i další množství věcí kolem a taky to bylo něco s čím sotva dokážu pomoci. Proč to třeba nemůže být nějaká kytka, nebo zahrada, která potřebuje zkultivovat..? Jenže jak je vidno, tak tohle bojiště ještě neřeklo svoje poslední slova.
Dostane se sem totiž množství dalších potvor, přičemž jedna chapadlatá ten svůj příchod oznámí ve velkém stylu. A to takovém, že musím až bolestně zakňučet a sehnuta k zemi, se snažím tlapama zakrýt svoje uši, abych tak mírnila ostrost a bolestivost tohohle ryku.. aby mi z toho nevytekl vlastní mozek a vnitřnosti z hlavy a těla..
Bože.. odkud se tyhle potvory jenom berou..?
V hlavě mi dunělo, zvonilo, pískalo a hvízdalo najednou a snad ve všech koutech mé mysli. Přimět po tomhle tělo fungovat (10) nebylo nic jednoduchého, ale hééj, už jsem prožila horší. Trochu jsem se oklepala od hlavy až k patě. Tělo z toho bylo otřesené, ale fungovalo.
Fajn.. žiješ.. můžeš se hýbat, pořád můžeš nějak fungovat. Jo, to je výhra, to se určitě počítá.. Teď zaměř ten svůj chlupatý zadek na něco užitečnějšího..
Chapadlatka? Ew, zavání to moc jistou kategorií na jistých stránkách..
Stínová potvora, co vypadá jako Elias z mangy..? Nop, nop! To je až moc velké sousto, které nezvládnu ukousnout a rozhodně nechci, aby to pak okusovalo mě! To jako fajn ne.. na tohle jsem dost velkej posera i bez medvěda..
Hmyzák číslo dva? To je věc už trochu něco jiného. Jednoho jsme už složili a ani tenhle tu nepobude moc dlouho, než je třeba. Rozhodnuto je jest.. S mědvedím zařváním a vzepřením se na zadní tlapy, jsem se tedy rozeběhla proti zbývajícímu hmyzákovi, jdoucí znovu po převážně jeho nohouch hlava nehlava, tlapa netlapa (7+2,4+2,6+2).

Věci se jen komplikují..
New Orleans

Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Diyar, Emil,, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Pokusil jsem se dívce nastínit situaci jak nejlépe jsem v tento okamžik dovedl.
Možná byla to chyba, možná dozvíme se to až později, třeba mohl jsem zkusit její mysl prověřit, nahlédnout do ní.. ale nemyslím si, že bych to zvládl. Vždyť vím o téhle schopnosti sotva okamžik, tedy nejsem si jist jak měl bych to ovládat a byl jsem rád, že onen šup a šepot trochu povolil.. tedy cokoliv se případně kvůli ní stane, tak beru na svojí hlavu.

Byl jsem rád, že Chrlič vyslyšel moje slova. Spolupráce je to, co nás v těžkých časech drželo vždy pospolu.
Sice nemohl přispět sám, ale já vážil si toho, že držel tu stráž pro případ, že by se něco pokazilo. A co si budeme povídat, nebyl tohle zrovna jednoduchý úkol, se kterým jsme se nyní potýkalo. Tím spíše, že nás bylo k tomu ještě i pramálo..
Sotva povede se mi zavřít jednu, zahlédnu jakýsi cár papíru, který snaží se upoutat mojí pozornost.. cožeto mělo býti? Vzkaz..? Žádost o pomoc? Samozřejmě, můžu se pokusit.. vyhledám pohledem žadatele, stačí jen krátká výměna pohledu mezi nám.. pokouším se tedy vypomoci žadateli jak jenom jsem svedl (3+2), nicméně bylo to nad moje vlastní síly.
Ukousl sis větší sousto než svedeš požvýkat..

Tohle.. bylo trochu jako bojovat se Vzdušnými mlýny..
Všimnu si, že můj ´parťák´ tenhle náš vzájemný pokud tak úplně nevzal dobře.. kruci. Chrlič se chce odebrat, aby pomohl ostatním a já jen spěšně kývnul jsem mu než jsem se vydal k padlému tak rychle jak jsem sám dovedl. Kruciš nadruhou.. tohle nevypadá zrovna dobře. Už tak nás bylo málo a teď jsme přišli o jednoho, co něco zmůže s touhle situací..
Proč mám pocit, že se všechno prostě drolí v rukách a uniká mezi prsty..? Byl jsem tak unaven z toho neustále vidět někoho zraněného, mimo sebe nebo dokonce odejít již navždy.. poněkud frustrovaně sevřu kus suti v ruce.. sotva dokážu z ní dostat svou silou nějaký prášek a tak jí jen více frustrovaně odhodím kamsi dopryč..

Moje černé myšlenky přetrhne ostrý jekot.. První reflex bylo zakrýt si uši vlastníma ruka.
Zněl žensky, ale trhá uši jakoby to byl ostnatý drát.. mám pocit, že mi snad zasahuje i do mozku, ale naštěstí (9) neohromí moje tělo zcela. Pískání je po tomhle útoku v uších patrné o tom žádná, stejně jako pocit toho, že mi nyní mozek zřejmě vyteče ušima samotnýma, ale jsem schopen nějak fungovat.. relativně. Ale bylo tomu skutečně tak?
Nedokázal (4) jsem ani zvednout tohohle ubožáka a pomoci mu nějak, aspoň jej dostat k ostatním aby mu pomohli.. ale stejně tak, když pokusil jsem se zaměřil alespoň z dálky na další trhlinu (1+2).. s dalším úmyslem jí zavřít.. nedělo se nic..
"Halóó...? Může mi tu někdo pomoct? Mám tu raněného..!" pokusím se alespoň dovolat pomoci.

Krok správným směrem?

Všichni na bojišti, hlavně Antonio a Lotti

Bodavá bolest hlavy je nízkou platbou za informace předané po celém bojišti. Netrvá to nijak dlouho a všímám si, jak se pozornost nadaných s energií či realitou obrací k jednotlivým trhlinám či anomálii. Ani zbytek nelení a s nasazením všech sil bojují proti jednotlivým cizím návštěvníkům, dávajíce ostatním příležitost k soustředění.
Je to dobrý tým.
Očividně i můj tým, dle slov Calluma, který odpovídá otázkám Violet. Co je vlastně... Na tom teď nezáleží, důležitější je že odkýve Callumova slova a hned se dává do práce, pomáhá ostatním.
Na zbytek bude čas později.
I na toho Calluma, ze kterého tam někde v temnotě a koutě cítím nějakou jinou přítomnost, jiné vědomí.

Sám se chci dát také do práce, postarat se o nějaké ze zbývajících tvorů, to už mi ale cosi skáče na záda. V mžiku chci útočit - a touha po útoku nemizí ani ve chvíli, kdy poznám to lidské vědomí, které si mě z nějakého bizarního důvodu zvolilo za svého zachránce. Nebezpečí! Řve každý pór mého těla. Útoč, zabíjej! Uteč! Radí instinkt ovlivněn vzpomínkou, ovlivněn tím pocitem chtíče následovaným pocitem znechucení. Na moment se vracím do minulosti, není to ale návrat k Antoniovi a k jeho krutým hrátkám, je to návrat ještě dál, ještě k Viktorovi...
Před instinktivním úderem zachrání Antonia jen to, že se sám pouští a hroutí se k zemi.
Raněn... Bezmocen.
Jak jednoduché by bylo postarat se, aby už nikdy nezneužil svých schopností. Jak jednoduché by bylo vymazat tohle jedno trauma z existence. Jednoduché a lákavé. A možná vlastně i užitečné. Nejen pro mě, ale i pro tým. Jedna hrozba odstraněna... odkud vlastně pochází? Je z tohoto světa nebo... Musí. Zná mě. Ví.

Skloním se k němu, pohledem vyhledám ten jeho. Zvažuji své možnosti, přemýšlím, analyzuji. Může nám být prospěšný? Někdo jako on? Vím, že mně prospěšný být nemůže. Všem by se ulevilo.
Nebezpečí by bylo eliminováno. Rychle. Bez zbytečných řečí, rozhodování, cavyků. V boji padají hlavy...

V boji padají hlavy. Hlavy nepřátel. Ale, ale...on je nepřítel. Je jako on. Využívá, zneužívá, ničí. Nezná důsledky svých činů. Je krutý, ublíží i ostatním.

Nespouštím z něj oči a má ruka se pomalu snese na jeho hruď. Viktor za to, co dělal zaplatil.
Vzpomínám na jeho mrtvolný pohled. Vzpomínám na chladnoucí tělo. Na rozbité sklo, na krev, která se pomalu vpíjela do lůžkovin. Na tu spoustu krve...
A léčím. (10+2)
Léčím Antonia ze zranění, které získal a cosi mě v očích štípe. On není Viktor. Antonio je jen mladý kluk. Blbec, to ano, ale...ale ne další položka na seznamu mrtvých. Co bych to byl za léčitele, kdybych dobil raněného? Co bych to byl za velitele, kdybych popravil bez soudu?
"Kliď se mi z očí. Buď užitečný, pomáhej ostatním. Šup, dělej!" Hlas se mi možná až zbytečně zvedne. Kdo ví.

Sám vstávám a vše s Antoniem již nechávám za sebou. Stále tu je bojiště, o které je třeba se starat. Třeba to, že anomalie se snad zdá menší a menší, třeba to, že některé trhliny zmizely - a spousta potvor se objevila.

Jako první si všímám šupinatého tvora, který se zlehka dotkne mladé Lotti a ta bezvládně padá k zemi. Tak tohle ne! Není tak daleko, vidím šupiny, které vypadají vcelku pevně, hodnotím situaci a nejlepší způsob útoku.
Pomocí různých kovových trámů se kolem ní snažím udělat překážku ke zpomalení (9+2) a sám se pak snažím útočit ostrým světelným paprskem namířeným přímo proti její hlavě (7) jak k útoku, tak i oslepení.
Samotného mě překvapí, že mě světlo poslechne tak rychle, nečekám tedy na to, až se potvora vzpamatuje. Opět se mi daří získat pod svou kontrolu (9+2) kusy kovových drátů, kterými na dálku jemně obmotám Lottino tělo a snažím se jí přitáhnout mým směrem k případnému zjištění stavu a léčení (6+2).
A pro jistotu chci ještě proti šupinaté vyslat další světelný paprsek (2), tentokrát tu ale jen zbůhdarma mávám rukou. Nevadí.

Řetězy? Jaké řetězy? 0:)

Josefine, Oren, James, Lyla, Agnieszka, Diyar, Oscar, Yevgeniya, Erden, Razvan, Sheena, Santiago, Luna, Lyla, Blagden, Samir, Hei-Ran, Alasther, Pepe, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Heather, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Ležím tam a vnímám vůni kafru... Tohle teď budu mít na obličeji po zbytek života? Mám po zbytek života nosit šátek nasáklý kafrem? I když jde o pronikavou, intenzivní vůni, tak není naštěstí nepříjemná... Ale věřím, že mít to pár let, tak se vám každá vůně zprotiví... Poslouchám svého zachránce a přemýšlím nad jeho slovy. Tedy trvá i pár vteřin, než se ode mě dočká dalších odpovědí...
Co teď? Mám hnít u neschopného Triskelionu a věřit, že mě budou léčit i potom, co se roznese odkud jsem? Má cenu to tajit? Minimálně ta Japonka umí číst v hlavě a nejspíš nebude jediná v tom davu. I tady tenhle právě řekl, že mi čte v hlavě... Tak moment... Ahoooj! Jestli tu jsi, tak mi nech soukromí ano?.... No tak či tak se to roznese, tak proč tajit nebo lhát... Stejně by to hned odhalili... A až budou vědět o mě všechno, spíše mě někde zamknou nebo rovnou popraví... Musím se dostat domů... Tady neskončím dobře...

Ještě jednou si v hlavě zopakuji vše, co řekl a nejdříve mě zaujmou slova o přetvoření živé organické hmoty "Nefunguje... To znamená, že moje tkáň není živá... To vysvětluje necitlivost fyzické bolesti... Je to zvláštní, že navzdory mrtvé tkáni můj mozek stále funguje a mohu přemýšlet... Zajímalo by mě, jak to funguje..." Zamručím do šátku zamyšleně. Profesní zvědavost alespoň trošku uklidňuje dopad toho, že jsem právě zjistil, že moje tkáň už není živá...
Možná to nebude tak špatné... Snad mě to ušetří i od potřeby jíst, pít a chodit na záchod... Vlastně by to bylo fajn... I za cenu nového fetiše na kafr...
Taky si všimnu toho, že začínám registrovat návrat některých schopností... (8) Ale tuhle drobnost si nechám pro sebe... Zatím... Doufám, že o tom vím jen já... Zatracení telepati!

Pak se můj zachránce omluví se za to, že jsem pořád v řetězech a já jen zklamaně zamručím. Ty řetězy mi vážně vadí... Nesnáším tuhle bezmoc... Zdá se, že hrdinka mu o mě neřekla nic... Ale má smysl něco tajit? Až skončí boje, přijde sem a napraví to... Nebo si to zjistí tenhle chlápek sám... Normálně bych řekl falešné jméno, nebo se vyhnul odpovědi... Ale má to v téhle situaci smysl?
Pak mi to ale dojde... Moje schopnosti se vracejí... Minimálně přeměnu znovu cítím... Už nemusím být tolik opatrný a jsem schopný případně bojovat kdybych se musel bránit... Hrdinka nedomyslela jednu věc... Někoho, kdo umí rozkládat věci spoutala do řetěz... Co si od toho slibovala? To nevím... Kouknu se na řetězy a odhadnu důležitá místa. Kde jsou spojené, kde drží u sebe... Jen pár míst, které musím přerušit abych se osvobodil... zachránce momentálně věnuje pozornost druhé nakažené a ostatním okolo a tak si uvolním nejdříve ruce s pomocí desintegrace (8+2) a hned na to rozložím i důležitá místa na řetězech, abych mohl řetězy odsunout stranou (7+2) a řetězy se zařinčením sklouznou na bok. a posadím se "Jmenuju se Tenshi... A nedivím se, že jsi mě ještě neviděl, když jsem z Bratrstva... Divím se, že ti to ta Japonka hned neřekla... Ale umíš taky číst v hlavě a ona se určitě zajistí o to, aby se ta informace dostala dál... Tak proč to tajit ne? A co se těch řetězů týče... Už se nemusíš za to cítit provinile... Ale nemusíš se bát... Sám jsem vážně zvědavý na to, co se se mnou stalo... A jsem ochotný spolupracovat, pokud mi pomůžeš na to přijít... A dokud mám tenhle hadr na obličeji, tak si udržím tenhle postoj... Ale nebudu celou tu dobu v řetězech... Alespoň tolik si zasloužím za ochotu spolupracovat... A taky mě zajímá, proč tady je Kazran..." Pronesu do šátku klidným hlasem a dál zůstávám v sedě s pokrčenými koleny, jednou rukou volně v klíně a druhou se opírajíc loktem o koleno a brada opřená v dlani.

Řekněme, že budu opravdu hodný... Máme společné cíle... Taky chci vědět co se mnou je... Ale v řetězech mě držet nebudou... Moje proměna je zpátky... Jestli mě budou chtít do řetězů dostat silou, tak už se mohu bránit... A v takovém případě se taky budu bránit...

Na frontě

New Orleans
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

"Erden, Blagden i James jsou v bezpečí, na ošetřovně hlavního štábu, ano. Všichni jsou naživu, a je o ně postaráno," přisvědčil klidně Kazran se stínem úsměvu na Valeriiny otázky.
"Rozumím," opodál přikývne zvláštní umělá dívka na Callumovy instrukce, a pouští se do boje a přesunu zraněných do zázemí.

Callumova zjištění a Danielovy domněnky se rychle po bitevním poli rozšířily telepatickou sítí, a většina bojujících ví, na co se soustředit. Netrvá dlouho a první účinky snah začínají být vidět.

Želé C je společným úsilím Lokiho, Williama a Eddie zničeno naprosto, zbyly po něm jen slizké cáry a kalužinky toxicky zeleného šlemu.
Želé B je lehce poškozeno Miou a Laimou, než se jej nový plán zbaví elegantněji. Miin energetický štít, Johonaeiova plastová plošina a kus zeminy vyzvednutý Lotti žíravé želé v podstatě skutálí do jedné z prasklin, která je bryskně pohlcením energie uzavřena Marou.

Pavouk 1 je zlikvidován společným úsilím Alexandry a Violet. Pavouk 2 je zlikvidován společným úsilím Thadea, Elainy, Laimy a Dragostana tak důkladně, že po něm nezůstalo pohromadě víc než hrstka bledých chlupů.
Pavouk 3 je po útocích Alexandry, Mei a Evelyn stále naživu, a ačkoliv jej telekineze Aurory a světelný bodec Emila drží znehybněného na místě, z omezeného leč usilovného vzpouzení je jasné, že se míní znova pustit do útoku, sotva telekinetické stisknutí povolí.

Situace s anomálií je trochu jako perpeetum mobile - samotná existence jí trhá díry v matérii světa, a zároveň ty průrvy do jiných světů generují dostatek energie, aby to anomálii živilo ještě víc.
Eddie, Mara a Callum odstraní svými schopnostmi tři praskliny, Valeria se soustřeďuje přímo na krádež z anomálie - oboje má po chvíli účinky. Anomálie zpomaluje svůj pohyb... snad... se zdá i trochu menší? Ačkoliv při její velikosti a ustavičném pohybu 'hranic' to není nic lehkého určit.
Igor se svým úsilím zase takové štěstí nemá. Bránu kamsi sice vytvořil, ale podivně jej to vysílilo, pod tmavovláskem se podlomí nohy. S jeho dopadem na zem se brána ztrácí.

Situace s nově příchozími je komplikovaná. Ačkoliv Naira rázností záhlavce Yuričiny výchovy vskutku vezme druhou tváří o zem, díky vlastní fyzické síle disponuje dostatečnou odolností, aby jí to nezlomilo vaz.
Zasaženi jsou oba nově příchozí, ačkoliv adrenalin Tonyho ještě chvíli nese, s několika lehčími zlomeninami se za Danovými zády skácí k zemi.
Mikkel... je ve stavu rázného přeorganizování tvaru a polohy většiny vnitřních orgánů a kostí. Ačkoliv je ještě naživu, když z něj Yuriko sundává betonový sloupek, silné krvácení záhadně zesilující v náruči zachránkyně způsobuje, že i přes rychlý přesun Yuriko v zázemí pokládá na zem už jen mrtvé tělo.

Lakshmi o kus dál se podaří za vlastního úsilí i Kristoffovy pomoci zbavit veškerého leptavého slizu. Poškození jejího těla na sebe stáhne úspěšně Thomas, takže pegaska opět může vidět, cítit, i bolest se ztrácí, kterak se zlámané kůstky křídel i poleptaná kůže navrací do původního stavu.
Thomas přesun zranění pryč zvládne, kolem se skomírající zbytečky trávy a křovin zkroutí, uschnou a rozpadnou v prach. Není to však čistý přesun - z Lakshmina zranění mu zůstane poleptaná kůže na rukou a pažích.

Violet přesunuje zraněné do zázemí - k mrtvému Mikkelovi tak brzo přibyde i Matisse, kterému z nejhoršího pomohl Dragostan, Isaac, kterému z nejhoršího pomohl William, Lakshmi, které z nejhoršího pomohl Thomas, Antonio se zlomeninami, a Emil s Romanem, oba s vážnými tržnými ranami, kterak se oba ocitli příliš blízko nově otevřené praskliny.
Když na místo opět dorazí Kazran a Lea, přidá se k nim s pomocí i Dragostan, který před odchodem vyznakuje Callumovi a Danielovi, že půjde pomoci s léčením do hlavního štábu.

Želé B: 300HP (-18 Mia, -6 Laima) = 276HP, vystrčeno prasklinou pryč
Želé C: 122HP (-74 Loki, -63 Eddie, -30 William) = -45HP zničeno
Pavouk 1: 102HP (-87 Alexandra, -30 Violet) = -15HP, zabit
Pavouk 2: 118HP (-75 Thadeus, -66 Elaina, -60 Laima, -44 Dragostan, -6 Emil) = -133HP, kompletně anihilován
Pavouk 3: 162HP (-30 Evelyn, -18 Alexandra) = 114HP
Aktuálně prasklin na poli: 20ks (-1 Mara, -1 Callum, -1 Eddie) = 17ks
Zásoby energie anomálie: 800bodů (-18 Valeria) = 782bodů

V zázemí

Hlavní štáb v Německu, zejména ošetřovna
Josefine, Antonio, Oren, James, Lyla, Tenshi, Agnieszka, Diyar, Emil, Matisse, Oscar, Yevgeniya, Erden, Razvan, Lakshmi, Sheena, Santiago, Luna, Lyla, Isaac, Blagden, Roman, Samir, Hei-Ran, Alasther, Pepe, Dragostan, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Heather, Ebsalom, Erszebet, Lilian

"To je dobře," hodí k Lei Kazran úsměv téměř vlčí. A vskutku, další přesun krystalem příjemný skutečně není.
Situace na bojišti je málo přehledná, pro dva 'záchranáře' je však nejvíc podstatná řádka tváří, které už nemůžou dál, a nutnost je přesunout rychle do bezpečí. Což je v případě, že zkolabovali v podobě obřího mývala, gryfa či pegase... malinkato oříšek.
Mrtvý Mikkel (druhý do sbírky), vysílený mýval Isaac, bezvládný gryf Matisse, silně krvácející Emil a Roman, v italštině skučící polámaný Antonio, a vysílená pegaska Lakshmi zaberou značně času po přesunu krystalem dostat skrze dekontaminaci a dolů do ošetřovny.

Mezitím na ošetřovně:
"... to mě moc mrzí," hlesne Oren a stiskne pevně Ludwigovu ruku. "Přítele. Teda... ex. Ale... komplikovaná historie," slabý pokus o úsměv, než se mladík pustí znova do roznášení vody.

Blagdenovi trochu strnou rysy v obličeji, když Tenshi shrne situaci. "Nemrtví nakažliví kousnutím? Zatraceně... To tady ještě chybělo." S pohledem plným obav sklouzne k chrčící a řetězům vzdorující Sheeně.
"Otázka vůle... a smyslů, zdá se," uvažuje vysoký černoch nahlas. "Kdyby tvoje tkáň reagovala s mou schopností přetvářet živou organickou hmotu, nechal bych vyrůst blánu přes nos, abys byl ušetřen toho trápení, ale... u tebe to nefunguje. A předpokládám, že u ní taky nebude," s povzdychnutím zavrtí dredatou hlavou.
"Alespoň mohu zkusit zjistit, jestli na ni bude působit podobné šálení pro smysly, jako pomohlo tobě," skousne ret, a připraví dívce podobné ovinutí prosáklé kafrem.

"Tvoje myšlenky dokážu vnímat... její ne. Jen podstatu. Kdesi uvnitř, plnou hrůzy, ale neschopnou artikulovat," vydechne Blagden zklamaně pak.
"Odpusť, že tě ještě nepouštím... ale musíme nejdřív zjistit, co vlastně s vámi. A jestli vás můžeme nějak vyléčit, nebo je pro Sheenu jen... jedna léčba," Blagdenovi trochu ztuhnou rysy, než popojde k dalšímu adeptovi na léčení. Přesto však nadále přátelsky pokračuje s řečí k Tenshimu.
"Jak se vlastně jmenuješ? Tebe jsem ještě nepotkal. Já jsem Blagden, mimochodem."

Tenshi má k přemýšlení i další vjemy. Pocit, že se mu některé schopnosti, ač třeba v pozměněné podobě, vrátily, může lehce potvrdit hodem. Na ovládnutí se při pachu krve si házet nemusí, tak dlouho, jak si nechá silně zavánějící obvaz na nose.

Podivný ačkoliv naprosto odlišný pocit si zažívá i Ludwig. S dalším kosým pohledem k hromadám mrtvých se ho na moment, na zlomek okamžiku dotkne pocit, jako by na obou jeho ramenou spočívala dlaň. V hrudi jako by se rozhoříval oheň... a energie náhle jako by mohl rozdávat. Schopnosti, které doteď mlčely, se ozývaly, nově a čerstvě, a přesto jaksi staře a známě.

S léčením se už vzpamatovali někteří z přítomných.
"Nikolaii, Ludwigu, Abayomi - přidejte se prosím při dalším přesunu k Lei a Kazranovi, a pomozte na frontě. Zdaleka není vyhráno," vážně trojici mladíků požádá Yevgeniya.
Ta sama se stále stará o Erdena, který se stále neprobírá.
Blagden se ustaraně přesunuje k Lakshmi. Lyla a Lyla se s kradmými pohledy jedna po druhé začnou starat o léčení Isaaca.
Hei-Ran právě léčí Matisse, Alasther Antonia, Dragostan Emila, Agnieszka pečuje o Romana.
Luna, Diyar, Eliot, Oscar, Samir, Razvan, James, Josefine, Santiago, Lilian, Naxiya, Brannen a Erszebet jsou vyléčení z fyzických zranění, většina již při vědomí, s nakázaným povinným odpočinkem na ošetřovně, alespoň prozatím.

A skupinka Kazrana, Lei, Nikolaie, Ludwiga a Abayomiho se tak vydává zpět do New Orleans.

Na frontě

New Orleans, bojiště
Aktuálně Callum, Eddie, Laima, Nikolai, Thomas, Johonaei, Jonas, Loki, Igor, Alexandra, Ludwig, Lotti, Abayomi, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Lea, Mei, Kazran, Mia, Daniel, Valeria, Thadeus, Aurora, Violet

'Práce' na bojišti neubývá... prasklin je stále víc, než by napočítal na prstech jedné ruky, anomálie se sune dál, i když daleko pomaleji, a i když nepřátel ubylo, z prasklin tu a tam vypadne leccos dalšího.
Občas je to přátelské... jako velice zmatená a vyděšená verze Jonase (s tělem kentaura, však nerozlučně zachumleného i ve vlhkém vedru NO s mikině s kapucou).

Ale většinou ne.

Z jedné z prasklin vyskočí trojice přízračných psisek, které se agresivně pouští do nejbližších cílů. Jejich kousnutí, podobně jako Agnieszčiny spektrální drápy, nezpůsobují fyzická poškození, nervy v místech zasažené těmihle 'zuby' však přímo vřískají bodavou, ochromující bolestí, která při delším působení bude ztěžovat soustředění.
Jejich pohyb je lehoučký, jejich skoky působí trochu jako ve stavu beztíže. A fyzická poškození jsou proti nim naprosto bez užitku. Pes 1 útočí tesáky na nohy Yuriko, pes 2 na záda Valerie, pes 3 na tvář Lokiho.

Z další prasklin se na bojiště prosmýkne podivné šupinaté stvoření. Drsné šupiny a kůže těla i chapadel působí jako pryž, hrubá síla či útoky tupou zbraní jsou prakticky neúčinné. Stvoření zasyčí... zvuk je to hlasitý, pronikavý a ostrý, a přechází do podobně ostrého zavřísknutí.
Všem s citlivým sluchem způsobuje poškození uší, a ti, kteří si nehodí úspěšně na odolání (//prosím hod u všech na bojišti s výjimkou Daniela), se podlamují v kolenou a do konce kola zápolí s paralýzou nohou od kolen dolů. Ti, kteří jsou v letu či levitaci, padají k zemi, bez ohledu na výšku hodu.
Stvoření si vybere k prvnímu útoku Lotti, drápatými pařáty ji stiskne ramena a zahledí se jí do očí, a dívka padá k zemi bezvládně, s očima vytřeštěnýma, jako loutka, které přestřihli nitky.

Opodál se ven dere cosi děsivého... prázdné oční důlky se rozhlížejí kolem, ve vzdálenosti tří metrů kolem něj víří narůžověle mléčná mlha, která mění všechno živé kolem sebe v pouhý prach. Chraptivě a zhluboka se nadechne a mlaskne, jako gurmán nad prostřenou tabulí...
Rychlý pokus omyl vám může ukázat, že na stvoření platí pouze fyzické útoky. Elementální a energetické výpady chutě pohlcuje, a jeho vířívá růžová mlžná ochrana s jeho silou rozšiřuje své pole.
Pomalu, téměř poklidně se vydá ke skupince, která sotva dořešila pavouky - Alexandře, Mei, Evelyn, Thadeovi, Elaině a Laimě.

A do tohoto chaosu se přemisťuje skupinka z hlavního štábu. Není nad to, si umět dobře vybrat čas a místo!

Spektrální pes 1: 200HP
Spektrální pes 2: 200HP
Spektrální pes 3: 200HP
Šupinaté stvoření: 300HP
Hladové stvoření: 300HP
Obří pavouk: 114HP, momentálně znehybněn
Aktuálně prasklin na poli: 17ks
Zásoby energie anomálie: 782bodů