Let the sunshine

New Orleans

Evelyn, Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Lotti, Roman, Alex, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Sheena, Isaac, Zhu Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Než se naděju, zombie horda je fuč. Rozprášena všude kolem, někdy sami sebou, někdy naší pomocí, různým způsoby. Rozhodnu se, že je na čase vrátit se zase do lidské podoby. Je fajn, být chvíli psem, ale stát na dvou nohách má rozhodně také své výhody. V ústech mám ještě pachuť tlejícího masa, která mi plíživě zůstala, když jsem se vrhal na ty oživlé mrtvoly. Nejraději bych si teď něčím pořádně vypláchl, ale tenhle luxus taky teď nemám. Ještě nemáme vyhráno, ne s tím největším bastardem, který stále ještě existuje a několika dalšími potvorami a monstry, které nás obtěžují. A já budu bezpochyby potřeba i jinak. Spokojím se tedy zatím pouze s pořádným odplivnutím, abych se zbavil toho nejhoršího.

Pavouci mají o společnost z našich řad postaráno, někteří jiní následujíThadeových a snaží se uzavřít trhliny – alespoň z mého pohledu to tak vypadá. Energii neovládám, ale klobouk dolů před těmi, co to dokáží.
Tak se, ševče, drž svého kopyta.
Druhá zbylá kostka sice vypadá, že se každou chvíli odebere do želé nebe, ale nestahuj kalhoty, dokud brod je ještě daleko.
Rychlá střela světla svěřující ho jejího nitra (10) by mohla trochu pomoci. Druhá míjí svůj cíl (3), když mé soustředění naruší hysterické křičení klučiny, který se před malou chvílí vynořil společně s druhým z jedné z mnoha trhlin. Proč na ně útočí Naira nemám ani tušení. Ví něco, co já ne? Ale přeci to nemůže být tak zlé, ne?

Rychle se rozhlédnu, zda není třeba někoho vyléčit. O Lakshmi se už stará někdo další, stejně tak o krvácejícího, bezvědomého gryfa, mé oči zaregistrují mývala, stěží se plazícího z dosahu pavouka, který si jej zjevně oblíbil. Snad jej ostatní zabaví na tak dlouho, abych mohl o zranění postarat. Přesunu se ke svíjejícímu Isaacovi, vzhledem ke stále probíhajícímu boji se hned pustím do léčení (9+1), přičemž si jedním okem snažím krýt záda (6), o žádné nepříjemné překvapení nestojím, ale primárně je moje pozornost soustředěná na léčení.

Just die already

New Orleans

Evelyn, Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Sheena, Isaac, Zhu Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Už to celý začíná bejt únavný. Rána sem, šlupka tam a aspoň teda pavouci pořád doraží. A rozhodně to není úplně prdel. Nějakou dobu se mi sice daří vyhýbat se protiútokům, ale únava i z toho všeho poskakování různejma realitama už začíná bejt k nasrání. A to velký obrovský si stále razí cestu dál, jako by se nechumelilo. Sráč jeden.

Na okamžik sebou trhnu, když mě v hlavě zazní hlas….Diyar? Svraštím zpocené čelo, abych pochňápala její význam. Vzápětí však dorazí do mé hlavy také Thadeův hlas, který vše dovysvětlí.
Aha. Mno, já energii nerozumím, takže nejlepší asi bude zůstat věrná tomu, co mi jde líp. Mlátit se a dělat tak trochu tanka. Pokud to ostatním koupí čas na to, aby provedli s trhlinami, co je potřeba, jsem vás člověk.
Nepřátel vypadá, že ubylo, alespoň těch zombíků, co se tady kolébali všude kolem. No, už se dokolébali, díky ostatním. Jedna kostka je v tahu, vcucnutá někam do kšá, kde už bude problém někoho jiného, druhá je jakási rozplizlá.

Naše skupinka má však ještě furt dost trablů s osminohými sviňkami. Laima, Mei nebo Elaina v medvědí podobě dělají z pavouků fašírku, ten, který byl tak trochu můj právě drtí chudáka Isaaca – mývala.
Koutkem oka zahlédnu jakýsi záblesk a ne není to pot v mým oku. V bordelu pod rozbitou výkladní skříní toho, co kdysi bývalo klenotnitví zahlédnu odlesk snubního prstenu. Jestli jej někdo ztratil, nebo věkomu vypadl při rabování, je asi putna, mě se zrovna hodí (10+1). Zlatý projektil plnou silnou práskne pavouka do hlavy, jako kulka.
Isaacovi se podařilo odplazit kus od pavouka, čehož využívám, nabuzená adrenalinem zařvu, popadnu jej oběma rukama za kusadla a snažím se je rvát od sebe, jako bych mu je chtěla vyrvat (10+2) a je mi jedno, že se můžu o ně pořezat. Hajzle! Jeden! Zasranej! Chceš ještě? Bota zařídí do jeho břicha (7+2).
Chcípni!

Come on! řvu sama pro sebe ve své hlavě, dostávajíc se do menšího běsnění. Pneumatika, kterou jsem před chvílí použila na šlupku do hlavy se začne stahovat kolem krku dalšího z pavouků (8+1). Dáte už pokoj?

Když smůla, tak se vším všudy

Bitevní pole, New Orleans

Já se na to už...
Jako vážně, co jsem komu udělal, že mám takhle debilní karmu? Po všech mých dnešních příkoří nedostávám ani na chvíli čas na vydechnutí. Sotva uhasím hořící srst, už se blíží nasraný pavouk, který svůj vztek hodlá vybít na mě. Proč zrovna já? Nemá snad kolem sebe lepší oběti?
Očividně ne, nejdřív to schytávám pavučinou přes nos a oči, čímž mě úspěšně oslepí a následně se mi cosi zahryzne do břicha. Zařvu bolestí, na moment mě zachvátí panika. Nic nevidím, špatně se mi dýchá a do toho ta bolest!
Začnu s sebou mlátit ze strany na stranu, mávat packama, abych se dostal z bolestného sevření a nějakým zázrakem se mi daří pavouka trefit a z mého těla...oddělit (8).
Tím však bolest neustává, čerstvá rána o sobě dost intenzivně dává vědět a má snaha dostat se co nejdál pryč od "útočníka" končí nezdarem (1), zamotám se do vlastních nohou a klátím se k zemi.

V hlavě se mi ozývají nějaké hlasy, teď však nejsem schopen vnímat, co říkají a proč, vnímám jen svou nynější situaci, zaslepení, pocit nekonečného nebezpečí a začínající beznaděje, která pramení z pomalu se tenčících sil. Sotva jsem se předtím dokázal vyburcovat k další akci a teď už vážně netuším, kde další zbytky sil a předeším motivace hledat.
Tlapama máchám před očima, snažím se zbavit se pavoučích sítí a třením hlavou o vlastní srst rukou se mi to i víceméně daří (6), brzy zase vidím záblesky New Orleans a tedy i mžnou cestu úniku - tedy cestu, která mě dostane co nejdál od toho parchanta. Nebo od všech parchantů.
Boj tentokrát nechávám na jiných, s vypětím všech sil se snažím napůl se plazící, napůl po všech čtyřech, dostat se do co největšího bezpečí co to jen půjde (4+1 kondice).
Chci jen vydechnout. Na chvíli. Zkurvený boj. Zkurvená bolest. Oheň. Voda. Led. Jed. Co ještě mě dneska jako sakra čeká? Už nemůžu, už doprčic nemůžu!

Zombie apokalypsa za námi, další před námi...

Bitevní pole, New Orleans

"To kdybych věděla.." Má odpověď Lottce se možná ztrácí ve všeobecném hluku v okolí, křečovité sevření obličeje, když se můj kus země zase vrací zpátky k zemi je ale všeříkající. Hladké přístání to rozhodně nebylo, vlastně bych možná radši byla stále nahoře, kde jsem měla poměrně dobrý přehled o nastálé situaci. Ale když ne, tak ne. Lotti má stejně spoustu práce jinde, jak to tak vypadá. A nejenom ona, zombieci sice mrtvolně klesli k zemi (a doufám, že jim to nějaký čas vydrží), je tu ale spousta dalšího, co ničit a ničit. Tedy před čím se bránit.

Stejně jako ostatní se chci pustit do nedalekých pavouků, kteří ohrožují okolí, před činy mě ale zastaví telepatická zpráva. Tedy spíše dvě telepatické zprávy. Ta od Diyar je krátká, přesto jasná, ta od Thadea dovysvětlí zbytek. Energie?
Dobrá. Co já ale s tím?
Třeba...všechno?
Koho jiného by se to vlastně mělo týkat více než mě? S realitou, co vím, manipulovat neumím, energie mi už ale několikrát málem řekla pane. No, čas zkusit to znovu a třeba nějak zachránit situaci, tenhle boj je už moc dlouhý a naše řady výrazně prořídly, kdo ví jak dlouho to ještě zvládneme.

Pavouky a kostky nechávám na jiných, spíše se snažím zjistit co a jak dělat s trhlinami. Vysát energii? Někam jí nasměrovat? Poslat tu housenku kamsi do pryč?
Nejsem si příliš jistá, co je ten správný postup, mou pozornost však upoutá snaha Lotti dostat jednu z kostek do jedné z trhlin. To by šlo, ne? Bylo by to spojení užitečného s užitečným, aspoň by se kostka nedostala zpátky!
A tak vyčkám až se kostka dostane dovnitř trhliny, zmizí a následně se snažím vysát z trhliny energii a tím pádem jí uzavřít (9). Bude to fungovat? Nebo je odpověď v něčem jiném a jinak?
O tom já nerozhoduji. Řekli uzavřít trhliny, tak uzavírám trhliny a popřípadě čekám na nějaké další rozkazy. Nebo na efekt, bude-li nějaký.

Až příliš mrtvých..
Hlavní štáb, ošetřovna
Josefine, James, Oren, Lyla, Tenshi, Agnieszka, Diyar, Oscar, Nikolai, Yevgeniya, Erden, Razvan, Sheena, Santiago, Luna, Lyla, Kazran, Lea, Blagden, Abayomi, Samir, Hei-Ran, Alasther, Pepe, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Heather, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Mé bezradné zírání na anomálii, která devastuje další z neznámých realit, ve které jsme se ocitli, naštěstí netrvá příliš dlouho. Skoro už jsem si připadal hloupě. Ne, že bych měl strach, nad smrtí jsem ani nepřemýšlel, asi by mi to v tu chvíli bylo i jedno, ale vůbec sem netušil, jak bych mohl zakročit, co udělat, abych to alespoň ranil, nebo zpomalil. Namísto toho jsme se znovu přemístili.
Nebyl jsem nijak překvapený, i když tělo bolelo několikanásobně víc, než dřív, nevztekal jsem se a nestěžoval si. Pomalu jsem vstal a rozhlédnul se, kam jsme se dostali tentokrát a kdo mi bude pro tuto chvíli dělat společnost.

Že jsme konečně doma mě zaskočilo, ale i tak tu s námi byla ta věc a já stále netušil, jak se toho zbavit. Nejspíš jsem ani nebyl jediný. Nepřátel bylo sice kolem víc, ale já a pár vyvolených jsme byli povoláni do hlavního štábu, ošetřovat raněné a dělat tak trochu něco jako pomocné sestry. Nestěžoval jsem si, bojujících bylo dost a raněných ještě víc. Přiznávám však, že každý pohled k prostěradlům pokrývajícím těla těch, kterým už pomoci nebylo, bolel jako nikdy nic předtím. Neodvážil jsem se prohlédnout si, co z nich zbylo.. zatím ještě ne..

Dá se vůbec něco dělat, přežije vůbec někdo z nás? Jak.. jak by to mohl někdo zastavit, když ani úžasný a vždy dokonalý Fry neuspěl..
Jistě, že ten blbec musel stát v první řadě boje a snažit se o něco, co jeho tělo nemohlo v žádném případě zvládnout…Kde byl ten jeho bůh, když mu to rvalo tělo na kusy?... Kde byl, když to zabilo našeho malého bráchu..? … Mohl tu mít někoho, koho by měl rád.. místo toho, je pryč… navždy..

Zatlačím zpět slzy dřív, než se mi stihnou vyronit z očí a hodlám pokračovat ve své práci, když v tu najednou na mě kdosi promluví.
Ty... Ludwigu... ty tam... taky někoho máš?
Otočím se ke zdroji. Oren nevypadá zrovna o nic lépe, než já. Nadechnu se zhluboka.
„Jsou tam… oba bráchové..“
Teda ty pokrevní, Johonaei stále dýchá a snad to tak i zůstane.. nemohl bych přijít i o něj…
Polknu opět potřebu plakat, než pokračuji.
„Koho tam… máš ty?“ Zeptám se na oplátku.

Chaos na bojišti

New Orleans

Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Johonaei, Emil, Mikkel, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Při společném útoku nebyli zombíci žádný problém. Padali jako mouchy a každý se podílel na rychlém vyhubení téhle havěti. Po zabití všech 23 zombíků (A jednoho imaginárního k tomu) ještě na bitevním poli zbývaly ty větší hrozby
Jakési mravenco-želé cosi bylo vtaženo trhlinou pryč ale stále zbývají dvě kostky želé a 3 přerostlí pavouci... Dobře jsem viděl, co to želé dokáže při kontaktu... Proti nim nezmohu nic a tak zaměřím pozornost na ty pavoukovce.
Jako nejvhodnější cíl se jeví pavoukovec, který se tam momentálně prohání bez soupeřů a hned začne zamotávat nějaké tělo... Ovšem hned se toho někdo ujal a častuje pavoukovce ohnivými koutouči...
Tam asi chodit nebudu... Nechci ať mě uškvaří, když náhodou mine...
Pomyslím si nejistě po tom, co vidím nebohého mývala a tak se podívám na zbylé dva.
Jeden pavoukovec útočí na medvědici, druhý se zaměřil na nějaké cizí lidi... Potíž je, že se na nich ostatní střídají v takovém tempu, že ztrácím přehled o tom, kdo vlastně bojuje s prvním či druhým pavoukovcem. U obou totiž někdo odchází, někdo se připojuje... Na bojišti panuje poměrně chaos... Ale zdá se, že oni se v tom chaosu vyznají... Já teda ne...

Srát na to... S medvědicí jsme prošli mrazem, bojovali se zombíky a tak se rozhodnu držet u ní a bojovat po jejím boku i s pavoukovcem...
Jednoduché a rozhodnuté... Nebo ne?
Na mě zrovna neútočí nic a tak mám chvilku na to, abych si dobře zhodnotil situaci alespoň u ní. někdo po té potvoře háže kamením, potvora je zaměstnaná bojem s medvědicí. To si ovšem v dálce všimnu koucoura a bezvládného koně. Konečně něco, kde mohu být k užitku... I když moje léčivá technika je nadmíru nepříjemná... Ale když umím léčit, tak nemohu jen tak odvracet hlavu kvůli vlastnímu pohodlí...
V podobě jelena přiběhnu k těm dvěma a přeměním se do lidské podoby "Ukaž, pomohu ti s ní" Navrhnu mu... Nebo spíše oznámím pohotově a už mu naznačuji aby ji položil. Přikleknu ke koni a jednu ruku položím na bok koně, zatímco druhou pokládám na nejbližší kus balvanu. Pokud vím, poškození by se mělo přesouvat i na předměty... Tohle by mělo fungovat... Musí... Zrovna moc živých objektů vhodných k přenosu tady není... Jen suť a lidi... A potvory, ke kterým se zrovna nehodlám přibližovat s bezvládnou klisnou...
Zavřu oči a soustředím se na přenos poškození. Ale v tom adrenalinu, v tom chaosu okolo se nedokážu vůbec soustředit (1)
Soustřeď se! Už mi brní prstíky... Ale pořád nic (3+1)
Notak! Už to skoro je, ale pořád ne a ne začít (4+1)
Tak kurva co je?! Nebuď k hovnu! (8+1)
Konečně poškození z klisny začíná ustupovat a přesouvat se k mé nebohé maličkosti...
A hele... Stačilo zanadávat a naštvat se na neschopnost svých schopností... Tak a teď druhá část.... (5+1)
Už už to vypadá, že se to zase zasekne a poškození mi zůstane... Ale nakonec chvála bohu cítím, jak poškození ze mě odchází pryč a přesouvá se na kámen...
Tohle bylo asi nejnáročnější léčení, které jsem zatím provozoval... Možná tím děním okolo... Nebo možná tím, že poprvé přesouvám poškození na předmět místo rostliny? To je fuk... Hlavně, že to nakonec vyšlo...
Ztěžka oddechuju a prohlédnu si klisnu "Je ti lépe? Bolí tě ještě něco?" Ujišťuju se hned nejistým unaveným hlasem.

Zachránce

Josefine, Oren, James, Ludwig, Lyla, Agnieszka, Diyar, Oscar, Nikolai, Yevgeniya, Erden, Razvan, Sheena, Santiago, Luna, Lyla, Kazran, Lea, Blagden, Abayomi, Samir, Hei-Ran, Alasther, Pepe, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Heather, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Zmítám se v provazech a snažím se dosáhnout na nejbližší kořist. Na jakoukoliv kořist. Avšak podobně jako ta druhá pokousaná, i já jsem pečlivě zpacifikovaný železnými řetězy a tak jen naprázdno zkousávám a zklapávám čelist.
Vidím, jak se ke mě někdo blíží a moje pozornost se zainteresuje na něj. Blížící se sousto... Ještě kousek... Ruka! Už cítím vůni jeho masa... Ještě kousek!... Pokud mi v hlavě zbyly nějaké myšlenky, tak toto jsou nejspíš ony.
Něco říká... Nevím co... Neposlouchám ho. Nerozumím tomu... Nezajímá mě to... Jediné, co mě zajímá je trýznivý fakt, že je takhle blízko a drží si mě za vlasy a já se tak nemohu zakousnout do té ruky, kterou mi skoro až nabízí...
Poté mi něčím omotá obličej a já ještě chvilku bezmyšlenkovitě vrčím a natahuju se k němu, než se mi začne vracet příčetnost a zdravý rozum. Zamrkám a hned začnu zhluboka nasávat tu vůni, která mě probouzí z noční můry hladu a zavřu přitom oči.
"Arigato..." Hlesnu do šátku po dalším hlubokém nádechu, když už jsem se dokázal uklidnit a pochopit, že mě někdo tímto způsobem přivedl zpět k rozumu. Přitom se v duchu zastydím, že jsem podlehl tomu pachu krve, a že jsem potřeboval cizí pomoc k tomu, abych se vzpamatoval... Ale... Proč mi vlastně tenhle chlápek pomáhá?
No... Ani se nemusím ptát. Odpověď přijde sama... Informace... Chce odpovědi... Samozřejmě, že to není projev dobré vůle... Vždycky je to něco za něco... Ale pokud mu jde jen o tohle, rád mu odpovím...

"Popravdě... Nevím jistě co přesně tě zajímá... Ale řeknu ti co vím..." Začnu unaveně a odmlčím se. Je snad očividné, že mě i tu druhou pokousal zombík. Upřímně nechápu co vlastně čeká, že uslyší? Tak se rozhodnu mu říct všechno a snad v tom najde odpovědi, které hledá... "Jeden ze světů, kde jsme skončili byl plný zombíků. Vrhli se na nás a mě pokousali na zádech. Ji nejspíš taky někde kousli... Moje parazitická regenerace tu ránu nedokázala zahojit... Pořád tam je pokud vím... Hmmm... Nejdříve jsem si všiml divného pocitu, jako bych vnímal kovy okolo... Možná nějaký podivný první příznak... Potom to ale zmizelo a s tím začala mizet i část mých schopností, jako například moje přeměna... Ale neztratil jsem všechny schopností. Desintegrace mi zůstala... Nebo možná mizí schopnosti postupně..." Trošku se ztratím ve vlastních myšlenkách, kdy se tuto "chorobu" sám snažím pochopit Pak mi ale dojde, že asi nechce tenhle chlápek polemizovat nad prvními příznaky. Vypadá dosti unaveně a sotva má zájem rozebírat zrovna tuhle část... A tak pokračuji dál "No... Potom přišla zimnice a s tím hlad po čerstvém mase, který se stupňoval... Pořád cítím ten chlad... Jako být někde v mrazu, který proniká až na kost ale nemůžete se ohřát... A pach krve je skoro jako nějaká droga, která znásobuje už tak silný hlad... Ale dalo se tomu odolávat ze začátku... Nevím, jestli to jen sílilo postupně a ona byla kousnutá déle ale spíše si myslím, že podlehnutí hladu byla spíše otázka vůle, než nevyhnutelná část nemoci... Což byla taky novinka oproti normálním zombíkům, které známe... Taky jsem si všiml, že jsem neregistroval fyzickou bolest... Jedna hrdinka mi kloubila ruku ale mě to nebolelo... Potom do mě naprala elektřinou a to už jsem pocítil... Tohle je všechno, co vím" Zamručím a dál vdechuji vůni kafru. Nevím, jestli některá z těch informací bude mému zachránci k užitku a pokud ano, tak nevím která... Proto se snažím nevynechat nic a vyjmenovat postupně změny, kterých jsem si všímal.

Pokus

New Orleans,
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet, Mikkel, Naira

Pri slovách Yuriko skloním zbraň, no nedôverčivosť sa prejaví v nemiznúcom štíte a v tom, že pištoľ nezasuniem do puzdra. Špeh? Bratstvo využilo tento chaos na špeha? Nepochybovala som o tom tvrdení. Yuriko bola silná telepatka.
"Poslali k nám niekoho, kto sa nevie brániť čítaniu myšlienok?"
Prečo ale potom zachraňoval Yuriko, keď musel aj tak tušiť že mu to nezíska dôveryhodnosť keďže niekto z našich mu bude vidieť v hlave priamo čo chcel?
Yuri ho plánuje dostať do hlavného stanu, čo mi síce nepríde ako dobrý nápad - priviesť ho priamo do momentálnej základne - ale ona o týchto veciach vedela viac ako ja. Pripojím sa teda aj so štítom ako ich obrana pred naokolo stále bojujúcimi príšerami.

"Je tam aj Erden s Blagdenom? Premiestnili sa k vám? A James? Naposledy čo som ho videla mal veľmi málo sily. "
Otáčam sa s dotazom na Kazrana pokým si predávajú čoskoro premiestňované osoby. Na tvári sa mi zablisne spomedzi nehybnejšieho výrazu starosť, strach. Stále som ich videla nehybných iba s jednou budovou a výškou deliacich ich od nechutných hladných zombíkov či klesajúceho na kolená. Najradšej by som sa spýtala na všetkých, ale viem že na to nie je čas. Ak sú v boji, mohla som im pomôcť tým, že sa čo najskôr vrátim.
Keď sa dozviem, že tam dorazili, že je o nich postarané, kývnem hlavou. Otočím sa k Yuri, no kým stihnem otvoriť ústa, ozve sa mi v hlave kohosi hlas.
Stuhnem, akonáhle zmieni energiu. Tie slová mieril, aj, ku mne. Ale...bolo to obrovské.
A nebezpečné. Kvôli ten anomálii sme sa ocitli v podmienkach, ktoré boli tak nepredvídateľné. Kvôli nej sme teraz bojovali. Kvôli nej som nevedela o temer nikom. Kvôli nej nás skoro všetkých Mikkel zabil - hoci tam hralo úlohu že bol debil.
Musela som ísť okamžite späť a aspoň sa pokúsiť pomôcť.
Zvrtnem hlavu na Yu a natiahnem sa, aby som jej krátko stisla ruku.
"Dávaj si pozor. Keby niečo, spoj sa so mnou."
Ešte sekundu mi vydrž mäkkší pohľad, kým celá tvár znova nestvrdne a ja sa neotočím a neutekám späť k boju. Svaly na mňa už kričia, tak isto ako trhavý pocit niekde hlboko, z ktorého čerpám energiu na udržiavanie štítu, ale ešte nebol čas.

Anomáliu nie je ťažké nájsť skrz samotnú deštrukciu ktorú spôsobuje. Zamierim si to priamo jej smerom, pri pokluse stíhajúc iba vnímať ľudí okolo mňa. Blízkych, známych, mojich, tých som hľadala. Namiesto nich ma však takmer zastaví úplný opak, hneď po záblesku svetla.
Má...má byť mŕtvy!
Diera vo mne zabuble a ešte viac ochladne a možno by som bez rozmyslu a skoro inštinktívne zmenila smer, keby v tom momente nevidím ako Mikkela Naira masakruje stĺpom.
Dobre.
Nevyzeral, že by mal nádej na druhé vstanie z mŕtvych, a tak len znova pridám na tempe a keby mám dychu nazvyš, pridám sa ku známemu hlasu.
Loki bol tu.
Ihneď pátram. Veľký vlk utekajúci k ešte väčšiemu energetickému žrútovi je neprehliadnuteľný a ja pozmením trochu smer, aby som mierila priamo za ním. Náš, Loki. Mohli sme byť odcudzení, stále bol.

Je omnoho rýchlejší ako ja, a tak ho dobehnem keď je znova v ľudskej podobe. Najskôr ním prejde štít, až potom pri ňom zastavujem ja. Položím mu ruku na rameno, cítim ako sa trasie. Dovolím si spustiť na chvíľu oči z cieľa a pozrieť na neho dole. Čím si prešiel keď nás to hádzalo medzi realitami? Kde skončil on?
Stisnem prsty okolo jeho pleca.
Hlavne, že to prežil. Že bol tu.
Bez slov, sčasti kvôli snahe naplniť pľúca kyslíkom, sa pokúsim doňho vliať energiu zo štítu, posilniť ho tak ako predtým Miu (8+3). Ak sa anomáliu živila energiou, aj tak by jej iba pridal na palive a bolo lepšie energiu z neho niekomu darovať, ako ju iba tak nechať vyprchať.
Ako som mala ale zbaviť tú vec energie? Vždy som sa niečoho dotýkala, pokým to nebol oheň, a ten bolo...pálil, bol skoro inštinkt brániť sa absorbovaním energie.
Toto ale tiež nebol človek. Tiež to bolo nebezpečné a viac menej neuzavreté v niečom pevnom. Možno...to chcelo iba načiahnuť sa, začať vťahovať tak ako z ohňa, z každého smeru do seba, tak dlho, pokým to nebude nebezpečné.
A tak sa sústredím na ten vnem a...potiahnem, začnem vstrebávať do seba tak veľa a tak rýchlo, koľko sa mi dá, s každým prudkým nádychom. (6+3)