Jako ve školce..
New Orleans

Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Diyar, Emil,, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Callum, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Vjemy od obouch nebyly.. nic moc..
Jak od Sheeny.. která jí byla i nebyla a její mysl byla zahlcená různými pocity, ze kterých byl strachy hrůza zřejmě těmi nejsilnějšími.. kdy přála jsem si, abych jí mohla nějak upokojit, abych jí mohla říci, že všechno bude dobré, že všechno dopadne dobře.. Ale stejné, nebo minimálně podobné to bylo u špeha, kterého se mi povedlo zpacifikovat, aby nemohl ohrožovat další.. myšlenky hladu, byly skoro.. až děsivé.. nicméně, to, že si on dokázal udržet nějakou formu uvědomění sebe sama.. mohlo fungovat ve prospěch Sheen.
Tak jako tak, s Sheenou za sebou a špehem přes rameno s nimi dorazím zpátky k hlavnímu stanu, kde se o ně, snad.., postarají lépe, než svedeme teď my na tom bitevní poli.

Sotva se ale dostanu zpátky do dění, mám pocit, že tu nestojíme jenom proti té věci co trhá realitu, ale snad i proti sami sobě..
Neb okamžik na to jsem svědkem toho, jak Bělovlasá, vrhá se agresivně na některé další členy.. vnitřně až skoro musím si povzdechnout. To jsme tu jako kde? Ve školce, že si budeme vyřizovat účty za to, že mi ten druhý vzal kyblíček..?

Ano, je tu zpráva pro mou mysl... o tom, že snad je naděje/plán jak zastavit hole neštěstí, které nás potkalo.. ovšem moje schopnosti by jej spíše energií nakrmili než abych byla schopná nějak potřebnou energii kolem vstřebávat..

Během mrknutí oka jsem tak u ní (6+2), věnujíc jí přiměřený lepanec po týlu její hlavy (7+3.. upsie..), který měl by jí přivodit krátký kontakt ze zeminou pod jejíma nohama.. krotila jsem se, abych jí přitom nepřivodila bezvědomí, protože.. každá schopná ruka je teď dobrá.. ať už ta alternativní či originální.
"Nezajímá mě, co je mezi vámi.. pokud tě uvidím ještě jednou jít proti ostatním.. nedopadne to dobře.."udělím jí ´přátelské´ varování. Tohle není něco co bych tolerovala poměrně ráda.. každý jsme nějaký, né všichni si sedneme vzájemně, ale pokud člověk neohrožuje toho druhého přímo na životě, není důvod se chovat takto.
"Místo toho, použij svoje schopnosti k pomoci ostatním.. pokud to svedeš, jdi pomoci ostatní, nebo se kliď z cesty.." stručné instrukce, neotálím u ní příliš dlouho a jdu podpořit svoje slova tím, že pomůžu tomu, po kterém byl vržen beton.. zřejmě asi prvně zjistit, jestli vůbec bude ještě co zachraňovat..
Dostat se k němu je jedna věc, zvednout onen beton bylo... (5+3) lehce tužší, ale podařilo se. Vidno, ještě bylo koho zachraňovat, byť tvář není zrovna z těch nejvřelejších, ale co jeden nadělal. Nenechám jej tady, né pokud není naprosto nakaši.. to už pak člověk nechce schrabovat.. a tak tedy, nelením a beru pomačkaného Mikkela a beru jej, s užitím svého přesunu k místu , kde můžu se dostat zase zpátky k hlavnímu stanu, kde snad můžou se o něj postarat (6+2).

Udržet se naživu

New Orleans
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Diyar, Emil, Loki, Mikkel, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Naira, Thadeus, Aurora, Violet

Zombíci kolem nás jsou nemilosrdně roztrháni, spáleni, rozprášeni na kusy. Vypadá to, že jsme s nimi neměli dohromady příliš velký problém. Využila jsem tuhle krátkou chvilku klidu k nabrání dechu a lepšímu zorientování se v prostoru. Ještě nám zbývalo vypořádat se s několika dalšími nebezpečnými bytostmi, než se vůbec můžeme pokusit něco udělat se samotnou anomálií. Bohužel ta malá chvilka klidu mi příliš nevydrží, když si všimnu, že se ke mně začíná plazit... sliz...? A vypadá to, že sžírá věci okolo sebe.

No bezva, povzdechnu si v mysli. Jak se tohohle mám asi zbavit? Kytky i vlasy to rozežere, tady nemám prostě šanci. Tak teda nejdřív se pokusím, aby mě to nesežralo celou. Začnu tedy ustupovat, snažím se udržet od té věci nejdál, co to půjde. (7) Při svém ústupu se alespoň pokouším nějakými rostlinnými šlahouny narušit jeho formu, aspoň trošku, sekavými pohyby. (4+2) Brzy ale kyselina zabírá i na ně, a já přestávám mít čím bojovat. (1+2)

Naštěstí se do toho zanedlouho vkládá Mia, a já za to nemohu být vděčnější. Vypadalo to však, že se ani příliš nesnaží hroudu zničit, jako ji někam odsunout... Chvíli jsem na to nechápavě civěla, než mi v hlavě secvaklo.

Dostat ho ven trhlinou, jasně. Můžu tomu nějak pomoct i já...? Bez toho, aniž bych poškodila sebe nebo okolí, asi ne. Trochu se zamračím, znechucena svou neužitečností v této situaci, a sleduji její počínání. Po chvíli se přidává i Johonaei. Vypadá to, že je čas se přesunout zase jinam.

"Děkuju!" zvolám k dvojici bojující s "mou" kyselinkou a posouvám se někam, kde možná dokážu i trochu pomoct. Všímám si, že jeden z pavouků (Pavouk 2) napadá Elainu v medvědí formě, tak se okamžitě snažím po něm ohnat svými vlasy. (8+2) I kdyby to mělo jeho pozornost obrátit k mé osobě. Další částí vlasů se snažím ovázat mu alespoň část nohou, abych s nimi mohla trnout a pokusit se mu je podrazit. (8+2)

Z boje mě vytrhne telepatická zpráva. Takže ta anomálie je vlastně naše vina... Zdá se, že hlavní řešení bude pro ty, co umí manipulovat s energií, možná i s realitou nebo něčím podobným. Takže já zase nic... No, aspoň se můžu dál snažit takové lidi alespoň chránit, jak nejlépe dokážu. I proto se teď musím soustředit na to nejbližší a nejakutnější nebezpečí.

Sliby, chyby..

Zázemí -> bojiště New Orleans

Všichni

Situace mezi hromadou zombie nebyla ani trochu příjemná, přesto jsem ucítila lehkou úlevu, když jsem viděla se, s bojovým nasazením a královským řevem, řítit pravěkého kocoura naším směrem. Byla úleva vědět, že je v pořádku. Skoro bych se i rozeběhla ho obejmout, ale jeho kroky směřovali na pomoc Maře, navíc na „kočkování“ nebyl čas.
Díky vzájemné pomoci a podpoře jsme se nakonec dostali na střechu do bezpečí všichni, nicméně dlouho jsme se zde neohřáli.
Problesknutí přišlo opět náhle a bolest přenosu se zdála silnější než všechny předtím.
Po dopadu do sutin a prachu však moje srdce lehce poskočilo, když jsem zpozorovala, že jsme konečně doma… ale ta věc tu byla také.

Dost rychle jsem byla naverbována na přenos raněných do pevnosti společně s Kazranem, jako jedna z mála ještě schopných snášet neustálé přenosy krystalem. Zatímco od, až trochu uměle působící, dívky přebírám malátnou Diyar, ptá se mě na stav jedné z pacientek v pevnosti.
„Luna..?“ zapátrám v hlavě mezi tvářemi, které jsem dnes potkala poprvé.
„Ta s tím štěnětem?..“ ujistím se.
„Jedna z léčitelek jí pomáhá s tou rukou.. bude muset asi chvíli odpočívat, ale neboj, bude v pořádku.“ Pokusím se o povzbudivý úsměv. Chápu, že má o kamarádku starost, bohužel nejsem doktor, abych jí řekla více o jejím stavu a taky by asi nebylo úplně moudré jí odbýt větou „zatím žije“. Snad bude tedy odpověď dostačující.

„V pohodě..“ odpovím pohotově Kazranovi na jeho otázku po přenosu kousek od pevnosti, zatím co plnou silou podepírám raněnou Diyar. Modrá Sheena bojuje s Karzanem o jeho vlastní maso, Tenshi má to štěstí, že chrní. Nejraději bych mu sama nafackovala, protože jeho útěk v té betonové džungli plné zombie, byl naprosto neuvážený a zbytečný. Nicméně sám si za to nese očividně dost slušný trest a jestli po probuzení na tom bude stejně, jako naše přítelkyně, máme co dělat, abychom je udrželi od ostatních.

Nekonečně dlouhá pláž, poté dekontaminace a pak hned na ošetřovnu, která vypadá, jako kdyby přišla další apokalypsa.
Opatrně Diyar pomáhám do pohodlné polohy vedle dalších, kteří čekají na ošetření. Naštěstí brzy už spěchá na pomoc Oren, na kterém je jasně poznat, jak moc ho zasáhla ztráta Richarda. S lehkým dotekem na rameni k němu vyšlu jeden soucitný pohled, slov se mi dnes už moc nedostává. Těžko mu asi pomohu od bolesti, kterou prožívá, nemohu udělat víc, než dát najevo, že mě to mrzí.
Tenshi se probouzí a já, odolávajíc tendenci ho znovu za jeho kravinu poslat do bezvědomí, se raději rozhlédnu kolem.

Pohled na Nika, který drží malou Emily je až uklidňující, jakoby proto byl stvořený. Yev se mi oproti tomu ani trochu nelíbí a osobně bych jí nejraději poslala si lehnout na některou z žíněnek pro raněné, jenže… je jí tu třeba, Erdena budeme potřebovat co nejdříve.
Jak se to vůbec mohlo stát, že skončil v bezvědomí? Není zrovna jeden z těch, kterého jen tak něco zlomí..
Povzdychnu si sama pro sebe. Zkontroluji i stav Raze, se kterým jsme se na cestách rozdělili a Oscara, který nešťastně padnul do jámy vytvořené proti zombie.

Začíná mě však znervózňovat fakt, že některé tváře sem od návratu neviděla a obávajíc se nejhoršího stočím zrak k tělům pod prostěradly. S prudkým píchnutím u srdce zavadím pohledem o zrzavý pramínek vlasů vykukujíc z pokrývky.
Prosím ne..
Rozejdu se směrem těla a chvějící se rukou poodkryji kousek přikrývky. Moje obavy se naplňují a já se slzami v očích stisknu bezvládnou ledovou ruku Lišky v té svojí.
Slíbila sem, že se jí nic nestane… že to bude v pořádku, že se nemusí bát…
Mám co dělat, abych nešla do kolen, když o kousek dál zpozoruji i těla Lary a malé Chloé.
Tenhle boj už nás stál až příliš… Nesmíme dovolit, aby ta věc, ať je to, co je to, vyhrála…
Otřu slzy a s rukou zatnutou v pěst se zase zvedám a mířím směrem ke Kazranovi.
Teď jsem potřebná jinde, teď musím jít a postarat se, aby už nikdo neumřel. Prostor pro slzy bude, až tohle všechno skončí.
„To je dobrý, jsem připravena..“ odpovím odhodlaně na jeho nabídku, že můžu chvíli zůstat.

Žal

Hlavní štáb v Německu, ošetřovna
Josefine, James, Ludwig, Lyla, Tenshi, Agnieszka, Diyar, Oscar, Nikolai, Yevgeniya, Erden, Razvan, Sheena, Santiago, Luna, Lyla, Kazran, Lea, Blagden, Abayomi, Samir, Hei-Ran, Alasther, Pepe, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Heather, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Vděčný... nevěděl jsem, jestli mám tomu klukovi být. Chuť žít jsem ztratil, v tom okamžiku jsem si tím byl naprosto jistý. Nevěděl jsem, co ani odpovědět. Ale rozhodně jsem o tom nehodlal vyprávět někomu jinému, na to... se mohl spolehnout.

A teď... už ani nevím jak, ocitl jsem se na ošetřovně. Hodnou chvíli jsem se nedokázal odlepit od Richarda. Přes slzy jsem neviděl. Přes bolest, která mi mačkala hruď, jsem se ani nadechnout nemohl. Bylo mi jedno, jestli krvácím.
Na moment mě plně pohlcovala lítost. Co všechno bylo, a už nemůže být.
Co všechno bude, ale on už to nezažije.
NECHCI TO! A stejně jako malé dítě, které vříská na podlaze v obchodě, žádná dávka emocí nedokáže zvrátit nekompromisní osud.
Bylo by to jiné?
Kdybychom se nerozešli. Bojovali bychom prudčeji proti osudu? Snažili bychom se víc? Nebo by to znamenalo jen pár šťastných dní navíc, cennějších než zlato a zároveň v poměru lidského života jako pár smítek?
A má vůbec smysl nad tím přemýšlet? A je vůbec třeba, aby to dávalo smysl? Přerývaně vydechnu, skoro vzlyknu. Neměl bych... měl bych pomoct. Ostatním.
Spousta z nich je na hraně vlastních sil.
Nemůžu... nemůžu jen tak sedět a bulet nad tím, co se nezmění... Můžu bulet, zatímco pomáhám.

Vida lidí, kterým občas chybí kus těla, vyprosím si od Blaga pár lístků z jeho koruny, a nechám si vyrůst náramek (6+1).
Z něj vylákám několik kvítků, jejichž nektaru vetknu vlastnost urychlit růst, uspíšit regeneraci (7+1).

Zároveň s roznášením očarované posilující vody tak můžu nabídnout květ na přilepšení Samirovi (3+3) i Luně (8+3).
Když dorazí ostatní i s Diyar, podám i jí posilující vodu, než se k ní dostane někdo z léčitelů.
Třesou se jí ruce, povšimnu si. Jemně jí podepřu dlaň s pohárkem, a ačkoliv se mi smutek z pohledu neztrácí, vlídně se na ni pousměji.
Na náramku se rozvinul další kvítek, utrhnu jej a podám Diyar. Druhou rukou naznačím, že i když květina, patří do pusy.
"Pořádně rozkousat a spolknout. Pomůže zrychlit léčení," kývnu na ni. Chuť má nektar lehce nasládlou, trochu jako míza z květů kostivalu.
Snad pomůže i Diyar (8+3), u obou předchozích pacientů to zdá se zabralo.

"Ty... Ludwigu... ty tam... taky někoho máš?" zachytím zasmušilý pohled plavovláska k zakryté řadě nehybných, a nesměle se zeptám.

Pomoc

Hlavní štáb v Německu, ošetřovna
Josefine, Oren, James, Ludwig, Lyla, Tenshi, Agnieszka, Diyar, Oscar, Nikolai, Yevgeniya, Erden, Razvan, Sheena, Santiago, Luna, Lyla, Kazran, Lea, Abayomi, Samir, Hei-Ran, Alasther, Pepe, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Heather, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Pro Eliota už nemůžu udělat víc, všechna zranění jsou zahojena, vyčerpání však vybírá si svou daň. Potřebuje si odpočinout...
My všichni.
Já už hodnou chvíli existuju jen na zásobách očarované vody, a kdoví, jak dlouho to ještě bude třeba... Mezi šesti léčiteli a tolika zraněnými. Naštěstí mnozí pomáhají, Kazran s Leou riskují nevolnost minimálně, jen aby zraněné dostali do bezpečí sem a my mohli pracovat v klidu a bez rizika, že nás to roztrhne či vrhne do jiného světa.

Ale zranění a mrtví nejsou jediní přibyvší. Řetězy prakticky znehybněná dvojice je na tom... trochu jinak, to vnímám. Sheena...? Střípky jejích myšlenek jsou matné, sotva je dokážu vnímat, hrůza tone pod nemyslícím hladem podobným našim nemrtvým.
Tmavovlásek je o něco jasnější, přesto i jej trýzní... pach krve.
Hmh.
Té se jen tak nezbaví, ne tady.

"Počkej... něco zkusím," prohodímpřesto k tomu víc vnímajícímu, chytím jej za vlasy a pokusím se znehybnit tak, aby mě nemohl kousnout (9+3), prsty druhé ruky položím na čelo a sjedu na kořen jeho nosu.
Pokusím se soustředit, pro teď vyřadit z provozu senzory pachu, ale...
Tkáň nereaguje.
Odtáhnu se, a na moment na něj zaraženě hledím. To nemůže být... pravda?
Živá tkáň by nereagovala. Mrtvá tkáň by nebyla schopná inteligentních myšlenek. Ale...?
"Zkusím něco jiného, promiň," skousnu ret konsternovaně, vstanu, a sáhnu pro obvaz. Kus odtrhnu, bohatě potřu kafrem, a ovinu jej kolem tváře tmavovláska tak, aby natřená část látky spočívala na nose, a silný bylinný pach zastínil všechny ostatní pachy, krve také.
Snad to pomůže (9).

"Je to lepší? Co se ti... vám dvěma stalo?" pronesu unaveně, pohledem sklouznu na fialku, která nepříčetně a zbytečně bojuje proti váze kovu.

To je den... k posrání

New Orleans
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Mikkel, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

"Pozor!" stačím ještě toho magora varovat, ale ani jeden z nás není tak rychlý a pohotový, abychom se stačili výboji vyhnout. To se nám ten pokus o ulejvání těžce nevyplatil...
Auuuuuuuu!

"Pozor, jaký pozor, ty demente?" sykne po mně ještě, než se protrhne samo peklo. Aspoň se mi to tak zdá. Sotva se vzpamatujeme z humusného přenosu, zalije nás ostré, nekompromisní světlo, a ječení.
Sotva jsem se vyškrábal na nohy, už se kácím jako loutka s ustřihnutými lanky. Ta bezmoc... je děsivá, nemůžu ani mrknout.
V zorném poli částečně vnímám, že je na tom Mikkel stejně. A tu kolem hvízdne kus betonu...
Kdybych mohl, vyvalím oči zděšením, leč nemůžu (4).
Teprve po chvilce se mohu konečně zase pohnout (6), na to, co zbylo z Mikkela, se radši ani neohlížím, a vystřelím v podobě hyeny bitevním polem.
Co se to kurva děje? Co jsem udělal té holce? Co to... co to kurva??

... DANEČEK! Známý pach chytnu spíš bezděky, a prudce změním směr svého běhu, až málem na nejistých nohách po nedávné paralýze vezmu čumákem o zem.
Doskočím za Danova záda, proměním se z hyeny zpátky a pevně, až křečovitě ho zezadu pažemi obejmu.
"ZACHRAŇ MĚ, MILÁČKU! Bedda Matri, ta vybledlá fúrie se mě pokouší zabít, a zrovna jí já nikdy nic neudělal, vidím ji poprvé, faktžejo!!!"

Kostka hapala... ideálně

New Orleans
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Mikkel, Loki, Igor, Alexandra, Antonio, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

"HUSTÝ!!!" vyjeknu, když Mara začne metat ohnivé koule sem a tam. "Tos vzala kde?" uculím se, zatímco se věnuju svým kamenným útokům.

Nemrtvol brzy ubyde, a když už nikde žádný zombík nechrčí, opatrně snížím Mařinu platformu zpět na úroveň země (5+2). No, opatrně se o to sice pokouším, ale hladké to zase tak moc není, i když se zadaří.
"Promiň!" zasměju se trochu nervózně.

Ale na řešení nedostatků provedení není čas. Pořád tu je anomálie, pavouci, kostky. Telepatické hlášení co a jak je a bude třeba sice vnímám, ale netuším, jak bych mohla být zrovna já prospěšná.
Leda bych vykutala v podobě tunel přímo pod anomálií... ale mám pocit, že tomu stvoření tak úplně nezáleží, jestli má pod sebou pevnou rovinu nebo ne.

Kde můžu být prospěšná, postřehnu za chvilku.
Mia a Jon se snaží nasměrovat kostku, která není tolik rozjebaná různými zářezy jako ta druhá, do jedné z průrev.
"Počkejte, pomůžu!" zahlásím nadšeně, že mám jak pomoct. Přikleknu poblíž, a položím dlaně na zem. Nadzvednu plát půdy pod kostkou (10+2), aby se díky nerovnému podloží a tlakům ze strany štítu a stěny naklopila ideálně přímo do trhliny.

Přiložit ruce k dílu... pfft

New Orleans
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Emil, Mikkel, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Přímo do boje se nevkládám. Naposledy jsem se vrhl do první linie... a jak jsem dopadl? Nepoužitelně, skoro mrtvý.
Nene, děkuju pěkně.
Hezky zdálky zábleskem světla z nebe připékám tu či onu vlezlou nemrtvolu, a tu a tam někoho dotáhnu do zázemí, aby si ho donášková služba ošetřovny převzala - Matisse se mi ovšem zajistit nepodaří, prát se kvůli němu s agresivními pavouky mi nestojí za to.

Hrdinství je přeceňované... Friedrich sice padl hrdinsky na pána, ale k čemu přece? Zalepil několik trhlin, zaplatil životem, a x průrv ještě zbývá.
Nějaké hraní si na hrdinu mu bylo přednější, než zůstat naživu, už kvůli jediné rodině, která mu zbyla. Sig je sice na kousky, ale Ludwig vypadal, jako po pecce kartáčovou střelou.
A zatraceně... sice mě častokrát srali, Friedrich tou pánbíčkářsky nadřazenou shovívavostí, Siegfried tím bezbřehým pitomým optimismem i v největších sračkách a Ludwig občas pasivní nijakostí, ale jsou... jsou to nejbližší, co mi zbylo z rodiny, mezi sebe přijaté sarkastické Engelí adoptováně, jako bych měl tenkrát na výběr.

A co z té rodiny zbylo? Natrhaný Sigi, nadrcený Fry, kdovíjak zraněný Ludo kdesi v hlavním štábu.
Jo a ježura, se kterou si vrkal Sigi. A která se teďka snaží proti leptavé krychli. Měl bych jí pomoct.
Brácha by si to přál.
Povzdechnu si otráveně, poklusem se přesunu k Mii. Ta se štítem snaží o cosi... tlačí to do díry, dojde mi vzápětí.

"Jello-O není tvůj preferovaný dezert?" ušklíbnu se na ni, přivolám si z okolní sutě tolik plastu, kolik kolem je (8+1), a ten bordel smáčknu do rovné desky, kterou se z druhé strany pokusím strkat krychli Miou určeným směrem (9+1).
Snad to vydrží aspoň nějakou chvíli, než se plast úplně do krychle zanoří.

Gruzínský speciál

New Orleans
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Mikkel, Loki, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Konečně je kostka v tahu! Trhlina ji slupne jak malinu. Ještě, kdyby to mohlo vyřešit všechny naše problémy...

Telepatický rozhlas leccos osvítí. Odstraňovat energii, uzavírat praskliny, něco, co jsme ještě nevěděli?
Opakování je ovšem vždycky matkou moudrosti, ne?

Přesunu se rychle na úsek bojiště, kde se už snaží Callum, Loki a Eddie, a pokusím se uzavřít trhlinu, nejde mi to však ani s pomocí reality (1), ani s krádeží energie (5).
Ok.
Mám nápad... ale k tomu budu něco potřebovat. Někoho. Ale anomálie tropí hluku za tři kombajny a jeden heavymetalový koncert dohromady...
Rozhlédnu se po bojišti, a uškubnu z nějakého cáru látky cár ještě menší.

Ten se brzy telekineticky (7+2) snese přímo před oči stínopána, se zářivým zeleným energetickým písmem (8) mihotajícím se na povrchu špinavého útržku.
"Potřebuji tvoji pomoc, zkusím otevřít trhlinu přímo před anomálií, do meziprostorové kapsy, ze které by se to nemohlo dostat. Přidáš svoji sílu a soustředění k těm mým?"

Ať už stínovládce vyslyší moji prosbu, či ne, sám se pokusím začít vytvářením 'brány' (10). Kombinuji přitom schopnost energie a manipulace s realitou, a už samotné udržování a vytváření tahá mnoho síly... zlatíčka, která se pilně snaží tahat z pole před interdiomenzionální housenkou všechnu životní a pohybovou energii tomu nepřidávají.

"Jestli vypustím duši, naložte mě do sudu s vodkou a pijte při zvláštních příležitostech jako gruzínský speciál!" heknu s úsměvem nakřivo, pot z vynaložené námahy mě studí na skráních i zádech.

Pobřežní hlídka

New Orleans
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Mikkel, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Vidět Milu je radost vždycky, hlavně, když je v jednom kuse, zdá se celá, a nad mou maličkostí vysmátá jak dítě pod vánočním stromkem. Nejradši bych ji podrtil v náručí a zulíbal, na to ale není čas.

Trhne to s námi do dalšího světa... který díky bohu vypadá jako náš. I když je zrakvený na entou, je to přece jen domov...
S námi se přemisťují i zombíci, netrvá dlouho je srovnat - když spatřím Vílu, kterak ji přiklopí kostka, strnu.
Ne... ne další. Před očima mi blýsknou sinalé, nehybné tváře Ryšky a Ptáčete... ne.
Vyrazím za ní, dostat se však z mizerné situace dokáže sama... na moment zaváhám, když však vidím, jak vrávoravě kolísá na slabých zraněných křídlech pryč, vyrazím za ní.

Mám co dělat, abych ji ve vodě udržel, schytám i nějaké kopance, oof... auč.
Na dno ji s hlubokým nádechem doprovázím, proměním se v člověka a hrstěmi písku ze dna pokouším se pomoci dostat z její kůže slizké zbytky (6).
I přes vodu kolem, pálí i mé ruce... odporná věc.

"Pojď se mnou... musíme tě hned dostat k nějakému léčiteli, takhle nemůžeš zůstat," prohodím konejšivě, když se dostaneme znova na hladinu. Na moje slova však nereaguje.
"No tak, Lakshmi... co je s tebou?" zachmuřeně, ustaraně zvednu v dlaních jemnou koňskou hlavu. Narudlá bělma, zornice, které mě nevnímají...
Má poškozený zrak?
Může to tak mít i se sluchem?
Zatraceně...
"Mrzí mě to," brouknu k ní, obejmu ji kolem krku a pohladím vranou šíji. Třeba bude alespoň vnímat vibrace mého hlasu a tlak hlazení...

Jemně se ji pokusím tlačit směrem ke břehu. Potřebuje pomoc... a já nedokážu léčit. Kdo vlastně zbyl, kdo to dovede? Dragostan? Ten ano... Daniel, Daniel samozřejmě. A taky Mila. O lidech z jiných sankt si nejsem jistý... počkat, dovedla to i Mia? A možná Evelyn, tu jsem viděl nad někým se sklánět?
Zatraceně...
"No tak... pojď. Neboj se," brouknu k Víle jemně, nepřestávám ji postrkovat ke břehu a hladit po šíji a zádech. "Bude to dobrý, bude to dobrý, najdeme léčitele, ochráním tě, a bude to dobrý."