Na přivítanou

jiné New Orleans

Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Mikkel, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Jako o život dál peláším pryč od slizkosti. Ono to vlastně vůbec není 'jako', je to opravdu o život. Světlem jsem tomu možná něco udělala, ale bylo to málo. Moc málo. A sliz dál čvachtá za mnou.

Musím se ujistit jak to vlastně vypadá kolem. Před tou pomalou slizkostí už bych měla mít dobrý náskok, ale co to ostatní? Jsem si jistá že jsem nevyběhla vstříc dalšímu nebezpečí…ale to se může každou chvilkou změnit. Zastavím se proto ve svém úprku abych se proměnila zpět. Tak je to lepší. Už se mi osvědčilo že proměna z lišky na člověka za běhu obvykle končí pádem. Prostě nestačím svojí liščí rychlosti. Naopak to problém není. Z člověčí do liščí to jde jedna báseň, čtyři nohy zkrátka dělají svoje. Zastavím a soustředím se. Ale očím se nechce (1). No tak! Nemůžu se zdržovat na jednom místě, postávat jak trubka. Napínám sluch jestli se něco neblíží, všechno se ale zdá být v bezpečnější vzdálenosti. Potom prece zaslechnu známý hlas následovaný povědomou vůní.

Zrak mě přece poslechne (8).
Z pohledu ostatních se nic nezměnilo, moje oči dál jen slabě zařili, což teď ve dne ani není poznat, za to mě se svět v naprosté temnotě nahradilo světlo.
"Eddie!" zavolám nadšeně když nedaleko před sebou spatřím svou modrovlasou kamarádku. Pozvednu ruku abych Eddie zamávala, ale pak ji zase ostýchavě spustím dolů. Tohle přece není ta moje Eddie. Vždyť ona je úplně jiná. Tahle je přece z jiného světa. Dojde mi najednou.
Hned zalituji že jsem se nad tím nejprve nezamyslela. Měla jsem zkrátka radost že tu je.

Trapně odvrátím pohled a jen doufám že se můj hlásek ztratil v ruchu okolí. Taky zrovna měla jinou starost útočením na rozplzlou nechutnost, která si nedávala pokoj aby mě dál pronásledovala. Energie ani ohně, které dopadají na neforemnou hmotu to nedokážou úplně zničit.

Z mého trapného uhýbání pohledem mě vytrhne další prasknutí trhliny. Tím zmizí jeden ze slizů, ale v zápetí ho nahradí další. A není sám, s Mikkelem se objeví i Antonio. Vážně jeden horší než ten druhej.
Když jsem mu přála aby ho některá z trhlin taky hodila pryč nemyslela jsem tím hned za mnou do stejného světa. Hned si preventivně zacpu nos, alespoň dokud od nich nebudu dál. Dobře vím co ti dva dovedou.

Když už je tu, hned mu to vrátím. Jim oběma. Za všechny ty jejich 'žertíky', ponižování a nejedno bodnutí do zad. Toho sabotování a naschválů už bylo tolik že bych to nedokázala spočítat.
Mlžný opar nad bojištěm se trochu rozestoupí když na dvojici mizerů padne sloup oslnivé záře, jako kdyby stáli v měsíčním světle. Zdaleka ne tak příjemné, spaluje jako slunce mravence pod lupou (8+1).

V tu stejnou chvíli, než si vůbec stačí uvědomit záři která je obklopuje je zasáhne paralyzující křik ochromující tělo i mysl (10+1). Bezvládně padnou k zemi. Křik jsem na lidi ještě nepoužila, proto si nejsem úplně jistá co to s nimi udělá. Ale potřebuju je zastavit dřív než stačí vymyslet co by komu provedli.
O všechny zombie už nejspíš bylo postaráno. Nemohla jsem si být jistá, ale doufám že můj zásah tomu taky napomohl, že moje ovlivnění zafungovalo jak mělo.
"Ještě jsem s tebou neskončila…" zavrčím jen pro sebe když se dívám kolem co bych po něm hodila. A něco se tady najde rychle. Příhodný kus betonu nebo rozbořené zdi, stačí si jen vybrat. Dlouho se nerozmýšlím. Popadnu betonový sloupek a vší silou jím hodím rovnou na Mikkela (8+3). Skoro jednou tak vysoký a možná pětinásobek mojí váhy? Těžko se to odhaduje.

Unaveně se opřu dlaněmi o kolena jak světlo nad Mikkelem pohasíná. Dál už ho neudržím. Myslím že něco takového už dnes nesvedu. A toho křiku už taky víc nevydržím. Je to pro mě taková dvojsečná zbraň, protože mému citlivému sluchu to není úplně příjemné. Nic co bych nemohla vydržet.

Začínám pomalu pociťovat jak moje oči slábnou. Brzy znovu přijde černota. Teď ne! Je příliš brzy. Potřebuju je. Ještě ani zdaleka není po všem. Zamžourám před sebe, přes prameny vlasů které mi sjely do tváře. Ten zelenej blivajs je neúnavnej. Kousek po kousku se sune dál. A já potřebuju chvilku abych se dala do kupy. Když budu jen stát tak mě taky sežere. Tak jsem znovu na rychlém ústupu. Telepatická zpráva o důvodu proč se tohle všechno děje mě ještě popožene. Takže si za to můžeme sami... Musím doufat že tenhle jejich plán bude fungovat. Protože s tímhle jim asi pomoc nedokážu.