Zpět v pevnosti

New Orleans --> Triskelion - ošetřovna

Josefine, Oren, James, Ludwig, Lyla, Tenshi, Agnieszka, Oscar, Nikolai, Yevgeniya, Erden, Razvan, Sheena, Santiago, Luna, Lyla, Kazran, Lea, Blagden, Abayomi, Samir, Hei-Ran, Alasther, Pepe, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Heather, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Daniel se odlepil od pavučin a já opět pohledem vyhledala neznámou zachránkyni. Potvrdila mi mou domněnku, nic víc ale nedodávala. Asi ani nebylo třeba. Navíc vyhodnotila můj stav a jako kdybych nic nevážila, popadla mě do náruče.
Chtěla jsem se vzpírat, ale neměla jsem ani tolik síly, ani mi to slušnost nedovolovala. Zachránila mě.

Pak se o mou mysl ale cosi otřelo. Danielův hlas. Zpozorněla jsem.
„Počkat, prosím,“ pokusila jsem se zastavit dívku. Daniel posílá zprávu…? Díky Triskelionu jsem pochopila, co mé hlasy v hlavě znamenají a že jsem během své cesty pustinou nezešílela. Sama jsem ale tuto schopnost ke komunikaci nepoužívala, jen občas poslouchala.
Ať už mě dívka odnášela kamkoliv, musela jsem ještě využít chvíli času. Čím dál budu, tím víc mě Danielův úkol vysílí nebo bude pro mě nesplnitelný.

Snažila jsem se navázat spojení s těmi, na které jsem viděla a které jsem zčásti znala. Vybrala jsem si Lokiho, Eddie, Alexandru a Maru. Ještě nikdy jsem nekomunikovala takto, navíc s více lidmi najednou.
„Daniel říkat, ta věc živit se dírami jinam. Trhliny. Uzavřít díry?“ (4+2)
Můj překlad byl dost možná nešťastný. Přenos se ale podle mého nejspíš zdařil. Ovšem stálo mě to dost sil.
Silná bolest hlavy mě natolik ochromila, že jsem se doslova zhroutila v náručí dívky. Už jsem nic neříkala, jen jsem zavřela oči a zhluboka dýchala. Nevnímala jsem nic a přenos krystalem zpět do pevnosti jsem prožila na pokraji bezvědomí.

Když jsme se ocitli jinde, informovaly mě o tom především rozdílné vůně a zvuky.
„A.. Ano,“ zachroptila jsem na Kazranův dotaz a pokusila se vstát. (8) Ani nevím, jakým zázrakem se mi to povedlo.
S podporou Lei jsem se poté dobelhala až do nitra pevnosti. Cesta přes pláž mi přišla nekonečná, naše očištění mě doslova vycucalo, takže když mě Lea usadila ke zraněným, jen jsem přitáhla kolena k tělu a bolavou hlavu opřela o nohy.
Na ošetřovně panoval čilý ruch, ale já neměla sílu zaměstnávat zrak přes silnou migrénu. Všude byla krev, některá vědomí byla až příliš tichá, pach smrti tu čpěl intenzivně a do toho nevraživá zuřivost, kterou jsem nedokázala pochopit. A dítě. Rychlejší tlukot srdce vyčníval nad všechno.

Po chvíli jsem vnímala něčí přítomnost intenzivněji. Unaveně jsem zdvihla hlavu a spatřila mladíka, který mi podával pití.
„Díky,“ zašeptala jsem chraptivě a začala pomalu upíjet. Musela jsem se hodně soustředit, abych ovládla třas ruky a tekutinu nerozlila.
Už s prvními doušky jsem ale cítila stejný opojný pocit jako předtím ve skladu, kde mi podala životabudič Yeva. Je to to samé? Dál jsem upíjela a snažila se posbírat síly, abych případně mohla přiložit ruku k dílu. Mrzelo mě, že jsem nemohla zůstat na bojišti, ale musela jsem nyní sama uznat, že takto nemožná bych ostatním byla k ničemu.

Schůzka s želatinou

New Orleans budoucnosti → New Orleans současnosti

Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Lakshmi, Daniel, Valeria, Thadeus, Aurora, Violet

Želé kostka se pod náporem útoků rozpadla, ale nezdálo se, že by ji to mělo zabít.
To snad není možné!
Místo toho jsem začínala cítit něco jiného. Neutuchající pálení na kůži. Kurva… Pomalu mi docházelo, kdo je původcem. Stáhla jsem se a vrhla k zemi, po které jsem se začala válet. Doufala jsem, že mi to pomůže od pocitu pálení, že prostě to něco odrbu, ale vypadá to, že jsem si místo toho vrazila do křídla nějaký bordel ze sutin. (2)Já se na to můžu…

Vzhlédla jsem, abych získala přehled o situaci na bojišti. Jedna želatina se zdála celkem nepovšimnutá, ona sama si však svůj cíl vybrala.
Musím na to jít jinak. Zabít to jen tak nejde.
Přemístila jsem se k želé, které mířilo na Laimu, znovu posbírala nějakou energii z okolí (10+3) a po vzoru Eddie se pustila do želatiny zezadu energetickým ostřím v tmavě červené barvě. (6+3, 2+3)
Tedy zezadu, má to nějaké zezadu?
Snažila jsem se změnit směr jeho cesty, nasměrovat ho k nejbližší trhlině.
Rychle jsem kolem sebe ještě vytvořila energetický štít (8+3), kterým jsem se snažila tlačit želatinu v požadovaném směru. Nezbývalo jen doufat, že to bude fungovat.

Plácání v moři

bojiště New Orleans

Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Thadeus, Aurora, Violet

Plácla jsem sebou do vody. Záměrně jsem jako neplavec nevybírala hloubku, ale v mém stavu, kdy se mi na místě podlomily nohy, jsem měla nakonec co dělat i s mělčinou. Bolest se jen zvyšovala. Už jsem neměla sílu ani řehtat. V hlavě se mi mísily jen zkratkovité útržky myšlenek.
Drž se nad hladinou…
Dýchej.
Hýbej se…
Obezřetnost z vody byla utlučena rostoucí bolestí. Pálilo mě snad všechno. Okolí se rozpilo a já přestala vidět.
Jsem ještě ve vodě…?
Klesla jsem níž a začala lokat. Mé kopání a snaha dostat se zpět na vzduch přišlo málem vniveč, neměla jsem už sílu. Někdo mě ale zachytil.
Opravdu?
Nebyla jsem si jistá, zda to, co cítím, je jen můj dojem, přání nebo realita.
Přítel, nepřítel?
Dobrá otázka. Nic jsem necítila, žádné známé vůně, ani neznámé pachy. Prostě nic. Můj mozek si však jel na jiné vlně, než tělo, které se stále nepřestávalo zmítat. Naštěstí jsem začínala být slabá jako moucha a mé kopance byly spíš jako přátelské polechtání kopytem. (1)
Frkala jsem, necítila jsem krev, která mi nepřestala z nozder téct. Cítila jsem jen pálení a bolest. Znovu jsem utrápeně zakňourala a snažila se ve vodě důkladně omýt. (6) V nějakém záblesku mě napadlo i třít si bolestivá místa o mořské dno, které na mělčině nebylo tak daleko. (8)
Naštěstí s pomocí i s vlastní snahou jsem se zavčas dokázala dostat zpět na vzduch. (9) Jedinou orientací mi zůstal sluch. Boj zuřil dál. Ale já zůstávala ve svém oparu bolesti.

Měl jsem jít domů, když jsem mohl...

Josefine, Oren, James, Ludwig, Lyla, Agnieszka, Diyar, Oscar, Nikolai, Yevgeniya, Erden, Razvan, Sheena, Santiago, Luna, Lyla, Kazran, Lea, Blagden, Abayomi, Samir, Hei-Ran, Alasther, Pepe, Yuriko, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Heather, Ebsalom, Erszebet, Lilian

Ležím tam dál poměrně klidně a sleduji, jak tam vběhne další ženská. Chladný pohled, odměřený hlas a decentně naznačená otázka k popravě. Ne, že by se tím pro mě něco měnilo... Nicméně tenhle přístup znám dobře od členů Bratrstva a má to od pacifismu pěkně daleko. Další jedinec, který mi dokazuje, že nesejde na tom, co si lidi nalhávají. V obou skupinách jsou stejné typy lidí, jen u nás jich je prostě o něco více. Ale ať mi nikdo nenalhává kecy o tom, jak je Triskelion růžový a lepší, než Bratrstvo. No alespoň má ranařka ale narozdíl od hrdinky správný úsudek a jedná podobně jako já. Zcvoklou holku udržuje v bezpečné vzdálenosti pomocí nějakého štítu a ví dobře, co viděla a chápe fakt, že když se někdo na člověka vrhne, tak není čas na pokec s útočníkem... Zvláště, pokud je z ní zombík...
Mmmm... Tahle se mi líbí... Chladná logika, schopná akce, připravená si ušpinit ruce bez zájmu o to aby druhým něco dokazovala... I když tahle Japonka o tom chce asi přesvědčit spíše sebe, než mě...
Probleskne mi hlavou. Ovšem moje provokace zjevně nejsou tak účinné, jak bych chtěl... Namísto toho přijde jen výhružná hláška a pak cítím, jak mě chytá za vlasy, zvedá mi hlavu a následuje tvrdá rána o betonovou zem a spánek...

Znovu se probudím až na nějakém jiném místě. Hlava se mi ještě pořád trošku motá... Chvíli trvá než zaostřím a do nosu mě udeří nepříjemný zápach smrti a krve. Zaregistruju Kazrana, jak s někým mluví a lehce si oddechnu.
Možná mě Bratrstvo přecejen vytáhlo z problému?
Pak si ale všimnu šokovaného Orena, zraněného Razvan, moji únoskyni a letmo zahlédnu i Yevgeniyi a pochopím, že nejsem u Bratrstva, ale u Triskelionu...
To snad ne... Řekněte mi někdo, že tady je Razvan jen kvůli vážnosti situace... Proč všichni utíkají k nim? Co je na nich tak skvělého?! NIC! Skvělý... Proč já idiot z bojiště prostě neodešel? Za chyby se platí a tahle chyba mě bude asi stát hodně...
Pomyslím si trpce a když konečně přijdu nějak více k sobě a vzpamatují se trošku i mé smysly, tak mě do nosu praští ostrý zápach krve a smrti. Už na bojišti to byl těžký boj o kontrolu... A to od tama raněné odnášeli... Tady je to jako vzít závisláka na detoxu do drogového doupěte...
"ugh... Vemte mě pryč... Pryč od té vůně... Zešílím..."
Stihnu zavrčet ve své rodné japonštině sotva slyšitelně ale to jsou i poslední kousky zdravého rozumu. Snažím se v hlavě na sebe křičet, že lidé nejsou k jídlu (1) ale nemá to cenu. Ani pořádně nevnímám vlastní myšlenky. Jen tu vůni krve... Sotva to dořeknu, začnu vrčet a lehce s sebou zmítat v řetězech a natahovat hlavu k nejbližším lidem ve snaze se zakousnout

Důlěžité informace

Všichni na frontě

Ke Callumovi se dostávám úspěšně, v povzdálí si všímám i Dragostana v podobě chrliče. Call vypadá...normálně, alespoň na první pohled. Nikoliv šíleně, nikoliv jako někdo, či něco jiného. Zdání může klamat. Rychlý zběžný pohled do jeho mysli však potvrzuje, že je to skutečně on. (4+2) Nehrabu se mu v mysli nijak důkladně, spíše naopak, stačí mi jen ten známý pocit, který znám už tak dlouho. Každé myšlení je jiné, specifické a to, které vnímám u Calla, je především jeho vlastní. S něčím trochu navíc...

"Vše v pořádku?" ptám se, vnímám ale, že má nějaké důležité sdělení. "Povídej." Pobídnu ho, nechajíce ho volně mluvit, sám ale už v jeho mysli hledám, co je třeba. (8+2)
A jeho myšlenky, neboť mi připadají důležitá, se poté snažím spojit s ostatními zde, s námi všemi různě rozesetými po celém bojišti (2+2). Úkol je to ale až příliš náročný, je nás tu mnoho, s příliš velkou vzdáleností, nejde se napojit na všechny naráz, to způsobuje jen bolest hlavy a nevolnost od žaludku.
Tak jinak. Teď hledám menší skupinku, soustředím se na telepaty, jejichž myšlení je lépe uzpůsobeno telepatickému spojení, několik málo se mi podaří vyhledat, když se však pokouším rozšířit svůj dosah i na jejich zbytek, spojení ztrácím. (2+2)
Méně... Soustředěním zavřu oči, doufaje že Dragostan s Callumem mi případně zajistí bezpečí od možných útoků a snažím se najít alespoň mysli těch, telepatů, které znám. (5+2). Támhle je Diyar, Thadeus, Yuriko.... Tři. Pro začátek by tři mohli stačit.

"Je to stvořeno námi, způsobil to každý průchod, každá trhlina a přesun, dostalo to z toho energii. Potřebujeme to dostat někam, kde nemá energii, aby se jí nemohl krmit dál." Sděluji jim. "Pošlete to dál. Všem ostatním, které máte v blízkosti. Přemýšlejme, co s tím."

Ještě se přímo snažím to stejné poslat i Igorovi, který je v mých očích odborníkem na realitu, nedaří se mi ho zde ale najít (1+2) a místo úspěchu získávám jen tepavou bolest ve spánku. Překonat to.
Vymyslet, co dál. Co s tím.
Uzavřít trhliny? Uvěznit to tady? To se stále ale bude živit...námi, ne? Kdekoliv jinde to také může trhliny vytvořit, kdekoliv pod vodou i nad vodou, v jakémkoliv světě. Vesmír? Na tohle znalosti mé fyziky nestačí.

"Co uzavřít trhliny?" Tentokrát jak mluvím, aby to slyšel Callum s Dragostanem, tak se i pokouším pokračovat ve spojení s "mými" třemi telepaty (4+2) stejnou myšlenkou.
Trochu doufám, že budou úspěšní v napojení se na mysli ostatní a společně vytvořenou sítí si dokážeme sdílet možné nápady.

Na frontě

New Orleans naší reality
Aktuálně Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Diyar, Emil, Mikkel, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Antonio, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Dragostan se v podobě chrliče vydává za Callumem, stráží jeho cestu (10+3) k Danielovi.
Matisse se v podobě gryfa usilovně vzpouzí pavoučím kusadlům (5, 5, 10). Když se mu to nakonec povede, zranění jeho křídel jsou rozsáhlá a značně krvácí, a Matisse ztrácí vědomí.
Eddie s výkřikem dolétá před Nairu, stavíc se mezi děvče a kostku, která už stihla pozřít její dvojnici, a častuje želé několika energetickými ostřími (5+2, 1+2, 5+2).
Na kostku útočí i Loki, ohněm (8+3, 8+3, 5+3).
Igor vrhá telekineticky kdejakou suť po kostce kaustického želé, ze které stále trčí gigantické mravenčí nohy (6+2, 6+2, 5+2).
Kristoff si klestí cestu zombie (2+3, 1+3, 5+3), následuje Lakshmi kolísavě letící k vodě, a vida ji vyčerpaně kolabující do vody, pokouší se jí pomoci udržet se na hladině (10), zatímco se ta zbavuje leptavé slizké vrstvy.
Thadeus telekineticky brání Romana před útokem nemrtvého (5+2).
Johonaei se drží stranou, vyjma občasného zásahu světlem směrem nemrtvých (10, 9).

***

Callum s ochrankou v podobě kamenného chrliče nalézá Daniela. To je však pouhý první krok k řešení situace... stále zbývá předat informace. A zejména - vymyslet plán, co si počít dál s interdimenzionální anomální housenkou, která se prožírá energiemi realit, jako by zítřka nemělo nastat.

Zatímco hlavní nepřítel se pomalu dál hladově šine, boj s agresivní náplavou z trhlin pokračuje udatně.
Naira i Emil se pokusili o to samé, ovládnout nemrtvé a obrátit je proti sobě, a zadařilo se - dlouho to však netrvalo, a poslední z nemrtvých byl zdolán, ze zombie nic nezbylo. Tedy... nepočítáme-li Sheenu a Tenshiho, v nichž virus z cizího světa existuje živý dál.
Útok Igora přiměje první z želé kostek, vrávorající na rychle degradujících mravenčích nožkách, zakolísat směrem k jedné z prasklin, která ji vtáhne do sebe.

Místo kostky prasklina pro změnu vyhodí do bláta bojiště dvě spíše nechvalně známé tváře... Antonia a Mikkela.

Kostka C, zasypaná všemožnými útoky či blokacemi, částečně rozpadlá a už dávno nedržící krychlovitý tvar, nezastavuje se však. Stále se pomalu pohybuje směrem k druhé Naiře, jako by jí jedna verze, rozkládající se vlivem silně žíravé látky pomalu v jasně zelených 'útrobách', nestačila. Sílu leptavosti koneckonců pocítí i Lakshmi - než doletí, je její tělo v ohni, sliz se dostal skrze srst a perutě ke kůži, a zejména sliznicím způsobil nemalou paseku. Lakshmi momentálně v poloslané vodě nejbližší vodní plochy nedisponuje ani čichem, ani zrakem, ani hmatem, ani chutí, poleptaná nervová zakončení zahlcená ostrou bolestí. Kristoff v podobě velké kočky dělá co může, aby nesklouzla pod vodu úplně a nenalokala se.
Podobně jako Lakshmi na tom začíná být i Mia, ačkoliv zanechává po drápech ve slizu hluboké rýhy, látka ulpělá na kůži ji začíná leptat.

Kostka B konečně rozleptala svoje skleněné vězení a pouští se směrem Laimy.

Pavouk 1 si ani kopanci, kousanci a ohnivým dechem dračice nedal říct. Sotva se z jeho sevření vykroutí silně krvácející gryf, osminožec se s nepříjemně pisklavě znějícími zvuky a porcí zuřivosti z bolesti navrch vrhá proti ohořelému Isaacovi. Vystřelí proti němu salvu pavučiny, která zalepí mývalí nos a oči, pak se ostrými bledými kusadly zaboří do husté srsti na jeho břiše a vší silou stiskne.

Pavouk 2 je rovněž připálený a otřesený zásahy blesků, ani on se však nemíní vzdát, naopak. Čím zraněnější a nejistější jsou jeho kroky, tím víc narůstá prudkost výpadů.
Prvně se mu podaří zaútočit na Thadea a s hlasitým prasknutím kusadly sevře jeho pravou holeň. Po upíří zlomenině pak vyrazí ostrými kusadly po Elainině čenichu, jako by osminožce na medvědovi masícím zombie cosi iritovalo.

Pavouk 3 vesele využívá toho, že se jeho 'maličkosti' nikdo nevěnuje, zkroutí se nad Matissovým bezvládným tělem, a začne pilně obalovat krvácející gryfí tělo pavučinou.

Obr prchá pryč, kamsi do neznáma. Nezdá se, že by byl hrozbou ostatním... Spíš bude radiací zamořené okolí nepřátelského světa hrozbou jemu.

Drama mezi čtveřicí účastníků opodál jakoby probíhalo v úplně 'jiné realitě'. Ochranitelská Valeria, nesmlouvavá Yuriko, pevně ovládající se Tenshi a Sheena podléhající nákaze z jiného světa...
Při pokusu telepaticky kontrolovat Sheenu je Yuriko zahlcena rozporuplnými pocity. Na jednu stranu, je to Sheena. Ačkoliv alternativní verze, její mysl je tolik podobná duhovlasé kamarádce, co spolu pečovaly o Zdivočelé ještě dřív, než se svět s Výbojem zbláznil, že to skoro ani možné není.
Na druhou stranu, ta známá Sheena s neznámou tváří je teď zahlcená ochromujícím děsem a panikou, hrůzou z vlastního těla, které se rapidně mění a jehož hladu není schopná sama poručit. Podobný vjem ostatně vnímá Yuriko i u Tenshiho, ten je jen schopen se ovládnout. Prozatím. Jeho dávka viru nebyla tak vysoká, drobné prohryznutí kůže na hřbetu versus rozervané rameno... Jisté je, že ho možná čeká ten samý osud. A pokud ne, návrat k Bratrstvu a předání informací je hrozba sama o sobě.
Jako pejsek poslušná Sheena vrávorající za Yuriko a bezvládný Tenshi přehozený přes její rameno, skupinka dorazí do zázemí.

"Ne, nejsem člověk," odpoví klidným monotónním hlasem Violet podivující se Diyar. "Vyčerpání, rozumím." Jako by Kurdka nic nevážila, androidka ji jemně zvedne do náruče a přesune do zázemí, k Yuriko s Sheenou a Tenshim. A případně i Valerií, následovala-li ta Yuriko.

Tam se setkávají s Kazranem a Leou, kteří pomoci potřebou trojici přesunují krystalem zpět k hlavnímu štábu.

Obří mravencoželé monstrum: 450HP (-23 Igor) = 427HP, vtaženo prasklinou do neznáma
Želé B: 300HP
Želé C: 252HP (-73 Loki, -37 Naira, -14 Eddie, -6 Mia) = 122HP
Pavouk 1: 144HP (-14 Alexandra, -14 Isaac, -8 Mei, -6 Daniel) = 102HP
Pavouk 2: 169HP (-26 Evelyn, -25 Violet) = 118HP
Pavouk 3: 162HP
Zombie: 23ks (-6 Thomas, -5 Mara, -5 Johonaei, -2 Lotti, -2 Elaina, -1 William, -1 Laima, -1 Kristoff, -1 Thadeus) = -1ks

V zázemí

Hlavní štáb v Německu, zejména ošetřovna
Josefine, Oren, James, Ludwig, Lyla, Tenshi, Agnieszka, Diyar, Oscar, Nikolai, Yevgeniya, Erden, Razvan, Sheena, Santiago, Luna, Lyla, Kazran, Lea, Blagden, Abayomi, Samir, Hei-Ran, Alasther, Pepe, Brannen, Eliot, Naxiya, Marisol, Heather, Ebsalom, Erszebet, Lilian

"V pořádku?" prohodí klidně po přesunu Kazran. Spíše k Lei a Diyar, neb Tenshi je mimo, a Sheena musí být po přesunu a ztráty Yuričiny kontroly opět násilně zpacifikována, což Kazran zvládne hrubou silou.
Krátká cesta z pláže ke vchodu do pevnosti zdá se být nekonečnou...
Kdyby se však někdo podivoval, proč krystal nevede přímo do pevnosti, Kazran klidně odpoví.
"Vnitřek pevnosti je silně chráněn, a krátká vzdálenost mezi místem přenosu a vchodem může pomoci, kdyby se náhodou zmocnil krystalu nepřítel."

Dekontaminace je nepříjemná jako obvykle, na ošetřovnu už je to však jen kousek. A ta... je rušná, jako už dlouho ne. Zraněných je příliš na malé pokojíky i na lůžka v otevřené části, většina jich spočívá na žíněnkách pokrytých dekami v hlavní místnosti ošetřovny.

Léčitelé mají co dělat.
Yevgeniya, sama bledá až našedlá, stará se o bezvědomého Erdena.
Blagden léčí zraněného, bezvědomého Eliota.
Alasther se soustřeďuje na bezvědomého Oscara s nepěkně vyhlížejícími ranami na hlavě.
Agnieszka pomáhá s chybějícím kusem ruky vyčerpaně působící Luně, u které se choulí chundelaté štěněcí klubíčko.
Hei-Ran se snaží pomoci s rukou Samirovi, který je také při vědomí, ale vypadá, že měl za sebou i lepší dny.
Heather čistí hezky postaru zanícené zbytky zranění na stehně Razvana, který i teď sedí vedle psa Jamese a k němu stulené kotěcí Lyly.
A Lyla... druhá Lyla?? se stará o žíněnku vedle o zakrvácenou Josefine s mnoha tržnými zraněními po přenosu.
Nikolai se mezitím stará a v náručí houpe malou Emily, zatímco u něj nenaloženě sedí tlustý kocour.
Oren s výrazem šoku, Ludwig, Ebsalom a Marisol pomáhají čistit rány dalším, ke kterým se léčitelé ještě nedostali - bezvládná těla nejčastěji zraněná posledním přenosem mezi realitami, Pepe, Abayomi, Santiago, Brannen, Naxiya, Erszebet a Lilian.

U stěny leží vyrovnaní a pod prostěradly ti, kteří dnešní krušný den nezvládli.
A vedle nich, těžkými řetězy a okovy Kazran zatíží vzpouzející se Sheenu a pomalu probírajícího se Tenshiho, zatímco Lea pomáhá Diyar se usadit k ostatním čekajícím na ošetření. Tmavovlásce Oren přinese pití k posílení (Yevou ovlivněný ovocný džus).

"Připravená na další cestu pro zraněné?" nadhodí Kazran k Lei. "Jestli ne, klidně chvíli zůstaň... neustále skákat z jedné strany světa na druhou není příjemné, to chápu," poušklíbne se.

Zpacifikováno
naše realita, NO

Jistý výlet do jeho mysli, neposkytne mi příliš, co.. bych tak nějak netušila již tím předchozím zběžným.
Tenhle byl spíše za účelem způsobit mu.. trochu té jiné bolesti, když nefungovala očividně ta fyzická, kterou jsem na něm praktikovala. Jiní by se pode mnou kroutili, né-li až řvali bolestí když chystala bych se jim vykloubit rameno, či jejich tělem prohnala několik voltů..
Asi jsem se do toho ponořila více než jsem zamýšlela, protože jistá bolest, přivedla mě zpátky do reality. Ne, nestačilo to úplně na to abych jej pustila (6), ale vychytala jsem to tak tak.. Bastard.. co se to pokoušel dělat..?
I když jeho silná slova pokračují i nadále, navenek není znát, že by mě nějak zasáhla či měla na mě nějaký efekt.
"Budeš si přát, aby se tak stalo.." odvětím mu nakonec přičemž přehmátla jsem si jej rychlím pohybem, čapnutím za vlasů vzadu na hlavě, krátké nadzvednutí a následně silná rána o zem/kameny/cokoliv bylo pod námi tak, abych jeho mysl přivedla do černé nicoty (10+3) a stavu bezvědomí. Alespoň tedy pro tuto chvíli, než zjistíme co dalšího s ním.

Než se mi jej podaří zvednout, všimnu si štítu, který se zformoval kolem mě... Val.. Rychle se rozhlídnu kolem sebe, abych jí našla pohledem. Krátký, sotva vteřinoví pocit toho, že je dívka nezraněná, relativně a stále naživu však vystřídá dále znovu ostražitost.
"Val..! Je to v pořádku... Sheena je pod mojí kontrolou.." řeknu jí spěšně a jak vstanu, zvednu i jeho ze země s sebou.
"Zato on.. je to špeh od Bratrstva, vyslaný sem aby vyzvěděl o nás co nejvíce.." poukážu na bezvládného u sebe. Znovu se rozhlédnu kolem sebe, jestli nenajdu něco čím bych jej provizorně mohla spoutat (5), ale bohužel nic takového kolem sebe nenacházím.
"Vezmeme jej do hlavního stanu, rozhodne se dále potom co vlastně s ním, ale pustit jej jenom tak nemůžeme. Viděla jsem, že toho ví o nás až příliš.." řeknu jí potom dále. Nepředpokládám, že by mi s ním chtěla pomoci, přece jenom poměrně (8+3), zvládnu jej tam dostat i sama.
A co se Sheeny týkalo.. netušila jsem pořádně jak to funguje, protože tohle je zřejmě poprvé co se mi něco takového povedlo úplně.
"Pojď s námi.." řeknu dále k Sheeně, než tady s mrtvou vahou zamířím z hlavnímu stanu.

Konečně zpět v naší realitě 

 Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia,  Daniel, Valeria, Lakshmi,  Thadeus, Aurora, Violet

Když se konečně podaří Maře dostat Oscara ven s praskliny a za pomocí  Samira na moje záda a mohu ho vynést na střechu i další pokud si nasednou. 

Jenže sotva se dostaneme do bezpečí tak už zase nás to hodí jinam. Vážně tyhle nečekané přenosy nemám ráda. Když se podívám kolem sebe uvědomím si že jsme v naší realitě. Tady to ale vypadá. Bezva ke všemu se tady bojuje s pavouky a nějakým zeleným fuj. To snad ne ještě to s námi přineslo zombi vážně se jich nejde zbavit. Tak hurá do boje. Jen se dívám kdo potřebuje pomoc zombi zvládají dobře.  Takže můžu pomoc s pavouky. A nebo se pokusit zničit ten zatracený zelený hnus ale jak? Takže jdeme na pavouky přece jen jedna dračice a nebo  dokáži víc než jedna. Přispěchám na pomoc Alex a dračici jenž se pustili do nic. Jako první si podám toho jenž kousl  Alex.Jen lehce hlavou naznačím všem co jsou blízkou pavouka, aby šli stranou nechci nikoho spálit. Když jsou všichni z dosahu otevřu tlamu a použijí oheň. Hoř ty jeden přerostly šmejde(4) sakra tak tohle se moc nepovedlo. Ještě jednou přece to umím líp(8). Tak tohle je už mnohem lepší konečně jen hoř a nech všechny na pokoji.

Když se nedaří...ale aspoň jsme zpět

zasněženo → New Orleans

Evelyn, Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Lotti, Roman, Alex, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Sheena, Isaac, Zhu Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Opouštíme náš relativně bezpečný úkryt, ale zůstávat na jednom místě by již nemělo žádný smysl. Ne, když se chceme odsud dostat a to cítím, že je náš společný cíl.
Někdo po svých, někdo se veze v chaloupce na muří nožce. Běžím sněhem, který mě trochu zebe do pacek, ale zase si to vynahrazuju rychlým pohybem. Cestu hledám docela snadno, vodítka, která mi poskytli ostatní, dost pomohla najít ten správný směr, pak už to byla trochu brnkačka.


Lidi jsme našli docela rychle a i přes jazykovou bariéru a dost možná i ne úplně dobře skrývanou obezřetností vůči nám, nás pustí k sobě do opevnění. To, že o nás dopředu věděli, mě ne zrovna uklidní, v tuhle chvíli je to ale lepší než venku v zimě a sněhu. Trochu se zahřát, přeskupit, dát hlavy...no, moc toho uvnitř nezvládneme. Jejich nepřátelská reakce se vysvětlí dost rychle. Trhlina v jejich vlastním opevnění, to není něco, co chcete vidět. Hlavně s tou zkázou, kterou s sebou přináší.
K žádnému střetu nedojde, to nás dříve pohltí trhlina, já můžu jen přemítat, kam nás to vyplivne tentokrát. Teda nemůžu, protože ten pocit "roztrhnu se vejpůl" začíná být až příliš známý, nikoliv však příjemnější.

New Orleans, konečně. Měl bych z toho větší radost, kdyby mě nebolel celý pes, žaludek se mi nesnažil kroutit jako žížala a svět netočil v bláznivých barvách kolem mě. Ale žiju. Někteří to nedali. Jejich těla leží v troskách bez pohnutí, některé opět pohltí trhlina. Jiní jsou na tom dost bídně.
Snažím se přemoci nauseu, přetočit se, vyhrabat se na nohy a cestou k hlavnímu štábu sejmout pár zombíků, kteří si to míří k nám. Jenže to je bitva, kterou nemůžu tak krátkou dobu po přesunu vyhrát. Namísto, abych už stál na všech čtyřech (2), rozloučím se z obsahem svého žaludku, který vyzvracím.

Vrávoravě se stavím na všechny čtyři, abych zaměřil svou pozornost na blížící se nepřátele, připraven zaútočit, kousnout (1+2) a trhat (2+2). Namísto toho vypadám jako slon v porcelánu, teda obří pes v porcelánu, možná trochu opilý.
Lotti? Mara?Emil?
Mám pocit, že jsem někomu šlápl na nohu a švihl ocasem do oka, což bude docela bolet. Tohle bude chtít pořádnou omluvu, až se z toho svrabu dostanem. Nejenom to štěněčí omluvné zakňučení, které ze sebe dostanu.

Trochu frustrovaně zavyju, ono se to v té válečné vřavě ztratí. Možná by to chtělo trochu zcujovatět, ale na to nejsem dostatečný rapl. Přesto se nevzdávám, v očích se mě zeleně zablýskne. Už není kam se stahovat – skupinka nemrtvých je jen na pár kroků ode mě. Zombies dostanou dávku kamení, rozsápává je medvěd i bojují sami proti sobě. Zavrčím, vycením zuby, až mi z mordy začnou odkapávat sliny, popadnu nejbližšího zombíka a pořádně s jím zatřesu jako s králíkem (7+2) a je mi jedno, že mám jeho zatuchlou pachuť rozkladu na jazyku. Teď ne.
Kde je další?!

Zpět na začátek

Kdesi v zime -> New Orleans

Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Mara, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

"Děkuji, Eddie." zakousnu se do kusu sýru s chlebem, ocením i pléd, který přináší trochu více tepla. Předchozí otázku však nechávám nezodpovězenou, neboť nechci nikoho zbytečně strašit. Lepší se věnovat tomu, co je třeba udělat. V jedné věci mají totiž ostatní pravdu, sice by asi stálo za to přemýšlet, jak trhliny zavírat, v tuhle chvíli se nám to ale příliš nehodí, v tomto prostředí bychom pravděpodobně velmi rychle zahynuli.
Je třeba riskovat další přesun... A doufat.
A teď samozřejmě hledat další trhlinu nebo jiný způsob přežití.

S tím pomáhá především Igor, který v realitě vyčaruje pohyblivou chaloupku, díky které můžeme cestovat směrem, kterým jsem cítil nějaké ty skutečné, lidské myšlenky (6+2). Využívám chvíli, kdy se nemusíme ploužit sněhem a snažím se ulehčit Santiagovi s jeho zraněním a bolestí (6+2)
"Je to trochu lepší?" Ptám se, více času nám ale osud neposkytne, neboť nás náš provizorní dopravní prostředek přináší před opevnění, za kterým vím, že se nachází lidé. Skuteční lidé!
Jiní než my, jiní než jiní Nadaní! Lidé...
Pěkně nedůvěřiví lidé.
Mohu se jim však divit?

Za pomocí gestikulace a myšlenek posílaných jejich směrem se nám podaří dostat se do jejich teritoria, klidný z toho však nejsem. Oni nás nevidí rádi, vnímám z nich obavu, i jakousi vinu a upřímně bych se tu velmi nerad zdržoval déle než bude nutné.
Kdo ví kdy jim dojde trpělivost a budou nás chtít využít k vlastním praktickým účelům.

Tak toto...nebylo na dlouho. Protože svět se začne chvět dříve než stačím vymyslet možnou strategii dalšího postupu a tentokrát mi to přijde silnější, horší. Je to už konec? Je to ta poslední, než se naše tělo rozkrvácí zevnitř a přestane fungovat?
Nemám čas přemýšlet a obávat se, neboť pocit trhání již přichází - a já se opět ocitám v již známém prostředí New Orleans.

Chaos. Bojiště. Spousta myšlenek, spousta lidí, i když ne tolik, kolik bych očekával.
A spousta tvorů, kteří se sem dostali s námi a teď dělají jediné, co umí. Bojují o život.
A my s nimi. Jsem si vědom, že tohle musí mít nějaké komplexní řešení a že zabitím jednoho pavouka tenhle nepořádek nezastavím, jak ale nezabíjet pavouka, když jsem kvůli němu přilepen k zemi?
Ze rtů mi unikne tiché zanadávání, tohle zdržení před čímkoliv se mi nelíbí, nezbývá ale nic jiného než se pokusit se z toho dostat. Vzepřu se vší svou silou, snažím se odlepit a i když se to ze začátku nezdá, mám nakonec více štěstí než rozumu a z bílého povlaku se dostanu (5+3).

A co dál? Snažím se obhlédnout situaci, přehled se mi ale nedaří získat. Je tu příliš mnoho pohybu, tvorů, myslí, příliš mnoho nebezpečí i ranění, příliš mnoho všeho.
Zaměřit se na jednoho! Ano, jeden cíl, tak zní řešení.
Co třeba takový Callum, chtěl jsem na něj dávat pozor, abych se ujistil, že ho neovládá cosi cizího, kde tomu je konec?

Naštěstí jeho mysl už poměrně dobře znám, najít ho v tomhle prostředí tedy není nic zas až tak složitého (4+2), zdá se býti v pořádku, jen...Někoho hledá? Ano, vnímám že má snad nějaké informace.
Rychle se tedy vydávám jeho směrem, přičemž ještě všudepřítomným ležícím kovem zasahuji jednoho z pavouků (č.1) (4+2). Všímám si o kostky žele, ve kterém je uvězněna naše Naira. Mrtvá, mrtvá... A nemusím přemýšlet dlouho, abych tušil, že nechceme aby se žele dostalo ke komukoliv dalšímu dál. Nevím, zda to pomůže, s trochou soustředění se snažím kolem něj udělat kovovou mříž ze všeho možného harampádí, které lze jen najít (4+2)