Kedy to skončí?

Späť v New Orleans,
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Za bolestivým vzlykaní pootočím hlavu pomerne rýchlo, so strachom že štít zlyhal a jedna z mŕtvol sa cez neho dostala a nenápadne skočila na cudziu, už-už siahajúc po ďalšej energii. Priestor vnútri štítu je však čistý a modré dievča je iba zranené, nie atakované. Liečiť som nevedela, a tak prenesiem pozornosť späť na Yuriko, pripravená nás zdvihnúť hore aj bez narýchlo odchádzajúceho Kristoffa.
"Hore na budove, kde pristával čierny pegas."
Ukážem tam prstom, čakajúc že sa premiestni, no Yuriko začne bleskami metať po zombie. Skrčím obočie k sebe, energia zapraská. Chcela som nás od tých nechutných vecí čo najďalej, čo najrýchlejšie.
"Pôjdem keď sa premiestniš."
Špecifikujem, a myslím to úplne vážne. Odmietala som ju tu nechať, aj keď bola silnejšia a schopnejšia ako ja. Všetci traja budú na bezpečnom mieste skôr, ako ja.

Keby som vedela, ako zbytočné bolo si myslieť že ich viem dostať a udržať na "bezpečnom" mieste. Bolo také vôbec v tomto alebo inom svete, svete kde nás kedykoľvek kdekoľvek preniesol hlasný záblesk? Keď mi opäť mykne celým telom pri tom prekliatom zvuku, a tentokrát oprávnene, pretože ho doprevádza bolesť. Rada by som povedala že som si dnes u na ňu zvykla, ale do tichého hluku ničoty kričím bez poslucháčov úplne rovnako.
Po poslednom zážitku s premiestnením do hordy hororových stvorení ale ťahám zo seba životnú silu na štít ako prvú vec (9+3), skôr ako by začali tvary, farby a zvuky dávať zmysel. Opäť používam osvedčený systém kedy začínam od vlastnej pokožky a rozširujem ho na dva metre od tela, odtláčajúc čokoľvek, čo nebolo človek. Zároveň potláčam paniku prichádzajúcu s nevedomosťou kde nás to mohlo preniesť, neoddeliteľný stres z toho ako často sa presúvame a ako bez kontroly všetci sme. Hneď, ako dokážem reálne vidieť, registrujúc že je tu aspoň svetlo a teplo, hľadám.
Mojich. Blízkych.
Spoznávam pritom náš originálny svet, malý kúsok váhy z hrude sa odmrví - vrátilo nás to späť - no hneď na to registrujem že s nami aj hrozby z nášho, a iných svetov.
Kde boli všetci?
Biele vlasy nájdem až expresne rýchlo. Yuriko nie je ďaleko, je pri...
Cudzia modrá sa na ňu pozitívne vrhne. Keby Yuriko neuhne, myslím si že ju možno aj objať, ale s jej reakciou ma zamrazí. Útočila.
Yu!
Kým spravím prvý krok, na chvíľu ma oslepí žiara ohnivej gule prelietajúcej okolo, na ktorú sa nešťastne pozriem priamo. Viac z nutnosti ako z rýchleho premýšľania sa pokúsim zo sálajúceho horúca okolo štítu odsať energiu(5+3), doplniť zásoby, pričom sa snažím žmurkaním dostať bodky zo zraku, trochu naslepo sa v žiariacej guli hýbajúc k cieľu.

So znovuzískaným zrakom vidím, ako Yuriko pacifikuje opäť ďalšieho neznámeho z tej kopy, ktorá sa dnes objavila. Nechápala som to, pretože tesne pred tým ako skončil na zemi som ho videla držať v šachu modrú.
Úprimne, neverila som ani jednému z nich, a obaja boli pri Yuri. Blízkej, známej Yuriko.
Tej, ktorá sa svojim zásahom otvorila na ďalší útok od modrej.
Takmer zakopnem, keď sa priestorom ozve výrazný krik a na chvíľu spustím oči zo scény predo mnou v strachu že sa niečo výrazne kazí, no očividne naopak. Štít presstane nísilné rozrážať nemŕtve nechutné stvorenia, pretože tie sa prestanú hýbať za svetelným pohyblivým objektom, a začnú sa mlátiť navzájom. Či už to bol zámer alebo vedľajší produkt kriku, bolo to urobené dobre, a ja som sa aspoň mohla plne sústrediť na svoj cieľ.

Posledné kroky prebehnem, zastaviac za Yurikiným chrbtom. Ona i jej väzeň sa ocitnú pod štítom, no podozrivá útočníčka je bez milosti odtlačená, ak bola príliš blízko, a so zbraňou mieriacou na jej hlavu. Jediné, čomu rozumiem z rapídnej japončiny pri mne z naučených fráz kvôli používaniu sugescie je niečo o útočení a zabití. Očami behám medzi oboma podozrivými, modré dúhovky podobne tvrdé ako tri svety dozadu, pri zákerákovi, ktorý skončil nehybný v snehu.
"Videla som hentú na teba skočiť, Yu. Urobil aj on niečo? Sú hrozba?"
Treba ich zabiť? je podtón otázky, v zvláštnom tóne hlasu v zmesi záujmu o špeciálnu osobu a absolútnom nezáujme o ďalších dvoch.
Cítim, ako sa mi v hlave zbiera tlak sugescie, pripravená ju použiť na ženu po anglicky či na chlapa v jeho rodnej reči z obmedzenej naučenej zásoby, ak by sa jeden z nich čo i len prudšie pohol. (8+3)
Ktovie, koľko zvládnu bojovať jeden s druhým, pokým nepadnú po tom, čo to bude jednému z nich prikázané. Ani jedného som nevidela na začiatku, keď sme všetci z Triskelionu išli do tejto misie. Nepatrili k nám, nepatrili pod Triskelion. Yuriko áno. Nebola to ťažká matematika. Potrebovali sme sa zoskupiť s ostatnými - a títo tam nepatrili, tobôž nie keď medzi všetkým nebezpečím naokolo rozptyľovali jednu z mojich blízkych.

Kupa zombieků, pavouků a jiných potvor

-> New Orleans

Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Yuriko, Evelyn, Sheena, Mara, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Tak tohle je fakt chaos. Všechno se děje naráz a rozhodně není klid a ani čas se dát trochu do kupy či jen popadnout dech. Moje tělo je posilněno vším tím adrenalinem, jinak si nedokážu představit, jak je možné, že se ještě vůbec dokážu hýbat, natož bojovat!
Tedy...že se dokážu snažit bojovat. Protože zatímco moje přeměna v mývala byla úspěšná (a díky bohu za to, konečně tu nedávám na odiv svou chloubu), tak další pokusy o něco užitečného jsou fakt jenom drobnou snahou. Roryna si dokázala pomoc sama tím, že se vznesla do vzduchu a i ta lampa se mi ke konci zdála...víc ovlivněna jinými než mou. Ale to napravím! Já vám ještě ukážu, co všechno dokážu! Eh. Někdy.

Příležitostí bude víc než dost, realita se zase trochu zachvěje a sem přichází další a další, kromě našich i spousta nových cílů! Protože proč nesmíchat všechny filmové žánry do jednoho? Mít jen pavouky by přeci byla nuda, potřebujeme i trochu zombieků, ať z toho máme aspoň...Zlatou malinu, když už nic jiného.

V jednu chvíli zvažuji, že se přidám mezi raněné a odšourám se do bezpečí štábu, moje vlastní pýcha mi ale takový krok nedovolí a tak zůstávám a jen co spousta z nás zmizí, tak svého rozhodnutí intenzivně lituji. Mohla tam být postel! A teplo a jídlo a pití!
Meh, pohodlí a bezpečí je přežitek. Protože když tady nějak nezpacifikujeme všechno tohle peklo, sotva to bezpečí přetrvá na dlouho.

Na lítost navíc není úplně čas, pavouci se zase rychle hlásí o slovo a prudká bolest mi připomene, kde to jsem a co tu vlastně dělám. FAkt hodně hodně moc bych nadával, kdybych měl jak. Místo toho ze sebe vydám jen těžko identifikovatelný řev a snažím se ze sebe toho pavouka dostat. Můj pohyb nemá příliš koordinace, má jen jediný cíl - rozmáznout tu potvoru o zem! Škoda že nejsem jako ty příšery předtím. Fakt bych si přál vidět jak ten pavouk blije! Umí pavouci zvracet? Já bych ho k tomu donutil!

Místo zvracení ale přichází dračice, díky které mě pavouk pouští. Ocas se snažím rychle přitáhnout k tělu, abych to neschytal znovu, to už se ale dračice snaží pavouka sežehnout na popel - a místo toho jsem tu opět já a moje srst. To si snad osud dělá prdel! Nejdřív ledový oceán, pak ledová jeskyně a teď tohle? Jako zahřát jsem si přál, ale jinak!

Pavouky nechávám na pospas dračici a Alex a sám se věnuji drobek osobnějším problémům. I ten prohryznutý ocas jde teďka dost do pozadí, neboť mám trochu ožehavější potíže.
Rychle s sebou plácnu na zem a snažím se uhasit. Válím se v prachu a troskách a doufám, že všechny ty plameny udusím. Taky co jiného mi zbývá, voda je v tuhle chvíli dost daleko. Jaká to škoda... Pro tentokrát mi ale přeje štěstí (9) a brzy už mohu obdivovat nový žhavý sestřih mých chlupů bez přídatné bolesti.
Nebo spíš...bez nové přibývající bolesti. Fňuk. Proč nemám schopnost nic necítit?

Místo dalšího fňuk a sbírání veškerého prachu z okolí se pokusím znovu zvednout a zapojit se do boje. (2) Nebo taky ne. Už i mývalí nohy začínají být příliš slabé vším tím...hov...děním a nechci vidět, jak zbídačené musím vypadat. Klečící na zemi, kňučící, s ocasem přitisknutým ke spalenému zadku.
Už jsem říkal fňuk?
Hele jo, opečovávali tě dost dlouho. Tak bych je možná neměl nechat být sežráni?

Hořícího pavouka nechávám dračici, nechci se znovu nechat zahřát tímhle způsobem. Místo toho se už konečně i po čtyřech pouštím po pavoukovi, se kterým zápasí už Alex (7) a snažím se mu uštědřit pár vlastních ran tlapami (1). Jen škoda, že v nich není zas tolik sil a ani ta koordinace mi už tolik nejde, teď se mi lehce podařilo pohladit Alex. Promiň Možná jsem měl odejít s tou Heather...

Další pokusy o boj s pavoukem jsou už trochu lepší (5, 7), každá rána tlapou, každý pohyb vpřed mi ale bere víc a víc a sám netuším, jak dlouho ještě zvládnu pokračovat. Bylo toho hodně. Možná až moc.
Kde berou ostatní ještě tolik energie? Nebo se cítí stejně mizerně jak já, jen to nedávají najevo? Well. Ještě že existuje ten adrenalin, aspoň o ten se jde ještě opřít!

Zpátky domů

Bílá tma -> New Orleans
Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Daniel, Thomas, Violet, Igor, Loki, William, Santiago, Abayomi, štěně
potom
Diyar, Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Naira, Thadeus, Aurora, Violet

Po návratu průzkumníků a potvrzení toho, co jsem od stromů vyzjistila já, se část z nás nasoukala do chaloupky. Vypadala docela příjemně, a upřímně by mi ani nevadilo v takové zůstat, hlavně, ať nemusím ven. Jak se nás tam naskládalo víc, hned se začalo uvnitř trochu oteplovat, a Kazran tomu i připomohl plamenem v krbu.

Jo, tak to je pěkně vybavená chaloupka, pousměju se. Ani jsem si toho krbu prvně nevšimla. Úsměv se na maličkou chvilinku vytratí překvapením, když na svých ramenou ucitím nečekanou váhu - rychle trnu hlavou kolem sebe a pohled mi padne na tmavovláska. On dokáže číst myšlenky či co? Nebo jsem byla až tak čitelná? Každopádně za chvíli jsem se usmála zase, a ještě o trošku víc, zatímco jsem se k němu přitulila. Teplo... Příjemné. Takhle by to šlo, takhle by to rozhodně šlo.

"Díky," hlesnu směrem k němu a nechám své promrzlé tělo, aby se pomalu z té zimy vzpamatovalo. Využívám toho, dokud to jde, a zdá se, že jsem vybrala dobře, protože netrvá to příliš dlouho a ocitím se opět nohama na sněhu. Nebo ve sněhu. Vlastně se nějak celá se najednou ocitnu ve sněhu... Bezva. Třes a zima se pomalu začíná vkrádat do mého těla, opět. Zabalím se do ponča a snažím se udržet klepání zubů na minimu.

Radši ani nemluvím, jen sledují dění. Povede se nám dostat se dovnitř hradeb, ani upřímně nevím jak. I když... Ohlížím se kolem sebe a sleduji zbraně mířící na nás... Přejede mi mráz po zádech, a já nedokážu rozlišit, jestli je to pouze zimou, nebo těmi všemi ostrými hroty namířenými na naši skupinku. A pak mi padne na trhlinu, tu obrovskou ránu v časoprostoru a... No, rozhodně se na další cestu netěším, ačkoliv mě to snad zároveň dostane z téhle mizerné zimy. A pak-

--------

Znovu bolest, tahání... a jsme vyplivnuti v novém místě. První, co mě praští přes nos, je o dost teplejší a vlhčí vzduch. Snažím se rychle otevřít oči, zjistit, kde to vlastně jsem... zvednout se, ale i to hrozně bolí. Všechno zas tak moc zatraceně bolí. Chvíli mi trvá, než všechno můj mozek zpracuje.

New Orleans, dorazí po chvíli odpověď. Jsme zase zpátky. Oddechla bych si, kdyby k tomu byl důvod. Zbývalo nás méně, o dost méně, a tohle místo nevypadalo vůbec o nic lépe, než když jsme ho opustili první trhlinou. Snažím se registrovat všechny přítomné tváře, moc času na to však nedostanu. Vytrhne mě z toho podivné chrčení. Trhnu hlavou směrem ke zvuku a uvidím... zombíky?!?

Několik z nich se vrhá na mě. První, co mě instinktivně napadá, je zachytit je svými i okolními šlahouny a zastavit je tam, kde jsou. (6+2) Zatnu zuby ze snahy nevyjíknout leknutím.

"Zůstaň!" vyjeknu na nemrtvé. Pak se pokouším šlahouny obmotat hlavu jednoho z nich, ale zdá se, že to už se jim příliš dělat nechce. (2+2) "No tak... Musíme se ho zbavit..." snažím se přemluvit okolní přírodu, zdá se však marně. (1+2) Rychle se tak snažím zapojit své vlasy, které už jsou o něco ochotnější se hýbat (7+2) - snažím se tedy obmotat zombíkovi krk, a pak trhnutím utrhnout hlavu. (10+2) Doufala jsem, že tohle k jeho zneškodnění bude stačit. Zatímco se snažím udržet i ostatní zombíky ode mě, poohlédnu se po ostatních napadených, jak jsou na tom. Snad si vedou lépe než já.

Je to ještě horší

New Orleans

Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Diyar, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, >Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Chvíli jsme tedy ještě strávili v našem úkrytu, kde jsme se hřáli v námi vytvořeném teplu. Celkově jsem si v ten moment přišel o dost lépe, než o chvíli předtím. Představil jsem se všem neznámým, které se zde nacházeli a krom toho cítil jistou nejistotu ohledně návratu na bojové pole. Nikdy jsem nebyl žádný rváč, ale vím, že i když jedna část ve mě řve, že se jí ta nechce, tak se musíme vrátit. Nemůžeme nechat ostatní padnout a spolu s tím už tak zničený svět, i když by možná nebylo na škodu pak celý Triskelion přesunou prostě do jiné reality, kde nedošlo ke všem těm katastrofám.
Jako cestou domů je nám prasklina, který by se měla nacházet v jakémsi táboře místních obyvatel. Kromě toho padla i teorie, že používání prasklin vede k jejich rozšiřování. Možná na tom něco je, ale hlavní zdroj prasklin je zjevný a dokud se jej nezbavíme, tak to nepřestane a navíc nás čekají další přesuny, které se vybírají svou daň.
Eddie se ě snaží svým způsobem uklidnit, ale už to není tolik zapotřebí jako před malou chvílí, kdy jsem měl pocit, že vše v co věřím je vlastně o ničem a nemá to žádný smysl a, že by se opravdu více vyplatilo uctívat tu temnou věc s hromadou očí, než Jitřenku. Sice jsem ho nikdy neuctíval nějak extra, ale vzhledem k tomu co vše vychází z těch portálů by se mohl také ukázat a pomoci třeba jednomu ze svých zjevně posledních uctívačů.
Každopádně Ediie poděkuji.

Igor a chaloupka na kuří nožce. Celkově by to mohlo znít jako nějaký název pro smyšlený příběh, ale ten tu právě před námi ožil a mi se následně uvnitř chaloupky vydáváme směrem k prasklině mezi světy.
K té se nakonec opravdu dostaneme a za nepříjemných pohledů obyvatelů osady se vydáváme ještě na jeden skok skrze realitu. Nyní snad už opět zpátky do naší reality. Musím přiznat, že procházet mezi tím ozbrojeným davem mělo své jisté kouzlo. Všechna ta nedůvěra, jistá nenávist. To vše z nich vyzařovalo i když zde byla jazyková bariéra, ale i tak šlo vše krásně vnímat.

Můj drahá žaludek a vnitřní orgány si opět zahráli na židličkovanou a já jen doufám, že se nakonec všechny vrátili na svoje původní místa, stejně jako já, když se opět ocitám na bojišti.

Celá situace na bojišti je opravdu hrůzostrašná a opět se na mojí mysl začne hnát podivný pocit, který jsem z svůj život zažil jen málokrát, ale co je svět v prdeli, tak se začal objevovat celkem často. Nyní však není čas na to, aby jsem zkoprněl a tak se přeměňuji a opět se vznesu dávajíc pozor na možné blesky, které by mne chtěli poslat do jiné reality.
Během toho všeho si stále pouze jen opakuji v hlavě modlitby a doufám v zázrak, díky kterému se nám povede tohle nějak vyřešit.

Jako první se zaměřím na problém, který je mi nejvíce nepříjemný a sice nemrtvé. Schránky, které v sobě mají život, i když by už neměli mít. I když jde o schopnost, kterou jsem nikdy nechtěl použít, tak tohle je do jisté míry ještě v rámci tolerance, jelikož neoživuji mrtvé, ale snažím se ovlivnit už oživené.
Pokusím se tedy ovládnout nemrtvé (6) a následně je poštvat proti sobě samým (3)(6)

Pokec

Yuriko

Ležím tam a poslouchám, jak měla věc pod kontrolou... Já viděl jen to jak na ni pokřikuje, že jsou kamarádky... Tomu neříkám kontrola ale nemám zrovna chuť se s ní hádat... A samozřejmě netuším, že umí nějakou telepatii ani jestli to funguje na uklidnění nakažených...
Potom ucítím probíhat elektřinu mým tělem. Svaly se stahují a povolují, přičemž se tělo nekontrolovatelně třese a tohle už i bolí... Zavrčím přitom a když to přejde, tak ještě chvíli oddechuju "Ty vyhrožuješ mě, já zase tobě... Podle mě je to rozkošné... Nemyslíš?" Zeptám zatímco se snažím uklidnit dech a doširoka se usměju "Zabít mě? Hmmm... Máš na to srdíčko křepelko? Ušpinit si ruce?" Zeptám se trošku vyzývavě... Na to ale slečinka přečte další vzpomínky a myšlenky v mé mysli...
Ve vzpomínkách nepochybně najde misi zjistit kde je tábor Triskelionu. Má být někde v tomto státě... Jenže sotva jsem vešel do prvního města, tak místo hledání mě vtáhla ta dimenzionální trhlina... Informace o tom, kdo co umí v zadání mise nebylo. Při splnění mise by to byl pěkný bonus k dobru, ovšem bez hlavní informace je to jen výmluva... Alespoň takhle to vnímám já. Taky v mysli vidí myšlenky na to, jak se krotím aby jsem si udržel sebe sama. Bolest z pokousaného místa na hřbetu, strach, že přijdu o rozum a změním se úplně jako tady její kamarádka... A s tím spojenou snahu ji vyprovokovat k ráně z milosti... Pořád lepší než se stát zombíkem ne?
Cítím tu křepelku nad sebou... Pořád... A pořád si musím opakovat že lidé nejsou k jídlu... Nechci se stát bezmyšlenkovitou kousající bestií.. Soustředím se na místa, kde mi drží ruce a tam aktivuji svoji desintegraci... To mluvení mě unavuje a taky ji chci vrátit ten nepříjemný výboj (4+2) Lehce ji tedy poškodím ty její ručičky a dá se říct, že ji mírně poleptám dlaně.... Nic velkého ale taky to zabolí...
"Víš... Je mi jedno co dokážeš... Myslíš, že se bojím smrti? Nebo trošky bolesti? To zkoušej na ty posery, co od nás utekli k vám..." Odpovím pobaveně, ale jde jen o další provokaci...
Od toho jejího výboje je nějak těžší se krotit... Začnu trochu vrčet a otáčím k ní hlavu.
Jídlo... Teplo... Chci to... Voní nádherně... Chci to sníst... Mám hlad! Ne... NE!! Kurva! (6)
Zamrkám, když si uvědomím, co dělám a otočím hlavu zpět. Vztekle zavrčím. "No tak co křepelko? Dokážeš zabít?" Zeptám se naštvaně a ztěžka oddechuju. Nevím, jestli se takhle mám krotit po zbytek života, ale mám z toho strach... Ať mě dorazí a bude klid... Netuším jak se toho zbavit... Nevěřím, že mi Bratrstvo pomůže z dobré vůle... Vlastně takovou dobrou vůli nemá nikdo... Každý něco chce...

Výslech
naše realita, NO

Tenshi

Bylo to skoro jako kdybych viděla rudě..
Vlastně k tomu příliš ani nechybělo.. což možná bylo jeho jediným štěstím.. protože to bylo to, co mě drželo od toho, abych mu neutrhala všechny končetiny tady přímo na místě.. Možná byla Sheen z jiného světa, ale pořád.. byla to Sheen. Byla to kamarádka.. a to se blízkým nedělá. Zejména, když jsem měla věc pod kontrolou.
Co krapet překvapilo mě, že dokázal mluvit mou mateřštinou. Což nevidí se v dnešní době příliš často. Nicméně ani to mu nikterak nepomůže. Pořád to byl on, kdo napadl přímo před mýma očima Sheenu.
"Nikdo se tě o pomoc neprosil.. měla jsem věci pod kontrolou.." syknu tiše zpátky rodným jazykem.
Ne, dny kdy jsem byla slabá a ustrašená, schovávajíc se v koutech a stínech byly pryč. Jsem silná, silná na to, abych ochránila nejenom sebe, ale i ty, na kterých mi kdy tady záleželo. Neb byly to jediné, co jsem kdy měla možnost považovat za ´rodinu´.
Trochu vrtalo mi hlavou.. proč nekroutil se nyní v bolestech? Nebyla jsem zrovna mírná, nejenom při tom sražení ale stejně tak i nyní.. to jak kroutila jsem mu rukou, ramenem muselo vyvolávat nějakou bolest.. či jsem mu je přitom nějak poškodila..? Ne, to není možné. Něco s ním nebylo v pořádku..
Jenže pak, místo aby zpytoval svoje chování, projevil alespoň trochu pokory, když drží jej někdo kousek od vlastní smrti..
Za tyhle jeho opovážlivý slova, proběhne mu tělem pár voltů s mých vlastních rukou (5+3).
"Znám Bratrstvo... hladově zhltne a pozře jakoukoliv informaci, která se týká nás.." pronesu k němu.
"Pokoušíš se mi vyhrožovat svými schopnostmi..? Pocítil si sotva zlomek toho, co dokážu.." pokračuji ve svém studeném tónu. Přemýšlejíc co by mu tak mohlo více rozvázat jazyk.. že by trocha ohně (2)? Nah, zřejmě to budu muset trénovat více.. nicméně pořád tu bylo něco, co ovládala jsem dostatečně a stejně tak i trénovala. Pokud nechce se mu mluvit, dokážu si informace zjistit i sama.. což i následně udělám když vniknu do jeho mysli (4+3) a né zrovna šetrným způsobem začnu procházet jeho myslí, vzpomínkami..

Support

New Orleans
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora

Thomas nemá zjevně na diskuze náladu. Průzkum tedy probíhá spíš potichu. Skenuji důkladně prostředí krok za krokem, opatrně našlapujíc ve sněhu, v blízkosti lidí podob cervida, ursida a canida.
Objevujeme opevnění... a brzy se už jako celá skupina přesunujeme k němu.
A pak dovnitř.
A pak...

Chvíli po přenosu mi trvá opět uspořádat vše, aby fungovalo, jak má. I když experience z předchozí restorace pomáhá v rychlosti, minoritní poškození systémů se ukazuje po každém přenosu o něco rozsáhlejší.
Narušené soubory paměti zpomalují moje uvědomění, chvíli jen mlčky sedím na zemi, zatímco skeny a regenerace běží.
Luna!
Lunu i jejího malého canida odnášejí kamsi pryč. Je mi řečeno, že do bezpečí.
Zůstávám.
Logicky musím, moje jednotka je stále funkční a tak potřebuji plnit účel chránit.

Zaostřím na dívku, která se pohybuje o jedné noze. Její obličej pokrývá bílá látka. Naturální vláknitý protein, bezesporu produkt okolních gigantických arachnidů.
Zamířím k ní spěšně, s pravděpodobností na 97% ji látka konzistencí a lokací musí dusit.
Jenže pomoct není tak lehké... bílé arachnidí hedvábí se lepí a táhne (4), a brzy mám olepené paže i prsty, aniž bych dívce nějak více pomohla.
Teprve druhý pokus je úspěšný (6), konečně se může nadechnout... podepřu ji.

"Jak se cítíš?" zeptám se jemným, monotónním hlasem. Druhou rukou zdvihnu proti arachnidovi, který ji zasáhl, a uštědřím mu několik zásahů elektrickým výbojem (6+1, 8+1).

Caught in a web! Soon you'll be...nope

New Orleans

Evelyn, Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Naira, Yuriko, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Nepřátelé jsou sice dotěrný, až to bolí, ale my se rozhodně nevzdáváme. S osminohými bestiemi se neseru jen já, ale i Isaac, Diyar a pár dalších. Ten můj si vesele podává i Matisse.
Hlasitě zakleju a začnu nadávat, když zjistím, že se najednou nemůžu pohnout.
Sakra, můžete dneska už nechat moje nohy na pokoji?! Neříkal mi někdo, že bych, hlavně ten kotník, měla mít v klidu? Ne, že bych měla zrovna na výběr, ale jako bych já někdy nebyla horká hlava, když jde o zápas. Teda bitku v tomhle případě.

Snažím se je vytáhnout z té nechutné lepkavé….jak to jen nazvat, ale lepší slovo než sračka mě teď nenapadá, ale to svinstvo drží jako přibité (1), téměř ztratím rovnováhu a na chvíli ztratím koncentraci. To se mi fakt nehodí.

Je nás kolem zase o něco víc, což je super...i když pro některé je to – do prdele už – konečná. Moc se v tom teď hrabat ale nejde, protože stejně tak to tomu nadělení, co taky máme, přišlo další nepříjemné překvápko. Pevně sevřu zuby, abych se znova naštvaně podívala na tu potvoru kousek ode mě a poslala mu leteckou poštou pneumatiku hezky do té jeho kebule (6+1). Třeba se mu konečně rozsvítí.

Začínám bejt trochu unavená, ale to je věc, kterou si rozhodně přiznávat nechci. To by bylo jako obrazně plácat dlaní do žíněnky, že se vzdávám jako ten největší srab. Druhý pokus uvolnit si nohy je mnohem lepší (6). Bižola nebyla moje silná stránka, kdo ví, co to všechno obsahuje a fakt nechci zjišťovat, co by to mohlo provést při delším kontaktu. Jsou volný a to znamená jediné – další kopanec do pavouka (5+2).

Home, sweet home

New Orleans

Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Tenshi, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet

Dorazili jsme k tomu městu. Domluva není snadná ale jak se říká - rukama nohama a kreslením obrázků v krajním případě se domluvíte všude... Nakonec nás tedy vpustili dál a dívali se na nás velmi nevraživě. Skoro jsem měl pocit, že nás pustili jen proto, aby nás mohli záhy popravit... Ale neútočí... Jen se na nás naštvaně a nedůvěřivě dívají. Pohled na krvavé stopy, rozbořené budovy a následky po trhlině je stejně děsivý jako byl v domovském světě... I když tady se po zemi neválí tolik mrtvých... Ale to už přijde další výboj a vyhodí nás zase jinde... Po kolikáté to už je? Nikdy se nestihnu pořádně rozhlédnout a už mě to hází jinam... Ten pocit je pokaždé bolestivější a já jen doufám, že tentokrát nikdo nepřijde o končetinu nebo o život... A když mě to vyhodí, tak ještě chvíli ležím
Uhh... Po kolikáté už? Počtvrté? Už dost...
Pomyslím si ztrápeně a pomalu otevírám oči. A vidím místo, kde to celé začalo. Náš domovský svět... A spoustu různých... Návštěvníků... Divné slizy, velké mravence a Zombíky, kteří se rozhodli zamířit k nám... Rychle se pokusím postavit a pokud mě to vyhodilo zase v lidské podobě, tak se přeměním do podoby jelena a zhodnotím situaci. S jednou skupinkou zápolí povědomá medvědice, do jiné skupinky létají ohnivé koule od jiné slečny... K té druhé skupince se raději přibližovat nebudu a spíše pomohu medvědici. Rozběhnu se k ní a zamířím na zombíky za ní, případně do skupinky, která by se k ní blížila, abych ji usnadnil boj a nemusela se starat o celé své okolí. Za běhu nastavím parohy a pokusím se je srazit k zemi (10) a následně, když přes povalené zombíky přebíhám, tak jim kopyty rozdupu hlavy na kaši. (9+3)