Pártíme!

pevnost Holtgast, společenka

Hezky se nám to tady plní, jen co je pravda. A někteří z ostatních to – stejně jako já – vzali jako možnost je vánočně vyfiknout. Při pohledu na Emilův svetr se tlemím jako puberťačka, Mei má na sobě nějaký nobl čínský šaty, který jí neskutečně seknou.
Na baru začíná být trochu plno, když se tam nachomejtne i Dominik a nabídka vánočních nápojů je najednou mnohem barevnější.
"Sakra, já mám teď zrovna nalito, ale vím, za kým má přijít, až budu potřebovat dolejt," zazubím se na něj a vlastně přesně v tom okamžiku mám plný ruce, protože vyfasuju ne jedno, ale hned dvě svařená vína, které mi vrazí Mara, aby se nezdržovala.
Sotva stihnu vypálit "Dík.", ale ona už se věnuje jiným.

Otočím hlavou, když zaslechnu kompliment na můj vánoční večírkový úbor. Rychle položím oba svařáky na stůl a otočím se kolem dokola. Jako nic extra na těch šatech není –max zepředu, ale efekt je efekt.
Xavier je docela fajn, je prdel se s ním na tréningu kočkovat v podobě. Sem tam mě napadlo, proč zůstává tak, jak je, ale pak jsem to nějak přestala řešit. Nějakej důvod k tomu m, a kdyby chtěl, na vážnej pokec tady máme Julii, ne?
Díkes. Je super, že jsi přišel. Tobě by slušela nějaká ta červeno-zelená károvaná vánoční mašle, co myslíš?" pozdravím jej taky, než se vydá dál za Val a Jamesem.

Zastříhám ušima, když někde od stolu s občerstvením zaslechnu Orena mluvit o nějakým vánočním filmu. Sice tady máme mraky chlastu – a tomu já ne neřeknu, ale když někdo řekne slovo vánoční film, moje huba má zelenou.
"Orene, kdyby ještě někdo chtěl, to je ale super nápad! Já každý Vánoce čuměla na Gremliny, ale kouknu na cokoliv," ozvu se směrem k němu ještě od baru. Moc nechybí a málem se pustím do congy.

Ale to už mě objímá Elaina, teda je to jen takové postrašení, ale pořád je fajn tady mít někoho z Bratrstva, co jsem přišla o Félixe a Deepaka a tahle holčina byla docela fajn. Ve svém předchozím životě bychom se asi moc nekámošily, ale tady je to prostě jinak.
"Jako jo, máš recht, já a šaty to je sprosté slovo. Ale jsou Vánoce a vlastně jsem podobný hadry měla na vánočních exhibicích – táta jako Santa, máma se sobí čelenkou a my se ségrou v tomhletom. A přiznám se, že ty blond vlasy mě trochu serou, ale jeden večer to vydržím. Na, pojďme si připít na Vánoce!" přišoupnu k ní jeden svařák, kterej moc hezký voní. "Dělalas teď na nějakých těch svých hračičkách nebo tak něco?" začnu drmolit, ale víc toho říct nestihnu, protože mě najednou převálcuje Lotti v podobném vohozu, jako mám já.
Přísahám, že jsme si nic nedomlouvaly!
Jo, santí ségry! Dobře ty! Fist bump?" navrhnu s úsměvem od ucha k uchu a nastavuju pěst. "Jak si to rozdělíme? Která bude mít seznam, těch, co byli hodný a která, těch, co zlobili?" zašklebím se, až se mi ďábelsky nakrčí nosík. I když – bohužel dárky pro nikoho nemám – na nějaké vyrábění jsem totálně levá, pozvat na rundu nemá smysl...ale možná něco vymyslím, až budu mít v krvi.
Co jsem to chtěla? Jo, přiťuknout si s Elainou a začít pít.
"Tak, holky, na Vánoce?" nabídnu jak Elaině, tak Lotti.

Zamávám na pozdrav Igorovi a konečně se napiju vánočního svařáku. Na to, že jedu spíš v pivu a whiskey, to není vůbec špatné. Když si nedám pozor, tak se pořádně zlískám.

"A hele, kdopak se nám tady vykotil," šťouchnu lehce loktem do Lotti, když si to k nám šine Santiago v santovském a s košíkem plným...to jsou kondomy? Tak si myslím, že vím, kdo bude mít na starosti "Naughty list".
"A hele, koho sem sobi nesou," zahalekám na pozdrav, opřu se lokty o bar a znovu upiju svařáku.
Společenka se pomalu plní dalšími lidi, teda třeba Calluma tady nevidím – škoda, ráda bych si popovídala, ale je mi jasný, že bude nejspíš někde sám se sebou.
A tady to začíná fakt vypadat na superní párty.

Další dny a další trable

Rozhovory v zahrádkách byli v celku příjemné, chvíli jsem věnoval pozornost stydlivé Laimě, chvíli taky rozhodné Agnezs. Během večera jsem se dostal i k rozhovoru s Xavierem a samozřejmě jsem nezapomínal ani na Matisse, kvůli němu jsem tu vlastně hlavně byl. Nepil sem moc, jak jsem už zmiňoval, cítil jsem zodpovědnost za to, aby Matisse dnes dorazil na pokoj v pořádku a aby v opilosti neudělal unáhlené rozhodnutí. Jak jsem očekával, Emil zrovna moc zábran neměl, nicméně, to už je jen jeho věc a já ho za to neodsuzuji.
Že jsem se jeden večer choval já slušně samozřejmě neznamená, že jsem svatoušek…

Ráno byli myšlenky všech však úplně jinde. Mnoho lidí se ocitlo v bezvědomí a jelikož byli všichni z jiných dimenzí, nemohli jsme popřít, že to mělo souvislost s anomálií, kterou jsme porazili. Krom ovlivnění léků, nebo obvazů jsem nemohl na ošetřovně příliš pomoci, proto jsem se snažil zastoupit co nejvíce nemocných v povinnostech v pevnosti, aby byl stále chod plynulý.
Sem tam jsem samozřejmě zašel všechny omrknout, pokud bylo třeba, vystřídal jsem zdravotníky na hlídce, aby si mohli odpočinout.
Jednoho dne o půlnoci se vše rozuzlilo. Někteří zemřeli, jiný zemřeli naprosto nečekaně. Jakoby smrt namířila svou moc na všechny z jiných světů, ale některým někdo vstoupil do cesty. Nicméně zbytek přeživších se začal probouzet.

Na pohřbu jsem byl přítomen a v tichosti jsem uctil mrtvé.

Za celý uplynulý čas jsem nezapomněl popřát k narozeninám oslavencům. Pokusil jsem se zdokonalit svoje umění v pískových sochách, Nikolai dostal kočičku, protože v nich má velikou oblibu, Aurora nahou ženu s bujnými křivkami, vlastně ze stejného důvodu. Isaacovi jsem vyrobil malého mývala, ale chvíli jsem uvažoval, jestli by ta nahá ženská nebyla taky dobrá volba, Santimu jsem vyrobil pěkně vyvinutou pánskou sošku a Richardovi, vzhledem k jeho skvělé pověsti, andílka.

Vánoční svátky u nás probíhali sice trochu jinak, ale tradicí jsem se více méně stejně držel jen kvůli turistům a navíc jsem na cestách po světě pochopil, jak to chodí jinde, takže jsem neměl problém s tím, jak se slavili svátky zde. Vlastně bylo docela příjemné, že lidi se najednou tváří trochu líp, po tom, čím jsme si prošli poslední dobou. Svůj oděv na večer jsem příliš neměnil, umytý a navoněný jsem si oblékl aladinky a rozepnutou košili v zelené barvě, abych ladil alespoň se stromečkem. V Žabkách jsem poté vyrazil do společenské místnosti.

„Hm, tady to pěkně voní..“ poznamenal jsem k nejbližším po vstupu do místnosti. S milým úsměvem jsem požádal o svařené víno, které zde nabízela Mara, poté jsem se i s hrnkem posadil do tureckého sedu na zem ke krbu.
Konverzaci kolem jsem zatím zanechal volný průběh…

Mezi knihami

Holtgast, knihovna

Nebyla jsem si jistá, zda Callově odpovědi rozumím, ale vyznělo to jako kompliment, a tak jsem zdvořile přikývla. Dál jsem zůstávala trochu obezřetná. Jeho osobnost mi nijak nevadila, vlastně by se dalo říci, že to bylo naopak. Měl klidnou, přiměřeně zvídavou povahu. Ale jeho nitro zůstávalo od poslední bitvy zahalené. A nyní, na malou chvíli, jsem měla dojem, že cítím i myšlenky toho druhého.

Jemně jsem zamrkala, abych se opět soustředila na svůj protějšek, když se rozpovídal o své oblíbené četbě. Přeci jen mě to stálo dvojnásobné úsilí soustředit se na angličtinu, obzvlášť když někdo mluvil květnatěji než jiní obyvatelé pevnosti.
Jméno autora, kterého Callum zmínil, mi bylo pochopitelně naprosto neznámé. Další otázka mě však donutila přemýšlet.
Znovu jsem se zahleděla na dětskou knížku ve svém klíně, než jsem svůj pohled zdvihla zpět.

“Nechápu asi základ tohoto svátku,” trochu jsem svraštěla obočí. “Oslavujete narození Ježíše nebo hojnost? A proč tedy mluvíte o Ježíšovi? Co pro vás on znamená?”
Přišlo mi to takové pomotané. V knize si ten příběh narození připomínali, znělo to jako pohádka. Ale poté to bylo o jídle, pití, darech, bohatství… A jaký to dává smysl s dítětem ve stáji? A proč ten den slaví všichni, i když nejsou křesťané?

O svátcích

pevnost Holtgast, kuchyň

Oplatila jsem Willův úsměv a krátce pohlédla na jeho ruce. Nezírala jsem dlouho, ale přítomnost tetování mi neušla. Co všechno má? Sama jsem žádné neměla, mamá by asi kleplo a i když mně se tetování líbila, s jehlou už jsem si tolik nerozuměla. Měla jsem vcelku mizerný práh bolesti. Aspoň v té době.
Když Will krátce oslovil Heather, tak nějak mi teprve docvaklo, že tu je. Ohlédla jsem se za ní a i jí jsem věnovala krátký úsměv, než jsem se vrátila ke své práci a zaposlouchala se do Willova vyprávění.
Mluvil vtipně, poutavě a já se přistihla, jak se tu a tam culím. Nepřerušovala jsem ho, ale někdy jsem se na něj podívala. Bylo hezké sledovat někoho, kdo tak zapáleně mluvil o svých rodinných tradicích. Jen k poslednímu zvyku jsem promluvila: “To s tou svíčkou… To je moc hezké.” I když dnes žádné hosty čekat nemůžeme a budeme za to spíš rádi, hned bych věděla, kde tu svíčku zapálit jinde.

Willova otázka zůstala nezodpovězena, protože do kuchyně dorazila Naira. Další z těch, které mi byly neznámé, ale u kterých to příliš zvláštní nebylo. Ta tichá dívka mi podle všeho nebyla ani předtím tolik známá.
“Díky, dala bych si jasmínový,” přidala jsem se k Naiřinu přání a dál zatím pokračovala v dokončování čokoládových kuliček.

“Moje rodina byla smíšená. Tatínek pocházel z Německa, maminka byla hinduistka, ale nechala se kvůli tatínkovi pokřtít. Takže Vánoce se u nás doma slavili. Nakonec Indové slaví všechno, co se dá,” zasmála jsem se při svých vzpomínkách. Indové byli v tomto vskutku vynalézaví a každé náboženství dostalo své dva dny svátků, kdy i ostatní pracovali méně a leckdy se k oslavám připojili ve svém duchu.
“Sešli jsme se celá široká rodina, a to bylo opravdu hodně lidí. Všichni se vždy sjeli 24. na slavnostní večeři. Dárečky se předávali tak nějak všude, sice se dětem říká, že je nosí Otec Vánoc, ale většinou se to nijak netají jako v Evropě a dárky se neschovávají. Určitě jsme ale chodili na půlnoční, kdy jsme v průvodu přivedli sošku jezulátka do kostela. Hodně se zpívalo, všude papírové hvězdy, svíčky, květiny.”
Trochu zasněně jsem se culila nad svými vzpomínkami,plné světel a barev.

Blízki, nedôležití, niečo medzi tým a jeden "bodaj by mŕtvy"

Spoločenka

Na pár sekúnd sa prestanem skoro úplne hýbať, keď si vypočujem Nikovu žiadosť.
Ako ma mohla nenapadnúť Varvara? Kedy som zabudla na Varvaru?
Mám pocit, že je to dôležité, že by som mala cítiť...hanbu, ľútosť, paniku nad tým prečo som to neurobila automaticky. Myslím, že by to malo byť dôležité, aj keď nič z toho neprichádza. Čo však príde, keď si to prikážem, je jej podoba zo spomienok.
Bola pre Nika dôležitá. Sedávala som pri nej v mačacej podobe, zo začiatku. Pamätám si ju. Pamätám si, že som ju mala rada. Mala som na to myslieť.
Zatvárim sa teda ospravedlňujúco, dajúc sa do pohybu a s istotou prikyvujúc hlavou.
"Samozrejme že áno. Viem si ju predstaviť, snáď sa bude čo najviac podobať."
Jemný úsmev pre jemného Nika je jednoduché a prirodzené si vybaviť a pretaviť do reality a je to iba dôkaz o tom, koľkokrát sa mu podarilo mi ho vyčarovať na tvári odkedy sa poznáme.

Potichu nepokojne vydýchnem vzduch nosom, keď Jamie odvráti zlatú hlavu preč.
Jedáva čoraz menej, čohokoľvek čo mu dám. Ako ho mám udržať pri zdraví a v bezpečí?
Nebolo to správne, aby nejedol. Zo všetkého obmedzeného, čo som si dovolila udržať v sebe, som vedela že to stihnutie ramien a krku cítim strach, obavy. Čo ak prestane jesť úplne? Čim ho presvedčím aby to nerobil? Sugesciu som odmietala. Bola to jedna z vecí, čo som navsugerovala sama sebe pred zrkadlom - jedna z tých čo som nechcela zabudnúť. Nesmela. Žiadne ovládanie Dôležitých.

Začnem odťahovať dlaň, keď vojde Raz. Jeho hlas začujem len čo vojde a kým si berie víno a po svojom zdraví ostatných, prejdem ho pohľadom.
Celý. Zdravý. Živý. V poriadku.
S jeho klasickým zmyslom pre humor.
Je tretí človek, pri ktorom mi zmäkne pohľad.
"Ten som mu ponúkala cez obed, ale môžeme to skúsiť aj viac krát. Každý deň sa snažím mu skúsiť dať všetko, pre istotu."
Obrátim sa na Raza aj Nika. Granule, konzervy, mäso, vajcia, ryby, ryžu, chlieb v mlieku. Čo som našla alebo vedela získať. Momentálne ale minimálne môj prvý pokus nedopadá zrovna dobre. Schovám granule späť do sáčku, položím ho na zem vedľa seba a oprášim si ruku. Ešte raz prejdem po Jamieho hladkej hlave, než sa zapriem o zem a vstanem.
Vidieť je jedna vec, ale....už dlhšiu dobu, pokým som fyzicky necítila, nebola som spokojná. Vždy som bola kontaktný človek, a nemaal som dôvod sa zrovna toho zbaviť. Vždy som rada vítala ľudí z blízkosti.
Prejdem teda k Razovi, opatrne aby som mu nerozliala pohár v ruke sa vtmelím do jeho osobného priestoru a objímem ho na pozdrav. Ucho na pár sekúnd priložené k hrudi počuje tichý tlkot, ruky cítia ako sa mu rozširuje dýchaním hrudník, s nádychom dostanem do seba jednoznačne jeho vôňu.
Všetko, ako malo byť.
"Na zdravie."
Odtiahnem sa. Dotknem sa mu prstami zápästia ruky, čo drží vybrané pitie, skĺznem na tenkú kožu na vnútornej strane. Až potom sa, spokojná, vrátim späť k Jamiemu, sadnúc si vedľa psieho tela tak, aby som sa ho nohou a bokom čo najviac dotýkala.

Nie je to ale jediný člen pevnosti, ktorý odmieta vyjsť z podoby. Xavierov dôvod však nepoznám. Tak ako komplet všetkých, ktorých som nepovažovala za svojich, i u neho som sa nenamáhala zisťovať o ňom viac ako jeho meno a schopnosti počas tréningov. To, že som ho však nikdy nevidela v ľudskej podobe, že viac pôsobil ako hovoriaci pes s inteligenciou človeka a nie človek premenený do podoby psa ma však občas miatlo. Milovala som zvieratá, od malička. Väčšinou som pri ňom nebola až taká príkra, stručná, oddialená ako pri ostatných. Nebol to veľký rozdiel, skôr...detaily. Namiesto jednoduchého, krátkeho, bezvýrazného "nie", po tom čo ho vidím prehltnúť jeden z mäsových koláčov na ktoré sa pýta, pridám pár slov k negatívnemu zahmkaniu.
"Mmm-mm. Robila som iba sladké."
Malý, veľmi malý rozdiel, ale bol tam.

Usadená späť na zemi začnem čosi tvoriť medzi prstami, vidno iba mihajúcu sa ružovú mojej energie, ktorú je vidno keď jednou rukou pravidelne zachádzam Jamesovi do srsti aby som ho poškrabkala, pohladkala či iba na chvíľu udržiavala kontakt s prstami zaborenými v chlpoch. Zvyšok príchodzích prakticky registrujem iba pohybujúcimi sa, striehnucimi očami, zdvíhajúcimi sa od práce pri zvukoch ďalších a ďalších krokov. Pozorujem, bdelo, čas od času aj celú spoločenku, ako keby som dostala za úlohu dávať pozor. Trhnutím hlavy zo strany na stranu odmietnem od Mary ponuku alkoholu. Alkohol otupoval zmysly.

Nejak inak na kohosi príchod zareaguje iba tri krát.
Prvý, spolu s opätovným krátkym opustením retrievera je, keď vojde Oren. Pri tichom "Ahoj. Čo to znamenalo? Benach taj nanolak?" len čo som v dosahu obkrútim ruky okolo drieku, krátko stisnem, opriem v objatí svoj spánok o jeho. Šuchnem o jeho tvár líce pri odťahovaní, prepletiem na pár sekúnd prsty. Pustím ho, iba aby som opatrne priblížila ukazovák k vytvorenej bytosti, čo si všimnem až takto zblízka na opačnom ramene, ako som mala hlavu. Či už sa ma dotkne alebo nie, stiahnem ho a spokojná so svojim uvítaním nechám Orena, aby sa išiel realizovať s výzdobou.

Druhý krát je to, keď sa okrem očí pohnú aj ústa. Stisnú sa dokopy a v spolupráci s nimi sa priblíži aj obočie k sebe. Thadeus bol... rébus. Ten, čo medzi nami chodil, bol presne taký istý fejk ako ostatní, čo prepadli cez portály - napodobenina, berúca našim mŕtvym pokoj, berúca im spomienky aj miesto v posmrtnom živote. Lenže jeho pravá verzia, naša verzia, nebola úplne mŕtva. Fyzicky áno, no kúsok z neho prebýval predsa v Alaterovi. Bol to dôvod, prečo som prastarému ochotne poskytla krv ak ju potreboval a urobila by som to za akúkoľvek cenu - za chlapca, ktorý sa obetoval aby ma zachránil, a ktorého posledné zvyšky boli v ňom. Ako to že aj falošný, aj zvyšky naozajstného Thadeusa, tu boli naraz?
Nevedel by Alaster... spojiť a stiahnuť kúsky nášho Thadea znova dokopy, a vypudením parazity ho vrátiť?
Rozum mi hovorí, že to bola blbosť, no aj tak mi vždy, keď som ho videla, vŕtali na moment podobné myšlienky v hlave a pozorovala som ho dlhšie, ako ostatných. Zároveň ale aj s akousi väčšou váhou. Ťažšie, a neuhýbam ani keď sa nám zrazia pohľady.

Posledný krát je to skôr absencia reakcie, ako nejaké jej zveličenie. Jediný, koho nenasledujem pohľadom keď vojde, je Auguste. V momente, čo zdvihnem pri zvuku jeho príchodu hlavu a zaregistrujem, kto to je, sa zdá že začnem pozerať priamo cez neho, ako keby neexistoval a skoro bez prestávky sa vrátim k práci na gorálke a dodatočnej malej soche, vysokej asi 15 centimetrov.
Po dôkladnom a čo najvernejšom tvarovaní energie sa mi podarí, podľa môjho názoru, vystihnúť Varvaru ako som si ju pamätala. Rozdiel medzi ňou a ostatnými mojimi darčekmi je ten, že tieto nechám vo farbe mojej energie.
Šepnem Jamesovi, že z chvíľu som späť. Opäť vstanem, prejdúc k Nikovi, ktorému ukazujem na jednej natiahnutej dlani ozdobu do vlasov, a v druhej držím sošku sediacej zosnulej mačky.
"Vidíš niečo, čo by si chcel zmeniť, čo som si pamätala zle? Farbu jej potom dodám, keď sa vrátime na izby, mám tam na to niečo zo skladu. Keď si povedal že nemáš fotku...toto je tomu najbližšie čo viem."
Dúfam, že mu to urobí radosť.
Trochu šťastia, tak ako snáď v malej miere prinesie moje obzretie, úsmev a prikývnutie na Orenov nápad pozerania filmu, nech vie že aspoň ja sa k nemu pridám. Úprimne, pre neho, Nika, Jamieho a Raza, teraz prítomných v miestnosti a najbližšie, by som urobila čokoľvek čo by ich neohrozovalo, tak isto ako kedykoľvek pre ostatných Dôležitých, ktorý sa zatiaľ nedostavili. Bola som rada, keď mi priamo povedali alebo prejavili čo chcú, potrebujú, a bolo to v mojich silách. Pre to som tu bola. Pre to som zostala žiť. Bolo to to jediné, čo malo zmysel.

Pohroma za pohromou

I když jsme vyhráli, radost nikdo neměl. Obětí bylo hodně a další dny to bylo jen horší. Když další den byla ošetřovna plná lidí z jiných dimenzí, bylo mi z toho všeho už opravdu nanic. S hrůzou jsem zjistil, že mezi nimi leží i Drag v bezvědomí.
Jak je to možné? Včera byl v pořádku!

Chod pevnosti byl důležitý, obzvlášť když bylo tolik z nás mimo, ale vždycky když to šlo, byl jsem u Draga. Doufal jsem, že se probere, že se všichni proberou, ale… Draga jsem nesl opravdu těžce. Ten člověk mě zachránil, bez něj bych tu nebyl a já mu teď nedokážu nijak pomoct.

Richardovi a Nikovi jsem nezapomněl popřát k narozeninám. Stav nemocných se moc neměnil celé tři týdny, až nakonec jsem se jednoho rána dozvěděl, že se probudili. Na místě jsem však zjistil, že bylo spoustu obětí a to i nečekaných. Jako třešnička na dortu jsem zjistil, že Drag si mě vůbec nepamatuje. Část života úplně zapomněl a to i tu, do které jsem patřil. Polknul jsem slzy i nervozitu a pokusil jsem se mu nastínit, proč je pro mě tak důležitý a co jsme spolu zažili. Nabídl jsem mu, že mu pomůžu s čímkoliv, co by potřeboval.

Po odchodu na pokoj jsem se však sesypal. Drag na mě zapomněl a Oren se o to očividně snaží. Ten jeden večer, kdy jsem se věnoval Richardovi namísto toho, abych mluvil s ním, ten mě vyšel docela draho. Naše večery nad batikou, nebo jinými výkresy vymizeli, vyhýbal se mi. Nebýt Eddie a Johonaeiho, který se mnou od poražení anomálie občas udržoval kontakt, nemluvím nejspíš už s nikým. Uchýlil jsem se k malbám, jako vždycky, když mi bylo nanic. Všechny jsem však zašil do šuplíku, nebyli zrovna veselé a nechtěl jsem, aby je někdo viděl.

Přítomnost na vánočním večírku jsem bral jako povinnost, nechtěl jsem však přijít s prázdnou. Ve dřevníku u krbu jsem si vybral jedno větší kulaté prkýnko, u údržby jsem si pak v nářadí vypůjčil pilku a polínko nařezal na kolečka. Následně jsem pak na kolečka maloval obrázky. Pro Eddie jsem namaloval modrého kolibříka (odkaz), pro Emila jelena (odkaz), pro Johonaeiho raptora (odkaz), pro Blaga lva (odkaz) a pro Richarda vlka (odkaz). Chvíli jsem váhal, jestli to byl dobrý krok, nakonec jsem však namaloval i malého gryfa (odkaz) pro Orena a pro Draga malého chrliče (odkaz). Všechny dárky jsem přetáhl červenou mašli a přidal malou cedulku se jménem. Ať už nadále se mnou chtěli mluvit, nebo ne, chtěl jsem jim nějak poděkovat za vzpomínky.

Na sebe jsem si vzal dlouhé triko s vánoční batikou (odkaz). Vzory nebyli tak pěkné, jako bývá oblečení Orena, který mě tohle všechno naučil, ale snad nedělám svému učiteli ostudu. Dále jsem si obléknul rifle a přehodil přes ramena koženou černou bundu, kdyby náhodou bylo chladno, nechal jsem jí však rozepnutou. Společně s dárky jsem vyrazil do společenské místnosti, kde jsem uložil nenápadně dárečky pod stromeček, všem jsem popřál ´Šťastné a Veselé´, poté jsem pomohl s tím, co bylo ještě z příprav třeba.

Do prdele s tímhle světem…

Rozhovor s vlkodlačím kámošem byl bezva, nicméně o své rase v tomhle světě jsem se moc nedozvěděla. Nejspíš jsme prostě jen jeden druh z nadaných, který jsou v tomhle světě celkem obvyklí, po této apokalypse nejspíš i jediný lidský obyvatelé planety.

Lehce připitá jsem toho večera poté šla jako většina pevnosti spát do nového pokoje, nicméně více méně jsem se probudila až o skoro měsíc později v nemocničním. Když jsem nějakou chvíli dloubala do své paměti, nakonec jsem si vzpomněla na nějaké útržky, nepřímé však, nechápala jsem, co kolem sebe vidím, jakobych byla pod drogami celej měsíc.

Dozvěděla jsem se, že takhle dopadla většina lidí, co prošli prasklinami z jiného světa a někteří dokonce i hůř, protože byli úplně mimo. Co mi ale dokonale zmrazilo ksicht byla zpráva, že Pepe to nepřežil. V mžiku jsem se vyhoupla na nohy, pokusila se proměnit a udeřit do stěny, jenže… byla jsem ještě nějaká přejetá, dokonce bylo divné, že sem se vůbec postavila. Proměna neproběhla a úderem jsem si spíš ublížila, než jsem omdlela a skácela se na zem.

Po druhém probuzení už u mě byla Vi a snažila se mě utišit. Říkala něco v tom stylu, že Ratt..Rattus Norve..čičuz?.. to je jedno, prostě že potkani umírají rychle.
Jenže on nebyl jen potkan.. on byl prostě úžasná bytost. Nezasloužil si to.
Pomalu jsem stáhla kolena pod bradu a opřela si o ně hlavu.
Kéž by za námi nikdy nechotil.. papal by si suchárky v naší realitě a netrápil se cestováním dementními portály…
Nebýt tu Vi, nejspíš tomu nevěřím a obviňuji všechny kolem, že ho zabili, protože se jim sem nehodil. Vi ale říkala, že byla vzhůru… navíc umřelo i několik jejich lidí.
Je to nefér…
Znovu se narovnám do pozoru, když si uvědomím, že z jiné dimenze byli i některá zvířata.
„A co Kulíšek? Kde je? Je v pořádku?“ Zahrnu Vi dotazy.
Nejsem si jistá, že ustojím ztrátu Pepeho.. tohle by byl jen další hřebíček do rakve.

Po zotavení mě zařadili do chodu pevnosti, jako zbylé nováčky. Jak jsem se po bližším pídění později dozvěděla, Reagan, byla opravdu Reagan, ale bohužel ne ta naše. Byla to místní verze, i když vypadala dost vykuleně, že jsem na ní s tímhle prostě vybafla. Chytrá jako rádio je i tahle, to mají asi ve všech světech společný.
Vlastně si nejsem jistá, jestli jí vůbec viděl Alík… heh..

Na vánoční večírek jsem se rozhodla jít a.. buď se ožrat, nebo sjet.. Snad se najde osůbka, co by měla něco jako trávu, nebo alespoň nějaké haluškověci…

Každopádně jsem nechtěla zůstat pozadu a vzít si něco vánočního, ale.. to bych nebyla já, aby to bylo něco normálního, takžeee.. jsem vybrala všechny zlaté a stříbrné mašličky ve skladišti, abych si spíchla kouzelné šatečky. Vše muselo být sladěné, takže jsem si udělala dva drdůlky, na jeden dala zlatou mašli a na druhý střbrnou, stejně to bylo i se stíny a i s balerýnkami, u kterých jsem asi musela ve skladišti najít dva různé páry a vzít si od každého jednu.
No a můžeme vyrazit! Vi šla dobývat vědomosti někam jinam, takže na večírek jdu sama.



„Čauky koťátka, máte moc pěknou výzdobu!“ hulákám a mávám kolem hned po vchodu do společenky.
„Uuu, mňamky!“ Rozzářím se, když vidím stůl s cukrovím. Nakýbluji si hned plnou pusu.
Kéž by tu byl Pepe.. tomu by se to tak líbilo… achjo…

Slyšela jsem.. někde.. svařák?
„Ahoj, já taky prosím..“ Přistoupím k Maře s ještě poloplnou pusou, narychlo vše rozkoušu a spolikám.
„Jak se dnes máte?“ Zeptám se tak nějak všech v nejbližším okolí.

Další dny a další ztráty

Přiznávám, že večer po ztrátě bratrů byl více než složitý. Nedokázal jsem se ani rozhodnout, zda se jít napít, jak navrhl Johonaei, nebo radši zůstat sedět. Brácha se nakonec dal do rozhovoru s Oscarem sedícím opodál a já neměl žádný důvod jim rozhovor narušovat.
Pokud byl poté přístupný, vzhledem k tomu, že pajdal o berlích, klidně jsem se s ním šel na chvíli do zahrad podívat. Vlastně jsem mu přál jinou společnost, ta moje totiž byla relativně tichá ten večer.
Ať už jsme pokračovali jakkoliv, nakonec jsme se dobrali na pokoj. Ke spánku mě nakonec donutila migréna a únava, byl to opravdu náročný den.

Druhý den ráno byl opět katastrofa. Zjistili jsme, že lidé, kteří prošli z jiných světů trhlinami, byli ve stavu kómatu, tep měli velice slabý. Vzhledem ke své nově nabité schopnosti jsem se na ošetřovnu přihlásil dobrovolně k výpomoci s ošetřováním a hlídáním stavů pacientů. Hodně mě zamrzelo v tomto stavu vidět Lylu, se kterou jsem strávil jeden večer za barem. A očividně jsem nebyl sám, kdo k ní měl vřelý vztah.

Nápomocen jsem se snažil být většinu času, vlastně jsem neodcházel až do doby, kdy mě v podstatě jiný zdravotník neposlal na odpočinek, zbytek času jsem vyplňoval svým povinnostem ve chlévech a kuchyni, nebo tréninkem. Na pokoj jsem většinou chodil už opravdu naprosto vyčerpaný, musel jsem se neustále zaměstnávat, nechtěl jsem myslet na to, jak mi někteří chybí.

V celku mě překvapilo, když se k nám s Johonaeim přidala sama od sebe i Mia. Možná ve mně hledala určitou podobnost se Sigim, v čem jsem jí dle mého názoru musel zklamat. Nebyl jsem tak pozorný a laskavý, ale určitě jsem jí neodmítal, postupně jsem si na její přítomnost zvykl a řekl bych, že se z nás stali přátelé.
Jestli existuje nějaký posmrtný život, tak doufám, že jsou bráchové rádi, že nikdo z nás není sám.

Stav na ošetřovně jednoho večera vyvrcholil a to bohužel jak probuzením některých, tak i smrtí jiných. Na pohřeb jsem se dostavil, abych se rozloučil s mrtvými, zejména tedy s Lylou, které mi bylo obzvlášť líto. O to více jsem se poté upnul na lidi, kteří mi zbyli.
S nově příchozími jsem zatím neměl moc příležitostí prohodit více slov, ale zaregistroval jsem je.

Blížící se vánoce ve mně sice sem tam vyvolávali vzpomínky na rodinu, nedával jsem ale nic znát. Pečlivě jsem plnil svoje povinnosti a snažil jsem se být i nápomocný s přípravou na vánoční večírek.

Před samotnou oslavou jsem se po sprše učesal a upravil, na sebe jsem si vzal džíny, tenisky, bílé tílko a vánoční svetr se sobem.
Johonaei vyrazil vyzvednout Miu, já jsem zamířil rovnou na večírek, měl jsem zde povinnosti za barem. Dorazil jsem až jako třetí, Kazran a Dominik už byli na místě. Uložil jsem Skala na místo v rohu, kde nebude překážet, ale aby na mě stále viděl. Od smrti bráchů byl nervóznější, když měl být sám.
„Ahoj, co jsem zmeškal?“ Zeptám se kluků s úsměvem.
Začnu pomáhat tam, kde je třeba, ať už s úklidem, nebo s přípravou drinků.

Nikdy nikdo není v bezpečí

Nedalo by se asi říct, že jsem zrovna kámoš roku.. Ale když už se pustím do toho, abych někomu radil, myslím to vážně a upřímně. Jenže.. Sameček si nedá říct a stále koulí těma zamilovanejma očičkama…
Kámo, já z tebe snad chytnu cukrovku, jak si sladkej…
Vyjádřil jisté obavy o to, že v tomhle hnízdečku krasavců není až taková výhra, že by si jej jeho vyvolená ani nevšimla, což jsem se mu snažil vymluvit. Ten klučina má svoje kouzlo a já osobně bych řekl, že je mnohem zajímavější a hezčí, než většina osazenstva.
Přesto však když Primadóna požádá o společnost na procházku, vyskočí jako nadržený čertík z krabičky. Zcela instinktivně protočím oči a plácnu se rukou přes čelo….
Že by ženy opravdu byli ďáblovo stvoření pro vymývání mozku mužů?.. Tedy až na těch pár, které sám považuji za kamarádky…
Nicméně respektoval jsem jeho volbu, i když byla naprosto stupidní.

Zůstal jsem ještě nějakou dobu v chlastacím kroužku, i když jsem si upřímně od dnešního večera nic nesliboval, nemohl jsem si nechat ujít alkoholem posíleného nadrženého jelínka. Nejspíš doufal v někoho trochu jiného, ani pro mě by nebyl první volba, ale když už se tak hlásil o společnost, ať už v myšlenkách, nebo nahlas, proč ne.
Zatím co on sám si ustlal na zemi a usnul téměř bez problémů, mě lákala spíš vlastní postel a proto jsem se po aktu přesunul na pokoj, kde jsem se vysprchoval a poté usnul.

Ráno vypuknul zmatek, na ošetřovně se sešlo nespočet lidí z jiných realit, všichni naprosto mimo. K mé nechuti se zde ocitla i Lyla, kterou jsem mohl považovat za kamarádku. Během jejího spánku jsem se byl párkrát podívat, jak na tom je, přinesl jsem jí i malou růžovou lilii ze zahrad, do vázy u postele. Jiní se sice snažili probrat šípkové Růženky žvástama, osobně jsem v to moc nevěřil, proto moje zastávky byli krom pozdravu ke spícímu tělu poměrně tiché. No dobře, možná jsem se v duchu modlil za to, aby se probrala….

Během této doby se ke mně i donesla zpráva o existenci tvora, kterému jsem měl padnout jako oběť v pouštním světě, v těle toho gothic intelektuála s holí. S jistým strachem v očích jsem souhlasil, že budu ochotnej přinášet menší oběti pro tohoto prastarého boha, aby nás všechny neproklel do desátého kolene.

Prvního prosince si i pár dušiček vzpomnělo na moje narozeniny, což jsem ocenil polibkem na tvář a poděkováním, nikdo ale neměl chuť nic slavit, vlastně ani já sám.
Když ke mně dolehli útržky myšlenek o změně stavu pacientů na ošetřovně, běžel jsem se podívat, asi jako většina ostatních. Na ošetřovně mě však čekala jen prázdná postel s uschlou lilií na nočním stolku. Následující dva dny jsem odmítal vylézt z postele, pokusy o rozhovory jsem i dost ostře odsekával. Dokonce bych řekl, že se u mě ukázali i jisté výčitky svědomí, že jsem s Lylou v poslední době více nemluvil.

Lidi prostě umírají, smiř se s tím…

Další dny jsem krom pár uštěpačných poznámek k těm, co se zrovna naskytli jako dobrý terč, mluvil převážně se Samirem, k jeho nové nabíječce jsem se radši nevyjadřoval. Nechal jsem je dokonce na pokoji i v případech, kdy jsem je potkal spolu, jen jsem prostě odešel pryč.

Vánoční večírek jsem si nemohl nechat ujít!
Za prvé, je to další příležitost, abych se mohl hodit do gala, no a za druhé.. je to párty. Co víc dodat?
Po dvou hodinách příprav jsem vylezl z pokoje navoněný, nagelovaný a v rozevlátém santovském kabátku, který jsem vyhrabal, doufám ve skladišti i s čepičkou. Pokud ne, překecal jsem nějakého hodného přetvářeče věciček, aby mi to vytvořil z běžného kabátu. S tričkem jsem se neobtěžoval, pouze s černými kalhoty, které dobře vykreslovali mojí krásnou postavu a červenými botkami. Ještě jsem popadnul košík plnej kondomů, různých velikosti a příchutí, podle toho, co se našlo ve skladišti, jednotlivě převázaných červenou mašličkou.
Není nad praktické dárky!
Sladěný a vystrojený jsem vyrazil do víru dění.


„Šťastné a Veselé, pusinky!“ Zvolám hned po příchodu do místnosti, košík položím pod stromek. Jen ať si každej vezme, kolik potřebuje. No a když něco zbyde, klidně to můžeme zase vrátit do skladu.
„Krásná práce, čičiny!“ zvednu ukazováčky směrem k buchtám v kostýmcích.
Tady chce někdo naštěkat pod sukýnku, hehe..

„Heleme se, co na srdci, to na svetru?“ Poušklíbnu se směrem na paroháče.
Jo, výzdoba se jim celkem povedla… voňavá vánoční žranice i chlastačka je taky cool…
„Hmm, vaječňák! Dám si vaječňák..“ poznamenám nahlas a zamířím směrem, odkud ucítím onu vůni.

Dneska hodlám být tak našrot, jak to jen půjde…

Mezi příběhy
Knihovna

Říká se, že kuriozita zabila kočku.. ale stejně tak, když zavřete kočku do krabice se všemi možnými jedy a plyny.. jak se dozvíte, jestli kočka přežila, nebo je mrtvá.. jinak než když krabici budete muset otevřít a vystavit tak sám sebe těmhle věcem..?
Zkusil jsem tedy svoje malé štěstí, pokud mi ještě nějaké zůstávalo a snad všichni nezanevřeli na mou osobu, či nevidí mě jako něco, čemu by se jeden měl vyhýbat.. i když prozatím, stranil jsem se větší společnosti sám a dobrovolně, než.. pokud tedy.. získám nějakou jistotu..
Maličko jsem se opřel o svojí hůl, kterou jsem měl v jedné ruce a dvě knihy ve druhé.
"To tě rozhodně šlechtí." kývnul jsem dívčině s mírným uznáním. Koneckonců, ani moje angličtina nebyla čistá a stále zůstával mi jistý přízvuk. Ale v tom jsme nebyly jediní. Mnoho jedinců tady to tak mělo.. ale to nebyla žádná vada na kráse. Pouze a jen to poukazovalo na jistou jedinečnost téhle naší malé společnosti.
...jedineční jakou brouci pod botou..
Místo jeho hlasu, soustředil jsem svoje myšlenky na to, co se dále zeptala. Ostatně, bylo to něco co mi vždycky přinášelo jistou radost.
"Nepohrdnu ničím, co dokáže nějak zaujmout.. ovšem kdybych si měl vybrat a mám tu možnost, tak poezie je to, co má v mém srdci svoje malé, nenahraditelné místečko. William Blake, jest asi mým neoblíbenějším ze všech autorů.." řekl jsem jí s nepatrným pozvednutím svého koutku. Bylo slyšet z mého hlasu, že jsem skutečným nadšencem pro tuhle věc, pro tohle téma. Něco co přinášelo prostě radost.
"Při tvém studiu, narazila si na něco co.. chtěla bys probádat více? Či nepochopila zcela smysl..?" optal jsem se jí.