Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Baka... Yuriko, Sheena Když vidím, že jde ta holka blíž, ani mě nenapadne, že by chtěla jít po mě. Čekal bych spíše, že si chce svou hladovou kamarádku převzít... Ale ona... Ona mě prostě shodí a napodobí způsob znehybnění, u čehož vztekle zavrčím a zazmítám s sebou v marném pokusu. Tahle ženská se učí rychle, když to zvládla při prvním pohledu... Nebo možná umí taky nějaké ty bojové kroky... No je dobrá... A zatraceně silná, ani s ní nehnu... Ale proč je tak blbá? Chce se nechat kousnout? Probleskne mi hlavou. Pak mi řekne, že jsem napadl jí blízkého člověka bez důvodu... Ten přízvuk poznávám. Je mi velmi blízký i když já už jsem vychytal i přízvuk a tak ji odpovím v naší rodné japonštině... Přecejen je milejší mluvit v rodné řeči, když je ta možnost "Bez důvodu? Vrhla se na tebe, chtěla tě pokousat a je infikovaná zombíkama... Mě to jako důvod k jejímu znehybnění stačí... Mám příště počkat, až tě zombík zraní a nakazí, než se uráčím ti pomoct?" Odpovím ji s klidem a pohledem hlídám pořád tu nakaženou, pokud mi to současná poloha dovolí. Když mi rameno hrdinka vytočí více do strany, tak vím, že nezbývá moc, aby mi ho vykloubila... Tahle slečinka má zatraceně velkou sílu. A podle její figury není šance aby měla tolik síly, protože se nezdá, že by se k tomu potřebovala nějak extra snažit. Takže musí mít schopnost spojenou s fyzickou silou. To je opravdu nemilé... Protože s její silou se z toho prostě nedostanu... Ale je zvláštní, že i když mi rameno takhle kloubí do strany a já vím, že by to mělo dost nepříjemně bolet... Tak to vlastně ani nebolí... Nicméně, když se na mě takhle přilepí, tak cítím vůni života a jídla tak blízko, že mi myšlenky na moment utečou jinam ONA NENÍ JÍDLO IDIOTE! (9) Je to dobrý... Cítím její vůni a její teplo... Ale vím o sobě... ZATÍM... Je to dobrý... Jen ten chlad je snad nesnesitelný... Třeba si bude hrdinka okamžiku myslet, že se klepu strachy... Je mi fuk, co si bude myslet i když ona je momentálně můj nejmenší problém... "Jediný důvod, proč jsi mě nezabila je ten, že TY jsi jiná než my... Ale v žádném případě to nevypovídá o celém Triskelionu... Viděl jsem členy vaší skupiny s povahou, která by u nás zapadla... Každý člověk reprezentuje jen sebe..." Podotknu na úvod. Ona možná ukazuje, že je lepší... Ale ukazuje to jen o sobě... Já taky neznásilňuji, ale to neznamená, že se to v Bratrstvu neděje... Pak se musím uchechtnout nad tím, jak se chvástá svými možnostmi... "A jediný důvod, proč jsem nepoužil desintegraci a nerozložil ti ty tvoje jemné ručičky je fakt, že zrovna teď na tomhle bojišti je potřeba každé ruky a ne řešit kraviny mezi sebou... Pro informaci, moje mise se netýkala vás... Informace o vašich schopnostech mě nezajímají a doma to jako vykoupení za nesplněnou misi stačit nebude... Jestli by je to vůbec zajímalo... Navíc... Mám teď dost jiných starostí, než řešit kdo co umí... Takže co kdyby jsi mě pustila a radši svou kamarádku odvedla někde, kde ji pomůžou, než někoho pokouše? Já totiž nejsem tvůj momentální problém... Což by jsi viděla, kdyby tě nezaslepily pocity..." Vysvětlím ji trpělivě a občas pohledem shlédnu od pokousané k hrdince | ||
| |||
3479.jpg){kind=icon} | Já, mé druhé já a... fuj.
Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Lakshmi, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Thadeus, Aurora, Violet Byla to vážně jen chvilička. Jenom momentík nepozornosti když jsem zrovna byla moc zaměstnaná. Jako by jenom čekal až se objeví další trhlina. Úplně vidím ten jeho škodolibý škleb když mě skopnul. To jsem si myslela že už jsem si takových bolestivých uz jsem si přesunů užila dost. Už jsme byli na poušti, na ledovém jezeře i v temném lese. Nic z toho nebyla zrovna příjemná procházka a tak jsem byla ráda když jsme se konečně dostali zpět. Nebyla jsem zpátky ani tak dlouho, i když mi přijde že všude jen bojujeme snad celý den, a už to zase vyplivlo někam pryč. Doufám že tě to taky vezme někam do háje. “Mikkeli ty ha!…” vykřiknu zoufale. Jen krátce se stačím podívat kolem, než se zajíknu se v proklínání když se zastavím na zelené věci u které jsem se objevila. Vlastně to ani není ani tak ten sliz jako to co je v něm. To to to…Vždyť to jsem já! Nechápavě zírám na svoje bezvládné tělo uvězněné v zeleném hnusu, a hlavu mi plní hromada pocitů a obrazů u kterých se vůbec nedokážu rozhodnout jestli mají patřit mě. Krátké záblesky světa z očí jiných a na mnoha jsem i já, ty jako kdyby ale neměli patřit ani jedné z nás, jako z pohledů jiných lidí. Všechno to přehluší poslední momenty jejího života. Ale proč i tohle utrpení jejího umírání cítím jako svoje vlastní. Z očí mi vytrisknou slzy. Vždyť ona už je přece mrtvá. Tak kde se to bere? Nevím, ani nechci vědět. Nemůžu skončit stejně jako... jako ona. Všechno je to tak skutečné že už jsem skoro myslela skončit tak znovu. Jak se svět znovu ponoří do tmy, vlastně jsem za to projedou docela ráda. Nedokázala jsem od těla odtrhnout pohled, takhle se svým způsobem odtrhnul sám a vysvobodil mě z toho strašného zjevu. Přemůžu únavu i bolest a dám se na útěk (7), někam pryč od všeho rámusu kolem. Po dvou by to byl krkolomný úprk a určitě bych na rozbité dlažbě o něco zakopla, ale jako lišce mi něco takového nehrozí. No taky jsou lišky mnohem rychlejší a hbitější než lidi. Po několika metrech se ale proměním zase zpět, vstříc těm nechutným zvukům které při svém pohybu ta věc vydává. Nesmím přece dopustit aby stejný osud potkal ještě někoho dalšího než jsem…než byla ona. Kolem dlaní mi zazzáří stříbrné světlo a sliz křížem propálí paprsky (9+1, 6+1). Údery křídel poblíž mého cíle mi přece dělali trochu starost. Nerada bych zasáhla někoho z místních, tím méně kdyby to byl další z nepřátel. Protože co kdyby ho to na mě jen upozornilo? Vyprovokovalo k útoku? Pár nejistých krůčků zpět. Co teď?! Ta zelená věc neníjediné nebezpečí. Ani tady není nouze o ty chodící mrtvoly a mnohem víc, čeho jsem si nestačila všimnout. Zhluboka se nadechnu a z plných plic vykřiknu. Rozezní se celou ulicí i přilehlým okolím s mnohonásobnou ozvěnou jako v katedrále. V tu ránu všechny nemrtvé zombie kolem přestanou zajímat živí a začnou bojovat proti svým vlastním (10+1). Hlas utichne a já se potom raději dávám znovu na kvapný ústup. | ||
| |||
 | Don't you even.. Tenshi
Cítila.. věděla jsem, že tentokrát to vyjde.. že mohu pomoci nějak jinak, než užitím násilí. Jenže, než jsem měla možnost poznat výsledky, stalo co něco co jsem absolutně nepochopila.. někdo se přižene a Sheen, kterou podařilo se mi zpacifikovat strhne k zemi a co více, choval se k ní, jakoby byla nějaké krvelačné monstrum, které bez řádného zajištění vrhne se a zabije každého kdo bude jenom v její blízkosti.. Zatla jsem ruku v pěst... vybral si špatnou osobu.. špatný monstrum.. Zaútočila jsem.. strhla jej stranou od Sheeny a s užitím své síly jej přišpendlila v zemi (8+3) podobně, jako to on udělal jí.. dávajíc mu tak ochutnat trochu jeho vlastní medicíny. Jenže, já jsem tak úplně.. jemná. Držím jej pevně, nekompromisně (9+3).. není šance, že by se z mého sevření dostal jenom tak sám, na vlastní pěst bez užití nějaké jiné síly, či dovedností.. zároveň je mi tak nějak jedno jestli jsem mu přitom vykloubila alespoň jedno rameno či zápěstí.. pouze a jen, dbala jsem na to a užila jen přiměřeně síly na to, abych mu ty končetiny rovnou neutrhla.. což mě i přivádí k myšlence, jak dlouho by trvalo utrhnout končetiny holýma rukama, když roztrhnout okovy mi trvalo sotva pár vteřin..? Malý výlet do jeho mysli (6+3), dokáže mi nabídnout nějaké odpovědi i za něj, aniž by cokoliv řekl. "Poslouchej mě dobře, protože nerada opakuji svoje slova.." promluvím k němu bez kouska emoce ve hlase, ba spíše až tak nějak studeně. V mé angličtině je znát, dle přízvuku, že to není můj rodný jazyk.. a to i přesto, jak jsem za tu dobu, od prvního dne, v ní pokročila obřími skoky. "..napadl si.. mě blízkého člověka.. a to, i když neměl si k tomu sebemenší důvod.. to co tě nyní drží ještě naživu, důvod proč nezlomila jsem tě jako větvičku je to, že chci vám psům Bratrstva dokázat, že jsme lepší.." pokračovala jsem ve stejném studeném tónu. Možná i trochu vytočila jsem jeho rameno více do strany, abych tak jistou měrou bolesti podpořila svoje slova. Ať už mou vlastní rukou, nebo jako grilovaná flákota elektřinou.. bylo tu mnoho možností jak mohl odejít během několika vteřin tady, přímo pode mnou. "Jenže pak je tu otázka, proč bych měla ušetřit špeha jako jsi ty? Proč bych tě měla nechat se vrátit do světa, se všemi těmi informacemi o nás? Radila bych ti začít mluvit o tom, proč tě sem poslali.. jinak ti začnu trhat končetiny.. jednu do podruhé.." | ||
| |||
| Divný hlad Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, VioletPokulhávám s tou ženskou a dalším chlápkem, který se přidal směrem k ostatním. No díky bohu za něj, léčení půjde rychleji... Ale ten kousanec na zádech se neléčí... Proč ne? infekce? Nečistoty? Hmmm... Už jsem bojoval ve špíně ale tenhle problém jsem neměl... Regenerace by se o to měla zvládnout postarat i když možná pomaleji... No ale stejně to zkusím... Prostě čistě pro strýčka příhodu... Aktivuju desintegraci a pokusím se s její pomocí vyčistit tu ránu (3) A nic moc... No nevadí... Vyřeším to pak, teď se potřebuju dostat někam, kde další kousance nepřijdou. Ale sotva stihneme dojít k ostatním, tak se zase promíchají stavy... Ucítím povědomou bolest a vztekle zavrčím. Jsem zvědavý, kde mě to vyhodí tentokrát. Přistání je tentokrát horší. Motá se mi hlava jako po propitém víkendu, teče mi krev z nosu a cítím silnou nepříjemnou bolest na hrudi... A mám díru v zádech... No to zní přesně jako následky po propitém víkendu... Ale tentokrát to není tím... Ale tím zatraceným skákáním skrze portály. Okolo je ale dostatek lidí, takže s léčbou menších komplikací si nedělám starost. Hlavně, že jsem v jednom kuse a živej... Ale ta rána na zádech... Nepříjemně pálí, tepe a nechce se léčit... Zmateně se podívám na sebe a všimnu si, že to vnímání kovů, které jsem zachytil poslední chvíle v tom zombie světě je taky pryč... Ale to byla tedy spíše jen chvilková divná halucinace nebo něco... Když si utřídím vlastní myšlenky, tak pomalu vstanu ale div zase nespadnu... Tak tak chytím balanc s tím jak se mi motá hlava a rozhlédnu se. Jsem zase zpátky... Anomálie míří jinam než k nám a okolo mě je... Snad celý Triskelionský tábor!!! Já mám vážně den blbec... No co furt lepší, než žralo-krevetí monstrum, křížené s facehuggerem... Bože, tenhle barvitý popis nikdy nedostanu z hlavy... Ani ten zjev té potvory... Pomyslím si trpce. Ale zdá se, že mají dost práce s tím vším, co stihlo proskočit skrze trhliny... Mám utéct? Mám pomoct? No ta ženská měla pravdu v jednom... Teď se řeší tohle... Ať už to je návrat sem, nebo zničení zbytků... Vyhlédnu pohledem ženskou, která mi pomohla... Chci to splatit, ať se nemůže vymlouvat, že ji něco snad dlužím... Přeměnit se, vzít ji na bolavý hřbet a pádit pryč? Nebo se zapojit k nim do boje a roztrhat zombíky, co se přiblíží k té jejich skupince? Za tu bolest v zádech bych se rád pomstil byť jen trošku... Tak jo, jdeme na to... A... Nic.... Prostě nic... Ani tlapy ani srst... Vůbec nic... NANI? Ehm... Ok... To je divný... A špatný... Proč sakra nemůžu použít svou přeměnu?! No budu ji muset splatit tenhle dluh jindy... Momentálně se cítím fakt špatně a navíc moje bojová forma je jaksi v trapu... Ne, že by to bylo v poslední době kdo ví jak užitečné ale to je jedno... Je to účinnější, než jít jen s holýma rukama... A všimnu si ještě něčeho... Chlad, hlad.... No hlad je pochopitelný, nejedl jsem už relativně dlouho... A chlad taky, byl jsem na moři a pak ve městě... Ale ten hlad je přecejen nějak zvláštní... Dívám se dokonce i po kusech na zemi a to rozhodně není na běžném meny... Je totiž víc než jasné, že to nebude vepřové, hovězí ani kuře... Zhluboka se nadechnu a vydechnu, zavřu oči a snažím se kontrolovat (9) Dobře... Jde to... Slintám nad tím a hltám pohledem... Ale vím, že to není k jídlu... Fuj, chce se mi zvracet ze mě samotného... To ale uslyším divoké chrčení dívky vedle sebe a překvapeně se na ni podívám... Nevím jistě, jestli v té sebrance byla... Bylo tam tolik lidí a další se objevovali, že to prostě nejde si pamatovat všechny... Ale vypadá, že má stejný vnitřní konflikt jako já... Hmmmm třeba se takhle něco dozvím? Přiběhnu k těm dvěma a pokusím se tu šílenou strhnout k zemi a zpacifikovat (9) Podkopnu ji zezadu pod kolenem abych ji donutil kleknout a usnadnil si následné povalení na břicho, aby nemohla moc dobře kopat, ruce ji strhnu za zády a držím znehybněné ale neubližuju ji. Klečím na ní a kolenem držím její hlavu na boku přišpendlenou k zemi aby ji nenapadlo kousat. Nebýt té díry v zádech a nutnosti se hlídat, šlo by to snáz... Ale takhle to stojí solidní dávku přemáhání hned v několika směrech... Po chvilce se podívám na tu druhou "Asi vím, co s ní je... Chová se podle mě stejně, jako ti zombíci, tak si ji spoutejte a zavřete někde do klece v Triskelionu a zamakejte na léku..." Jo... Mám dost dobré tušení co s ní je... Hlavně proto, že mám stejný problém... A pokud ji kousli dříve, tak mě tohle možná brzy čeká taky... Ale teď nebudu tu holku ještě více děsit... Poradím ji, předám ji vzteklou kamarádku a pak... Se uvidí... Těch sraček bylo na jeden den trochu moc... Potřebuju dovolenou... Ale mnohem klidnější bych byl někde, kde mě neobklopují zástupy Triskelionu... | ||
| |||
 | Od zombie do slizu betonová džungle → bojiště New Orleans Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Thadeus, Aurora, Violet Možná kdybych víc přemýšlela, než jednala. Možná kdybych víc poslouchala své tělo, než se hrnula někam, na co jsem nestačila? | ||
| |||
 | Konečně zas zpět!... Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet "Hele, to začnu řešit až pokud na mě zaútočíš nebo uděláš jinou kravinu!" Je hezký, že mě klučina před sebou varuje, v tuhle chvíli ale na nějaké rozkmotřené skupiny kašlu, stačí mi příslušenství k lidskému druhu. "Radši řešme jak se odsud sakra dostat." Protože tu začíná být docela přemrtveno. Proč se mi zdá, že jich jen a jen přibývá? Protože jich...reálně přibývá? Ups? A kde jsou sakra ostatní? Aha. Támhle. Asi jsem si neměla hrát na hrdinku. Pozdě. Nevadí, fakt nevadí, z tohohle se dostaneme! Ať už sami nebo s drobnou pomocí, která se objevuje jako Boží zázrak. Lví řev, lví hříva, lví síla. Netuším, kde se tu Kristoff vzal, teď ho ale vítám radostným výsknutím a přívalem nové energie v žilách. A pak...pak se zase mění realita. V několika momentech netuším, kde jsem, zda tady či na tisíce jiných místech. Mám pocit, že mě cosi trhá na kusy, že se mé tělo nenachází v jednom kuse, mysl byla roztříštěna a zase složena, to vše v krátkých sekundách. Bum, prásk, bum a opět je tu tvrdá podlaha, vzduch, hluk, křik, řev boje, miliony zombieků (dobře, jen asi desítky) v okolí a - a New Orleans ve vší své kráse a ponurosti světa zmítaného rozpadem. Do toho všeho ještě žaludek na vodě a motání hlavy. Že by ty přesuny realitou nebyly úplně nejzdravější? Chci se rozhlédnou, kde jsou ostatní, hlavně zda to s sebou vzalo i Kristoffa nebo zda nás to opět rozdělilo, to už se ale vzpamatovávají zombieci. Je trochu smutné, že jsou ready dřív než já. Berme to tak, že oni jsou prostě jen víc otupění a je jim tohle jedno, ne že mají snad lepší schopnost se adaptovat, ehm, ehm. Chci je poslat do horoucích pekel, náhle ale uslyším známý a varující hlas. Lotti stojí opodál, připravena cosi dělat - a já se radši snažím získat stabilitu a připravit se na naprosto cokoliv. I tak mě náhlá změna pozice překvapí a fakt jsem ráda, že netrpím závratí z výšek, to bych měla docela průšvih. "A tohle ses holka naučila kde? Počkej, já ti pak taky ukážu, co umím!" Zakřičím na Lotti na znamení díků a pak už se jen snažím využít své nové výhodné pozice. Zombieků je tu spousta, otravují i ostatní, je čas jim dát malou lekci. Lottka po nich hází šutry, já se proti nim snažím vyslat salvu energie, která by je odrazila od některých z cílů - a nic. (4). A znovu, tentokrát s naštvaným a prudkým mávnutím rukou! (3). Okey, gestikulace není to pravé... Že by bylo lepší se víc soustředit? Meh. To je nuda. Lepší se naštvat, to je jednodušší. Fakt! Přestaňte mě už všichni štvát a shořte! Opět se zprudka napřáhnu, místo plánované energické koule však z mých prstů vyjde plamenný zášleh, taková malá letící a hořící kometka, kterou se mi naštěstí daří vyslat směrem k zombiekům a ne vlastním lidem (9). Uh...a tohle je odkud? Sakra, co ještě umím, když se naštvu? Chci to vyzkoušet znovu, soustředím se na předchozí pocity, na to, jakým způsobem se mi oheň podařilo vyvolat - a...jen tím ztrácím čas a energii, místo účinku se mi zamotá hlava, div se neskutálím dolů. (1) Že bych to prostě jen nechala na osudu, nechala tu energii ať mou proplouvá a prostě se uvidí, co to bude ve výsledku? Nechat to ve mě volně plout, nijak zvlášť neusměrňovat, nesnažit se přetvořit, jen povolat tím správným směrem, nechat vybuchnout ale směrem ven. Tak...přesně tak. Přirozeně a možná trochu chaoticky, ale účinně! Další plamenné koule míří do jednoho chumlu více zombieků (9, 10) a fakt doufám, že to neseškvaří i našince, to by mi bylo i líto. Ale teď se nejdřív musím pochlubit. "Vidíš? A to ještě není všechno?" Řvu na Lotti, to kdyby si toho náhodou sama nevšimla. | ||
| |||
| Škatulata, batulata.. Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Callum, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet Boj s nemrtvými nebyl.. nebyl nic moc. Koneckonců byť byly tací jací teď byly, zřejmě tomu nebylo tak vždycky. Cokoliv se v tomhle světě stalo musela být naprosto děsivým, strašným. Ostatně stejně tak i našem světě to nebylo žádné peříčko, ale asi nikdo nechce vidět svoje blízké nejenom umřít, ale i pak otočit se proti jemu samotnému, s vražedným úmyslem. Nebylo jich vůbec málo.. Kdo ví jak vlastně by to všechno skončilo, kdybychom z téhle šlamastiky nebyly vysvobození další trhlinou, která jala se nás pozřít jako takovou její malou svačinu. Po kolikáté to bylo dneska vlastně už? Netuším, ale sutiny pod nohama i rukama jsem už párkrát cítila, stejně jako viděla známé tváře ale nejenom to mi napoví více než dobře kde jsme se to nyní vlastně nacházeli. Doma. Snad bude to pro dnešek konečná, ale nechtěl jsem tak úplně ještě chválit dne před večerem. Pořád tu bylo mnoho hrozeb. Někteří sem zřejmě přišli z jiných světů s ostatními, avšak ta největší, neznámá, nejvíce zničující a všechny tyhle problémy způsobující, stejně jako smrt mnoha ostatních, tu stále byla přítomná. A člověk musel si hlídat záda i tady, nebyl si jist nikdy zcela svým bezpečím, protože sotva rozkoukala jsem se, mručiví zvuk ohlásí příchozí nečekaný útok na mojí osobu. A to ze strany Sheeny.. nebo tedy pokud o něj, protože dá se mu velmi snadno vyhnout. Co jsem ale nechápala, je proč by útočila.. jakoby to nebyla ona.. ne, samozřejmě, že to nebyla ona. Tohle nebyla Sheen co jsem znala, tohle byla její jiná verze, ale přesto.. ne, v jeskyni přece neútočila. V jeskyni to bylo jiné.. "Nejsem tvůj nepřítel..!" pronesu k ní. Jestli jí zranili ti nemrtvý, je možnost, že na ní přenesli nějakou nemoc? Vir, který jí ovládal, kontroloval..? Těžko teď odhadovat, těžko polemizovat neb napadnout sebe již více nenechám, stejně tak ale nikoho dalšího. Komukoliv by se něco takového zachtělo, tak dokáži uhnout (9+2) a co se Sheeny týkalo, nemůžu jí nechat napadat ostatní. Doufám, že tam stále někde jsi.. Projde mi hlavou, protože to poslední o co bych stála by bylo jí vidět znovu odejít.. a to i když jedná o někoho z cizího světa. Dále už jen soustředím se plně na ní samotnou, její mysl a tělo.. nebylo to něco co trénovala bych nějak často, či mnohokrát, ale.. zoufalé situace chtějí zoufalé činy. Ale i přesto věřila jsem v tom, že podaří se mi to, že zvládnu to (10+3).. | ||
| |||
 | Zpátky na bojiště New Orleans budoucnosti → New Orleans současnosti Callum, Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Elaina, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Lakshmi, Daniel, Valeria, Thadeus, Aurora, Violet Nezdálo se, že by Callum vnímal. Na co tedy myslí? Nechápavě jsem zírala na něj a na anomálii, která ničila další svět. Můj pohled se postupně měnil. | ||
| |||
 | Hrůzy hrůz.. Dragostan, Matisse, Eddie, Laima, Thomas, Johonaei, Emil, Loki, Igor, Tenshi, Alexandra, Lotti, Roman, William, Kristoff, Callum, Mara, Yuriko, Evelyn, Sheena, Isaac, Mei, Mia, Daniel, Valeria, Lakshmi, Thadeus, Aurora, Violet Potom co se objevilo, že by mohli se v tomhle bílém pekle vyskytovat i jiné živé bytosti než jenom my.. i když s tímhle tempem a mrazem z nás spíše za nějakou tu chvíli budou neživé, mražené bytosti.. já osobně, měla měla jsem chuť najít nějakou jeskyni, zalést někam a prostě spát. Prospat tyhle nulový, mínusový podmínky.. ale za to zřejmě mohl můj medvěd ve mě.. bylo pro mě přirozené přihlásit se jako průzkumník. Průzkum byl jednoduchým, něco co jsem dělala už snad stokrát. Našli jsmě něco jako pevnění, které napovídalo, že se zde mohl ukrývat i inteligentní život, protože řekněme si to upřímně, kytky nebo červy by něco takového nepostavili.. I když, kdo ví.. třeba tomuhle světu dominují zmutované kytky a červy...! "Oh, Bože.." musím žasnout když vidím co se Igimu povedlo vytvořit. No, tohle je rozhodně lepí než nějaký sněžný pruh nebo teréní auto. Skoro až nutilo mě to uvažovat, proč s tímhle někdo nepřišel dříve..? Tak jako tak, alespoň se jeden nemusel plazit více tím mokrým sněhem, který vleze snad do všech možných i nemožných koutů těla. Ušetří se i vlastní nohy. Kuře nevydrželo sice dlouho, ale mě plusové body určitě získalo. Nebo tedy, Igi získal. Až bude možnost a chvíle, kdy nebude šance a hrozit, že mi k němu třeba případně přimrzne pusa. To by byl asi trapas.. Co se obyvatel tohohle opevnění týkalo.. nedá se říci, že by byly úplně přátelští.. jeden se jim asi moc nemůže divit, když takováhle sebranka jakou jsme byly naruší jejich domov.. no, aspoň, že to nejsou zmutovaní červy nebo třeba jeskyní trolové.. No, když ale potom vidíme tu spoušť, kterou napáchala trhlina v realitě v jejich.. osadě/domově..? Mám tisíc chutí se otočit a tiše, po anglicku vyklidit místo a jít hledat nějakou tu jeskyň, protože mám takové lehké tušení o tom, že tady nocleh neusmlouváme. A pokud ani, tak se někteří z nás probudí s nožem v zádech, nebo tedy už vlastně neprobudí vůbec.. "Nemyslím, že bude dobrým nápadem se tu moc zdržovat.." pronesu tak nějak do okolí, jako takovou malou poznámku k naší situaci. Naštěstí, nebo bych měla spíše říci, naneštěstí, se tenhle nás malý problém vyřešil sám než stačil by nějak ještě vyeskalovat. Asi poprvé jsem byla poměrně vděčná za tenhle nás malý výlet do dalšího světa, kde člověk mohl jenom hádat kde se to vlastně objeví.. Vlhké teplo, prach a troky, pod rukama, tělem.. jop, to mi něco říkalo. Tohle nebyl sníh, ani zarostlá džungle, ale ani bohužel svět, který nepotkalo sluneční neštěstí.. tohle byl náš svět, náš domov. Či co z něj alespoň tedy zbylo. Stále skvěle pobořený a zničený, se stále tou samou neznámou věcí v něm. Skvělé.. Moment vydechnutí byl skutečně jenom momentem, protože zdá se, že někdo vyhlídnul si tu v nás svačinu. Skvělé. Netuším z jakého světa se sem dostali ale oživlí mrtví nejsou dobří pro nic. Viděla jsem dost filmů na to, abych tušila jak tyhle věci dopadají a jak se chovat- hlavně žádné kousnutí. A protože jsem nemínila být jenom někomu svačinou, s proměnou v medvěda vrhla jsem se proti nejbližším rozkládajícím se.. povalit je, prackou jim rozdupnout hlavu, nebo jí ukousnout, to by snad s medvědí silou neměl být problém, ni (5+2). Zároveň ale nechci se do toho pouštět moc bezhlavě, pořád udržuji si nějaký ten postřeh k případné sebeobraně, kdyby mě chtěli napadnout jiní (7) nemrtvouni. Ale jinak pokračuji ve hře Bear vs. Zombies (3+2,4+2).
| ||
