Přesuny na terasu

betonová džungle

Lea, Tenshi, Roman, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily, Valeria, Oscar, Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden

Kdosi vzal malé stvoření do náručí a rychle skočil na můj hřbet. Trochu jsem vyhekla nečekanou zátěží, málokdy jsem někoho nesla. Lea pak ještě pomohla Agnieszce a mohli jsme všichni letět. Přesun naštěstí dopadl dobře, i když jsem začínala cítit tlak na prsou. Věděla jsem, že si na terase musím na chvíli odfrknout. Doslova. Další kapky krve padaly na beton a já poznala koutkem oka tu, která mě vytrhla několik pramínků hřívy a nyní nesla dítě do nitra domu.
Trochu se mi začínala motat hlava. Stoupání, klesání, dlouhodobá zátěž a nyní i lehké krvácení z nosu. To v kombinaci s mým nízkým tlakem nepřinášelo nejlepší výsledky.

Na chvíli jsem se přeměnila do lidské podoby v domnění, že mi to třeba uleví od malátnosti. Místo toho jsem měla dojem, že mám halucinace.
Heather Kde se tady vzala zrovna ona? Blag? Erden? Překvapeně jsem kulila oči, ušel mi příchod dalších.
“Eh, no… Snažíme se o přesun sem. Průrvu nemáme. Agnes na tom není dobře. Máme tu nějaké mimčo,” přimhouřila jsem oči, než mi blesklo. “To bude tvoje?” znovu jsem dala najevo naprostý údiv. Proč ho nenechala někde v bezpečí? Proč riskuje i se svým dítětem?!
“Je tam,” ukázala jsem ještě na místo, kam brunetka odložila nemluvně.

Hřbetem ruky jsem si znovu otřela krev z obličeje a snažila se nevnímat svůj vzhled. To je teď asi to poslední. Malátnost na chvíli zesílila a já se taky sesunula na beton. (5) Po čtyřech jsem se přesunula k Blagdenovi a Erdenovi.
“Jak jste na tom?” pokusila jsem se zjistit jejich stav, i když nebylo nejspíš nic, s čím bych jim pomohla. A Erden ani nebyl při vědomí.
Ještě chvíli jsem se snažila prodýchat svůj stav s hlavou mezi koleny, než jsem se znovu odvážila vstát. (6) Nikdo další zatím po schodišti nepřicházel.
Musím jim pomoct.

S námahou jsem znovu vstala a vrátila se do pegasí podoby. Vzletěla jsem a snažila se vnímat jen svůj hluboký dech. A taky se zorientovat do situace na ulici. dračice připravená k odletu, blondýnka se štítem. Lea volající ostatní k únikové cestě.
Ať už se branku rozhodl překonat kdokoliv z našich, rozhodla jsem se je na této cestě krýt. Nápomocný určitě byl ohnivý sloupec od zrzky a kdyby ani to nestačilo, zbytek jsem hodlala srovnat se zemí svými nálety s kopyty. (2+2, 2+2) Jenže tentokrát jsem měla co dělat, abych sama někam spíš nezapadla.

Nechci

Mezi zombie
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Valeria, Oscar, Sheena, Heather, Yuriko,Blagden, Erden, Emily

Nebudu lhát. Měl jsem toho plné zuby. Bojovat proti něčemu, proti čemu se možná ani zvítězit nedá. Bránit nějaký flák území před neustálým přílivem. Proč si nemůžeme hledět domova?
Že by slizové kostky nebo žáby s oštěpy vykutily, jak se dostat k nám, za moře?
Vím, vím. Nešlo o aktuální nepřátele. Šlo o možnosti.
Ale stejně... lámalo mě to. Tížilo mě to. Táhlo mě to k zemi, tělo i duši.
Na chvíli jsem se sice dostal do pevnosti, abych se zbavil ran...
Ale žádný, sebelepší léčitel, nemůže odstranit pohled na bezvládné bledé Ptáče. Na bezvládnou bledou Ryšku. Na spoustu dalších, známých tváří, co jsme spolu pili a řádili na oslavách, a teď jsou mrtví a už nebudou.
Mám je rád! A už jim to nikdy nemůžu říct...
Žádný, sebelepší léčitel, nemůže zahnat strach. Co ti další, o nichž nic nevím? Co Elsa? Co Mary? Co Lakshmi? A Kotě?
Jsou v pořádku? Jsou vůbec naživu? Uvidím je ještě někdy, víc než jen jako těla srovnaná v řadě, bez života?

Návrat na bitevní pole je spíš krušný. Hubatý cizinec, viditelně unavený Blagden, co to ale nechce vzdát... vím, že se budou vracet i mnozí další, sotva bude Alasther hotový s pomocí jim.
Tak... vzhůru na to.
A nebo taky ne.
Prostor kolem Abeho tak nějak... praskne. A záblesk, který vyšlehne... nás pošle někam jinam.

Sotva se dost odporné pocity z přenosu zmírní, rozhlédnu se. Začínají se na nás tlačit zombíci, Heather přenáší dva nahoru na nějakou terasu, fialka křičí, Valeria přispěchává s diskem a štítem, mou pozornost však má Elsa, jejíž svolávání zachytím.
ŽIJE! Žije, a svolává nás!
Měním se do zvířecí podoby a vystřelím za ní, skrze štít i dav, některé mrtvoly srazím, jiné přeskočím, než se ocitám poblíž skupinky dole u branky.
Na dračici Samir právě vytlačil Modráska, a já pozdravem zařvu na Elsu, v tom si však všimnu další věci - opodál je Mila!!! s nějakým cizincem, taky obklopení hnusáky.
Odrazím se a pustím jejich směrem, cestou masím dlouhými ostrými drápy, co stojí mezi mnou a Milou (9+3, 10+3).

Sotva se dostanu k ní a Japonci, brouknu hluboce na pozdrav, a drápy jim začnu klestit cestu zpět k ostatním (10+3).

Zlatá jeskyně

Mezi zombie
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Valeria, Oscar, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden, Emily

Na odbytí jen semknu rty. Já... na jejím místě bych asi taky nebyla příjemná. Musí z toho šílet.
S proměnou se klidím zpátky, ale jeden z pavouků po nás přímo vystartuje... a hned ho někdo zpraží.
"Yuriko?" oslovím naši zachránkyni překvapeně, poté, co se proměním z podoby kirina zpátky.

A pak... se tenhle svět začne nějak... hroutit. Že nás to někam opět vyhodí, cítím já a nejspíš i ostatní dřív, než to skutečně nastane... co však přijde, na to připravená nejsem.
ZOMBÍCI???
To jako vážně?? Zděsím se, na moment strnulá. Na moment pozadu. Na moment, který mě přijde docela draho. Odporné, rozviklané a oštípané, ale stále ostré zuby, se mi zaryjí do ramena, pronikavě vykřiknu a pokusím se odskočit (1), nemrtvý se ovšem drží pevně a můj odpor zranění jen zhoršuje.

Heather bere do bezpečí ty, kteří se očividně bránit nedokážou, okrajově jsem vnímala čísi volání, přes chrčení zombie i přes ostrý sluch téměř neslyším, zvuky... tak... syrového hladu, mě děsí, hruď se mi stahuje panikou a bolestí a pokusy odstrčit zombie zahryznutého do mého těla jsou až směšně slaboučké a nekoordinované.
Teprve jasně zářící růžová energetická vrstva jej odtlačí, vezme s sebou kus mé tkáně... na moment nesvedu než hystericky vzlykat, zatímco se pokouším holýma rukama zastavit krev řinoucí se z vlastního ramene.
Dívka, jejíž zásah mě zbavil nechtěné hladové pozornosti, upírá svou zejména pozornost na Yuriko...
Nevím, o co jde. Prudce se chvěju. Něčím je mi však jasné, že bezpečí štítu bude mít nejspíš jen tak dlouhého trvání, než Yuriko vstoupí na energetickou platformu.

Posbírám veškerou vůli, kterou mám, a přisunu se na ni taky.

Nejdřív dobytek, teď rampouchy.. čím dál, tím lepší

Podivné město -> Bílá tma

To, co vznikne, když si to rozdá anděl a démon, Krvavý okultista, Uplakánek, Nenažraná, Barbie a její kabelkový psík, Elza, zmrzlá princezna, Všeználek, Paroháč, Méně roztomilá verze Ality, Ten, co za to může, že tu teď mrznu!, Mrzutý zrzek, Čmuchal, Pytel písku

Ne, že by jsme měli zrovna pohodlí, ale byli jsme v suchu a teplu, což byl momentálně docela luxus. Dokonce i ta chlupatá koule na chvíli zmlkla a přilepená na psí podobě deprese se pokoušela sama sebe očistit od bláta, což bylo komické.

Žít se tu ale dlouhodobě nedá a jak nám brzy začali naznačovat i místní, rozhodně tu o nás nikdo nestojí, nebo alespoň to naznačují útržky myšlenek, které se mi povedou zachytit zvenčí. A hulákání nespokojeného davu tomu taky trochu nasvědčuje..

"Nevděčníci.. měli by jste kleknout na kolena a děkovat, že můžete na vlastní oči vidět božská stvoření!!... Mor na vás!"
Pokusím se telepaticky poslat zprávu alespoň k nejbližším omezencům venku. (3+2) Ale nedaří se mi jasně zaměřit cíl, nejspíš jsou ještě daleko.
Škoda, vyděsit pár vesničanů by mohla být prdel..

Na další pokusy mi stejně nezbývá čas, jelikož Call nejspíš vykoumal, jak zase zkazit všechnu srandu.… Hurá..
Tentokrát možná doopravdy hurá, jelikož to vypadá, že jsme doma.
„No konečně už ksakru..“ řeknu nahlas a skoro se i začnu usmívat, i když okolí nevypadá nic moc. Do boje se sice dvakrát nehrnu, ale stejně bych to ani nestihl.
Radost ze mě zase opadá, když se moje tělo znovu začíná trhat na dvě poloviny. A aby toho nebylo málo, dopadáme do sněhu a hnusné zimy.
„Kurva už…“ procedím mezi zuby.
A k tomu tu máme ještě jednu hadrovou panenku, která sama určitě chodit nebude.

Podle stop to vypadá, že nejsme první, kdo sem spadnul a po chvíli chůze i registruji z útržků myšlenek, že to nejspíš budou naši.
„Tomu se říká táborák, vážení..“ podoktnu k hořícímu stromu opodál, když se konečně sejdeme se zbylými nanuky, kteří tu skončili před námi.

Bezvládný pytel hned dostává péči, moje záda tentokrát nikdo neregistruje.
„Danečku, zlato.. myslíš, že by si se mohl kouknout i na mě, až skončíš se spáčem?“ podotknu s psíma očkama k aktivnímu healerovi a natočím k němu zranění na zádech, které už poměrně dost krvácí.

Jaký jsou plány, nebo co se bude dít dál už se ani neobtěžuji ptát, stejně se o tom opodál mluví a já jsem moc línej na to, abych o něčem přemýšlel.

„Cool dopravní prostředek… to ti možná odpustím i to, že si nás díky svým pokusům vykopnul z té fajn reality v domku u skladiště…“ řeknu uštěpačně Igorovi, když vyčaruje chodící chaloupku.

Pokud se rozhodneme přemístit, svezení určitě neodmítám. V tuto chvíli ale tak nějak spíš čekám, co se bude dít. Na čmuchání v mozcích ostatních bude lepší počkat, až se mi zase obnoví trochu té krve, abych sebou zase nejebnul.

Walking in the winter wonderland

jeskyně → New Orleans → zasněženo

Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Dan, Thomas, Violet, Igor, Loki, Santiago, Abayomi, štěně

V jeskyni se dá aspoň o něco lépe vidět, ale to neznamená, že by byla o něco méně děsivá. Ale každá pozitivní věc v tomhle marastu je vlastně docela dobrá. Dlouhovlasý klučina se na moji prosbu postará o zraněného, zvracejícího Issaca, kterého stále zahřívá ten potkan. Teď už snad nikdo nevypadá, že by potřebova akutní léčení. Jenže když se nějakým způsobem zraní někdo – a mnohdy ne jede – při každém skoku, s takovou bychom potřebovali za chvíli celou armádu léčitelů.
Dokonce proběhne i nějaké představovací kolečko, přičemž já nezůstanu pozadu, alespoň, co se jména týče.
"Will," hlesnu zatím jen tak krátce. Za sebe bych řekl, že na větší představování není ani čas ani místo.
Prvnídobrovolnícimíří dál do chodeb. Ještě chvíli sbírám sil, poté co jsem si právě zacelil rozšklebenou ránu na vlastní ruce a spíš přemítám nad celou touhle situací. Proč, jak? Vzpomenu si také na spoustu oček pomrkávajících ve tmě, co se tam doopravdy stalo, zatímco jsme tam viseli zavěšení jako loutky na špagátu. Na to mě přijde, že mi stále chybí až moc kousků skládačky.


Nastálý ruch i hlas hlásící problémy mě donutí přestat uvažovat, namísto toho se začínám hrabat na nohy, abych se pustil směrem, odkud se hluk ozývá. Několika pavoukům a jedné příšeře, která jakobyse vyloupla z Descentu, se zjevně nelíbí, že jsme si dovolili být je jejich jeskyni. Asi není čemu se divit, i když přeci jen tady nejsme zrovna dobrovolně.
Než se stíhnu zapojit výrazněji do boje, buch prásk, najednou jsme zase v New Orleans. Že by konečně ta děsivá noční můra skončila a my se vrátili do své reality? Nadšení rychle zchladne a to nejen díky faktu, že najednou se rychle ochladí. Příliš dlouho se v New Orleans neohřeju, naopak mě to kopne zase někam úplně jinam. V tropickém ráji už jsme byli, teď je všechno zasněžené. Kolem mě jsou tváře známé i neznámé, tak jako tomu bylo pokaždé. Tentokrát se to obejde bez "pound of flesh" nejen u mě, ale nezraněná vypadá většina přítomných, jak stihnu zkontrolovat pohledem těsně po objevení se. Tedy až na Abayomiho, ale toho se ujal okamžitě Dan.
Je tu jídlo, dokonce vidím zapálený strom, který poskytuje teplo, támhle slečna zahřívá štěně, ale jsou tady mnohem důležitější věci k řešení. To, co jsou tady zjevně už nějakou dobu – tedy alespoň déle než já, drsně se tvářící chlapík a zrzek, jsou uprostřed rozhovoru, co budou dělat dál.
Dan příchází s myšlenkou zbytečně neotevírat další reality, ale naopak je zavírat. Well, seberme pár proměnných, abychom došli k nejjednodušímu řešení? To samozjmě nevím, ale pan William z Ockhamu by možná souhlasil.
"Promiň, brácho, se zavíráním portálů moc nepomůžu," pronesu tiše. Na zavírání nějaký talent mám, ale jen ran.

Otočím hlavou, když se Elaina s Thomasem začnou jako první hlásit k jakémusi průzkumu.
"Se mnou na průzkum můžete taky počítat. Teda, kdyby mě někdo v rychlosti uvedl do situace, na co se zaměřit, budu vám neskonale vděčen. Lítat sice neumím tak ani onak, ale můžu nabídnout čumák a psí schopnosti v přesunuté hlídce. Jo, jen v rychlosti, jsem Will."
Skáču očima po přítomných, kdo by mi mohl udělat krátké shrnutí.

Při pohledu na padající sníh ta psí podoba bude rozhodně příjemnější. Pravda, odkud pocházím, lidé často začnou nosit šortky, sotva hladina teploměru začne šplhat k čtrnácti stupňům, tady mě zima nejspíše bude. Kdosi tady umí cestovat stylově, já zatím využiju vlastní nohy a v okamžiku, kdy to bude potřeba, se proměním ve psa, případně se snažím něco "vyčmuchat" (9).

O 180°

Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Agnieszka, Oscar, Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden, Emily

Pri opätovnom prasknutí vytvorenej trhliny mnou mykne, teraz už pomerne vysoko vo vzduchu, a prvé sekundy sa obzerám ako po oblohe, tak aj po okolitých budovách v snahe zistiť kde sa vytvorila trhlina. Až potom zistím, že trhliny sa vytvorila takmer presne podo mnou, a ako rýchlo prišla, tak aj zmizla, a...
Nie.
Skupina, pomere veľká, vidím minimálne štyroch či piatich ľudí, ale z môjho rozhľadiska vo vzduchu nedokážem nikoho identifikovať, neviem kto presne tam je. Dvojo dlhých, bielych vlasov spôsobí ale až príliš nástojčivé trhnutie v bruchu. V okamihu opúšťam svoj pôvodný plán, vracajúc sa čo najrýchlejšie späť dole. Musela som zistiť kto prišiel. Vedieť, či je tu niekto z mojich. Priorita.

Vidím pod sebou jasne oheň, počujem výstrely zo zbrane a vidím poskakujúcu osobu, ako ukazuje na vyvýšené, snáď bezpečné miesto, kam letela Lakshmi.
Začnem sa spúšťať dole najrýchlejšie ako to dokážem robiť stabilne. Keď som natoľko blízko, aby som sa naozaj uistila o tom, že dole je trojica veľmi známych ľudí, zrýchli sa mi dych.
Erden? Prečo sa nehýbe? On...leží? On..je...
Dvaja z nich miznú za pomoci Heather skôr, ako by ma stihol úplne pokryť studený pot. Yuri je však ešte dole, a tak zletím na plošine priamo k nej, obklopiac tak ju, Kristoffa a niekoho cudzieho štítom. Ten funguje tak ako predtým, cez ľudí prejde bezbolestne, mŕtvoly odtláča s praskaním energie preč, čím sa snáď zbavíme aj jedného útočiaceho na modré dievča. Bol príliš blízko Yuriko.
Yu, si v poriadku? Videla si kam šli ostatní, vieš sa tam premiestniť, alebo pôjdeme takto?
Jednou rukou ju držím za rameno, hádam aby som sa uistila že je v poriadku, druhou ukážem na fialovo ružovú plochu pod mojimi nohami, ktorú zväčším tak, aby zapĺňala skoro polovičku zeme vnútri štítu. (6+3)
Prítomnosť Yuriko v malej zostávajúce skupinke zaistila, že som riskovala prílet dole, tak už som ich mohla vziať aj rovno s nami, ak sa mi podarí dostať stadiaľto bez problémov. Zrakom pritom stále preskakujem z jej tváre na chodiace mŕtvoly okolo štítu, dávajúc pozor či niekde nezlyháva, pričom po očku kontrolujem aj ostatných dvoch - hlavne tú, ktorú nepoznám, či nie je hrozba alebo nepanikári, alebo niečo podobné. Potrebovali som sa dostať čo najskôr preč od mŕtvol, bez zádrheľov. Som pripravená začať stúpať hore v momente, ako na plošinu nastúpi Yuri, alebo ako sa premiestni.
Potrebovala som nás dostať k Erdenovi a Blagdenovi. Držať nás pokope. Zistiť čo s nimi je.

Výčitky a řešení

Alter NO
Callum, Ludwig, Mia, James

Zděšení. Naprosté a dokonalé. Pokus o proměnu... a obsese plavovlasým mladíkem, bohem na zemi, tou nejpřekrásnější bytostí, co jsem kdy mohl vidět...
Slunce mě uzavírá v kamenné krustě, a mysl se může svíjet v utrpení, že nejsem schopen vyplnit jeho přání, přivádí mě k šílenství.
Naštěstí ta trýzeň netrvá dlouho... přesun snímá feromonové okouzlení, a já poněkud otupěle vnímám, co se děje kolem, za kamenným strnulým pohledem sám neviděný.
Bylo... groteskní vidět se v několika kusech. Necítil jsem bolest, toho mě tahle forma ušetřila, ale v duchu jsem neustále počítal, jak dlouho tělu potrvá, než se probere...
A než mě zranění neslučitelná s delší existencí dorazí.
Bylo to jako čekat každou vteřinou na smrt.

S mrtvým Mikkelem po boku, tedy čekal jsem. Každá sekunda byla jako hodina, ačkoliv jsem se pokoušel soustřeďovat na rozhovor v jeskyni...
Bylo... o čem přemýšlet, to rozhodně. O anomálii, trhající světy na kusy, mísící reality a osoby z nich... O řešení, které by mohlo situaci napravit...
O důsledcích, pokud ji napravit nesvedeme.
A v neposlední řadě i o tom, čemu jsem svědčil po přesunu... krev zbarvila sníh, mladý Fin se díval vzhůru do zatažených nebes pouze jediným modrým okem, sněžilo na něj, sněžilo na mě.
Bůh nás zkouší a satan pokouší. Odpovědí na křivý úmysl by však nikdy neměla být vražda.
Strnulý a necelistvý, nad usmrceným rukama z našich vlastních řad, začnu se modlit.
Co jiného už mi zbývá?
Modlím se za Mikkela, nechť najde boží milost. Za Miu, Valerii, Eddie... nechť najdou klid a usmíření s vlastním hněvem. Za Jamese, kéž dostane se mu pomoci vyrovnat se s nelehkými svědectvími, za Oscara, který nacházel utěchu v rozrušení v blízkosti mého rozbitého těla...

Nakonec jsem se pomoci dočkal.
Yuriko, Mia i Eddie držely kusy mého těla, zatímco mne nová tvář, představená jako Thomas, dávala dohromady.
A právě včas...
Díky, Bože. A díky všem kolem... než se však stačím proměnit a vyznakovat svůj vděk skupince svých zachránců, svět se láme a blízké se propadá do daleka.

Návrat na bojiště je krutý. Tolik... strnulých tváří. Tolik hlasů, nikdy k neuslyšení. Tolik duší, předčasně uťatých v růstu.
Otřu vlhké oči, teď není čas vzdát jim úctu. Teď je čas zabránit dalšími, aby se přidali k jejich údělu.
S kamennými valy pokouším se kolem prasklin zpomalit proud cizí invaze, zároveň se snažím léčit, koho vidím zraněného - s Alastherem a Blagdenem, kteří se přemístili zpět do hlavního štábu, jsem na poli zůstal jako poslední ze zkušenějších léčitelů.
A potřebuju se udržet...

Abayomi zkouší experimenty s otevíráním průchodů. Naira volá Erdena, vydám se spěšně k ní. Musí v tom mít neskutečný zmatek, bez zraku... zlehka se dotknu jejího ramena, nemám však jak ji upozornit, že jsem to zrovna já.
A pak se děje několik věcí naráz...

Bez hlesu vykřiknu, když mě realita trhá na kusy, a procitnutí je... nepříjemné přinejmenším. Celé tělo bolí...
Callum se ptá, jestli je někdo zraněn.
Zavrtím hlavou. Jsem jen... unavený. Léčení si vždycky vybírá nějakou daň.
Svět kolem je... jiný. Zvláštní.
A zároveň stejně v háji, jako ten náš, vida valící se 'housenky', která už jde po přesunu i vidět.

Potřebujeme se nenechat vsát do její průrvy... a přijít s něčím, co podniknout.
"Umí tu někdo znakovou řeč?" vyznakuji a rozhlédnu se po ostatních. Tak nějak to nečekám... Callum byl vždycky spíš sám pro sebe, Mia vlastně to samé, u Ludwiga netuším ani původ a James vypadá, že rezignoval na lidství úplně. Za olíznutou ruku ho podrbu po hlavě, ale na mazlení taky čas není.
Z náprsní kapsy vytáhnu propisku a bloček.

"VÍ NĚKDO, JAK TU VĚC DOSTAT K OSTATNÍM DO NAŠEHO SVĚTA?" naškrábu spěšně.

Zase jinam
Podzemní jeskyně -> Alternativní New Orleans

Callum, Mia, Dragostan, James

K mému udivenému sledování zmutované bytosti se náhle přidává i Mia, která hned přichází s docela výstižným komentářem.
„Tiše pryč..“ zašeptám rozhodně, nicméně oči z toho stvoření nespouštím. Ucítím dotek její ruky na té mé, ale není nutný, od toho stvoření bych i sám utíkal, co mi nohy stačí.
Stíhám uskočit útoku tvora poměrně obratně, nicméně zpomalit jej nedokážu a tak mi nezbývá nic jiného, než ostatní alespoň upozornit slovně.
Následně zasahuje Mia, stvoření se však urputně brání vším kolem sebe. Pro změnu uchopuji za zápěstí já tmavovlásku a strhávám jí k sobě, aby se tak vyhnula letícímu kameni. (8+2)

Ani nestíhám příliš zkouknout další nepřátele, nebo se pouštět do boje a celým tělem mi přejde prazvláštní pocit, jako bych už dopředu tušil, že se nezdržíme dlouho. A taky ne…

Hned vzápětí se opět propadáme do temnoty a trhající pocit nás opouští konečně v povědomém světě, doma.
Snažím se co nejrychleji zorientovat a připravit se na útok proti nepřátelům, ale ani to mi není přáno a já opět mizím v temnotě.
Dva přenosy hned za sebou rozhodně nejsou příjemné, vstávání je o něco horší a rozbolavělé tělo o sobě dává vědět.
Tentokrát ale vypadá vše docela jinak. Svět jakoby se zde vůbec nezastavil, budovy stojí, dokonce i vypadají mnohem vyspěleji, než u nás doma. Jakoby jsme se přesunuli do budoucnosti. Přesto však není nebe bez mráčků a i zde se rozléhá křik a panikařící lidé utíkají od čehosi neznámého.

„Jsem v pohodě..“ odpovím trochu přešle na otázky Calluma a stejně jako on i já rychle zkouknu ostatní. Tentokrát nás není mnoho…

Když popojdeme kousek dál k místu, od kterého se ostatní drží spíše dál, je patrné, že nebezpečí není tak zcela neznámé. Vypadá to na to samé stvoření, co narušilo i naší realitu a stejně jako u nás se nezdá, že by si někdo věděl rady, jak tohle zastavit, i když zde je to alespoň vidět. Stejně však vzhled nijak nenapovídá, kam a nebo jak útočit.
Krucinál, co teď?
„Máte někdo nějaký nápad, jak… jak to zastavit?“
Call se na cosi soustředí, možná mu nějak pomůže to, co nabral v pouštní jeskyni.
Mě momentálně nenapadá nic lepšího, než se připravit na případné návštěvníky, které přijdou z jiných světů. (1)

Ħaqq Alla

Mezi zombie
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Josefine, Agnieszka, Valeria, Oscar, Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden, Emily

"Myslím, že i kdyby věděla, je jí to jedno," podotknu k Meině hrozbě. Josefine nepůsobí jako někdo, kdo by se krotil kvůli komukoliv a čemukoliv... což je na jednu stranu dobře, na druhou... když jde o situaci, kde máme spolupracovat, lít benzin na oheň sporů je tak trochu na ránu.

Bouchnutím víka (8) pomůžu s příliš nadšeným nápadníkem, který má za to, že Meina líčka jsou k nakousnutí, a když vidím, jak Mara na dálku loví bezvědomého Oscara, přiskočím k průrvě a snažím se pomoci ho vytáhnout. Jednou rukou to jde k podělání blbě (2), naštěstí se na mě Mara nespoléhá, jinak by Oscar zahučel zpátky.

Pokusy vystrčit bezvládného na dračí hřbet jsou taky něco (2).
"Nééé... tam mi nepadej," zasyknu, když se bělovlásek jako pytel ovsa převáží, a sklouzne na druhou stranu.
Když ho vytlačím na Mein hřbet podruhé, hošan bez ducha mi skřípne zbytek ruky mezi tělem a dračími šupinami...
"Kurva!" zanadávám, slzy mi vhrknou na moment do očí bolestí, a milý zachraňovaný žuchá opět na zem (2).
To se mi snad zdá...
"Drž!" zavrčím a vytlačím ho nahoru potřetí (8), tentokrát už se zadaří. Obejmu ho zdravou rukou, a nezbývá mi než doufat, že se zvládnu draka držet koleny a nehodíme oba hubu, až Mei vzlétne....