V akci

Mezi zombie
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Valeria, Oscar, Sheena, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden, Emily

"Není třeba mě utěšovat," odvětím zachmuřeně fialové alience, zatímco svírám pevně pažbu brokovnice a pokouším se pohledem proniknout šerem chodeb.
Možná jí přijdu odměřená, ale nechat se potlapkávat po zádech, jak všechno bude dobrý, není momentálně k ničemu. Z nebezpečí nás to nedostane, a moji malou holčičku mi to nevrátí... a nechat na sebe dolehnout, že mojí vinou je možná to poslední, co mi doopravdy zbylo po Johnovi, po smrti?
Musela bych začít vřískat a škubat si vlasy... byla jsem neuvěřitelně pitomá. Měla jsem počkat. Vím, že potřebovali pomoc, ale tahle měla sakra drahou cenu.

Chlad jeskyně proniká hluboko do kostí... nebo to není jen chlad jeskyně? Na zimu jsem zvyklá... tahle se choulí do klubka přesně kolem mého srdce.
Tichoučký šelest si uvědomím, teprve když mi podél zad přeběhne mráz.
Co to...?
Rubínová očka v příšeří odrážejí světlo... je jich příliš. Mlčky drobně kývnu na Sheenin návrh... jenže to není zase tak jednoduché.
Pavouci jsou nejspíš až příliš natěšení na čerstvý oběd, když už si to tak nakráčel přímo k nim...
"Yuriko!" vykřiknu docela úlevně, když zahlédnu známou postavu, moment na to se blýskne a jeden z osminožců dostane řádnou výchovnou pecku.
Sláva jí.

A tu se zase všechno křiví, zevnitř i navenek. Prásk... a všude kolem je sice šedavé světlo a žádní pavouci, ale zato horda hladových olezlých tlam.
Mrchy!
Z brokovnice skoro nemusím mířit, kolik jich je kolem natlačených... (6+3, 6+3). Zachytím volání Lei, která stojí o kus dál na popelnici... nerozmýšlím dlouho. Chňapnu Blagdena, který je těsně vedle a zjevně na tom není dobře, vypadá, že se každou chvílí složí, a Erdena, který je mimo úplně, a přemístím se s nimi (7) rovnou na střechu, na místo, kam jsem viděla zaplout černého pegase s dvěma dívkami na hřbetě.

"Jak to tady vypadá?" zeptám se úsečně pegasky, ze které se vyklube Lakshmi, zatímco nabíjím obě komory brokovnice.
Následně z kraje střechy pokusím se o střelbu na ty zombie, které nejvíce ohrožují naše, zejména kolem izolované skupinky Japonce, brunety a šavlozubého tygra (6+3), a taky kolem dračí Mei, na kterou nakládají další pasažéry do bezpečí (2+3).

Skrýt se

Mezi zombie
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Agnieszka, Valeria, Oscar, Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden, Emily

"Pomůžu!" hned se přihlásím, protože bělovlasa vypadá zdechle, a nechci, aby mimino pustila. Bylo by to škoda, x měsíců se s tím ženská nosí, jen aby to chromá Polka pustila do chřtánu zombíkům? Nope.
Navíc, mně se taky moc moc hodí, že moje nahé pozadí a popředí nebude tak na ráně... Převezmu si od brunetky malou, a vyskočím na pegasí hřbet. Držet se bez uzdy a sedla není sranda, vážení, nejspíš jsem vranku dost krákala za hřívu, ale dostaly jsme se do bezpečí.
A zdá se, že z terasy možná bude i přístup do náležícího bytu.
"Super! Třeba tu bude něco užitečného," sklouznu s uzlíkem, zatímco Wróblewska se svalí na dlažky jak bedna kytu.

Dole sice probíhá boj o život, a podle hlasitého prásknutí někdo zmizel nebo hladovým hubám osud nasypal více krmení, já se ale zkusím vloupat dovnitř... sklo vymlátit loktem nesvedu (3), jen si ho parádně narazím.
Zaskučím, a na moment jen poskakuju na místě, snažíc se nezařvat nahlas a nevzbudit dítě ve svém náručí...
Tak jinak.
Sotva mě přejde pocit, že jsem si zlomila brňavku na tři malý, zkusím se soustředit na beton pode dveřmi a pokřivit ho tak, aby dveře prakticky vytlačil vzhůru (6+3). Když slyším chrupnout panty i zámek a dřevo a sklo samotné se začnou prohýbat, tlak povolím a kopnutím narušené dveře vyrazím (7).

Vevnitř dítko odložím na pohovku.

Nenadálý parťák

Bílá tma
Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Loki, William, Santiago, Abayomi, štěně

Zaváhám.
"Ovládnout to a správně směrovat se pokouším od začátku, ale... je to úplně... jiný typ schopnosti, než si pohrávat s elementy," odpovím vážně mladíkovi se starým pohledem.
"O průrvu k té anomálii bych se mohl pokusit... ale pokud tady už nějaká prasklina je," odkážu se na Amalthein průzkum, "nejdřív bychom měli buď zavřít tu před vytvářením další, nebo zkusit projít tou..."
Sám se zkusím ujistit, kde vlastně ta nalezená průrva je... ale lokace mi uniká (4, 5, 3) bez ohledu jakým způsobem či jak dlouho se na to pokouším soustředit.

Dostavují se další nešťastníci, a starý mladý přichází s další sugescí.
"No... zvládli, teda, zvládl bych. Ale..." zaváhám.
"Zatraceně, Frostpunk je sice super hra, ale že bychom to měli v reálu, to by se zajedlo sakra rychle," poznamenám s úšklebkem, jako by mě zabolely zuby.

Sametka mě potlapká po rameni, když se mi pokusy o dopravní prostředek nezdaří.
"Jo... to je pravda. Doufal jsem, že bych si mohl 'vypřát' něco, čím bychom se mohli přiblížit prasklině bez brodění se sněhem a zimou, ale realita na luxusní hummer limuzínu nejspíš neslyší," pousměju se nakřivo.

"Zajímalo by mě, jestli mi to realita komplikuje sama... a vyslyší mě, až když ze mě vypadne nějaká blbost. Třeba... třeba přál bych si tady chaloupku na kuří nožce."
(8).
...
"No to mě..." zamrkám, vstanu a zamířím k chajdičce, která se trochu kýve na masivním drůbežím pařátu.
"No... ahoj," usměju se pak zeširoka, a poplácám do reality vypřanou chaloupku.
"Dokázala bys nás přiblížit k místu za lesem?" zeptám se naprosto vážně, a z následného zakývání si vydedukuji, že to mělo být nejspíš ano.

"Tak vážení, až se odpíchneme, můžeme se svézt," prohodím pobaveně k ostatním.

Zafúkané

Bílá tma
Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, Loki, William, Santiago, Abayomi, štěně

"Jo..." povzdechnu si na Emilovu odpověď. "Je to... špatné. Do tak velké sračky jsem se zatím nedostala ani sama, ani co jsem s Triskelionem."
A to je co říct... Nikdy nehrozilo nic celému zatracenému světu.
"Však se zpátky dostaneme, jedno jak. A s trochou štěstí dřív, než bude na všechno pozdě," pousměju se pak povzbudivě na Emila, natáhnu ruku k jeho a pevně ji stisknu.
Ne že by se ve mně probudila fontána optimismu, ale... ničemu neprospěje rýpat se ve všech věcech co jsou momentálně špatně, věcech, které změnit nemůžeme.
To už bychom to mohli zabalit rovnou.

"Dva. Dva přesuny, jeden z New Orleans do pralesa s obřím hmyzem, druhý sem," odpovím pak Danielovi na jeho pokusy, jeho vážný tón mě znepokojuje.
"Má to na nás fyzické následky, ty průchody mezi světy?" nemohu se nezeptat, ačkoliv netuším, jestli vůbec chci slyšet odpověď.

"Není zač," pousměju se k Thomasovi, díky vždycky potěší.
Mezitím přicházejí další... Daniel se sklání nad bezvládným Abayomim.
"Máme ho dost, a kdybys potřeboval, můžu vyrobit další," podám Danovi kus sýra a chleba. "Kdybys něco potřeboval konkrétně, dej vědět. A to platí pro všechny," kývnu s pousmáním i na Elainu, která si teprve teď všimla, že se událo 'budiž jídlo'.
"Na, vezmi si kolik chceš. Já jsem Eddie."

Zatímco se rozhoduje, co dál, utrhnu několik větví a pokusím se je přeměnit ve tři hřejivé plédy (4+2 tvar, 9+2 materiál).
Dva podám Danovi, jeden pro něj, druhý pro bezvládného, pro kterého bude jednodušší prochladnout a potřebuje s udržením teploty nejspíše pomoct.
Třetí podám Laimě, která zimu snáší vážně špatně... zdá se mi to, nebo jí modrají rty?
Z posledních větve zkusím vytvořit plyšový vak s popruhem přes rameno (4+2 tvar, 4+2 materiál), který přihodím Luně... než se zase vrátím k hořícímu stromu, opět rozehřát prokřehlé znecitlivělé prsty.

"Vím, že občas nadáváme na ponorku v hlavním štábu a sere nás bydlet pohřbení pod zemí... ale zatraceně, teď bych za vlastní postel ve vlastním pokoji nejspíš prodala duši," pousměju se trpce.

Android v zimě

Bílá tma
Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Igor, Loki, William, Santiago, Abayomi, štěně

"Proč?" nakloním hlavu k Lunině připomínce. Ať už ji zpracovávám z jaké strany chci, nenacházím ji logickou... proč by někdo živý toužil být jako já?
"I na mě má okolní teplota vliv. Reakční doba je zkrácena o 0,03 vteřiny oproti regulérnímu stavu," dodám, když si uvědomím, že je to nejspíš kvůli jejich kolísající tělesné teplotě.
Luna si přitahuje na klín malé stvoření, jehož tělesná teplota se ocitá pod hranicí přirozené teploty organismu jako je jeho. Chvěje se, a energie na štěkot či přílišný pohyb mu nezbývá.
"Tvůj mladý canid jeví známky počínající hypotermie," poznamenám věcně.

Debaty o trhlinách monitoruji pozorně, stejně jako vše ostatní v okolí.
"Negativní. Postrádám základní data, ze kterých vycházet," zavrtím hlavou na Lunin požadavek. "Příliš mnoho neznámých na spolehlivý výsledek," dodám vysvětlení.

"Půjdu s tebou," oznámím mladíkovi, který se hlásí k průzkumu, a zvednu se, zamířím za ním směrem, který určil jejich telepat jako směr shluku lidských myšlenek.

"Ty jsi ze světa domovského pro ty ostatní, nebo také cizinec?" zdvořilým monotónem započnu konverzaci. Možná mu ukrátí cestu k designovanému cíli.

Konečně aspoň! A navíc...čas někomu nakopat prdel

ulice, někde kde je bahno a prší→ stáj → New Orleans

Lotti, Aurora, Naira, Everett, Diyar, Brannen, Evelyn, Thadeus, Pepe, Matisse, Razvan, Hei-Ran,Isaac

Připravena se sunout za ostatními, z jedné strany podpírám Nairu, z druhé Hei-Ran, která naštěstí téměř nic neváží. Santiago jde po svých, což docela uvítám. Taky postará o kočku, která se pufnutím, doprovázeným nesouhlasným zamňoučením teleportuje někam do pryč. Jo, já bych si asi taky dost hlasitě stěžovala, kdyby mě někdo takhle pinknul jinam.
Což se vlastně stane zase. Na chvíli se zapotácím, když najednou zase zmizí Naira a já vyrovnávám rovnováhu. Místo toho tady přistane zrzka a pes...počkat, to je James? Podle jeho kňučení to vypadá, že toho má plné kecky.

Ve stáji je sucho a teplo a taky seno, kam můžu opatrně položit Asiatku. Léčení příliš nerozumím, ale snad bude fakt jen vyčerpaná. Můžeme si tady i dáchnout, než se rozhodnem co dál. Nebo než zase něco rozhodne za nás a práskne někam jinam.
Brannen se stará o Diyar, Evelyn zase loví střep v Callumových zádech. Sakra, toho jsem si prve nevšimla.

I Razvan se mnou souhlasí, že ta situace je úplně na hovno a – nepřekvapivě – nebaví nikdo z nás. Opakovaný vtip není vtipem, ale tomu, co to má na svědomí, to zjevně nikdo neřek. Na jeho dotaz pokrčím rameny a zavrtím hlavou. Nevím, ale mě by rozhodně nikdo za myšlení neplatil.

Další průchod? Máme se těšit anebo se děsit? No hurá, tohle sice pořád vypadá příšerně, ale je to aspoň New Orleans. Je tady ještě ta podivnost jako na začátku? Au, to mňoukání a teď i hýkání začíná bejt dost nepříjemný.
"Nechce je někdo odvést do bezpečí?"
Rozhlédnu se kolem sebe, kdo je tady ještě se mnou. Začíná být téměř nemožné držet krok s tím, kdo se objevil a kdo zmizel. Za mě by bylo best, kdyby tady byli všichni.
Taky tady nejsme úplně sami. Ještě je tady pár otravů, co by potřebovalo nakopat prdel. Naštěstí – no, možná naneštěstí pro mě – jsem docela nasraná z těch všech skoků realitami. A pokud mě někdo neodtáhne pryč, hodlám si to trochu vybít.

Pavouci jsou sice dost hnusní, ale začali si jako první. V bordelu kus ode mě spatřím zářivě oranžovou plastovou židli, která asi patřila do nějakého laciného bistra poblíž, zasoustředím se na ní a pošlu směrem k jednomu z pavouků, který se po nás sápe (6+1), Jo, praštit někoho židlí, to znám docela dobře. Napoprvé to nabralo, podruhé se židle už ani nepohne (2).
Grrr.
Snažím si najít lepší pozici, kdy bych měla od pavouka větší odstup, víc prostoru k taktizování, ale namísto toho nohama narazím (2) do překážky a představa výhody je ta tam.
Takže jdem na blízko? Tomu ne neříkám. Kusadla jsou dost nebezpečná, front push kickem jej nakopnu do...zadku (8+2)) abych jej povalila na zem. A taky aby jej to pořádně zabolelo.

Zase v mrazu

Zase v mrazu Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Violet, Igor, štěně + Loki, William, Santiago, Abayomi

Je nás tam poměrně hodně. A podle toho chlápka se blíží další tři... A pak se ukáže, že mají s sebou čtvrtého, o jehož léčbu se hned stará ten chlápek. Nabízí to otázku, kolik nebožáků je takhle rozsetých po dalších světech? Když jen v této zmrzlé pustině nás je tolik? S ohledem na to, co jsem viděl před prvním přesunem... Ten počet raněných a mrtvých... Vlastně se dalo očekávat, že nás bude tolik... Ten chlápek taky přijde se zajímavou myšlenkou. Ovšem nikdo z nás pokud vím ty praskliny nevytváří. Jen je hledáme a proskakujeme skrze ně... Ale co když nás je třeba okolo stovky rozesetých ve dvaceti světech a naráz proskakuje 30 lidí? Nebo 50? Pochopitelně to na ty průchody může vyvíjet ohromný nápor... Ale snad nenavrhuje zůstat tady? Je to ještě nebezpečnější než ten gigantický prales...

"Průzkum by určitě stál za to... Snad pochází taky z našeho světa nebo alespoň budou mluvit stejným jazykem... Můžu se změnit do jelení formy a vydat se tam... Bylo by lepší nejdříve to místo zkontrolovat, aby jsme věděli, jestli jsou přátelští a jestli nám poskytnou útočiště, než se tam vydáme... Jestli to bude bezpečné, tak dát vědět ostatním a vydat se tam společně. V opačném případě by to byla zbytečná cesta a někteří tady snáší ten mráz dost špatně... Nejlepší by ale bylo, jestli má někdo tady schopnost, jak to místo prozkoumat na dálku odtud" Zamručím a je snad zřejmé, na koho jsem koho jsem narážel při zmínce o těžkém snášení mrazů. Když už nic, můžu pomoct alespoň takhle. V jelení podobě mě bude hřát alespoň trochu kožich, takže cestou nezmrznu. Ovšem jestli má někdo schopnost, jak to prozkoumat na dálku, tak je to rozhodně lepší možnost. Tak či tak se už proměním do jelení podoby a počkám si na odezvu. Průzkum na dálku zjevně neklapne a tak jen počkám, jestli se ke mě někdo hodlá přidat a pak se vydám směrem, kterým ukazoval, že jsou lidé. Ta cesta nemůže být extra dlouhá, když je dokáže chlápek vycítit... Ale nevím na jakou vzdálenost to dokáže... A navíc každá vteřina v mrazu bez tepla u ohně pro některéé může být utrpením... Takže předběžný průzkum mi prostě přijde jako nejlepší možnost.

Do nekonečna a ještě hlouběji do sněhu
Bílá tma
Eddie, Kazran, Emil, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, Loki, William, Santiago, Abayomi, štěně

Sebranka tu byla zajímavá.. o tom nebylo pochybu.
Nicméně k čemu nám to bude když nám tu všem umrznou zadky a my se změníme na sněhuláky? Proto jsem se uchýlila k tomu, že zkusím ze stromů a celkově flóry kolem zbudovat nějaký ten přístřešek pro nás všechny. A... kupodivu se mi dařilo!
Nicméně, musí tiše vyjeknout, když Kaz rozhodne se vytvořit teplo zapálením stromu... no.. trochu to přehnal no.. fáájn, trochu víc to přehnal.. alespoň, že vzhledem ku sněhu kolem, nemůže se to rozšířit a způsobit tak nějaký rozsáhlí požár lesa samotného.
No.. alespoň jsme měli teplo..
Přesunula jsem tedy svoje pozadí stranou, nejpravděpodobněji vedle Igiho, naslouchajíc tomu co měli k tomu ostatní co říci. Už tak nějak pochopila jsem, že doma děla se nějaká bitva, jenže pořád jsem nedokázala rozeznat nebo vydedukovat jakože.. s kým.. nebo čím. Narazila jsem na napočátku toho všeho a od toho momentu, kdy jsem se s nima.. prostě vezla. Prakticky jenom čekajíc na šanci, kdy budu.. se moci odpojit a prostě.. se vrátit ku svému životu.. bez Řádu. Prostě.. zkusit začít nějak znovu, protože si nedovedu představit to, že by mě vzali pod svoje křídla.. problémů už mají tak dost..
Když vidím, kterak se Igi o něco pokouší a pak jenom podotkne, že to zřejmě nedá, ať už se snaží o cokoliv, trochu jej poplácám po rameni.
"To nic.. všichni už toho máme plný kecky.."

Co se debaty ohledně reality a trhlin v ní týkalo.. tohle tak nějak šlo mimo mě.
Chápala jsem to, že tohle je něco díky čemu tu padáme a cestujeme do těhlech všech možných i nemožných koutek jiných světů.. ale jak tohle dokázala vznikat bylo.. zcela mimo mě. Dejte mi laptop či mobil, rozeberu to, přijdu kde tomu vznikl kaz a opravím to.. ale tohle scifi šlo zcela mimo mě.
"Jů, jídlo..! Můžu..?" nadchnu se alespoň pro trochu toho pozitiva, které tu vzniklo. Samozřejmě jenom jestli mi to Modrá dovolí.
"Jinak.. kdo neví, ahoj.. jsem Ellie.."představím se zbytku, snažíc se u toho alespoň usmívat. Skutečně, aspoň trošku..

Blonďán zmíní myšlenku toho, že není řešením se pokoušet vytvářen nové trhliny, nové průchody tedy do jiných světů, ale zavírat je. Což je poměrně chytrá myšlenka. Rozhodně jedna z těch lepších logičtějších, jenže další otázka tím vznikala byla - jak?
"Jsem pro. Jenom s tímhle zřejmě nepomůžu.. voda nebo kytky je moje, ale tyhle věci s realitou.. ee. Nemůžu sloužit."
Ráda bych pomohla, vážně, ale s tomhle bohužel nemám šanci se nějak toho účastnit nebo nějak celkově něčím přispět. Leda by pak třeba potřebovali medvědí síly, ale to zřejmě nebude tak žhavé téma.

Co se týkalo průzkumu možných vzdálenějších obyvatel, rozhodně se přihlásím mezi prvními.
Ostatně, bylo to něco co jsem dělala prakticky doposud a taky, medvěd ve sněhu bude působit trochu přirozeněji než neznámí člověk nebo banda lidí, co se potulují kolem.. alespoň tedy co se prvního dojmu týkalo..

Návrh...jiné strategie

Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Thomas, Violet, Igor, Loki, William, Santiago, Abayomi, štěně

Situaci je třeba brát postupně a analyticky.
Za prvé - nikdo akutně neumírá, nekrvácí, nikdo nepotřebuje akutní léčení.
Za druhé - máme teplo, máme trochu jídla. Pro teď přežijeme i tuhle zimu i přestože to není příjemné a z dlouhodobého hlediska by bylo situaci třeba řešit jinak.
Za třetí. Průzkum. Sám něco tuším, ostatní asi taktéž, neváhám tedy se sdělením svých poznatků. "Támhletím směrem je stádo větších býložravců. A na konci lesa tímto směrem vnímám nějaké lidi." Ukazuji správnými směry, načež si ale povšimnu dalších lidských myslí, tentokrát známých. "A blíží se k nám trojice našich. Z další praskliny."

Ne trojice. Čtveřice, Abayomiho jsem nezaregistroval, jeho přítomností se však musím navrátit opět k začátku své analýzy situace. Hlavně ať...do toho nespadnou ty emoce. Protože ty sem teď příliš nepatří. Na to je situace až moc vážná.
Bod a - Abayomi možná neumírá, v téhle zimě může být ale každé zranění zrádné, v první řadě je tedy potřeba se postarat o něj.
Skupiny nově příchozích se na nic neptám, věřím, že konverzaci a vysvětlování zvládnou ostatní, já jen rovnou přejdu k Abymu a snažím se ho vyléčit z čehokoliv, co se stalo. Je to ještě z toho začátku? Nebo došel další újmy? Co ostatní?

Zlehka si zkousnu ret ve snaze se více soustředit, neboť první pokusy mi nejdou (2+2) a teprve až po nějakých dlouhých minutách se mi daří spravit, co bylo poškozeno (5+2). Proč nezkusit více?
Protože teď, když si jsem jist, že Abayomiho netrápí žádné velké fyzické zranění, mohu přemýšlet nad tím, co jsem zjistil u Eddie a u sebe.
Mikropraskliny. Záhuba během několika dalších přesunů. Pokud budeme mít štěstí.
Doposud byly ty přesuny nepříjemné, teď ale cítím, jak z každou další minutou nad našimi hlavami číhá nicota a smrt. Může to být kdykoliv kdokoliv.
Čas se krátí.
Ostatním to neříkám. Prozatím. Není třeba šířit paniku, ne když ještě nevím, jak s tím sám naložit.

Chci využít toho, že už klečím u Abyho. Opět pokládám ruku na jeho kůži, tentokrát se snažím soustředit na to, co jsem vnímal u sebe a u Eddie, všechny ty neviditelné malé poranění a prasklinky, všechno to mikroskopické poškození. Snažím se to vyléčit, zacelit, uzdravit (1+3), v tuhle chvíli ale cítím jen to, jak mi z těla vyprchává energie. Nic. Jen zima a větší zima.
"Máme tu ještě kus nějakého toho jídla?" Oheň sice hoří opodál, v tuhle chvíli mnou ale běží jen chlad a chlad. Musíme něco dělat. Prasklina? Ti lidé tam? Možná odpověď?

Nebo jen další a další zkáza, pochod k smrti?
Nadechnu se, je tu ještě jedna myšlenka, jeden nápad. Možná hloupý, ale - ale musí být vysloven.
"Co když odpovědí není tvoření nových prasklin a další a další průchod, ale jejich zavření?" Svou otázku směřuji k těm, kteří se předtím zapojovali do debaty na toto téma. "Protože mi přijde, že nové a nové vytváří jen větší chaos a nikam to nevede. Co je prostě zavřít? Zvládli byste to? Je to ve vašich silách?" Chcete to? Protože kdyby se to jen trochu podařilo, znamenalo by to, že... ale to je lepší než smrt.

"Protože cestovat tímto způsobem již nikdo z nás dlouho nevydrží."

V tuhle chvíli nás zatím nijak neurguji k dalšímu přesunu dál, snad jen uvítám, pokus by se někdo vydal na průzkum k místům, kde jsem vnímal lidské myšlenky.

Z chlíva do budoucnosti

Callum, Ludwig, Mia, Dragostan

Není tu. Známý pach jistoty, bezpečí a rodiny tu není, je ztracen kdesi v dáli, kdesi v nicotě. Čím ho nahradit, čím nahradit nenahraditelné?
Teplo cizí, neznámé, zvířecí?
Místo růží a svěžího kvítí cítím kočičinu, jen a jen kočičinu. To má jako stačit?
Místo vanilky, místo známého vysokého hlasu mužský s nádechem jasmínu a toho kokosu. Stačí to?
Pro teď musí. Nevnímám ani tak význam jeho slov, jako jejich tón a dotek, chlácholivý dotek ruky. Stačí to. Pro teď a pro tady.

Na moment se mi podaří zvednout hlavu, otevřít jedno oko, podívat se na situaci. Tyhle znám. Asi. Odněkud ano, tím jsem si jist. Cítím bezpečí, alespoň na chvíli.
Čumák vtlačím kokosu do dlaně, snad v touze, aby neodcházel, aby dál pohladil, podrbal. Kočičáka si k tomu navíc zlehka přitisknu tlapkou k sobě, to aby...aby ani on nezmizel. Kdesi tuším, že to je jen náhražka, jen nějaká má představa, teď však mohu zavřít oči a odpočívat a to bez kňučení, bez vrčení, bez nutnosti vnímat, hlídat. Protože stejně nic neuhlídám.

Klid netrvá dlouho.
Cosi mě zase tahá pryč a já to už znám! S hrůzou vytřeštím psí oči, prosebně hledím na Razvana, snad v touze, aby něco udělal, aby to zastavil.
Nic.
Prásk. Táhnutí tam a zase zpět. Náraz k zemi. Zakňučení. Hledám, snažím se vzpamatovat se v tom novém množství pachu a vjemů. Známé! Chaos, bordel, křik, všechno voní a smrdí zároveň, voní hlavně ta divná elektřina, ta co znamená.... prásk. Další táhnutí, další nepříjemný pocit, snad čím dál horší.

Ze země, kam jsem dopadl, zvedám hlavu, snažím se chápat. Všechno je nové, moderní, už tak jiné od toho co normálně známe. Prostředí ale teď není to nejdůležitější, nejprve mě zajímají lidi. Kdo tu je se mnou?
Znám! Znám! Znám, ale...! Trochu znám!
Na moment se mi zavrtí ocas, jsem rád, chci přivítat, chci olíznout, chci - se postavit na nohy?
Daří se, konečně na všech čtyřech, už se netřesou, už nemám v plánu padnout zase k zemi spát. (10). Vlastně bych mohl - ano, Callum a Dragostan, ti dva bezpečí, ti dva...ne krev, ne smrt, ne zklamání. Zatím.

Nevnímám, nač se Callum ptá ani co dělá, došourám se k němu a zlehka mu oblíznu jazykem ruku, stejné přivítání věnuji i Dragostanovi, pokud dovolí on a jeho stav. Raněný... Něco mi říká, že byl raněný, ale nevím, nepamatuji, nechci vědět. To věděl James, ne já, ne tahle psí podoba, která nemusí řešit neřešitelné.
Oni to vymyslí.
Tam v dáli je něco špatného, něco co tohle vše dělá, ale - ale já jsem jen pes. Já nejsem chytrý. Já nevím, co s tím. Oni ano. Oni lidé. Oni to dokáží.