Když se sere, tak se sere

Betonová pustina Lea, Roman, Lakshmi, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Valerie, Oscar, Emily + Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden

Poté, co jsem se dvou nenažranců zbavil, tak vítězství neslavím moc dlouho. Nejen že se mi vůbec nepodařilo získat ten kýžený odstup, kvůli kterému jsem skrze ně chtěl tímto prorazit... Ono to mělo úplně opačný efekt. Ani nevím kdy se dostali blíž a už se mi dva zakousli do předních tlap a třetí dokonce do zad. Nejen, že jsou až překvapivě rychlí, ale dokonce jsou mezi nimi akrobati nebo co... Tenhle svět je vážně v prdeli. Zlatí normální zombíci co se jen plouží a dá se jim utéct rychlejší chůzí... A neskáčou vám na hřbet... Vztekle zařvu a pošlu jim další dávku desintegrace. A to je jeden z mnoha důvodů proč obdivuji dračí přeměny... Jen tak mávnout křídly a odletět si... A ne tady mezi nimi poskakovat jako zmatený čokl...
Hřbet (4+2)
Pravá přední tlapa (1+2)
Levá přední tlapa (2+2)

Do zad se mi podaří uvolnit svoji schopnost jen tak tak ale na tlap už ani troška a já si všimnu, jak se mi na chvilku zamotala hlava. Možná z těch zranění nebo z únavy... Nebo od každého trochu... Musím je ale nějak setřást... Možná zakousnout a hodit proti jiným, kteří by se přiblížili abych je udržel od sebe? Začínám být upřímně docela v háji. Docela dost. Ti žrouti se zdají být ještě čilejší a navíc přišli i další...
Ale v tom se stane něco, co bych nečekal. Někdo z té party se rozhodne, že mi zachrání kůži... Ty dva na tlapách něco odhodí a jeden nemusí být génius, aby si domyslel, že to byl někdo z té skupiny. Ohlédnu se dozadu a... Vidím, že to udělal někdo úplně cizí... Popravdě bych čekal někoho z moře... Ona mi nic nedluží... Proč to udělala? Každopádně... Mám hned několik důvodů, proč jsem šel od nich pryč ale právě teď si moc vybírat nemůžu... Pokusím se vyhnout všem zombíkům v cestě a doběhnout k ní. (5)
Všem se ale asi vyhnout nedokážu a tak pokud je někdo v cestě tak ho prostě za běhu naberu do tlamy a rozložím... (7+2) a následně i vyplivnu někde na bok.
Pořád nechápu o co ji jde. Proč by pomáhala někomu z Bratrstva? Chce něco na oplátku? Chce ukázat jaká je to super partička a ukecat mě ke zradě Bratrstva? Možná jen neví, že nejsem z Triskelionu... Jo to bude ono...
Sakra... Musím se přeměnit a něco říct, jinak je vyřídím tou stupidní regenerací nemluvě o tom, že celou partu oslabím v téhle podobě... No jo, prostě buď budu k hovnu nebo budu za zbabělce, že se držím stranou... To si člověk nevybere... Proto chodím dělat mise sám a ne ve skupině...
Naštěstí mám jen pár kousnutí a škrábanců. Žádnou extra vážnou ránu, i když na těch zádech moc nechybělo... Přeměním se tedy do lidské podoby hned, jak jsem u ní, a poněkud se mi zamotá hlava z těch ran ale jen zavrávorám a hned chytnu balanc. "Když mi pomáháš, tak asi nevíš, že jsem z Bratrstva co?" Zeptám se ji narovinu ale hádám, že se tam nechce moc zdržovat a tak jdu už rovnou s ní ať už je to kamkoliv... Z té sebranky tam vlastně vidím poblíž už jen tuhle ženskou. Zbytek té sebranky běží... Někam pryč? A hádám, že my míříme stejným směrem... Pokud ji tady nenechali...
Cestou se na svou zachránkyni podívám a povzdechnu si "Měl jsem pár důvodů, proč jsem si chtěl jít po svých. A jedním z nich je fakt, že mám parazitickou regeneraci a ta si tak úplně nevybírá z koho bude čerpat. Takže než se vyřeší tyhle rány, tak držte ode mě dál to děcko i všechny, co jsou na tom špatně..." Upozorním stručně. Nehodlám pak poslouchat výčitky, že jsem se nezmínil předem...

Tam a zase tam

Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe, Mia, Matisse, Yuriko -> a ti na frontě

"Dík, kámo, i tohle dost pomohlo." Odvar z bylinek by mi možná doplnil ztracené...tekutiny, i tak si ale cením pomoci, které se mi dostalo. A že jí nebylo zrovna málo, nejdřív ten myšák, který mi odpovídá pískáním a hladovým břichem, pak Matti ve své zvířecí poloze, který se kolem nás obtočí a zakryje všechny strany, včetně těch spodních.
Plus ještě nabídka kožešiny. Vážně, kdy jsem byl na tyhle lidi tak moc hodný, že si všechno tohle zasloužím? Vždyť některé ani neznám a s druhými jsem sotva promluvil pár slov. Neměla by existovat nějaká karma, která by mi všechnu tu asocialitu v pevnosti teďka dala pořádně sežrat?
Místo toho o mě pečují, mají starost... Brání mě. Sakra. Ještě se snad kvůli tomu budu muset změnit a třeba je i...nějak...začít mít rád.

Nebo aspoň začít něco dělat teď, tohle válení se je úplně k ničemu. Jako jo, konečně mi je trochu teplo a konečně mohu zase nabrat trochu síly, z dálky ale tuším, že se cosi blíží. Protože co taky jiného? Na šlofíka klid nebude nikdy, ne dokud si nás osud přehazuje z jednoho světa do druhého, třetího, desátého.
Hele, proč se pořád ženeš do akce? V moři jsem toho udělal víc než dost, tak si trochu "lidského" tepla a zavřené oči zasloužím. Nějaký pozor a varování, že ostatní můžou přijít k úhoně počká do...

Do dalšího přesunu. Fakt, tohle už přestává být sranda.
Stejně můj největší strach v tuhle chvíli tkví v tom, že přesun mi zase rozjede žaludek a dávení se.

Jako první věc v novém světě vnímám to, že žaludek zůstává v klidu. A já sám zůstávám v teple. Že by Matti a myšák zůstali v mé blízkosti? Jop, vypadá to tak, díky bohu za ty dary.
Ten zbytek už tak veselý není, stačí mi nakouknout skrze hromadu chlupů a peří a začínám tušit, kde jsme se to na chvíli ocitli. Výborně, New Orleans. A jistojistě náš New Orleans, žádný jiný nemůže být tak moc v hajzlu jako ten náš.
Ulice skoro rozbombardované, my válející se na místech, kde nás prasklina vyplivla, do toho hromada příšer. Ještě že někteří jsou stejně zmatení jako my, třeba toho obra mi je fakt líto, toho teď sotva zajímáme.

"Asi je čas vstávat, co, kluci?" Zamumlám neochotně, nechce se mi, ale už nemám jediný důvod využívat pohodlí ostatních. Musel bych si pak připadat...vděčně. A blbě.
"Se zas pokusím být užitečnej, ale díky, pokud se z tohohle dostaneme, to pivko vás nemine." Zkusmo se snažím posadit a dobrý, žaludek drží, ruce se neklepou, nohy by taky mohly vydržet.

Jen kdybych nebyl úplně nahatej. Jen tou kožešinou si můžu přikrývat přední spodní partie, abych si zachoval aspoň ždibec důstojnosti.
Tak abych kluky náhodně neumačkal, pokusím se proměnit v mývala, abych se zahřál vlastní srstí, opět ale neúspěšně (3), tělo na to stále nemůže získat dost energie. Ksakru.

Taky bych uvítal něco k jídlu, k nějakému dobrému jídlu máme ještě ale daleko. Pokud to jídlo nechceme být my sami. Protože jak pavouci, tak ta divnověc, co útočí na Rorynu, rozhodně nečekají, až se vzpamatujeme.
Páč ne všechny mé osobní vlastnosti jsou kladné, pokusím se v první řadě pomoci nedaleké Rory a není to jen z důvodu, abych jí zachránil její krček, ale abych ukázal, že nejsem zas takový ňouma, za jakého mě má a že se sakra dokážu vyhrabat z různých sraček. Útok vedu telekineticky proti kusadlům té potvory (6+2), snažím se je od sebe oddálit, aby tím Rory získala čas a mohla mu dát co proto.
Musím u toho vypadat fakt...debilně. Nahatý, třesoucí se, ještě špinavý, s rukou nataženou vpřed a s mírným zakolísáním, neboť to všechno vyžaduje energii, kterou úplně nemám.
Nemám, ale i tak jí můžu plýtvat na machrování! Protože proč po tom mravenci ještě nemrsknout kusem lampy? (9+2) Hele...a co to divné želé? Hm, to není má starost.

Zima a vlhko už mě fakt dost nebaví, již napotřetí se tedy pokusím proměnit v mývala - a tentokrát úspěšně (6)! Konečně cítím teplo, konečně tu tolik nefouká!
S pocitem vítězství se ohlédnu za Mattisem a myšákem, načež se pouštím do pavouků v okolí, doufaje, že to zase neskončí nějakou jedovatou srágorou. S "odvahou" sobě vlastní vběhnu mezi ně a snažím se útočit, tentokrát ale nikoliv skusem, ze svých chyb se někdy poučit umím. (3, 4 na útok proti pavoukům)

Posily nám i jim

Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily, Valerie, Oscar + Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden

Dítě mi sice usnulo v náručí, já se ale obávám každého svého pohybu, abych ho zase neprobudila. Netuším, jak se s ním hýbat a především jak s ním bojovat, hned jak se tedy naskytne první příležitost k tomu, ho předat dál, neváhám. Navíc takhle to dává smysl, ne? Holky našly kudy do úkrytu, Lakshmi pomáhá těm nejvíce zranitelným tím, že je na určené místo vynese a byla by hloupost táhnout dítě jinudy. S viditelnou úlevou jí dávám do náruče Josefine, konečně jsem zase volná, bez zátěže, bez...jiných priorit v hlavě.
Teď se můžu starat. Teď můžu bojovat a riskovat.

A že to bude potřeba. Lakshmi s holkama na hřběte mizí kdesi nahoře v bezpečí, před námi ostatními je ale zrezivělá branka, která do světa vykřikuje všechny ty nemoci, které schytáme, vrazíme-li si ty ostny do zadku, a za námi hromada hladových zombieků. A taky průrva, kterou mizí Oscar a prásk, další skupina našich lidí. Vidím správně? Je mezi nimi i Kristoff? Cool! Teda, vlastně ne tolik.

Mei se dostává ze sevření zombieků a mění se v draka, načež nabízí odvoz pro tři z nás, Lea úspěšně řeší problém branky, úkoluje, abychom pomohli Oscarovi a naviguje nově příchozí k připojení se k nám.
Well...
Plus je tady asi tak milion zombieků, kteří nám to nedají lacino.
"Vejdeš se do průrvy? Pomož Oscarovi!" Snažím se nasměrovat Meinu pomoc k těm nejvíce potřebným, sama zvažuji, jaké mám v tomhle možnosti. Skočit tam jako přerostlý pták? To na něj spíš šlápnu a udělám víc škody než užitku. Co dál? Hmm... co ta energie? Vzpomínám na Valerii, která s energií umí kdovíjaké čáry, umí jí nasměrovat, umí jí zkrotit do přesného tvaru a funkce. Já...ne... Zatím jsem s ní manipulovala spíše živelně, házela jsem vlny bez ladu a skladu a doufala, že to vyjde.
Čas na změnu? Na trochu soustředění?

Snažím se ignorovat všechen ten bordel okolo, všechny ty zombieky i kluka, který bojuje o život opodál, snažím se soustředit na tvorbu energie tak, abych dolů k Oscarovi poslala už jen energetický plát, který se dostane pod jeho těla a vynese ho nahoru k nám.
Síla mi lehce zapraská kolem prstů, ne a ne jí ale správně zachytit (1) a všechny záblesky zase mizí do nicoty.
Aaaa! Dobře, tak jinak! Vytvořit umírněné mi nejde, co ale začít prostě jen tím chaosem? A pak doufat?

Tentokrát energie poslouchá více a mě se podaří do průrvy seslat jednu ze silných vln (8) s tím, že mířím na oba dva zombieky, abych je udržela od Oscara.
A teď...teď už jen posbírat ty zbytky, co jsou tam dole... A jen je obrátit jinam, k Oscarovi, ke dnu, k tomu aby ho celého obejmuli a vynesli nahoru k nám, nahoru do relativního bezpečí. (9)

Vysílením lehce zavrávorám, fyzické vyčerpání je ale dobře kompenzované psychickou radostí z úspěchu. "Teď ho odnes!" Kývnu na Mei, sama odvozu využívat nehodlám, ještě tu jsou bitvy k bojování.
Nebo taky ne.. Protože jako na potvoru moje snaha o přeměnu do bojové formy neposlouchá. (4) Asi málo energie. Sakra.

I tak ale Tenshiho nechci nechávat napospas jeho osudu, popoběhnu si jeho směrem, abych měla lepší mušku a opět používám to, v čem si jsem už trochu jistá, další nával energie, abych odtlačila zombieky od kluka a on měl šanci se připojit k naší skupince (10).

Svět nemrtvých

Betonová džungle

Tenshi, Roman, Lakshmi, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily, Valerie, Oscar + Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden

„No, ano opustil… nejsem si ani jistá, jestli k nám někdy patřil, tím se netrap..“ Odpovím sklesle Agniesz, zatím co jí pomáhám zpět na nohy. Možná ho ani neznala, to jen já jsem si naivně myslela, že když už jsme v tom byli spolu i v moři, budeme spolupracovat dál.
Jenže.. očividně není realita to jediné, co se trhá na kusy. Co můžu očekávat od téměř cizího člověka, když na nás dlabou i někteří vlastní?...

„Je mi úplně jedno, že někteří to vzdávají… Já tě tu nehodlám nechat, rozumíš? Neopustím tě, stejně jakoby si ty neopustila mě.“ Odpovím trochu rázněji blondýnce. Chudák je očividně psychicky v koncích.
„Neboj se, vrátí se ti zase kontrola nad tělem a do té doby tu budu s tebou..“
Dodám už trochu umírněněji. Řvaní jí teď určitě nepomůže.

Snažím se co nejvíce sjednotit kroky s Romanem, aby se nám váha rozložila lépe, co se mi povede nám oběma úspěšně zastavit krvácení z nosu, jde se o něco líp. Oscar se nakonec vrací a do boje proti nemrtvým se vrhá okamžitě a Maře se daří utišit vyplašeného drobečka.
Chudák Samir se mezitím aktivně zapojuje do obrany s víkem od popelnice, ačkoliv mu přenos vzal víc, než ostatním.

Zdá se, že hledání je nakonec úspěšné, jak aktivně hlásí Josefine od schodiště s brankou. Neváhám a pouštím se i s Agnieszkou a Romanem jejím směrem.
Chromá blondýnka pomalu začíná ohýbat nohy.
„No vidíš, jen tak dál, ale hlavně opatrně..“ prohodím k ní tak povzbudivě, jak jen v této chvíli svedu.

Z průzkumu se k nám navrací i Lakshmi a nabízí hřbet pro ty, kteří mají s pohybem momentálně problém.
„Agni, Lakshmi tě odnese do bezpečí rychleji, pomůžu ti se na ní vyhoupnout, ano?“
Informuji o dalším postupu, nicméně na odpověď nečekám příliš dlouho, času totiž není na zbyt. S cestou na koňský hřbet pomáhám, co nejlépe umím a hned jak se mi uvolňují ruce, pouštím se k brance. Je sice zrezivělá, sama o sobě ale povolit nechce. Vrhám se k zámku a pomocí nože jí zkouším odemknout, nebo vypáčit zámek (6+2).

Josefine mezitím na obranu proti zubům zombie vytváří trhlinu v zemi, kam bohužel ale jeden z nenechavých kousáků stahuje i jednoho z našich.
„Oscare!..“ vykřiknu, ale pozdě. Opodál mezitím přistávají další Triskelionští a to na tom samém místě, jako my.
Prvotně strhávám dva nože z opasku a házím je do hlav dvoum stále se pohybujícím nenažrancům v průrvě dřív, než se dostanou k živému. (2+2,4+2)
„Pomozte mu někdo ven, prosím!“ křičím na zbytek doufajíc, že někdo pro tohle bude mít vhodnější schopnosti, než já.

Zkusím rychle vyšplhat na nejbližší popelnici či jinou vyvýšeninu, aby mě bylo vidět a zároveň se vyhnout útokům od nemrtvých (6+3). Zde zamávám rukama nad hlavou směrem k právě se objevené skupince a zakřičím „Tudy! Tudy se dostaneme do bezpečí!“.

Ještě se jim pokusím pomoci vysláním sloupce ohně z obou rukou do zombie, kteří je oddělují od nás. (8+2)
Snad se zvládnou nějak prolámat přes zbytek.

Dreamlike
Alternativní New Orleans
Ludwig, Mia, Dragostan, James

Nikterak.. neřešil jsem prozatím co mohlo případně nastat venku.
Nyní soustředil jsem se na jednu věc, asice svoje přání.. chtěl jsem se navrátit zpátky domů. Nejenom sebe, ale vlastně všechny ostatní tady. Byl jsem unaven z tohohle všeho cestování.. z toho, že neustále někdo umíral, že byly tu stále zranění.. byl jsem již unaven z toho všeho..
A.. zčista jasna, jakoby moje přání bylo vyslyšeno.. stáj zmizela..

Dopad nebyl příjemným.. stejně jako většina předchozích přenosů.
Bolelo mě celé tělo ze všeho tohohle, že už se to snad ani nedalo vyjádřit.. nicméně, jakmile jsem byl schopen se rozkoukat kolem, zjištění kde jsme se nacházeli bylo.. poměrně překvapující. Lehce nevěřícně jsem hleděl na ruiny kolem, velmi známé ruiny města a i přes to všechno čím jsme si prošli, jsem se musel usmát. A to poněkud s jistou úlevou.
Tak nakonec povedlo se.. zřejmě tedy, dokážu se napojit na tuhle schopnost Prastarého ohledně reality samotné. A nebyl jsem zde sám, letmí pohled řekl mi, že povedlo se mi přenést zpátky i všechny ostatní ze stáje.. a to včetně jednoho chlupatého pasažéra navíc.. osla, který ušetřil moje prsty když pohladil jsem jej po čele. Tomuhle jsem se skutečně musel od srdce zasmát, i když se to mohlo jevit zcela jinak.

Ovšem úsměv na mé tváři nezůstal dlouho..
Netušil jsem důvod proč se tak stalo.. možná, protože se v jednu chvíli otevřelo těch trhlin najednou moc.. či bylo to stále činění té bytosti, která si razila cestu naším světem a způsobovala tak chaos i všude možně jinde.. ale byla tu další trhlina, která pohltila další osoby na tomhle bojišti, včetně mojí maličkosti..
Už.. přestal jsem počítat, kolikrát se to stalo, kolikrát jsem byl vtažen do podobného věci proti své vlastní vůli..
Zamručení, které doprovázelo tak moje stavění se na nohy jasně vyjadřovalo mou rozmrzelost z toho všeho.
"Je.. je někdo zraněn..?" optal jsem se, poté co jsem se rozhlídl kolem sebe abych zjistil kdo všechno se tu se mnou nachází. Necítil jsem ve vzduchu čerstvou krev, tedy znamenalo to, že neměl by být nikdo vážněji zraněn, jeden však nikdy neví. Místo kde jsme se nyní nacházeli bylo.. naprosto zcela odlišné od těch, ve kterých jsem byl předtím. Vypadalo to tu jako.. v nějakém velkobudgetovém scifi filmu. Ocitli jsme se snad v budoucnosti..? Vypadal by takto náš svět, kdyby nepřišla ona katastrofa..?

Při dalším zkoumání tohohle světa, ukáže se, že ani tomuhle světu nevyhnula se ona katastrofa, která sužovala ten náš. Podobně jako v tom našem i v tomhle byla patrná tahle bytost, která si tu razila svou vlastní cestu. Byť už trochu viditelnější, ale přesto nedostali jsme ani tady možnost rozeznat, o co nebo koho se to vlastně jednalo. Pouze působilo to stejné ničení a nestabilitu..
Naše znalosti byly omezené, do kontaktu s ostatními světy jsme se dostali teprve nedávno ale pořád, věděli jsme jenom o tom sotva zlomek. Bylo to komplikovanější než by si jeden myslel.. není pořádně na koho se obrátit ohledně vědění.. i když.. možná.. je tu šance, že neřekne mi nic.. že nebude ochotný se se mnou bavit vůbec, ale.. alespoň se o musím pokusit..
"Pokud.. dokážeš mě slyšet.. vím, že jsem nabídl ti své vědění a svého světa.." pokusím se v mysli oslovit Prastarého uvnitř sebe.
"..ovšem nyní, chtěl by se tvůj služebník obrátit na tvé vědění, Prastarý.. znáš tohoto tvora, který působí chaos napříč všemi světy..? Lze to nějak zastavit..?"

Nejsem svačina - zombi na betonu


Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Samir, Josefine, Agnieszka, Valeria, Oscar, Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden, Emily

To se mi snad zdá. Ta zatracená mrcha nemůže zavřít tu svou nevymachanou hubu. Mám chuť jí vrazit ale nestojí mi za to. Jen se otočím na Samira. ,, Dík. Ať si dává na tu svou nevymachanou držku pozor. Vážně neví čeho jsem schopná." Ale po chvíli cítím jak mne něco chytne za kotníky. To se mi snad zdá. ,,To ze mne děláte srandu?" a jen nechám své nehty proměnit v dračí drápy a rozmáchnu se rukou tak aby mohla useknout ruce zombi a osvobodit se(2). Tak tohle nevyšlo sakra práce ještě jeden pokus(9). Tak tohle se už konečně povedlo a useknu drápy ruce protivného zombi. Pak jen rychle se zbavím rukou zombi ze svých kotníku tím že je rukou otrhnu. 

Ani nepostřehnu co se děje kolem do doby než se zase neozve rána a nepostřehnu,že jsou zde další lidi mezi němi i známa tvář Yuriko jenž znám z Japonska a samotný vůdce . Jak se zde dostaly? Asi jak my ale nebyl čas nas tím uvažovat další protivný zombi mne za vlasy stáhne do své náruče a snaží se mne kousnout do tváře. Promiň ale tohle ti neprojde a jen vši silou co mám ho chytím za hlavu a jen škubnu tak aby jeho hlavu utrhla od těla. Když se ho zbavím mám toho dost. Musíme se dostat na střechu všichni a rychle. ,, Musíme od tud a to hned!Proměním se tři z vás můžu vynést na střechu pak se vratím pro zbytek!" zakřičím aby mne slyšeli všichni kolem a pak se už jen snažím proměnit do své dračí podoby. (6) Tak tohle se povedlo jen o chlup. Teď mužů pomoc všem ostatním do bezpečí. 

V neznámu číslo 6.

Bílá tma

Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, Loki, William, Santiago, Abayomi, štěně

Elaina nechává vyrůst kolem kožených zátarasů větve, s lehkou pomocí Violet je brzy hotový dobře izolovaný přístřešek. Emilova světelná koule uprostřed a Kazranův hořící strom poblíž poskytují určitou míru tepla, před lezavým mrazem to však není záchrana stoprocentní.
Eddie vytváří ze sněhu jídlo, Igor se marně soustřeďuje na pokusy o dopravní prostředek.
Danielova intuitivní diagnóza odhaluje stovky a tisíce mikroprasklin ve vnitřní tkáni těla, svalovině i orgánech, jak na vlastním těle, tak i na Eddiině. Zatím nejsou tak velké, aby hrozilo vnitřní krvácení, nicméně vysvětlují rozbolavělost a únavu organismu, a také zhoršující se pocity při každém přenosu.
Dan může na základě poškození u sebe a Eddie odhadnout, že ještě tak 3 - 5 přenosů, a začne docházet k rozsáhlejším zraněním... a už teď hrozí, že se mikrotrhlina vyskytne na velmi nevhodném místě v srdci nebo mozku, a další přenos se může stát fatálním.

Danielovo pátrání pomocí mysli odhaluje o kus dále, mimo les, pomalu putující kolonu velkých býložravců, a na opačné straně, na druhé straně lesíka, je shromáždění trochu inteligentnějších vědomí, snad dokonce i lidských. Je to však příliš daleko na větší podrobnosti.

Laima je úspěšná se svým promlouváním ke stromům - ty ji směrují dál, za lesík, na přibližně stejné místo, jako vnímá Daniel inteligentní vědomí vícera stvoření.
Daniel i zachytává vědomí trojice, která se přemístila na stejné místo jako většina přenesených, a teď vás po stopách dohnala - William, Santiago a Loki. S nimi je i Abayomi, avšak v bezvědomí a krvácející z nosu a uší, proto jej Daniel telepatií neregistroval.
Abayomiho fyzické poškození může být vyléčeno, pro teď však nemůže být probuzen z bezvědomí.

Ať už vysíláte někoho na průzkum a zbytek zůstává v nově vytvořeném útočišti nebo se vydáváte vpřed všichni celá skupina - při pokusu přiblížit se prasklině zdoláváte zbytek lesa, ve kterém je sice zima stejně lezavá a pronikavá, jako mimo les, alespoň vás však husté jehličnaté stromy a keře chrání před prudkým větrem.
Na kraji malého lesa zahlédnete ve sněhu napůl ponořený opuštěný osobní automobil. Ze závějí vykukuje jen kus okýnek a střechy, úplnému zakrytí sněhem nejspíš utekl díky blízkosti stromů.
O něco dál, víc na planině, je vysoká hradba. Stlučená a svařená ze všeho možného, co komu přišlo pod ruku - poznáváte díly historického kamene a mramoru, staré dřevo, podle tvaru nejspíš z lodi, části kovové karoserie hasičského auta, kusy poměrně moderní architektury, atd. atd.

Za hradbami vnímá Daniel lidské mysli, za hradbami je i místo praskliny, o kterém Laimě řekla zeleň.

V neznámu číslo 8.

Zombíci na betonu

Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Valeria, Oscar, Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden, Erden, Emily

Mara uplatňuje úspěšně Hlas, a maličká Emily se utišuje, únavou z usilovného křiku usíná, Lea zase úspěšně zastavuje krvácení z nosu a ranek sobě i Romanovi.

Žádnou meziprostorovou trhlinu zatím nikdo z hledajících nevidí a nenalézá. Lakshmi a posléze Josefine ovšem objevují poměrně bezpečnou plochu, na kterou Lakshmi v pegasí formě vyzvedne Agnieszku, Emily a nahou Josefine, která se rychle hlásí, že pomůže.
Když dosednou na dlaždice terasy, trojice z pegasího hřbetu sklouzne - Josefine s malou v náručí sama, Agnieszka se sveze na zem ztěžka jako pytel, stále se vzpamatovávající z ochromení a teprve hledající opětovnou kontrolu nad svým tělem.

Terasa působí bezpečně. Dá se na ni sice s trochou úsilí dostat z únikového požárního schodiště, ale je to cesta, která se dá poměrně jednoduše bránit.
Terasa sama o sobě je dlážděná, částečně krytá, ve velkých květináčích na zemi skomírají zbytečky málo zalévané zeleně.
Na jedné straně je grilovací zákoutí, na druhé prosklená stěna, za kterou je vidět poměrně zachovaný obývací pokoj s nenarušenou vrstvičkou prachu na každém povrchu.
Z terasy je navíc poměrně dobrý výhled po čtvrti, je o něco výše než okolní budovy.

Než Lakshmi přenese dívky a dítě a prozkoumají, zda-li se nahoře neskrývá nějaké nebezpečí, Roman, Mara, Mei, Lea, Oscar a Samir jsou mezitím dole odkázáni na vlastní um. Kovová branka je sice zrezivělá, ale stále docela drží, navíc je vysoká s ostrými hroty nahoře, což poněkud komplikuje možnost jen tak přeskočit.

Lein oheň, Samirův 'štít' a Lakshmina kopyta sice stihla pár drzých útočníků 'odradit' (nadobro), ale nadšených zájemců zbývá dost. Jeden z nich strhne Mei za vlasy přímo do náručí a pokouší se ji hryznout do obličeje, další sevře ocelovým stiskem Romanovu paži a pokouší se mu zahryznout nad loket.

Oscarovy iluze jsou výborně vytvořené, nicméně... zombíci si jich ani nevšimnou. Zdá se, že jejich vnímání snad funguje trochu jinak, než u lidí...?

Do průrvy (zhruba 3 metry na hloubku a 6 na délku), kterou vytvořila Josefine, sice spadlo několikero zombie a někteří byli nárazem na stěny/dno tak poničeni, že už se nezvedli, jeden z nemrtvých ovšem při pádu chytl za kotník Oscara a vlastní nemalou vahou ho stáhl dolů.
Oscar se při pádu udeřil do hlavy a ztratil vědomí, teď se nachází v malém prostoru na dně průrvy s třemi rozbitými zničenými zombie a dvěma, kteří jsou stále aktivní a moc se o živé bezvládné tělo zajímají.

Na místo, kde se původně skupinka objevila, s prásknutím přímo mezi další přicházející zombie dopadají další Triskelionští - Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden a Erden. Bělovlasý vůdce je po přenosu v bezvědomí, s krví vytékající z nosu i uší. Jeho fyzické poškození může být vyléčeno, pro teď však nemůže být probuzen z bezvědomí.
Jeden ze zombie se okamžitě zahryzne do odhaleného ramena Sheeny, která jako jedna z mála nemá bojovou kombinézu.

Tenshi sám o kus dál svádí bitvu proti přesile nově se šourajících zombie. Na vlastní pěst, nepomáhají mu společné snahy Lei, Samira a Lakshmi o obranu, ti mají dost co starat se o hlouček, který se drží víceméně pohromadě. Dva zombie pod jeho dezintegrujícím účinkem zteří v rámci několika vteřin od míst, kde se těla dotýkala, prakticky se jim rozpadnou lebky od čelistí.
Další jsou však ochotní si kousnout, a také to dělají. Jeden se zahryzne do levé přední tlapy, druhý do zadní pravé, třetí skočí na záda a se pokusí Tenshimu urvat zuby kousek páteře v oblasti beder. To se sice nepodaří, ale tentokrát zuby projdou skrz kůži - a vytrysknutí čerstvé krve povzbudí všechny zombie kolem Tenshiho i skupinky opodál v úsilí.

Valeria to vše z bezpečí svého vyvýšeného místa na disku energie může pozorovat.

Zombie: 14ks (-3 Josefine, -2 Tenshi, -1 Lakshmi, -1 Lea, -1 Samir, +20 nově příchozí) = 26ks, 2 z toho pořád živí chycení dole v průrvě

V neznámu číslo 9.

Podzemní jeskyně

Isaac, Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe, Mia, Matisse, Yuriko

Isaac má k zahřátí Pepeho, Matisse a Yuričinu kožešinu, nablízku jsou mu i dva léčitelé - ostatní ze skupinky takovou péči nemají.

Ačkoliv Thadeus poradí s nasměrováním, Yuriko a Mia nemusejí hledat dlouho, jak Heather a Sheena, tak i Ludwig jsou poměrně blízko. Ludwig zacouvá do hlavní síně s křikem 'Pozor'!, děvčata se taky dostanou docela blízko, než se dynamika interakce s domorodými stvořeními prudce změní - jak trojice bledých pavouků, tak jeskynní obr přešli z tichého pozorování do podrážděného protiútoku, ať už narušením jejich teritoria, či nenadálým hlukem/světlem v jindy pravděpodobně hrobovém tichu a temnotě jejich domova.

Yuriko zasáhne bleskem jednoho z na Heather útočících pavouků, Ludwigovi se podaří rozmachu kyjovité pěsti uskočit, a obr je vzápětí potrápen Miiným uhranutím, s hlubokým zahučením sevře maličkou hlavu v dlouhých pažích, než po tmavovlásce na oplátku hodí kámen (9).

Tentokrát prasklinu v prostoru daleko dřív 'ucítíte' předtuchou, jako by se celý svět lámal prvně ve vašich myslích, než se tak stane i v realitě a všichni se propadáte trhlinou pryč...
Na bojiště v New Orleans.

V neznámu číslo 10.

Podivné město

Diyar, Alexandra, Callum, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, James, Evelyn, kocour

Razvan utěšuje Jamese, Brannen začal proces reformulace Diyařiny ztracené nohy, Evelyn vyléčila Calla a snaží se o to u Santiaga. Tlustý kocour konečně zmlkne, ukončí své stížnosti na nespravedlnost krutého světa, a přišourá se přilehnout si ke zvadlému psímu tělu, než se začne olizovat od bláta - nebo se o to spíš pro tloušťku komicky pokoušet.

Máte pár chvil na to, se ohřát... než Diyar s ostrostí smyslů na hlídce zachytí známky nebezpečí. Ke malému chlévu se blíží dav. Cosi nezřetelného skanduje, můžete zahlédnout pochodně, vidle, hrábě, i jiné zbraně co dům dal.
Přestalo tu být bezpečno...

V tom Callum objeví další svou neprojevenou schopnost... přání odejít z tohoto místa i s ostatními otevře průchod realitou, a celá skupinka i s kocourem a také oslem, kterého Callum podrbal, se ocitá na bojišti v New Orleans.

Zpátky na frontě

New Orleans

Lotti, Aurora, Naira, Everett, Diyar, Alexandra, Brannen, Evelyn, Thadeus, Pepe, Matisse, Razvan, Hei-Ran, Isaac

Auroře se podaří telekinezí zamezit kusadlům mravence, aby se zavřela kolem jejího stehna, a uskočí včas dál. Hod želatinovou kostkou po mravenci je úspěšný... ale nejspíš ne tak, jak to bylo zamýšleno. Kostka kus mravence absorbuje, jenže proleptat se chitinovou zbrojí hmyzu jí chvíli potrvá. A mravenec je schopný se opět zvednout, a na rychlých nohách pohybem vibrující a nadskakující jedovatě zelené želé nést jako groteskní krunýř.
Kusadly zaútočí na Auroru znova (8), tentokrát za blízké přítomnosti leptavé želatiny pohupující se na jeho zádech.

Naiře se podaří uvěznit jednu z kostek za skleněnou stěnou, na kterou se želé nalepí, nicméně bude hodnou chvíli trvat, než se dostane skrz, pokud vůbec.
"Dobře!" kývne Erden na Abyomiho slova.
"Tady!" ozve se vůdce na Naiřino volání. Než se však bělovláska dostane k bělovláskovi, následuje několikanásobné prásknutí.

V New Orleans se použitím teleportačního krystalu ocitají Loki, Everett, Kristoff a Blagden, rozhodnutí se vrátit z pevnosti zpátky do boje.

Na rozbombardované zemi v New Orleans přistanou i Isaac, Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe, Mia, Matisse, Yuriko, Diyar, Alexandra, Callum, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, James, Evelyn, kocour, osel, tři bledí pavouci a jeskynní obr.
Kocour opět spustí naříkavou, a přidává se k němu osel, kterému se přesun do vlhkého, poničeného světa z teploučka stáje doopravdy nelíbí.
Pavouci začnou agresivně dorážet na všechny okolní... a obr se krčí, snaže se najít úkryt.

Těsně před přenosem ostatních sem, Abayomi se pokoušel o čtyři průchody. K Igorovi, k Lakshmi, k Heather, ke Callumovi... Stejně jako u Igora předtím, jsou jen jednostranné. Mávání na ostatní k ničemu nevede, osoby na druhé straně průchodu ho nevidí.
S přemístěním skupinky z jeskyně a městečka vývojem o pár set let vzad, skrze všechny čtyři průchody se prolomí další hluboká dlouhá trhlina, a mnozí z bojiště, i kdyby zrovna přenesení do New Orleans, se ocitají jinde.

William, Santiago, Loki a Abayomi (v bezvědomí) jsou přeneseni do ledové pustiny.
Sheena, Heather, Yuriko, Kristoff, Blagden a Erden (v bezvědomí) jsou přeneseni do betonového města mezi zombie.
Callum, Ludwig, Mia, Dragostan a James jsou přeneseni do neznámého světa.

Na bojišti tak zůstávají Lotti, Aurora, Naira, Everett, Diyar, Alexandra, Brannen, Evelyn, Thadeus, Pepe, Matisse, Razvan, Hei-Ran, Isaac.

Obří mravencoželé monstrum: 792HP
Želé B: 300HP (chycené v Naiřině skleněné kupoli)
Želé C: 300HP
Pavouk 1: 250HP (-39 Yuriko) = 211HP
Pavouk 2: 250HP
Pavouk 3: 250HP
Jeskynní kreatura: 500HP

Nová výzva

Alternativní New Orleans

Callum, Ludwig, Mia, Dragostan, James

Z New Orleans... se ocitáte v New Orleans. Tentokrát ale vypadá o dost jinak. Město je moderní, překypující zelení, většina budov je nových, jen tu a tam je dochovaná historická budova. Po ulicích se šinou elektrická gravitační vozidla, screeny a neony střed města kolem vás přímo bují...
A do té fantastické podívané se ozývají nepatřičné zvuky. Jekot vyděšených lidí, urputné naléhavé troubení aut, velmi povědomé praskání a dunění...

Když popoběhnete pár bloků, uvidíte anomálii. Tentokrát už však není neviditelná. Tentokrát se její podoba ukazuje jako obří trhlina prostorem, velká jako několik budov dohromady, která se pomalými, housenčími přísuny pohybuje vpřed a saje do nicoty cokoliv, co se jí dotkne.

Z louže do bláta

Mrazivý les

Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, štěně

Můj dech doléhá na žabáky a dělá z nich pečené žáby, což by jistě byla někde velká delikatesa, ale dnes jsou to jen další mrtvoly na hromadu. Aby zbytek vůbec ani trochu nešetří. Mrtvol jen přibývá a všichni žabáci do jednoho podlehnou tomuto násilnému aktu, až nezbyde ani jeden živý.

Další prasklina. Snad přijdou posily.
To je vše co si stihnu pomyslet těsně předtím, než opět cítím ten podivný pocit v hrudi, jako když mi někdo do hrudi zabodne hák a následně mě vytahuje pryč.

Světlo, temnota, pád a pak bílo a chlad.
Ležím ve sněhu, kam mě přemístila trhlina. Jsem naštvaný a jaksi deprimovaný. Kopyta se noří do vrstvy sněhu a já se stavím opět na čtyři, aby jsem se rozhlédl doufající, že v mém okolí bude někdo koho znám a, že tu nejsem sám.
Vstávám tedy a dívám se na naší skupinku. Tedy jen ty, kteří zde jsou. Tepleji by mi bylo jistě v mé podobě, ale potřebujeme zjistit jak to zde vypadá, takže se přeměním zpět do lidské podoby.

Stále z jednoho světa do druhého. Hop sem, hop tam. Na chvíli se ohřát doma a znovu. Je toho na mě trochu moc, ale musím se z toho dostat.
Pro začátek. Mohl bych nějak pomoci ostatním? Hádám, že to chce teplo.
Než se mám však k tomu, aby jsem vytvořil hřejivé světlo, tak zakročí Kazram, který následně i dost trefně sdělí informace ohledně stavu na bojišti.
Jedna z dívek podotýká, že hlavní je teplo, tak se tedy trochu vzpružím, aby jsem vytvořil světelnou kouli hřejivého světla. (9) Kterou následně umístím do středu k zemi tohoto skromného příbytku do úrovně kolen.
Lepší by bylo, když bych se přeměnil, ale na to ďáblužel světlo dostatečně neovládám, aby jsem tak vydržel nějak déle.

Eddie stvořil jídlo, což mě dost překvapilo, ale také potěšilo, jelikož trochu hlad mám a jídlo může pomoci trochu na stres a podobně. Pak se však obrací ke mě s dotazem.
Opravdu tak vypadám?
"Prostě. Jsem zvyklý na mrtvé, ale to co jsem viděl. To co se tam děje. Je toho tak moc. Věřím, že společně máme moc tu bytost porazit, ale jak říkal Kazram. Takhle naši rychle padnout a nakonec se už nebude kam vracet. I když by to byl zoufalý boj. Musíme bojovat a ne tu mrznout."
Co slyším od Igora, tak cesta zpět je opravdu složitá a pochybuji, že náhodou se objeví další mocná entita, která by byla ochotná nám pomoci.
Podívám se tázavě na psa, u kterého nemám tušení kdo to je a zda je to někdo proměněný.

Zvědavě se zadívám na Daniela, který se zjevně u Eddie něco pokouší. Nevím proč, ale nějak po dnešku očekávám zářivé světlo, létající blesky, nebo něco takového. Zamyšlený do vlastních myšlenek očekávám co bude.

Do stájí, přesně jako dobytek

Podivné město

Karamelka, pivkomilovnice, pravýgentleman, utišitelztracenýchštěňátek, pytelobilí, terminátor, traumatizovanéštěňátko, diktátorka, kočkokoulenabowling

Ještě předtím, než se hneme z místa, mění se nám drobet sestava. No vlastně proč ne, když už máme i Jerryho a dva Tomy, může přibýt i Spike, nebo spíš momentálně jeho ukňouraná verze.

Kolemjdoucí mi toho moc neprozradil ani ze své hlavy, krom toho, že by nás nejradši hned kropil svěcenou vodou, což bylo na něm vidět už na první pohled. Dá se teda tak leda předpokládat, že jsme se objevili v dost zaostalé realitě.
To jsem to s tou létající mňaukokoulí docela trefil…
A když už jsme u toho, ten kocour nezavře hubu a vrtí se, jako žížala na háčku.
„Hele ty kočičí reklamo na fastfood, drž a buď rád, že nemusíš po svých..“
Odfrknu si spíš pro sebe, je mi jasné, že kočka mě poslouchat prostě nebude… je to přece jenom kočka.

Mechanický hošan velí schovat se a já nemám námitek. Tady v tom světě jsme na ulici nenápadní asi jako pěst na oko, a jeho vzhled tomu taky zrovna nepřidává.

Po chvíli pátrání se nakonec všichni skládáme do nevelké stáje, mezi dobytek. No, alespoň je tu sucho a prostor pro to, pofoukat si vzájemně bebí.
Ukládám zde i buřtíka na nějakou pěknou hromádku slámy, aby měl alespoň trochu pohodlí.
„Sorry kámo, polštáře jaksi nejsou..“ poušklíbnu se.

Cestování mezi realitami nebaví nikoho… oh, jak překvapivé, co ale chceme jiného dělat? Jediné rozumné místo, které jsme po cestě potkali nám hned vzápětí zazdil Igor, když si hrál s nově nabitou schopností a než zůstat tady a být upálen za kacířství, to si radši projdu trhlinou nablind znova.

„Zdá se, že čím víc cestuješ z reality do reality, tím víc si pak na kaši jak psychicky, tak fyzicky..“ Odpovím na otázky kluka s kovovými prackami.

Call žáda o pomoc s rukou a po něm přicházím na řadu já, ať už chci, nebo ne. Rudovláska se tváří dost nekompromisně.
„Mno, čekal bych, že mě předtím pozveš alespoň na večeři, ale když jinak nedáš..“ zavtipkuji si jejím směrem, když mi nakazuje sundat svršek, aby mohla k ráně na zádech.
Párkrát mě sice zapíchá v okolí zranění, ale krev si vesele po zádech teče dál. Ošetřovatelka se obhajuje, že má schopnost chvíli a ještě není tak zběhlá, což pro tentokrát přejdu i bez jízlivých poznámek.
Překvapuji sám sebe vážení! Možná jsem ztratil té krve víc, než jsem si myslel?...

„No a co chceš dělat? Tu věc nešlo zastavit, ani když jsme byli u ní… natož teď, když ani nevíme, jak se dostat zpátky a jestli to tam ještě je..“ Odpovím naháči na jeho chytré povzbuzování k tomu, aby někdo něco vymyslel.
Zdá se ale, že Dracula se po jeho slovech na něco soustředí, tak třeba tu nakonec všichni nechcípneme…

Zase v mrazu

Gigantický prales Elaina, Luna, Laima, Daniel, Violet, Everett, Igor, štěně

--->

Zase v mrazu Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Violet, Igor, štěně

Jsem rád, že mi další dva pomáhají s tou slečnou... Ovšem jestli tam je někdo, kdo umí jen tak zastavit krvácení... Měl jít pomoct spíš té, která přišla o končetinu, než té, která má jen pár škrábanců a jednu větší ránu... Ale naštěstí se toho ujímá ten druhý a hned přispěchá na pomoc i jí a pomáhá zastavit krvácení. Není tedy důvod tady řešit malichernosti... Není vlastně ani čas cokoliv řešit... Opět další nečekaný přesun a s ním spojená už povědomá šílená bolest... Zdá se mi to, nebo kdykoliv někomu pomůžu s léčením jeho zranění, pošle mě to hned jinam? Ne nezdá... Sotva jsem někomu pomohl, tak mě to z toho místa vyhodilo... Divně načasované... No uvidíme jestli to tak bude i potřetí... Jestli ano tak není možné aby se stala stejná náhoda 3x za sebou. Od kdy nám Prozřetelnost nehodlá dovolit si navzájem pomáhat?

Když pomine ta bolest, tak ji nahradí štiplavý mráz...
UŽ ZASE?!
Tentokrát je to ovšem o to horší, když jsem se tady přemístil z vyhřátého pralesa... "Uhhh... Zdivočelému mi bylo líp" Zamručím otráveně... První, co slyším, je povědomý hlas, který mi ve zkratce říká, co se dělo... Vlastně je to milé... Pomalu vstávám ze sněhu abych úplně neumrzl a pohled mi spadne k cizinci, na kterého se nechápavě dívám. Ani já nejsem zrovna otužilec takže se lehce třesu a drkotám zuby v tom zpropadeném mrazu.
Co si myslí? Že tady chceme zůstat? Když je tak chytrý, tak ať udělá hned cestu domů aby jsme nemuseli řešit ten mráz... Vážně miluju tyhle vševědy, co komandujou a nepřemýšlí...
Pomyslím si ale než stihnu svůj názor i nějak zformulovat slovy, tak už se mu dostane několika odpovědí, z čehož je jedna zajímavá... Podivín schopný zastavit krvácení zjevně umí i cestovat mezi světy. To zní jako super schopnost a zároveň jako přesně to, co potřebujeme... Hned ale upozorňuje na už tak dost rozbité reality a nechce do toho rýpat ještě víc... No to dává smysl... Takže tak jako tak potřebujeme přístřeší...
Další rozhovory vedou ke zjištění, že je mezi námi robot...
Ta holka je robot?! To už je na jednoho prostě moc... Proč jsem nemohl zůstat zdivočelý? zdechnout tehdy, když jsem měl... Tohle je na jedno ráno prostě až moc...
Naštěstí modrovláska připraví alespoň trochu jídla, ten, co nás přišel komandovat podpálí strom a zajistí teplo, další slečna vylepšuje přístřešek, zatímco Promzlá holka hladí stromy... Vlastně vůbec nechápu proč to dělá ale určitě i tohle má důvod... a další dva řeší možnost jít tomu naproti... Nevím jestli mám čím přispět tentokrát... Neumím nic, co by se jim mohlo hodit...
"D-Díky" Vykoktám k Eddie ještě pořád trošku promrzle než hořící strom zahřeje okolí a prohřeje tělo a beru si kus chlebu a malou část vytvořeného sýru. Jediné, co teď mohu udělat je se trošku najíst...