V chodbě

jeskyně

Isaac, Ludwig, Heather, William, Matisse, Sheena, Yuriko, Thadeus, Pepe

Byla jsem ráda, že Yuriko sdílí stejnou ostražitost vůči kryse, která se motala kolem Isaaca. Mati na to ale měl jiný názor a do toho chumlu se přidal. Lehce jsem se otřásla. Fuj…
Thadeus nám zatím osvětlil situaci, přičemž vyšlo najevo, že on není tím, kterého známe. Už zase? A co tady dělá Heather? Nemá náhodou dítě?

Yuriko se vrhá do akce a nabízí mi to samé. Přikývnu souhlasně a obhlédnu situaci v jeskyni.
“Vy to tady zvládnete?” kývla jsem na Thadea a druhého, jehož jméno jsem si nepamatovala.
“Mrknu na Ludwiga, nepůjdu daleko,” navrhla jsem ještě Yuri, i když jsem úplně na její schválení nečekala.

Pak už jsem se vydala do chodby, kde měl být podle všeho Ludwig. Možná to bylo trochu pokrytecké, protože na jazyku mě svrběla jen jedna otázka. Jak se má Sigi? Viděl ho? Na druhou stranu jsem si za to nadávala. Nebuď nána, přeci se ho na to nebudeš ptát! Co je ti po někom, kdo prostě v klidu odešel? Ve chvilce souznění nemá smysl hledat nic víc. Navíc to klidně mohlo být jen ze slušnosti. Většina lidí se se mnou baví jen ze slušnosti.
Semkla jsem rty a opatrně našlapovala tmavou chodbou. Do Ludwiga jsem málem narazila.
“Doprdele,” tiše jsem hlesla, když mi došlo, na co koukáme. Vytřeštila jsem oči na Ludwiga, a pak na… Na… Co to jako k čertu je?! Na něco.
Instinktivně jsem chytla Ludwiga za ruku a pomalu pokračovala v ústupu. Tiše a měkce. Pokud by ústup nevyšel, neváhala jsem sáhnout po myšlence, způsobit tomu co největší bolest. (4+3)

Ešte nejaký základ povinnosti v sebe mám

Niekde v betónovom fuj,
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Oscar, Emily

Na moju pomerne jednoduchú otázku dostanem nepomerne kvetnatú odpoveď. Tak sa snažil. Bol... na mňa mierny. Milý. Chápavý, hoci pár sekúnd dozadu padol do stredu medzi zombie a rozhodne by mal teraz riešiť iné veci ako moje vnútorné rozpoloženie.
Pripomínal mi mňa kedysi dávno tak veľmi, až som mala chuť sa rozosmiať, no to ma ani nenapadlo. Nie, keď som sa desila toho, čo je s ostatnými, keď som sa bála že najbližšia trhlina nás vezme niekam, kde uvidím mŕtve telá, alebo prídem príliš neskoro na to niečo spraviť s mojou neschopnosťou liečiť. Keby nereaguje moje telo skoro podvedome po hodinách tréningu, alebo keby ma schopnosti nepočúvajú na prvý krát, pravdepodobne by sme teraz dole medzi tými mŕtvolami nemali pokec. Možno by sme sa už snažili vytrhnúť niekomu z úst vlastnú končatinu. Čo ak spadol Jamie do podobnej situácie? Mikkel si z neho zobral veľa, čo ak ho trhlina oddelila od Mii? Ak bol niekde teraz sám? Ako...ako sa obráni?
Napne ma. Nás prenieslo iba dvoch, nebola záruka že ostatných nerozdelilo úplne.
Vôbec, čo ak aj Mia zostala sama? Yuri? Obe boli silné, silnejšie ako ja, ale v početnej presile, ako dlho vydržia? A to som ich videla len teraz, pred chvíľou, čo ostatní? Tých, ktorých som videla naposledy keď sme sa rozdeľovali na začiatku tejto prekliatej misie? Čo Loki, ktorí sa nám iba teraz vrátil? Raz, Blagden, Daniel, Erden, Nik, Oren, Naira, Mari.
Nie, do smiechu mi určite nebolo.
Tiež sa mi ale nepáčilo, že si Oscar myslel, že trhlinu plánujem hľadať bez toho, aby som im o nej povedala a nepokúsila sa ich presunúť. Mikkel bol zradca. O nikom stadeto som to zatiaľ nevedela. Prečo by som ich chcela zabíjať?

"Dole medzi takou presilou nevydržíme dlho so mnou, či bezo mňa. Čím rýchlejšie sa nájde ďalšia trhlina, tým rýchlejšie všetkých dostaneme von. Príde mi to ako rozumnejšie využitie energie. Vrátim sa, keď budem vedieť kam ich potom dostať."
Hovorím to takmer bez emócie - žiadne sklamanie z jeho názoru, ani hnev, alebo trpkosť z toho, že sa tým zaoberáme. Možno iba kúsok...netrpezlivosti. Potrebovala som nájsť cestu von. Preč.
Späť.
Na jeho žiadosť ho ale vysadím, potom však na nič nečakám a letím hore, očami hľadajúc iba tú jednu vec.

Nestačilo by už...?
Sníh -> Jeskyně
Isaac, Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe, Mia, Matisse

Byla jsem tak ráda, že se mi povedlo najít Val.
Že jsem se mohla ujistit o tom, že je v pořádku.. že neutrpěla nějaké větší zranění nebo není její život ohrožován. I když byly to lehce mrazivé podmínky, kde se nás i sama jeskyně pokoušela pohřbít.. přesto se nám to povedlo nějak zvládnout. Nová schopnost v mých rukouch byla.. rozhodně překvapující. Nečekala jsem, že by se kdy ještě nějaká mohla objevil, ale zdá se, že život má svoje plány a překvapení.
Ono pozitivum mě neopouštělo i když ocitli jsme se venku, v nehostinném počasí, stejně tak jsem věřila, že to nějak zvládneme. Společně..

Jenže všechno bylo nakonec naprosto úplně jinak..
Byla tu další trhlina.. další trhlina, která nás přenesla kdo ví vlastně kam.. kdo ví vlastně koho... a ne, nebylo to vůbec příjemné. Byl to zatím asi ten nejhorší přesun, co jsem za celou tu dobu podstoupila. Pod rukama cítila jsem studeno.. jakoby kámen.. kam nás to poslalo nyní?
Zběžný pohled, stejně jako hlasy kolem říkají, že v tomhle nejsem sama.
Nelíbilo se mi místo, ani to, že tu byl.. velký hlodavec, co.. olizoval Issaca..?
Zamručím v jistém nádechu nekomfortu, rozmrzelosti z náročného a nenadálého cestování, stejně jako místa kde jsme nyní skončily když zvedala jsem se do sedu a tak nějak i potom na vlastní nohy. Stále jsem při sobě měla onu kožišinu z jeskyně.. kterou nyní zřejmě více využije někdo jinačí.
"Na.. zahřát potřebuješ více.." řeknu podávajíc jí Issacovi. Tomu sice dostávalo se jistého komfortu v podobě péřové deky, ale něco navíc snad neuškodí, ne? Krysa nevypadá, že by byla nějaká hrozba.. rozhodně nevypadá na nějakého mutanta či krvelačnou obludu.
"Jestli tu někomu ublížíš.. utržený ocas bude tvoje poslední starost.." udělím tomu zvířeti náležité varování, protože z toho co jsem možnost pochytit z jeho mysli, nebylo to jenom tupé, nemyslící zvíře jako obyčejně. Snad pochopí moje slova dostatečně..

Dále potom, zdá se, že tu protnulo více než jenom náš svět a tenhle.. Thad poukazuje na to, že je někdo jiný.. a když zmíní ještě jedno jméno, zbystřím snad nejvíce za poslední dobu.
"Sheena...?" podivím se s více než překvapením ve tváři. Ona duhová dívka, která byla jedna z vřelých tvářích, které nás uvítali v původní pevnosti Triskelionu a z jejíž těla nyní zřejmě už zbyly jenom kosti... když pak míní to, že jiní se dali na průzkum a zřejmě mají teď problémy.
Není příliš nad čím dlouho přemýšlet.
"Jdu jim pomoci." oznámím a zběžně zhodnotím situaci tady. Ranění či ti ve špatném stavu nejsou dobrými pomocníky v bitvě.
"Mio, jdeš se mnou? Nebo zde budeš dohlížet na ostatní..?" otočím se k dívce, které jsem tak dala na vybranou.
"Odkud si to slyšel..?" zeptám se Thadea a nechám se jím tak nasměrovat. Snad chybělo jenom.. trocha světla. Mít tu po ruce nějaké.. to světlo (8)... a.. kupodivu malá bludička světla se.. skutečně objevila. Páni.. to.. já? Ale kde.. zaženu myšlenky a touhu se toho dotknout, když jsou jiné věci nyní v sázce. Po cestě, snažím se vnímat všemi smysli, abych zachytila případné zvuky boje (5) nebo jejich myšlenky (8+3), které by mě směřovali k nim.
Cokoliv co se pak pokusí na někoho z nich zaútočit, setká se s hněvem nebes a blesků (10+3).

Už ne…

Bílá tma

Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, štěně

Hrozba obřího mravence je prozatím zažehnána, ruka nekrvácí, díky znovunalezené Violet a zatím neznámému léčiteli, dokonce už jsem dostala i něco na bolest.
Život je prostě hned hezčí, když mám něco v žíle…
„Neva, díky..“ odvětím své zachránkyni, když se zmiňuje, že regenerační tentononc nechala doma.

„Ano, v provozu.. zatím co mi ostatní jedeme na krev, jídlo a vodu, Vi jede na elektřinu…“ zazubím se na Igora, který se zasekne nad mojí otázkou k robokámošce.

„Taky si mi chyběl, blonďáku..“ Odpovím na Everettovo remcání ohledně ošetřování slečen a slintání nad anestetiky, které mi poskytne Violet.
„Můžete mu někdo taky pomoct prosím? Jinak tu hubinu nezavře..“ Podotknu k okolí, spíše směrem k ošetřovatelům, kteří se postarali o mě a démonkovi pošlu vzdušnou pusinku.

„Pepe je tu taky? Chudák… ostatní z něj budou mít asi šok a on se tak mooc rád kamarádí… doufám, že mu někdo neublíží..“ posmutním nad osudem našeho přerostlého mazlíka.
Na jednu stranu jsem docela ráda, že nejsem jediná, kdo prošel z našeho světa sem. Nevím, zda se někdy vrátíme a být jediná, kdo neprošel apokalypsou je vopruz.

Jenže trhliny nás nenechají na pokoji ani na moment a o chvilku později se zase ztrácíme v temnotě. Trhání na kusy tentokrát naštěstí není doslovné a já si hned po přistání mohu zkontrolovat, že zbývající tři končetiny jsou na svém místě.
„To je kurva zima..“ Zanadávám si. Eve opět zmizel, naštěstí mi zbyla Vi.
„N-někdy ti to t-tvoje mechanické t-tělo závidím, v-víš to?“ řeknu směrem k Violet, když si s tmavovlasým dlouhánem od krve ujišťují priority.

Ostatní pracují na zdroji tepla, dohadují se o dalším postupu a já se uchyluji do podoby s kožichem. (3)
Teda, pokud mě bude moje tělo vůbec poslouchat. (4)
Zavrkám si sama pro sebe.
Igorovo pokusy o cokoliv jsou taky marné, v tenhle okamžik s ním víc než soucítím.

Modrovlasá nám nabízí cosi k jídlu a já nepohrdnu. Mohlo by mi to pomoci rychleji se zregenerovat a snad i doplnit sílu na proměnu.
Přisednu si k ohni a na klín si stáhnu štěndo, jeho krátké nožičky musí být na sníh fakt nahovno..

Debaty o trhlinách mi nic neříkají, totálně nechápu, jak to funguje, jen vím, že jsem byla tam a teď jsem tady. Ale když se mluví o pravděpodobnosti, nakloním se k Violet.
„Ty jsi většinou machr přes čísla.. dokážeš jim spočítat pravděpodobnost úspěchu na to, co tam řeší?“
Možná jsem totálně mimo, ale třeba to nějak pomůže…

Pomocná ruka
Podivné městečko
Evelyn, Diyar, Alexandra, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, James, kocour

Nalezení bezpečného místa pro nás všechny byl vskutku více než příjemným.
A bylo mi vcelku jedno, že musíme tento prostor sdílet s dalšími jeho zvířecími obyvateli. Z toho, čím vším jsme si byly nuceni za tak krátkou dobu vlastně projít, se tohle, tahle stáj jevila jako kousek ´ráje´. Mohli jsme se tu dát všichni řádně dohromady kdy někteří z nás to skutečně potřebovali. Když jsem tedy zmínil ono ´daní se dohromady´ i u mé maličkosti by se hodila pomocná ruka.

Naštěstí jedna taková, poměrně něžná, se i našla poté co jsem vznesl svou prosbu.
Lehce jsem se na dívku pousmál a udělal jak mi bylo řečeno. Odendal nejenom svůj kabát z ramene, ale stejně tak i vysvléci kombinézu tak, aby měla k rameni a místu poranění co nejlepší možný přístup. Sice to nebylo dvakrát příjemné.. ale bylo to něco co bylo třeba. Potřeboval jsem svojí ruku, stejně jako jsem nemohl nechat věc zabodlou v sobě..
Neodpustil jsem si trochu syknout, když nalila na ránu vodu, stejně jako jsem i nadále tiše syknul, když cítil jsem jak dávala se pořezaná kůže zpátky dohromady pod jejím dotekem. Tohle byl vskutku léčiví dotek ve všech smyslech..
Když je práce dokonána, trochu zahýbu ramenem. Svaly ještě trochu tuhé, ale alespoň byla bolest pryč.
"Je to lepší, mnohem. Merci boku." poděkuji jí za její práci. Nyní jsem si mohl skutečně vydechnout. Byl jsem už z toho všeho tak unaveným... fyzicky i psychicky..

Stíny tohoto místa snad postarají se o zbytek (4+4). Usadil jsem se tedy jak bylo místo. Čerstvá krev kolo lechtala mě v nose.. myšlenka toho, že pár kapek, doušek usnadnil by celkové léčení, stejně jako zotavení mého těla.. Ne, tohle nebyly myšlenky toho co bych nyní chtěl.. co bych měl dělat.. stačí, že esence Prastarého koluje mým tělem.. nepotřebují ve mě vidět ještě krvelačnou příšeru o nic více.. Místo toho pokusím se soustředit na trochu meditace, uvolnění mysli a nikoliv vnímání vjemů kolem.
Myšlenka, vznikne v mé otevřené mysli.. pokud Prastarý dokázal nás poslat skrz světy.. dokázal bych já, s jeho esencí něco podobného? Mohl bych nás dostat domů, ukončit tak konečně tuhle šarádu..? Pokud ano, tak ale.. jak? Jak mohl bych se napojit na tenhle um..? Neměl jsem nejmenší tušení.. byla tu jen jedna myšlenka, jedno přání..
Chci... chtěl bych se vrátit domů, do našeho světa, do New Orleans.. spolu s ostatními tady.. (8+2)

V temnotách
Podzemní jeskyně

Isaac, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe, Mia, Matisse, Yuriko

Zdá se, že osazenstvo se v jeskyni opět rychle mění, jak si stihnu všimnout při odchodu na průzkum. Svět se asi celkově prostě totálně podělal a je úplně jedno, ve které jsme realitě. Možná se dřív, nebo později všichni prostě budeme muset smířit s tím, že domů se nevrátíme a svoje blízké už neuvidíme, pokud nás tedy neroztrhá na kusy jedna z těch debilních trhlin.
Snad se alespoň Skal dočká lepšího konce, než mi tady.. Zaslouží si lepší život chlupáč..

Snažím se při průzkumu postupovat opatrně a nehlučně, přesto mám ale po chvíli blbý pocit, že mě někdo pozoruje. Po nějakém východu ani stopy, bohužel, za to však objevuji možná mnohonásobně větší problém.

Skoro si až sednu na prdel leknutím, když narazím na stvoření, které se nepodobá ani člověku, ani zvířeti, je to prostě mutant vzhlížející na mě z výšky. Dlouhé paže připomínající nohy pavouka doplňuje možná kdysi lidský obličej s temnýma očima.
Co se sakra muselo stát, aby někdo takhle dopadnul?

Polknu a pomalu zacouvám zpět do hlavní jeskyně. Oči nespouštím z bestie, která mě také sleduje a v případě, že vyrazí k upředu, připravuji se uskočit. (8+2) Kdyby se vydala směrem ke skupince, pokusím se před ní ve skále vytvořit želatinovou lepkavou louži, která by její kroky mohla zpomalit alespoň, než varuji ostatní. (2)

Případně tedy zakřičím „Pozor!“ směrem k hloučku.

Průchody

Bojiště New Orleans

Erden, Lotti, Dragostan, Aurora, Naira

První Erdenovo poznatky o průchodu hned několika realitami potvrzuji kývnutím. Bohužel netuším, jak stabilizovat tohle šílenství. Moje nová schopnost dokáže fungovat jen nějakou chvíli, pak by vše začalo nejspíš znovu. Urovnat tohle nejspíš nebude v našich silách, pokud nepřijdeme na to, jak zlikvidovat tu věc, co to způsobuje.

Další otázka je trochu složitější, řekl bych. Nejistě kývnu a vydávám se do boje v podobě, dokud nedorazíme alespoň nejbližší vlnu nepřátel, poté se měním zpět a zamířím znovu k veliteli.
„Zkusím to, ale provedení bude trošku složitější.. pokud bych se zaměřil na poslední místo, kde jsem je viděl, dá se předpokládat, že už zde nebudou, nebo alespoň ne všichni. Jestli zkusím vytvořit průchody ke konkrétním lidem, je možné, že bude trhlin víc, pokud je předchozí průchod poslal na různá místa. V takovém případě netuším, jak moc bude udržitelné spojení a co to udělá s už tak roztrhanou realitou..“
Dodám ještě k Erdenovo plánu. Chvíli se zamyslím, jak by bylo nejlepší úkol provést a taky nad nejbezpečnější variantou.
„Zkusím konkrétní lidi, ale nejdřív jen po pár, abych nerozerval najednou celou naší realitu…“
Navrhnu postup a vyčkám, zda bude Erden souhlasit, pokud jo, pustím se do práce.

Mezitím obdržíme všichni telepatickou zprávu, že ranění a mrtví se s některými přesouvají zpět do hlavního sankta. Když se rozhlédnu na unavené tváře kolem, není to ani trochu povzbuzující pohled.
Posily by se hodili, to určitě…

Takže, koho tu máme a kom víme, že je živý… Nebo alespoň byl, když jsem ho viděl naposledy?...
„Přeji si vytvořit prasklinu do reality, kde se nachází Daniel, Agni a Callum..“ Vím, že jsem naposledy tyhle tři viděl pohromadě, proto zkouším štěstí s nimi. Zdá se ale, že je něco špatně. (5) Bude to nejspíš chtít lépe formátovat, nebo zkusit někoho jiného. Možná zkusit otevírat brány pouze pro jednu osobu najednou.

„Přeji si vytvořit bezpečný průchod zpátky k nám, do naší reality z místa, kde se právě nachází Igor.“ (7)
Trpělivě vyčkám, zda to vyjde. Pokud se schopnost bude řídit podle mých představ, mělo by se otevřít něco jako průhledné okno, kde bychom mohli vidět jmenovaného a snad i ty, kteří jsou zde s ním.
Hned, jak uvidím známou tvář, pokusím se na sebe upozornit a pobídnout všechny přítomné, aby prošli průchodem. Na další pokusy vyčkám, dokud se první okno neuzavře.

„Přeji si vytvořit bezpečný průchod zpátky k nám, do naší reality z místa, kde se právě nachází Lakshmi.“ (8)
Zvolím tvář, kterou jsem v předchozí skupince neviděl.
Pokud bude vše fungovat tak, jak má, budu postupovat stejně i v dalších dvou případech. Po uzavření druhého okna si volím Heather (9), jako další cíl, poté Calluma. (6)

Z tepla do zimy

Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Thomas, Violet, Igor, štěně

Laima s druhou zraněnou dívkou jsou na tom už o něco lépe, o pozornost si ale žádá světlovlasý mladík, jehož zranění taktéž nevypadají nejlépe. Svou žádost o pomoc doprovází drobnou výtkou, nad kterou se musím trochu pozastavit. Může mít pravdu? Dívky jsou... Samozřejmě křehčí, musíme na ně dávat větší pozor a v případě vážných zranění se dříve postarat o jejich nápravu. Své v tom určitě také hraje roli i to, že Laima je naše a tudíž za ní zodpovídám více. I když teď...kdo za koho vlastně zodpovídá? Jsme tu, známí i neznámí a příslušenství k jiným skupinách nehraje roli. Průšvih je pro všechny stejný.

"Podívám se na to.." Ujistím mladíka vážně, než se mi ale podaří k němu dojít, cítím, že se věci změní. Rychle a nepříjemně.
Tohle není dobré.
Možná po nás aktuálně nejde žádný ze zdejších tvorů, začínám ale tušit, že pro svět není nejlepší neustálé změny a další a další trhliny. Jak tohle může skončit? Celkovou katastrofou?
A kolik přenosu zvládneme vydržet my, naše těla a naše mozky?

Jenže nejde to zastavit a brzy již cítím stejný tlak. Stejný a přesto horší. S každým dalším přesunem horší a horší.

Zima. Hnusná, vlezlá, odporná zima. Vichr. Sníh.
Prudká změna teploty mi nedělá dobře a podobně jako jiní se začnu klepat. Situace však není tak zoufalá, jak se na první pohled zdá. Některým se již povedlo zde stvořit lehkou ochranu, do toho se přidávají i ostatní. Dívka tvoří ochranu z dřevin a listí, Kazran nechá vzplát jeden ze stromů, který nám dodá alespoň trochu tepla a Eddie vytváří trochu energie formou jídla.

"Dobrá práce všichni." Začnu, jakmile jsem si jist, že zvládnu nějak srozumitelně mluvit. I ostatní se snaží, Igor se na něco úpěnlivě soustředí. Že by snaha o další přenos? Nebo to není dobrý nápad?
Tuhle debatu rozpoutá Kazran, který nás urguje, abychom udělali vše pro to, dostat se co nejrychleji zpátky. Na to mu opanuje Igor, kterého považuji v podstatě za největšího odborníka na realitu a trhliny. Zatím říká to podobné, co si myslím i já - další manipulace jsou nebezpečné, nejisté. Samozřejmě bych si rád přál, dostat se co nejrychleji "domů" v tuhle chvíli mi ale vytváření dalších trhlin přijde jen jako zbytečný vabank s osudem.
"Dalších uměle vytvořených trhlin se také obávám, obzvláště když netušíme, kam se dostaneme." Je to nekonečné, nekonečné a zoufalé. "Nenapadá vás způsob, jak je ovládnout a správně nasměrovat?" Tohle všechno je absolutně mimo mé znalosti, zaujme mě však možnost "hledání" té anomálie, která to způsobila. "Nebo způsob jak se dostat přímo k té anomalii samotné?" Možná to všechno špatně chápu a kladu zcela zbytečné otázky. Možná to už kluky taky napadlo a snažili se...
Radši se ale zeptám.

Sám opět zkoumám nejbližší okolí co se týče přítomnosti dalších tvorů, ať už více či méně smýšlejících (9+2). Největší hrozbou nám je teď možná sníh a mráz, kdykoliv se to ale může změnit a je třeba být připraven.
Také...nu, možná by bylo potřeba zjistit ještě něco jiného.
Soustředím se na své tělo, snažím se najít cokoliv, co by mělo být špatně (5+2), hledám jakékoliv následky po tak častých, náročných přesunech realitami.

"Eddie, kolik přesunů už to bylo pro tebe? Nelekni se, jen něco zkusím." Přejdu ještě k Eddie, která postává u Emila a zlehka chytnu do své ruky tu její, snažím se o stejnou diagnostiku a zjišťování, tentokrát s úmyslem možného porovnání. (8+2)

Neděkujeme, odejděte

Zombie na betonu
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Agnieszka, Valeria, Oscar, Emily

Na pitomečka, který se té blběny zastává, jen vztekle zasyčím, za proměnu zpět a odpověď mi nestojí.
Ostatní se pokoušejí o přesun, já chvilku sleduji z výšky, jestli nezahlédnu vhodné místo, kudy se dostat z ulice pryč...

Prásk, blondýna a blonďák z hlavního štábu se přidají k nám, do naší walking dead párty... ale dlouho se nezdržují.
To si děláte prdel, ne?? Sleduji, jak blondýna okamžitě staví štít a plošinu a frčí pryč.
To jako... fakt??
Odfrknu si, napnu svaly, a pokusím se na plošinu doskočit, jenže o kousek minu... (4) bezděky i natáhnu drápky k růžově zářící ploše vyčarovaného kanálového deklu, ovšem marně, zachytit se nezachytím.

Doskočím ladně, i když výškou skoku dost otřeseně, na zemi, a na chvíli mám chuť dštít síru.
TY ČUBKO... Až se z toho dostaneme, vyškrábu ti oči a nachčiju na hrob!!
Zatřesu hlavou a při zemi se rychle rozběhnu mezi nohama zombíků, než si všimnou, že jim přistála u bot jednohubka...
Dostat se opět nahoru není sranda, ale nakonec se mi to podaří (10). Pokouším se najít vhodný úkryt... a nakonec najdu (9).
Nad sebou si všimnu černého pegase, ten tuhle skrýš z výšky nejspíš také odhalil...

Seskočím na zem a proměním se, volky nevolky. Zakousne se do mě zima, naštěstí zatím jenom.
"SEM!" zavolám na skupinku, která se vleče opodál.
"Za tou zrezlou brankou je úzké schodiště," ukážu spěšně, "vede na pavlač ve vnitrobloku, odkud se dá únikovým schodištěm dostat až na terasu na střeše," shrnu stručně ostatním.

Ať už někdo řeší branku, pomáhá po schodech či na křídlech na nalezené místo, sama si dřepnu a položím prsty na ulici, v pokusu o hlubokou dlouhou průrvu v betonu (9+3), která by mohla fungovat jako mamutí past pro příliš pitomé zomboly, ideálně.