Rytíř Popelnice z Betonova

Zombie na betonu
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Josefine, Agnieszka, Valeria, Oscar, Emily

"Ona ještě nějaká horší slova jsou, než kráva a kurva?" pokusím se zlehčit situaci, ale Mara má pravdu... tolik... hmoty, ze mě ještě nikdy předtím nechybělo.
Proměnil bych se, ale krví šílená žraločí trojnožka by naší skupince byla k prdu...

"Nech si toho, potřebujeme spolupracovat," prohodím k Josefině, která si zlostně reje do Mei. Ani nevěřím, že by to myslela zle, spíš ji štve podělaný přesun bez čehokoliv, ale vybíjet si vztek nemusí. Ani si k tomu vybírat Mei, kterou dožrala už pitomou poznámkou v předchozí realitě.
"Nic si z toho nedělej," pousměju se k rudovlásce pak.

Moje sklo... by mohlo být účinnější, ale upřímně, s tím, jak víc a víc vnímám zranění, i když teď stažené obinadlem, se spíše divím, že jsem vůbec dal dohromady dostatek soustředění k útoku.
Naštěstí jsou tu jiné kapacity. Znechuceně se ušklíbnu, když kozel jednou mrtvolou prakticky proskočí, a Lakshmi vypadá jak bohyně pomsty, co trnitými biči rozmazává nemrtvoly o beton.
Žel, není jich zatím konce, šinou se další, s nenechavými prsty, hladovými očními důlky a toužebně klapajícími čelistmi...
Fuj.

Valeria a Oscar jsou jako dar z nebes... nebo si to alespoň chvíli myslím.
Romanovu poznámku ignorují, Valeria vytváří plošinu energie a rovnou frčí zpátky do nebes... hm.
Nebudu kecat, závidím takovou schopnost. A blondýna ji taky mohla použít k záchraně všech, cesta pryč by se všem hledala lépe v bezpečí. A jsem si jistý, že by jí trochu energie byl ochoten obětovat každý, aby se na plošinu vešel...

Tříhlavý pes opodál popobíhá sem a tam a v zubech poponáší mrtvoly... nejsem si jistý, co dělá, ale třeba má taky nějaký zázračný tajný plán, stejně jako bloncka.
Protože věřit, že v takové situaci se na nás někdo vykašle, aby fungoval jen na vlastní pěst... se mi nechce.
Ale kdoví, však hloupost a sobeckost s Výbojem nevymřely.

Sám schovám zraněnou ruku na hrudi a zbylou rukou chňapnu nejbližší zvednutelnou věc (9), což je náhodou dekl od popelnice. Chráním s ním jako se štítem nejzranitelnější skupinku, Maru s konečně tichým miminkem a Leu s obtížně se pohybující Agnieszkou (10).

Beznaděj, naděje

Zombie na betonu
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Josefine, Valeria, Oscar, Emily

"Díky," hlesnu k Lei vysíleně bojem s vlastním i nadále (2) nespolupracujícím tělem. Z druhé strany zavnímám další oporu, podle střípečků myšlenek Romana. Ten je... z Japonského sankta, patří k Yuriko. Je s námi.

"Kdo... kdo je srab? Někdo... nás opustil?" vybavím si předchozí Leina slova, která mi utkvěla v paměti, zatímco se jí až trochu křečovitě držím.

Roman káže přesun na střechy... ráda bych s tím pomohla, ale zatím... nic (4). Frustrací mi vytrysknou slzy, mluvit, svírat prsty, to ještě zvládnu, ale abych se mohla postavit na svoje vlastní neschopné nohy, jít, a nebýt tažena jak pytel ovsa? To ne...
Kdyby mě nevychovali lépe, klela bych jak havíř s dlaždičem dohromady.

Josefine se ostře obořuje na Mei...
A výboj sem přináší další, vnímám prasknutí, utržky myšlenek Valerie a Oscara, zaraduji se, známé tváře... zaraduji se marně. Vzdalují se, aniž by k nám prohodili slova.
Co se to děje??
Chrčení zbytečně živých mrtvol dorážejících na nás všechny, zatímco nás někteří opouštějí a já se nedokážu ani postavit... doléhá na mě dost negativně.
"Nechte mě tu, kašlete na mě, zachraňte se jako ti ostatní," vyhrknu k Lei a Romanovi, hlas se mi láme.

Mezitím zaslechnu hlasité 'whush' máchnutí silných křídel. Kdo...? Lakshmi? Mara zase konečně utěšuje maličkou Emily. Díky Matce.
A Oscar... Oscar se vrací.
"Díky," hlesnu vděčně, aspoň někdo...

A konečně, konečně jsem schopná prolomit tu strnulost, přimět kolena se ohnout (7), postavit se na nohy, odrazit, sice nejistě a třaslavě, ale pohybovat se sama... konečně. Dost velkou částí váhy se stále ještě jistím u Lei a Romana, ale pomalu se rozhýbávám...
"Konečně," hlesnu slabě, utřu rozechvělou rukou slzy z tváře, tentokrát úlevy.

Štěstí došlo

Ve sněhu
Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, štěně

"Jo... ta předchozí byla lepší," dám Lady Amalthei za pravdu nenadšeně, když nás to vysype do sněhu. Ne že bych byl přecitlivělý na chlad nebo neměl rád zimu, ale... který blázen by tomu dával přednost před jasnou zelení a zářivým sluncem?
Už teď se mi po vůni hlíny, trávy, květin a smůly stýská...

"Problémy Triskelionu na naše hlavy," odvětím nenadšeně psímu vojákovi, který zdůrazňuje, jak je náš svět v háji.
Pomoct, jasně. Jenže pomoct jak?
"Co vůbec můžeme dělat odsud? Pokud vytvořím nějaké dveře nebo bránu pryč, kdoví, kde zase můžeme skončit..." namítnu.
"A kdoví, jestli to všemu ještě víc neubližuje, jen tak trhat průchody mezi světy, když už je jich tak dost... a ne, fakt netuším, jak to zalepit. Přát si, aby to najednou bylo spravené, bude fungovat jen na chvíli," ušklíbnu se.

"Jediné, co mě napadá, je zkusit najít tu anomálii, co se ryje jak krtek z dimenze do dimenze, a zkusit to nějak... neutralizovat, nebo něco. Ale opět - je to hod mincí, jestli se dostaneme na stejné místo, jako to stvoření.
A jestli přitom nerozbijeme ještě víc, než už je," pokrčím rameny.

Amalthea se pouští do zjišťování, jestli je nějaká prasklina v okolí... doufám, že něco najde. Asi bych to mohl zkusit i já...? Soustředit se na to, jestli někde kolem není realita... narušená?
Ale zatím počkám, jak se co vyvine. A pokud někdo něco najde...

Zkusím nám zajistit dopravní prostředek. Tiše nahlas odříkávám různá přání... vrtulník neklapne (4).
Sněžný pluh taky ne (1).
Ani Hummer limuzína (3), sakra.
Ani zdobné saně s šestispřežím sobů (4).
Ani monster truck (1).
"Dneska jsem prostě nepoužitelný, omlouvám se..." povzdechnu si sklesle, a zakousnu se do... jablečné koule, kterou mi podala okřídlená bojovnice.

Mrzneš, mrznu, mrzneme

Ve sněhu
Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, štěně

Pocit, že je úplně všechno úplně špatně, mě na moment zahltí... a pak rrup, další prasklina nás vtahuje... nebo spíš, všechny ostatní.
Na moment nemám daleko k tomu, zpanikařit. Nikdo tu nezbyl. Nikdo, v téhle ledové sněžné pustině, jen já.
Sama.
Dohajzlu, jak se odsud dostanu??
A v tom prásk... než bych tragicko-pesimistické scénáře stihla dotáhnout do konce, nebo byť jen začít rozvíjet, transdimenzionální metro vyflusne novou várku adeptů na zmrzlé pozadí.

"No... nazdar zpátky," pousměju se rozpačitě na Thomase. Ten teda nebyl pryč dlouho... "Poté, co vás tři odnesl výboj, se sesunula jeskyně, tak jsme se stáhli do lesa."
A co se stalo dál, nejspíš dodávat nemusím, však už jsme si tím většina několikrát prošla... a je to méně a méně snesitelné.
"Většinu to vtáhlo při průzkumu, dřív, než se stihli podělit o to, co případně zahlédli," dodám k nepovzbuzujícímu infu.

Snad hořícím stromem trochu zahřátá Laima pustí se do zpovídání stromů, jedna cizinka s druhou cizinkou rozšiřují můj ubohý přístřešeček do něčeho, co bude pohodlnější a teplejší pro celou skupinu...
Závětří? Máme.
Teplo? Eéh, +- máme.
Ponětí kam jít? Dejme tomu čas.
Něco k jídlu, na doplnění vydávané energie? On it.

Kleknu si do sněhu, a začnu plácat pevné kuličky, tři pro každého z momentálně přítomných. Využívám toho, že tvar mohu dát sněhu sama, bez použití schopností... když jsou sněžné koule vytvarované, pustím se do přeměňování (2+2).
Tedy... až napodruhé. Koule, které se mi prvním nepovedeným pokusem o přeměnu rozpadly, znova uplácám, tak pevně, jak zvládnu.

A teď... už je to lepší. První skupinka sněžných koulí na chléb (9+2), druhá na jablečnou dužinu (7+2), aneb kdo by měl čas modelovat se s peckama, a třetí na kus sýra (10+2).
"Na," nabídnu všem, a přesunu se co nejblíž hořícímu stromu, jak jen snesu. Nastavím dlaně proti ohni, prsty necitlivé, prochladlé od manipulace se sněhem... Pomalu mi mravenčí, procitají nazpět.

"Co se stalo, že se tváříš jako hromádka neštěstí?" oslovím tiše Emila, původně to mělo být rýpnutí, ale hlas mám při té otázce až nezvykle jemný.

Report

Jeskyně
Isaac, Ludwig, Heather, William, Sheena, Pepe, Mia, Matisse, Yuriko

Isaac na nabídku vody nereaguje, ale je to pochopitelné. Dávení se mu ještě chvilku nedaří zvládnout, ačkoliv už sotva má čeho se zbavovat. Ale tekutiny by doplnit měl.
"Škoda, že po ruce nemám léky nebo byliny... je to už dlouho, co jsem měl příležitost starat se o lidi nebo zvířata," prohodím omluvně, zdá se však, že mladík dostává konečně rozbouřený žaludek pod kontrolu.

Jistá výměna stráží nastává vzápětí, půvabná bruneta s ostrým jazykem mizí a místo ní se objevuje bílý gryf, Yuriko a Mia. Další známě neznámé tváře...
Tmavovlásku zajímá zdejší situace.
"Zdá se, že jsme se sem přemístili z různých míst. Světů? Snad. Já bych na bojišti v New Orleans a zrovna řešil, co se děje, s tím... co zbylo z vašeho Thadea," odkašlu si nejistě.
Pořád nedokážu uvěřit tomu, že zdejší Alasther prostě zabral jeho... moje? ...jeho tělo a přizpůsobil si je k obrazu svému... s mým-jeho souhlasem.
Zachvěju se, ta představa vězení ve vlastní hlavě...
Ne, radši ne. Já jsem já. Mně to nehrozilo a hrozit nebude.

"Sheena, Heather a Ludwig se vydali na průzkum..." soustředím se na sluch (8+3) "... a mám takový špatný pocit, že dívky narazily na nějaké problémy."

Hlad

Jeskyně
Isaac, Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus, Mia, Matisse, Yuriko

Zaujatě koukám na člověka, kterého zahřívám. Neřeknu jízlivé samici, že měla pravdu? Nu, to slíbit můžu. Zvednu packu s prstíky u sebe, na mou duši, na psí uši, na kočičí tfuj svědomí!
Pak taky slibuje, že bude větší - ale ono nic. Nebo to myslel tak, že bude větší časem? Třeba je to ještě mládě. Ale odkdy člověčí mláďata pijou pivo?
Naštěstí už nedáví... a představuje se.
Iz.
Ahoj Izi! písknu a zamávám packou, ale je to zase jen písknutí - frustrovaně do krabičky na krku kousnu. Proč to nechce fungovat??

Podivný člověk pomáhá Izovi se zraněnými dlaněmi, pozorně ho sleduji... prsknu nelibostí v momentě, kdy olízne jeden ze střepů.
Necháš to! napnu se, připravený mládě bránit, ale léčitel se naštěstí vzpamatuje a pokračuje jen v tom, co má.

Samice a jeden samec mizí na průzkum děr vedoucích z tohohle doupěte, jízlivá samice mizí a další člověci se objevují. Teda, člověčí samice a nějaké opeřené stvoření. Z kulatých očí a zahnutého zobáku mám náhle podivný nepříjemný pocit, Iz může cítit, jak se mi ježí srst.
Jde to k nám?!!
A...
Objímá nás to, uhlazuje do teplého 'hnízda' z vlastní bohaté kožešiny a peří.
Ok... pokud si to nechce jenom ohřát oběd, dám tomu šanci.
Zatím mi tady nikdo nechtěl ublížit... snad to tak bude i nadále. Okolní se mi líbí, nerad bych byl nucený se proti nim bránit.

V břiše mi nahlas zakručí, a já utrápeně povzdechnu. Už je to víc než hodinu, co jsem měl sušenky... mám hlad.
A tady toho jídla asi moc nebude...

Podzemní chodby

Jeskyně
Isaac, Ludwig, Heather, William, Thadeus, Pepe, Mia, Matisse, Yuriko

"Těší mě," usměju se na zrzku, co se přidává k průzkumu, ačkoliv zdá se zjistila, že jí chybí dítko. Nebudu se ptát, proč ho brala... podle toho, jak vypadalo bitevní pole, tuším, že svolávali úplně všechny schopné.
A kdyby nechala malé doma a padla...
Zavrtím hlavou, nad tím nemá smysl přemítat. Průzkum! Jasně.
Přidává se i blonďák, co vypadá taky přejetě, ten však kráčí jiným směrem.

"Dostaneme se zpátky, určitě se všichni zase shledáme," prohodím tiše k Heather. Optimismus je to možná skoro až nemístný... ale trýznit se tím, že navěky zkysneme v jeskyni pod zemí, je taky naprosto zbytečné.

"Zatraceně..." hlesnu, když si uvědomím, že nás cosi v šerých uličkách kolem hlavní síně jeskyně následuje. Droboučká rudá očka v přítmí sledují každý náš pohyb.
"Myslím... že bychom měly velmi... opatrně... a potichu vycouvat," šeptnu.
"Vrátit se k ostatním, a říct jim, co jsme našly... ať na ně něco podobného z jiné uličky neskočí s momentem překvapení," skousnu ret.

Heather sice svírá pušku, ale... za kdoví, jak to má tuhý krunýř, a taky kolik by jich přiběhlo, kdyby se v chodbách rozlehl výstřel...
Pro všechny případy se ale stejně přeměním, já tady zbraně nemám, a moje schopnosti jsou ne úplně bojové, nejlepší šance na obranu jsou zuby, drápy... a oheň, zachvěju se nevolí.
Pořád jsem si nezvykla na to, že tu schopnost mám... i když má trochu jiné barvy než obyčejný oheň, pořád se nedokážu zbavit třesu a podivného pocitu pnutí v jizvách, když jej používám.
Na hebkých polštářcích se tiše plížím pozadu zpátky, tak, abych měla přehled o tom, kde se pavouci nacházejí... připravena se zuby (2) drápy (1) bránit případnému útoku.

Žal a péče

Jeskyně
Isaac, Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe, Mia, Yuriko

Mlčky vděčně kývnu na Yuričino nabádání opatrnosti, než vzlétnu. Něčím mě ta úplně obyčejná poznámka dostala... Proč ji vlastně Lilian neměl rád? Vždyť je milá.

Sotva se srovnám s prudkým větrem a konečně kloužu po správném proudu, trhlina se prudce rozerve přímo přede mnou, a bez ohledu na marný pokus 'zabrzdit' ve vzduchu a obrátit se ještě předtím, než se praskliny dotknu, jsem vtažen.
Alespoň že byli ostatní na dohled... snad viděli, kde jsem skončil, snad dosáhnou průchodu také...

A po pocitu, že mi někdo ždíme a odstřeďuje útroby, přistávám... tentokrát v šeru jeskyně, osvětlované jen zlatavým vykouzleným světlem z rukou Williama.
Vyheknu, až to hvízdne... na roztřesených pařátech a tlapách pokusím se vstát a protáhnu se.
Isaac vypadá dost zuboženě, Ludwig vydávající se kamsi do chodeb sklesle, podobně jsou na tom i někteří další...
A se mnou se přenesly Mia a Yuriko, zdá se, že praskliny našly. Nebo našla ona je. Ale nikdo další, poplašeně se rozhlédnu kolem. Valerii nevidím. A ačkoliv se na mě netváří, je to... s Lilianem to jediné, co mi vlastně zbylo z... rodiny. A i když ona mě jako bratra/příbuzného nevidí, já ji ano... a nechci, ať se jí něco stane.
Snad jsou všichni v pořádku... prosím.
Už žádné smrti.
Zatím zůstávám v téhle podobě, soví zrak si poradí lépe s šerem než-li lidský, a hustá srst a peří zase s vlhkým, lezavým chladem, který je všude kolem.

Když jsme u lezavého chladu... Isaac je nahý. Zamířím k němu, jen souhlasně zahoukám k Miině otázce o situaci. Shrnutí by mě taky zajímalo... zatím se však stočím kolem Isaaca a podivně přátelského obřího potkana, a jemně je posunu/podložím jedním ze svých křídel, aby na ně netáhlo od ledové země. Isaac je sice pozvracený a zakrvácený, což bělostnému peří a srsti příliš nesvědčí, ale to se umyje.
Lépe, než aby se podchladil a zemřel, jako...
Tiše se zachvěju a zatnu drápy do kamene podloží, až to zaskřípe.
Další nával žalu sevře mi hrdlo tak, že se na moment ani nadechnout nemůžu... tichoučce hvízdnu, než skloním hlavu a začnu jemně zobákem Isaacovi rozplétat slanou vodou slepené vlasy.
Zajímalo mě, co dělal, že dopadl tak bídně...

Snad někdo rozdělá oheň, pokud je z čeho... a snad se průzkumníci vrátí s objevem cesty pryč.

Jako jednohubky

Někde ve sněhu -> Betonová džungle

Eddie, James, Valerie, Mia, Matisse, Lyla, Yuriko

->

Lea, Tenshi, Roman, Lakshmi, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily, Valerie

Průzkum Fénixe a Matisse byl rychlejší, než bych čekal. Trhlina se nenacházela daleko a v okamžik, kdy s ní byl v kontaktu kreslený opeřenec, objevilo se známé problesknutí a já se opět ocitnul v temnotě, trhaný na dvě poloviny.

Nedá se říct, že bych byl nadšený přenosy, nebo tím, jak prudce se mi Fénix opět navrátil na tělo, když jsme byli oba vtaženi do jiné reality, ale možná bych tam radši umrznul, nebo cestoval někam dál, než se objevil zde, ve městě mrtvém už očividně dlouhou dobu, mezi pohybující se nechutná stvoření s touhou nás pozřít.
K tomu všemu jsem sice nebyl tak úplně sám, ale volba mojí parťačky ve mně vyvolávala smíšené pocity. Nevěděl jsem, co od ní mohu čekat, zda mě tu raději nenechá, jako návnadu, aby sama mohla pryč. Počítal jsem tedy tak nějak s tím, že budeme každý muset bojovat na vlastní pěst.
O to víc mě překvapilo, když mě obklopila energetická hradba dřív, než jsem se vůbec stihl připravit na útok. S údivem jsem se otočil na Valerii, chvíli neschopen slov.

Zdálo se, že nebyla jediná, kdo se pokoušel nám nějak pomoci, jenže Valerie nijak o spolupráci nestála. Oba nás vynesla nad budovy, z dosahu jak nepřátel, tak i přátel.

„Díky..“ pronesl jsem k ní polohlasně, taky mě tam mohla nechat, to je pravda.
Překvapilo mě však, když se zeptala, zda vidím dole někoho z hlavního štábu.
Není jedno, z kterého sankta jsou? Jsou přeci i tak naši spojenci…
„Myslím, že je tam Lea, Lakshmi, Agnieszka, Mara, Samir.. možná i další..“ odpověděl jsem, zatím co jsem mžoural do hloučku pod námi.
Následovala nabídka dvou možností, ze kterých jsem si měl jednu vybrat. Buď budu v bezpečí poletovat nad městem s ní a nechám lidi dole svému osudu, nebo jim půjdu pomoci, ale sám.
Trochu nervózně jsem si prohlédnul její obličej. Zdála se být tak něžná a půvabná, ale její oči i výraz byli chladné.
Možná mě za moje slova rovnou shodí dolu mezi hordu mrtvých, ale cítil jsem, že něco říct musím.
„Nemyslím si, že by jsme se měli rozdělovat.. hodila by se jim i tvoje pomoc a vsadím se, že pokud by se tu vyskytla trhlina, chtěli by projít také..“ odpovím a nadechnu se zhluboka.
„Já.. všimnul jsem si, že není moc lidí, co by si měla ráda.. určitě k tomu máš svoje důvody, to nepopírám… ale oni by nás tam taky nenechali umřít, kdyby mohli pomoct…“
Zamyšleně se podívám na skupinku bojující o život dole.
„Pokud jsi pevně rozhodnutá, že budeš pokračovat na vlastní pěst, prosím pusť mě jim pomoci.. kdyby si náhodou přeci jenom našla trhlinu a bylo to ve tvých silách, dej nám prosím nějak vědět kde…“ se smutným pousmátím se poté přidávám k boji s ostatními.

Cestu vpřed pro skupinku se pokusím vyčistit vzdušným vírem, který by mohl zmást a snad i odhodit nemrtvé stranou, ale prvotně vytvořím sotva jemný vánek. (2) Až druhý pokus je o něco úspěšnější. (7)

Dále se pokusím vytvořit iluzi utíkající skupinky druhým směrem, než míříme (9+3), dodám i pach čerstvé krve, aby pohybující cíl zaujal více (5+3). Snad to zabaví některé nemrtvé v naší blízkosti, alespoň na chvíli.
Kdyby někdo potřeboval podepřít, či jinak pomoci při útěku, jsem k dispozici.

Dneska jsme hlavním chodem my

Betonová džungle

Tenshi, Roman, Lakshmi, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily + Valerie, Oscar

S podporou Agniesz jsem si věřila možná trochu moc, nebo… jsem spíš podcenila situaci. Tak či tak, na nohy jsem jí dostala, i když pohyb už byl obtížnější. Nedávám na sobě však znát žádné obavy a nehodlám jí tu nechat, i kdybych tu měla zůstat také.
„Neboj.. už to bude dobré… pomůžu ti a ochráním tě..“ Upokojuji jí..
Musí být hrozně iritující, nic nevidět a ještě k tomu se nemoct hýbat.

Na pomoc mi přichází Roman a já s vděčností předám polovinu váhy na jeho bedra. Uvolněnou rukou mohu alespoň po cestě odrážet drzé kousavé huby ohnivými koulemi, pokud se přiblíží až moc.

Asi by bylo dobré i zkusit zastavit krvácení z nosu, sice to není nic vážného, ale pach čerstvé krve nejspíš nepřidává na nenápadnosti mezi nemrtvými. (2) Kdyby mě tedy moje vlastní krev chtěla alespoň poslouchat. (8) Výborně, menší ranky se snad zahojí brzy sami díky regeneraci.

Když už jsem ale v tom, bylo by asi dobré pomoct s krvácením i Romanovi, už tak je dost lákavý cíl, vzhledem k tomu, že je prakticky nahý.
„Mohu?..“ Zeptám se a natáhnu k němu volnou ruku, abych se dotkla jeho krvácejícího nosu a pokusila se o totéž, co prvně u mě. (9) Pokusím se soustředit i na některé více krvácející ranky po jeho těle (6), snad to alespoň trochu pomůže vyloučit ho z hlavních cílů zombie.

„To není sice špatný nápad, ale do schodů, nebo podobné vyvýšeniny budeme se zraněnými pomalejší a snadnější cíl..“ odpovím mu vážně na jeho plán. Pokud se rozhodneme pro střechu, musíme mít sakra dobrý systém krytí na cestu.

Lakshmi mezitím předává dítě Maře, která se jej snaží uklidnit a sama se vydává na průzkum v podobě s křídly.

Když se rozhodneme tak nějak postupovat v před a hledat úkryt, za zády se nám objevují Valerie s Oscarem. Řekla bych možná hurá posily, kdyby je oba Val hned nespakovala a nevydala se směrem někam vzhůru.
Co to s těmi lidmi kruci je? To už nikomu neříká nic spolupráce?...
Ale vlastních starostí máme momentálně dost na to, abychom se starali o někoho, kdo o to očividně nestojí.
Proto tedy postupuji dál s ostatními, snad konečně do nějakého úkrytu, připravená přismažit volnou rukou každou kousavou hubu, která se přiblíží na dosah. (4+2)