NOPE

Zo studeného fuj do.. jednoducho fuj
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Oscar, Emily

Bolo úplne jedno, že som Yuri držala za ruku. Že som bola pritisnutá k Mii, druhou pažou podopierajúc Jamesa.
V momente, ako sa moje telo začne znova trhať a naťahovať a presúvať strácam akýkoľvek cit a keď precitnem, ešte pred tým ako by ku mne prišli akékoľvek zmyslové vnemy, viem že som...sama.

Teda, nie sama sama. Vedľa seba registrujem Oscara, nie Blízky, nie Môj, a okolo?
Pomedzi stiahnutie v hrudi z pocitu, že som prišla aj o tých pár Blízkych s ktorými som sa v tejto nezmyselnej bitke držala zaregistrujem hneď v prvom momente des z plaziacich sa, vlečúcich, žijúcich mŕtvol. S vysokým, kompletne automatickým výkrikom tvorím inštinktívne okolo svojho tela štít, začínajúc od pokožky a rozšírujúc ho aspoň na meter odo mňa do každého smeru, aby som odtlačila čokoľvek, čo by prípadne bolo príliš blízko. (6+3). Oscarom, prenesenom v mojej blízkosti, štít bezbolestne prejde a uzavrie ho v bezpečí so mnou. Akokoľvek bol iba ďalšia tvár, bol to spojenec, člen Triskelionu.
Preč preč preč preč.
Starý, dávny strach mladej, horory pozerajúcej Val sa mieša so spomienkami o kúsok staršej Valerie, plnými hrôzy, ako bojuje medzi hordami kostlivcov, čo sa pohybovali tým istým spôsobom ako tieto veci. Bez premýšľania, priamo, sekane. Najprednejšou myšlienkou v hlave sa na moment stáva zväčšenie vzdialenosti od nevnímajúcich tvári a cvakajúcich zubov a pocitu že budem vracať. Siahajúc po overenej taktike tvorím pod nohami žiariacu plošinu, ťahajúc Oscara bez jemnocitu k sebe, len by som nás vzniesla medzi kopy betónu. (8+3) Bola som si vedomá, že energia ktorú čerpám je už moja základná, ale bolo mi to úplne jedno - ak ma nezabila hodina držania štítu obklopeného útočiacimi nepriateľmi pri útoku Heigena na pôvodnú pevnosť, toto mi bude odkrajovať zo života iba po kúskoch. Hlavne však, dostane ma to dosť vysoko na to, aby som zistila, či tu je ešte niečo naozaj živé, a preč, preč od tej nočnej mory. Najskôr sa vznesiem iba zo päť metrov do vzduchu, spoliehajúc na štít ak nejaké nechutné, zimomriavky vyvolávajúce stvorenie bude chcieť skákať zo stien.
"Vidíš niekoho z hlavného štábu?"
Pýtam sa Oscara, len čo zbadám neďalekú skupinku na ulici. Každé meno je však niekto, kto prišiel neskoro. O kom som maximálne vedela meno - alebo to boli ľudia, ktorých som videla zomrieť. Neboli moji. Boli niekoho iného, inej Valerie, z inej reality.
Moje verzie, tí pre mňa praví, boli spolu, tam kam sa chodilo po smrti.

Diera vo mne sa rozširuje každou neznámou tvárou, ktorú vidím, i tými známymi, no predsa cudzími. Jeden
chrlí zo seba poznámky, ako keby mal čas rozprávať. Zareagujem iba prázdnym pohľadom a pokrútením hlavy - ktovie, na čo konkrétne. Mara medzitým opatruje Nom de dieu, dieťa?.
Na chvíľu sa zaseknem, no...cudzie, cudzie dieťa, v svete ktorý nemá budúcnosť - a tí pre ktorých som tu boli inde, mohli sa trápiť, mohli skončiť kdekoľvek...
Neboli tu. Nikto z Mojich, nie na ulici. Tí, ktorých som chcela ochrániť, boli teraz mimo môj dosah, preč, pokým nenájdem ďalšiu trhlinu, nenechám sa znova rozorvať na kusy. Tí boli prioritou, nie...neznáme dieťa. Tak veľký štít v prostredí, kde som nevidela jednu rastlinu, by ma mohol rozrušením sústredenia zvrhnúť z oblohy, a potom by som už nepomohla nikomu.
Aspoň to som tvrdila sama sebe, keď sa im otáčam chrbtom. Nechám chlad, pryštiaci z tmy vo mne, aby ma pohltil. Nebol tu nikto, pre koho by som ho zatláčala späť.
Periférne však zaregistrujem vznášajúceho sa čierneho pegasa. Podobný nápad, pravdepodobne, ako som mala ja, hoci z iných dôvodov - tie sa ale môžu takto zdať u nás oboch podobné.
Nájsť trhlinu.
Lepšie prevediteľný v dvojici.
"Chceš vysadiť na streche aby si im mohol pomôcť, alebo ideš so mnou hľadať ďalšiu trhlinu?"
Opýtam sa to Oscara bez toho, aby som sa na neho dívala, radšej kontrolujúc okolie a stúpajúc na plošine vyššie - a podľa jeho odpovede ho dopravím kde chce, či nechám so mnou. Sama som ale rozhodnutá ísť nad úroveň striech. Ak bolo celé toto mesto plné hladnej kopy neživých tiel, musela som ísť preč.

Android a sníh

Ve sněhu
Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Igor, štěně

"Afirmativní," přisvědčím Lunině úžasu, že jsem opět v provozu. Stažení rány provedu profesionálně, nabízené a přijaté anestetikum aplikuji injekčně nad zraněním.
Měla jsem se vybavit lépe na výpravu s vlkodlakem.
"Nemám s sebou regenerační booster," oznámím věcně Luně, než přichází další muž s pokusem pomoci. Ve střehu sleduji jeho snahy pomoci, připravená k útoku při sebemenším náznaku zlého úmyslu.
Everett se také ozývá se zájmem o anestetika, než sděluje, jak se sem dostal on.
Kvůli nám.
Zkontroluji zásobník, nerozbitá mi zůstala už jen jedna ampule. Jeho zranění působí také vážně, vydám se tedy k němu - než však dojdu, je vše opět jinak.

Další přesun chvíli ležím a nechávám systémy zpracovávat další disrupci.
Jakmile mohu, proskenuji okolí, zaznamenávám i rozhovor ostatních.
Někteří přibyli, někteří ubyli.
Strom kousek od nás vzplane jasným ohněm.
To by nemělo být možné.
Lehce se poklepu klouby prstů do levého spánku. Pravděpodobnostní kalkulátor je nejspíš poškozený.

Sama zimu nevnímám, ostatním však nebude příjemně, senzory mě upozorňují na postupně klesající tělesnou teplotu všech kolem, i když proximita vzníceného dřeva ten pád značně zpomaluje.
Zakrvácený muž zdůrazňuje, jak je důležitý návrat.
"Neumrznout je podstatné také," ozvu se monotónně a přidám se k dílu, koriguji nepřirozeně se stáčející a kroutící kořeny a větve dívčina díla s kusy kůže do pozice, kterou jsem vypočítala jako nejméně náchylnou vůči profouknutí větrem a ztrátě tepla.

Led, mráz a debaty

Ve sněhu
Eddie, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, štěně

"Kde jsme?" je moje první otázka, sotva se vzpamatuji z přenosu, který rozhodně nepatřil k příjemným zážitkům.
Hučící a skučící vítr bombarduje okolí vločkami, a já pomalu rozlišuji, s kým jsem se zde ocitl.
Známé tváře, Eddie, Emil, Laima, Daniel a Igor... překvapivě povědomá tvář Elainy (co ta tady dělá?), a cizinci.
A štěně.

Laima se podivuje podobně jako já, ačkoliv to, že jsme změnili místo výskytu, ji zjevně nepřekvapuje... a mě zase nepřekvapuje, že působí, že do minuty umrzne.
Dokonce prosí o pomoc, a ačkoliv nemůžu říct, že by mi to nelichotilo...
"Máš skvělou příležitost k otužování, princezno," popíchnu ji pobaveně.
Zahřívat vlastním tělem ji nebudu, krev na vlasech by se jí nejspíš nelíbila, a peklopsí podobu si nechám na moment, až nebude třeba komunikace.
Tedy soustředím se na jeden ze stromů (ne ten, u kterého Laima prosí o info, ani ten, u kterého se Elaina snaží o cosi) a přiměji jej celý vzplát silným plamenem (10+3), který je nelítostným větrem spíš přiživován než krocen.

"Musíme se vrátit. V New Orleansu už zbylo jen pár bojeschopných lidí, a situace na poli se nelepší, neustále se z trhlin něco hrne k útoku," pronesu, když se mi zdá, že zdejší spíš řeší útočiště před návratem.
"Jestli budeme dlouho otálet, můžeme přijít pozdě. Alasther se se zraněnými a mrtvými stahoval zpátky do hlavního štábu, ale ústup nebude k ničemu platný, pokud se sesype celá realita nebo do světa bude neřízeně lézt kdovíco kdovíodkud."

Koho jsme nasrali

Městečko
Diyar, Alexandra, Callum, Santiago, Hei-Ran, Brannen, James, Evelyn, kocour

Ať už se Diyar sveze nebo ne, v mrňavé maštali se proměním zpátky v člověka, v celé svoji zablácené, zakrvácené kráse.
Kolega kůň a kolega osel nám tu alespoň dělají teplíčko... poplácám valacha po šíji, zatímco ostatní si dělají v nově nalezené skrýši pohodlí.
Někteří léčí, někteří jsou léčeni...
A mně dochází humor, přátelé.
"Taky toho mám už plné zuby," prohodím neadresně, když si vzpomenu, co říkala Alex.

"Napadá někoho, jak z toho ven? Pokud to vůbec jde... a tím nemyslím doplazit se k další prasklině a doufat, že povede domů. Tím myslím zastavit celé tohle tříštění realit..." zeptám se dost atypicky naprosto vážně, bez úsměvů či úšklebků.

"Protože tohle může jít donekonečna, dokud nás to všechny nezabije..."

Jamie v psí podobě se náhle probere z mrtvolného odevzdání, a začne poplašeně kňučet. Vydám se k němu, a sednu si vedle něj, i když teda sláma balíku hryže do nahých půlek jak by za to byla placená.
"Ššš... je to v pohodě, jsi naživu, my taky..." brouknu mu, zatímco prodrbávám zablácenou srst konejšivě.
Co taky za lepší útěchu můžu nabídnout...
Máme leda holé ruce. A zadky.
Někteří doslova.

Léčitel samouk

Městečko
Diyar, Alexandra, Callum, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, James, kocour

Twle, to je den... jednu chvíli padám na dno moře zavřená ve skleněné kostce s naháčema a poblijónem, v druhé zapadnu do bláta.
Nejsem na to pyšná, ale samotnou mě natáhne... naštěstí se nemá co ven drát. Pocity v hlavě jsou odporné, na chvíli ani netuším, kde je nahoře a dole, nedoléčené křídlo se v lidské podobě odráží jako dost hnusná bolest přes celá záda, a z nosu mi crčí krev, stejně jako z různých řezanců od skla po pažích a nohou.
A prší na mě.
A někdo na mě mluví a očekává, že budu spolupracovat.
"Dobrý je jedno z mála slov, které bych teď vážně nepoužila," odpovím suše, otřu naprosto zbytečně nos hřbetem ruky a rozhlédnu se.

Kolem jsou Triskelionští, to je ta lepší varianta, ale vypadají, že i oni zažili lepší dny.
Naštěstí se zdá, že kdosi našel úkryt. Přesouváme se, a i když to není kdovíjaký Hilton, je tu teplo a závětří.
A relativně klid. Na moment skryju tvář do dlaní a soustředím se (9) na všechny změnou tlaku popraskané žilky a cévky... když se bolesti zmírní a krev z nosu ustane, rozhlédnu se kolem.
Jako, dodrbaně vypadají všichni. Malá Korejka, o které vím, že umí léčit, je v bezvědomí.
Kluk s šedými vlasy a kovovými náhradami paží a nohou už pomáhá tmavovlásce s chybějícím kotníkem, a o pomoc se hlásí tmavovlásek, který se o moje dobro zajímal venku v blátě.
"Ukaž, zkus shodit vršek kombinézy, jestli ti to půjde," kývnu na něj. Vodou z brašny proleju rány na jeho zádech, snad to bude stačit k vyčištění, nezdá se, že by něco vězelo ještě uvnitř, ačkoliv řezy nevypadají dobře... Opláchnu i vlastní dlaň a zlehka ji položím na ránu (8).
Jde to... i tentokrát se mi léčení daří.
"Dobrý?" oplatím mu s pousmáním.

"Ještě někdo potřebuje něco akutně vyléčit?" rozhlédnu se, než si všimnu Santiaga. I on má cosi se zády.
Krve kolem všude... zavrtím hlavou.
Začíná mě to otupovat.
"Ukaž, shoď to," vyzvu jej tónem nepřipouštějícím odpor. Kus chybějící kůže taky nevypadá libově, na rozdíl od Calluma to je ale povrchová rána, nic těžkého.
A přesto... (2)... (4)...

"Promiň... dej mi moment. 'Zdědila' jsem tu schopnost před chvílí, daleko bližší je mi bojovat než žehlit bebíčka," ušklíbnu se na Santiaga.

Jen samé šlamastyky

New Orleans

Abayomi, Aurora, Erden, Dragostan, Lotti

Všechny pohromadě nás Razvan zavírá. A jako kdyby nestačilo že jsme všichni namačkaní, ještě nás do toho všeho někdo pozvracel. Z vody nás to potom vyplivlo rovnou do bláta a deště. I když už jsem byla na pevné zemi, svět se se mnou houpal víc než na desce voru. S tou závratí se mi samotné vůbec nedařilo zvednout se z kluzkého bahna. Tu mi podjela ruka, tu zase noha a já se v něm vlastně jen vyválela. Nakonec mi ale na nohy pomohla Alex.
Ostatní se pouštěli do hledání nějakého úkrytu před deštěm, ale já se pořád ještě vzpamatovávala z toho všeho. Odhodlaně jsem se snažila držet slzy, ale cítila jsem jak tenhle boj prohrávám. Zazněla nějaká nová jména, já ale už neměla sílu zjišťovat komu patří.
No, a než jsem se s Alex stačila někam dostat, nebo jí vůbec poděkovat, s dalším bolestivým posunem jsem zase někde pryč. Zmizela jsem jí doslova pod rukou.

Jen jsem se zvedla na nohy, už jsem zase na zemi.
“En halua enää...” zanaříkám zoufale, rozechvělým hlasem. Angličtina ta se mi ztratila. Dál tiše naříkám zatímco se znovu dostávám na nohy.
Chci odsud už pryč. Nechci už aby to se mnou házelo z místa na místo. Jsem celá od bláta, od krve a taky pozvracená. Bláto a krev bych možná ještě nějak rozdýchala, ale ty zvratky mi pořád smrdí pod nosem. Déšť možná trochu spláchnul ale i tak to táhne příšerně. Ještě nikdy jsem netoužila po sprše tak jako teď. Nic bych teď neudělala raději.
Ale asi mi nebude jen tak brzy přáno. Z mého toužení po teplé koupeli, vlastně by ani nemusela být teplá…teď bych se spokojila i se studenou sprchou, a mýdle mě vytrhne naléhavý hlas velitele.

Opravdu mě překvapí že už mluví o blokádě těch trhlin. To je ale dobrá zpráva. Spíš bych zůstala v sladké nevědomosti…ale to nejde. Ne když se kolem mě dál ozývají zvuky boje. Očima ostatních si proto pomůžu porozlédnout se kolem (6+1). Hned toho ale zase zalituji. Kolem to je to vážně šílený. Tu se rve Abayomi s podivnými žabími mužíčky a támhle zase děsivá dračice s obrovským mravencem a slizkou věci.

Ještě stačím zahlédnout další dvojici velkých zelených krychlí jak se pomalu plazí k nejbližší oběti, než mi svět zase zhasne. Další snažení už mi nejde (2+1, 2+1). Nevím co si počít dřív. Po chvilce nerozhodného váhání se nakonec pokusím vyčarovat skleněnou bariéru kolem jedné ze zbylých zeleností (8+1), jako akvárko. Co jiného? Je to sliz, tomu střepy neublíží ale stěny by to mohli aspoň zastavit. “Erdene? Kde jste?” zavolám velitele nejistě. Jen se mi ozve bez váhání vyrazím za jeho hlasem. Za Aurorou raději nejdu a jemu se také vyhnu…vlastně raději mířím opačným směrem od bojů.

Vzhůru nad beton

betonová džungle

Lea, Tenshi, Roman, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily, Valeria, Oscar

Příliš jsem se nedokázala soustředit. Můj útok se sice zdařil, ale do ucha mi stále řvalo malé dítě, z nosu crčela krev a z kombinézy čpěly zvratky. Vnímala jsem akorát Leu, Mari a fakt, že kozel se začal stahovat. Ulice se ale plnila. Ohlédla jsem se za sebe. Agnes na tom nevypadala vůbec dobře a za námi byly jen další problémy. Utřela jsem si další krev a snažila se nevnímat, jak asi vypadám nebo jak se mi točila hlavy.
A zombie za mou chvíli zaváhání byly zase blíž. Do toho další záblesk.
Val? Oscar?
Znovu jsem využila liánu a pokusila se odstranit nemrtvé, kteří by chtěli ohrožovat nově příchozí nebo prostě kohokoliv dalšího. (2+3) Tentokrát mě ale liána neposlouchala a jen se chabě zakolísala. Zase jsem si otřela krev.
"Zazpívej ty malý něco, nebo sezve na večeři celé podělané město, a my ji potřebujeme trošku v tišším modu..."
Měla jsem chuť zakřičet, ať si to do háje zařídí sám. Proč to mám dělat já? Protože jsem žena?!

Jo, moment, mám to malé na zádech… Zavrtěla jsem hlavou. Přišlo mi, že po prvotním návalu adrenalinu přichází nezdravé vystřízlivění, až otupělost.
Chci domů…
Znovu jsem se pokusila vzchopit liánu a nebezpečí v podobě nemrtvých držet od nás dál. (6+2) Dařilo se lépe a já jen přivřela oči, abych nevnímala další mlaskající a praskající zvuky.
Snažila jsem se soustředit, ale šlo to snad čím dál hůř. Jedním pohybem ruky jsem si sundala provizorní šátek i s miminkem a předala ho nejblíž stojící Maře.
“Můžeš?” zeptala jsem se jen v krátkosti a když jevila trochu ochoty, nebo spíš šokem ani nevěděla co říct, hned jsem jí nemluvně vrzla do náručí.

Pak už jsem se přeměnila do své pegasí podoby. Trochu jsem odskočila od ostatních a oklepala se. Nepotřebovala jsem, aby případné zvratky dolétly na všechny.
Odrazila jsem se od betonu a mohutně máchla křídly. Doufala jsem, že ze vzduchu uvidím cokoliv užitečného. Trhlinu nebo možnost úkrytu. (7) Na takové místo bych pomohla přenést se ostatním.
Snažila jsem se kontrolovat i zbylé osazenstvo na zemi a v případě nutnosti bránit ostatní kopyty. (5+2) Zatím se zdálo, že Mara byla úspěšná a dítě se jí povedlo utišit.

Zombie apokalypsa

Lea, Tenshi, Roman, Lakshmi, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily, Val, Oscar

"Nadávej si, jak se ti zlíbí, máš na to plné právo." Nechápu, kde bere tu sílu ještě vůbec vstát a bojovat, já být na jeho místě tak jen skučím a volím horší slova než kráva a kurva. Na nějakou slabost tu ale asi není mnoho času, stačí se zase ohlédnout zpátky k bitevnímu poli a hned jsem v nepěkné realitě a chaosu.
Někteří bojují, Lakshmi se stará o nemluvně a do boje posílá několik liján, nahá Josefine prská všude kolem a...Agniezska leží bezbranná a slepá na zemi. Možná šokem, možná nějakým zraněním, možná jen tím, že neví kde je a s kým a proč.
Váhám, co dál. Jít jí pomoci nebo se zapojit do boje? Léčit či zabíjet?
Všechno najednou?

Tohle dilema mi řeší Lea, která se Agniezsky ujme, situaci to ale dvakrát nepomáhá. I když se snažíme najít bezpečný úkryt, nedaří se - a zombie přibývá a přibývá. I ten kluk to už vzdává a vrací se k nám, aby pomohl Lee.
Proč... Jo. Křik. A krev.
Zase se děje všechno najednou a já reaguji nejlépe jak umím - hodlám řešit vše najednou.
V první řadě se zase snažím zombieky zdržet a spíše intuitivně než nějak cíleně posílám energetickou vlnu jejich směrem v naději, že část z nich aspoň zastavím či odrazím zpět (7).
Pak....pak beru do rukou dítě, které mi předává Lakshmi.
A tohle se stalo jak?
Trochu překvapeně zírám na ten malý, křičící uzlíček plný strachu. Věděla jsem, že tu nějaké dítě je, to nešlo přeslechnout, najednou je to ale můj problém, má zodpovědnost. Nelze to už přehlížet a ignorovat. Musím jednat. Musím chránit.
Jak rychle se priority dokážou změnit.

Rychle si popoběhnu směrem k Agniezsce, klukovi a Lee, to abych byla ve větším zákrytu a bezpečí. Kluk dává zcela zbytečné rady, jako ženská snad vím, co dělat.
Hlavou mi proběhne několik vzpomínek na dřívější život, na to jak jsem se dětem snažila vyhnout, jak jsem nesnášela tu ideu, že žena je dobrá jen k plození a starání se o malé parchanty. Jak jsem před tím vším radši utekla a jak jsem pak s hrůzou sledovala, jakou spirálou směrem k temnotě se řítí má nejlepší kamarádka s dvěma haranty na krku.
A teď...tu mám dítě. Naštěstí ne moje. Jen ho prostě musím chvíli hlídat než najdeme komu patří. To by se dalo zvládnout, ne?
Navíc by bylo fajn ho fakt utišit.
Začnu maličkou kolébat ve svém náručí a potichu jí šeptat uklidňující, nicneříkající slůvka.
Nic. Bulí dál (1). A možná ještě víc než předtím. "Ale no tak, drobku, my se o tebe postaráme, tak se neboj!" Snažím se, aby se do mého hlasu nedostala frustrace, ale sama cítím, jak se to nedaří. Mohla bych dělat lepší věci! Proměnit se a bojovat! Léčit všechny ty krvácející!
A ne, místo toho jsem ženská a musím se starat o dítě!
Doufám že Lakshmi aspoň něco najde.

"Pšt, maličká, pšt, bude to dobré, máma se brzy vrátí." Možná. Ale dítě planým slibům stejně nerozumí, tam je důležitější ten tón a hlas a klid. Škoda, že klid zrovna necítím. A dítě to ví a dítě brečí dál. (3)
Snažím se změnit směr kolébání, teď s ní spíše pohupuji nahoru dolů a doprovázím to žvatláním a snahou jí rozesmát. Střídám pseudovtipné obličeje a grimasy a připadám si jako idiot. Útočí na nás banda zombieků lačnící po krvi a já tu vyplazuju jazyk a koulím očima.
Navíc bez úspěchu! (4), ani na moment se neusměje, ani na moment se na mě snad ani nepodívá. Protiva!

Ach jo. Fakt to budu muset udělat?
S povzdechem a nadějí, že ostatní udrží veškeré nebezpečí od nás dál, začnu malinké pobrukovat, zpívat jí jednu z ukolébavek v mém rodném jazyce. To mi kdysi zpívala máma... Nojono.
Jestli nezabere tohle, tak už nevím co. Co když je hluchá? Asi je, protože se dál vzpouzí a křičí jak na lesy! (3)

Že by pomohlo zvednout trochu hlas? Dát do toho nějaké soustředění a úpěnlivou prosbu, ať konečně zmlkne, zklidní se a spí?
Proč ne, už není o co přijít, chtěla jsem být užitečná léčením a místo toho ztrácím veškerý čas péčí o nevyvinutého malého člověka. Je třeba snažít se dál.
Spi, už konečně spi! Zklidni se a nekřič! Přeji si to a doufám, že ta malá pochopí, co je třeba a začne být trochu poslušná. Zpívám jí, zpívám jí dost nahlas a do každého slova ukolébavky se snažím nahnat co nejvíce klidu a pocitu bezpečí jak jen to jde.
A funguje to. (9 - hlas) Konečně pochopila, co je pro ní nejlepší, křik utichá, obličej se přestává krabatit a ona uvolňuje očka, aby je mohla zavřít znovu, tentokrát poklidněji, mírněji.
Ufff. Nějak jsem se celá opotila.
Kde se tu navíc vzala Val a Oscar? Zajímavé.

Chlupatá společnost
Podivné město
James, Diyar, Alexandra, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, Evelyn, kocour

K mé jisté úlevě dívka nakonec otevře oči.
Myslím, že mi v tu chvíli spadl velký kámen ze srdce, stejně tak pocítím i jistou úlevu. Vážně jsem měl dost toho všeho umírání kolem mě...
Jejím následným slovům musím se krapet pousmát, i když mi do smíchu příliš nebylo.
"To rád slyším.." kývnul jsem jí ohledně její stavu.
"Nejsi jediná koho tenhle způsob cestování už poněkud.. unavuje." přitakal jsem k jejímu názoru na tuhle cestovatelskou věc. A myslím, že v tomhle ohledu jsme nebyly jiní tohoto názoru. Rád jsem poznal nová místa, ale nikoliv za takovouhle cenu..
Dále potom hleděl jsem jak jala se pomoci ostatním, kteří nebyly tak šťastlivý. Byť spadal jsem do téhle kategorie ´šťastlivců´ ale moje zranění bylo oproti jiný poměrně zanedbatelné, i když působilo nemalou bolest..
Když Lex vyzve mě, aby se postaral o nějakého kocoura.. překvapeně jsem zamrkal nad tím, co vlastně po mě chtěla. Tohle, dostalo se sem s námi?
Mon Dieu.. kdo při své zdravé mysli mohl takto trápit nebohé zvíře..?
Nicméně dříve než pokusím se sám, je kocour stržen neviditelnou silou od někoho jiného. A popravdě byl jsem za to vděčný, neb netušil jsem jestli na to s jednou rukou budu mít vůbec síly.

Zranění jsou pobráni a též, naštěstí to vypadá, že najde se místo kam bychom se mohli prozatím schovat.
Ovšem nikoliv bez toho aniž bychom přitom přišli o někoho dalšího, kvůli potrhlému chování trhlin a přinesli nám někoho nového. O Jamese je postaráno a já, vydám se k dívce, která vypadá, že.. některý z těch výletů do jiných světů jí úplně nepřinesl štěstí. Přesto chci se ujistit, že není nějak vážně zraněná. A tedy zlehka dotknu se jejího ramene.
"Ahoj... dobrý?" optám se jí.

Ukrýt není nic moc... trochu stísněné prostory musíme sdílet s jejich právoplatnými obyvateli. Ale ani kůň či osel mi nikterak nevadil. Spíše tak nějak naopak. Bylo příjemné vidět i zvířata, která jsem zvířaty a nikoliv zmutovanými příšerami, které jdou po našem krku.
Dokonce i osmělím se abych se osla pokusil podrbat na jeho hlavě, či mezi ušima, pokud mi to tedy dovolí a nepřijdu přitom o svoje prsty. Načež potom usednu do slámy a tiše přitom vydechnu, ale tak nějak jen napůl.
"Může... může se mi někdo podívat na rameno? Myslím, že se mi tam něco zabodlo.." optám se nakonec.