Další přesun

bílá tma --> jeskyně

Isaac, Ludwig, Heather, William, Matisse, Sheena, Yuriko, Thadeus, Pepe

Zastavila jsem se nejspíš příliš brzy, protože jsem jen překvapeně zamrkala, když mě Eddie hnala dál. Měla pravdu, a tak jsem se rychle znovu rozběhla. Přeměnu jsem pro teď zavrhla, nechtěla jsem svými drápy Lyle a Jamesovi ublížit. Stačilo, že jsem sama vnímala kočičí drápy na své paži.
A tak jsem jen sledovala modrou zářící kouli a běžela za ní, jak to jen v závějích šlo. Letmý pohled dozadu mě ujistil, že nás následovali i další včetně blond hřívy.

Eddie se v lese činila a jakmile byl vytvořen provizorní kryt, položila jsem kočku a psa do závětří.
“Skoro mi přijde, že tady je to běžné počasí,” zahudrovala jsem tiše poznámku na věčné sněžení. Popadla jsem jednu z kožešin, které Mati ve své gryfí podobě donesl, a znovu se zachumlala. Další jsem hodila i na chlupáče.
Kolik přesunů ještě zvládneme? Vnitřně jsem začínala pochybovat nad tím, že toto má řešení. Točili jsme se ve spirále a padali do světů podle vůle někoho jiného. Svou skepsi jsem ale prozatím nesdílela s ostatními.

Mlčky jsem sledovala za přešlapování Oscarovu práci. Bylo to zajímavé něco takového vidět. Fénixe následoval i Mati. Trochu jsem se zamračila, nebyla jsem si jistá, zda je bezpečné, aby se v takovém nečase vydával na jakoukoliv výpravu. Ale dost možná chce být sám. Přiznání jeho ztráty mi stále rezonovalo v uších.
Snad je Sigi taky v pořádku. Musela jsem si nutně vzpomenout na mladíka s kavkou. Sice jsem mu poslední dny nemohla přijít na jméno, ale… Nechtěla jsem si ani představovat, co vše se mu mohlo stát.
Mé myšlenky utnul náhlý plamen v Yuričiných dlaních. Něco takového uměla vždy? Nebyla jsem si jistá, ale nové schopnosti se mohly nejspíš objevit kdykoliv.
A další rána.
Strnula jsem a očekávala nevyhnutelné. Těžko říci, kolik z nás prasklina pohltila, ale vzhledem k blízkosti jsem tipovala všechny.
Ať skončíme na bojišti v New Orleans… To byla má poslední myšlenka, než jsem se poddala tomu zvláštnímu pocitu roztržení.

Dopad byl… Klidnější. V rámci možností. Zvedla jsem se z prachu na nohy a rychle se rozhlížela. Neznala jsem všechny a někteří vypadali divněji než obvykle.
Bože, Isaaca morduje obří krysa a všichni jsou v klidu?!
“Co to je?” vyštěkla jsem v bojovné pozici připravena na hlodavce zaútočit. Kupodivu jsem se zdržela zbrklého jednání. Snad to byla přítomnost Yuriko, možná i poučení, když jsem takto zbrkle zaútočila na Dragostana nebo relativně čerstvá zkušenost z vraždy.
“Jaká je tady situace?” sykla jsem ještě podrážděně a dál jsem si udržovala v zorném poli uboze vypadajícího Isaaca a divnou krysu.

..jako vážně...
Jungle -> mráz
Eddie, Kazran, Emil, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, štěně

Zeleň kolem odpovídala a obří mravenec byl tímto zpacifikován, jééj!
Alespoň nějaká moje snaha dokázala pomoci trochu ostatním.. nyní tak držící úhlavní hrozbu prozatím v jistém sevření. Netuším jak dlouho toho budu schopná, či jestli mravenec nemá nějaké další skryté vlohy.. jako inteligenci, která mu napoví, že mohl začít se pokoušet přehryzávat lijány a a vše co jej drželo a svíralo.. či snad nepřijdou mu napomoc nějací jeho druzi.. nah, to by byla asi trochu patová situace..
Náááštěstí, já dostávám posilu v podobě dívenky, která zdá se má vlohy též k ovládání zeleně kolem.
"Aa-ahoj.." pronesu s drobet nejistým zaculením jejím směrem.

Jenže situace není zrovna příjemná.. když se realita rozhodně počastovat nás dalším nenadálým výletem do dalšího světa..
Co se mě týkalo, už jsem tak nějak.. měla dost téhle formy cestování. Nejenom, protože to vždycky přijde naprosto z nenadání, ale taky, připadalo mi, že pokaždé je to snad horší a horší..
Tiše vydechnu na sněhu, který poměrně příjemně schladil bolavé tělo. Nicméně už po chvilce začal studit tak, jak sníh má a válet se na něm rozhodně není dobrým nápadem. Od prochladnutí, nastydnutí začínaje, tak omrzlinami konče.
Brrr...fuj..
Zdejším přítomným, i těm co jsem ještě nestihla příliš poznat nebo je vidím poprvé, věnuji takové lehce pousmátí a krapet pozvednou ruku schovanou v rukávu v gestu zamávání, abych si uchovala tolika tepla co zmůžu.
Moment.. to štěně cestuje pořád s náma..?!! Oh, bože... tohle není dobré.. tohle vážně není dobré. Tímhle stylem z nás budou jenom obří nanuky za poměrně krátkou dobu!! Nah, můžu zpátky do toho skladu..? Nebo domova, kde byly ti mazlíčci..?
Dívčině je zima.. jo to není jediná. Když začne přejde ku stromu, chvilku mému namrzlému mozku došlo. Kolem byly stromy, sice též namrzlé ale pořád to byly stromy. Sehnula jsem se tedy k udusanému sněhu, noříc svoje ruce do něj v naději, že podaří se nahmatal zemi pod ním a v zemi, jsou přece kořeny ne? Nejenom jednoho stromu, ale snažím se poprosit okolní stromy a celkově flóru (10+2), aby nám udělala nějaký lepší přístřešek, který by nás uchránil přes sněhem..
Jestli to vyjde, doufám, že tu někdo ovládá oheň či tak něco kvůli teplu, jinak se zřejmě budu muset proměnit, neb kožich je v tomhle lepší.

Nahota vnější i vnitřní

Jeskyně

Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe, Mia, Matisse, Yuriko

Může to být ještě horší? Vždycky. Nikdy nedosáhnu takového dna, abych se nemohl propadnout ještě níž, do větší temnoty a potupení.
Nestačí, že si všichni mohli prohlédnout mého bimbase, nestačí, že jsem všechny pošťastnil obsahem svého žaludku, teď se ke mě ještě cosi lepí zezadu a ocumlává mi to obličej!
Mám se bát o svou počestnost? Dojde ještě k této újmě?
Nebo to je jen...teplo?
Hm. To je vlastně dobré teplo. Dá se to přežít. I ten jazyk, co mi prozkoumává tvář je vlastně docela snesitelná platba. Jo, možná jsem děvka prodejná, alespoň trochu mi to ale řeší problém jménem zima.

Teď už jen zbytek toho ostatního. Třeba ten zbídačený žaludek, který ne a ne přestat v kotrmelcích (3).
To si ale musím vyžrat až do konce. A ten konec nebude rychlý, neboť nejsem v předsíni smrti, jak jsem doufal, ale v nějaký debilní jeskyni s dalšími nebožáky, kteří teď díky světlu, mohou krásně vidět, v jakém stavu jsem tu přistál. Hurá. Už nikdy nebudu cool. Nikdy.
Už navždycky budu jen nahatý, zkrvavený a zvracící kluk, který se o sebe nedokáže sám postarat. Skvěle, fakt skvěle, tohle mě táááák baví. Tak co, kdo mi pomůže první? Kdo mě vytrhne z tohohle nekonečného utrpení?

Na popud světlonoše přichází dlouhovlasý týpek, který mě chytá za ruku a opatrně vyndává všechny střepy. Snažím se mu práci usnadnit a nehýbat se, už jen abych se nevytrhnul z obětí kohokoliv, kdo je za mnou, ne vždy se mi ale daří udržet se v klidu. Už ho ale ničím nepobliju. Už totiž bliju jen na prázdno. Příjemnější to fakt není.
Očividně ale nejsem jediný, kdo tu má nějaký problém, kdo ale jsem, abych soudil? Já se tu svíjím na zemi, on zase rád krev. Mou. Jako...možná se mohl zeptat, zda může? Není to slušnost? Ve filmech se nikdo nikdy neptá... Hmm, sakra, to už z toho všeho blouzním? Třeba jsem jen špatně viděl. Třeba to bylo jen mé podvědomí. Eh. Nevadí. Jde se zvracet.

Ruka přestane bolet, žaludek pokračuje ve svém tréninku a má vůle není dostatečně silná, aby ho zastavila (5). Ani typan mi není schopen pomoc a to je fakt mizérie. Do toho všeho si přidává Roryna a dělá chytrou. Nemá trochu pravdu? Nope. Nope, prostě nemá! Prostě...kdo by potřeboval srst! Kdo by potřeboval nebýt tady mezi všema tak, jak ho Pánbů stvořil? Já? Já rozhodně ne!

Pro tentokrát se na mě osud ale usměje. Rory totiž mizí a já tak nemusím vymýšlet nějakou chytrou, sarkastickou odpověď! Skvěle. A teď už jen do toho tepla. Nebo ne? Ještě je potřeba zajistit si jednu drobnost. "Že jí neřeknete, že měla pravdu, že jo? Klidně budu prosit, bude-li potřeba." Má slova směřují především tomu, kdo se proměnil v tu krysu, aby mě zahříval, zbytek má asi jiný starosti. Třeba ti nově příchozí budou asi taky dost happy.
"Nelekej se, kámo, za chvíli budu trochu větší." Ještě svá kamínka upozorním, co bude následovat a - nic se neděje (4). Možná to je tím, že by není dobře, možná to je dalším záchvatem dávení, ale ať se snažím jakkoliv, zůstávám ve svém křehounkém, poníženém tělíčku. (2)
Ach jo.
Fakt.
Karma je svině.
Lehnout si a umřít a nechat se objímat tady novým kámošem. Aspoň bych se měl představit, když už se tak zná s mým holým zadkem. "Jsem Iz, mimochodem. A jednou i přestanu blejt." Připravuji se na další záchvat bolesti a doufám, že to nebude i s krví, když si náhle uvědomím, že...že už to nutkání necítím. (7) Že by? Ale víte co, nebudu to riskovat. Radši žádný prudký pohyby, žádná velká akce. "Tě pak někdy pozvu na pivko. Až zas budeš mít normální tvář." Seznamuji se dál s tou vrstvou chlupů a tuku.

Ze zimy do další zimy

-> Diyar, Alexandra, Callum, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, Evelyn, kocour

Tiché předení mě doprovází směrem k blaženému nevědomí a já se mu nijak nebráním. Oči zavřené, psí tělo ochablé, bez energie, bez vůle. Spánek. Hluboký a dlouhý, pěkně v teple a bezpečí, spánek...
Křik.
Hluk.
Něčí ruce okolo mého těla, zadní packy mi visí volně ve vzduchu, kymácejí se při pohybu, který nemám jak ovlivnit. Kdo? Začmuchám a známá vůně javoru a hořce mi opět navrátí jistotu a bezpečí. Běžíme, to cítím ze vzduchu pohybujícím se kolem, běžíme a kolem je hluk, stále ale nemám energii a vlastně ani chuť, abych vnímal dál, abych otevřel oči a sledoval další zkázu, další ohrožení. Abych vydával další rozkazy... Ne. Spánek. To můžu, ne? Mia se postará.
Valeria se postará.

Zastavujeme. Stále kolem cítím Miu a Lylu, Lylu, která je tu se mnou, která neopouští můj bok. A taky...sladká vanilka s něčím pichlavým, bodavým. Její dlaně na mé srsti. Teplo. Lidské teplo i teplo přístřešku. Už zas můžu spát?
Hlasy, dohady, nápady, co dělat dál. Snad se mě nic netýká.
Snad nepotřebují mou pomoc.
Mou?
Sotva.

Nevím kolik času uplyne, zda vteřiny, minuty či dny. Čas je teď nepodstatný, je rychlý i pomalý, je nijaký i nekonečný. Ztrácí se v temnotách, ztrácí se...v další již pomalu známé bolesti a tlaku. Tah, nahoru i dolů, do stran. Tah pryč. Domů?

Ne. Samozřejmě.
Dopadám k zemi, která není tak chladná jako ta předtím, zima však neustává a teď, když kolem sebe necítím známé vůně a lidské teplo se mé tělo brání, klepe se, snaží se ze sebe dostat nějaké další zbytky energie.

Něčí dotek. Pokusím se zvednout hlavu, zjistit co se děje, zda přítel či nepřítel, nakonec ale soudím, že mi to je vlastně jedno a ať tak či tak, pokládám mu svou hlavu na první oporu jeho těla, kterou mi nabídne. Teplo...je teplo. Jedno od koho. Navíc kokos není špatný, kokos voní.
Stejný pohyb jako předtím, jen pomalejší a pak zase ruce pryč, lidské teplo pryč. Místo toho teplo zespodu, teplo a měkko, žádný déšť, žádný chladný vzduch. Pohodlí...
Pohodlí se zahrabat do toho, co voní jako sláma, pohodlí k tomu ani neotevřít oči a prostě spát, neexistovat. Počkat...něco chybí. Něco mého, blízkého, známého.
Začmuchám, snažím se to najít. Že by támhle? Znovu čmuchám, ale ne, to není ona, to je jiná kočka, neznámá, kočičí.
Zakňučím, bolestivě a ztrápeně, zakňučím ztrátou a strachem. Kde je? Kde jsou všichni? Kde jsem já?
Co jsem já?

Dum spiro pugno

Lea, Lakshmi,Mara Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily
+ neznamí a zbabělec


Ten odporný mlaskavý zvuk a puch když projedu zombíkem který radostí rozhodí rukama pár metrů od sebe je vcelku uspokojující, tedy jen ten zvuk. O tom puchu se mi bude zdát...Během chvíli byla první skupinka smrdutých pobita, ale to nebylo zdaleka žádné vítězství, když kolem mě začali lítat všelijaké útoky a výboje, rozhodl sem se vyklidit pole. Navíc se nemrtví začali scházet jako když zvoní na večeři v katolické škole a zrovna mají maso.

odcválal sem z boje a dával pozor odkud se ty svině valí, když sem si všiml zrzky jak se snaží pomoct další dívce, rozběhl se k nim a zase se proměnil, podepřel neznámou a začal sem hledat dveře s mříží kde byl jen zámek...

"Musíme na střechy, rozhlédnout se, navíc vchod se brání lépe než když nás ty svině obklíčí..."
pronesu zrzce tak něják udávám směr hlavně dál od nebezpečí, máme li zraněnou dostat do bezpečí nesmíme se vůbec zastavit. Když se zableskne a kousek od nás se objeví další dva neznámi jen se ušklíbnu.


"Nevěděl sem že můžeme žádat o posily, jsou ovšem chabě vybavení, a mě by se hodil aspoň kabát a zastavit ty malé ranky, a umýt se, až budeme mít chvíli klidu.."

taky už toho začínám mít dost, ale vzhledem k tomu že na rameni mám bílé tetování své jednotky "Dum spiro pugno" tak se prostě nevzdávám, mám se hovno co špatně, aspoň mám ruce, nejsem oslepený a i když mám zase holou prdel, vím že tu je tvář která si už na vodě získala trochu respektu, což je pro mě dost důležité, i když většinu zdejších neznám, nevypadá to na zlou partu.

"Zazpívej ty malý něco, nebo sezve na večeři celé podělané město, a my ji potřebujeme trošku v tišším modu..."
zkusím poprosit nahlas opodál stojící s dítětem.

Vím že to není rádio co se dá vypnout, ale taky vím že kdybych ji zazpíval já asi by řvala o dost histeričtěji když neumí mluvit aby řekla...zavři chlebárnu...

"Jestli jste dorazili na večeři tak na menu jsme momentálně my všichni"

Pronesu ještě k těm dvěma.

Pomocné paže

Městečko
Diyar, Alexandra, Callum, Santiago, Razvan, Hei-Ran, James, Evelyn, kocour

"Dobře," kývnu černovláskovi. "Myslím, že vidím," přisvědčím pak, když se rozhlédnu.

Naše v blátě zapadlá skupinka sbírá se pomalu a bolestně, mnozí jsou zranění a vysílení...
A do toho k nám padnou další dva příchozí. Rudovláska, která vypadá, že zažila lepší dny, a psisko, které se jen vysíleně válí.
Mezitím hřebec nabízí hřbet a černovláska pomáhá korejce. Telekinezí zvedaná kočka ječí... ale no tak.
"Pojďte, schováme se," kývnu všem, orientální tmavovláska zdá se zachytila stejný směr... sehnu se, a zvednu retrívra do náruče, vykročím pak směrem našeho nového útočiště.
Malé, ale teplé a suché stáje. Odložím hafana na jeden z balíků slámy, než se přesunu k dívce, která kulhá.

"Můžu?" zeptám se s náznakem k jejímu kotníku, jemně jej kovovými prsty prohmatám, opatrně... prohlédnu si zahojené zranění nad chybějícím kusem.
"Mohu to nechat dorůst," nabídnu se, "ale bude to trvat několik hodin, bolet a unavovat," upozorním ji.
Pokud přesto souhlasí, pustím se do práce, soustředím na tkáň a kosti, a vybídnu je k obnově (7).

Když odtáhnu ruce od dívčiny nohy, rozhlédnu se po ostatních.
"Jak se stalo, že jste tak zřízení?" pousměju se trochu rozpačitě, na jednu stranu je mi hloupé se ptát, na druhou vypadají, že mají za sebou dost... zajímavé zážitky.

Nenažranci

Betonová pustina Lea, Roman, Lakshmi, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily

Neměl jsem chuť se tam s nimi taškařit... No ale zdá se, že moje menší ranky a nápad se oddělit přilákal pozornost těch zdechlin. Otravné tupé zdechliny co umí jen chodit a kousat... Říkal jsem si, že se jim nějak vyhnu, obejdu si je nebo tak... Přitom poslouchám ženský hlas, který na mě volá že jsem zbabělec a zarazím se.
Mám se vrátit ji roztrhat? Připomenout ji, že to jsou oni, kdo zbaběle utekl z Bratrstva proto, že na ně ostatní nebyli hodní a oni se neuměli postavit sami za sebe? Že polovina jejich členů jsou jen poserové, kteří utekli někde, kde se jejich ubohost a slabost toleruje? Asi jo...Možná ji rozložím ruku... nebo jazyk? Nebo možná-
Z myšlenek mě vytrhne zakousnutí do nohy a já s tebou trhnu
KUSOUUU!
Ohlédnu se na toho nenažrance u své nohy aLE nedělám si s ním vrásky... Prostě aktivuji desintegraci a nechám tu schopnost dělat svoje... ať se mu rozloží ta nenasytná huba, a snad i všechny cizí látky, které by po něm zůstaly... (5+2) Rozhodně v té ráně nechci infekci... Než desintegrace udělá své, pozoruji zbytek a jakmile se zbavím toho prvního, tak je jasné, že se musím dostat skrz ně. Potřebuju je mít v jednom směru a ne všude okolo sebe. Trošku si vylepšit pozici a tak si vyberu místo, kde jsou u sebe jen dva a hned k nim prudce skočím a chytnu každého z nich do tlamy pod krkem, aby mě neměli jak kousnout i když hlavy mám jen z kostí...
Zombík nalevo (4+2)
Zombík napravo (1+2)
Povede se mi chytit jen jednoho, tak alespoň s ním se Hned se s oběma rozběhnu vpřed a snažím se minout zombíka, kterého jsem nezvládl chytit... U jednoho z nich ale vůbec nevychytám kde je a jen naprázdno sklapnu čelistí a tak beru alespoň ten jeden úlovek a zkouším běžet místem, kde stál on a cestou ho i rozložit (2+2) Ale ani to se mi nedaří... Tak ho prostě odhodím na stranu a odběhnu o kus dál...
Ten výkon... Ten výkon co předvádím je zoufalý... Je to těmi rankami, kterých nemám zrovna málo? Tím, že pořád ještě cítím šílený strach z obludného žraločího zmutovaného monstra? Nebo jsem se až tak unavil na vodě? Možná od všeho trochu... Musím se sebrat...

...a pak do zimy

gigantický prales -> bílá tma
Elaina, Luna, Daniel, Thomas, Violet, Everett, Igor, Eddie, Kazran, Emil, štěně

Všechno se postupně stabilizuje, mravenec je znehybněn. Zůstávám připravena zasáhnout, kdyby náhodou úponky přepral a přetrhl. Snažila jsem se udržet pozornost, zatímco se snažím bojovat s rostoucím pocitem... podivnosti. Zvláštnosti. Co se to sakra zase děje?

Moc času na přemýšlení mi nezbylo, než jsem uslyšela již známé praskání, a najednou opět letím časoprostorem.

První, co ucítím, je příšerná zima. Zatraceně, a já tu bundu obětovala, aby se z ní stal střep v mé noze. Rozhlížím se kolem a snažím se zatnout zuby. Neklepat, neklepat, neklepat... Kolem nás vichřice, vánice. Všude sníh a... les. Les? Aspoň nějaké dobré zprávy, jakkoliv drobné. Přeci jen se pousměji.

Porozhlédnu se po přítomných. Zdá se, že naše momentální, "pralesní" skupinka zůstala skoro celá pohromadě. A pak další tři, naštěstí známé tváře. Při pohledu na Kazrana se div neusměji, zatímco se začínám ze zimy docela výrazně třást.

"C-c-co je t-tohle za p-peklodimenzi?" zeptám se, snažím se o trošku vtipkování, ale s těmi drkotajícími zuby to jde docela těžko. Pohled mi padne především k Eddie a kudrnáčovi, protože to vypadá, že ti dva tu už byli. "M-musíme pryč n-n-nebo tu u-u-mrznu." S velkou těžkostí a námahou se pokusím přesunout k jednomu ze stromů, třeba okolní příroda ucítí přítomnost další trhliny - a já tu nechci zůstávat déle, než je třeba. Začínám se třást tak, že se sotva udržím kmenu. Otočím se ke známému tmavovláskovi. "K-Kazrane, prosím... Z-z-zima... P-pomoc..." Věděla jsem moc dobře, že on tu asi moc problém mít nebude, a věděla jsem, že on ví, že tu budu dost v problémech. Snad, možná... prosím... by mi mohl trochu pomoci.

Ať už od něj pomoc přijde nebo ne, přiložím na kmen stromu a pokusím se pátrat mezi stromy, jestli ony nedokáží někde ucítit alespoň náznak trhliny. (10+2)

Sem a zase tam

z domku do jeskyně, z jeskyně do New Orleans

Abayomi, Naira, Erden, Dragostan, Lotti

Můj průzkum domu nebyl zase tak úspěšný jak bych doufala. Jídla jen v plechovkách nebo polotovarech. Oblečení snad z minulého století, další do kterého bych se vešla dvakrát. Dítě a mimino. Než po oblečení stařenky bych už raději sáhla po tom mužském.
To svoje ale zase tolik nahrazovat nepotřebuji takže tím můj zájem končí.
Nic moc zajímavého nebo podezřelého tady není. Vystrašený ušák v jednom pokoji a tlustá kočka v dalším nejsou právě užitečné nálezy. Nevím co na té chlupaté, skoro doslova kouli, hnědovlásce přišlo tak zajímavé nebo důležité že se s ní tahala za ostatními, ale neptala jsem se.
Prohrabala jsem skoro celý dům ale jediné dvě věci které se mi hodily bylo něco k snědku, čehož hned využiju, a puška. Nebyla zrovna dobře schovaná. Nakonec využiju ještě koupelny pro rychlou sprchu. Ostatní stejně mají o zábavu postaráno. Znovu se k nim připojím zrovna když se Igor pouští do pokusů l otevření cesty pryč z tohohle světa. Bylo jasné že neměl absolutně ponětí co dělá.

Za mě to není ani tak o tom jestli se nám podaří vrátit do našeho světa, ale jestli vůbec ještě svět kam se můžeme vrátit. A jestli je, stojí vůbec za to se tam vracet?
Ale dřív nebo později by nás stejně něco přeneslo pryč, tak teď máme aspoň možnost vlastního rozhodnutí…víceméně. Protože ani vrátný nevěděl kam otevřel. Do naprosté tmy ve které ani já nic nevidím. Zima zase tolik nevadí, to spíš to že jsem zase někde v háji.
“Kusooo!...” ulevím si dlouze. Doufám že on alespoň skončil uprostřed sahary. Parchant jeden!
I tady to teda pěkně voní krví, jen se do toho mísí odporný puch zvratků. Začnu hrabat v batohu pro baterku. Vím že jsem jí určitě vzala. Někdo další taky vytváří světlo.
Z té skupinky v domě jsem jediná kdo skončil tady. Zrovna výhra to teda není. Spoustu jich tady naštěstí znám. Ludwiga s Heather, ta předtím odešla kvůli dítěti…nebo něco takového, ale to tu s ní teď není. Ze základny potom ještě Isaaca ještě dřív. Ten je otrava. Ale teď je možná štěstí že na to není úplně dobře takže od něj bude klid. Toho jeho skuhrání bude taky brzo dost.
“Prostě se proměň, máš kožich” pobídnu ho jízlivě. O nic hůř už vypadat nemůže a s tím smradem to taky nepomůže. Nebude mu ale zima.

Tentokrát alespoň někdo přišel s průzkumem okolí a ostatní se k tomu ochotně hlásí. Na pomoc naháčovi už šel jiný a o toho já se stejně víc nestarám. Navíc má teď společnost. Nikdo se k té obří kryse nehlásil, ale nikomu její přítomnost taky nevadila. Když si bude všímat jeho a ne mě…
Chci se dostat od toho smradu, a raději bych se přidala k průzkumu. Dokud nebude naprostá tma nebude to pro mě problém, ale jak si to představují ostatní. Nikdo další, kromě mě a neznámého světlo po ruce neměl, i když já to svoje pořád nenašla, a on nevypadal že by se zrovna někam chystal. Také se ostatním představím, jen stručně. Na nějaké velkolepé představování mě neužije. Vzhledem k tomu jak jsou na tom ti co zůstali v jeskyni tu teď raději zůstanu, aby se průzkumníci nevrátili mezi mrtvoly.

Jen to čekání až se vrátí neprobíhá tak jak bych si představovala a z jeskyně se s dalším nepříjemným přenosem ocitám zpátky v New Orleans. Sotva se stačím zorientovat kde jsem tentokrát zvolí si mě za cíl obří mravenec. Nedostanu příležitost se mu vyhnout (1+2). Kusadlům se tak pokusím alespoň zabránit sevření pomocí telekineze (4+3) a mohla se od něj potom dostat dál. Alespoň popoletět dál. Telepatickou zprávu nemám čas ani vnímat, natož řešit. Rychle se rozhlédnu co bych mohla použít jako zbraň. Dvakrát nad tím nepřemýšlím a mrsknu na mravence tu jedovatě vyhlížející kostku (9+3).

V neznámu číslo 4.

Gigantický prales

Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, štěně

Elaina vážně flórou mravenčí nohy, Violet stahuje tlakovým obvazem místo po chybějícím kusu ruky Luně a injekčně aplikuje anestetika do paže nad zraněním, a spoluprací se daří Thomasovi, Danielovi a Igorovi víceméně postavit na nohy Laimu.

Nevypadá to špatně... jediný nepřítel v dohledu je zpacifikovaný, kromě Everetta je většina zranění obstaraná a sluncem zalitá zeleň skýtá příjemnější vyhlídky než jiné alternativní možnosti...
... přesto se však na moment zdá něco špatně. Ten pocit je podivně intenzivní, jako by se svět převracel vzhůru nohama, jako by celá vaše bytostná existence nezapadala, jako by se solidní půda propadala pod nohama, ačkoliv se nic zvláštního neděje.
Pocit jen v hlavě však brzy odrazí se ven, a s pomalým, líným zapraskáním se opět natrhne realita kolem vás.
Propadáte se jinam... pokolikáté už?

V neznámu číslo 6.

Bílá tma

James, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Yuriko, Lyla

Skupince se podaří z propadající se jeskyně a od sesouvající se skály utéct dřív, než by došlo k vážným zraněním nebo ztrátám.
Pomalu či rychleji, zaštítěni či ne, nakonec se všichni dostávají k provizornímu útočišti v lese. Intenzita sněžné bouře neustává, ačkoliv štíty a natažené kůže lámou vítr a brání vločkám účinně.
Oscarovo oživlé tetování a Matissova gryfí podoba jsou s pátráním úspěšné naprosto - do praskliny, která se prudce otevře kousek u vás, přímo vletí, a klikatící se výboj zasáhne vás všechny... kromě Eddie.

V neznámu číslo 6.

Bílá tma

Eddie, Kazran, Emil, Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, štěně

Šok... je to pořádný. Z vyhřáté zeleně do skučícího větru a prudké chumelenice...

Kolem skupinky z pralesa se nachází jehličnany, udupaný sníh, a dvojice velký kůží upevněných mezi kmeny tak, aby chránila před nejhorším.
A Eddie.
A Kazran. A Emil.
"No... nazdar zpátky," pousměje se modrovláska na Thomase. "Poté, co vás tři odnesl výboj, se sesunula jeskyně, tak jsme se stáhli do lesa."

"Kde jsme?" rozhlédne se kolem sebe krví pokrytý, očividně však nezraněný černovlas se strohou otázkou.

Zatím stále není jasné, co je vůbec v okolí, kvůli mizerným povětrnostním podmínkám a 'úspěchům' průzkumu předchozích pokusů, hlavní priority však zůstávají. Teplo a bezpečí.
Naštěstí nikoho z vás další přesun nezranil, ačkoliv i tenhle byl pro většinu čímsi horší než ty předchozí.

V neznámu číslo 8.

Betonová džungle

Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Valeria, Oscar, Emily

Mara odhozením energií dává celé skupince víc času, stejně tak jako Mei s obranným ohnivým kruhem kolem zraněných.
Roman prakticky proletěl prvním nemrtvým, utržené končetiny se rozletí kolem, Lakshmi s mlaskavě praskavým zvukem rozdrtí několik nemrtvých šlahounem proti zdi, a trojice, která se pustila do boje, tak vyřadila v prvních několika momentech hned šest zombie z boje i existence.
Málo však co platné, z postranních uliček, lákaní dětským pláčem a čerstvou krví, šourají se další zájemci o mozek.

A náprava dětského křiku a čerstvé krve tak jednoduchá nebude. Lakshmi sice stvořila 'šátek' z lián, ale co naplat, holčičce se pocity z cestování mezi světy zapomínají těžko, a pláče usedavě dál.
Samirovi Mara pomáhá zastavit pro teď krev ze zraněného zápěstí obvazem, Lakshmi, Lei, Romanovi a Tenshimu však stále teče čerstvá krev z nosu i drobných nezhojených ranek.

Josefine se sice podaří vyskočit mimo nenechavé pracky zombie, ale vhodný úkryt při svém hledání nezahlédne.
Lea podpírá... či spíš plně nese bezvládnou ochromenou Agnieszku, ale úkryt či ústupovou cestu zatím nikdo nenašel.

Ani Tenshi ne, ačkoliv ten se vzdálil od skupinky už dostatečně daleko, aby je neovlivňoval jeho -2 postih na soustředění. Prasklinu zatím žádnou nespatřil, ani místo, kam by se dalo skrýt. Na druhou stranu má zvláštní pocit... jako by jakýmsi dalším smyslem nějak... vnímal? Kovy kolem.
Jeho odtržení od skupiny však nemrtví oceňují, a i se třemi hlavami se u něj hemží dvojnásobek zájemců o oběd. Šestice nemrtvých po něm natahuje zetlelé spáry, rozbité nehty jsou jakoby magneticky přitahovány všemi otevřenými rankami... a jednomu z nich se podaří hryznout ho do zadní nohy, ačkoliv ne do krve.

Jeden nemrtvý, kterému chybí nohy od kolenou dolů, se připlazí za Mei, a chytne ji pevně kolem kotníků. Několik hrubých kousanců utrží i Roman, a mrtvoly mají ve skusu poměrně velkou sílu, ačkoliv ani u něj skrze drsnou kozlí srst zuby zombie neproniknou skrz.
Ne však pro nedostatek snahy... vrčení a bručení nemrtvé hordy se stupňuje, kterak je rozpaluje představa života na dosah, života, který mohou pozřít, přiživit se...
A kdo ví, kolik dalších nemrtvých se ve městě nachází.

Náhle se v místech, kde se objevila skupinka prve, zableskne... a mezi vás a nemrtvé vypadne Valeria a Oscar.

Zombie: 15ks (-3 Lakshmi, -2 Roman, -1 Samir, +5 nově příchozí) = 14ks

V neznámu číslo 9.

Podzemní jeskyně

Isaac, Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe, Mia, Matisse, Yuriko

William vnáší do situace trochu světla, Pepe svým teplem a Thadeus hojivým dotekem opečovávají rezignovaného Isaaca.

A zatímco zbytek setrvává v hlavní síni jeskyně u jezera, Sheena, Heather a Ludwig se hrdinně vydávají na průzkum do úzkých uliček, kde se světlo z hlavní místnosti téměř ztrácí... Ani jeden z trojice nezahlédne cestu pryč.

Rozhodně to však neznamená, že by průzkum nebyl úspěšný.
Tiché šustění a cvakání brzy začne následovat obě dívky, pokud se otočí, zastaví, zvuky přestanou... jen aby se opět ozvaly, když pokračují v chůzi.
Nakonec se Heather a Sheeně podaří zachytit několik rubínových záblesků v šeru... a odhalit, co je sleduje - vzhůru nohama a hlavou dolů, na stropě se pohybuje několik bledých pavouků, kteří červenozelenýma mnohočetnýma očkama sledují každý jejich pohyb.

Ludwig v chodbě na opačné straně objevuje také dalšího z obyvatel jeskynního komplexu... Tiché, sténavé zvuky, vrzání kamínků pod tvrdými došlapy rozeklaných kopyt, shrbená postava, která snad kdysi připomínala člověka, vpadlé oči jako hlubiny, ve kterých se neodráží ani náznak světla... stejně jako pavouci dívky, i tohle podivné stvoření Ludwiga zatím jen mlčky 'sleduje' ze své nadměrné výšky přibližně patrového domu, jakoby překvapeně odhadoval, co je vetřelec zač.

V hlavní síni jeskyně, u Isaaca, Williama, Thadea a Pepeho, se zatím s prásknutím výboje (slyšitelným i v přilehlých chodbách) objeví Yuriko, Mia a Matisse, mizí Aurora.

Pavouk 1: 250HP
Pavouk 2: 250HP
Pavouk 3: 250HP
Jeskynní kreatura: 500HP

V neznámu číslo 10.

Podivné město

Diyar, Alexandra, Callum, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, James, Evelyn, kocour

Razvan je víceméně vyléčen, i když za to platí Hei-Ran vědomím. Na nápomocné paži Alexandry visí Korejka jako pytel, ačkoliv je poměrně lehoučká, 'mrtvá' váha se pronese vždy.
Santiago se chápe kočky, které se telekinetický přesun velmi nelíbí, a začne kvílet a svíjet se jako žížala. Tedy... jak je toho svíjení jen obézní kočičí soudek schopen.

Zatímco se všichni sbírají na nohy a Santiago doluje informace z vědomí kolemjdoucího, s prásknutím u vás přistane Evelyn a James v psí formě, se zábleskem se ztrácí Naira.

Diyar a Brannenovi se oběma podaří najít jednu a tu samou skrýš - maličkou stáj o pár domů dál, do které se po odsunutí závory dostanete bez dalších problémů.
Jsou to prostory velmi stísněné, většinu prostoru tvoří větší stání pro staršího pracovního koně, menší pro oslíka, a pár metrů zbývajícího prostoru je zaplněno pytli se senem a balíky slámy.
Ale je to kousek světa skrytý před větrem a deštěm, a díky přítomnosti zvířat i teplý.

Zpátky na frontě

New Orleans

Abayomi, Erden, Lotti, Dragostan, Aurora, Naira

Erden si vážně vyposlechne Abayomiho hlášení. "Takže se to nemíchá s jedním světem, ale hned několika různými realitami... je to horší, než jsme se báli."
Na moment zamyšleně ztichne.
"Dokázal bys vytvořit průchod k těm, o kterých víš, že jsou živí, alespoň naposledy cos je viděl? Mohl bys to zkusit, až odrazíme tuhle vlnu?" požádá pak Abayomiho velitel vážně.
Únava je na něm už poměrně dosti znát.

Emil pálí Dechem žabáky, Abayomi je trhá krokodýlí mordou, a s přístupem k jejich trhlině zahrazeným je tahle salva útočníků z cizího světa vyřízená.

Nad bojištěm se zablýskne další klikatý výboj, a z něj vypadne čtveřice známých tváří, Aurora, Naira a zranění Lyla a Everett. Část výboje zasáhne Kazrana a Emila, kteří mizí.
S Everettem se objevuje i obří mravenec, který okamžitě podrážděně setřese utržené zbytky šlahounů z nohou a zaútočí kusadly na Auroru.

"Alasther s Blagdenem se vracejí do hlavního štábu s raněnými a mrtvými. My potřebujeme dál pracovat na blokádě trhlin a snaze dostat zpátky ztracené," Erden vyšle telepatickou zprávu ke všem, kteří zůstávají v New Orleans - Abayomimu, Lotti, Dragostanovi, Auroře a Naiře.

Netrvá dlouho a další z trhlin ze sebe vydá dávku agresivních stvoření, poté, co se proderou Blagdenovým trnitým plotem kolem průrvy. Trojice obřích krychlovitých želatinových stvoření, přisunujících se pomalu však lačně za vším živým v okolí, že jim trní vytvořilo ostré rýhy a že nesou v tělech kupky lístků a větviček z plotu jim vůbec nevadí. Ostatně, skrze průhledná 'těla' jde vidět, že kusy plotu nejsou to jediné, co uvízlo uvnitř. Od všemožného harampádí... po kosterní pozůstatky lidí i zvířat.
Jak že vlastně 'vidí'? To se odhaduje těžce.

Žabí lid: 34ks (-66 Abayomi, -18 Emil) = -50ks, všichni mrtví
Obří mravenec: 500HP (-8 Laima) = 492HP
Želé A: 300HP
Želé B: 300HP
Želé C: 300HP