Z louže do bláta

neznámé moře -> gigantický prales
Isaac, Lea, Razvan, Naira, Oren, Tenshi, Evelyn, Roman, Lakshmi, Richard †
->
Elaina, Luna, Daniel, Thomas, Violet, Everett, Igor, štěně

Nestvůra se stahuje a my máme volnou cestu do hlubin. Natěsnaní na sebe jako sardinky, snažím se nabrat ještě nějaký vzduch, než začneme pomalu klesat. Byl to zvláštní pocit, a plavalo se mi hodně špatně. Bylo mi nepříjemné, jak se na mě (nechtě, samozřejmě) lepí lidi okolo, ale musela jsem zatnout zuby a vydržet. Ještě kousek, ještě kousek... Všechno začíná bolet, nejen proto, že konečně trochu opadl adrenalin, ale taky z tlaku. Pohled jsem měla upřený pouze směrem k trhlině, pokud jsem na ni mohla zírat, než-

-----

Dopadám na zem, vyrazí mi to dech. Náhlá změna tlaku bolí, moc bolí, všechno bolí... Všechno se mi před očima točí a jen stěží dokážu zhodnotit, kde se nacházím teď. Světlo, zeleň... Zeleň. Chvíli mi trvá, než ucítím všechen ten život kolem - skoro mě to vyřadí z provozu. Moc vjemů, moc všeho, a když ta hlava tak bolí, a tělo, a noha... Cítím, jak mi z nosu teče něco teplého, instinktivně se olíznu. Hned se ale nad tou železitou chutí zašklebím - krev.

No výborně... Zavřu oči a snažím se zastavit tu motolici. Položím hlavu na trávu pod sebou a nechám se na chvíli unášet, jako na vodě. Konečně chvíle klidu... nebo ne? Prudce otevřu oči, ale záhy zjistím, že jsem se ještě úplně motat nepřestala. Odhaduji siluety dalších lidí a... obřího mravence? A sakra. Automaticky se pokouším probudit okolní přírodu a šlehnout mu po hřbetu. (6+2)

Mezitím se ke mně někdo přibližuje a jedna dlouhovlasá silueta na mě mluví. Zkusím zakroutit hlavou na její otázku, ale to bolí, a dost.

"N-ne," hlesnu směrem k ní a opět zavírám oči, snažíc se opět trochu více ukotvit svou hlavu. Otevřu je o něco pomaleji a pohled mi padne na kudrnáče, co mířil ke mně. Na jeho otázku jen zamručím, v noze tu bolest cítím. Nevím, co to je, ale jestli s tím dokáže něco udělat, jedině dobře. Varuje mě, a já zatnu zuby. Za chvilku vytahuje něco ostrého, syknu bolestí. "Díky," dodám ale po chvíli, když mě začne léčit.

Konečně se pak objevují mně známější tváře. Igorovi vracím malý úsměv, než ve mně hrkne z toho podivného pocitu manipulace mé vlastní krve. Aspoň to ale tlumí i můj bolehlav a můj zrak se pomalu vrací do normálu. A brzy se přidává i Daniel, a tlumí i ty poslední kousky bolesti.

Zůstávám ale ještě chvíli ležet.

"Děkuju, všem třem. Moc," zazní ze mě, a já se konečně rozhlížím a vidím i ostatní. "Já už budu v pohodě, běžte pomáhat ostatním," poukážu na další dva zraněné. I kdyby mi nevěřili, snažím se vyhrabat zpátky na nohy a soustředit se na toho mravence, kterého už jsem jedněmi šlahouny počastovala. Pomalu se tedy připojuji k tmavovlásce a jejím vlastním rostlinným schopnostem. Když už je tady kolem nás tolik života, proč ho nevyužít?

Neutěšená situace
Ve sněhu
James, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla

Pustili jsme se tedy do pomoci chudákovi Dragovi.
Sice chtělo to úsilí, jak toho talentového ze strany Thoma, stejně tak ale i přiložení pomocné holčičí ruky k tomu celkově.. aneb k čemu lepidlo/pojidlo když nedá se to udržet při sobě. Naštěstí netrvalo to dlouho než je naše úsilí odměněno úspěšnou obnovou kamenného chrliče.

Jenže náš úspěch, naše malé vítězství nemá dlouhého trvání.
Byl to sotva okamžik, který proměnil naše bytí znovu opět v boj o vlastní, holý život. Panika jímá všechny a každý se snaží vybruslit z nastalé situace, do které nás uvrhla další trhlina mezi světy, jemž pojala některé členy našeho osazenstva. Nemohu říci, že.. v tuhle chvíli bychom po tom zatoužili snad všichni.. ovšem né všichni měli to štěstí.
Pobrali se postupně všichni, i ti co zrovna nemohli po svých a tak, když ozve se Val, nemusela to říkat dvakrát a chytla jsem jí za ruku, druhou držíc si kožešinu, kterou jsem dostala a šla jsem spolu s ní, nepouštějíc jí ani trošku.
Samozřejmě se snažím přiložit i svou pomocnou ruku a užitím telekineze odstrčit (3+2) nebo podržet (4+2) padající kameny či skálu. Alespoň tedy to tak nějak vypadalo..

Poslední ohled za jeskyní, když ocitneme se venku, zda-li jsme tam skutečně někoho nenechali..
Nakonec ocitneme se všichni nejenom venku ale i v improvizovaném přístřešku. Potáhla jsem si kožešinu více k tělu. V tomhle nevydržíme dlouho..
"Bude riskantní vysílat někoho z nás na průzkum jako takový.." řeknu, možná spíše napůl pro sebe. Nicméně zdá se, že znovu myšlenku pojal i někdo další, že pokoušet se o průzkum na vlastní pěst bude v tomhle počasí riskantní, až velice životu nebezpečné. Sleduji jak odlítá oživený výtvor. Snad ještě i očkem hodím po ostatních, jen z vlastní kontroly, zda-li jsou všichni v pořádku.
"Dávej na sebe pozor.." odvětím gryfovi, který se nabízí s přiložením pomocné ruky při hledání úkrytu. Sice se to proti původní myšlence toho, že vydávat se někam dále v tomhle počasí na vlastní bylo riskantním.. nah, zřejmě jsem vyšla ze cviku co se terénu a nasazení v něm týkalo. Vnitřně si nad sama sebou povzdechnu..
Protřu si ruce mezi sebou, snažíc se tak vytvořit teplo mezi nimi. Chtělo by to světlo.. a taky teplo (6).. myšlenka jistého přání, touhy zakrouží mi v mysli a něco, mezi mýma rukama začne se dít. Trochu poplašeně je rozevřu, dávajíc tomu nejenom prostor ale snad i sobě možnost se případně bránit.. a shledávám, že v dlaních začínalo mi cosi tančit. Jiskra, která trochu nabrala při rozevření dlaní na své síle. Jiskra, která nesla bělavý, až lehce stříbrný nádech..
"Pokud bude co, určitě neumrzneme..." pronesu nakonec. Zbývalo tedy jedině, zda-li se najde místo kam budeme moci. Jinak, zřejmě budeme muset využít toho co bylo, případně ještě zkusit jít hlouběji do lesa..

Ztráty

Sníh
James, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Yuriko, Lyla

Ostatní řeší nově příchozí a jak zachránit Dragostana, já... nejsem schopen se oprostit od vlastních myšlenek.
Obrazy, kdykoliv zavřu oči, mě pronásledují.
Našedle bledá pleť. Povolené svaly. Přivřené oči. Pootevřené rty. Zplihlé, zcuchané vlasy, které jsem jí ještě dneska ráno pomáhal česat. Ve stínových poutech bezvládně visící drobná postavička, kterou nikdo neměl nárok ještě brát, ne tak brzy.

Zasyknu bolestí, když na moment zapomenu prsty na přikládaném dřívku o něco déle, než bych měl, a slzy se ani neobtěžuji utírat, tečou si dál, bez ohledu na cokoliv. Zlomek sympatií Oscara, lítostný záblesk v pohledu Mii... naprostý chlad Valerie.
Co se jí Chloé naocáskovala... viděla ji jako velkou sestru, něco, co jsem jí já ani Lilian nemohl nikdy dát.
Kolikrát štěbetala vesele o výpomoci ve stájích...

Může se srdce zlomit? Bolí to tak.

Nováček je s pomocí holek úspěšný a Dragostan nepřipisuje se na seznam ztrát... ale další výboj natrhává prostor. Odnáší s sebou trojici... a bortí náš úkryt.
Mia bere Jamieho a Lylu, Eddie Oscara a kožešiny, Valeria se snaží, ať jsou v bezpečí za štítem hlavně Mia, Yuriko a James.
A já... na moment strnu. Netuším, co dělat. Kam jít. Ve hřmění tříštěného kamene však převládne pud sebezáchovy a strach z vlastní smrti, a já vyběhnu z jeskyně, patrně jako poslední.
Padne rozhodnutí vyhledat les... automaticky se přeměním do gryfí podoby, posbírám do pařátů zbylé kožešiny a o několikero silných máchnutí křídel později srovnám i přes silný vítr s ostatními (6).
Složím kožešiny do vytvořeného závětří.

V gryfí podobě však zůstávám. Je mi... takhle lépe. Pár pokusů mi trvá... (5, 3) než stvořím telepatickou zprávu k ostatním, nakonec se mi to ale podaří (6):
"Poletím pátrat na druhou stranu, než fénix."

A kdybych se nevrátil... taky se nic nestane. Neslyšně vzlétnu, a ostrým sovím zrakem pročesávám okolí (8).

O koľko horšie to ešte bude?

ZIMA
James, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Yuriko, Lyla

Od Matissa dostávam potvrdenie, že naša realita nie je jediná, kde niekto zomiera. Nie že by som teda tomu pred tým verila, ale... mať tú istotu, že neviem či sú v poriadku. Stisnem pery a kývnem neurčito hlavou.
Nik, Erden, Loki, Blagden, Nax, Marisol, Oren, Raz, Daniel... Nik, Erden...
Dva krát si zopakujem v hlave všetky mená tých, ktorých som nemala po ruke, pri ktorých som nedokázala ovplyvniť, čo sa stane, ani sa o to pokúsiť, ako keby to malo pomôcť. Ako keby som tým mohla vybrať, kto prežije. Nie že by som ostatným - okrem Augusteho - priala smrť. Chloé možno nebola moja sestra tak ako si to ona myslela, ale stále bola dieťa - dieťa potiahnuté do bitky kde si mysleli že zmôže čo presne?
I keď tu na veku nikdy pri ničom nezáležalo.
Mená, ktoré som ale nedržala v sebe, boli... sivé. Rozmazané. Nedôležité, našepká mi hlava, zatiaľ čo môj pohľad okamžite automaticky skontroluje zvyšok, ktorý som mala pri sebe.
Yuri, bezpečne pritisnutá pri mne, používajúca tak známe oslovenie. Ako keby neprešiel žiaden čas. Ako keby sa nič nestalo. Nebolo to tak ale naozaj? Aký význam malo niečo, čo sa stalo tak dávno, keď človek skákal medzi realitami bez istoty návratu späť?
Ako odpoveď sa na ňu jemne natisnem bokom.
Mia, hneď vedľa mňa, vysloví čo mňa ani nenapadlo - že sme mohli cestovať nielen v priestore, ale aj v čase- boli ale Dinosaury ozaj horšie ako drak z kostí a smrťka čo odmietala zomrieť? Pre istotu však zatieňuje vchod, čo je niečo čo ma vôbec nenapadlo.
Ak je ešte niekto vonku, môže nás to zachrániť.
Jamie, teraz najzraniteľnejší z mojich osôb, najvyčerpanejší, priorita. Zatiaľ v teple, zatiaľ v bezpečí. Blízko.

Eddie sa stavia do popredia čo sa týka komunikácie s nováčkom, z ktorého sa vykľul zdivočený z cieľ.
Na prebudenie do takéhoto sveta to znáša ešte veľmi dobre.
Než by sme ale stihli zrealizovať jednu alternatívu obnovy Dragostana, práve Thomas príde s iným riešením. Veľmi príhodne má presne schopnosť, akú potrebujeme, a ja sa neviem rozhodnúť č je to šťastie, náhoda, alebo nejaké vyššie pričinenie.
Čokoľvek to ale bolo, vyčerpalo sa to v momente ako sa Dragostan začne hýbať.
Opäť sa ako prvé po nedostatku bolesti značiacej vyhnutie trhline škriabem hneď na nohy, s naširoko otvorenými očami hľadám svojich.
Sú tu všetci, sme všetci, sme...
Neboli sme v poriadku.
Merde.
V sekunde sa dajú všetci do pohybu, aspoň ja mám taký pocit. Sama prehadzujem kožušinu ledabylo cez chrbát, zaistím ju narýchlo natiahnutým batohom a okamžite vytváram okolo celej skupiny energetický štít (6+3), nedbajúc na jasný úbytok z už vlastných, nie ukradnutých síl. Ak by nás zavalili kamene, bola by mi aj tak na dve veci, pravdepodobne. Okamžite potom mám ale v merku moje osoby, sústrediac sa primárne na to, aby zostávali pod ochranou štítu a nič ich za ním netrafilo. Mia, pohotová ako vždy, zachraňuje Jamieho. Zostávam tesne za nimi, narýchlo vyhľadajúc Yuriko.
"Drž sa blízko, prosím."
Opakujem sa, viem, ale najlepšie sa mi sústredllo keď som ich videla, keď som mala istotu že sú tu. Ostatní boli popravde...bolo dobré že prežili. Mali sme väčšiu šancu vo väčšom počte. Ale nekontrolovala som, či sú pod štítom. Nestrážila som ich pohyby tak, ako mojich Dôležitých.

Z jaskyne vychádzam posledná, snažiac sa udržať štít aj vonku, aby opäť chránil proti snežnej búrke. Keď ale Eddie vyletí nahor, je na ňu sama - nemôžem zatiaľ míňať toľko energie, aby som svetelnú kupolu zväčšovala až tak. Chytím sa ale rýchlo a nasledujem modrú žiariac guľu, nikdy neopúšťajúc trojicu.
Eddie nás nakoniec dovedie ku stromom, kde hneď vyrába provizórny prístrešok. Až po tom, ako sme aspoň sčasti krytý pred vetrom, nechám štít zmiznúť, skrčená nízko pri zemi pri Mojich. Snažím sa prestať lapať po dychu, brodenie snehom bez toho, aby som ho odhŕňala, bolo omnoho náročnejšie. Pokúsim sa aj tak ale jednou rukou podoprieť Jamieho psie telo, ktoré bolo obtiažne pre Miu držať jeho veľkosťou, i keď nie váhou, pričom sa pritisnem aj k Mii samotnej a očami i kývnutím hlavy k nám volám Yuriko. Pokope by nám nemuselo byť tak zima, nie?
Až potom si všimnem Oscara ktorý postupuje úplne opačným smerom a sťahuje zo seba vrch oblečenia, kým by som si ale stihla spomenúť čo by ho k tomu mohlo viesť, odlepí sa mu od kože kresba. Jasné, krátke príkazy, a fénix mizne v snehu.
"Na koniec snehu to zatiaľ nevyzerá, ale nebudeme tu môcť byť asi dlho. Mám pocit, že bez pohybu zamrzneme do pol hodiny. Musíme dúfať, že Oscarov výtvor niečo nájde, inak pôjdeme von dosť na slepo. Nezdržiavala by som sa tu asi dlho."
Odpoviem Eddie, i keď netuším či snehové búrky nebývajú ako tie na horách. Rýchlo prídu, rýchlo odídu?
Čo ak ale nenájde? Budeme musieť ísť ďalej.
Je tu veľa stromov. Prinajhoršom načerpám energiu z nich a znova nás zaštítim.

Jinde, ale ne doma
Na pláži, u moře -> Podzemní jeskyně

Emil, Nikolai, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Johonaei, Heather a Emily

->
Isaac, Aurora, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe

Ne, opravdu jsem se neměl ptát, jak se to celé stalo. Johonaei popisuje konec obou bratrů dost barvitě a já bych se nejradši něčím propíchnul také, jen abych té pravdě nemusel čelit.

V okolí se bojuje s přerostlým ještěrem, naštěstí mu však nikdo nechce vyloženě ublížit a začíná se probírat cesta zpátky. Těžko říct, jestli tam chci, jestli chci do světa, ve kterém už nejsou oni dva.
Měl bych.. měl bych je pohřbít, rozloučit se, minimálně Fry by chtěl mít křesťanský pohřeb.

Abayomi vytváří dveře zpět do našeho světa. Jenže něco se pokazí, bolest i trhavý pocit je horší, než dřív a pokud někdo neprošel dobrovolně, byl zasažen bleskem. Zavřu oči a v mysli se připravuji na to, co uvidím, co možná ani vidět nechci…

Vzduch se ustálí a já dopadám na tvrdou zem. Jenže, neslyším ani boj, ani příliš hlasů ostatních. Pomalu otevírám oči, abych se rozhlédnul. Obklopuje mě temnota, tohle není místo, kde jsme měli být.
Dřív, než však stihnu přeostřit na noční pohled, kdosi rozsvítí. Sestava lidí se opět zamíchala a Johonaei je znovu pryč. Jako kdyby mi ho do cesty jen tak hodili, aby mi tu novinu pověděl a zase ho hodili pryč.

Rozhlížím se kolem, co kdo dělá a jaký je plán. Nahý Isaac nevypadá ani trochu dobře, ale o něj už se stará Thadeus a k mému překvapení i přerostlý hlodavec, který se zde vzal bůh ví odkud. William si už pomáhá sám, Heather nejspíš hledá své dítě, ale vzhledem k tomu, že neslyším pláč, nejspíš ho to přemístilo jinam. Ačkoliv chápu, jak mizerně jí musí teď být, nemám jí bohužel jak pomoci.
Za to s průzkumem zvláštně vypadající Sheeně, jak se představuje, tam bych pomoci mohl.

„Ludwig a půjdu..“ odvětím jí. Společník asi moc dobrý nebudu, ale v temných uličkách mohu pochytit víc, než ostatní.
Přeostřím na vidění ve tmě a jednu po druhé začnu brát uličky na opačnou stranu, než jde Sheena. (9) Dále od hloučku bych měl vnímat už i více zvuků, v tiché jeskyni by snad nemělo být těžké zachytit nepřítele i na větší vzdálenost. (6)

Ne, skutečně nejsem rád

Prales
Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Igor, štěně

To si tak jeden člověk užívá dne... dlabe chipsy, lemtá colu, a likviduje neschopná děcka v CoDku, přičemž jejich rejčování těší mou černou dušičku... a pak přijde příkaz z velení.
Protočím oči, ale posbírám se, a dlubnu do Pepči, který se mi roztéká po posteli a vyžírá mi zásoby sušenek. Jistěže mu jedou ty nejlepší, ty s krémem...

Během momentu jsem v kombinéze. Za ty měsíce používání jsem si ji hezky přizpůsobil. Náševky, otrhané kousky, ostnové cvočky, cinkající mnoha různými řetězy, že naše velitelka nestačí koulet očima, hlavně na stealth misích.
Ještě řádně nalíčit oči, nejdůležitější je nenechat upadnout standarty... tlusté černé linky prostě nesmí chybět.

"Polez, nenažrane," dlubnu znova do Pepka, a konečně se potkan hne. Vrtulníkem do New Orleans, až na místo činu... kde to vypadá dost blbě.
Všude spáleno.
Tady se mi nelíbí, zaslechnu vyjádření z Pepeho mluvítka, a i když na něj nijak nereaguju, souhlasit musím. Drobné výboje tančí po zčernalé půdě, jako by byla pod proudem... ale není.
Tedy, nejspíš. Než stačím cokoliv říct nebo udělat, Pepe máchne packou přímo po jednom z výbojků.
A ejhle... místo smaženého potkana nás to vcucne oba někam úplně jinam.

Ale úkol jsme zdá se splnili. Holky jsme našli, tedy zatím Violet. Ale podle toho, co říká, tady Luna byla taky.
Vítá nás i vysoký zjizvený jednooký bělovlas, taky pomáhá utřídit dojmy ze situace.
Wow... takže jejich svět je rozjebaný, zničený erupcemi, radiací, a teď se jim ještě rozpadá realita.
A to jako nikoho nenapadlo... se na to vysrat, a prostě naskákat do jiného světa?
Proč tu doprdele bojují a zbytečně umírají?
Chránit domov je super, ale zůstávat v domově, protože doma je doma, i když vám barák hoří nad hlavou a vy máte k hašení stříkací pistolku je tak nějak mimo.

A do toho prásk prásk... a tlak na tělo, jako by se zasekl v trubce.
A pak slunko. Obří kytky. Obří hmyz. A hrstka známých i neznámých tváří. A čokl.
"No nazdar, kurvafix."
A BOLEST. Vykasám bleskově, co mi zbylo z nohavice, a může mě vomejt. Kus nohy mi chybí... prostě chybí.
Kosti jsou, kde mají být, ale kůže, svalovina, jako by někdo uřízl kus šunky. Krve jako z hovada, pokouším se nohavicí stáhnout, co jde, ale moc to nejde.

Brejlatá hnědovláska váže kytkama obřího mravence, který by si milerád nepochybně kousl, Violet zasahuje u znovuobjevivší se Luny.
"Dal bych si," zasyknu na zmínky o anesteticích.
Kudrnáč zasahuje u bělovlásky, černovlas taky. Zrzek s darem léčit pendluje mezi ní a Lunou.
"Blbě," odpovím mu na otázku, jak jsou na tom ostatní. "Někdy bych si přál bejt zraněný jako pěkná holka," rýpnu si, když vidím, jakou pozornost sklízí ostatní pacienti.

"Stejně jako vy dvě, předpokládám. Poslali mě to prozkoumat a zjistit, proč jste nehlásily s reportem, Pepe byl se mnou, tak se přidal. Krysák neudržel packy v klidu, Pepe plác, výboj prásk, a je to v prdeli. Tedy, v jiné dimenzi," ušklíbnu se na udivenou jednorukou Lunu, když si konečně všimne, že existuju.

Nedobrovolně přemístěn

Domeček v říši divů -> Podivné město
Vykydnutá č1, milovnice šavlozubých tygrů, nejpomalejší průzkumnice v dějinách lidstva, marodná doktorka, Vykydnutá č2, vykydnutá č3, paní uražená, vykydnutá č4, protivná sprostá holka, odborník na průchody realitami, zaříkávač uražených dětí

->
Tichý asociál, blátokočka, špatná parodie na Barnabáše Collinse, ztracená Winxka, uječený nudista, mlska pro kocoura, tojezaskurvakdo, chlupatý špekáček

Dění v domku poslouchám tak nějak napůl, ono je i docela těžký se soustředit, když chvíli slyším všechno hrozně blízko a chvíli táááák daleko. Nějakou dobu je to zábava, pak už mě to ale začíná nudit a rozhlížím se kolem, co dělat.
Naštěstí právě přichází protivná babizna i s chlupatou hromadou tuku, aby dokonale zahrála na city šikmooké dramaqueen, která dotčeně odchází z místnosti. Chvíli uvažuji, zda se nepřidám k princi zachránci a nepůjdu ven to uražené káčátko omrknout. Zajímal by mě její výraz ve chvíli, kdy bych jí povzbudivě poklepal na rameno se slovy „To nevadí, že papkáš kočky, lidi jí horší věci..“, ale o zábavu mě připravuje další výboj.
To si fakt ten zhulený šaman musel hrát s portály? Byli jsme v teple a šťastný…

Trhavý pocit je o to horší, když se snažím bránit přenosu, co to jde. Vyplivnut doprostřed města podivínů, na čtyřech v blátě a dešti pak proklínám toho kaziče zábavy, který nutně potřeboval vytvořit dveře pryč z útulného domečku v zahrádce. Ani vztekat se na něj nemůžu, protože tu není. Kolektiv kolem mě se celkově zase opět změnil.

„Výborně Razíku… jestli ještě něčí pozornost nepřitáhlo tvoje sexy odhalené pozadí, tak tím řvaním si tomu nasadil korunku..“ s úšklebkem k němu ukážu zdvižený palec.
Že je něco špatně i se mnou mi dochází až v okamžik, kdy se pokusím sám zvednout. Nepříjemná bodající bolest v zádech a stékající krev po boku mi naznačují, že mi asi také něco chybí.
Kurva práce to mě prostě nemohli nechat v tom zatraceném domku..?

Mno, sehnat si úkryt asi nebude tak špatný nápad, jak nám potvrzuje i nepříliš přátelsky vypadající chodec, který si nás prohlíží, jako satanovo děti. Pomalu se sám pokusím vstát (6), poté odolám pokušení na čumila bafnout a raději se pokusím mu dostat do hlavy a zjistit něco o tomhle světě. (10+2)

„Poradím si, radši seber to jelito v blátě..“ odpovím Alex, která nabízí aktivně pomoc a rukou naznačuji směr k drobné korejce, protože se právě složila jako loutka bez provázků.. wrestlerka je ale rychlejší a na pomoc se vydává i bez mého povzbuzování. Zdá se, že všichni se tak nějak vzájemně sbírají, což je fajn, mě se stejně nechtělo nikomu dělat opěrku, navíc by mě to teď asi trochu bolelo..
Pokud by se Call vybodnul na macatou kočku, pokusím se jí přenést s námi pomocí telekineze (5+2). Místní budou určitě nadšení z létající chlupaté mňaukavé koule.
Hned, jak někdo určí směr, vydávám se se skupinou do úkrytu.

Ale kurva už

dům neznámo kde → ulice, někde kde je bahno a prší

Diyar, Callum, Naira, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, kocour

Igor otevírá dveře a co dál říká, tak se snaží dostat někoho sem. Tak jo, počkáme, jestli se podaří.
Namísto toho je tu však ten pocit, který začíná bejt otravně známý a začínám jej mít plný zuby. A to myslím, že nejsem jediná.
Ten příjemný domek, s měkkým a pohodlným kobercem a klídečkem je prostě fuč. Pravda, i ten fajn pocit, který jsem v něm měla, zato realita mě pořádně fackuje do ksichtu. Jo, navrhnovala jsem zápasy v bahně, ale až takhle doslovně jsem to fakt nechtěla. Ten dopad byl dost na pytel, i když si myslím, že jsem dopadla relativně dobře. Už dlouho jsem neměla třeba něco s kotníkem, že?
Ale mám tušení, že i když já si tady vnitřně stěžuju, někteří na tom budou určitě mnohem hůř. Bohužel. Alespoň to napovídá bolestivé sténání kousek ode mě.

I když je mi zima a vlasy se mi deštěm začínají lepit na tváře, nemám se nějak k tomu se zvednout.
Navrhnoval tady někdo přesun?
Doufám, že jen někde do tepla, pro další řezničinu zvedám ruku jen když už nás to konečně hodí zpátky do New Orleans.
Callumův hlas, který se ozval těsně u mě, mě donutí soustředit se na to, co se děje a otevřít oči.
"Jo, jsem v cajku. Jen už mě tohle fakt začíná docela srát. A myslím, že nejsem jediná. Co ty?"

Otočím se do kleku, je mi už jedno, jestli si zaprasím uniformu i bundu a konečně se rozhlédnu po ostatních. Neznámý klučina, který se před chvílí představil jako Brannen, léčící Hei-Ran, Razvan v koňské podobě pomalu odvádí Diyar někam pryč.
Počkat, ale co ostatní?
Docela by mě bodlo se přeměnit v kočku, ale jsou tady na tak velký mrchy zvyklý? Mno, budu si muset vystačit sama.
Přesunu se k holčině, která sebou před chvílí práskla do bláta, a opatrně jí pomáhám nahoru (8)
"Nairo? Santiago? Taky vám můžu pomoct na nohy. Jsem tady. Klidně se můžete taky o mě opřít, kdo nepůjde se -…Brannen si říkal? - ale víc než dva lidi naráz teď fakt nedám. (6)Callume, myslíš, že bys mohl vzít tu kočku? Mám blbej pocit, že by to s ní tady nemuselo dopadnout dobře."

A zase do plného chaosu

Elaina, Luna, Laima, Thomas, Violet, Everett, Igor, štěně

"Díky, Emile, to jsou užitečné informace." Beru na vědomí výsledky Emilova průzkumu, zatímco koutkem oka pozoruji zvíře společnými silami zastavené. Alespoň pro tento moment vypadá situace stabilizovaně, jedna z hrozeb je zažehnána, Callum je klidný, nikdo nekrvácí ani viditelně neumírá. Čas vydechnout.
A řešit, co dál.
Toho se nakonec ujímá Abayomi. Možná by měl ještě odpočívat - my všichni bychom měli, on se však nakonec snaží o další přesun trhlinou. Má pravdu. Erden a ostatní stále bojují, musíme jim jít pomoci co nejdříve, nehledě na to, zda je tento svět...příjemný či nikoliv. Sbohem moře. Byl to pěkný pohled.

Na chvíli.
Protože to, co přichází, se za pěkné považovat nedá. Zas ten hrozný tlak, který naznačuje přemístění, tentokrát mi ale přijde, že je to ještě silnější. Silnější a...šílenější? Pokud se to tak vůbec dá nazvat. Dostaneme se tam, kam chceme? Bude to Erden a bojiště New Orleans?
Ne.
Samozřejmě, že ne. To by přeci bylo až příliš jednoduché.
Ani nemusím otevřít oči, aby věděl, že se něco pokazilo. Již necítím vánek s příchutí mořské soli, již necítím příjemně hřejivé slunce. Tady je mnohem větší vlhkost vzduchu. Tady je...spousta jiných myslí. Žádný Nikolai. Žádná Agniezska. Ani Heather, Emil, Callum...nikdo. Jen spousta jiných a mnohdy i neznámých.

Otvírám oči, snažím se co nejrychleji zorientovat a tím pádem co nejrychleji mapovat priority a možná nebezpečí. Prales. Velké stromy, velké listy, květiny. Moc velké? Známé a především neznámé tváře okolo. Krev. Otevřené rány.
A konečně i to nebezpečí, mravenec, jehož tělo to buď přehnalo s růstovým hormonem nebo se jen dobře přizpůsobil novému světu.
Kolegové jsou rychlejší než já, jedna slečna se hned stará o mravence, kterého poutá rostlinami, jiná stahuje barevnovlasé slečně s amputací ruku, aby zastavila krvácení, o Laimu se stará kudrnatý chlapec a Igor.
To nejhorší za námi.
Pro tuto vteřinu.

Navzájem si pomáháme bez jediného zaváhání, i tak si ale uvědomuji, že tu vře jistá nedůvěra. Z jaké jsou skupiny? Jsou nebezpečím? Jsou nepřátelé?
Ne teď a ne tady. V tuhle chvíli musíme spolupracovat, v tuhle chvíli jsme jedna velká skupina, která se chce dostat zase zpátky do svých světů a za svými lidmi. "Zdravím. Jsem Daniel. Léčitel. Laimo, jak jsi na tom? A vy ostatní?" Začínám s pokusem o kontakt, zatímco přejdu ke známé světlovlásce. Zlehka jí položím ruku na dříve raněnou nohu a kromě rychlé diagnostiky, zda ještě někde potřebuje pomoci, léčím případně to, co se Igorovi a tomu dalšímu nepovedlo. (7+2).
"Mohu se podívat na tu ruku?" Opatrně pak přejdu k dívce s tlakovým obvazem. "Nedokáži, aby dorostla zpět, ale základy bych zvládnout mohl." Nabízím se, nechávám však rozhodnout jí než sám položím ruce k místům jejího zranění.

"Hlídejte prosím okolí, takových jako on tu bude více. " Sdělím ještě a víceméně ignoruji všemožné dotazy, co se vlastně děje a proč je svět tak hrozné místo, že to dělá zrovna nám. Tuhle konverzaci zvládnou vyřídit mezi sebou, nemám v tento moment kapacitu vnímat všechny myšlenky, které tu mezi námi proběhnou.
Pokud mi to bezruká dovolí, snažím se vyléčit to, co jde (2+2), tlakový obvaz však dělá více než mé pokusy. Zaměřím se tedy spíše jen na ty největší cévy, které se svou schopností snažím zacelit (6+2). "Ten obvaz ještě nesundávej. Pro jistotu."

"Vy ostatní v pořádku?"

Ještě pohledem rychle zkontroluji mravence, zda jej rostlinná pouta drží a následně se snažím to, co předtím, rozšířit své pole myšlení do okolí ke zjištění, zda se tu nenachází nějaká další hrozba, další přítomnost alespoň částečně vnímavého mozku. (1+2)

Zpátky doma, ne však kompletní sestava

Na pláži -> Bojiště New Orleans

Emil, Ludwig, Daniel, Agniezska, Callum, William, Nikolai, Johonaei ,Heather a Emily

->
Emil, Kazran, Erden, Blagden, Lotti, Dragostan, Kristoff, Loki, Lilian, Yevgeniya, Oren, Johonaei, Nikolai, Eliot, Erszebet, Naxiya, Marisol, Ebsalom, Alasther, Michail †, Cael †, Friedrich †, Phillip †, Tristan †, Olivia †, Scarlett †, Siegfried †, Veronika †, Rúna †, Chloé †, Sage †, Astrid †, Athena †, Lucas †, Richard †, Metatron †, Lara †, Bunmi †, Regan †, Mikkel †, Jonas †

Procházení trhlinami není vůbec nic příjemného a to bohužel ani pokud si jí vytvořím sám. Když už jsem se trochu vzpamatoval z nepříjemných a bolestivých pocitů, které průchod obnášel, skoro minutu jsem se mohl radovat, že jsme konečně doma.. jenže, rozhodně ne všichni.
Netuším, zda jsem udělal něco blbě já, nebo jsou průchody už tak nestabilní, že ani nefungují správně, nicméně já, Emil, Nikolai i Johonaei jsme zpět byli, zbytek však ne. Těžko říct, jestli vůbec někdy někdo pochopí, jak to vlastně funguje.

Hned se k nám hlásí Erden a ptá se na situaci na cestách. Je pochopitelné, že bude chtít informace o ostatních. „Já osobně jsem se prvně přemístil se skupinkou do jedem zamořené oblasti. Daniel, Agnieszka, Callum, Igor, Santiago, Lyla, Wiliam se odtamtud dostali živí, Chloé a Rúna to bohužel nezvládly. Zdá se, že ta malá mi předala schopnost nějak manipulovat s realitou, ještě to sice nemám úplně pod kontrolou, ale napoprvé jsem naší skupinku díky tomu dostal k lidem do chrámu s nějakým starým bohem. Byl tam Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki, Lilian. Stínový bůh nám učinil nabídku, že pokud jednoho obětujeme, dostane nás domů. Nezbývalo nic jiného, než se domluvit, protože schopnosti proti němu byli k ničemu a všechny nás tak nějak držel v hrsti. Padali různé nabídky, nakonec se však zdá, že se nějakým způsobem spojil s Callumem a všechny nás rozházel do různých realit. Chvíli jsem byl v bezvědomí, poté jsem se probudil na pláži s Emilem, Ludwigem, Danielem, Agniezskou, Callumem, Williamem, Nikolaiem, Johonaeiem a Heather s Emily. Až na Calluma, který byl zesláblý, vypadali všichni nakonec v celku v pořádku. Pokusil sem se znovu vytvořit průchod sem, za tebou, ale rozdělilo nás to, někdo prošel zpět a někdo asi jinam..“
Shrnul jsem v rychlosti dění kolem mě za poslední dobu. Nebylo to přesně to, co po mě žádal, bohužel lépe jsem odpovědět nemohl. Nezaručím, že jsou teď všichni, které jsem viděl v pořádku, můžu snad jen doufat.

Rozhlédl jsem se kolem po bojišti. Hromady mrtvých byli opravdu veliké a zdálo se, že přísun nepřátel stále nepřestával. S nepříjemným zamrazením v zádech jsem pohlédl do tváří Jonasovi, Laře, Bunmi a dalším, kteří už byli ztracení na dobro a v duchu jsem jim popřál klid.

Na otálení ale nebyl čas, jedna ze zábran před trhlinou praskla a jakýsi podivný žabí lid se valil ven, připraven rovnou k útoku. Pokusím se v okolí a zemi posbírat částečky písku (6+1), pokud se vydaří a bude jich dost, vytvořím z nich tvrdou barikádu před prasklinou, abych tak přerušil přísun dalších útočníků. (7+1)
Poté se měním do své podoby a z rozběhu se pouštím do žabek čelistmi a tvrdými nárazy hlavou. (10+1, 10+1)