Probuzení ze snu, který si nepamatuji

Temnota. Nic, co by člověk nečekal, když jeho srdce probodne roh obrovského býka. Do temnoty však prostupovali sny, možná vzpomínky, nicméně hned, jak odezněli, byli zase zapomenuty. Možná se mi před očima promítal život, nevím. Připadalo mi však, že to ještě nebyl konec. Jakobych tápala mezi světlem a tmou, jakoby se nějaká vyšší síla rozhodovala, kam mě vlastně pošle. V jednu chvíli byla temnota opravdu blízko, skoro bych i řekla, že se mě dotkla a pokusila lapit, jenže najednou.. začalo zase přicházet světlo.

Myslela jsem, že umřu. To, co se mi stalo přece nešlo vyléčit, z toho jsem se nemohla dostat. Ale jsem tady.. tedy.. na neznámé ošetřovně, někde. Ani většinu tváří kolem sebe jsem nepoznávala. Klid do duše mi přinesl až Nik, který byl se mnou. Vyskočila bych a obejmula ho, kdyby pro mě nebylo tak těžké se pohnout.

Postupně bylo známých tváří více, ale hrozná spousta neznámých. Všimla jsem si, že v podobném stavu jako já, bylo zde lidí víc. Myslím, že jsem zahlédla i Sheenu, ale v jakém byla stavu, to jsem jí skoro nepoznala. Nika jsem zavalila hromadou otázek, postupně jsme společně pochopili, že mi asi něco chybí. Část vzpomínek byla pryč.
Že by přeci jenom něco umřelo? Nějaká moje část?
Nik mi však trpělivě a upřímně vše vysvětlil. Veliký šok pro mě byl, když mi oznámil, že svět jako takový skončil, že jsme v podstatě jen hrstka přeživších, slunce prakticky neexistuje, všude je radiace. Ne, že bych někdy dřív měla šanci na normální život mimo Triskelion, ale stejně je to rána.. a hned další, která přišla, byl seznam mrtvých lidí, které jsem znala a už tu nejsou. Prakticky padlo celé původní vedení Triskelionu, nové vedení bylo předáno do rukou Erdena, což tak překvapivé nebylo. Základna se však musela přesunout, původní totiž byla zničena. Mezi mrtvými bylo i spoustu mých přátel, Lucas, Andrew, Catarina,… A hromada dalších. Chvíli jsem se vzpamatovávala, než jsme pokračovali.

Další šok pro mě byl, jakým způsobem jsem vlastně přežila svojí vlastní smrt.
Já, nejsem já? Byla jsem v jiném světě?... Nechápala jsem to.
Očividně jsem si však stihla nadělat i přátelé v tomhle světě, které jsem si nepamatovala. O to horší bylo, že někteří stihli umřít. A já o nich vůbec nic nevěděla.

Dalším překvapením pro mě byl kluk s havraními vlasy, který mě podle všeho i nahý odnesl na ošetřovnu, zabalenou do deky.
„Takže.. jsme spolu spali? A těsně předtím, než jsem usnula..?“ Zeptala jsem se z počátku trochu ostýchavě. Asi není nadšenej, že si sex s ním nepamatuji, kdo by taky byl.
„A bylo to.. dobrý?“ Možná blbá otázka.. ale co, je dobrý to vědět ne?
„I když, asi jo.. když si mě dostal až do kómatu..“ Pokusím se vtipem trošku odlehčit situaci a ušklíbnu se na něj. Řekla bych, že chápu, proč jsem s ním šla, po krátkém rozhovoru mezi námi přeskakovala jistá jiskra, nebo mi to tak alespoň přišlo. Nenašla jsem však odvahu se narovinu zeptat, jestli to byla jen jednorázová noc, nebo.. něco víc. Dá se ale předpokládat, že víc už o mě slyšet nechtěl, u chlapů to tak se mnou vždycky chodilo, nejspíš mu to trochu zkomplikovalo moje kóma.
„Mrzí mě, že si to nepamatuji..“ dodám ještě s upřímným úsměvem.

Dost mě zarazil urostlý Thor, který se v jednu chvíli objevil i s kytičkou u mé postele. Zděšeně jsem si ho prohlédla. „S tebou jsem spala taky??“
Protože, jestli ne, tak se divím, že jsem po něm alespoň nehodila očkem.
Kristoff mi pak vysvětlil, že jsme byli kamarádi. Zdálo se, že je možná trochu smutný a tak jsem se pokusila zjistit, o co jde. Měli jsme kamarádky a.. obě zařvali v boji s anomálií, která mě údajně o něco dříve nejspíš vytáhla z jiného světa. Což si samozřejmě nepamatuji…
Stejně tak i jemu jsem se omluvila, že si na něj nevzpomínám, ale neviděla jsem důvod, proč bych si nemohla znovu oblíbit lidi, které jsem měla ráda předtím.

Dostala jsem i jedno objetí od brunetky s brýlemi, o které jsem se poté dozvěděla, že je moje spolubydlící..

Když už jsem mohla alespoň trochu chodit, požádala jsem Nika, jestli by mě nevzal do hrobek. Některé jména bylo velice bolestivé číst, jiné by mě zase bolet měli, ale bohužel jsem si je nedokázala vybavit. Mrzelo mě to a to hodně.
Přesto jsem se však nechtěla toho kusu života tady vzdát, v každé volné chvíli jsem tahala z lidí, co se hlásili ke mně, co jsme spolu zažili a jaké byli naše vztahy.

Po zotavení jsem se zeptala Erdena, jestli bych se mohla podívat ven, klidně s někým, ale chtěla jsem vidět, jak to vypadá a možná.. možná mi ten pohled třeba vrátí něco z mojí paměti. Bohužel, temné nebe a zpustošený svět jsem viděla poprvé.

Nedá se ani říct, že by se věci lepšili, protože i lidé, které jsem znala a přežili, utrpěli své jizvy. Valerie, která bývala mojí kamarádkou, mě teď chladně přehlížela a já netušila proč. James se uchýlil do podoby psa a nehodlal jí opustit, protože truchlil po své.. svých sestrách?.. jo, i to pro mě byla novinka.
A Sheena? Chytila prý v jiném světě nějakou formu zombie viru, chudák holka. Ve volné chvíli jsem se pokusila zjistit, jak se cítí a obejmout jí, abych jí vyjádřila podporu.

Za dobu, která uplynula od mé smrti zde, v tomhle světě, jsem získala i novou schopnost, se kterou jsem si zatím úplně nedokázala poradit, to však doufám doženu tréninkem.

To, co se stalo mě, potkalo více lidí, někteří bohužel zemřeli, zbytek je na tom podobně, jako já. Někteří přišli k nám prý úplně nově, ty si vzpomínky zachovali. Těžko říct, co to mohlo způsobit a já nejsem zrovna ta správná osoba pro přemýšlení nad tím.
Když jsem se dozvěděla, co je vlastně za datum a měsíc i rok… popřála jsem Nikovi zpětně k narozeninám.

Na vánoční večírek jsem jít ovšem chtěla. I když mi všeobecně svátky nic neříkají, jelikož jsem nikdy neměla moc možností je slavit, tak to byla společenská akce a ty jsem nikdy nevynechávala.
Tedy alespoň co si pamatuji..
Chtěla jsem však zjistit víc o vztazích, které jsem stihla navázat, hlavně tedy o jednom.. I když netuším, jak začít.
Každopádně jsem se osprchovala, rozčesala vlasy a zabalená v ručníku otevřela šatník. Jak už jsem stihla zjistit během pár dní, styl se mi příliš nezměnil. Nevím co se hodí, či nehodí k vánoční náladě, ale abych alespoň dodržela barvu Santovo oděvu, vyndám ze skříně červenou košili. Ohrnu rukávy nad lokty, poté si zapnu knoflíčky až na dva poslední, což vytvaruje lehký výstřih, nepřeháním to však, nechci, aby mi při prvním předklonu vypadlo poprsí. Košili poté doplním o krátké černé kraťasy a o jednoduché černé baleríny. Vlasy nechávám rozpuštěné.

Oblečená se poté přesouvám do společenské místnosti. Chvíli sice tápu po chodbách, ještě jsem si zcela nezvykla, nakonec však dorazím. Jako první mávám na Nika, stále je to pro mě záchytný bod v neznámu. Rozhlížím se ale i po ostatních, s úsměvem zdravím každého, kdo ke mně otočí pohled, do konverzace se zatím nezapojuji. Musím uznat, že výzdoba se jim opravdu povedla, stejně tak i cukroví, které krásně voní společně s lehkým alkoholovým nádechem svařáku a vaječňáku. Přiznávám se, že z počátku stále trochu tápu.
Jak začít konverzaci, když si poslední měsíce života vůbec nepamatuji?

Jeden pomocník – "zde!"

pevnost Holtgast, kuchyně

Chudák Lakshmi vypadá po pronesení mých slov kapku vyplašeně. Trochu omluvně se na ní pousměju, to jsem rozhodně neměl v plánu. Ale celou situaci zahraje hezky do autu, šoupá ke mně lžičku, i když hlas má ještě tichý, jakoby se omlouvala za to, že tady vyrábí něco moc dobrého na zub.

Vyhrnul jsem si rukávy roláku, tak abych se vážně neušpinil, tak jak brunetka vyjádřila, na holých předloktích byla částečně vidět má tetování.
"Neboj, myslím, že to nehrozí a i kdyby něco, stačí se jen převléct," uklidnil jsem ji, stále s úsměvem na tváři, i když už zmizel ten omluvný tón.
Přehodil jsem si přes hlavu zástěru, zavázal kolem pasu a postavil se hned vedle, abych sledoval postup.
A ne, nepřišlo mi to nijak těžké, proto jsem se hned do toho pustil.

Koutkem oka si povšimnu Heather i s Emily a další úsměv je určený pro něj.
"Posadíš se k nám a nebo bys raději byla sama? Za další milou společnost budu rád, ale pokud chceš chvíli pro sebe, jen do toho."

Lakshmi chce vědět něco víc o svátcích u nás doma a mě je příjemné – i přes to všechno, co se událo – o tom povídat.
"Pocházím z Irska. Jo, vím, že zrzavý moc nejsem, ale to není ani typický Ir. Spíš jsou hnědovlasí, kudrnatí a odstávají jim uši. Ale o tom jsem úplně mluvit nechtěl. Vánoce u nás doma. Mohl bych říct, že jsou vcelku podobné slavení v anglosaských zemích, ale to bych tomu neudělal pořádnou službu. Samozřejmě je tady pravidelná návštěva vánoční mše, ale často v ryze přátelském duchu. I kněz bývá často sousedem či blízkým přítelem. Projít se po trzích, popovídat si s kamarády, poslechnout si pouliční umělce. Ty vystupují často i na Štědrý den. Ale pak doma to jsou ty pravé Vánoce. Spousta jídla – pečená kachna s nádivkou, vánoční rumový puding, vánoční trifle. Ideálně pak šunka, která se pak jí i pár dní po Vánocích, i když už jí všichni mají plné zuby. Zpívají se koledy – kdo nezpívá, není Ir. Někdo koukal na vánoční televizní program, my si doma hodně povídali, nebo se šli projít večerním městem. Znám i takové, co už plánovali povánoční slevové výprodeje, ale to nemá s duchem Vánoce co společného."
Na chvíli se odmlčím, ustanu v práci, abych se na ni podíval, ale pak znovu pokračuji.
"Je tady jeden zvyk, který se mi vždycky líbil, protože měl v sobě to kouzlo irského lidu a Vánoc. Je docela starý, ale lidé nechávali zapálenou svíci v okně, aby dal najevo, že jejich dům je otevřený a každý, kdo si toho všimne, zaklepe, je u nich vítaný. To je možná jedna s věcí, která mi hodně chybí."
A taky ty večerní procházky s rodinou a Aoife, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem nic neřekl.
Myslet na ně o Vánocích bylo těžké, ale na druhou stranu bylo lepší brát to hezčí. I to mě naučily týdny v Tibetu.


"Co ty a vzpomínky na Vánoce?" obrátil jsem se na ni, zatímco jsem válel další kuličku v kakau.


Tu mou pozornost zaujme další dívka, která se drží u dveří, aby požádala o trochu čaje.
Čaj? Ale jasně. Jaký to bude? Dámy, dáte si některá z vás taky?" nevědomky si otřu ruce o zástěru – a díky bohu, že jí mám, protože by šmouhy od kakaa skončily na svetru.

Ztracený čas

Holtgast, kuchyně

Lakshmi, Heather + Emily, William

Hned jsem zalitovala toho že jsem se k tomu tématu o Bratrstvu vůbec přidávala. Možná bych nakonec byla raději kdybych se nic z toho nedověděla. Třebaže polovinu z těch o kterých Eddie mluvila jsem tak vůbec neznala nějak se nemůžu přenést přes nedůvěru kterou to jejich dřívější členství vyvolávalo. Nemám k tomu moc co říct, tak jenom trochu nepřítomně přikyvuji jejímu povídání. Právě příjemný hovor mi to není, tak dojím co mi na talíři zbývá a s tichým rozloučením se vrátím zpátky do pokoje a hlavně do postele. Ať dělám co dělám ne a ne usnout. Nakonec jsem usnula až naprostou únavou.

~

Chvílemi mám snad i pocit jako bych slyšela hlasy. Nemůžu ale říct s jistotou jestli se mi to jen nezdálo. Jako takový zpola zapomenutý sen. To příšerné pálení a dušení které přijdou z ničeho nic už se mi rozhodně nezdají.

Po několika okamžicích věznění, které se zdají být taky tak nekonečně dlouhé, mi dochází že se můžu hýbat volně. Že vlastně nejsem ponořená v jedovatém želé a nemusím se z něj snažit marně vyhrabat ven.
Pořád se nemůžu zbavit pocitu jako bych se dávila kyselinkou co jsem se jí nalokala.
Ale krk mám prázdný. Ani na mě nikde žádná kyselina není.

Zmučený křik postupně přejde v tichý, ustavičný pláč. Dál se ošívám a snažím se zbavit zbytku slizu…. který už je ale dávno pryč. Jediné co už mě štípe jsou drápance které jsem ostrými drápy sama způsobila když jsem se snažila zbavit zbytků toho slizu.

Když už jsem se trochu vzpamatovala ze svého příšerného probuzení přišla nepěkné zjištění - jediné hlasy kolem jsou jenom ty vnější. Já tedy nikdy neměla úplně ráda když jsem tu a tam zaslechla myšlenky které nebyly moje nebo cítila blízkost ostatních. Jen to přidávalo k mojí nervozitě. Teď si ale uvědomuji že mi to zároveň dodávalo zvláštní jistotu že můžu nahlédnout na svět jejich očima. Ale to je pryč. Dávat si neustále pozor na tu svou novou sílu taky vůbec nepomáhá, ale musím být opatrná abych nikomu neublížila nebo něco nerozbila. I tak se to zvykání neobešlo bez nehody kdyz jsem se zapomněla tu mi zůstala v ruce klika dveří, tady jsem rozbila něco jiného. Všechno je skoro jako pírko.

Ať se snažím jak chci nic mi nejde. Dokonce ani vytváření nebo jenom vycítění skla v mém okolí je pryč. I na to jsem se tu a tam obrátila, jako na záchytné body ve svém okolí. Prvních několik dní jsem si ještě hůř než když jsem o zrak přišla poprvé. Protože jsem si si už konečně dokázala najít způsob jak si ho alespoň nějak vynahradit. A teď je zase pryč. Tady aspoň vím co kde je. To je taková moje malá útěcha. Vlastně jediný další malý komfort který jsem si sama našla byla nová proměna. Už to není ta divná kombinace zvířat která spolu vládne nemají nic společného. Bez zraku jsem si nebyla jistá co že bych vlastně měla být. Ale to mi nevadí. Vím že jsem mnohem menší a schoulené v klíbíčku mi bylo dobře.

Ztracenými schopnostmi ty zlé zprávy zdaleka neskončily. V boji jsme přišli o tolik lidí, a o další když jsem byla mimo. Jak už to tak bývá přidali se k nám další…nový neznámí. Přemůžu se abych se s nimi alespoň seznámila a nebyla potom překvapená třeba jejich pachem, nebo hlasem.
Další šok přišel když zjišťuji že už jsou vlastně skoro vánoce. V jednu chvíli bojujeme a v další zbývá sotva pár dní do Vánoce. Na svoje poslední si nepamatuju. Ale asi je mám ráda? Nevím. Nedokážu se vzpomenout. Něco na tom se mi na té atmosféře zdá podivně povědomé.
I když na ostatní už možná přišla sváteční nálada, já se nemůžu zbavit s každým dnem narůstající úzkosti. Jako vždy zkrátka nechci ostatní tížit svými problémy a tak o tom pomlčím.

Eddie je už pryč když se vyhrabu z pokoje. Přece tu nemůžu být zavřená po zbytek dne. Ještě se opláchnu, trochu učešu a ještě si natáhnu na sebe svetr mě neznámé barvy i vzoru. Ale to nevadí, hlavně že je pohodlný.
Nevypravím se za ostatními do společenky. Na to se asi ještě necítím. Místo toho vykročím ke schodům nahoru a do kuchyně. Skupince v zahradách a jejich napjatému rozhovoru se raději vyhnu. Ať už je to o čemkoliv nechci s tím mít nic společného. Cestu už dobře znám, stejně mi to chvíli trvá. Pomalu ale jistě.

Určitě bych to nějak zvládla i sama, ale nakonec je možné štěstí že už v kuchyni někdo je.
„Ahoj” špitnu nejprve na pozdrav přítomným než se napjatým hlasem zeptám: „Mohly byste, mohla bych poprosit o hrnek čaje?”
Čokoláda tu voní opravdu lákavě, já bych ale raději spíš něco teplého z ceho bych se taky napila. Nesměle se postavím stranou od dveří ať nikomu neprekážím v průchodu.

Souboj

Tréninková místnost, Evelyn a Yuriko

Ještě než stihnu promyslet pravidla nabízeného souboje, přidává se k nám další tvář a to Evelyn. "Rozhodně se přidej, zde jsi vítána." Odpovím jí, další otázku, která se mi dere na jazyk, však spolknu. Určitě má své důvody, proč radši svůj čas netráví tam nahoře mezi ostatními, oslavou a dárky. Vsadím se, že sem rozhodně nepřišla, abychom se vyptávali, když bude chtít, řekne nám to sama. Vlastně nám do toho nic ani není.
Teď je důležitý jen souboj a vymyslet to, jak to má proběhnout. "Co bez schopností, zcela fyzický souboj, já s Evelyn proti tobě?" Mohlo by to být považováno za negentlemanské, počty jsou v tomhle ale trochu zkreslené, vzhledem k tomu, že jednou z Yuričiných schopností, kterou jen tak sama nevypne, je větší fyzická síla.
"Souboj skončí pokud jsme vytlačeni z doja nebo pokud se sami vzdáme. Souhlasíte?" Možná nemáme příliš mnoho šancí, Yuriko je nejen silná, ale především i velmi schopná a zkušená, zas je to ale skvělá příležitost se něco naučit. A především třeba i něco naučit Evelyn. Předtím jsem chtěl jen vypustit nahromaděnou energii, teď však vidím vyšší smysl tohoto našeho cvičení a to mi vlévá energii do dalšího konání.
"Samozřejmě vše bez předchozí domluvy a plánovaní." Bylo by jednoduché se s Evelyn domluvit, jakým způsobem proti Yuriko půjdeme, přijde mi ale lepší, když budeme zároveň trénovat i nějakou tu improvizaci, rychlé myšlení a nutnost sledování činů spolubojovníka.

Pokud dámy se vším souhlasí, postavím se na vhodné místo na kraji doja a čekám až budou připraveny i ony.

Jídlo? Proč?

Společenská místnost

Hlasy známé i neznámé kolébají ke spánku. Nerozumím tomu, co říkají, jen tu a tam zaslechnu jméno, které by snad mělo být známé. Nebo snad ne? Nemám však sílu na to zvednout hlavu, nastavit ušit, zjišťovat, poslouchat. Reagovat. Chci jen v klidu ležet a čekat na všechno to, co se zase jednou vrátí. Jak dlouhá může být jejich procházka? Jak dlouho už to je, co se ztratili? Neměl bych je jít hledat?
Čekat nebo hledat? Co když přijdou, když bych je hledal?
Těžké rozhodování.

Nos se několikrát zachvěje, cosi se blíží. Známé. Bezpečné?
Poslední dobou rozhodně časté. Vanilka co mě vodí ven, vanilka, která dává jídlo. Pořád se stará, aby jídlo bylo a to i když nemám chuť.
Sedá si vedle mého boku, v první chvíli se chci odtáhnout. Nevím proč, nerozumím tomu, nějaká vzpomínka šimrá mi vzadu na mozku, chce se vydrat až k očím, ale...ale nic. Jen ta vůně a nejistý pocit, že takhle to být nemá.
Jemné ruce se dotýkají mé srsti, před čumákem mám najednou vůni jinačí, pronikavou, typicky jídelní. Teď už se projevu nechuti nebráním, čumák stočím na stranu, pryč od nabízené granule. Smrdí. Nechci. Fuj.

Sváteční atmosféra

Společenská místnost

Ozdoby jsou rozvěšeny, místnost je zcela provoněna svařákem, který mi též přistane v rukou a postupně se sem trousí jeden člověk za druhým. Nemohu se ubránit drobného úsměvu, když vidím všechny ty mladé tváře, které se chtějí bavit. Všichni, včetně mě, chceme prožít zase nějaký normální milý večer v přítomnosti nám bližních a nemusí to být zrovna rodina. I když mnozí to tu už jako rodinu rozhodně berou, to jsem za tu krátkou chvíli stihla pochopit.
Však i já tu rodinu tak trochu mám... Při té myšlence mi však do tváří stoupá horko a ani se neodvažuji pohlédnout směrem k baru, kde se již Domča věnuje ostatním. Ten by mi dal, takové vážné věci. Pojďme se radši věnovat realitě!
O Jamese je naštěstí postaráno, světlovlasá Valerie, kterou zatím příliš neznám, mu již nějakou dobrotu přinesla a teď se stará i o nějaké to drbání, mohu tedy svou pozornost obrátit k Eddiemu.

"Děkuji ti za optání," usměji se na dívku/chlapce, se kterým mám nyní spojenou jen tu nejhezčí vzpomínku - to, jak nás našel, to jak nám dal naději na změnu, na život. "Líbí se mi to tu moc, všichni se vlastně dost snaží, abychom tu zapadli. Až bych někdy zapomněla, že nejsme na letním táboře nebo na intru nebo tak." Opravdu jsou chvíle kdy se mi podaří zapomenout na to všechno, co jsme prožili a oč jsme přišli. "A dneska dost oceňuji, že se tu ty Vánoce slaví. Je to další kousek nějaké normálnosti, kterou mi přijde, že všichni tak trochu potřebujeme." Pít svařák, nosit vánoční svetry, laškovat u baru, otevřít si dárky. Počkat! Vždyť já pro nikoho nic nemám! "Počkej, Eddie, teď mi došlo, dáváte si dárky? Vůbec jsem na to nestihla v tom všem novém pomyslet a vůbec nic pro nikoho nemám!" Zhrozím se, na moment mě zachvátí panika. Vždyť já nemám dárek ani pro toho Dominika, jak jsem na to mohla zapomenout? Nedošlo mi, že budou Vánoce! Co teď budu ježiškote dělat? Takhle na poslední chvíli?

Mezi knihami

Holtgast, knihovna

Knihovnu jako své útočiště nakonec zvolilo víc lidí. Mezi posledními i stále bledý Matisse, který v boji přišel o svou malou sestru. Myslím, že jsem se dokázala dobře vcítit do jeho ztráty. Přesto bych mu těžko nabízela útěchu. Sama jsem ji nenašla. Vše se tak zvrtlo... Neschopnost spát se znovu ozývala silněji než před bojem s anomálií.
S velmi nepatrným úsměvem jsem přikývla na pozdrav mladíkovi a dál se věnovala své knize.

Narození Ježíše bylo pochopitelné, legenda o mudrcích, pastýřích. Zajímala mě spíš ta část méně… Nábožná. Stromeček, adventní věnec, přáníčka. Silvestr? Takže pořád jedí, pijí, vyjadřují si lásku, dávají si dárky… Ale jen takto na tyto svátky?

Na mé smysly zabrnkala vůně cedru a jasmínového čaje. Vzhlédla jsem ještě dřív, než mě Callum oslovil. Pak můj pohled znovu padl na knížku. Ano, dětská četba… Přivřela jsem ji s rukou vloženou na místo, kde jsem četla.
“Ano… Já snažím se chápat váš zvyk,” tiše jsem odpověděla stále se silným přízvukem, i když už s trochu uhlazenějším vyjadřováním.
Callum se zdál jako příjemná osobnost, ale od té bitvy se kolem něj vznášela zvláštní aura. Jiná než kolem Prastarého, zlověstnější. Nedokázala jsem to popsat, ale cítila jsem, jak se mi z toho ježí chloupky na zátylku.
“Co ty rád čí…,” na čele se mi objevila vráska, jak jsem přemýšlela nad správným tvarem slova, “čítáš?”

Napoleon nebo Jon?

pevnost Holtgast, pokoj

Létala jsem z řádku na řádek, ale víc pozornosti než Napoleonovi jsem věnovala vodce. Jako správný srab jsem ale pila po malých doušcích. Callum by asi nebyl rád, kdybych mu poblila knížku…
Můj klid narušilo až klepání na dveře.
“Scheiße, kdo to zase otravuje,” tiše jsem zahuhlala, ale nahlas jsem se neozývala.
Jonův hlas jsem však poznala. Bylo jasné, že shání mě a ne Mei.
Dál jsem seděla na pohovce v tureckém sedu a hleděla do knihy, i když písmena mi nyní splývala do jednoho fleku.

Nechtěla jsem s nikým mluvit. Vánoce byly svátky na hovno. O Vánocích mě nutně vždy musel navštívit otec, zatímco máma si odskočila na půlnoční. Nevěřím, že o ničem nevěděla. Tak za co se asi modlila? Za otcovo obrácení nebo za mou smrt?

Jon mě nenechal babrat se v černých myšlenkách, protože prostě bez vyzvání vešel.
“Tse, nemáš čekat na vyzvání?” zaprskala jsem v odpověď a vztekle po něm hodila pohledem.
“Jestli hledáš parťáka na sváteční náladu, tak tady hledáš špatně. Podporu bude asi potřebovat Ludwig,” o poznání klidněji jsem dodala a prudce zavřela knížku, abych ji položila vedle lahve vodky. Obešla jsem stůl a prohrábla pohrabáčem zčásti ohořelé dřevo. Oni asi mívali hezké svátky. Tři bratři… Harmonická rodinka.

Prohrabovat nebylo co a já jen skrývala svou nejistotu. I tak jsem znovu loupla pohledem po Jonovi. Vlastně je fajn, že přišel… Jenže tohle vyjádřit… Nešlo mi to přes pusu. Snesl ale mé kecy, mou náturu. Něco na tom bojišti nás sblížilo. Nebo ještě dřív? Nedokázala jsem to popsat.

Mezi regály vědomostí
Knihovna

Rozhodně nemohu popřít to, že jakmile našel se poslední, pátý dobrovolník.. vše se dalšího dne změnilo.
Ne, nebylo to tak, že by to bylo zpátky v normálu jako předtím, ale rozhodně jsem cítil notnou úlevu... úlevu, která byla více než vítaná a jak pak šli další dny, cítil jsem se s každým tím dalším dnem, o něco více lépe. I přesto ale.. zanechalo to na mě jistý otisk.. otisk toho, že nikdy tohle nechci zažít, podstoupit znovu.. rozhodně nikdy více..
Necítil jsem se ani na to, že bych se měl připojovat k ostatním k nějaké oslavě... doma, jsme sice svátky a Vánoce vždycky slavily, ať už všichni pohromadě, nebo jenom s mámou, ale vždycky jsme to nějak oslavili... jenom, já jsem se na to nyní necítil. Necítil jsem se na to být v přítomnosti ostatních, nebo přesněji řečeno, většího množství lidí.
Proto jsem se uchýlil k tomu, že mínil jsem dnešního večera strávit v poklidu a tichu knihovny.

A tam, s hrnkem zeleného, jasmínového čaje jsem se tam i vydal a mínil zde zůstat nu, rozhodně pár hodin. Hrnek jsem prozatím odložil na bezpečné místo, aby se náhodou nestalo, že bych jej nechtěně převrhnul a jal se toho, abych prvně navrátil vrácené knihy na jejich místo. Byl jsem rád za to, když si ostatní půjčovali tisky, ale byl jsem raději, když se navraceli do mých rukouch abych je pak sám mohl uložit na jejich místa a měl tak i jistotu, že kdokoliv další je bude třeba chtít či potřebovat, budou tam kde mají býti.
Brzy jsem však zjistil, že knihovna pro dnešní večer poskytla útočiště vícero bytostem, osobám než byla jenom moje prostá maličkost. Nemínil jsem je nějak rušit, ostatně kouzlo tohohle místa bylo v jeho poklidu a tichosti.
Měl jsem za sebou už notnou půly hrnku čaje, když kroky zavedli mě k místu, kde seděla dívka exotického vzhledu. Vím určitě, že jsem někdy zaslechl její jméno.. ano, měl bych si nasypat popel na hlavu a přiznat to, že stále dělá mi problém znát dobrou polovinu zdejších obyvatel..
Nicméně co mě zaujalo o něco více, než dívka sama.. bylo to co měla v ruce. Jaký výtisk si vybrala pro svojí četbu.
"Musím říci, že.. poměrně zajímavý výběr četby pro dnešní večer.." pokusil jsem se jí tedy tiše oslovit.
"Nicméně, schvaluji volbu ´odlehčené´ literatury na noc." dodal jsem k tomu s nepatrným pozvednutím pravém koutku.

Teplo

Společenská místnost

"Spasiba, Júlie," usměju se jemně na růžovlásku s nabídkou pomoci. Však v kuchyni je ještě pár věcí k odnesení, plus to, co někteří ještě dodělávají.
"Um, kak Sámir gavari - ón muže lídskyj vjéci jist, ále nět mnógo," kývnu.

"Spasiba, Mára, ja už dúmal, što éto, što tády tak krásnyvo vóni," usměju se na brunetku, a sotva s Julií naaranžujeme zbytek tácu na stolek, zajdu si pro jeden z pohárů sám a pozvednu pohár s úsměvem zpátky na Alex. Mezitím si všimnu výzdoby a výzdobujících.

"Éto překrásnyje, Láima, Óren, Sámir! Velikolepnyj!" prohlížím si nový život a třpyt, který trojice vdechla do společenky kolem, zatímco jsme se s Julií věnovali servírování.
"Véselyje i tébje, Émil," oplatím přání Emilovi i dalším, kteří do společenky přicházejí s pozdravem.
Mlčky na moment sleduji Liliana, který se odebere s knihou kamsi do rohu... než ke mně přikročí Valeria.
Stisknu ji pevně v krátkém objetí.
"Da, ty sdělala na tóm nádgernyju práci, spásiba," poděkuji s náznakem úsměvu znova. Kočičí korálky se mezi ostatními vyjímají skutečně kouzelně, ikdyž, budeme-li upřímní, to zase taková práce není, když většina z nich jsou jednoduché zlaté či bronzové kroužky v nadčasovém stylu 'co dům/ulice daly'.
"Um... Svédla bys ty njékdy pózději i... Várvaru, prósim? Ja... némam ód ni žádnyje fótky, bóhužel... ále, áspoň grúbo, kak... památku, přípominku?" požádám nejistě. Zjizvená slepá kočičí stařenka, jejíž poklidné úmrtí ve spánku mě donutilo utéct před... vším. A kterou Daniel dle jeho slov neceremoniálně hodil na hromadu věcí ke spálení... Měl jsem ji rád. Občas se mi ještě zdá, jako by vedle mě spávala na polštáři, jako dřív.

"Zkús. Mjél by něčevo snisť," vážně kývnu pak, když se Val přesune k Jamiemu, který s obvyklým výrazem hromádky neštěstí obsadil jeden z polštářů. Razova připomínka o mase je asi na místě, hmmm...
"Jéstli nébude gránule, výptam v kúchyni něčevo z mása, jéště zbývat njékolik vjéci što ódnesť."