Ani chvíle klidu

Někde ve sněhu

Eddie, James, Valerie, Mia, Matisse, Lyla, Yuriko

Je pochopitelné a přirozené, že se chce Thomas o všem kolem dozvědět víc, obzvlášť, když byl nějakou chvíli mimo. Bohužel nikdo z nás pořádně neví, co se vlastně děje.

Draga se daří úspěšně dát dohromady, než by se však jeden stihl začít radovat, projde okolím další výboj a tři členy naší skupinky opět odnáší kamsi pryč. Zdá se, že hranice mezi realitami jsou čím dál, tím víc nestabilnější.
Nedokážu si představit, jak by tohle celé postupně mohlo dopadnout. Bohužel je dost možné, že brzy skončí celá existence jako taková a nezbude… nic..
Brr.. snad k tomu nedojde.

Kdybychom náhodou neměli problémů už dost, výboj zasahuje i skálu nad námi a ta se začíná bortit. Instinktivně se stihnu změnit zpět do podoby obratnějšího hranostaje, než po mě chňapne ruka Eddie, aby mi pomohla se co nejdříve dostat z dosahu nebezpečí.
Není moc času se rozhlížet kolem, proto nezbývá, než doufat, že si zbytek poradí a dostanou se ven včas.
Přes hustý sníh a nepříjemný štiplavý vítr není vidět téměř nic, proto Eddie vytváří světelnou energetickou kouli, která snad pomůže všem se shromáždit. Jako nejlepší útočiště se nyní jeví les, kam taky míříme. Modrovláska vytváří alespoň základní ochranu před sněhem a větrem a pak klade otázky ohledně průzkumu.
Změním se opět do lidské podoby, i když to znamená, že čelit mrazu bude o něco složitější.
„Zkusím něco..“ dodám zamyšleně a kousek si poodkryji záda. Prvně se sice zachvěji zimou, ale se zatnutými zuby se pokusím chvíli vydržet a oživit Fénixe přes moje lopatky (10+2), následně se pak soustředím na to, abych ho převedl do 3D podoby (9+2). Když se zadaří, opět se rychle zachumlám do bundy.
„Zkus v okolí najít trhlinu, teplé bezpečné místo, nebo nás varuj, pokud nám bude hrozit nebezpečí..“ Řeknu ke svému výtvoru a odesílám ho na průzkum okolí. První pokusy jsou sice obtížné (1), to hlavně kvůli počasí. Podruhé se však zdá, že se kreslený bájný tvor už začíná orientovat (7).

Zahrada smrti

New Orleans

Abayomi, Emil, Kazran, Ebsalom, Alasther, Erden, Blagden, Lotti, Dragostan, + Marisol, + Kristoff, + Loki, + Lilian, + Yevgeniya, + Oren, + Johonaei, + Eliot, + Erszebet, + Naxiya, + Nikolai, Michail †, Cael †, Friedrich †, Phillip †, Tristan †, Olivia †, Scarlett †, Siegfried †, Veronika †, Rúna †, Chloé †, Sage †, Astrid †, Athena †, Lucas †, Richard †, Metatron †, Lara †, Bunmi †, Regan †, Mikkel †, Jonas †

Ještěr vypadá opravdu naštvaně. Mám trochu obavy, aby se něco nepokazilo a on z ničeho nic pak rychle vystartoval, ale zatím to vypadá, že drží pevně na místě. Prská, vydává nepěkné zvuky, které ještě umocňuje dětský vzlykot, který se ozývá z malého dítka.

Pokus na přesun. Ani jsem nevěděl, že je to možné, ale zjevně je a neděje se to poprvé. Minimálně to i vysvětluje jak se druhá skupinka dostala do pouštní hrobky. Nyní se snad místo zpět do hrobky navrátíme zpět do našeho světa, kde na nás pravděpodobně čeká nepříjemný boj.

Opět ten divný pocit, jak mě něco táhne. Pocit potřeby zvracení, který se objeví stejně rychle jako zmizí. Ztráta pevné půdy pod nohama a podivný pocit chvilkové prázdnoty, která se rozestírá všude kolem. To vše se děje během jednoho okamžiku. V tom druhém už ležím na zemi.
Není to písek, ale zničená země. Do uší mi zní zvuky boje.
Zvedám se a rozhlížím, aby jsem se ujsitil, že už jsem opravdu na správném místě. Ihned toho však lituji.

Jsem zvyklý na mrtvé. Vídat je každý den. Někdy i zničené a znetvořené, ale tohle. Tohle i mě hne žaludkem a nejen tím.
Náhlý pocit bezmoci a zoufalství, který zcela převálcuje ty zbytky optimismu, které jsem v sobě ještě stále měl, zaplavuje moje tělo, jako alkohol, když člověk sedí a kopne do sebe celou flašku a pak se rychle postaví a rozhýbe. Moje tělo je tím na místě paralyzováno a moje mysl se snaží zpracovat to co je okolo.
Tolik mrtvých. Našich i nepřátel. Jak květy vyrůstající z bojiště. Bijí do očí a přinášející mi slzy, které nemám šanci zadržet.

Pohled na zraněné mě trochu přivádí zpět.
Oni zde bojují jak jen mohou a odnáší si těžká zranění. Nemohu tu jen tak stát. Ne dokud je tu nepřítel, který ohrožuje i ten zbytek světa, který nám zůstal a životy všech, kteří ještě žijí.
Nedorazili jsme sem všichni. Vidím tu však jiné, jako třeba Orena, i když raněného. O něj a mnoho dalších jsem si celou dobu dělal velké starosti. Snažím se již nehledět na mrtvé, aby jsem měl naději, že ostatní se ještě vrátí a jsou jen v jiných realitách.
Moje mysl se opět trochu vrací do normálu a já vím, že jsem už konečně schopný jednat. Ne! Že jsem nucen jednat.

Z toho všeho však nejsem schopen slov. Proto poté co si otřu slzy z očí, ze mě vyjde pouze jen bojový výkřik spíše plný zoufalství, než odhodlání. Následovaný přeměnou a vzlétnutím do vzduchu, odkud mám lepší přehled nad vší to zkázou.

Proletím nad žabími stvořeními, která se zrovna dostala skrze blokádu a z ústy vyšlehnu proud plamene, který jich snad co nejvíce spálí. (7+2)
V případě, že na mě zaútočí, tak se snažím pomocí telekineze obrátit jejich útoky proti nim samým. (6)
Pak. Pokud vidím, že by útočili na někoho z mých spojenců, tak se je pokusím sestřelit světelným paprskem. (1)

KDO VÍ KDE

Isaac, Aurora, Ludwig, Sheena, William, Thadeus, Pepe

Stojim vedle Daniela a poslouchám co říká Nikolai. Anomálie která po sobě nechala ty trhliny? To určitě nebylo jen tak. Něco, nebo spíše někdo, za tím stojí. Nechtěl plýtvat silami v boji proti Triskelionu a tak udělal tohle. Musím říct že už mně to začíná štvát. Nejdřív útok na velitelství, musí se přestěhovat a teď tohle? S tím se musí něco dělat. Teď se však musíme dostat odtud... "Ale jo, dobrý.. Teda až do teď to bylo fajn.. Malá se má fajn, roste jako z vody. Díky". Odpovím mu s milým úsměvem a dál se snažím svojí holčičku utěšit.

Poslouchám ostatní. Padne pár slov a Abayomi se hned vrhá do akce, což se mi moc nelíbí. Člověk nestačí ani vydechnout. Ale co, dostat se odtid musíme.. Čekám až projdou tou věcí co vytvořil ostatní, když v tom.. Nenenene! Co se to zase děje?! Záblesk, bolest a.. Najednou jsme pryč. Tma, chlad, vůně krve a.. zvratky? Cítím nějaké povědomé pachy, ale jsou tu i nějaké nové. Nějaké také chybí. A chybí ještě něco.

Em.. Emily?" Mám nějak moc lehké ruce. Kde je moje holčička?! Chvíli jen tak zmateně stojim, slyším nějaké zvuky, ale nevěnuji jim pozornost. Najednou se objeví světlo a já vidím co se děje kolem. Střepy, lidi a.. A moje holčička nikde není! "Emily.. Emily, zlatíčko.. Kde jsi?" Špitnu a dívám se všude kolem. Přecházím ze strany na stranu, srdce mi buší jako zvon, začínám panikařit. Do očí se mi derou slzy. Co se tu dneska kurva děje? Kde je moje holčička?! Naštvaně bouchnu pěstí do stěny jeskyně nebo kde to jsme. Abayomi.. Tohle je jeho vina. Neměla jsem ho nechat to udělat. Moje zlatíčko.. Jestli se jí něco staneytak ho zabiju. Nakopu ho do koulí, přeměním ho v kámen a rozsekam na kusy!

Vím že kolem se něco děje, ale nezajímá mně to. Rukou sem opěrná o stěnu, druhou se držím svého náhrdelníku a snažím se uklidnit (6). Johne.. Proč se tohle děje? Mám pocit že od doby co umřel, že.. Že to nezvládám jak bych mněla. Za tohle by mně určitě nepochválil. Já to zvládnu.. Musím! Výdech, nádech.. S Emily je Daniel a Agnieszka. Dají na ni pozor. Já se odtud jen musím dostat a najít je.. Ohlédnu se a začnu zjišťovat co se děje kolem. O raněné je postaráno, ostatní se dávají do pořádku. Všimla jsem si i abnormálně velkého potkana který podvědomě spustil mou profesní zvědavost, ale to počká. "Já půjdu". Odpovím holce co se představila jako Sheena a vyjdu za ní. Pevně v rukou držím svou brokovnici a jsem odhodlaná najít východ z týhle díry. "Jinak já jsem Heather".

Užiteční idioti

Prales
Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Everett, štěně

"Ale zatraceně.... to jsem nejspíš pokonil," heknu, sotva se otřesu z přesunu. Zelená tráva, zářící slunko, vůně přírody... to není tak špatný přesun!
Ale doma 100% nejsme. To bychom nesměli působit jako DnD miniaturky zasazené na něčí skalce.

"Já vím, já vím... nevrtej do toho, co nepotřebuje spravovat," ušklíbnu se, když se přivalí na 'uvítanou' první domorodec tohohle místa, a vypadá to, že mu připomínáme spíš chutnou svačinku.
Sametka ho naštěstí poutá, a Mnohobarevná se zlobí. A pískle štěká.
"Poučení pro příště... Stejně mám pocit, že čím víc prasklin a průchodů, tím méně vyzpytatelné ty přesuny jsou."

"... v provozu?" zaujme mě vzápětí slovní obrat Mnohobarevné k Panence.

Zamyšleně pak zvednu jeden ze střepů, co se třpytí v trávě. Lepkavé jsou od schnoucí slané vody... i od krve (8).
"Odkud jste přišli?" zeptám se těch, kteří se se mnou neproběhli ze skladu do pohodlného domu.
"Já jsem Igor," představím se i neznámým - Kudrnáčovi, Střapáčovi a Panence.

Kudrnáč zrovna pomáhá Lady Amalthei. "Rád tě zase vidím," pousměju se k ní, a doufám, že ji brzo vážný mladík či kudrnáč pomohou s hojením.
Sám pomohu s dezinfekcí, krev s nečistotami nechám z jejích mnoha zranění vyplavit (6), než zastavím jejich krvácení úplně (6), ať zbytečně neztrácí důležitou tekutinu, než ti, co jsou toho schopní, dokončí nápravu.

Zmrtvýchvstání

Jeskyně
Isaac, Aurora, Ludwig, Heather, William, Thadeus, Pepe

Jak se můj život obrátil naruby během jednoho momentu... Jak se to říká, zvědavost zabila kočku?
No... mě sice sáhnout na podivný tančící drobný výboj nezabilo, ale s řádnou dávkou bolesti přesunulo do krajiny naprosto neznámé.
Teda... to není tak úplně pravda. Když ze sebe jeden setřásl šok, mohl si všimnout některých podobností s městem, které jsem opustila, s 'městem' ve kterém se nacházím.
Další šok přišel vzápětí.
"Ty máš být Zdivočelý... a ty mrtvý," konsternovaně oslovím Blagdena a Erdena, které zahlédnu uprostřed tohohle shitfestu v ruinách bývalé jižanské pýchy.
Říká taky jedna mrtvá... odpověděl dredáč naprosto lakonicky.

Musela jsem se štípnout, když mě Blagden zasvětil do toho, co se to krucinál děje.
...
Ale jak se vrátím zpátky?
A půjde to vůbec?
Pokrčení rameny je odpověď, kterou jsem fakt nechtěla.

A další prásknutí blesku a bolest jsem taky nechtěla.
Ale na to velký univers sere.

Ani příšeří uzpůsobený zrak neprohlédne hlubokou tmu kolem, vlhkost, zima... zachvěju se. Byla jsem oblečená dost nalehko.
Teprve když někdo vytvoří světlo, rozhlédnu se, jakmile rozmrkám tu náhlou změnu světelných podmínek.
Tváře lehce povědomé... ale vážně jen lehce. Pozvraceného hocha neznám, krysu taky ne, dračí holku taky ne, zrzka... Heather? Světlonoš... William? Blonďák... je mi povědomý, ale jméno nevykouzlím. A Thadea znám.
"Půjdu," kývnu na žádost průzkumu. "Jde ještě někdo se mnou?" ohlédnu se kolem.

"Jinak, jsem Sheena," představím se radši, radši bych se vyhnula přezdívkám, nebo problémům. Vypadám jinak než dřív, a dost možná jinak než Sheena z tohohle světa. Vydám se tiše do přilehlých chodbiček, i když se pohybuji elegantně, kulhání se stále lehce projevuje.
Světlo nepotřebuju. Oči dokážou pracovat s tím světlem, co se odráží z hlavní síně.
Primárně se dívám po cestě pryč (4), a dávám pozor, jestli někde není nebezpečí (8), o kterém by měli vědět ostatní.

Svět se rozpadá

Sníh
James, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Yuriko

V zimě kolem a v zimě uvnitř hřeje mě bráškova přítomnost... a i kožešina kolem. Tiše začnu příst, jak je tomu moje podoba uvyklá.
Narozdíl od Jamieho, zesláblého, poklimbávajícího, poslouchám pozorně vše kolem. Ačkoliv čumáček zabořený mám do psí srsti a oči zavřené, z hlasů skládám, co se děje.

Přichází dva nové hlasy. Jeden neznámý, zmatený, cizí, ale docela milý. Druhý známý, klidný, jemný, ale jistý. Yuriko?
Nováček se představuje jako Thomas, poté, co Eddie představí naši malou skupinku, a debata sklouzne směrem trhlin.
Kdybych to měla shrnout já - víme, že nic nevíme.

Debatu o tom, s čím se nic nedá udělat, vystřídá debata o tom, s čím se něco udělat dá, a Thomas s holkama jdou spravovat rozbitého Draga. To je dobře...
Drag je fajn chlap. Pořád si pamatuju, jak mě učil jezdit na motorce...
PRÁSK. Škubne to mnou celou, a já se zavrtám víc do psí srsti, ale... ježí se mi hřbítek.
Něco je moc, moc špatně.
Náhle mě i bráchu grapne Mia, drápy zaryju do kombinézy na její paži, s očima široce rozevřenýma sleduji úprk z jeskyně, která se brzy poroučí...
Srdce mi bije až v krku, ale jsem ráda, že Mia vzala i Jamieho. Otočím hlavu, s tlamkou stísněně pootevřenou sleduji, jestli se dostali ven všichni.

Z útočiště do útočiště

Sníh
James, Valeria, Mia, Oscar, Matisse, Yuriko, Lyla

Podoba jelena mi povědomá není, na tom však nezáleží. Hlavní je, že je Thomas zpět mezi vědomými, ne bestie zavřená za očarovaným sklem.
Jakkoliv chápu princip za vězněním Zdivočelých, vystavit je co největšímu klidu a minimu vznětlivých situací, já bych nejspíš v cele šílela ještě více...
"Nejsi otravný... jen ani my zatím moc netušíme, co se vlastně děje a proč to vůbec začalo," pousměju se na něj s jeho omluvami.
Přála bych si vědět víc... ale když všechno, co víme, shrnul Oscar, je dost bolestně zjevné, že nevíme prakticky nic.

"Jasně," kývnu pak na nabídku pomoci.
Nováček ukazuje schopnost, která se teď dobře hodí, zaceluje pukliny a praskliny na Dragově kamenné formě, zatímco Yuriko a Mia pomáhají přidržovat. Já se taky snažím, alespoň trochu, ale takovou sílu nemám...
Připadám si zde maloučko zbytečně.
Maličko. Stejně tak jsem docela ráda, že nemusím vydávat energii navíc. Dragostan se probírá k životu, než však stihne přeměnit se do lidské podoby...
Prásk.

Vyjeknu, když na moment nevidím nic než zářivé světlo blesku, ale... zůstávám na místě, boříc se do sněhu před jeskyní.
"Drag je pryč... Thomas taky. I Mikkel," zavolám k ostatním v jeskyni.
A ještě něco je v loji...
Praskliny se rozbíhají po kameni se zlověstným praskáním a chvěním.
Musíme pryč!
Miino zavolání urgenci situace zpečetí a mě probere z nedůvěřivého civění na cesty prasklin. Tmavovláska bere psa a kotě, já chňapnu svoje věci, hranostaje a několik kožešin, a snažím se při tom nezavazet ostatním křídly.

"Potřebujeme dál!" vykřiknu na Miu, která se zastavuje po pár metrech, "nevíme, jestli se skála bude bortit do sebe, nebo se sesune dopředu! Pomozte všichni pomalejším!"
Les je dobrá upomínka, roztáhnu křídla a vyrazím tím směrem kupředu a vzhůru, usilovně bojuji proti vločkami protkaném větru, pokouším se jeho sílu využít ke své rychlosti (9) a docela mi to i daří.
Vytvářím si nad hlavou jasně zářící kouli modré energie (6+2), aby mě v mizerných podmínkách viditelnosti ostatní neztratili.

Sotva se dostáváme do lesa, měním dvě z kožešin na pláty kůže (10+2), a upevním je mezi stromy tak, aby tvořily improvizovaný stan, a chránily před větrem a sněhem.
"Myslíte, že někdy přestane sněžit? Nebo budeme muset jít na průzkum v tomhle?" prohodím poměrně rezignovaně a unaveně k ostatním, sotva mě a Oscara dojdou/doletí.

Pomocná ruka
Město
Diyar, Alexandra, Naira, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, kocour

Dostali jste se... z jedné šlamastiky do druhé.
Sice jsem oceňoval to, že jsme byly z přímého slunka pláže v lepším stínu, sic chtělo by to deštník ale na to v tuhle chvíli nebylo pomyšlení, když cítil jsem, že ulevilo se mého tělu celkově. Pokud jsem tedy nepočítali následky z našeho přesunu a mého.. mého upsání vlastního těla a duše. A nakonec všeho, cenil jsem si toho, že jsme se dostali z dosahu toho ještěra..

Přesun zamíchal naším počtem, stejně jako účastníky tohohle divokého ródea, stejně tak i stavem některých. Sice.. moje rameno bolelo jako čert, ale zbytek těla byl stále funkčním a též i.. oblečeným. Nohy mě tak nějak unesli, za což jsem byl vděčným.. rameno se dá do pořádku později, cokoliv je uvnitř, vytáhne se ven a potom někým kdo ovládá léčení vyřeší se zbytek.. nebo potom tichým sezením ve stínu a temnotě.. možná ještě s kapkou či dvěmi.. třemi kapkami čerstvé krve.. možná více než-li jen kapkami.. hlt či dva...
Ne, soustřeď se..! Na tohle bys vážně neměl myslet..
Trochu jsem zavrtěl hlavou, v jisté snaze tyhle věci z ní dostat. Částečně sledoval se, jak se ostat ní pokoušeli dát dokupy.. či se pomoci vzájemně.. nejsem z těch, kteří by oplývali silou, zejména nyní s jednou funkční rukou.. a schopnosti, popravdě obával jsem se nyní použít. Možná jsem s tím ještěrem měl jenom štěstí.. každopádně jsem jej nechtěl více pokoušet, než-li to bude nezbytně nutné.

Podnikl jsem tedy několik kroků k ležící dívce, která se ještě nestihla probudit.
"Alex... Alex, jsi stále s námi..?" optal jsem se s kapkou obav v hlase a položil jsem jí druhou pohybu schopnou ruku na rameno a trochu s ní i zatřásl, abych jí tak zkusil probudit.

Jako sardinky ve sklenici

Někde v moři -> Betonová džungle

Razvan, Isaac, Laima, Naira, Oren, Roman, Tenshi, Evelyn, Lakshmi ,Richard †

-->

Tenshi, Roman, Lakshmi, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily

Na Romanovo poděkování, že jsem ho zbavila nehezké ozdoby na noze jen kývnu hlavou a pokusím se o úsměv. Začínám na sobě cítit únavu z neustálého šlapání vody a pokusů o boj s malými nepřáteli…

Zdá se, že nakonec jsme nalezeni a shromážděni opravdu všichni a Razvan nás uzavírá do velké sklenice, která s námi pomalu klesá ke dnu. Isaac mi ke svému stavu nic neříká, vlastně sotva dýchá. Ráda bych mu nějak pomohla, ale nemám ponětí jak.

Měnící se tlak s hloubkou není příjemný.. o to asi horší je to pro Isaaca, který nejbližší okolí brzy zalévá zvratky. Snažím se tvářit, jakože se nic neděje, že ten odporný puch necítím a že od toho nejsem celá.. stejně s tím nic teď nenadělám, dokud se nedostaneme ven ze sklenice.

Znovu ten trhající pocit, tentokrát silnější, než dřív… ale doma rozhodně nejsme. Opatrně se vyhrabávám ze střepů, které zbyli po kapsli, abych ze sebe co nejrychleji sundala poblitou kombinézu….
Co bych teď dala za tu vodu… snad alespoň těch pár kapek z nebe pomůže.
Krom prostředí se změnilo ale i osazenstvo.. zatím co zůstává Lakshmi, Roman a vystrašený neznámý, zmizel Raz, Oren, Isaac a i zbytek.
Za to tu vidím další tváře Triskelionu.
Co se to děje?..
Najednou zaslechnu i dětský pláč, který přitahuje pozornost hromady nemrtvých kolem nás. Tenhle svět.. je mnohem déle v háji, než ten náš. První instinktivně vykročím k malé/mu, toho se ale ujímá Lakshmi a určitě lépe, než bych to zvládla já. Roman v podobě vyráží do boje, tříhlavé stvoření prchá.
„Ty srabe!“ uteče mi jeho směrem.
Myslí si, že sám na tom bude líp? To si fakt věří.

Pustila bych se sama do boje, když v tu chvíli mě překvapí ohnivý kruh, který nás ohraničí.
„Co to..?“ pohled mi přejede na strůjkyni tohohle nápadu. Jasně, mě to může být jedno, ale co zbytek?.. jestli byla nějaká úniková cesta, právě jim jí zazdila…

Vyslyším prosbu Laki a pokusím se vytvořit průchod pro ni a malou/ého v ohni kolem nás. (7+2-2)… moment, je to malá Emily od Heather?..
No, tak či tak, určitě jí tu nenecháme. Zavřít díru už se mi ale nedaří (5+2-2,4+2-2). Možná je to tak dobře, alespoň budou mít ostatní kudy odejít.

Někdo se pouští do boje, někdo léčí. Rozhlédnu se po zbytku, zda ještě někdo nepotřebuje pomoci.
Nenechávejte mě tady
Zaslechnu drobný hlásek a otočím se na očividně zesláblou Agnieszku. Její pokusy vstát nejsou úspěšné a zdá se, že není schopná se odsud dostat sama.
„Nenecháme, neboj se..“ odpovím jí klidným hlasem, zatím co se jí pokusím pomoci na nohy. (1-2) Prvně si ale rozbíjím hubu sama ještě dřív, než pořádně zaberu.
„Promiň, promiň.. to nebylo schválně..“ řeknu jí provinile a podruhé se už vynasnažím lépe. (8-2) Jednu její ruku si propletu za krkem, kolem ramen, na druhé straně jí držím za zápěstí, druhou rukou jí podepřu záda. Pokud to půjde, pokusím se s ní takto následovat Lakshmi s malou a společně s nimi najít úkryt.

Bolest, krev, prales a velký hmyz

Domek se zahradou -> Gigantický prales

Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir

-->

Elaina, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Everett, Igor, štěně

O pivu se sice mluvilo, nakonec ho ale zastoupila čokoláda, která bohužel po chvíli zmizela stejně rychle, jako se objevila.

„Jo, přesně tak, jako v hororech… Teda, můžu svojí přeměnu ovládat, ale jak přijde úplněk, je lepší mě někam zavřít… Stříbru nefandím rozhodně, tedy pokud bych nejela v sebepoškozování… Jediné, co ve filmech nikdy neuvidíš, je moje dokonale chemická duhová barva, kterou jsem si nedopatřením zařídila sama v dětství… tedy já a nádrž na zbytky chemických sajrajtů…“ Odpovím Samirovi na spekulace o mém druhu a původu a s pousmátím pokrčím rameny.
Dále mi pak objasňuje, jak to u nich vlastně funguje po vymření civilizace. Zdá se, že normální lidi neměli moc šanci, nebo o nich alespoň nikdo neví. Elie dodává, že Řád je jedna z pomatených skupin.
Že by to byli ti záporáci?...
„Dobře… a většina zdejších patří k… Triskelionu? Možná budu trochu rejpavá, ale… jak poznáte, která skupina je ta superhero a která padouši?“ Optám se ještě dodatečně.

Samir poté pokračuje za uprchlou rudovláskou ven, Igor tvoří průchod a zkoumá, zda je oboustranný a já se přidávám na pomoc do koupelny se zraněnou Yev. Na moment jí podepírám i sama, když Mara spěchá pro svůj bágl s věcmi.
Černovláska si bohužel luxusu opláchnout se příliš neužije.. Zdá se, že ať už průchod z jednoho světa do druhého vytvoří kdokoliv nebo cokoliv, nikdy nebude stabilní a tak se po jednom dalším blik a prásk ocitávám opět v temnotě, trhaná na dvě poloviny a zase lepená zpátky. Nevím, jestli je to jen můj pocit, nebo jestli je ta věc stále nestabilnější, ale při každé další cestě mi přijde, že je to horší a horší…

Na místě mám co dělat, abych udržela nakradené dobroty v žaludku. Rozhodně jsem už vystřízlivělá a už mám zase kurva ten debilní pocit, že mi něco chybí… a taky že jo…
Ruka, kterou jsem podepírala léčitelku je mnohem kratší, krvácí jako kráva a doprdele fakt bolí…. Vydám ze sebe chraplavý výkřik a zatnu pěst, která mi ještě zbyla…
„To snad není pravda… ta věc mě nenávidí!!!“ Ukážu směrem, odkud si myslím, že mě to sem zase vyhodilo jak odpadky u silnice…
Zpátky určitě nejsme, ale osazenstvo se opět mění.
Luno!
Zazní mi do uší známý hlas a já dokonce upustím i drobné pousmátí, když vidím tvář Violet, zase fungující a v celku. „Vi! Ty jsi zase v provozu?.. paráda..“
Bohužel víc radovat se už nesvedu. Bolest z chybějící končetiny mi křiví obličej, ztráta krve opět bere energii, kterou se mi povedlo v domku nashromáždit a hlava se točí jako řetízkáč. Naštěstí Violet zasahuje a dokonce nabízí něco proti bolesti.
„Vidíš mi až do hlavy, holka..“ zavtipkuji, i když do smíchu mi moc není…

Zkoumám lidi kolem sebe, zda je tu ještě někdo jiný, koho znám. Elaina a Igor přišli ze stejného místa, jako já.. počkat.. Everett? Je to fakt on?
„Jak.. jak ty ses sem dostal?“ vyhrknu překvapeně…
Že by náš svět byl taky tak v prdeli, jako ten jejich?
Další mě zaujme povědomý štěkot, ohlašující příchod obřího mravence..
„Doprd.. co to je!! Nech to bejt Kulíšku! Pojď sem..“ zavolám na štěně, které se ze všech sil snaží naší skupinku bránit.