Bolest, jen bolest

Město
Diyar, Alexandra, Callum, Naira, Santiago, Hei-Ran, Brannen, kocour

Všichni se přitulí jak kuřátka ke kvočně, mně na krku visí kobyla... je vykulená, jako by snad ani plavat neuměla.
Nebo že by...? Moment... přimhouřím oči.
"Kdo tu není, ať se přihlásí," ušklíbnu se. Pak už se sklo uzavře do jednolitého kvádru a je to natěsno... a taky docela chuťovka.
"Ty blbe, cos to...??" zanadávám poměrně ještě slušně, když Isaacovy zvratky přistanou i na mně.

Ale to lepší má teprve přijít... extrémně nepříjemný přesun... a pád. A twle... takhle blbě už mi dlouho nebylo.
Skoro mám pocit, že snad musím každý moment zařvat... tisknu nahé půlky do studenýho bahna, do mého rozkousaného těla datluje studený déšť, dost děsně mě bolí hlava a noha... ztěžka nakloním třeštící hlavu, ať se krev nesbírá v nose a může volně odtékat.
Někdo na mě sahá... ale krucinál, mně je příliš blbě na to, cokoliv řešit.

Slyším hlasy, poznávám jen některé. Mám blbý pocit, že doma nejsme... to by všichni neřešili, kam se schovat.
A v tom...
"O KURVAAAA!!!" zaryčím, když někdo dělá něco s mou nohou. Rozlepím oči a malátně zvednu hlavu, zaostřím na drobnou asiatku s omluvným výrazem.
Co to zase kurva je... proč jsem tady? A kde je Lea, Lakshmi, a ostatní z moře?
Naira je tady, to je pravda... ale zrovna tu jsem nemyslel, ta je použitelná stejně jako toaleťák z kopřiv.

Zaskučím nahlas znova, když se rána ve stehně začne konečně zatahovat... skleněný střep, aha. To... něco vysvětluje. Holka drmolí něco v nějaké asijské hatmatilce, a odpadává.
"Vítej v klubu, kotě," ušklíbnu se nakřivo. Vyždímaná léčitelka, slepá teenka, jednonohá arabka, mrňavá wrestlerka, líný mexikánec, šedovlasý půlrobot, uřvaná tlustá kočka... Ještě že je tady ten Call, aspoň někdo relativně normální a schopný.
Ale krucinál... nechám spadnout hlavu zpátky do bláta a zasyknu.

"A kdyby toho nebylo málo, ještě čumilové," ušklíbnu se znova, a nebýt to moc úsilí, odplivnu si. Očí na sobě cítím víc, než by mi bylo milo, ačkoliv je to poměrně vzácný stav.
Ok... spakovat se někam je mimořádně dobrý nápad.
Přetočím se na bok, pak na břicho, zapřu se rukama... Všechno je to k zblití. Hlava přímo pulzuje bolestí, z nosu pořád crčí, stejně jako z ranek po těle...
Tentokrát se na proměnu musím hodně soustřeďovat, abych něco neposral a aby se to vůbec povedlo (9).

Jako kůň jsem pořád zablácený, zeblitý, zakrvácený a rozbolavělý, ale už aspoň neměsícuju svoje nové parťáky v mizérii.
Odpadlou holku nechám na někom, kdo ji dokáže zvednout, aniž by si musela pomáhat sama, sám krok co krok zamířím k jednonožce.
Předníma poklesnu v kolenou, aby se mohla vyšplhat na hřbet, než se namáhavě zvednu, a kýchnutím kolem sebe rozprsknu kapky krve z nozder.
Na vztek... mi chybí energie.

A jo, za normálních okolností bych unesl dva, možná tři. Ale kurva, mějte teď trochu ohledy...
Ať už Diyar přijme, nebo ne, pomalu se vydám směrem, kterým ukážou bystřejší a šťastlivější členové našeho minicirkusu.

Pokušení

Jeskyně
Isaac, Aurora, Ludwig, Heather, William, Sheena, Pepe

Před očima černorudé kruhy, v hrdle bodavě, drsně sucho, tlak dásní na špičáky, motající se hlava, ostří se stahujícím se žaludku...
Měl jsem smrt na dosah.
Nebo... alespoň to, co můj druh má smrti nejblíž.

Když jsem zahlédl pohyb, zbystřil jsem a vrhl se za ním. Králičí ocásek se přede mnou bělavě blýskal, a já po něm natahoval drápy, bylo mi jedno, že nejspíš vypadám jako zoufalý vzteklý čokl, v tom drobném chlupatém tělíčku pulzovala živá krev a já ji chtěl.
CHTĚL.
POTŘEBOVAL.
Prahl jsem jako pustina, vzhlížející s nadějí k mračnům sbírající se k monzumovým deštům. Když chlupáč zmizel v divné průrvě, nezastavil jsem se ani na moment, na setinu vteřiny k úvaze, jestli to je moudrý nápad.
Ne... hlad mě ovládl úplně.
A pak se do mého tělo zakousla úplně jiná bolest než ta ze strádání. Trh nahoru, trh dolů, tlak... a pak svoboda.

A další, hutný pach krve, o bože... bože. Jen silou vůle jsem se zarazil, abych si do úst nenacpal hrst hlíny, která byla krví nasáklá.
Pomohl mi v tom šok... kus ode mě stál muž, který byl v mém světě mrtvý. Tady však žil... a něčím byl jiný, něčím mně samotnému podobný...
Dotkl se mě v myšlenkách. Doplnil obrázek o situaci... ani můj hlad mu neunikl. Rozřízl vlastní zápěstí, podělil se o porci vlastního životodárného šarlatu.
Každý moment, každý doušek... zarýval jsem do Alastherova zápěstí vlastní nehty, bezděky, jako by hrůza, že to je jen sen, klam či zrada převládala bez ohledu na logické úvahy.
Po chvíli se vymanil a odtáhl. Těch pár doušků nebylo dost, aby plně zarovnalo týdny hladovění, ale vrátilo mi porci příčetnosti.
A taky stud nad vlastním chováním.

I tady se bojuje o existenci. A já hoduji na jednom z mála léčitelů, které mají... pomoct je samozřejmost. Však je zde mnoho 'známých' tváří, které pomoc potřebují.
I přidal jsem se k léčení...
Dlouho mě však tenhle svět pomáhat nenechal. Náhle další bolest, a naprostá změna ovzduší.

Vlhko... zima. Hutný pach... zvratky. Krev. Oh... krev.
Ztěžka polknu. Byl jsem léčitel.
Nesmím na to zapomenout.
Nesmím se nechat strhnout. Špičáky mi přímo trnou a hruď se svírá, nemůžu...
Kdesi cosi píská, kdesi kdosi nadále dáví.
Plavovlásek, jehož krev voní neméně lákavě, vytváří světelný zdroj, který odhalí nehostinnou jeskyni a neutěšený stav, ve kterém je většina přítomných.
"Zkusím to," zachrčím s pokusem přimět hlasivky znít opět jako lidský hlas, odpovídaje tak na jeho výzvu, ať tmavovláskovi zalehlému mimořádně vyžraným potkanem, někdo pomůže.

Přesunu se k němu, a ačkoliv stále bojuji s touhou zaseknout špičáky a odpomoct mu od zbytků krve, dokud je ještě teplá... přikleknu. Oči se mi občas zalesknou rudě, když se v nich světlo odrazí pod určitým úhlem, ale mladík naštěstí vypadá tak zdrceně vlastním osudem, že by si nemusel všimnout.
Opatrně povytahuji střepy z jeho dlaní a na moment neodolám (3), abych jeden z nich nenápadně neolízl, opanuji se však vzápětí (6).
Dlaně osvobozené od střípků vezmu do svých, a soustředím se na jejich zacelení (8+2).
"S dávením ti nepomůžu... to bude muset přejít samo," zachraptím tiše.

"Chceš se zkusit napít...? Čisté vody."

Zoufalství

Beton
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Josefine, Emily

Abayomi vyhověl mé prosbě a pokusil se vytvořit průchod... s prvním dotekem práskne další výboj, a já zaječím bolestí, která se prožene celým mým tělem a spaluje každý kousíček do posledního...

Návrat do pevné formy téměř ani nezaregistruju, teprve úder mě uvědomí, že už nejsem spektra. Všechna nervová spojení která signalizují bolest v mém těle vřískají ostrou bodavou bolestí. S každým pokusem o pohyb zanaříkám, existovat je zoufalé utrpení...
Ani vstát se mi nepodaří (2-2).
Nos mi plní vydatný pach rozkladu. A krve. A zvratků. Co se... kde jsme?
Někde poblíž pláče Emily... proč ji Heather neutěší?
Všichni v pořádku?
Vydám tichý neartikulovaný zvuk, znějící spíš jako vzlyk.

Zachytím zvuk kopyt na betonu, Mařin hlas někoho varuje, že to nebude příjemné. Zahučení vytvářeného ohně, kým? Hlas Lakshmi... Skřípání skla po betonu... Zlostný hlas Josefine.
Pokus nahlédnout skrze něčí pohled, co se to vlastně děje, je marný (1+3-2), stejně jako poskládat z myšlenek okolních přehlednější obrázek situace (1+3-2).

"Nenechávejte mě tady," vydám ze sebe slabým lámaným hlasem prosbu, ale tělo ochromené bolestí ani teď nepoddává se mému přání zvednout se (2-2).

Přesun

dům → podivné město

Santiago, Alexandra, Callum, Naira, Razvan, Hei-Ran, Brannen, kocour

Rozhovor se točil pro mé uši příliš rychle. I když jídlo mělo na mě dobré účinky a má bystrost se opět lepšila, stále jsem cítila únavu ze zranění. Tím hlavním problémem ale bylo, že lidé okolo mě mluvili velmi rychle a používali spoustu zvláštních výrazů.
Neušlo mi ale, že tmavovlasý vytvořil jakési dveře. Další průchod? Naprázdno jsem polkla. Nedalo se říci, že předchozí byl o tolik lepší. Opravdu je dobré něco takového vyhledávat a riskovat? Jakou šanci máme, že se vrátíme tam, odkud jsme přišli?

“Ty, počkat!” zkusím ještě tmavovláska zastavit, ale bylo pozdě. Všechno se semlelo a měla jsem mnohem horší pocit, než když jsem takto cestovala poprvé. Na chvíli jsem měla dojem, že už se ani dohromady znovu nedám, že mé tělo je ztraceno a má mysl bude navěky bloudit v jakémsi “nesvětě”.
Jenže změna přišla rychleji, než bych čekala.

Spadla jsem do bláta, ruka s jídlem se mi rozmázla o tvář. Pomalu jsem se začala zvedat na lokty a udiveně sledovala, že tentokrát mi nic nechybí.
Jenže ostatní okolo mě neměli takové štěstí. Cítila jsem krev a zvratky. A toho kocoura? Překvapeně jsem na něj zírala.
Kdosi kolem nás zrovna procházel. Ostražitě jsem si ho prohlížela, ale dotyčný nic nepodnikl, hleděl si svého a odcházel rychle pryč.

Někteří z našich vstali a nejspíš se chtěli vydat pryč. Nebylo by lepší počkat na zbytek? Nerozdělovat se? Něco podobného navrhla i Asiatka, kterou matně poznávám.
Sama jsem se pokusila zvednout i s tím, že z jedné nohy mám jen pahýl od kotníku, a naštěstí vojenská fyzička zabrala a já se kymácivě ocitla na… Jedné noze. (10)
Vyhledala jsem pohledem Alex, zda bude ochotná mi zase poskytnout oporu. Nahlas jsem ale poprosit neuměla. Zatím jsem s povážlivým kymácením držela rovnováhu v kluzkém blátě a chvěla se napětím svalů, které už měly dost. (8)
I tak jsem myslela na jediné. Potřebujeme nějaký úkryt. Puška bohužel zůstala ztracena a hned jsem se cítila poloviční. Zatím jsem alespoň napínala smysly, abych ucítila místo, které by bylo suché a volně přístupné. (6+3)

A zase do sněhu

bílá tma

James, Valeria, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla, Yuriko

Eddie zdárně obstarávala rozhovor, za což jsem byla ráda. Ze mě by nováček mezi námi těžko něco dostal. Jen jsem s koleny pod bradou mžourala do plamenů a poslouchala ostatní. Když se Eddie ale rozhodla pomoci Dragostanovi, bez váhání jsem shodila ze sebe hřejivou kožešinu a vydala se pomoct.
Nakonec díky Thomasovi bylo řešení jednodušší, než bychom mohli doufat. Stačilo jen přidržet jednotlivé části chrliče a během chvilky bylo vše hotovo.
Paráda, užitečná schopnost!
A jen chvíli na to se Drag proměnil a podle všeho se zdál v pořádku. Na rtech mi zahrál velmi krátký úsměv, než jsem se stáhla zpět ke své kožešině.

Ještě jsem se ani do ní nezabalila a najednou rána. Silně povědomá. Instinktivně jsem se přikrčila a čekala zvláštní pocit bolesti, jenže se nic nedostavilo. Zamžikala jsem jsem do prachu, který se v jeskyni začal vířit.
Kde je Drag? Kdo chybí dál?
Vytřeštila jsem oči, ale pak mi došlo, co dál nehraje.

“Musíme pryč!” zavelela jsem křikem ihned. Zavalená jsem rozhodně skončit nechtěla a jeskyně nejspíš nehodlala čekat, až se vyprovodíme. Kožešinu jsem nechala na zemi a využila svou sílu na to, abych popadla psa a kočku lehké jako pírko a vyklopýtala s nimi ven. Zastavila jsem se až po pár metrech. Zima se do mě zakousla se vší vervou.
Rychle jsem se ohlédla, abych zjistila, kdo se dostal ven z jeskyně.
Doufám, že všichni. Ale kdo chybí? Koho to ještě odneslo?

“Kam teď?” tiše jsem promluvila, jakmile jsme byli pohromadě, a dál si k hrudi tiskla Lylu a Jamese v jejich zvířecích podobách, pokud se snad neproměnili. Lyla se nemusela cítit příliš nepohodlně, ale James byl trochu na mé krátké ruce velký.
“Do lesa?” kývla jsem směrem ke stromům, jejichž polohu jsem si spíš pamatovala, než bych ji ve sněhové bouři viděla. Ale mohlo by tam být o fous klidněji a méně sněhu. Už chci jít fakt dál a ne tu trčet na místě.

A zase jinde...

Prales Elaina, Luna, Laima, Daniel, Violet, Everett, Igor, štěně

Snažím se vstřebat vysvětlení od Oscara a Eddie. Trhliny v realitě, další světy... Nejistý návrat zpátky... Znělo to šíleně, to ano ale tak nějak už si na šílenosti zvykám. Každopádně je poměrně mrzuté, že návrat domů není jistý... Nerad bych zůstal uvězněný v tohle mrazu... Ale alespoň jsem tady s hodnými lidmi, zdá se...
Jsem rád, že moje pomoc se nemine účinkem a s pomocí děvčat dostává chrlič svůj původní lesk. Avšak dříve, než se stihnu zaradovat z mého úspěchu ucítím prudkou bolest, vše zmizí a já se objevím posléze na úplně jiném místě...

Ležím na zemi, vnímám na těle hřejivý dotek slunce a dívám se vzhůru do korun stromů. Cítím se mizerně... Jako bych pořád ještě byl mimo... Jako bych pořád ještě mohl jen sledovat, co se okolo děje a nemohl nijak zasáhnout... Bylo by mi lépe kdybych pořád byl zdivočelý... Nebo kdyby mě namísto odchytu a pomoci prostě ušetřili toho všeho... Zůstávám ležet v trávě a snažím se vypořádat s menší depresí. Alespoň nejsme už v tom mrazu... Zvednu hlavu a podívám se okolo... Ale... Nevidím nikoho z těch, které jsem potkal. Namísto nich vidím, kolem, sebe, opět, úplně, cizí, tváře... Oh a štěně...

Pomalu vstávám s těžkopádným ztrápeným vydechnutím, jako když vstává senior... Idylku krásné přírody ale přeruší gigantický mravenec a já nevěřícně zírám na tu potvoru, kterou někdo pohotově svauje kytkama nebo čím....
Co bych proti ni asi zmohl? urval ji nohu? změnil se na jelena a narazil do něj parohy? Při téhle velikosti bude mít ten krunýř zatraceně tvrdý... A taky hrozí že by mi těmi klepety ukousl hlavu...
Rozhodnu se tedy pomoct raněným. O chuděru, která přišla o ruku, a nechci si domýšlet jak to bolí, se už někdo stará a tak se rozhodnu pokusit se pomoct druhé raněné slečně. Upřímně doufám, že dokáže ta holka s tou rukou něco udělat, protože kdyby moje schopnost vyšla jen z půlky, bylo by to zatraceně nepříjemné... Přikročím tedy ke druhé slečně a dřepnu si k ní "Dovolíte?" Zeptám se a usměju se. "Trochu to zabolí ale musí to ven" Řeknu omluvným hlasem a vytáhnu střep z jejího lýtka a pohodím ho na stranu. Hned pokládám ruku na její koleno a zavřu oči. Nejdříve přenáším poškození z jejího těla (5+1) a když už to vypadá, že nesvedu ani tohle, tak se zadaří a já se hned soustředím na druhou část a snažím se přesunout její rány na nejbližší kámen, keř, strom nebo rostlinu... Cokoliv, co je na dosah druhé ruky. (7+1) Samozřejmě v první řadě ta díra v noze a potom se snažím její tělo zbavit i všech drobnějších ranek, které po těle má.

Budiž světlo

ostrov → jeskyně

Issac, Aurora, Ludwig, Heather, Sheena, Thadeus, Pepe

Varan stojí kus od nás, ani se nehne, což je docela fajn, ale i tak nepolevuju, neuhýbám pohledem. Cukání jeho jazyka a ocasu dává jasně najevo, že happy jak dva grepy fakt není.
Neboj, kámo, my tady taky moc být nechceme. Jen co se nám to podaří, tak odsud s největší radostí zmizíme.
A jak to tak vypadá, Abayomi hlásí nějaký úspěch.
"Já jsem pro, pojďme odsud," souhlasím, abych konečně přerušil oční kontakt.
Otevřít další dveře je jako hodit si kostkou, kde skončíme, ale třeba tentokrát to bude už definitivně zpátky. Akorát nebýt moc naivní, to se taky nevyplácí.

Zavřu oči, snažím se zklidnit dech, abych se připravil na další ne úplně příjemný přesun, na který se úplně tak připravit nedá. Navíc tentokrát se ta bolest zdá mnohem intenzivnější a rozhodně nechce přestat. Levé rameno mám jako v ohni, pád na vlnou tvrdou zem není nijak příjemný, vzduch se tady hrozně špatně dýcha, navíc je naplněn zápachem zvratků, kdy má člověk pocit, že sám vyhodí obsah svého žaludku, kdyby v něm něco měl. Nebo aspoň žaludeční šťávy.
Navíc je tady neskutečná tma. A to není dobrý. Nevidím na ostatní, nevidím pořádně kolem sebe – překvapení z temnoty fakt nechcete. Navíc by to chtělo omrknout tu ruku.
Tak jo, jdeme trochu rozsvítít.

Pravda, že jsem to budu používat úplně poprvé, je to nové, ale jde se na to. Hlasitě syknu, přičemž si silně skousnu, když mě bolestivě zatahá v rameni, a já nedokážu lautr vůbec nic (1+1). Polozhroucený, čelem stále opřený o chladivý kámen čekám, až se mi trochu uleví, ale zbytečně tady ztrácím čas. Možná to mě trochu nakopne, abych na potřebnou chvíli dostatečně odignoroval bolest, která mě omezuje v soustředění (8+1).

Jeskyni osvítí světlo a já se můžu konečně rozhlédnout kolem sebe. Z mých ostatních společníků na pláži je tady pouze ta zrzka, ale nikde tady nevidím tu malou holku, co byla s ní. Moc se ale rozhlížet po okolí nemůžu. Má ruka vypadá hodně ošklivě, do dalšího pohybu s ní se teď fakt pouštět nebudu.

Tak hrozně moc bych chtěl pomoci tomu zvracejícímu klučinovi, ale jak by řekl letecký personál, první pomozte sami sobě, než začnete pomáhat jiným.
A co ten potkan na jeho obličeji? Snad jej tu nezačne ohyzávat.
"Pomůže mu někdo prosím? A jestli byste mohl někdo taky kouknout kolem? Nevím, jak vy, ale já další nepříjemná překvapení bych nerad. Fakt budu vděčný."
Nejsem sice Dan a do nějaké velitelské pozice mám sakra daleko, vlastně ani nevím, co kdo pořádně umí, ale snad to půjde.

Sám se začnu soustředit na svou ruku, prsty pravé ruky se třesou (4+1), ale nakonec se mi povede ránu zcelit, co to jen na tyhle podmínky jde (8+1). Čelo zbrocené potem z neuvěřitelné bolesti, rozhlížím se kolem, jak je kdo na tom.

Di meynst es erenst?

Beton
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Agnieszka, Emily

Na moment se ztratím ve zvuku vody bubnující na stěny sprchového boxu, v horké vodě a páře, splachuji ze sebe prach a krev a neváhám se rozmazlovat štědrými dávkami šamponu a sprchového gelu.
I poté, co ze sebe mydliny spláchnu, ještě na chvíli zůstávám pod teplou vodou, zatím se na mě nikdo nedočkavě nedoklepává, tak si vychutnávám, co mohu...

... a do toho prásk.
"Ne, ne, NE NE NE!!!" vztekle zavřísknu, když dopadnu nahou mokrou zadnicí na beton úplně jiného světa. Nejenže jsem nahá a z vlasů mi crčí voda, nemám u sebe ani kombinézu, ani tašku...
Můžu být maximálně ráda, že jsem se stihla opláchnout, a nezůstal mi ve vlasech šampon... ale to je kurevsky slabá útěcha!
Nenávidím všechny, kteří za tuhle zasranou patálii můžou!
Podrážděně zasyčím jako divoká kočka, která je mou podobou, a seberu se ze země.

"Narishe idyatn! To je společnost... uplakánek, koza, kočkožroutka a mimino," ušklíbnu se jízlivě.
"Abych se tě teď bála já, ne?" zarýpnu si vztekle směrem ke Zhu, než se proměním do podoby servala.
Pokud na mě někdo kdokoliv promluví, dočká se leda nepřátelského zasyčení, a pokud by se na mě pokusil někdo sáhnout, promluví ostré drápy.

Očividně iritovaná tím vším, pokusím se vyskočit co nejvýš (9-2) po výklencích, abych se dostala mimo dosah zombíků.
Pokusím se zahlédnout, jestli se dá někam schovat, ale... (6-2) pozornost se mi tříští, pohled mi táhne ohavný tříhlavý čokl, ze kterého se mi ježí srst po celé délce hřbetu až po koneček ocasu.

....

Beton
Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Josefine, Agnieszka, Emily

"Víš jak, předsudků je dost ohledně všeho a všech," pokrčím rameny k Mei. "Nic si z toho nedělej..." pousměju se na ni, než bych stačil pokračovat, výboj proletí vším a s pocitem, že mi někdo rve tělo na kusy se opět přesouváme.
A v nepůvodní sestavě.
A do daleko méně příjemného prostředí.
A NEKOMPLETNÍ!
A pocitem, že to se mi snad zdá, hledím v šoku na chybějící kus ruky. To není pravda.
To snad... to...
Do toho pláče blízko nějaké mimino, smrdí něco uleželého a kdosi cosi říká...
Neděs se...
"Na to už je trochu pozdě," suše prohodím, a konsternovaně sleduji, kterak pečuje o můj... pahýl. Kdesi mezi prvním a druhým pokusem ke mně konečně dolehne bolest.
"No ty krávo..." zaskučím. "Ne, ne ty krávo, tak jsem to... nemyslel," dojde mi vzápětí, že úlevná slova mohla vyznít dost nelichotivě pro mou zachránkyni.
"Kurva," procedím mezi zuby následovně, když mi zranění stahuje.
KURVA! Snažím se nevyvádět nahlas, až mi do očí vhrknou slzy, ale doprdele... nikdy jsem nebyl borec, co dobře zvládá bolest.
Jak tady někdo může běhat nahý a cedit krev z x ran, fakt nechápu.

Mei nás chrání ohnivým kruhem, Lakshmi se stará o dítko a zároveň útočí, kozel řádí... a opodál na odchodu nějaké tříhlavé psisko. Patří k nám? Patřil?
Nejspíš? Neznám ho, ale to u organizace tak velké jako Triskel není divu... samotný pohled na jeho podobu je dost nepříjemný, jako by se samy oči nechtěly jeho směrem ani dívat.
Zachvěju se.
"Díky za pomoc," ztěžka polknu a kývnu Maře. Posbírám se na nohy... a pokusím se zužitkovat povalující se skleněné střepy okolo. Jenže... soustředění protéká mezi prsty, a nejenom bolestí (4+2-2).
Teprve další pokus je úspěšnější, zvedám sklo do vzduchu (7+2-2) ačkoliv rozlomit větší kusy na menší ostré střepiny se mi nedaří (5+2-2).

A nakonec veškeré sklo vrhám proti nemrtvým, snažím se nezasáhnout ani kozla, ani Lakshminy kytky (6+2-2).

Tumáš potkana

Jeskyně
Isaac, Aurora, Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus

Nerozumím ničemu. Poslali nás s Evem hledat ztracené holky. A bác, najednou bolest a úplně jinak páchnoucí místo.
Takový... spálený čmuch. A kovový. A divný. Nelíbilo se mi tady. Ale našli jsme Vi, a já se rozzářil. Splnili jsme půlku úkolu! Tak teď už jen tu druhou.
Ev se zlobí a Vi vysvětluje. Ale co říká, je divné.
Jak to myslí? Jiný svět.
Svět je jen jeden. A sice nevím, ve které zemi jsme, ale z okraje Země jsme určitě nespadli, abychom byli někde jinde než na Zemi.
Nene. To je hloupost. A já nejsem hloupý potkan. Ed říkal, že jsem moc chytrý kluk.
A Ed měl vždycky pravdu.

Ale najednou prsk, bác... silně vypísknu. Ten pocit se mi doopravdy nelíbí!
A taky to řeknu.
Ale... nic víc než hlasité pískání ze sebe nevydávám, i když mačkám tlačítko na krabičce jak chci. Párkrát do ní bouchnu, párkrát frustrovaně hryznu do plastového okraje, ale ne - ta věc ne a ne fungovat.
No jo. Ale jak si řeknu o jídlo?
A jak si teď můžu dělat kamarády? Nebudou se mě ostatní bát?

Kde jsme, se mi taky nelíbí. Je tady taková tma, že ani já nerozeznám ani obrysy okolního. Ale voní to tady příjemněji. Sice vlhce, po vodě, ale tak nějak přírodně, žádná spálenina ani kovový puch tady nečpí.
Cítím krev... ohledně toho jsem docela rozpačitý.
A zvratky.
Posunu se k nim blíž, vousky opatrně zkoumám mokrou kůži nahého člověčího klubka, které se třese na zemi.
Na moment strnu, než se přebatolím člověkovi za záda, a částečně ho zakryju vlastním tělem, kůže (a ano, taky... tak trošku... tuk) se přes něj rozlije jako lívanec. Chlupatý. Hřejivý.

... dal bych si lívanec.
Ale člověk voní taky dobře. Zvratky moc ne, ale... olíznu ho na tváři.
Sůl... ooooh.
Usilovně člověka začnu oblizovat po obličeji a vlasech, kam až dosáhnu.