Smrt, prosím!

-> Aurora, Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe

Když už to vypadá, že dojdu konečně svého konce, přichází záchranná paže, které se chytám...well, jak tonoucí se stébla. Držím se pevně a snažím se sebou příliš neházet, abych toho dobrodince neodradil, ne vždy se mi to ale daří. Kdo by čekal, že až tak pevně budu lpět na životě..

Nebylo by lepší zemřít?
Bylo.
Protože jsem sice zachráněn z vody, následující chvíle všechno to umírání zcela překonávají. Zatímco se mě Lea, má hrdinka, ptá, co se děje, uzavírá se s námi skleněná kopule a my klesáme níž a níž, všichni na jedné kupě, noha vedle nohy, ruka vedle ruky. Být v normálním stavu, asi řeším svou nahotu, takhle řeším jen svůj žaludek.
A obsah mého žaludku, který se vyprazdňuje pořád, všude a na všechny. Asi by mi to bylo líto a styděl se, kdybych měl v tuhle chvíli sílu na tak vysoké city.

Žaludek se snaží svléknout se ze své kůže, mohu-li to tak nazvat a rostoucí tlak tomu nijak nepomáhá, právě naopak, kromě žaludku trápí i hlava, já cítím krev, bolest, krev, smrad, další nával žaludečních slin, kyselost a krev a... Tohle je horší než smrt.

Není. Dno může být ještě níž, neboť se sice dostáváme trhlinou, hned poté ale přichází známý tlak a pak tma, černočerná tma, vlhko a zima.
Vlastně je docela fajn, že jedna jistota zůstává - a to můj žaludek, kterému se nové pohyby a ani prostředí nelíbí. Netuším, kde jsem, co se stalo, proč je všude taková zkurvená zima, zima a tma, to mě ale vlastně vůbec nezajímá, jelikož mi je mizerně. V duchu nadávám na Leu, že se obtěžovala s mou záchranou a dávím se zvratky, které ne a ne přijít. Hlava třeští více než jindy a mít u sebe kudlu, tak to snad radši ukončím dobrovolně.

Na tohle fakt nemam, díky životě, že mi přinášíš takovéhle krásné časy...nechceš jít už do prdele?
Sežrat se piraňama by bylo příjemnější!

Nahé tělo se mi chvěje zimou, já se na studeném podkladu snažím alespoň stočit do prenatální polohy a tak, abych mohl volně pokračovat ve zvracení. Trochu mě děsí fakt, že tu bude umírat pomalu a dlouho, ale...no, jednou to skončí. Jednou to fakt skončí. Jop, skvělá naděje, fakt že jo.

Android v lese

Prales
Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Everett, Igor, štěně

Nevím, jak dlouho reboot trval. Když senzory začaly opět fungovat, zapnula jsem širší funkce, a posadila se. Byla jsem mezi lůžky se zraněnými, kus od řad mrtvých. Popelovlasý v černém pomohl s doplněním informací, zatímco poskytoval pomoc raněným.
Luna. Luna je pryč. To jsem zjistila brzy.
Musím ji najít. Musíme se dostat pryč.
Místo toho však přicházejí ostatní z našeho světa.
"Everette. Pepe." Zdravím zdviženou rukou. Sdílím s nimi své poznatky o situaci, ačkoliv jich sama příliš nemám, je to víc, než věděli doteď oni.
Everett se zlobí, nejsem si jistá, jestli jsem důvodem.
Pepe nechápe. Pokouším se vysvětlit znova. Marně.

Než se o to pokusím potřetí, blýsknutí přichází znova. I teď nadělá v mých systémech paseku, ale tentokrát jsem s napravením poškození daleko rychlejší, systémy vědí, co a jak.
A síla obou zásahů mě drží na 100%.
Zvednu se a rozhlédnu. Rychlý sken a evaluace okolí naznačuje, že se nacházíme v jiném světě. Ne však v tom našem, ani v tom jejich. Tenhle je daleko bohatší na mikrobiogenní prvky.
Gigantismus okolní flóry je fascinující...
... sken ovšem upozorňuje i na další humanoidní elementy nedomorodé tomuhle ekosystému.
"Luno!" pozdravím vlkodlačici. Je zraněná... přesunu se k ní, zatímco vyhodnocuji ostatní. Everetta znám. Malého canida se není třeba obávat jako hrozby.
Ostatní... sleduji však pozorně, každý pohyb, zvuk, cokoliv, co by mi umožnilo zasáhnout v případě nebezpečí, zatímco vytahuji z jedné z přihrádek na opasku tlakový obvaz a stahuji Luně krvácející ránu.
"Anestetikum?" nabídnu automaticky.

Bruneta ukazuje ochotu pomoci, když svazuje gigantického insektida lákaného krví. Zdráhavě ji zařadím na list potencionálních spojenců.

"Má někdo více informací ohledně této situace?" zaostřím na zbývající mladíky a dívku, intonace úmyslně naznačující nedůvěru.

Cizí svět

Město
Diyar, Alexandra, Callum, Naira, Santiago, Razvan, Brannen, kocour

Zmatek, bolest, ztráta všude okolo... snažím se, co mohu, v boji užitečná nejsem, ale coby léčitelka ano. Mrtvých je všude tolik... zrovna se pokouším vzkřísit jednoho tmavovlasého mladíka, když tu mě zasáhne blesk.

Vykřiknu... můj hlas se však za přesunu ztrácí, a prosba o pomoc k ničemu by nebyla. Dopadám... do bláta... lapnu po dechu, a rozhlédnu se kolem zmateně.
Tváře, které jsou mi povědomé, i méně.
Lidé, které blesky 'zašantročily' dříve... jsou naživu.
Alespoň někteří.
Vysoký míšenec co ještě před chvílí mluvil s Erdenem na bojišti je tady také, trojici dívek poznávám jen matně, neznám jejich jména, jen jsem je zahlédla ve společence hlavního štábu.
Callum... Razvan... proč je nahý?? ...neznámý kluk a tlustá kočka. Co tady děláme?
A...
"Kde my??" vyhrknu vytřeštěně, protože město jako tohle jsem nikdy neviděla. Odhrnu deštěm nasakující vlasy z obličeje, a vzápětí si uvědomím, že někteří z nás jsou zranění, a to i hodně.

"Počkat, pomoc," zarazím hochy, kdyby chtěli skupinku opustit. Chápu, že je nutné najít úkryt, ale neměli bychom se dělit, dokud se nebudeme schopni všichni hýbat. Callum se dokázal zvednout na nohy sám, z Razvanova stehna ovšem trčí kus skla... přikleknu k němu, usilovně se snažíc nedívat se o kousek vedle a výš...
Matka by se zděsila, že jsem tak blízko u cizího nahého muže.
Jenže potřebuje pomoct, a tu zdálky neposkytnu...

Zhluboka nadechnout, vydechnout... s drobným omluvným pokusem o úsměv pokusím se vytáhnout střep (4), ale vlhké sklo mi podkluzuje v prstech.
"Jenjang," svraštím obočí frustrovaně, a pokusím se znova (1). Tentokrát mi jeden z ostřejších lomů rozřízne vlastní prsty, a já tiše vykřiknu.

Nevzdávám to ale... a nakonec ta zatracená věc konečně povolí (10), vyklouzne a vyvalí se za ní další dávka čerstvé krve.
S třesoucími, bolavými prsty vytáhnu z kabely láhev vody, ránu vyčistím od nečistot a případných dalších střepinek, a pokusím se ji zatáhnout (1+1).
"Promiň," hlesnu tiše a zkroušeně, na první pokus se nezadaří... pokusím se posunout ruce tak, abych se poraněnými prsty rány vůbec nedotýkala, a soustředím se znova (10+1).

Hlava se mi zatočí... ale rozervaná tkáň se pojí dohromady a zaceluje.
"Jamsi... sigan-i pil-yohae..." šeptnu, jen na moment se opřít o zem, natáhnout se, na maličkatou chvilku zavřít oči, nevadí, že v bahně a dešti... dneska už jsem vydala tolik energie k léčení...

Tohle zvládnou...

Betonová pustina Lea, Roman, Lakshmi, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily

Poslouchám, jak mi Oren poděkuje a jen po něm vrhnu nepřátelský pohled "O tomhle budete mlčet" Odseknu mu odměřeně. Nešlo o žádnou moji image ale o moje bezpečí. Jestli některý z těch idiotů bude roztrubovat že jsem tohle udělal, tak mě v bratrstvu za to stáhnou z kůže. Ale co... Měli by mít možnost pohřbít své druhy... Zvláště, když jsou pro ně tak důležití, že by byli ochotní se pro jejich tělo i utopit.
Pak následuje první komplikace. Hučení v uších, bolest hlavy a krev z nosu způsobené vlivem náhlé změny tlaku při klesání. Do prdele snad to zvládneme rychle... Ale to přichází další potíž... Teda spíše nechuťárna, než potíž... Jeden z nich se otrávil a teď tam prostě jen tak začne zvracet. A pozvrací značnou část naší skupinky. Díky bohu, že nejsem v jeho dosahu a zůstanu čistý. Ale i tak to smrdí příšerně... Nicméně to už vidím blížící se trhlinu a začnu rychle přemýšlet nad tím, co udělat jakmile budeme zpátky.

Potom následuje už známý nepříjemný pocit nabodnutí na háky a pak skončíme na druhé straně mezi střepy a já se hned rozhlížím... Tohle... Tohle nevypadá jako náš svět... Tenhle je v prdeli mnohem déle... Ale alespoň jsme na souši! Nic víc nechci! pevná půda pod nohama! Žádní žraloci ani piraně ani potěr prostě žádné vodní obludy!
Romanově příkladu si i já klekám na zem opatrně abych si neklekl do skla a líbám pevnou zem.
Zůstávám na kolenou a celý se pomalu začínám třást jak adrenalin pomalu ustupuje a na mě doléhá šok a strach z toho, co jsem ve vodě viděl... A jsem si zatraceně jistý že to budu vidět každou noc v nočních můrách minimálně další měsíc... Z mojí malé euforie mě ale vytrhne dětský pláč a já se prudce postavím a dívám se po zvuku
Jako vážně? Který inteligent vzal nemluvně k té anomálii? Nebo se objevila i na jiných místech a zaskočila je? Nebo jsou z jiného světa? To je vlastně jedno... Důležité je, že rozhodně nejsme v našem světě. Jak se sakra dostat zpět? To budeme pořád hledat trhliny a skákat do nich v naději že nás to snad pošle správně?
To už ale batole přivolává nechtěnou pozornost a k nám se blíží několik nemrtvých... Roman posílá někoho s dítětem aby se schovali. Další nová tvář se hned pouští do práce. Trochu pomůže Romanovi a hned potom se pokouší léčit raněného... Taky se tam ukazuje nějaká Asiatka, která se rovněž ihned zapojí a vytvoří dočasnou ochranu pro raněné a dítě a metá okolo plameny. Hmmm pěkná schopnost... No zdá se, že každý si tady našel nějakou svoji roli, tak jen zamručím, přeměním se do své podoby a prostě se otočím a dám se na odchod... Dneska jsem Triskelionu pomohl víc než dost... Nemám čas se tady taškařit se zombíky. Musím najít cestu zpátky... Jednou hlavou si hlídám záda, kdyby jim nějaký zombík proklouzl, druhá hlava se rozhlíží a hlídá kdyby na mě něco naběhlo z boku a třetí hledí vpřed na cestu.
Primárně se dívám po nějaké té trhlince.
Jídlo tady sotva nějaké bude. Leda nějaké, které už žije vlastním životem... A zvíře k ulovení? Těžko... tady není žádná pastva. Co by tady dělali? Jediné zvíře v dohledu je jeden kozel... Ale takový hlad zase nemám... Takže priorita je zřejmá - Najít trhlinu a zkusit znovu štěstí

Přesun na beton

moře → betonová džungle

Lea, Tenshi, Roman, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily

Stále jsem se držela Raze, i kdyby měl kecy. Laima naštěstí brzy přivedla i Nairu, která se nahlásila nedaleko. Zdálo se, že jsme všichni. Raz se dal do práce a mně došlo, co je jeho plán.
Jestli předtím jsem nemohla dýchat kvůli vodě, teď to bylo ještě horší. Začala jsem přerývaně vdechovat vzduch, nalepená na Razova záda, ruce spojené před jeho tělem a položené na jeho hrudníku. Věděla jsem, co se děje, snažila jsem se vnímat spíš tlukot jeho srdce, ale nepomáhalo to. Někdo začal zvracet. Pach krve, potápění.
Lapala jsem po dechu. Tělo se mi roztřáslo.
Dýchej, dýchej. Zavři oči a dýchej.
Bylo to zbytečné. Na tváři mi přistálo cosi lepkavého a nechutně smradlavého. Zvedl se mi žaludek, nedostával se mi dech. Klesali jsme dál. Pevně jsem stiskla víčka, zaryla nehty do Razvanovy nahé kůže a…

Mozek vše vyřešil za mě. Obklopila mě tma. Padala jsem dál a dál, ale cítila jsem kolem sebe volný prostor. Přesto jsem byla jak svázaná, stále v křeči. V uších mi hučelo a já stále nebyla schopná se pořádně nadechnout.
Náhlý pocit roztažení byl bolestivý, ale svým způsobem úlevný. Dopadla jsem na tvrdou zem. Znovu jsem jen lapavě dýchala. Vnímala jsem pach zvratek všude na mě, ale s ním se pojil i silný pach krve. Celý svět se kolem mě točil a já nebyla schopná určit, kdo tu se mnou je a co se komu stalo. Pokusila jsem se aspoň posadit, abych třeba žaludek ustálila. (10)
Pomáhalo to. Ach, co bych teď dala za vodu…

Jako opilá jsem začala vnímat okolí. Kozel se pustil do boje s nemrtvými. Už zase… Otřásla jsem se hnusem. Mara, která se tu někde vzala, se vrhla na léčení. Někdo odcházel. Hledat úkryt?
Dítě plakalo. Probohy, kde se tu vzalo?! Šokovaně jsem zírala na nemluvně a bezděky si utřela krvácející nos.
Aby toho nebylo málo, do toho oheň kolem nás.
“Neměli bychom se rozdělovat,” tiše jsem prohodila nejistým hlasem. Znovu jsem pohlédla na dítě. Kdo si ho může vzít? Neznala jsem všechny tváře a ty, které jsem znala, měly plné ruce práce.
Natáhla jsem tedy ruce k malé a pokusila se ji utišit. Pak jsem vytvořila z liány pevnou rostlinou zavinovačku kolem malé i s popruhem na uvázání. Takové téměř nosítko. (8+3) To jsem si upevnila na záda. Dítě bylo v bezpečí, já měla volné ruce. Každá Indka tohle uměla. Zvratky po svém těle jsem bohužel teď řešit nemohla.

“Leo, můžu tě poprosit?” kývla jsem na zrzku ve znamení, zda by mi část ohnivého kruhu uvolnila. Pokud se to povedlo, nevzdalovala jsem se dál od ostatních, ale znovu zkusila sílu přírody ze svých vlastních zásob. V tomto světě bych totiž jinak nepochodila…
Tentokrát jsem vytvořila silnou trnitou liánu(9+3), která měla jediný úkol. Velkým švihem rozmáznout co nejvíce nemrtvých o betonovou zástavbu. (8+3) Samozřejmě jsem zvolila jiný směr, abych nesmetla i kozla.

Svět a život naruby..
Domek -> prales

Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Everett, Igor, štěně

Bylo toho v tuhle chvíli moc na vnímání..
To, že jsem se znovu viděla s Lexí... to, že Luna zmiňovala něco o tom, že je vlkodlak.. woháá.. myslím, že toho na jeden den bylo více než dost.
Naštěstí, moje dobrovolná tulivost nebyla v rámci pohoršení někoho.
Tedy, Igi to bral alespoň tak nějak sportovně a nedělal z toho nějakou velkou věc, za což jsem byla ráda. Možná, bych se nebránila ani tomu, kdyby se podobných chvil.. stalo více. Takovýhle hromadných muchlacích sezení..

A co se mého návratu v Řádu týkalo.. byť vyjádřila jsem svoje obavy ohledně návratu zpátky, tak se to vesměs setkalo s pozitivní reakcí. Nikdo si nemyslel, že bych měla být nějaký nepřítel, ani, že bych se vůbec měla vracet k těm pošahancům celkově.
"Řád to je... skupina pomatených lidí.." odpovědím Luně.
"Takže... můžu zůstat s váma...?" pronesu nakonec. Samozřejmě v tom zřejmě bude mít poslední slovo nějaké jejich vedení, ale nevypadalo to, že bych byla zatím nějak odmítnuta.. a do Řádu se vážně nehodlám vrátit.. to už raději zůstanu venku, jako medvěd samotář..

Co se doneseného a připraveného jídla týkalo, měla jsem k tomu jasnou odpověď:
"Sorry, já asi neochutnám.. možná leda tak planou rýži, protože jsem alergická na maso... je miz něj hodně.. hodně špatně.." odmítla jsem co nejvíce zdvořile jsem dovedla. Ano, mohli tam být ryby nebo jiného vodní potvory, ale jestli to vařila na jedné pánvi, může to být špatné pro mě i tak, protože šťávy z masa a tak.. nechtěla jsem nic raději riskovat.
Tlustá kočka je.. překvapením, o tom žádná.
"Hele.. není tohle už tak trochu týrání zvířat..?" pronese tak nějak do vzduchu. Nicméně ale i tak, když tahle koule dojde i ku mě, neodolala jsem pokušení a když řekl si chlupáč o pozornost, dostal jí ode mě ve formě hlazení a ňuňání.

Igi pokoušel si hrát se svými schopnostmi, které zřejmě nově objevil.. a na okamžik i dostaneme pohled na ono bojiště v Orleans..
než potom nakonec stane se to znovu, ozve se ona hnusná, ohlušující rána a bum! Všechno se zase zamíchalo a věci, tedy my, jsme znovu cestovali reálijemi... než nás to nakonec znovu vyplivne.. někde.
Dopad je tentokrát... trochu příjemnějším než tomu bylo předtím. Žádné spáleniny jsem na sobě necítila, což bylo rozhodně dobře. To co jsem pod sebou cítila, bylo skoro až neuvěřitelné. Rostliny, tráva.. prostě živá flóra! Tohle zjištění mě dostane do sedu poměrně rychle a s jistým úžasem si div nevyvrátím hlavu, když rozhlížela jsem kolem sebe.
"Oh, můj bože.." hlesla jsem úžasle na vším tím kolem. Něco podobného jsem viděla.. naposled jen před katastrofou..
Jenže tohle malé překvapení je trochu přerušeno jedním.. narušitelem. Nebo jsme my byly těmi narušiteli v jeho území...? Tak jako tak, byl to mravenec velkej jako kůň!! No, já mám se svojí proměnou co říkat.. ale to bylo vedlejší, protože ten koňomravenec se blížil k nám!!
Ne, ne, ne.. to ne...
Proč nás to prostě nemohlo vyplyvnout doma, v našem světě?! Naaah...
Až teď, později si uvědomuji, že né každý z tohohle přesunu vyvázl tak úplně dobře.. a, že.. jsem tu kromě Igiho a Luny, a štěkajícím párečkem, byla s dalšími, jinými lidmi! Kde je Lexí a Yev..? Kam se poděla Fine a Sam... zbytek...?!
Nah, na tomhle teď nebyl čas, musela jsem něco udělat než se to dostane blíže... stromy, keře... jasně! Bez většího dalšího přemýšlení jsem sáhla po nejlepší možné volbě v okolí, asice okolí samotném a jeho zeleni.. a tak, svolala jsem je napomoc (9+2), ale mravence spoutali svými šlahouny a uponky, zejména tedy jeho nohy..

Z deště do louže...
pláž -> město

Diyar, Alexandra, Naira, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, kocour

Překvapení v podobě ještěra, bylo nakonec společnými silami.. znegováno.
Nebylo mu nikterak více ublíženo, alespoň navenek nikoliv a co se týkalo jeho ještěřího nitra, to jsem nemohl posoudit. Nicméně z jiného, vlastního pohledu na celkovou věc.. očekával jsem, že.. Prastarý bude moje činy ovlivňovat daleko více, že.. nebudu mít takovou volnost, že třeba sáhne po příležitosti.. třeba jenom, boj s prostým ještěrem nebylo po jeho chuti a úrovni. Třeba jen vyčkává na větší, delikátnější sousto..
Tiše jsem si povzdechl.
Nemohl jsem ale popřít fakt, že.. cítil jsem moje schopnosti.. odpovídali daleko rychleji, silněji, než-li kdy předtím. Reakce bez sebemenšího zaváhání nebo pochybností.. byl to jeho příspěvek k tomu, že nyní obýval moje tělo? Jeho malý dárek za poskytnutou nádobu..?

"Je to zvláštní.. nikdy jsem nic podobného necítil, ale.. není to, ve zlém smyslu.." pokusil jsem se poté nastínit Nikovi svoje pocity, na které se mě předtím ptal, než jsme byly tak nějak vyrušeni tím plazem. Zároveň tak, naskytla se chvíle, kdy jsem si od něj mohl vzít onu vodu a dopřát si tak pár loků, svlažil suché hrdlo.

Jenže chvilka odpočinku byla skutečně jenom nepatrným okamžikem, než jsme byly znovu vrženi do cesty mezi světy..
Dopad tentokrát nebyl vskutku nic moc.. ramenem okamžitě projde mi ostrá, řezavá bolest, při které ze sebe vydám bolestivé zanaříkání. Netuším co to bylo.. ale bodalo, bolelo to jako čert.. prošlo to skrz kůži a něco se zabodlo skutečně hluboko.. cítil jsem pod oblečením, jak vyvalila se skoro okamžitě ven krev.. podvědomě okamžitě jsem si chytnul ono raněné rameno.
Snažíc se nějak zkousnout bolest se i konečně dostanu k tomu, abych zjistil, kde jsme se to nacházeli nyní.
Oproti slunečné pláži bylo toho pro mě neskutečnou úlevou, i když bubnování dešťových kapek nebylo nikterak příjemné.. ale když měl bych možnost volby, raději budu promočený, zmazaný od bláta než grilovaný na sluníčku. Letmím pohledem kolem ujišťuji se, že nacházíme se někde v nějakém městě a též, nebyl jsem tu sám.. což byla rozhodně jedna z těch lepších zpráv. I když, jak se to vezme.. dle pachu krve, nebyl jsem jiný kdo tu byl zraněn..
Než začnu se vůbec pokoušet dostat se na nohy, vyskytne se tu tvář, kterou jsem nepoznal, ale slovy hlásil se k našemu uskupení.
"Pomoz, ostatním.." odvětil jsem mu. Sám jsem byl sice raněn, ale pořád jsem se dovedl postavit na vlastní nohy a není to tak, že bych tu umíral, i když bolest, kterou jsem cítil v rameni nebyla.. nikterak příjemná. Ale byly tu určitě jiní, co pomoc potřebují více. Dostat se na nohy (6) není žádný zázrak ale zadařilo se.
"Nevidíš.. nějaké místo, kam se můžeme schovat..?" optám se dále.
Nik zmizel.. stejně jako Dan a ostatní a z naší ostrovní skupiny.. jsem tu zbyl jen já a Santiago. Všimám si drobné dívky.. Lex? Mon Dieu..
Otázka byl teď, jestli najdeme nějaké místo, kde bychom se mohli schovat a vylízat svoje rány.

Z pohodlí do postapo světa. Znovu.

Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily

"Jasný, není problém." Yeva část mé nabízené pomoci odmítá, čemuž se snažím rozumět a chápat to, nakonec však přichází s prosbou dopomoci do koupelny. Bez dalšího váhání se stavím na nohy a nabízím jí pomocné rámě a oporu, stejně jako jsem byla zvyklá podpírat v nemocnici nemohoucí střenky a jiné nemocné a raněné. Jemně, ale pevně, se snahou nechat dostatek samostatnosti, aby byla zachována důstojnost. Alespoň tohle snad umím. "Díky, Luno, možná přidržení z druhé strany bude fajn." Pousměji se na barevnovlasou, která se také nabídla se svou pomocí.

V okolí se zatím dějí...věci. Mei je naštvaná za vtip o kočkách, samotná kočka střídá jedno pohlazení za druhým, Igor si pohrává s novou schopností a realitou.
"Hmm, přiveď Kristoffa!" Vyhrknu okamžitě, jakmile dostanu nabídku přivést sem jednoho člověka. Počkat... Může to být nebezpečné, nejisté, může u toho přijít ke zranění. Nebylo by mu lépe tam, kde je? Jenže kde je? Jsem si jistá, že tady je trochu vysněný svět, vzduch, lidi a bezpečí, hlavně to bezpečí. Třeba se to povede a pak už nebude důvod mizet...zpátky. Třeba...třeba nic, Igorovy pokusy jsou marné. Škoda.

Krátké zdržení mě ale přivádí k jiné myšlence!
"Jej, počkej, Luno, převezmeš to na chvíli? Zapomněla jsem si vzít svůj batoh." Což by nebyl takový problém, mám v něm ale svou lékarničku a co kdybychom jí potřebovali? Yeva není jina zraněná než...uvnitř. Ale jeden nikdy neví, nerada to tu nechám jen tak válet, jsou to mé všechny věci.

Na moment se dvojici holek o pár metrů vzdálím a ve chvíli kdy do prstů uchopím svůj batoh, vidím jak se Igorovy povedlo vytvořit, co si přál. "No....fakt chceme pryč, jo?" To už tam ale strká prsty a....

Prudké tažení, nahoru a dolů, tělo neví, kde se nachází a jak vůbec vlastně patří.
Nepříjemný tah, který je s dalším a dalším přenosem horší a horší a já se připravuji na návrat do temnoty New Orleans.

Nebo taky ne.
Protože tohle jako New Orleans nevypadá. Tohle nevypadá ani jako tma. Ale postapo rozhodně jo. Tolik betonu, tolik prázdnoty. A tolik méně či více známých tváří!
Takže se to nepovedlo. Jen jsem jinde. A s jinými.

Vnímám nahou Josefine, kterou to vzalo asi ze sprchy, Mei a Samira, kteří tak přišli o dobré jídlo. Pak vidím známé z Triskelionu, Leu s Lakshmi, které si dle fleků na jejich oblečení taky musely užít své, dále Agniezsku a nějaké cizí kluky v různé formě oblečení a stavu. A taky dětský křik. Dítě?
A zombíci! Nezapomeňme na zombíky!
Proč se všechno děje tak rychle a tak naráz? Co mam jako dělat jako první?
Zachránit dítě? Bojovat? Pomoc všem těm zraněním?
Nahý neznámý týpek nám dává rozkazy, jako bychom byli neschopní a sám se pouští do útoku. A co já? Jako vždy mám tendenci dělat úplně všechno, protože vybrat si jedno prostě nejde.
Co si určit priority? Nope. Prostě nope.

Jednám rychle, bez většího rozmýšlení. Do rukou se snažím přesunout přebytečnou energii, kterou pak pošlu proti těm zombiekům, kteří jsou vzdálenější od naháče. (10) Cílem je je odhodit a tím zdržet.
Útok hotov. Dítě? To musí někdo jiný. Protože krvácející pahýly končetin mají trochu přednost. "Neděs se, pokusím se ti pomoci." Přeběhnu k Samirovi a pokud mě nechá, sahám po jeho raněné ruce a snažím se zacelit, co je třeba podobně jako to udělala Yeva předtím. (1). Nebyla by lepší klasická první pomoc? Hm.
Soustřeď se, holka! Dokážeš to! Stačí zacelit, ne udělat novou!
Vím, že ztrácím drahocenný čas, zhluboka se nadechnu, vydechnu, snažím se najít rovnováhu a další sílu, další energii, tentokrát léčivou. (5). Trochu! Trochu to jde!
Ne dostatečně! Víc, víc, je třeba víc!
Neúspěch mě dohání k ještě větší snaze, k dalšímu výdeji energie (4), ale beze změny, bez jediné změny!

Nerada přiznávám neúspěch, teď však cítím, že další čekání by mohlo Samirovi jen ublížit, nechávám tedy léčivého doteku a v batohu hledám jediné, tlakový obvaz, kterým bych mohla zastavit ztrátu krve. Nic příjemného, ale... Snad nebude potřeba i škrtidlo, uvidíme, jak bude stačit tlakáč.
"Nebude to příjemné, ale...jinak to teď nejde." Upozorním kluka, zatímco vážu a stlačuji a doufám, vážně doufám, že to bude stačit. (10). Na chvíli, stačí na chvíli. Třeba tu je i nějaký schopnější léčitel.

Hlubina volá

Lea, Oren, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Richard†, Evelyn, Tenshi,Lakshmi

Všechno šlo nyní ráz na ráz, ty malé svině byli mrštné ale zase nebyli moc odolné. takže boj s nimi nebyl až tak těžký, ale stálo to dost šrámů a nervů.
Nevěděl sem co to bylo ale když bylo skoro po všem cítil sem na noze něco co tam být nemělo, naštěstí se zjevila zrzka a než to udělám sám dokáže mě té malé mrchy zbavit...

"Díky, jedinej piercing co chci a mám je v jazyku, tenhle byl moc velký a škardý..."
poděkuji ji když se snažím vzpamatovat z toho našeho nechtěného mořského dobrodružství.
to ce se vše kolem děje ale bylo a asi je opravdu šílené.

Razvanovi se povede udělat z voru to o čem sem mluvil, takže to začne konečně vypadat že se někam dostaneme, ale do toho začne být Issac otrávený?

Co se o tu kurva ještě vysere?

Nebylo ale už moc času to řešit, velká mamá šla po blesku pod hladinu, malé svině byli rozpáršené a já rozhodně nechtěl čekat kdy se objeví další potěr nebo snad sameček co právě přišel o rodinku, vydám s k ostatním a jen se modlím aby to už skončilo, tedy kleslo...

"Tedy řeknu vám že jestli nám na ustředí dají jako odměnu plavbu na moři, tak Triskelion shoří..."

Pronesu ještě jednou než se dostanu pod kopuli a snažím se co nejméně zavazet, prostě teď už to bude jen o tom aby nás to nehodilo někam do větších sraček...

Prosím ať to není zase voda, prosím...

A pak se ponoříme, snažím se sice si zacpat nos a vydechnout k vyrovnání tlaku v jisté hloubce, ale po přenosu který je stejně na hovno jako prvně to bylo stejně k ničemu, ani nevím jak se to stalo...

Beton a střepy...to bylo první co sem viděl i přes to že se mi točí hlavu a cítím krev na puse. Museli jsme se potopit dost hluboko ale vyšlo to...ač je mi zle a točí se mi hlava, dám si pozor abych se vyhnul střepům a políbím zem pod sebou...

"Všichni v pořádku?"

|Zeptám se když se začnu rozhlížet, vidím zrzkz a dívku obě pozvracené, na to si ještě vzpomínám, při sestupu, je mi jich líto, dále vidím Japončíka. Ale tím výčet naší mořské skupinky skončil. Vidím další více čí méně známé tváře, spíše méně ...jedna z dívek je dokonce nahá, no aspoň tam nebudu nahý sám, i když mám pocit že holky to oblečení ze sebe taky brzy shodí. Dále tu byl zraněný kluk bez ruky, a dezorientovaná dívka. Než sem se ale stihl pořádně rozlédnout po dalších co tu byli s námi uslyšel sem něco co jsem považoval za špatný vtip. Dětské kvílení. Trhl sem sebou a vyskočil na nohy, otáčejích se tím směrem.

Vážně je tu dítě? Co to sakra?

Vidím i další dívky které neznám. Navíc dětský pláč upoutal pozornost něčeho co jsem dřív ucítil než uviděl, a když sem je viděl, chvíli sem nevěřil.

"Śtípněte mě někdo sakra..."začnu se spíš lehce usmívat, už nevím co mám dělat, ani chvíle klidu, ani chvíle oddychu, bolí mě hlava, mám jen dva nože, a to maso z nich se jistě jíst nedá...

"Vemte někdo to děcko a najděte si kryt..."

řeknu když se snažím zklidnit dechovým cvičením (3+2)a připravit se k boji. Vím že to nebude nic snadného. Ale nejlepší obrana je útok. A tak se proměním do své zvířecí podoby a snažím se s rozběhem nabrat prvního zombíka lebkou (10+2)a srazit při tom aspoň ještě jednoho a pak kolem sebe začnu zuřivě trkat a kopat dál.(6+2).