Cizí svět sem, cizí svět tam

Město
Diyar, Alexandra, Callum, Naira, Santiago, Razvan, Hei-Ran, kocour

Dnešní den... upřímně, pořád nevěřím tomu, že se mi nezdá divoká noční můra. Prvně poplach v New Orleans.
Pak zdlouhavý, vysilující boj o existenci světa.
Poté přijetí toho, že jsme prohráli... a kdoví, co se stane. Kayleigh ležela v řadě mrtvých, a na ničem jiném mi nezáleželo, i za tu dlouhou dobu u Triskelionu jsem si nenašel, na kom by mi více záleželo, než na sestře.
Další salva dalších zrůd valila se z průrev... a já jako jeden z mála posledních?
Vzdal jsem to.
Prostě jsem skočil do nejbližší praskliny s nadějí, že v jiném světě to bude jiné. Lepší, horší, kdo ví.
Jiné, a o to šlo.

K mému šoku, svět, do kterého jsem vkročil, vypadal skoro totožně s tím starým. Kdyby nebylo temně zataženo, pochyboval bych o zdravém rozumu, tolik se ta místa podobala...
Než bych začal panikařit nad tím, co jsem to udělal, odchytil mě jednooký bělovlas.
Vysvětlení... bylo stručné, jednoduché, zároveň dost podivné.
Ale dávalo smysl. A já se k němu upnul.
A já... na moment tichým pokleknutím vzdal čest rusovlásce, která... v tomhle světě vlastně byla já, a jejímu bratrovi, oběma padlým. Kdyby Kayleigh viděla...
Fascinovaně zvednu zlehka kovovou ruku dívky, která se tolik podobá té mé, kov prstů cvakne o kov prstů.

Než se, poněkud rezignovaně s tím, že jsem utekl z jednoho světa, ale osudu neušel, dám opět do boje... bojištěm prošlehne výboj.
Uhh... to je nové.
Opět známá trhavá bolest....
A plesk.
Bláto všude.

"Zatraceně... snad tady nezrezavím," pousměju se nepatrně, než se rozhlédnu po tvářích, které jsou neznámé, zároveň však tolik povědomé, čímsi.
Erden řekl... pokud tady chci zůstat a nevrátit se do ztraceného, prohraného, bezútěšného světa, neměl bych se upínat k tomu, co znám.
Musím je poznat sám.
Je, takoví, jací zde jsou.
"Já jsem Brannen... neznáme se, ale patřím taky k Triskelionu," naznačím trochu rozpačitě mávnutí. Víc to nerozmazávám. Třeba bude čas někdy později, ujasnit si některé věci.
Zachytím 'nepohled' nejspíš člověka zahaleného v plášti s kapucou, který skoro popobíhá se svým vůzkem, aby se kolem nás nezdržoval zbytečně dlouho.
A my bychom se nejspíš taky neměli zdržovat dlouho...
"Kdo bude potřebovat s přesunem, řekněte," prohodím k ostatním, než se posbírám na nohy a rozhlédnu kolem, jestli by se nedalo někam před deštěm, větrem a zvědavými pohledy skrýt (10).

V neznámu číslo 7.

Pláž, ostrov

Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Nikolai, Johonaei, Heather, Emily

Obřího varana se společným úsilím Abayomiho, Calluma, Emila a Williama podaří zarazit víceméně na místě, aniž by mu bylo ublíženo, ačkoliv jde vidět, že nevítaní hosté na pláži, kteří se ani nedají sežrat, iritují velmi.
Zejména dětský pláč táhne jeho pozornost, ale nemá jak se z pout Nadaných dostat.

Abayomi po chvilce odpočinku tvoří cestu pryč - poklop v zemi. První pokus projít, ačkoliv to nikdo z dotyčných netuší, vyrovnává se téměř na vteřinu přesně s pokusem Igorovým i snahami skupinky na moři.

Hrubá, silná prasklina málem roztříští několik realit, proletí všemi zasaženými světy na místech, ve kterých se nacházejí trosečníci z původního světa Triskelionu... a změní opět mnohé.

V neznámu číslo 5.

Domek

Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir

Diyar napínající smysly zatím žádné nebezpečí zvenčí nevnímá. Mezitím účinek drobné dávky halucinogenů na všech zejména v obývacím pokoji vyprchává úplně.

Zatímco Kulíšek visí oddaným pohledem na Luně (a občas na kouscích čokolády, než zmizí), tlustý kocour popochází drobnými valivými krůčky po pohovce, ňuchá k tomu a pak zase k onomu. Žádné velké průzkumy či tak obtížný fyzický výkon jako seskočit z gauče ho nelákají, ale očividně se kupy cizinců naprosto nebojí a mazlení se mu líbí moc.

Igorovi se po chvilce pokusů podaří vytvořit dveře do jiné reality... Pokud je otevře, může zahlédnout bojující známé tváře na zničeném kusu New Orleans - oni však průchod do jiného světa ani skupinku trosečníků v jiné realitě nejsou zahlédnout schopni. Nejspíš by bylo třeba plně průchodem do světa projít - jenže kdo ví, zda-li by bylo možno vrátit se zpět?
"Já se jen pořád pokouším zjistit, jestli můžeme někoho dostat sem," odpoví Igor Luně a Alex zamyšleně, než strčí prsty skrze průchod.

Hrubá, silná prasklina málem roztříští několik realit, proletí všemi zasaženými světy na místech, ve kterých se nacházejí trosečníci z původního světa Triskelionu... a změní opět mnohé.
Za sebou necháváte bortící se dům s poničenou statikou... a Igor, stejně jako Abayomi a možná i další důvtipní mohou si uvědomit, že čím víc si jeden pohrává s realitou, tím víc ji narušuje.

V neznámu číslo 2.

Moře, slunečný den

Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Oren, Evelyn, Tenshi, Roman, Lakshmi, Richard †

"Díky," hlesne Oren tiše směrem ke svému zachránci Tenshimu. Lea zapíchne poslední z mláďat vytvořenou dýkou, a tvor povoluje zubaté sevření na lýtku Romana.
Razvanův a Laimin útok přimějí stvoření pustit vor a stáhnout se zpět pod hladinu.

Razvan úspěšně přemění vor do skleněné desky a posléze do buňky, kterou s posledním příchozím uzavře. Místa skutečně není mnoho, tak velká skleněná plocha nebyla, takže na hodnou chvíli působíte dojmem skleněné krabičky sardinek. Tělo na tělo, kůže či sklo kam jeden sáhne, nic pro klaustrofobiky. A ačkoliv Evelyn pomáhá zdatně se vzduchem, takže ani chvíli volného pádu ke dnu kabina nepůsobí vydýchaným vzduchem, tlak úřaduje po svém. Mžitky před očima, zalehlé uši, pobolívající těla... a kdo ví, co se stane po přenosu.

Matka hlubinná už na vás neútočí. Oslepená, škube sebou v nepravidelných kruzích... jeden moment se skleněná 'ponorka' nachází téměř těsně u ní, stvoření ji však neregistruje.
Zdá se, že má vlastních problémů pro teď dost.

Ale to vy také. Pach krve je i přes neustálou obměnu hutný, kterak většina z vás stále krvácí z mnoha drobných ranek od zoubků mladých hlubinných. Isaac, přiotrávený krví rozkousnutého mládětě, zvrací. Hned několikrát, kterak se jeho tělo snaží vypořádat s požitými toxiny - a při těsných prostorách je to libůstka.
Od zvratek jsou upatlaní ti nejbližší - Lea, Razvan, Lakshmi, Naira, i Isaac sám.

Skleněnou buňku není ani třeba příliš směrovat... po několika minutách pozvolného klesání se dotýká široké a dlouhé průrvy na dně, a vás se zmocňuje podobný vedví trhající pocit jako prve, však jen o něco intenzivnější.

V neznámu číslo 6.

Bílá tma

James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla, Yuriko, Thomas, Mikkel †

Mia vytváří stínový plášť, který kryje jak ústí jeskyně, tak i padlé před vchodem. Ne úplně dokonale, ale podmínky viditelnosti kolem nahrávají bezpečí opatření do karet.

"Nejsi otravný... jen ani my zatím moc netušíme, co se vlastně děje a proč to vůbec začalo," pousměje se na Thomase Eddie unaveně, dodatkem k Oscarovým pokusům objasnit, co se vlastně zatím ví.

Ačkoliv je plán Valerie se zahrnutím pomoci Eddie (a patrně Mii/Yuriko) proveditelný, Thomas se nabízí k pomoci. Se svou schopností restorace je pro něj potřebný výkon jednodušší co se provedení i vynaložené energie týče, a s pomocí děvčat, které přidržují ulomené kusy, je brzy chrlič Dragostan opraven.
A právě včas. Ani ne pár vteřin poté, co se ztratí poslední trhlina, obrovská okřídlená socha ožije, a s překvapeným brouknutím protáhne křídla s nezanedbatelným rozpětím.

Tu však opět ozve se narušená realita... výboj prolétne skupinkou trosečníků v zasněženém kraji, a Dragostan, Thomas a mrtvý Mikkel mizí.

----------------------------------------------------------------------------------
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
----------------------------------------------------------------------------------

V neznámu číslo 6.

Bílá tma

James, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Yuriko, Lyla

Prásknutí výboje, trojice mizí... zbytek zůstává. Záblesk ovšem narušuje i statiku jeskyně.

Po stěnách začnou se rozbíhat praskliny, vše se třese. Dosavadní útočiště se hroutí, a hrozí, že pokud zůstanete na místě, zasypou vás tuny a tuny kamene a ledu.

Venku stále vane prudký vítr s hustým sněhem, tak hustým, že už téměř za tu krátkou chvíli zakryl stopy vašeho příchodu. Vzpomenout si můžete na les opodál, či na pohyblivé siluety, oboje jste měli možnost zahlédnout po 'přistání'.

V neznámu číslo 4.

Gigantický prales

Elaina, Luna, Laima, Daniel, Thomas, Violet, Everett, Igor, štěně

Z pohodlného domku ocitá se zde Elaina, Luna, Igor a štěně, z vyhřáté pláže Daniel, z mořského dna Laima, ze zasněžené pláně Thomas a z bojiště v původním světě Violet a Everett.

Laima je na tom nejhůře - pokousaná od spousty malých zoubků, zakrvácená... hlava se jí prudce točí a bolí, z nosu jí teče krev. Z pravého lýtka jí skrze kombinézu/oblečení trčí hrubý kus skleněného střepu, hrstka střepů se třpytí i kolem místa jejího dopadu.
Luna přichází špatným přenosem o levou ruku, chybí jí až k tržné ráně u lokte.
Everett přichází špatným přenosem o kus svaloviny na levém lýtku.
Zbytek přesun přežil bez zranění.

Dopadáte na vysokou, hustou živou trávu, zalévá vás slunce... kolem jsou rostliny, stromy, keře, květiny, všechno živé a bující... možná až moc.
Působíte oproti okolí tak maličcí... opodál se náhle rozhrne tráva, a kolem skupinky se šine červený mravenec, který je větší než-li kůň. Zarazí se však náhle ve své trase, zahýbe tykadly, secvakne kusadly... a pak se obrátí a zamíří ke zraněným, nejspíš lákán pachem krve.
Na výhrůžné, pisklavé štěkání Kulíška nereaguje.

Mravenec: 500HP

V neznámu číslo 8.

Betonová džungle

Tenshi, Roman, Lakshmi, Lea, Mara, Mei, Samir, Josefine, Agnieszka, Emily

Z mořského dna se zde ocitá Tenshi, Roman, Lakshmi a Lea, z pohodlného domku Mara, Mei, Samir a Josefine, z vyhřáté pláže Agnieszka a maličká Emily.

Nejhůře je na tom čtveřice z mořského dna. Lea a Lakshmi jsou pozvracené. Lea, Roman a Tenshi jsou pokrytí drobnými krvácejícími kousanci. Roman stále víceméně nahý. Hlava se všem čtyřem točí a prudce bolí, z nosů jim teče krev, následky prudké změny tlaku. Kolem místa jejich přenosu se nacházejí hrubé skleněné střepy, naštěstí však žádný v jejich tělech.
Samir přichází špatným přenosem o levou ruku po zápěstí. Josefine byla přenesena ze sprchy a zůstala nahá. Agnieszku v její spektrální formě výboj zaskočil salvou ochromující bolesti, po přenosu je opět v lidské formě, slepá a momentálně neschopná koherentního pohybu.
Zbytek přesun přežil bez zranění, ačkoliv maličká Emily oceňuje další nepříjemný pocit z přenosu vysokým nešťastným kvílením.
A to... možná bude maličko problém.

Dopadáte na betonový chodník, kolem vás je obyčejná ulice, domy, obchody, auta. Všechno působí opuštěně. Auta zdá se na ulici už nějakou chvíli stojí, na mnohých je vidět rez, většina obchodů je zabarikádovaná dřevěnými deskami či přímo zatlučená prkny. Je zataženo, mírně poprchává - žádnou prasklinu zatím nevidíte. Ani jakoukoliv zeleň, stromek, stéblo trávy, nic.
Jen betonový podklad, betonové domy, tu a tam vytlučené skleněné výklady či zrezlé mříže se zrezlými zámky. Nevypadá to jako váš svět... tady nějaká forma pohromy nejspíš nastala před daleko delší dobou, než je půl roku.
To však neznamená, že by se kolem nic nehýbalo... pomalu se ke skupince blíží několik kymácivě se ploužících postav, vánek k vám zavane silný pach rozkladu.
Ať už je vábí pach čerstvé krve či nemluvněcí nářek, nevypadají, že by si jen chtěli popovídat...

Zombie: 15ks

V neznámu číslo 9.

Podzemní jeskyně

Isaac, Aurora, Ludwig, Heather, William, Sheena, Thadeus, Pepe

Z mořského dna se zde ocitá Isaac, z pohodlného domku Aurora, z vyhřáté pláže Ludwig, William a Heather a z bojiště v původním světě Sheena, Thadeus a Pepe.

Nejhůře je na tom Isaac. Nahý, pozvracený, přiotrávený, prudkou změnou tlaku krvácející z nosu s intenzivními závratěmi a hlavou prudce bolavou, s několika menšími skleněnými střepinami zabodnutými v obou dlaních, a s tělem neustále nutícím ke zvracení, ačkoliv už téměř není co.
Dobře na tom není ani William, kterému po špatném přesunu schází kus svaloviny na levém rameni, s takto ochrnutou paží může manipulovat jen minimálně.
Zbytek je na tom bez zranění... ačkoliv sotva dobře. Ať už z úhlu čerstvě truchlícího Ludwiga, Heather postrádající ve vaku na zádech dcerku, či hladovou upíří verzi Thadea vystavenou pokušení pachu krve.

Dopadáte na tvrdý, vlhký kámen, ponořeni v absolutní temnotě. Tichu. Zatuchlém vzduchu. A zimě, mít po ruce teploměr, nejspíš se pohybuje kdesi těsně pod nulou.
Pokud někdo z vás vytvoří zdroj světla, můžete se rozhlédnout.

Kolem se nachází bodce vápencových stalagmitů a stalaktitů, tenké hrbolaté sloupce stalagnátů, klenba jeskyně mizící nad vámi v nedohlednu... temnota úzkých chodbiček vedoucích ze síně, kde se nacházíte, ve kterých se zdroj světla ztrácí, jako by jej hloubky dychtivě pohlcovaly. A vedle vás jezírko ledvinovitého tvaru s neznámo jakou hloubkou, světlo se odráží na kalně tmavozelené hladině klidné jako sklo.

V neznámu číslo 10.

Podivné město

Diyar, Alexandra, Callum, Naira, Santiago, Razvan, Hei-Ran, Brannen, kocour

Z mořského dna se zde ocitá Naira a Razvan, z pohodlného domku Diyar, Santiago, Alexandra a tlustý kocour, z vyhřáté pláže Callum a z bojiště v původním světě Hei-Ran a Brannen.

Nejhůře jsou na tom Razvan a Naira. Prudkou změnou tlaku krvácející z nosu s intenzivními závratěmi a hlavou prudce bolavou, Razvan navíc nahý, pozvracený a pokousaný, s hrubým skleněným střepem zaraženým do pravého stehna.
Santiago přichází špatným přenosem o kus kůže na zádech, Callum dopadne ramenem na střepy, které se sem přemístily jako pazbytky skleněné kabiny skupiny z moře, některé zajedou skrz do kůže, jeden až skoro k lopatce.
Kocour se proti takovému neuctivému zacházení ohrazuje kníkavým mňoukáním, až se z těch protestů sám zadýchává.

Dopadáte do bláta. Kolem hustě prší, fouká studený vítr... městečko kolem je zvláštní, působí sice opuštěně, nejspíš však jen díky dešti - za okýnky starobyle působících dřevěno-kamenných domků tu či onde pableskují světýlka luceren a svíček.
Kolem vás projde zahalená postava v pytlovitém plášti, zpod kápě můžete leda vytušit pohled upřený vaším směrem, zatímco cizinec táhne svou dřevěnou kárku o dvou kolech s obsahem překrytým pytlovinou tak, aby od vás byl na zablácené cestičce co nejdál a prošel co nejrychleji.

Zpátky na frontě

New Orleans

Abayomi, Emil, Kazran, Ebsalom, Alasther, Erden, Blagden, Lotti, Dragostan, + Marisol, + Kristoff, + Loki, + Lilian, + Yevgeniya, + Oren, + Johonaei, + Eliot, + Erszebet, + Naxiya, + Nikolai, Michail †, Cael †, Friedrich †, Phillip †, Tristan †, Olivia †, Scarlett †, Siegfried †, Veronika †, Rúna †, Chloé †, Sage †, Astrid †, Athena †, Lucas †, Richard †, Metatron †, Lara †, Bunmi †, Regan †, Mikkel †, Jonas †

Emil, Abayomi, Dragostan, Yevgeniya, Oren, Johonaei, Nikolai a těla Richarda a Mikkela jsou jediní, kteří se prasklinami a výboji dostanou k zamýšlenému cíli cesty, zpět 'domů', na bojiště v New Orleans patřící k jejich světu.

Plácnou sebou na spálenou zem kousek od Erdena, a i když přenos ani teď nebyl příjemný, Emil, Abayomi a Dragostan jsou v pořádku, bez zranění a úrazů z přesunu. O zbytku se to říct nedá, odštěpy tkáně a jiné patálie spojené s přenosem si vybírají svou daň a zbytek skupinky je mimo vědomí, lehce či těžce krvácející.
"Vítejte zpět. Co ostatní, jak jsou na tom, víte?" prohodí k vám bělovlasý vůdce Triskelionu poněkud strhaně.
Nejspíš má důvod. Z té či oné trhliny se pořád něco valí... mrtvých je v řadách opodál mnoho, zraněných srovnaných na dekách a matracích v troskách jednoho domu, kde o ně pečuje Alasther, také mnoho, aktivně už vlastně bojují a trhliny blokují jen on, Kazran, Ebsalom, Blagden a Lotti.

Dragostan se bez řečí rovnou pouští do přesunu nových zraněných do nouzového improvizovaného lazaretu. Ve stejnou chvíli se tříští ledová blokáda před jednou prasklinou... a z ní se valí horda podivných 'lidí'. Připomínají spíše žáby, pochodující shrbeně ale po zadních, ověšení různými šňůrkami, pírky a korálky, s oštěpy, luky a šípy se rovnou pouštějí do útoku. Hrozí při tom pěstičkami... brblivá řeč, kterou používají k pravděpodobně nadávkám, však nikomu zde nedává smysl.

Žabí lid: 34ks

Dveře

Na pláži

Emil, Ludwig, Daniel, Agniezska, Callum, William, Nikolai, Johonaei ,Heather a Emily

Přiznávám se, že po probuzení jsem byl drobet zmatený. Nechápal jsem, proč se někteří hroutí, dokonce ani, kde jsme, nebo co tu dělá obří varan. Pochopil jsem, že je nepřítel a pustil se tedy do obrany těch, kteří byli v ohrožení, ale nebyl jsem jediný, kterého to napadlo a s mojí trochu stále neobratnou motorikou jsem byl možná trochu zbytečný i ve své podobě. Ani Daniel není nadšený z mého okamžitého zapojení do akce.

Proměním se zpět, sednu si a chvíli tedy „odpočívám“, jak doporučuje náš hlavní lékař a velitel. Prsty na jedné ruce si poklepávám na koleni, zatím co tou druhou se podepírám a čekám, kdy bude vhodný čas a já dostanu nějaký úkol. Naštěstí mojí nečinnost přeruší Agniezska, skoro bych až té holce začal líbat ruce.
„Jasně, zkusím, jdu na to..“
Postavím se a prokřupnu si prsty. Tentokrát by asi bylo lepší vytvořit průchod, než nás nechat zasáhnout bleskem, bude to pohodlnější a jelikož máme sebou dítě, tak asi i zodpovědnější. Jako vhodnou osobu, na kterou se zaměřit tentokrát volím hlavního velitele.
Tam, kde je on, tam je i Triskelion ne?
„Přeji si vytvořit dveře, které nás zavedou do reality, kde se nyní nachází Erden z našeho světa.“ (6)
V zemi se objeví dřevěný poklop s kovovým okem pro uchycení, podobný vchodu do podpalubí na lodi.
„Myslím, že.. že to mám..“ Zavolám směrem k ostatním. Pokud budou všichni připraveni a souhlasit s průchodem, otevřu padací dveře.

Zima uvnitř i vně

Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla, Yuriko, Thomas, Mikkel †

Spát...tolik chci spát...
Okolí je utlumeno, zvuky ztišeny, jednotlivá slova nerozeznatelná od sebe.
Známý hlas, náhlé teplo u mé hlavy. Oči neotvírám, stačí mi přitočit čumák a vím, vím kdo leží po mém boku, kdo je mou náhlou společností. Nedává to smysl, to ale nevadí, není to tak poprvé ani naposledy.
Je tu vůbec?
Nebo je to jen moje přání?
Ať tak či tak, nalézám komfort. Známý pach, známá blízkost, pocit, že alespoň tohle na tomhle světě funguje. I kdyby jen byla v mé hlavě.

Pohyb končí, cítím pod sebou pevnou podložku, poté teplo, něčí jemné ruce, které to teplo šíří dál, i pode mě. Jemné pohlazení, chlad, chlad, chlad.
Nos se do kočíčího kožichu zaboří ještě hlouběji.
Můžu už spát? Můžu už nevnímat?

Další slova, věty, různé hlasy, známé i neznámé. Jeden velmi známý. Taky jen v mé hlavě? Snažím se otočit hlavu jejím směrem, začenichat, ujistit se (7). Co je realita a co není? Je tu či i tyhle smysly mě šálí?
Nevím a nemám sílu to vědět. Mžourám na Yuriko, přitisknut k Lyle, přikryt teplými kožešinami. Mžourám na skupinu, která cosi řeší u vchodu, mžourám na Valerii, která...nikomu nerve prsty do očí.
Stop.
Zavírám oči, ještě nejsem připraven na tenhle svět, tuhle realitu. Tma. Teplo. Lyla po mém boku. Alespoň trochu bezpečí.
Teplo, tma, nořím se hlouběji a hlouběji. Klid, myšlenky mizí, klid a pravidelné oddechování, jak přichází prázdnota spící mysli.

Kocour, dračice a žralok

Domek
Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago

Ne... nelíbí se mi nápad vrátit se. Zároveň chápu, že bychom měli jít tam, kam patříme. A rozhodně to nechci rozhodovat já... což zdá se, že tady tak bere více lidí.
Z ničeho vyčarovanou čokoládu dlabou skoro všichni, že na ně mrňavý corgi v naději vrtí ocáskem jim patrně neva... natáhnu se, a taky ochutnám jeden kousek, než zmizí.
Dobré, dobré... to je taky chuť, která je vzácná.
Na oslavách se sice občas čokoládové věci vyskytnou, ale málokdy je to real deal, ne vyčarované nebo přeměněné nebo z něčeho vytvořené.
Záleží na tom však, pokud se tvůrci trefí do chuti?

Co se chuti týče... Mei se vrací s hotovou hostinou, než se však na Josefininy poznámky nejspíš uráží a odchází ven. Hodím za ní nečitelným pohledem.
"Já mrazák nepřehraboval, no..." pokrčím rameny. Že tam není nic čerstvého a všude jsou konzervy bylo jasně vidět, a neměl jsem pocit, že by cokoliv z mrazáku stihlo rozmrznout v rozumném čase.

"Vlkodlak?" překvapeně na Lunu pohlédnu. "To jako... úplněk, stříbro, horory vlkodlak?" To je... huh.
"Řád, Triskelion, Bratrstvo - to jsou jen jména různých (a převážně znepřátelených) organizací Nadaných. Po Výboji je to prakticky to jediné, co zbylo z civilizace."

"Na světě se dá existovat i bez společnosti... akorát je to s ní příjemnější, když stojí za to," pousměju se na Elainino váhání ohledně návratu k Řádu.
Ostatně, radu 'tak na ně kašli' zastává vícero lidí.

Igor váhavě zkouší manipulovat s realitou... a já nečekám, jak to dopadne, zvednu se a zamířím ven za mrzutou Mei.
Klidně se posadím vedle ní na schody. "Co tě tak naštvalo?"

Noví příchozí

Pláž
Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Johonaei, Heather, Emily

Trochu roztržitě pohlédnu zpět k hranici vody. Ludwigův žal, prvně otupělý nevírou, zajede do smyslů jako dýka.
"Na kónci dnéšnijgo dné... kólik z nas búdje zás trúchlit?" prohodím tiše, zamyšleně.

Callum přiznává, že vodou by nepohrdnul, bez zaváhání sáhnu do kabely a podám mu litrovou petku s čistou obyčejnou vodou, co jsem si přibalil. Pokud nenajdeme čerstvou vodu na tomhle ostrůvku, který není z největších, jak nám Emil brzy hlásí, bude to ještě zajímavé.
"Kóluji tjélem... kake éto? Příjemnyj pócit, nébo nět?"

Proti varanovi se staví většina, Abeho zeď, Callumovy stíny, Willova hypnóza...
Další prásknutí mnou projede jako bič, zejména když je následované tichým a nadevše nespokojeným povědomým pláčem. Maličká Emily, i s mámou? Co tady dělají, pro Hospodina??
"Ánomália próšla Néw Órleánsem a néchala po sébje práskiny do jínyjch svjétu..." zavolám na Heather.

"Zróvna řéšime, što téď... Kak ty se máješ? Émily róste v póřadku?" pousměju se trochu nejistě.

Z očí do očí

v domě zahaleném podivnou mlhou→ v zajetí → ostrov

[/i]

Dan, Emil, Ludwig, Agnieszka, Callum, Abayomi, Nikolai, Johonaei, Heather

Díky Bohu za Agnieszku, které se podaří, to co mě ne – úspěšně vyléčit Johonaea[/center]. Mít tak čas, rozhodně bych se jí zeptal na radu, jak se v takové situaci mnohem lépe koncentrovat. Nejdříve nám v té otravující pasti udržuje dýchatelné prostředí a teď tohle. Jenže takový prostor tady teď není.

Vyrazím tedy zachraňovat reputaci jinde. Jedním okem sleduji, jak Nikolai pomáhá Callumovi do stínu, Emil si vzal průzkum zhora. Mé nohy se bouří do jemného písku, slunce pálí do zad, ale nic zvláštního nevidím. Tedy nic, co by nás mělo zajímat. Byl to však takový ráj, jak to na prvním pohled vypadalo?

Je to rozruch kolem obřího plaza a nebo vzdálený pláč malé holčičky, která se tady náhle zjevila ve společnosti drobné rusovlásky, které upoutá mou pozornosti a obrátí kroky rychle zpět k ostatním.
Při pohledu na to majestátní zvíře – varani mě vždycky neuvěřitelně fascinovali – mám až téměř posvátnou úctu. Jsem tedy rád, že zbytek týmu se buď stahuje nebo volí zdržovací taktiku. Pokud to nebude krajně nutné, naprosto souhlasím. Přesto vím, že je třeba mít se na pozoru. Ono to vypadá hrozně pomale a nemotorně, ale jak to zmerčí kořist, tak se jeden diví.

Zvolím podobnou taktiku, naběhnu varanovi do zorného pole, abych upoutal jeho pozor a zkusil zachytit jeho pohled, udržet jej na nezbytně dlouhou dobu a zhypnotizoval (5+1), aby se chvíli přestal hýbat.
Trocha koupeného času by se docela hodila, zvláště, když Agnieszka křičí na Abayomiho, aby se pokusil znovu nás hodit domů. Představa dalšího rádoby trhání na kusy se mi úplně nelíbí, ale možná lepší než zuby toho plaza přímo před námi.

Čas popojet? Ne, že by se mi chtělo

dům neznámo kde

Mara, Diyar, Luna, Zhu Mei, Elaina, Aurora, Yevgeniya,Josephine, Igor, Santiago, Samir

Ležíme tady všichni – no, většina z nás – všude možne po obýváku, totálně shnilí a kecáme jako na skautském táboře. A protože máme pár nových tváří a konečně se nehoníme jako banda idiotů, je to Samir, který první hodí jméno do placu.
Tak ahoj všem novým a neznámým. Jsem Alexandra. Nebo taky Alex, Lex, Alessia, ale Sashu fakt nenávidím," houknu do kolečka i já, zvednu ruku nad hlavu a zatřepám prsty.

Ha. Někdo tady touží po pivku, stejně jako já, ale lenost je zjevně dost nakažlivá.
"Holka, ty se mi líbíš. Sakryš, asi se donutím zvednout prdel a dojít tam," zazubím se na ní ze své polorozplácnuté pozice od pohovky.
No, ale když není pivo, tak se nabízená čokoška taky hodí. Kalorie navíc sem, tam, to se vymlátí.
"Dík!"

To se s jídlem z kchyně vrací taky Samir, ale nic úplně kloudného tam nevidím. Teda nic, na co bych zrovna teď měla chuť. Luncheonmeat v plechovce? Studenej polotovar? Možná pozdějc, až budu mít pořádný hlad, to nad tím tak nebudu ohrnovat frňák.
Zamžourám směrem k Igorovi, který z čupr věcí, jako je vytváření skvělé čokolády, přejde k vážnějším tématům. Jako třeba přesunutí se někam jinam. Chce se mi? Nechce? To je hotová Sophiina volba.


Něčí ruka mi rozcuchá vlasy, až mi několik pramenů havraních vlasů zakryje obličej a já se bavím tím, že je odfukuju nahoru. A ony zase padají dolů.
"Jo, tak na tom musím ještě zapracovat, milá zlatá. Nějak není úplně jak si ho vylepšit. Úplně nechci v pevnosti jen tak rozbíjet hubu, byť dobrovolně. Chtělo by to pár záporáků. Co ty? Nějaký nový udělátka nebo tak?"
Trochu se narovnám, když Elaina bázlivě zmíní návrat k Řádu a v očích mi temně zableskne.
"Vyser se na to, co si bude myslet Řád. Vyser se na celej Řád. Stejně je to banda idiotů. Bejt tebou, zůstanu s náma. Mě už by u Bratstva nikdo ani neviděl," neváhám se jí sdělit svůj upřímný názor. Pominu to, že mně za začátku nic moc nezbejvalo, ale kdybych měla na výběr...nasrat.

Ta Asiatka Jak-se-ksakru-jmenuje se najednou zjeví ve dveřích s takovým jídlem až se mi protočí panenky. Fíha, jak, co?
To se však tmavovláska pustí do hádky s Josephine, která má opět slušně proříznutou hubou.
"Hele, můžem vám sehnat nějaký bahno, aby byla nějaká sranda a vy si to vyříkaly. I když, to tý sprše asi ne. Jé, hele, čím tu kočku krmí? Mekáčem? Čičí."
Natáhnu ruku k pěkně otylé kočce, ale asi nejsme spřízněné duše. Bejt občas kočka ještě není žádná výhra. Na to bych musela mít asi v ruce kus hambáče.

Igor najednou vykouzlí dveře a už má ruku na jejich klice.
"No, hele, jestli bude většina pro, tak asi jo," zamumlám, ale leze to ze mě jak z chlupaté deky.

A co dál?

Někde ve sněhu

Eddie, James, Valerie, Mia, Drag, Matisse, Lyla, Mikkel † + Thomas, Yuriko

Nejspíš je dobře, že jsem před příchodem do jeskyně zvolil svojí malou podobu, i když se nemůžu plně zapojit do debaty, prostory zde jsou úzké. Navíc nám přibývají další dvě nové tváře, ačkoliv se mi nezdají povědomé, z dalšího rozhovoru usuzuji, že k nám také patří.

Eddie vytváří přikrývky, které trochu zmírňují vliv zimy, zatím co Matisse rozdělává a udržuje oheň. Že slzy, které mu stékají po tvářích, jsou pro jeho malou sestřičku potvrzuje, když se Valerie zeptá, co se vlastně děje.
Kolik ztrát si vyžádal tenhle boj? Bude vůbec ještě někdo žít ve světě, kam se chceme vracet?
Ve svém drobném těle ucítím další záchvěv slabosti a ačkoliv už nejsem venku na mrazu, zdá se, že události jsou stále vyčerpávající. Unaveně si složím hlavu na přední packy, zůstávajíc v blízkosti Matisse a černými očky sleduji dění kolem.

Eddie s Miou se odhodlávají pomoci Dragovi zpět dohromady, nakonec jim vypomáhají i ty dva nově příchozí. Kdybych jen věděl jak, pomůžu také, ale spíš bych překážel. Proto mi nezbývá nic jiného, než podpůrně držet pacičky a doufat, že tmavovlasý kamarád bude zase v pořádku.

Přejíždí mi mráz po zádech, když se znovu začne řešit, co se ještě před pár minutami událo venku na sněhu… Ta věc mě stále děsí a já ještě stále váhám, jak se nadále chovat ke všem zúčastněným. Vím, že mám Eddie pořád rád a vím, že jí pořád věřím.. Taky jsem viděl lítost, kterou projevila nad tím, jakým způsobem se vše událo. Nejsem si však jistý, jestli zvládnu stejně vnímat i ostatní. Nechci jim křivdit a dávat najevo, že celá událost mnou otřásla, vím, že Mikkel nebyl dobrý člověk… Opravdu musel být ale jeho konec tak brutální?...

Pak padla otázka, kterou bych asi nejpravděpodobněji měl zodpovědět já. Nejsem si totiž jistý, kolik si toho ostatní pamatují.
Ještě jednou se hlavičkou jemně otřu o Matissovo dlaň, než poodejdu kousek od něj, abych se pokusil o proměnu zpátky.
„No.. na mě ty feromony neúčinkovali, nebo spíš jen chviličku… když jsem slyšel, k čemu vás nutí, pokusil jsem se iluzí vytvořit stonožku u trhliny, aby jste prošli rovnou do jiného světa… Mezitím Eddie zničila tu původní, protože se pod vlivem snažila, aby jí odnesla Draga…“ Pokusím se shrnout situaci Valerii. Znovu se však ošiji, když si uvědomím, že mrtvý Mikkel teď leží venku.

Thomas začíná spekulovat o průchodu světy a vyptávat se, jak to funguje. „Zdá se, že ano.. že trhliny jsou brány do jiných dimenzí a záblesky vycházejí z nich… Jak to ale přesně funguje, to ti nejspíš neřekne nikdo..“ Pokrčím rameny.
„Že existuje cesta zpátky doufáme… možná se dá dostat zpět, když projdeme trhlinou, ale taky nás to může hodit do úplně jiného světa, to už se nám právě stalo… Průchod je bohužel dost naslepo…“
Vlastně je docela na místě začít uvažovat, co dál. Zůstat tu asi nechce nikdo.. Budeme znovu hledat trhlinu, nebo zkusíme něco jiného?