Ještěr na pláži

Na pláži

Shlížím dolů na ostatní a dávám pozor na okolí, jelikož jeden nikdy neví, kdy se může objevit třeba další ještěr. Aktuálně stačí jeden, o kterého je zatím celkem slušně postaráno, i když stále pro nás představuje hrozbu. Zabíjet bych jej nechtěl, ale pokud nám nedá ještěr na výběr, tak se o něj budeme muset nakonec postarat.

"Kdo to?"
Jo jasně. Oni mě neslyší. To mi mohlo dojít. Situace se stínem, který své myšlenky vysílal a zároveň je schopný i číst mi trochu popletla co normální telepati umí, i když telepatie je sama o sobě dost hnusárna podobně jako feromony. Jsem celkem rád, že takovou schopnost nemám.
Už jen proto, že by mé křehké sebevědomí nemuselo vydržet, když by jsem zjistil co si o mne ostatní doopravdy myslí.
Musím se usmát nad svou myšlenkou, kterou jsem schopný mít i po tom všem co se dneska odehrálo.

Nyní však slétám dolů za ostatními, aby jsem Danielovi mohl podat hlášení a také ostatním osvětlil jak na tom jsme.

Po přeměně si prokřupnu lehce záda, když se proměním zpět, zatím co se stále soustředím na varana.
"Takže většinu mi kryly stromy, takže nikoho dalšího kromě drobka jsem nespatřil. Ostrov není moc velký a do hodiny by jej bylo zhruba možné přejít, i když to do toho nezapočítávám bujnou vegeteci, která je především ve středu ostrova. Okolo je jinak jen moře." Tím ukončím své hlášení a konečně si uvědomuji, že je nás zde o něco více, než bylo předtím, než jsem vylétl nahoru.
Kde ta se tu vzala? Navíc s dítětem? Dnešek je opravdu na palici.

Do hlubin

Někde v moři

Razvan, Isaac, Laima, Naira, Oren, Roman, Tenshi, Evelyn, Lakshmi ,Richard †

Zdá se, že Richard je bohužel na dobro ztracený. Ani Evelynin a ani další pokusy se nedaří, tělo zůstává i nadále bezvládné. Pokusím se sice ovládnout svoje emoce, ale i přesto věnuji jeden soucitný pohled Orenovi, který se do poslední chvíle snaží.
„Je mi to moc líto…“ dodám. Doprdele práce…
Eve ještě zkouší nově nabité schopnosti na mojí ruce, což v celku vychází.
„Děkuji, ale za chvíli to bude dobrý.. regeneruji se rychle..“

Matka kreveta útočí a na pomoc přivádí i svoje děti, kteří se prvně zaměřují na odhalené zadky.. no spíš popředí. Těm se vydávám na pomoc jako první.

Vůbec se nedivím, že dva naháči se mění do zvířecí podoby, kde mají alespoň minimální ochranu kožichem, protože ty malé mrchy koušou i přes ochranný oblek a to pořádně. Brzy se však zdá, že je udoláváme statečně. Vynořuji se na chvíli nad hladinu, abych se zase nadechla. Boj pod vodou je vyčerpávající, ale přináší výsledky.

„Pusť ho!!“ zařvu na snad poslední žijící stvoření zakousnuté v Romanovo noze, než se znovu ponořuji, abych ho propíchla krvavou dýkou. (6)
Zdá se, že odhalené chlouby nejodvážnějších jsou už v bezpečí…. Což se nedá říct o voru a všech v jeho okolí, kde je sice už slepá a raněná samička, ale na síle jí to nijak neubírá. O tu už se ale stará Razvan, který přetváří vor na cosi skleněného…
Držím se poblíž, nijak se však nezapojuji, ani nevím jak bych to provedla. Spíš tak nějak pátrám po okolí, nerada bych, abychom měli nějaké další ztráty.
Evelyn se vrací, ten panikařící taky, dokonce i pomáhá Orenovi s mrtvým tělem… Isaac? Zaseknu se na okamžik, když v tom zaslechnu přitopené volání o pomoc.
Vydávám se jeho směrem a snažím se ho dostat k nám. (7)
„Coje? Co ti je?“ naléhám, když se zdá, že je v tom víc, než jen voda.
Zarudlé oči, funí jako bernardine… To se mi nelíbí.
Na pobídnutí se přidávám ke zbytku a případně sebou beru i Isaaca, pokud by byl zmatený. Evelyn by mu snad mohla nějak pomoci, pokud to bude zlé..

Trocha relaxace?

Emil, Ludwig, Agniezska, Callum, Abayomi, William, Nikolai, Johonaei, Heather s Emily

Díky společnému úsilí se již všichni dostáváme zpátky na nohy a to již bez zranění. Opět je většina z nás schopna funkčnosti a boje.
Alespoň tedy fyzicky.
Stále tu totiž máme Calluma, který je v tuto chvíli velmi divokou kartou, stále tu máme Ludwiga, který teď truchlí nad smrtí svých bratří, stále...či spíše nově i Heather s malou Emily, které sem dostává další z trhlin.
Proč ani ony nemohou být v bezpečí? "Heather....pojďte k nám. Držme se u sebe." Protože támhle je jisté zvíře, které by si z nás udělalo nejradši svačinku. Stačilo by mu jednou stisknout tlamu... Jenže za to nemůže. Nikolai má pravdu, zvíře má hlad a můžeme se mu divit či na to reagovat útokem?
Není to správné a ani spravedlivé, uvědomuji si ale, že v případě nutnosti - tedy pokud zvíře zaútočí - nám nic jiného než jeho zabití nezbude. Musíme chránit své bližní a to je zase náš instinkt, náš hlad.

Naštěstí chlapci reagují rychle a dostatečně defenzivně, jsem si jist, že zvířeti, jehož jméno vlastně ani neznám, zabrání útoku. I tak to ale kontroluji, stejně tak jako kontroluji přítomnost jakéhokoliv jiného tvora, co by se mohl ještě přiblížit. (8+2).

Sluneční paprsky příjemně hřejí na těle, které si už odvyklo přirozeného slunečního světla, podobně si to užívá i Johonaei, který ze sebe již smysl zbytky krve a teď ve světelné roušce odpočívá.
"Jak jste na tom? A upřímně, zvládli byste přesun na bojové pole nebo chcete ještě chvíli odpočinek?" Nejlepší by bylo vrátit se do našeho světa teď hned a pomoci ostatním, uvědomuji si ale, že jsme za posledních pár přesunů utrpěli náročná zranění a většina z nás je vysílená. Skutečný důvod mé nabídky je ale trochu jiný - koutkem oka vrhám po Callumovi, který zatím nevykazuje známky čehokoliv zvláštního či nebezpečného.
Chci ještě chvíli vyčkat, ještě chvíli se ujistit, že to zvládá ovládat. Ano, nemusí se to chtít projevit právě tady a teď, může to jen vyčkávat na vhodnější moment, ale já potřebuji ještě minimálně pár minut na pozorování a zhodnocení situace.
"Abayomi, spíš si nejdřív odpočiň." To by ale Abayomi nemohl být on, místo odpočinku již vyčkává útoku plazovitého tvora. Jak pak mám tyhle lidi udržet naživu, vždyť zajištění bezpečnosti se můžou věnovat i jiní lidé.

"Emile, co vidíš ze vzduchu? Jak vypadá ostrov?" (5+2), Snažím se ještě zjišťovat informace. Nepředpokládám, že bychom tu byli dlouho, i tak by se ale třeba hodilo vědět, zda je tu nějaký zdroj i jiné než mořské vody.

Alergie uprostřed oceánu? Jaj

Lea, Razvan, Laima, Naira, Oren, Evelyn, Tenshi, Roman, Lakshmi, Richard †

Tady máte, vy mrchy! Mé tlapy a drápy trhají jednu malou potvoru za druhou a neustálý přísun bodavé bolesti na kůži mě nutí k větší a větší aktivitě. Z dálky by všechen můj pohyb mohl vypadat jako nekoordinovaný chaos či beznadějné zmítání v těsných okamžicích před smrtí, já ale vím, co dělám! Tedy...ano, rozhodně vím, co dělám.
Jen jsem to možná neměl chtít ochutnat.
Ups?
V mývalím těle občas sežeru kde co, nejsem tak úplně vybíravý a když je nouze, tak je nouze, tohle kousnutí se ale ukazuje jako více než nejedlé. Nejdřív tomu nechci přikládat na významu, prostě je to nechutně hořký a hotovo, to přejde, pak ale začíná ten zbytek a mě poměrně rychle dochází, co to znamená a co to vlastně ještě znamenat může.
Kurva. Jako já vím, že jsem depresivní parchant, co si možná tu a tam přeje umřít, ale nechci zdechnout uprostřed oceánu na zkurvený jed nebo dokonce alergickou reakci!

Klid! Hlavně klid! Jenže klid moc nejde, srdce mi buší, hlava se začíná nepříjemně točit a já mám problém rozeznat, kde je vlastně dno. Tam kam budu klesat?
Nenene! Musím k ostatním a rychle! Musím jim dát vědět, že možná začnou problémy. Musím najít léčitele!

Myšlenky jsou jasné, intenzivní a zběsilé, skoro tak zběsilé jako srdce a panika, která pomalu začíná stoupat mým tělem. Uklidni se! Říkám si v duchu, tahle myšlenka se ale míjí svým účinkem a i když se snažím se zorientovat a plavat směrem k voru, kde by měl být zbytek lidí, ne a ne v té tmavé vodě najít správnou cestu (1).
Spíše omylem se dostávám na hladinu, kde se zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu, tlama však pálí, oči slzí a já začínám vnímat, že se mi hůře dýchá. Kolik času...
Pokusím se vydat nějaký zvuk, pokusím se vydat jakýkoliv skřek, který by na mě upozornil, to vše se však topí v hlasitosti vln a slov, které vydávají oni opodál. (1). Kde opodál? Nevím, nevím, slyším je odevšud!
Vzpamatuj se! Jenže jak, jak, JAK?!

Teď přichází ten chaotický pohyb mývalího těla, do mého malého mozečku se kromě paniky ale naštěstí dostává další myšlenka. Takhle mě neunesou... Jsem velký, jsem mýval, jsem zvíře. Nemůžu křičet. Nemůžu dát nic najevo. Zpátky, potřeba zpátky... člověk, ano, člověk, to jsem, to zas musím být!
Netuším jak, chytám se však známého stébla lidství a z posledních možností soustředění se měním v sám sebe (8).

"P...p..pomoc!" Snažím se křičet (6), máchám kolem sebe rukama a snažím se udržet se při vědomí, snažím se dýchat vzduch, jehož objem se ale každou minutou zmenšuje z důvodu nateklých sliznic. Jestli tohle přežiju... Budu se nenávidět za to hrozné škemrání o pomoc.
Není možná lepší umřít?

Žal

Jeskyně
James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Lyla, Yuriko, Thomas, Mikkel †

Na realitu kolem mě z hloubky smutku upozorní malé jemné dloubnutí čenichem ještě studenějším, než je moje ruka, což je co říct... a překvapený pohled mi oplatí upřená tmavá očka, hlavička se přivine k dlani.
Otřu si hřbetem ruky tváře a oči, usmát zpátky se však nedokážu... Sklesle se jemnou srstí prsty probírám a slzy si stejně tečou dál.

Čo sa deje?
Vzhlédnu k Valerii. Na moment... nemůžu najít slova. Říct to nahlas... stane se to ještě reálnějším?
Může vůbec?
"Myslím... že je Chloé nejspíš... nejspíš mrtvá," dostanu pak ze sebe ztěžka.
Ta slova... bolí, jako čerstvě otevřená rána. Zprudka se nadechnu, skoro lapnu po dechu, jako by tíha vysloveného měla sílu mě zadusit, a skloním pohled k ohni.
Hrdlo se mi svírá...
Jak vůbec mohu žít, když ona ne?

Do situace vpadne jako mimozemšťan mladík, který se ptá, jestli jsme místní.
Jestli mluvíme anglicky. Popotáhnu, odpovědi nechám na jiných. Moje pozornost náleží ohni, aby neskomíral či neuhasl.
"Děkuji," hlesnu směrem Eddie, která nás zakryje teplou kožešinou. Kromě mladíka přišla i dívka, kterou letmo znám, vím, že vede sanktum v Japonsku, o moc víc toho však nevím...
Maximálně to, že ji Lilian nemohl kdovíproč vystát.

Spolupráce?

Někde v moři Lea, Oren, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Roman, Evelyn, Lakshmi, Richard†

Sleduji potvoru, jak proplouvá a jak po mé ruce zůstává na jejím těle alespoň nějaké poškození, zatímco dračice ji připravila i o druhé oko a ještě se pěkně zakousla. Ale co jsme čekali? Tu obludu jsme tím jen naštvali a hned s sebou mrskne a zakousne se do jejího křídla. Jestli dokáže prokousnout ty její šupiny, tak nepochybuju o tom, že mě by překousla v půli jako nic... Nemluvě o hromadě malinkých pidi oblud, které z nás s chutí uždibují. Ale o tuhle potíž se naštěstí starají ostatní a během chvíle je problém takřka vyřešen ale i tak si z mého těla párkrát ukousli. Ale i když to bolí, tak nejde o žádná vážná zranění. Spojením koňské dávky adrenalinu, stresu a strachu z té velké potvory tu bolest ani téměř nevnímám a sleduju jak dračici posílá do hlubin a já se ponořuji s ní. Částečně proto, že neplavu a částečně proto, že proud vody za ní mě lehce vtahuje s sebou.
Pokusím se zorientovat a rychle vyplavat na hladinu. Dochází mi pomalu vzduch a tak čím dřív se nadechnu, tím lépe. (7) Po chvilce se mi to podaří a začnu rychle plavat nahoru. Ale k té potvoře jsme se museli kus ponořit a ještě další kus jsme klesli po tom, co poslala dračici do hlubin a tak jsem rád za nabídnutou pomoc. Chytím se ji pevně za krk a nechám se vynést k hladině. Na hladině zalapám po dechu a párkrát se zhluboka nadechnu "Arigato" Vydechnu po chvíli a pustím se jejího krku. Plavat zvládnu sám a vedle ni doplavu ke zbytku téhle sebranky a sleduju, jak s sebou Oren plácá ve vodě v marné snaze dotáhnou kamaráda k nám
Měl bych ho nechat utopit? Ten chcípák byl vždycky k hovnu...
Pomyslím si kysele ale nakonec bych se cítil nevděčně. Přecejen Evelyn mi pomohla na hladinu... Taky chápu, že jsme v situaci kdy se každá ruka hodí a pravdou je, že netušíme kam nás pošle ta trhlina pod námi. Přeměním se do psí podoby a doplavu k těm dvěma. Pokusím se chytit mrtvolu do tlamy (4) Ale napřed se mi moc nedaří ho nějak lépe chytit a tak ho chytím za předloktí docela pevně pro jistotu, až zuby lehce poškodí pokožku (7) Mezitím se mě může ten budižkničemu chytit a s oběma zamířím ke zbytku skupiny... S touhle přítěží se plave opravdu těžce, ale nějak to zvládnu (6) a dotáhnu je tam oba a přeměním se zpět. Tělo přidržuji nad hladinou a jen čekám, co se bude dít dál. S cestou dolů nemám jak pomoct a tak prostě jen mlčky čekám...

Zahrabané pravdy

Domek
Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir

Aurora nevypadá mým pokusem o ujištění a dodání sebedůvěry v proměnu zpět nadšeně... ale aspoň se jí proměna zdaří. Drobně se jejím směrem pousměji... poměrně vděčná vzápětí při přesunu, že nemusíme dělat maskovací opičky kolem draka.

***

...je mi to moc líto.
Ze strnulého polovědomí vzhlédnu k Maře, která mi pomáhá se napít vody, obohacené o efekt rychlého doplňování krve. Ví...?
Jistě, že ví. Pokud získala Léčivý dotek, tak nejspíš získala i schopnost Intuitivní diagnózy.
"Není třeba. Ale... děkuji," stručně ocením myšlenku za nabídkou objetí.
"Nějak... to zvládnu."
Nějak.
Až si připustím, co to znamená. Až nad tím začnu přemýšlet. Teď... teď ne.
Teď ne.
Teď se nesmím sesypat.
Semknu rty a na dlouhý moment zavřu oči.

"Měl bys to zkusit," zareaguji na Igorova slova, hozená v plén. "Minimálně už jen proto, abys najisto věděl, jestli to vůbec dokážeš."

Na Elainina slova se nepatrně pousměju.
"Mara má pravdu. Nemusíš se vracet. Já utekla od Bratrstva, přidala se k Triskelionu... a nelituju jediného dne poté."

Samir a Mei přicházejí s jídlem... voní to dobře. Ale skončilo by to venku, to vím, tak se teď ani nesnažím si vzít. Z donesených papírových utěrek dva kusy utrhnu a chabě potlapkáním zkusím vysušit pozvracené místo na koberci.
Josefine přináší oblečení... a tlustou kočku.

"Možná bych přece jen něco potřebovala," vydechnu. "Mohla... mohla bys mi pomoct do koupelny?" pohlédnu na Maru váhavě. Příčí se mi být takhle slabá a k ničemu... ale bohužel vím, že se teď nikam po vlastních nedostanu.
Obsah lahvičky sice zabírá, ale instantní zázraky vytvářet neumím.

Konečně sprcha

Domek
Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Igor, Santiago, Samir

No, paráda... Domek jako malovaný, klasická rodinka, které špiníme krví, blátem, prachem a blitky krásný vypucovaný obýváček.
Projdu všechno, co můžu, koš na prádlo vrším užitečným oblečením. Ušák v pokojíku je fajn, kocour už moc fajn není - než se stihne odvalit, odchytnu ho (7).

"Hele, co vám nesu..." přinesu tlouštíka do obývacího pokoje. "Pravá americká kočka!"
V tom přichází Maroni s náručí konzerv... a chvíli na to Zhu s hotovou hostinou.

"Z čeho jsi to udělala? Vždyť tenhle hlásil, že tam nic čerstvého nebylo...?" měřím si podezřívavě krevety. Nebo 'krevety'?
"Nebo jsme přehlédli někde nějaké akvárko?" ušklíbnu se poťouchla. "Ještě dobře, že jsem tady Macíka přinesla později, než jsi začala kuchtit..." umístím tlustou vykulenou kočku na gauč mezi duhovku, Monroe, Maroniho, Toreliho a štěně.

"Já jdu na tu sprchu... kdo chce oblečení, tu je něco na výběr," posunu koš s oblečením na podlaze ke křeslu, kde se válí tmavovláska.
Pohledem sjedu přezíravě Salazmrda, se zasalutováním všem pak zamířím k dolní koupelně, shodím ze sebe oblečení a zajedu pod teplou vodu se slastným povzdychem, konečně ze sebe můžu dostat ulepenou slupku krve.
Dveře za sebou nezamykám, je nás na dvě koupelny dost a kdo se chce zabydlet ve vaně, zatímco okupuju sprchu, klidně může.

Všude jen bolest a smrt

Moře
Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Evelyn, Tenshi, Roman, Lakshmi, Richard †

"Neubližuj jí...!" zavolám na Razvana, když hlubinnou bytost strefí zdá se silným výbojem elektřiny.
"Stačí, že jsme jí pozabíjeli děti..." dodám tiše, spíše jen pro sebe.
Hlas se mi láme. Je mi z toho mizerně... ze všeho.
Když tmavovlásek zavelí, stáhnu Richarda z desky zpátky do vody. Je těžký... táhne dolů. Vždycky byl daleko větší než já, a teď objímat ho mění se v boj o to, zůstat vůbec nad hladinou (6).

Tak tak to zvládám... ale cítím, že tak dlouho nevydržím (4). Když mi Richard vykluzuje, sevřu jej pevněji (9)...
Ale když Raz chce, ať se sejdeme blízko u něj a k sobě, zvládnu jen mávnout rukou (3).
Síly mi nedocházejí... už chvíli žádné nejsou.

Možná... bychom prostě měli zůstat spolu.
Tady.
Napořád.