Rudo

Moře
Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Oren, Tenshi, Roman, Lakshmi, Richard †

Voda se barví krví. Naší. Jejich. Hluboké rány po drápech zůstávají na hlavě hlubinné... a tmavovlásek po sobě zanechává přes žábry paseku trochu jiného druhu.
Beztrestně to však zjevně projít nemohlo.
Rozdivočelé frantické pohyby stvůry, tu náhle objevila se morda plná ostrých zubů a bolest mi ostře projela celým křídlem, jako lesní požár až do ramene a podél zad až snad do špičky ocasu.
Vykřikla jsem - nebo spíš vypustila proud bublin, na chvíli mě bolest ochromila.
Nevím.... jestli jsem kdy zažila horší.
Křídlo mě neposlouchalo... a pokus o pohyb mě jen otáčel na místě.
Probohy...

Teď je dobrá chvíle zjistit, jestli se mohu léčit i sama... Pokouším se uklidnit paniku, což jde bez nádechu a výdechu zatraceně těžko, a soustředím se na to nejhorší poškození křídla.
Prosímprosímprosím...
(9).
Začne to bolet víc, ale vím, že to už je dobře. V momentě, kdy s křídlem mohu opět pohnout, zamířím do hlubiny pode mnou pro Tenshiho.
Bývalý spojenec, současný nepřítel... v téhle chvíli je to jen spolubojovník, někdo, s kým je třeba táhnout za jeden provaz, pokud všichni nechceme zařvat.
Protože nevím jak vám, ale mně umřít na tvrdohlavost přijde jako jedna z nejpitomějších smrtí.

Sotva se dostanu poblíž, lapnu jej zuby jemně a přitáhnu k sobě, a jakmile se chytí pevně mého krku (pokud není při vědomí, držím jej nadále v zubech) zaberu křídly vzhůru k světlu za hladinou (7).

Zhluboka se nadechnu, jakmile se vynoříme, a zamířím za Razvanem, který nás svolává. Proměna do lidské je bolavá... ale podaří se, a když se kolem nás sklo uzavře, soustředím se na svou sílu vzduchu (3+2, 7+2), a na druhý pokus mi vyjde snaha náš omezený vzduch okysličovat.

Tak ale do prdele...

Moře
Lea, Laima, Naira, Isaac, Oren, Evelyn, Tenshi, Roman, Lakshmi, Richard †

No... tak to by bylo. Malé zubaté pijavice se usilovně snaží uhryznout si z nás kousek či kus, možná i ten nejcennější. A ačkoliv se Lea udatně bije jako pravá obránkyně mužství pravá obránkyně mužství a ostatní se taky snaží, je to všechno k hovnu.
Proč? Protože Naira na domluvený skleněný zvon kašle a zachraňuje hubatou kobylu, jako by to madam 'na trénincích vám to všem natřu' nezvládla sama.
Uznávám, spoléhat se na malou holku, co je sotva v pubertě, asi není nejmoudřejší. Ale naštvat se snad ještě můžu, nebo ne?

Malí zubatí chcáči jsou skoro na vymření, poslední si s gustem kouše do Romana, ale mamka má do mrtvoly daleko. Začne cloumat vorem... V pohledu mi temně blýskne hněvem.
Proměním se, a soustředím ze všech sil na vyvolání blesku, který směruji na odhalenou hlavu (10+3).
"CHCÍPNI, MRCHO!!" zařvu s doufáním, že ji ta pecka alespoň přiměje pustit vor.

Pokud ano, pouštím se do transmutace - chytnu kraj voru, rozšířím jeho prostor na úkor tloušťky materiálu (6+2).
"Mazejte dolů," zařvu na Nairu, Lakshmi a případně další, kteří se na desce nacházejí. Nechci, aby šlo sklo pod hladinu jen proto, že někdo neví, kdy se hnout.

Pak následuje změna materiálu (8+2). Sklo se zaleskne ve slunci téměř oslnivě... jeho plocha je dostatečně široká, aby ji odpor vody držel na hladině, zvláště pokud se na skle nikdo neválí.
A to horší teprve přichází.
"VŠICHNI KE MNĚ!" zařvu znova, a počkám, než mají všichni čas se dostat na dosah.
A nedá se říct, že zformovat desku do nádoby kolem nás by se mi nějak převelmi dařilo (2+2).
To dáš... to dáš... to dáš...
Pohupování vln z toho dělá činnost nanejvýš nepříjemnou, vlnky sem mě hranou skla praští, vlnky tam mi z mokrých kluzkých prstů okraj odnášejí.

Ale nakonec... se zadaří (8+2). "Hezky zhluboka nádech, a přitulit všichni k sobě navzájem!" zavelím s širokým úšklebkem nakřivo.

Boj...?

Pláž
Emil, Ludwig, Daniel, Callum, Abayomi, William, Nikolai, Johonaei, Heather s Emily

"Už je to v pořádku," pousměji se Danielovým směrem s telepatickou zprávou zpět (4+3).
Ani si moc nevymýšlím, bodavá bolest tak rychle, jak přišla, opět ustupuje.

"Uf," vydám ze sebe se znechuceně nakrčeným nosem jen při té představě popisu Jonova útočníka. Léčení je hotovo... a pacient se odebral očistit do vody.
Mimo jiné však stihl upustit atomovku, alespoň pro jednoho z našich členů.
Nemusím mít oči, abych vnímala, že je Ludwig v šoku...
Zlehka stisknu jeho nadloktí. "Upřímnou soustrast," jemně dodám. Hrubý popis konců bratrů je hořkou tečkou na závěr.

To už se ovšem dějí další věci... na moment dezorientovaně zamrkám, z jedné strany volání, z druhé prásknutí.
Během chvíle se proměním... a konečně rozhlédnu kolem, duhová paleta tepelného spektra mi alespoň ukáže obrysy - obří ještěr mířící k Nikovi a Callovi je špatná zpráva. Abayomiho podoba Požíračky, pohybující se a vědomá, je rozhodně dobrá zpráva.
Drobnější, širší obrys s hřívou vlasů a plačícím sakem na zádech? Kdo ví.
Udržovat podobu na pálícím slunci nebude jednoduché, nicméně nepřipadám si tak hloupě bezbranně, jako úplně slepá.

"Heather!? Co tady děláš? Mysleli jsme, že zůstáváš s Emily doma v sanktu," překvapeně ze sebe dostanu, můj 'hlas' coby spektry zní šelestivě, se slabými ozvěnami.

"Abayomi! Dokázal bys nás přesunout domů?" zavolám k němu v naději, že by svůj výkon z domu v mlze mohl být schopen zopakovat.

Zprávy

Pláž
Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Nikolai, Heather s Emily

Ludwi zůstane stát a hledět. Jo... nedivím se.
Mně taky trvalo moment to zpracovat... a to jsem s těmi kluky táhl poslední půlrok, nevyrůstal jsem s nimi celý život.
Hrstmi mokrého písku drhnu ze sebe nánosy schnoucí krve, rty pevně sevřené v rovnou čáru.
...j-jak?
Nemít ostrý sluch, ten tichý ztracený zvuk se v šumu vln utopí.

"Fry se pustil do odstraňování trhlin nicotou. Pěkných pár jich vyčistil, než ho to doběhlo a vedlejší účinky schopnosti z něj vevnitř nadělaly paseku," shrnu suše, záměrně tak neosobně, jak svedu, nechci si vybavovat jejich tváře.
Nechci a nebudu se lámat, to prostě není přijatelná možnost.
"Sigi padnul chvilku po něm, nejspíš byl prostě na špatném místě ve špatnou. Výboj z něj kus odnesl... ale nestáhl ho do jinam celého. A chybělo mu příliš, než aby ho zvládli léčitelé zachránit. Prostě... ho to nějak rozervalo skoro ve dví."
Na moment zaváhám, než dodám:
"Mrzí mě to."

S prásknutím se na pláži objevuje další trosečník. Zrzka z Londýna... Heather? Myslím. I s miminem, které se začne hned nespokojeně projevovat.
Na tom ale nesejde, ačkoliv řvoucí nemluvně rozhodně není ten nejlepší společník do neprozkoumané reality.

Konečně si připadám čistý... kombinéza a oblečení je však v cárech, všechno kompletně zničené. A nahý tu pobíhat nemíním, ne že bych se styděl, ale...
První pokus je absolutně k ničemu (1)... ale myslím, že vím, v čem jsem udělal chybu. Teprve druhý se mi podaří... zformovat ze světla (8), které zalévá všechny a všechno kolem, pruh víceméně pevné látky, zlatavě zářivé, který ovinu kolem boků jako bederní roušku.
Zbytek těla zahalovat nebudu... sluneční paprsky mě nespálí, vnímám, kterak si je tělo bere a sílí z nich, léčí tělo i ducha, dodává energie... tak... silně jsem se už dlouho necítil.
Vyždímám přebytečnou slanou vodu z dlouhých vlasů a rozhodím je po ramenou k proschnutí, než vykročím z vody pryč. Na břehu blíž palmám se řeší velký varan... ale už mu věnuje pozornost příliš lidí, než bych šel zasahovat sám.

A po tom průchodu mlýnkem na maso si odpočinek zasloužím, málem jsem vykrvácel.

Ještěrózní ohrožení

Na pláži

Abayomi, Ludwig, Daniel, Agniezska, Callum, William, Nikolai, Johonaei + Heather a Emily

Trochu mě Call sice vystrašil, ale jsem rád, že je v pořádku a není v bezvědomí, jak jsem měl původně obavy. Sice jen hádám, že minimálně trochu bych se byl schopen onomu tvorovy případně postavit a uniknou tak před nějaký útokem na blízko, ale co se týče zdravotnictví, tak zde vlastně máme Daniela, který mi tak mile opravil záda a já se tak mohl zvednout k výšinám, kde se za jasné záře slunce cítím mnohem bezpečněji, než dole na zemi.

Shlížím dolů na ostatní a rozhlížím se po okolí. Ostrov není zjevně zase tak velký, ale vypadá zajímavě a pustě. Je dost možné, že zde nikdo nežije a pokud ano, tak nějaký domorodý kmen, v což velice nedoufám.
Střed ostrova však vypadá velice bujně. Pravděpodobně je zde dobrá půda, i když po všem co se zde stalo si říkám jestli zde nenajdeme nějakou další šílenou entitu, která by se věnovala rostlinám, nebo něco takového, ale to už je jistě čistě moje fantazírování.

Po chvíli se můj pohled stáčí dolů, kde jak vidím se vynořilo nebezpečí z pod keřů a stromů. Je dost velké a možná to je nějaký přerostlý krokodýl, nebo něco takového, pořádně takhle neurčím co přesně to je, i když na krokouše to zase moc nevypadá.
Každopádně se blíží ke Callovi a Nikovi, z čehož nemám zrovna dobrý pocit.
Někteří, kteří si jej všimnuli na něj reagují a já se hodlám připojit. Nechci ostatní nijak ohrozit, když by jsem použil světlo, nebo plameny, takže sáhnu po další ze svých schopností a sice telekinezi, kterou se pokouším tvora táhnout opačným směrem, od mých přátel. (7)
Na moment mě sice vyvede z míry, když se promění Aby, ale během chvilky mi naštěstí dochází, že to jen on díky jedinečnému vzhledu jeho proměny.

Konečně den na pohodu

Alexandra, Yeva, Diyar, Aurora, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir

Ne...jen to ne! Veškerá pohoda, kterou cítím mizí v okamžiku, kdy začínám tušit, co se s Yevou děje. S mou novou schopností nepotřebuji nic jiného než na ní položit ruku a vím, cítím jedno živé, druhé...druhé pryč. V očích náhle cítím cosi pálivého a jen tak tak se stihnu včas vzpamatovat natolik, abych uhnula přívalu zvratků. Alespoň je při vědomí.
Pokud to je zrovna teď výhra.
"Jasný, hned to bude." Snažím se působit jistě, sebevědomě, když však sahám po batohu, abych našla požadovanou lahvičku, ruce se mi klepou a celý ten úkon trvá déle, než bych si přála.

Ostatní zatím... nemohu to nazvat jinak než chillí. Válejí se po gauči, řeší čokoládu, sluníčko, jídlo. Pohoda a klídek v terénu adrenalinu, bolesti a ztráty.
Chtěla bych si to užívat více, stále tu mám ale Yevu, která musí prožívat něco naprosto nemyslitelného, něco co se sem v tuhle chvíli hrozně nehodí.
"Tady...tady to máš. Bude to lepší, napij se." Konečně nacházím, co je třeba, trochu se jí snažím i pomoci, aby ze sebe nemusela dostávat více energie než je třeba. "Je mi to...je mi to moc líto." šeptnu, jistá si tím, že ostatní stejně nevnímají. Však teď řeší, zda tu zůstat či zda se vrátit zpět, zpět do našeho světa temnoty, smrti a zkázy.

"Mohu ti nějak pomoc? Jídlo, pití, obejmutí?" Zlehka naznačím, že pokud by Yeva chtěla to poslední, mám náruč otevřenou. Co se týče jídla, Mei a Samir nějaké přináší a mě dochází, jaký mám vlastně hlad. "Co si nejdřív trochu odpočinout a vzpamatovat se? Všichni potřebujeme trochu....prostě pauzu. Aspoň na chvíli... asi by si nedokázal ostatní dostat sem, co?" Reaguji na Igora, který se nabízí, že vytvoří další trhlinu, která nás pošle do světa hrůzy. Nechci tam, zoufale tam nechci, taky ale vím, že tam nemůžeme nechat ten zbytek a sprostě zbabělé utéct.

"Tak se to Řád nemusí dozvědět, ne? Prostě zůstaň s námi, stejně je to jedno." Otočím se ještě na Elaine. Nevím, co jí nutí zůstávat s Řádem ani co je pořádně zač, v některých věcech mi ale teď svět přijde jednodušší. Pokud se bojí, že Řád nebude šťastný, tak proč...proč riskovat trest? S námi jí nic nehrozí. Teda alespoň ne od nás samotných.

Nečakné prírastky

kdesi v zime, v jaskyni,
James, Yuriko, Dragostan, Eddie, Mia, Neznámy, Oscar, Matisse, Lyla,

Jamie nakoniec vstáva, s pomocou aspoň v podobe trochy cukru, ale vyzerá že sa drží na nohách iba tak-tak. So zvrašteným obočím pozorujem, ako spraví prvý krok, natočiac iba hlavu na Miu ,keď sa označí z vraha.
Keď útočili na základňu v Mongolsku, v obrane sme všetci spolu zabíjali nadaných. Aký je rozdiel medzi tým, a tým čo sa stalo tu? Svet sa zmrskol na ľudí ktorých chrániš, a ľudí ktorých zabíjaš.
Svet bez budúcnosti.
"Kto z nás ešte nie je vrah?"
Myknem iba plecom, na chvíľku na ňu presunúc oči aby som k nej trocha načiahla ruku v nemej prosbe, aby sa držala pri mne. Chcela som ich mať poblíž, ju aj Jamesa. Keby potrebovali pomoc, aby sme sa nerozdelili keby sa zjaví ďalšia hrozba, aby som vedela reagovať.
Na otázku o Dragostanovi neviem odpovedať, no začnem nad ňou premýšľať, opakujúc si aké schopnosti všetci máme. Ledva však začnem, Jamessovo telo putuje opäť k zemi a ja s ním, ako sa ho snažím zachytiť.
"Jamie?"
Na chvíľu sazľaknem, že mu bolo ublížené nejak viac, že som si niečo nevšimla, hľadám krv na snehu. Žiadnu ale nenájdem a ľudské telo morfuje do toho psieho. Jemne ho pohladím po boku.
Mikkel z neho musel vziať viac ako sa zdalo, je úplne vyčerpaný.
Postarám sa. Postarám sa neho.

Vytvorím väčšiu obdĺžnikovú plošinu z energie (7+3), ktorú skrz sneh opatrne dostanem pod psie telo, na čo ju nadvihnem kúsok do vzduchu, aby sa popri mne kĺzala vpred. Chce trocha koncentrácie udržať všetky výtvory pokope, ale tréning pomáhal. Spolu s priepasťou vnútri, v ktorej mizli komplikovanejšie pocity, to šlo po celú cestu. Cítim síce ubúdanie zásob energie, ktoré som nabrala, ale veľmi mi to nevadí. Bolo dôležité dostať sa preč zo zimy a vetra, a popravde, chcela som minúť Mikkelovu energiu. Kto by si chcel nechať niečo od takého človeka?
Mŕtvy nám konečne aspoň pomáha.

Kým prídeme do malej jaskyne, cítim už únavu a som rada že Matisse rýchlo s šikovne rozrobí oheň. Vyzerá pri tom ale dosť...skleslo.
Zomrel niekto?
V hrudi ma na chvíľu zasvietia obavy. Ak nás hodilo hneď do takýchto dvoch svetov, kde skončili ostatní? A...máme vôbec istotu že sa vrátime do toho nášho? Budeme vôbec vedieť že sme v našom svete? S našimi ľuďmi? Ak sa nám podarí všetkým znova stretnúť, budeme každého vypočúvať aby sme zistili že máme jeho správnu verziu?
Aj keď nie je ani istota, že obaja príchodzí sú z našej dimenzie a tí s ktorými boli tiež, nedá mi sa nespýtať.
"Matisse? Čo sa deje?"

Jamieho medzitým položím na zem a keď ho Eddie prikryje premenenými kožušinami, čo bolo dosť šikovné, opatrne kožušinu pozastrkujem aj pod neho, aby mu nebola zima od zeme. Malú mačku nechám, aby sa k nemu prešmykla. James by bol rád, že má u seba sestru, nech už bola...skadekoľvek, a ak by mu chcela ublížiť, urobila by to už predtým.
Sama prijmem od Eddie kožušinu, ale nie predtým ako zložím a rozopnem batoh, rozopnem kombinézu a vytiahnem predtým odloženú mikinu, aby som si ju znova natiahla na seba a zapla kombinézu cez ňu. Až potom sa zabalím do darovanej kožušiny, skontrolujúc Miu či je naozaj v poriadku a tiež v teple, prípadne jej naznačiac nech si sadne tesne pri mňa a oprie sa.
Až potom sa otočím na hovoriacu Eddie. Ako ostatných, ani ju som doteraz aktívne nespoznávala, no zatiaľ počas tejto misie mi prišla ako veľmi dobrý spoločník do krízy. Pohotová, konajúca, racionálna.
"Premýšľala som nad tým po ceste. Ty vieš meniť veci na niečo iné, tak ako Jamie, však? Ak by som energiou pospájala odlomené časti z Dragostana a potom z nej urobila pevnú látku, ako také lepidlo, šlo by to zmeniť na kameň? Možno by to bolo trocha divné keď by sa prebudil, ale snáď by to aspoň nekrvácalo."
Bolo to jediné čo ma napadlo. To, že Eddie vedela meniť aj veci na ľuďoch, ako ich telá, by možno aj pomohlo keďže Dragostan bol síce kameň, ale tak nejak pod tým bol aj človek - hoci to boli už iba moje dohady.

Akúkoľvek jej prípadnú odpoveď ale preruší postava vo vchode jaskyne. Okamžite som v strehu, pohotovosti, na polceste zo sedu do prikrčenej polohy na nohách, snažiac sa nastaviť tak aby som zakryla výhľad na bezvládne ležiaceho psa a zároveň sa posunula aspoň na úroveň Mie. Na jazyku ma pošteglia slová, v hlave sa buduje tlak, keď sa pridá aj druhá.
Známejšia.
Veľmi známa.
Aj keď to nič neznamená. Nemusí byť od nás, z nášho sveta.
Nechám Eddie aby odzdravila, ešte pár sekúnd zostávajúc prikrčená, kým sa znova nevrátim do pôvodne polohy. Pozorujem Yuriko, a proste...mám pocit, že práve ona je z mojej dimenzie. Moja - kedysi - Yuri. Tá istá, ktorá odišla bez slova, bez vysvetlenia, a nechala ma samú na mieste, kde som ju pokladala za to najbližšie, čo som mala k rodine. Sestru.
Pamätala som si, ako to bolelo. Aká som bola sklamaná, ublížená. Teraz som ale cítila iba ozvenu tých emócií. Spomienku. Všetko to bolo v dobe, keď som ešte...myslela, že môžem žiť ďalej. Niečo vybudovať. Pred tým ako som si uvedomila, že život v tomto svete nemá zmysel. Nikam nevedie. Že tu nemám žiadnu budúcnosť. Aký teda robila rozdiel, či sa spretrhali putá, ktoré by aj tak nevydržali?
Pretože čoskoro zomriem určite aj ja. Nakoniec, potom as uvidíme. Niekde, kde je lepšie.
To, že Yuri odišla, z nej nerobil o nič menej dôležitú osobu. Moju osobu. Tak isto, ako zostal aj skrz odcudzenie moja osoba, moji dôležití ľudia, aj Loki a Erden. Bránila by som ich všetkých, bez váhania.
Práve preto otvorím jednou rukou kožušinu, stále pozerajúc na Yuriko, pozývajúc ju zohriať sa ku mne. Dokonca sa mi na perách zjaví najmenší úsmev, keď reagujem na slová neznámeno.
"Slečna môže ísť sem. Zamrznutý nikomu nepomôžeš"
Chcela som mať všetkých mojich pri sebe.

"Ten mŕtvy nás skoro zabil, takže tak skončil sám. Vlastne...ako sme unikli tej stonožke, ku ktorej nás poslal? Vôbec som si pod tými feromónmi neuvedomila, čo sa stalo."
Poobzerám sa po ostatných, až teraz s uvedomením že neviem ako sme prežili do bodu, kedy by sme sa mohli hrozby v Mikkelovi zbaviť.
"Sochu sme akurát riešili."
Obrátim pozornosť späť na Eddie, neochotná ešte povedať neznámemu, že ide o človeka. Neverila som neznámym.

Z deště pod okap..
Pláž
Abayomi, Emil, Ludwig, Daniel, Agniezska, William, Nikolai, Johonaei + Heather

Nikova reakce na to, kterak uvědomil si, že přímé slunce není pro mou osobu to pravé ořechové, přiměje mě lehce se pousmát.
Nevím proč mi to tak přišlo v tuhle chvíli úsměvné, ale prostě jsem to tak cítil.. ovšem tenhle pocit nevydržel příliš dlouho, když zaslechnu jak Dan, snaží se situaci nějak vést a korigovat.. a byť není mi zrovna držení se stranou ostatních po vůli, ale chápu myšlenku toho, že nechce případně ohrozit ostatní, když ještě pořádně ani nevíme, co se mnou Prastarý všechno udělal..

S Nikovou pomocí, dostanu se zpátky na nohy, které zdáli se ještě trochu nejisté, nicméně s každým dalším krokem trochu nabírali na své jistotě. Samozřejmě jsem se snažil i vypomáhat se svou stabilitou opíráním se o svou hůlku, která se nořila do písku více, než bych chtěl. Nicméně i když se to možná nezdálo, byl jsem mu vděčný za jeho pomoc.. nebo celkovou ochotu se vlastně věnovat jakkoliv mojí osobě. Trochu i dojala mě jeho další starostlivost.
"Nemyslím, že něco z toho bude třeba.. vodou bych určitě nepohrdnul. Jinak.. necítím se.. jiný." odvětil jsem mu.
"Netuším jestli to dává smysl.. ale cítím jen.. jak mi temnota a stíny kolují tělem.." dodal jsem k tomu. Necítil jsem se jiný v žádném ohledu, bylo to spíše pocitové zmatení a též ještě stále převládající svalová bolest z toho, čím si tělo prošlo. Cítil temnotu a stíny v sobě, jako ještě nikdy předtím. Byť dokážu jim poroučet ale nyní to byl zcela jiný pocit, než-li předtím. Snad i až.. fascinujícím.

Jenže zdálo se, že osud má s námi poněkud jiné plány, než jsme měli my sami.
"Mon Dieu.." uteče mi, když vidím ještěra, který se vynořil před námi. Jeho čirá velikost byla.. poněkud hrůzu nahánějící. Stejně tak, pojal jsem myšlenku toho, že.. tohle se snad nemohlo vyskytovat v našem světě..? Byly jsme snad podvedeni..? Ne, tohle nebyly myšlenky, kterými bych se chtěl nyní zaobírat. A i když nebyl jsem příliš nadšený myšlenkou toho, že bych měl bojovat.. stejně tak vyhlídky na to skončit jako svačina pro tohohle plaza, nebyly nikterak vábnými.
Moment.. bylo to dítě, co jsem teď zaslechl brečet...?!
Byly tu jisté obavy z toho, že neměl bych zasahovat, nicméně cítil jsem, že moje mysl (9), byla čistá tak jak to v tuhle chvíli jenom bylo možné. Třeba se nestane nic, když použiji jenom něco ze svých schopností.. jenže, kterou vlastně měl bych užít? Pražící slunce neskýtalo moc možností..
ještě než stačí se před námi objevil písečná stěna, soustředím se na uhranutí jeho pohybových nervů v končetinách plaza (8+3), znepříjemnit mu tak pohyb jak jenom by to bylo možné. A ve stejné myšlence, neslo se i moje další přání, kdy chtěl jsem užít stínu pod ještěrem samotným a spoutat mu tak jimi jeho nohy (7+4) stínovými uponky, omezujíc jej tak co nejvíce v pohybu.

Domek a dobré jídlo 

Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna,Josefine, Igor, Santiago, Samir

Tak nějak si každý udělal pohodlí po svém a polovina z nás už řekla svá jména ale já to zatím neudělám. Chtělo by to něco k jídlu když už si každý dělá pohodlí tak proč se k tomu nenajíst. Jen se na všechny co zůstali v obývacím pokoji otočím. ,, Jdu udělat něco k jídlu. Snad bude plná lednice. Pokud někdo ještě něco chce stačí říct kromě piva."a jen čekám zda někdo nebude něco chtít. Pak jen odejdu najít kuchyni.

Když najdu kuchyni a v ní lednici plnou jídla a další potraviny tak se pustím do vaření. Z kuchyně se po asi půl hodině začne linout vůně jídla. Za další půl hodiny je jídlo hotové jen vše naservirují a naskládám na tác i s pivem a nesu do obývacího pokoje. ,, Tak dobrou chuť všem." a položím jídlo na stůl před námi. 

Skupina cizínců, rozbitá socha a mrtvola

Jeskyně James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla, Yuriko

Stojím tam a poslouchám napřed podivnou otázku o tahání sirek... Nemám pořádně ani tušení o tom, co mě přemístilo sem a kam vlastně mě to něco poslalo... Nebo jak... Zrovna moc informací jsem nedostal. Jen, že jsou v nesnázích... Všimnu si další příchozí[/right], která je od pohledu někde z Asie a ustoupím o kousek, aby mohla volně vejít. Přitom ji věnuji jen krátký pohled a pozvednutí ruky na znak pozdravu, než svoji pozornost přesunu zpět k osazenstvu u ohně.
Hmmm... Pořád si přijdu jako v tom šíleném zmateném snu... Jediný rozdíl je ten, že se mohu svévolně hýbat... Každopádně ta mrtvola před vchodem... Bojovali proti něčemu a tohle je padlý kamarád? Nebo a to je horší možnost toho člověka zabili oni?
Potom se mě modrovláska zeptá na Triskelion a já se opět trošku zamyslím.
Triskelion... Takhle Alasther nazval jejich organizaci... Ale... Patřím k nim teď? Asi jo... A oni? Patří taky k Triskelionu? Nebo k němu patřil ten nebožák a proto je mrtvý? Hmmm... Než budu vědět o tomhle víc tak si radši dám pozor na to, co jim řeknu...
"Já... Já popravdě nevím, jestli vůbec k nějaké skupině patřím... Pamatuju si jen prvních pár týdnů, než mě přepadli nemrtví a pak jsem se probudil u nějakých lidí dnes nad ránem... Zjistil jsem, že jsem byl mimo půl roku, pak se zeptali, jestli jim pomohu s problémy a tak jsem prostě šel... Ale než jsem se tam stačil vůbec rozhlédnout něco mě poslalo sem... To je v kostce úplně všechno co vím... Popravdě vůbec nechápu, co se děje... Ani kam mě to přesunulo..." Odpovím víceméně po pravdě. Dokud nebudu znát jejich vztah k Triskelionu, tak budu radši opatrný s tím, u koho jsem se vlastně probudil... Stejně jako fakt, že jsem zdivočel... Existuje jen pár možností jak k tomu může dojít a nechci aby se začali vyptávat... Každopádně nabídku k ohřátí přijmu s vděkem a mírně se usměju "Děkuju" Řeknu s vděčným tónem, ale prozatím si nepřisednu a zůstávám ve vchodu dovnitř. Pořád se cítím z nich trochu nesvůj... Mohl bych se přeměnit do jelena a nechat kožešinu aby mě hřála ale to bych zbytečně zabral více místa uvnitř jeskyně a tato jeskyně není zase tak velká... Navíc bych teď rád chvíli byl v lidské podobě... Ale to už modrovláska dělá z otrhané deky hřejivou kožešinu, čímž tento problém docela šikovně vyřeší. "Tu kožešinu dejte tady slečně[/right]... Nevím jestli by ji nebylo nepříjemné sedět s cizím mužem takhle" Řeknu a odmlčím se... Bojím se, že pokud se zeptám na tu mrtvolu tak budou reagovat špatně... Ale jestli mám být schopný si přisednout a být trošku v klidu, tak chci znát pravdu... "Venku... Je... Nějaká socha a mrtvola...." Řeknu trošku nejistým hlasem... Neodvážím se ptát přímo zeptat na to, kdo toho muže zabil a proč ale asi je jasné, proč jsem to zmínil... I ta socha je zvláštní... Nikde v okolí nejsou známky po civilizaci tak co tady dělá socha?