Cesta životem
Ve sněhu
James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla, Thomas

Život se nikdy neubírá směrem, kterým bychom chtěli.. většinově hází nám svoje klacky pod nohy a někdy přijde takový, který překročit prostě nejde. Lze obejít ale to jednoho přivede na odlišnou cestu, než kterou se chtěl původně vydat..
Takhle nějak poeticky dalo by se vyjádřit to, proč jsem se rozhodla odejít a pokusit se vybudovat vlastní kousek domova. Bylo toho zkrátka příliš na jednoho.. všechno zabíjení, ničení.. dohady a manipulace.. neodešla jsem, protože bych držela proti někomu zlé slovo, ale protože spíše jsem to tak cítila, že bude nejlepší.
Napočátku čekalo nás dost práce, ale i s tou hrstkou, která šla se mnou se nám docela dobře dařilo.
Podařilo se nám vytvořit malý kousek domova, kde mohli bychom existovat. Jeho osazenstvo se během toho času měnilo ale nebyl člověk či bytost, kterému bych řekla ne k jeho pobytu zde. Všichni byly vítáni, pokud chtěli trochu žít a né jen jenom přežívat, alespoň tedy v rámci možností.

Skoro až ideální stav dalo by se říci.. kdyby nepřišel zvrat, když Erden začal svolávat ostatní sankta.
Možná jsme se nepohodli v názorech, ale to nezměnilo nic na tom, že bych nikdy nezanevřela na Triskelion jako takový. Proto volání o pomoc bylo vyslyšeno. Jenže když potom došlo na věc, jeden nebyl připravený na to, ani v nejmenším, co vlastně přišlo.
Chaos, spousta mrtvých a věci, které šli mimo naše chápání.. dokonce ještě více než tomu bylo ´normální´ i pro nás. Lidi umírali mrknutím oka, stejným způsobem i mizeli a dříve než stačilo se zavelet k nějakému ústupu nebo přeskupení, jeden z takových únosů se stal i mě.
Ocitla jsem se na naprosto neznámém temném místě s několika dalšími lidmi. Společnými silami se nám povedlo nalést cestu zpátky z oné temnoty do našeho světa.. jenom aby v další chvíli, jakoby se mi osud vysmíval, další záblesk rozhodl se unést mojí osobu do dalšího světa, do další dimenze..

Svět ve kterém jsem nyní skončila, byl pokrytý sněhem a ledem.
Oproti temnotě rozhodně trochu příjemnější, ale né vůbec ideálním. Jestli měla jsem tu nějak přežít, musela jsem prve najít nějaký úkryt než se ten blizard přežene. A netrvalo to dlouho než jsem zachytila mysl někoho jiného.. sníh byl možná nepříjemným, ale též stýkal jistou výhodu.. úkrytu. Nenechala jsem se vidět dokud jsem si nebyla jistá tím, že nejde o nepřítele. Ne, jeho myšlenky to neprozrazovali. Ba naopak, spíše to vypadalo, že je to někdo z našich.. jenže, nějak nedokázala jsem jej zařadit..
Vypadal, že někam mířil.. a já, nemajíc příliš jiných možností, jsem jej následovala.
Následováním jej jsem tak našla stopy, brázdu ve sněhu, která říkala, ukazovala, že tu je ještě někdo další. Někdo další.. je možné, že tu bylo zachyceno, uvězněno více lidí od nás? Jistá šance tu byla o tom žádná. Držela jsem si tedy jistou naději..
O to bylo větší překvapení, když našlo se uvnitř jeskyně několik lidí.. a to včetně několik velice, velice známých tváří... Vali..
"Konbanwa, minasan..."

V mdlobách

Na pláži

Emil, Ludwig, Daniel, Agniezska, Callum, William, Nikolai, Johonaei + Heather a Emily

Svůj návrh mé maličkosti, jako odpovídající oběť za průchod ostatních zpět domů jsem sice stihnul podat, ale co bylo dál už nevím. Zda mě dohnala migréna z otráveného plynu, nebo další přesun realitami, to těžko říct. Ale skončil jsem, jak jsem skončil, a to totálně mimo.

Chvíli to vypadalo, že moje oběť byla nakonec přijata a já zemřel, aby ostatní mohli žít. Nebránil jsem se tomu, nebyl jsem naštvaný, nebo nešťastný, bylo mi to vlastně jedno. Cítil jsem se, jako na kolotoči, který se točil stále rychleji a rychleji, trhal moje tělo na kusy, až se nakonec zastavil. Neměl jsem pojem o ničem, o hmotném či nehmotném, vše se slévalo dohromady. Slátanina barev před mýma očima nakonec vykreslila siluetu postavy, která ke mně natahovala ruku. V ten moment jako bych na chvíli zaslechl její smích, prvně jsem byl překvapený, nečekal jsem, že bych ho ještě někdy mohl slyšet. Je tomu tak dlouho, co jsem jí naposledy viděl a přesto jsem na těch pár sekund měl pocit, že je tu se mnou, než… se obraz rozplynul a já opět propadl do temnoty…

Sluneční paprsky na mé tváři a šumění moře bylo první, co jsem zaregistroval, než jsem otevřel oči. Nad sebou jsem uviděl Daniela, snažícího se mi pomoci rozdýchat můj výpadek. Zamrkal jsem, poté jsem se opatrně opřel o lokty a rozhlédnul se po okolí. Obraz se mi stále rozostřoval a hlava trochu motala, ale byl jsem živý.
Všechno to byl jen sen, moje podvědomí si se mnou zahrávalo..
„Jsem v pořádku, díky..“ Pronesu trochu chraplavým hlasem k doktorovi, než si odkašlu. „Co se stalo?“

Daniel má ale i další starosti a tak se pokusím co nejvíce vypozorovat z okolí. Hodně lidí ubylo, dva další přibyli. Přesto se však zdá, že Černého Petra si vylosoval Callum, který se teď skrývá společně s Nikem ve stínech stromů.

Ačkoliv je možná potěšující, že snad všichni žijeme, zdá se, že druhá část úmluvy dodržená nebyla. Měli jsme se dostat domů, místo toho jsme na pláži. Možná je to příjemnější prostředí, nicméně u nás probíhá boj a vsadím se, že naše pomoc by se tam hodila.
Mohl bych znovu zkusit průchod vytvořit, to ale bude chtít trochu času na vzpamatování.
Objevuje se i další přírůstek, tedy spíš hned dva, ačkoliv ta malá toho ještě moc nevybojuje, prvně by se snad měla naučit chodit.
A abychom to náhodou neměli moc jednoduché, zdá se, že zdejší obyvatelé pláže v nás vidí zajímavou svačinku, což potvrzuje i Nikovo prohlášení, že přerostlá ještěrka bude mít asi hlad.

Odpočinek tedy končí, je čas jednat. Pokusím se posbírat síly a z všude přítomného písku postavit zeď mezi ohroženou dvojici a Varana. (10+1) Další převratný úkol pro mě bude nejspíš vstát, (5) což nejde tak snadno, jak by se mohlo zdát. (7) Nakonec se ale daří.
Pro lepší stabilitu v boji sáhnu po své druhé podobě, pokud mi půjde se proměnit. Vyčkám na první útok zvířete, ať už kterýmkoliv směrem, vyrazím na obranu pomocí dlouhé tlamy a ostrých zubů. (2+1)

Špatné zprávy
Na pláži, u moře

Emil, Nikolai, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Johonaei + Heather a Emily

Léčení Joye se nakonec po nevydařeném pokusu Wiliama ujímá Agnieszka a zdá se, že tentokrát se daří. Jeho jízlivé poznámky nechávám být, prostě to k němu patří. Navíc, když má ještě na ně energii, znamená to, že není tak zle, aby nemohlo být hůř.

Ujištěn tedy, že o skorobráchu bude postaráno se zvedám a odcházím splnit povinnosti zadané velitelem, když v tom mě Johonaei zastavuje.
Počkej...
Zastavuji se a znovu stáčím pohled jeho směrem. Agni zatím dost dobře odvádí svojí práci, ačkoliv usuzuji, že příjemné to není. Ale neřekl bych, že nepohodlí je to, co právě Joye trápí nejvíc. Něco mi chce říct a já už předem tuším, že se mi to nebude líbit…
… Fry a Sigi to mají za sebou….
Na okamžik se prostě jen zastavím na místě, bez sebemenšího pohybu. Pohled stále zabodávám do místa, kde ještě před chvílí seděl posel špatných zpráv, ačkoliv se už odporoučel do moře, aby ze sebe smyl krev. Nevnímám pohledy ani zvuky okolí, vše kolem je jako v mlze, jen mi dokola v hlavě běhá ta jedna věta, ty slova, které jsem nejspíš teď neměl slyšet. Ta alternativa, kterou jsem si nechtěl připustit jako možnost….
Jsou mrtvý…

„J-jak..?“ vypadne ze mě polohlasně, ačkoliv pochybuji, že to někdo kolem slyšel. I tak to bylo nepodstatné. Podlamují se mi kolena, pomalu sjíždím do suchého písku, kam zabořím i svoje prsty, než zatnu ruce v pěst.
Nemůžou být přece mrtvý… Fry.. Fry by přece nedovolil, aby se Sigimu něco stalo… Co.. co mohlo přijít, že je to smetlo oba…?
Mám pocit, že se mi začne vařit krev v žilách, pohled zrudne a celé mé tělo náhle ovládne vztek. Chce se mi řvát, zároveň ale i brečet.
Takhle to nemělo dopadnout, měl jsem tam být, měl jsem jim pomoct, měl jsem je zachránit… radši tam sám umřít, než nechat je…
Stěží vnímám, co se děje v mém okolí, momentálně jsem sám ztracen ve vlastní hlavě. Uniká mi příchod zrzavé maminy stejně, jako hrozba od přerostlého varana. Vlastně, kdybych se sám stal svačinkou, bylo by mi teď fuk.

Poooohodičkáá, pohodkáá
Domek
Luna, Mei, Fine, Santiago, Sam, Alex, Mara, Diyar, Rory, Yev, Igi

,

Nemůžu říci, že bych v tuhle chvíli byl nějak nespokojená, to jako vážně ne.
Oproti tomu jak vypadalo to doma... v čem jsme žili, byl tohle prakticky ráj, ráj na zemi, který ani nevím jestli vůbec budu chtít opouštět. Člověk si tak rychle na tohle všechno odvyknul.. ale zase nebylo by těžké si zase zpátky zvyknout, to jako o tom žádná.
"Oja..." zvedla jsem svou tlapu, abych zareagovala na Samovo představení, alespoň tedy ve vší slušnosti, protože se mi vstávat moc nechtělo. A tady Igi, taky nevypadal, že bych mu nějak zvláště vadila. Něco vlhkého totiž olízne mou tvář.. nemusela moc přemýšlet co to vlastně bylo.
"Igi, to lochtá...!" zachichotám se tiše a hřbetem ruky otřu si olíznutou tvář. Jenže s vítáním ještě nejsme tak úplně hotovy.
"Oja Lexí..! Stejný pocity tady..! Už sis stihla vylepšit svýho podbraďáka?"zaculím se o něco více, když ozve se i Lex. A též, když už natáhne se do naší blízkosti, přemluvila jsem se k tomu abych zašátrala rukou směrem k ní a pokusila se s ní o něco jako poplácání rukama.. když ne, pokusím se jí alespoň pocuchat její vlasy.
"Luna..? To zní... zajímavě.. poeticky." kývnu uznale a zvednu i tak trochu ruku s palcem nahoru.

Zdá se, že hladový lidi mají něco společného asice.. jídlo samozřejmě!
Byť sama pocítila jsem, jak zakručelo mi v břiše už jenom z pomyšlení na jídlo, nějak.. nechtělo se mi vstávat z příjemného pelechu. Nevím kdo nebo co to se mnou vlastně udělal.. ale vůbec, ale vůbec se mi nechtělo vstávat. Když však ale zaslechnu jak, pronese se kouzelné slovo..
"Čoko.. sem!" ukážu rukou na pootevřou svou pusu, jako bych byla nějaký retard.. meh. Nemohla jsem za svou slabost... navíc, bylo to tak dávno kdy jsem jí ochutnala naposled! Nikdo mě nemůže soudit..
"Sami má recht.. stojí to tam zaprd.. nic hezkého na co by se člověk mohl těšit, ale.. snažíme se..." dodám k vysvětlování ohledně slunce a celkově našeho světa, který nacházel se ve stavu, jakým se nacházel. A pointa o slunci jako takovém byla.. až když se to všechno podělalo mi začalo postupně docházet, jak mi vlastně taková triviální věc vlastně chybí.. tedy, jedna z triviálních věcí..

Netuším jaká doba vlastně utekla.. a bylo mi to tak nějak jedno.. i když někde hlásek, vzadu v hlavě mi říkal, že neměli bychom tu asi zřejmě zůstávat příliš dlouho.. ostatně, tohle nebyl náš svět a kdokoliv byl tu vlastníkem, mohl se kdykoliv vrátit a pak bychom měli velký problém..
To, že neležím už více na mončičákovi mi dojde až když se prakticky zpode mě ozve ´Aha...´. Rukou jsem potlapkala tělo pod sebou... ne, tohle nebyl mončičák! Rychleji jsem se s nepatrně růžovými tvářemi posadila, abych na něm tedy neležela.
"Promiň... nevím co... to do mě vjelo, takhle tě užít jako polštář..." omluvila jsem se tak trochu za svoje chování.
Nicméně Igi pronese něco, co mě.. více než překvapí. Vlastně.. to celkem hned mým nitrem.
"Na-šimi..? Uhm.. no.. to nevím jestli bude dobrý nápad.." sklopím trochu pohled.
"..Řád.. nebude moc nadšený, až zjistí, že jsem tu.. s vámi byla, nebo celkově vůbec, že.. jsem cokoliv s vámi podnikla.." dodala jsem dále. Když by došlo na lámání chleba.. tak než se vrátit zpátky k těm pošukům, tak to raději zůstanu v tomhle světě, klidně jenom jako bezdomovec, ale pořád to bylo mnohem lepší než být tam..

Co bylo a co je

Heather

Výboj si s tvým životem zatočil. V jednu chvíli jsi šťastně zasnoubená, s prací, která tě bavila a s vyhlídkou na život s člověkem, který byl vtipný, laskavý, štědrý, a zároveň tě chápal, protože byl stejně jako ty Nadaný zvláštními schopnostmi.
Pak vás oba naverbovala přísně působící asiatka pro Triskelion, organizaci Nadaných... jednu z mnoha, tedy. S předzvěstí, že cosi zlého přichází, jste vybudovali podzemní skrýš v metru, vzniklo maloučkaté Londýnské sanktum.

A pak přišla změna... a s umírajícím, devastovaným světem po Výboji (3. května 2018) jsi zjistila, že jsi již dva měsíce těhotná. Štěstí v neštěstí? Nebo hrozná zpráva, že do nadcházející nejistoty se těší malý tvor, zatím sotva víc než myšlenka...?
John i jeho sestra Allie, kteří s tebou byli zatím jediní členové sankta, se na malé těšili.

Pak se osazenstvo sankta rozšířilo. Coby potulný pes, dotoulal se do sankta Antonio, přezdívaný Tony (11. června 2018). Nebyla jsi ráda. Na drogách závislý slaboch, kterému byla věrnost a vděk nevlastní... John se však stavěl proti myšlence, že by bylo třeba odepřít střechu nad hlavou a bezpečí člověku, který to potřebuje.
A Allie... se do něj zakoukala. Tam nebylo co řešit.
O pár týdnů později (9. července 2018) rozšířila osazenstvo Yevgeniya, zběh od Bratrstva. Vyčerpanou a skoro mrtvou ji John donesl do sankta v náručí, nebylo vůbec jisté, zda-li nezemře - její rekonvalescence byla však nakonec spíš záležitostí mysli než těla.
Ačkoliv se ruská doktorka zdála být chladnou a odtažitou, dalo se na ni spolehnout, a byla tak užitečnou částí malé londýnské rodiny.

A pak nastal zlomový den. John, Yeva a Tony vyrazili hledat potraviny a léky, když je přepadla horda zombie. John byl roztrhán, dávaje čas Tonymu a Yevě utéct.
Tony spadl z velké výšky, a zůstal polámaný, Yeva byla unesena.
A tobě nezbývalo, než požádat o pomoct hlavní štáb, tehdy nacházející se v Mongolsku (16. září 2018).
S pomocnou rukou přišli Dragostan, Liudvikas, Mia, Cassandra, Lyla, Richard a Nikolai. Podařilo se jim najít omráčenou Yevu a zabít mentálně nestabilního Nadaného, který ji unesl k... vlastním účelům.

Čas ubíhal. Útoky Bratrstva na sankta Triskelionu byla čím dál drzejší a krutější, ale Londýnského sankta se to naštěstí příliš nedotýkalo. Byl čas zvelebovat malé sanktum... byl čas truchlit po Johnovi... čas těšit se na jeho potomka.
Zprávy o ostatních dorazily tu a tam. Yevgeniya se naplno přidala k hlavnímu štábu, uzdravený Tony také, avšak ten zemřel při velkém útoku Bratrstva na hlavní štáb v Mongolsku.
A ačkoliv Triskelion v té bitvě zvítězil, bezpečné útočiště a domov pro mnohé padl. Přeživší se přestěhovali do sídla v Německu.

Osazenstvo se v Londýnském sanktu střídalo poměrně často. Posledních pár týdnů to byli Michail, Regan, Cael, adroid anthro jednorožcí výtvor Metatron, Tristan, Veronika, Sage a Scarlett.
S tím, jak se termín porodu přibližoval, jsi svěřila velení nad sanktem Regan, podobně ohnivé zrzce s kovovými končetinami.

31. října ses přesunula do nového hlavního štábu v Německu. Na pokoji jsi byla s jemnou slepou Agnieszkou, a pomáhala jsi v kuchyni.

4. listopadu nastal čas porodu. Maličké Emily pomáhali na svět Yevgeniya a Daniel.

6. listopadu jsi odcestovala zpět do svého sankta, vedení však zůstalo stále Regan.

30. listopadu, dnešek
Velitel Triskelionu Erden svolal veškeré členstvo k hrozbě, která se objevila v New Orleans.
Ty jsi zůstala pozadu, neměl se kdo starat o maličkou - nakonec ti to však nedalo, a s menším zpožděním oproti ostatním jsi použila teleportační krystal do New Orleans. V ochranné kombinéze s malou v ochranném vaku na zádech, doufala jsi, že bude dostatečně v bezpečí, abys mohla přiložit ruku k dílu a pomoct...

Scéna to byla jako z hororu. Široká cesta spálené půdy a trosek domů, po zemi se plížily cáry mlhy. Tu a tam se nacházely podivné široké trhliny, které jako by neuznávaly přirozené gravitační zákony, a tu a tam trčely jen tak do prostoru.
Tam či onde občas probleskl oblouk nějakého výboje, podobného jako trhliny.
Srovnaná těla mrtvých, srovnaná těla zraněných v narychlo zřízeném lazaretu, pár posledních bojujících snažících se odvrátit, co tu a tam vypadlo z průrev v realitě, další se pokoušeli trhliny samotné zablokovat či odstranit.

A pak, z nejbližší trhliny prošlehl záblesk a zasáhl tě. Tma, bolest, jako by tě cosi trhalo nahoru a zároveň dolů... a pak...

Jsi byla na pláži.
Modře modrá slaná voda, šumící ti za zády, v hřejivém slunci se třpytící písek, stíny pod palmovím...
Kolem tebe bylo pár známých tváří.

Kousek od palem stáli Nikolai a Callum, nedaleko bezvládně ležel Abayomi, blíž hladině moře byli Daniel, Ludwig s Agnieszkou. V moři ze sebe nahý Johonaei smýval usilovně krev. Emil v podobě hlídkoval nahoře, William na pláži kus opodál.

Ze stinného křoví se zrovna ven soukal obří varan... a maličká Emily se vlivem dosti nepříjemného cestování mezi realitami nešťastně rozplakala.

Heuréka

Domek
Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Santiago, Samir

Na tulaččinu naprosto zbytečnou otázku se zeširoka uculím a otevřu zubatou tlamku.
Insert here!
Spokojeně si tlaskám, a poslouchám debatu o sluníčku, zatímco cosi kdesi varovně zvoní.
Něco přehlížím? Ale co? Odfouknu zamyšleně, sleduje kaleidoskop barevných vlnek tančit po stropě.

Po půlhodině... nebo po minutě? Krabička zmizí. Jen tak. Jednu chvíli je tam, jednu pryč. Zamrkám zamyšleně. Odkud se vlastně vzala?
Mnohobarevná si ji přála. Já si ji přál.
Já si ji přál!
Vyúhořím se zpoza sametčiny hlavy a vyškrábu se ostrými drápky na opěradlo pohovky, kde se přeměním. Tulačku tím nejspíš nepotěším, i když je moje lidská pravá podoba podobná - vyhuble útlá, s dlouhými štíhlými prsty a dlouhými střapatými černými vlasy, s tváří spíš androgynní než mužskou.
"A-HA!" zvednu ukazovák.

"Možná jsem taky získal manipulaci s realitou od té maličké žabky. Mám to... mám to zkusit? Vytvořit... nějaký průchod za našimi?" zaváhám.
Mám? Je nám tady dobře... až se vrátí majitelé domu, budeme to nejspíš řešit pak... ale teď je nám tady dobře.
Na druhou stranu... doma nás možná potřebují.

Bivakovat v cizím

Domek
Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago

Na Luninu otázku zavrtím hlavou.
"Od Výboje, který zrakvil celý svět, ne. Neustále jen zataženo, vždycky a všude. Většina lidí a zvířat je mrtvá, rostliny tak tak skomírají na zbytečku světla, které pronikne skrze mraky, většinu dní je přes den šero. Život vlastně zůstal jen tam, kde o něj uměle schopnostmi pečují Nadaní," tiše odpovím.
Přál bych si, aby tomu tak nebylo, zeleň na každé mezi a slunečných dní, co si kdo zaslouží.
"Já vyrostl na Maltě, na slunce pálící od časného rána do hlubokého večera jsem byl zvyklý odmalička... když jeden den za dnem žije v podzemí, může přežívat... ale až doteď mi nedošlo, jak hrozně moc mi slunce chybí."

Stýskání si, jak je těžké dojít do kuchyně, rozseknu sám. Zvednu se, i když nerad, a zamířím zjistit, co by se dalo sníst.
Vykramařím ledničku a mrknu i do spíže... no... nic moc teda. Doma jsme byli zvyklí na čerstvé, nakoupit na trhu ryby a zeleninu, z malé zahrádky pomeranče a fíky...
Ale co už. Jídlo je jídlo. Něco poberu, a donesu k pohovce a složím na koberec před ní, Yevě přihodím papírové utěrky.

"Mají tady tunu konzerv... čerstvého nic, ale zase bychom mohli něco nabrat domů, až najdeme nějakou trhlinu, a mělo by to přežít bez kontaminace..." pousměju se, rozložím se znova na opěradlo a otevřu si jahody v nálevu, které dlabu z konzervy přímo prsty.

Obsazená pláž

Pláž
Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Johonaei

"O, izvini, ja zápomnjél," provinile mi dojde, že na stínovládce celou dobu pralo jasné slunko.
I Daniel nás urguje, ať se přesuneme, s nevyřčeným ale jasným míněním... Nedá se říct, že bych souhlasil s tím, ať se drží stranou ostatních. Věřím Callumovi, že se dokáže ovládat. Možná není nejsilnější fyzicky, ale mentálně? A schopnostně?
To rozhodně.
Dva vychrtlí, bledí neduživci, co dokáží udělat víc paseky na dálku než ručně, co? Vrána k vráně... rýpne si Kolja přezíravě.
I ty už dej mi pokoj... povzdychnu si, a podepřu Calla k přesunu do stínů pod hustými listy palem poblíž.

"Mógu ja pro tébje něčevo sdjélat?" zeptám se tiše tmavovláska. "Pómoct útlumit émoce... přítagnuť více lísti ná stin... nébo chočeš ty se nápiť?"
V tašce mám pořád láhev s vodou, kdyby Callum chtěl, podám mu ji.

Tu náhle zaslechnu (a možná ještě dřív ucítím) cosi cizího ve křoví. Ven se pomalu šine velký ještěr...
"Éeem... Dániel? Éto gládove...." varuju nejistě a trochu rozpačitě, hlad z tvora přímo sálá na dálku, a přesto váhám s obranou či útokem.
Jsme v cizím světě... v podstatě nejspíš na jeho území. Nepřijde mi správné mu ublížit.

K zahřátí

Jeskyně
James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Matisse, Lyla, Yuriko, Thomas, Mikkel †

Valeriina slova Jamesovi zní logicky. Mikkel byl hrozba. Obzvláště pokud jak plavovláska říká to nebylo poprvé, co podnikl něco proti jiným. Ale pocit, že jsem měla být uznalejší a nenechat vztek převládnout, nesmyjí.
Trpká pachuť zkušenosti zůstává, umocněná únavou...

Náhlý nával dalšího vyčerpání mě vede ke klopýtnutí a disky pod Dragem a Mikkelem povážlivě zakolísají na síle, nicméně podaří se mi to vyvážit (6+2) a nenechat spadnout ani sebe, ani je.
James padá k zemi... mění se v psa a zůstává nehybným. Minu jej sklesle - věřím tomu, že jej Valeria nenechá jen tak ležet ve sněhu, ale já nemám další energie nazbyt na vytvoření další energetického nosítka.
Klopýtám tedy dál, a zlehka prsty probírám srst chundelatého tělíčka hřejícího se mezi mými vlasy a kožešinou límce.

Jeskyně je vítanou skrýší. Opatrně složím své závaží, abych nezpůsobovala další praskliny zubožené Dragostanově podobě, a vejdu dovnitř. Po prvním škrtnutí rohy o strop jeskyně se skloním a pomaličku se přesunu co nejdál od vchodu.
Kleknu si na zem... zatímco Oscar přesune se k Matissovi, který rozdělal oheň a solí ho vlastními slzami, sáhnu po rozedraných přikrývkách v kupce u stěny.
Nemusím u nich měnit tvar, naštěstí, jen materiál - tenkou děravou pleteninu měním v husté nadýchané hřejivé kožešiny (10+2). Jednu přehodím přes Jamese s Lylou, druhou umístím přes záda Matissovi s Oscarem, třetí podám Valerii, čtvrtou Mii, do poslední se zabalím sama. Stísněný prostor moc nepřeje křídlům, ale zatím si je nechávám, jsou další forma tepelné izolace.

Prsty natáhnu k ohni, který se váhavě rozhořívá. Co teď? Kam teď? A co potom...?
"Potřeboval by dát dohromady dřív, než ho absence slunce promění do zpět do živého chrliče," odpovím zamyšleně Mii na otázku. "Možná by se dal napravit i po proměně do člověka léčivým dotekem, ale nejsem si jistá, jestli by ztráta krve nebyla příliš rychlá..."

Zvenčí se ozývají kroky ve sněhu... vzhlédnu napjatě. Ale nebezpečí zdá se nepřichází, jen jedna mírně povědomá tvář, a jedna vůbec.
Neznámý plácá cosi o místních. Uhodil se při přesunu do hlavy?
"Taky jste vytáhli krátkou sirku, co se světa týče?" pousměju se v odpověď suše. Hřejivý, živý prales byl o dost lepší, i s obřím hmyzem okolo.

"Pojďte se ohřát," vyzvu je oba, a proměním pro ně další děravou deku v hustou hřejivou kožešinu (5+2).

"Odkud ty jsi? Patříš taky k Triskelionu?" optám se neznámého.

Ale... Já bych se rád zabydlel...

Někde v cele... A pak někde ve sněhu...James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla, Yuriko

Po Výboji jsem se okamžitě spojil i s rodiči a s bratrem a sešli jsme se, aby jsme byli všichni spolu... I Jenifer se pokoušela spojit s rodinou... Ale ti neměli takové štěstí a výboj nepřežili... Tedy... Alespoň se s nimi nedalo spojit...Nenašli jsme je ani nikde u nich doma ani v okolí. Snad se dostali někde do bezpečí a my jsme museli taky... Vše, co jsem pro ni mohl udělat bylo, nabídnutí ramene a objetí. Byl jsem u ní neustále a utěšoval ji, že se dostali někde do bezpečí. Nakonec jsme si našli docela dobré útočiště a vycházeli jen pro sběr surovin. Objevování schopností bylo velmi zvláštní... Bylo to jako z nějakého filmu. Bylo to radiací? Čert to vem... Uběhlo už několik týdnů, Jennifer vypadala pořád zničeně ale už se to zlepšovalo. Už byla schopná se i občas usmát a i když svět zešílel, vypadalo to, že nakonec to nějak zvládneme... Ale někomu se prostě nelíbilo jak snadno jsme vyvázli...

Vydali jsme se na sběr surovin. Mělo to jít jako obvykle. Vejít do města, projít obchody, snad i polozbořené domy, najít trvanlivé suroviny a vybavení... Cokoliv užitečného a co nejdříve se vrátit. Drželi jsme se pospolu, žádné rozdělování, žádné ohrožení jedince... V každé situaci si budeme krýt záda. Přežijeme jen společně... Ale ani tohle nebylo dost... Odnikud se vynořili nemrtví... A ne jen nějaká hrstka ale celá horda... Začali jsme se okamžitě stahovat. Nemělo smysl bojovat a tak jsme se chtěli ihned stáhnout a bojovat jen, když se přiblíží... Ale tyhle mrchy byly neúnavné. Brzy nás doběhli a hned byli všude kolem. Bojoval jsem tak zuřivě, jak jsem jen uměl ale nejsem žádný cvičený bojovník... Nikdo z nás nebyl a tak bylo zřejmé k čemu to vede... V kaluži své krve i krve ostatních jsem se slzama v očích sledoval svoji mrtvou lásku... Rodiče... I mého mladšího brášku... Toho, kterého jsem vždy chránil a trošku ho v životě i něco málo naučil... Nikdy by mě nenapadlo, že skončím takto. V kaluži krve jak se mohu jen zoufale a bezmocně dívat na těla těch, kteří mi byli nejblíže... Začala mi být zima a rány přestávaly bolet. Neudržel jsem už víčka a jen jsem zavřel oči...
Alespoň že tak... Brzy budu u nich...
Jakoby se mi Prozřetelnost ale chtěla vysmát do ksychtu... Vztek, zuřivost... Další vztek... Viděl jsem jen obrazce... Krvavé, chaotické... Potom obrazy třech neznámých tváří...
Je ze mě nemrtvý? Proč pořád vnímám? Proč nemůžu usnout? Nechtě mě usnout... Proč mi bráníte?

Pak jsem se probudil... Zuřivost a vztek byly pryč a já své tělo opět ovládal... A pak se zeptá jestli jsem připraven zase žít... Nedokázal jsem mu odpovědět... Byl jsem připravený na pravý opak... Ale otázky jsem měl... Jakto že žiju, co se se mnou dělo, jak dlouho tam jsem, proč tam jsem, kde to jsem... Jak mě přivedli zpět...
Jeho neklid ani téměř nevnímám... Sám jsem v podivném šoku... Vnímám jen napůl a pořád si říkám, že to je jen prapodivný sen... Nebo peklo? Kdo ví, svět je dostatečně šílený na to, aby to mohlo být peklo... Viděl jsem zombíky... Pak se mě zeptá jestli se chci zapojit do jejich problémů nebo se zabydlet... Nechci být sám se svými myšlenkami! A.... Třeba... Když to bude moc nebezpečné třeba se dočkám klidu? Pokusím se jim pomoct... Ale nebojím se možnosti co se mnou bude, když to tam nedopadne... Ale o těchto myšlenkách jsem raději pomlčel a vyrážím s ním. Ptám se ho o jaké nesnáze jde a zděšeně se dívám na ty srovnané těla... Chce se mi zvracet... Z toho pohledu, z pachu krve... Z toho všeho... A pak rána, něco jako kdyby mě trhalo... Co to bylo? Odkud?

Hmmm... Mrtvý asi nebudu... Mrznu jako svině... Co se to kurva stalo?!
Pomalu se sesbírám a otřepu ze sebe sníh. Sotva vidím někam dál než na dva metry... Chumelení, šero a hustá mlha... To je teda kombinace... Ale uvidím stopy! Když jdou ještě vidět i v téhle chumelenici to musí být něco čerstvého! a s hlavou sklopenou dolů na ty stopy se po nich pomalu vydám kamkoliv kam mě zavedou... Yuriko - jestli je poblíž si kvůli sklopené hlavě a nulové viditelnosti ani nevšimnu...
Nakonec mě vyšlapané stopy dovedou k nějaké jeskyni. Zamyšleně se podívám po přítomných ale obávám se, že neznám nikoho z nich...
Žijí tady? Nebo je to sem poslalo tak, jako mě?
Nakonec se tedy svojí rodnou angličtinou zeptám "Promiňte... Jste místní? Ehm... Mluvíte anglicky?" zeptám se tichým ale slyšitelným hlasem. Je v něm znát slušná dávka nejistoty spojené se zmatením...