Cesty do neznáma

Thomas

Nikdy jsi v něčem příliš nevynikal... ale už jen tím, že jsi přežil den Výboje, jsi byl výjimečný. Obzvláště poté, co se u tebe začaly projevovat zvláštní schopnosti...
Ale nic nemá jen pozitiva.
Ačkoliv tvoje rodina i tvoje přítelkyně přežili Výboj a několik týdnů po něm, nakonec... se setkaly s osudem, který potkal většinu obyčejných lidí. Při pokusech nalézt čistou vodu a jídlo se na vás vyřítila horda nemrtvých. Svědčil jsi tomu, jak rozervali tvou lásku, tvoje rodiče i mladšího bratra... sám jsi těžkým tržným zraněním málem podlehl.

Zachránilo tě Zdivočení... šok z prožitého, hrůza ze smrti nadosah, probralo se v tobě cosi hlubšího a Thomas člověk... byl upozaděn kamsi do kouta mysli.
Další události... působí jako sen. Okamžiky, nořící se z mlhy. Let na lehkých jeleních nohách zbořeným městem, pak lesem... cákance krve na lesní stezce za tebou...
Krátký boj, provazy.
Cela. Čistá, chladná. Zavázané, vyčištěné rány.
Péče... povědomé tváře. Starali se o tebe...? Dlouhovlásek, tmavovlásek, zrzek.
Vztek, nedůvěra a vztek.
Jejich trpělivost, tvoje agrese.
A pak, jednoho dne... jsi otevřel oči. Bylo to, jako probudit se po dlouhém spánku... tvá zranění byla vyléčená. Neměl jsi hlad, nebyl jsi špinavý, v jelení podobě jsi ležel na čistém a měkkém...
Za sklem cely stál muž v černém, s dlouhými popelavými vlasy. Pousmál se.
"Připraven zase žít?" jeho hlas zněl klidně, až sametově.

Zodpověděl tvoje otázky. Kde jsi. Co se stalo. Pomohl ti s proměnou zpět, také vybrat oblečení a další drobnosti ze skladů. A ačkoliv se choval trpělivě, kdesi pod tím povrchem byla znát i špetka neklidu.
"Zbytek našich je v nesnázích. Půjdu jim na pomoc. Můžeš jít se mnou, nebo můžeš zůstat a zabydlet se," kývne ti.
Ať už z jakéhokoliv důvodu, rozhodl ses přidat. Na to, co se děje, ti odpovídal popelovlásek se jménem Alasther klidně, nezatajoval ani neobcházel nic.
Tušil jsi tedy, že to, kam se vydáváte, může být nebezpečné... a taky že ano.

Viděl jsi řady srovnaných mrtvých, zákoutí se zraněnými, o které se starali zjevně léčitelé, a chaotické pole, na kterém se vyskytovaly zvláštní trhliny, a tu a tam probleskl nějaký výboj. Jeden z nich tě zasáhl...

Podivná bolest tě udeřila, jako by tě kdosi tahal směrem nahoru a zároveň dolů. A pak... byl všude kolem sníh.

Cesty zpátky

Yuriko

Od momentu, kdy jsi vyjádřila své pochyby o správnosti Erdenova vedení a požádala o sanktum, které bys velela ty, uběhlo pár týdnů (od 27. září po 30. listopadu).
Byl to dobrý čas zapracovat na svých schopnostech, přemýšlet, existovat...
S hrstkou lidí jsi byla schopná na ostrůvku Kuroshima vytvořit malý ráj - tedy, v mezích možností tohohle světa.
A přesto... mnohdy tomu něco chybělo. Někdo chyběl.

Ne že by většina lidí z tvého sankta byla špatná. To nejspíš ne. Zezačátku jsi to byla jen ty, Callum, Daniel a James. Když se ti tři navrátili do hlavního štábu, stále jsi kolem sebe měla další - Phillipa, tichého slepého chlapce, Mei, spolehlivou a poslušnou bojovnici, Astrid, moudrou poradkyni ze svého velení nyní zničenému Pražskému sanktu, Lucase..., nejistou Olivii, tichého snad i smutného Eliota, sebevědomého Romana, klidného přátelského Williama a hubatou ale schopnou Josefine. Krátce i rekonvalescenta flegmatického Samira... a na dva týdny i Santiaga, který si leností a drzostí nejspíš přílišné očko neudělal.

Dnes, 30. listopadu, nastal zlom - Erden svolával všechna sankta na pomoc. Celý Triskelion se sešel na poli, které likvidovala anomálie... Mrtví ti Darem vysloužili pár schopností navíc.
A blesky začaly odnášet kdekoho.
Ty ses ocitla v jednom cizím světě s Johonaeiem, Lotti, Naxiyou, Marisol a Astrid. Děsivý svět ponořený v naprosté tmě byl obtížný k navigaci, nicméně jste byli schopni nalézt trhlinu zpátky.

Bojiště se příliš nezměnilo... mrtvých však přibylo. A sotva ses připravila k novému boji proti tomu, co přinesly trhliny, další výboj tě stáhl do dalšího světa.

V neznámu číslo 2.

Moře, slunečný den

Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Oren, Evelyn, Tenshi, Roman, Lakshmi, Richard †

Razvan vytváří trojici kovových harpun - vzhledem k tomu, že se jich nikdo neujal, však s převráceným vorem sklouzly do vody a klesají teď ke dnu.

Orenovi se podařilo na vor dostat Richardovo tělo, Naira teleportem nově příchozí Lakshmi. Před zubatým potěrem jsou momentálně v bezpečí.
Oren zůstává půlkou těla ve vodě, hryzance se mu však zatím stále daří odvracet nohama, aniž by však malým kopiím rozzuřené hlubinné příliš ublížil.

Útoky a protiútoky se nemíjí s účinkem. Isaac, Evelyn, Lakshmi, Lea a Roman na potěru páchají poměrně velkou paseku, a útoky Tenshiho a Evelyn na matku žralokrevetu se také setkávají s úspěchem.
Hlubinná, teď úplně oslepená Evelyninými drápy, s jednou stranou žáber rozežranou hnilobou Tenshiho a divočející strachy z vlivů Romana a Evelyn, sebou zběsile mrská, jak jí to jen odpor vody dovolí. Odhodí Evelyn, dlouhá zubatá morda se zahryzne do pravého křídla a prudkým trhnutím jej téměř oderve, posílajíc dračici do hlubin.
Dolů klesá i Tenshi, který se na kluzkém těle hlubinného stvoření nezachytil.

Strachy, bolestí a psychickým vlivem řádně nestabilní hlubinná se dostává opět na povrch, naslepo se zahryzne do dřevěného voru, na kterém se nachází Lakshmi a Naira a kterého se drží Oren, a začne s ním zuřivě cloumat. Mléčná tekutina jí crčí z očních důlků na obou stranách, prolíná i skrze tržné rány, které jí způsobily dračí drápy, v síle slepého útoku ji to však nijak nebrzdí, naopak.

Razvan, Lea, Roman, Isaac a Tenshi získávají mnohočetné drobné ranky od zubů, desítky... převážně na lýtcích a stehnech. Některé jsou hluboké, kdy jehličky našly si cestu i přes oblečení či srst ke kůži a trhnutím se pokusily kousek masa urvat.
Isaac sice potěr drtí nesmlouvavě, ale s rozhryznutím vzpouzejícího se tělíčka a chrupnutím mezi zuby se mu po jazyku rozlije nahořklá, vazce sliznatá tekutina.
Brzy se mu začíná točit hlava a zvedat žaludek... zrychlovat tep. Potí se mu mývalí packy, a oči i sliznice v tlamě ho začnou bodavě pálit.

Z veškerého zubatého potěru zbyl jenom jediný kousek, který se teď zahryzne hluboko do Romanova pravého lýtka a drží se s urputností bojového psa.

Hlubinná: 800HP (-33 Tenshi, -15 Evelyn) = 752HP
Potěr: 120ks (-43 Isaac, -36 Evelyn, -18 Lakshmi, -14 Lea, -7 Roman) = 1ks

V neznámu číslo 5.

Skladiště - domek

Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir

Josefine a Aurora pátrají - mohou najít stopy po přítomnosti zdejší rodiny, nejvíce prozrazují fotky na stěnách. Zdejšími obyvateli jsou žena středního věku, muž středního věku, holčička nejspíš šestiletá, chlapec nemluvně, a stará žena kolem 70.
Josefine najde v ložnici na posteli nesmírně obézní kočku, a Aurora v dětském pokoji klec s králíčkem.
Aurora nachází i pušku s krabičkou nábojů schované ve skříni s kabáty na chodbě před hlavním vstupem.
Koupelny jsou v domě dvě, každá na jednom patře, vybavená sprchou.
Rodina nevypadá jako přímo bohatá, chudobou však netrpí. Čistého oblečení je k nalezení dost, ačkoliv trochu problém s velikostmi - minimálně žena středního věku je velmi prostorově výrazná, tedy případné náhrady zničených šatů pro dívky je třeba hledat v šatníku staré paní.
Dostatek panuje i v kuchyni a spíži, ale... ačkoliv je svět kolem v pořádku, rodina zdá se dávat přednost kuchyni složené z instantních jídel, konzerv a polotovarů, čerstvého nenaleznete nic.

Lunino kouzlo osobnosti, co se týče psovitých, zabralo natolik, že štěně corgiho se jí odteď drží jako klíště.

Igorem vykouzlená čokoláda po pár minutách zmizí, jak celá krabice, tak i sněděná a zatím nestrávená čokoláda. Vzpomínka na chuť však zůstává.

V neznámu číslo 6.

Bílá tma

James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla, Yuriko, Thomas, Mikkel †

Valeria zjišťuje, že jiné osobě zacházející s energií ji může předat, ale u těch, kteří s ní zacházet neumí, by věnovanou energii pouze ztratila, bez benefitu pro obdarovanou osobu.
Miino nabrání energie z okolí Valerie ani neucítí, ale Lyla a Matisse ano, a už tak zesláblému Jamesovi, Eddie a Oscarovi přivolá další nával slabosti.

Valeriina kupole brání větru a sněhu, nicméně izolovat tepelně nedokáže. Štít ve tvaru pluhu je výbornou pomůckou, jakkoliv si jeho posunování proti hlubokým závějím bere svou nemalou porci energie a síly.

Průzkum jeskyně je krátký - její rozměry jsou poměrně malé, tak 4 x 4 metru víceméně kruhového půdorysu, ovšem s nízkým stropem - ti nejvyšší z vás musí sklánět hlavu. Přesto je znát, že už byla jako útočiště zjevně použita.
Uprostřed kdosi vytvořil z kamení položeného do kruhu ohniště, staré tmavé šmouhy od sazí na podloží uprostřed kruhu naznačují, že zde už oheň zapálen byl. Kolem stěn jeskyně se povalují staré kusy kožešin, přikrývky, některé stářím rozpadlé, některé ještě vcelku, kousky kůží, něco málo dřeva, a kosti. Spousta kostí. Můžete nalézt i křemínky užívané coby křesadlo a ostrý štípaný kamenný nůž, stále ještě upatlaný od zpracovávání kožešin.
Matissovi se tedy podaří bez problému rozdělat oheň, a jakkoliv jsou materiály ke spálení kolem limitované, na několik hodin (při rozumném hospodaření i den dva) můžou vydržet.

Kusy chrliče a mrtvé tělo zůstávají díky stísněným prostorům těsně před průchodem venku.
Společně s korytem rozrytého sněhu slouží jako dobrý ukazatel kudy kam pro dvojici Yuriko a Thomase, která z bojiště v New Orleans přenesená je výbojem do sněhu. I v šeru, hustém chumelení a větru je poměrně jednoduché následovat stopu až do závětří jeskyně a tepla ohně.

V neznámu číslo 7.

Opuštěný ostrov

Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Nikolai, Johonaei

Daniel pomáhá Abayomimu, který zůstává stále v bezvědomí, kdykoliv se však může probrat. Léčí i zranění Emilovo, který se konečně může opět bezbolestně proměnit.
Agnieszka pak úspěšně pomáhá léčit Johonaeie.
Když je skupinka zproštěna fyzických zranění, zůstávají jen ta neviděná...

Daniel a Emil pátrají po známkách cizí přítomnosti a případném nebezpečí - Daniel je o špetku úspěšnější. Že v křoví ve stínu palem, kam opatrně vede Nikolai Calluma, předlívá něco cizího, zachytí dřív, než Emil, kterému výhled kryje křoví a listoví palem.
Stvoření se však dlouho neskrývá.
Pomalu se vydává na světlo, rozeklaným jazykem ochutnává vzduch, a při vůni krve mu z tlamy kanou provazce slin.
Ačkoliv je to druh ještěra, který se nachází i ve světě, odkud jste přišli, tenhle... je tak velký, že vám svou nízko položenou hlavou může civět přímo do očí.
Pomalu ale jistě se vydává k nejbližšímu Callumovi a Nikolaiovi.

Emil z výšky vidí jak varana, tak i zbytek vskutku nevelkého ostrůvku. Další nebezpečí zatím nevidí, ale velikost nové lokace není moc radostná... pokud by se dal ostrůvek přejít za hodinu, je to ještě štědrý odhad, ačkoliv jeho střed vypadá zeleně, živě a bohatě.

Megavaran: 400HP

Byl jednou jeden domeček…

Domek se zahradou

Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir

Gauč se pomalu zaplňuje, ale to mi ani trochu nevadí. Vlastně jsem docela ráda za společnost, momentálně je mi příjemné, jak tu všichni zevlíme vykydnutí a spokojení. Někdo radši zvolil sprchu, někdo se zas tváří, že nás radši nezná. No, vlastně, je mi to fuk. Máme svobodu.
„Jsem Luna.. sice netuším, kde jsem se tu vlastně vzala, ani vás neznám, ale.. jste boží..“ Odpovídám na představování ostatních se spokojeným úsměvem.
„To je úplně dokonalý nápad, já.. tam ale asi nedojdu..“ Zatvářím se smutně na černovlásku opřenou u našich nohou, která navrhuje návštěvu lednice.

Samirovo slova mě na moment zaseknou. Takže.. Igor je něco jako skupinový maskot, nebo.. je to člověk, co se umí stát tímto stvořením? Umí to mluvit?
„Je čokoška!“ Zaburácím a rázem zapomenu, co jsem chtěla. Sahám po bonboniéře, která se objevila na kraji pohovky jako kouzlem a hned jí otvírám.
„Šťeňátka nemůžou čokoládu Kulíšku, promiň..“ promluvím k chlupatému společníkovi na jedné straně, pak se zakoukám na černé stvoření po straně druhé.
„Ty čokoládu můžeš?“ Zeptám se váhavě. Nejsem si jistá, jestli mi odpoví, ale pokud jo, rozbalím jeden z bonbónů a vsunu mu ho do pootevřené tlamičky.
„Posílám.. kdo ještě chce?“ Zeptám se kolektivu a kdo se přihlásí, tomu to celé podám.

Je tady slunce.
Zvednu hlavu se zamyšleným pohledem k Samirovi. „Vy nemáte slunce?.. ve vašem světě..? jakože, vůbec nikdy?...“

Co takhle trochu uvolnění?

Domeček v říši divů

Zhulená překážka válející se po koberci, doktorka trochu pod vlivem, v žádném případě se nenadýchne halucinogenu, i kdyby se měla udusit, zvracející zneuctívačka cizích koberců, zhulený méďa, duhová královna otravných psíků, mistrně stručnosti, cosi si mumlající asociál v křesle,moje tajná obdivovatelka, momentální dealer celého týmu, Vždy dokonale přívětivý

„Pardon dámy, vidím, že chcete být hrdé a nezávislé. Nenechte se nijak přerušovat, klidně si i nadále vše odřete sami, nedělá mi problém jen stát a koukat..“ Odpovím Josefine, která projevuje asi největší nadšení z toho, že mě vidí. Jo, hold jsem neodolatelný.
Hladina hormonů jí nedovoluje ani nechat mluvit někoho jiného, proto se hned ujímá odpovědí na moje otázky, i když byl původně tázán někdo jiný.
Ani jí nemusím vidět do hlavy abych věděl, jak moc jí otravuje, že ještě dýchám. Stačí ten nenávistný pohled, který by udělal díru do ruského tanku. Bohužel, ne každý dokáže ocenit mojí dokonalou a jedinečnou společnost.

Je načase se přemístit, jinak z nás budou jen placičky pod hromadou šutrů. Jako útočiště nám tedy poslouží nedaleký domek, který si nenásilnou cestou přivlastňujeme. Jediný protivník je lovecká krysa, která se samým odhodláním schovává pod gaučem. Štěstí, že je brzy odchycena duhovkou, jinak by nás tu všechny jistě roztrhala na cáry.

Atmosféra se nějak uvolňuje, u některých možná až moc, jako třeba Yevka, která se neobtěžuje ani dojít na gauč a rovnou sebou jebne o koberec. Hned jí je poskytnutá první pomoc, která si sice není jistá, jestli se dřív věnovat jí, či malému raťafákovi, ale zatím to vypadá, že to dámy spolu nějak zvládnou.

Dámy si mezitím dělají pohodlí na pohovce i s Igorem, který se nejspíš dneska rozhodnul nechat drbat na břiše ve své vypelichané podobě.
Sam se přidává a vyzívá k tomu i zbytek. No, proč ne? Je vůbec kam spěchat? Zpátky do boje se přece nikomu nechce.
Obsadím si jedno malé křesílko, je-li ještě nějaké volné, nohy si přehodím přes opěradlo a hlavu svěsím přes druhé dolů. Hehe, je sranda koukat na všechny nohama vzhůru. Možná jsem se tomu uchechtl i nahlas.
„Santiago, jméno mé.. pro ty, co ještě neměli tu čest mě poznat..“ uchechtnu se znovu. „Stačí Santi.. nebo Diego..“

„Hm, nachytat nějaký bronz na sluníčku by to chtělo, to jo..“ Potvrdím Samirovo spekulace o téhle realitě.
„Nebo prostě vykrademe solárko… odneseme si ty opalovací rakve sebou a uděláme si vlastní sluníčko…“ Pouštím ven myšlenky tak, jak mě zrovna napadají.
Asi jsem do mozku poslal až moc krve tím, že ležím hlavou dolů, ale… fakt se mi nechce se zvedat. Celé moje tělo je najednou nějaké těžké… a ležet je tak krásné.. Všechno se zdá být tak daleko, dokonce i ta lednice, o které tu teď někdo mluvil.

Nebezpečí mezi námi?

Abayomi, William, Nikolai, Emil, Ludwig, Callum, Agnieszka, Johonei

Abayomi není jediný, kdo potřebuje léčivého doteku. O pozornost se hlásí nejprve Emil, jehož rána na zádech mu překáží v hlídání okolí. "Samozřejmě." Zlehka se dotknu jeho poškozené kůže, soustředím se a pak jen sleduji, jak se tkáň postupně hojí (5+2). Emil se odvděčuje po svém - pro mě zcela nečekanou pusou na tvář, na kterou však nereaguji jinak než lehce pozvednutým obočím. Nebylo mi to příjemné, v tuto chvíli je však důležitější, že odešel dělat, co mu bylo zadáno, zbytek není podstatný.

O dalším raněném mě spraví Nikolai a já si teprve teď všímám Johoneiova stavu. To není...nejlepší. Abayomi mi v tuto chvíli ale dělá větší starosti, nechávám tedy starost o Johoneie dalším léčitelům. Nejprve se snaží William, který aktivně nabídnul svou pomoc. "Nic se neděje, to se stává." Kývnu na něj, když přijde zcela zbytečná omluva. Je dobře, že si to zkusil, žádný čas nám to nevzalo.
Agniezska se zdá být úspěšnější.
"Vše v pořádku?" Ptám se jí telepaticky (8+2), neboť mi neunikla její snaha vidět svět mýma očima následované snad až bolestným trhnutím. Rád bych jí poskytl více prostoru v mé hlavě, aby pro ní bylo jednodušší propůjčit si můj zrak, v tuto chvíli situaci ale nevnímám natolik bezpečnou, abych mohl ztratit soustředění, obezřetnost a kontrolu nad svou hlavou.

Protože Callum... Protože Callum. Již si jsem poměrně jist, jakým způsobem jsme se dostali z předchozího světa. Ta věc přijala Callumovu nabídku - a teď tu jsou spolu.
Nebezpečí. Zatím ale snad pod kontrolou, Callum to zvládá, nenapadl Emila, který ho možná až příliš zkoumal, nenapadl ani Nikolaie, který s ním nyní hovoří a zjišťuje jeho stav.
Nechci se jim do toho plést, věřím Nikovi, že ví, co dělá, přesto to ale nemohu nechat bez povšimnutí. Okolí hlídají kluci, mělo by to být v pořádku a největší hrozbu teď máme mezi námi.

"Nikolai, pomůžeš Callumovi do stínu, prosím?" Budeš ho hlídat, prosím? Zcela nevyřčená prosba, ke které se ale musím vyjádřit. Callum si přímý přístup zaslouží.
"Callume? Jak ti je?" Ptám se, sám ale z pohledu na něj tuším odpověď. "Věřím, že zvládneš bojovat se vším, co...v sobě máš, ale jistě chápeš, že v tuto chvíli tě musím brát jako bezpečnostní riziko." Není mi to příjemné, hranice je ale lepší určit dříve než bude pozdě.
"Byl bych rád, aby si v tuto chvíli byl v blízkosti Nikolaie a v klidu, kontakt s ostatními udržuj na minimu." Nevíme, co ta věc umí a dělá, mírná izolace v rámci bezpečnosti nás všech se mi zdá jako vhodné prozatimní řešení. Navíc Nikolai tak bude mít více prostoru...vnímat, co Callum prožívá a popřípadě si všimnout změny, měla by-li nějaká nastat.

"Nezapojuj se, odpočívej. Nevzdaluj se od Nikolaie. V případě, že pocítíš...cokoliv, co se ti nebude zdát, dej hned vědět jemu nebo mě." Já sám ho budu kontrolovat, v tuto chvíli se ale myslí snažím příliš nepřibližovat, spíše jen tak...kontrolovat perimetr.
"Zde není prostor zjistit, co přesně se ti děje a jaké to má fungování, zkus se udržet v klidu."
Protože skutečně nechci bojovat proti jednomu z našich.

V rychlosti obhlédnu okolí, kluci hlídkují, Johonei ze sebe v moři smývá veškeré zbytky po boji, ranění snad budou v pořádku. Takže...čekání na trhlinu? Nebo řešení přežití? Návrat zpět nebo život tady? Asi nebudu první, koho to napadlo. Ale je kam se vracet, Nik to říkal... Je. Ale...Na to teď není čas.
Nejprve zajištění bezpečí - a s tím se vracím k další myšlenkové obhlídce okolí. Pro jistotu.

Smrt

Někde ve sněhu

Eddie, James, Valerie, Mia, Drag, Mikkel † + Matisse, Lyla

Rezignoval jsem, nemohl jsem přihlížet tomu, jak tři trhají jeden lidský život na kusy. James k celému procesu přistoupil jinak, pokusil se je zastavit. Obdivoval jsem ho, odolal touze pomstít se za ovládnutí mysli a poslaní jeho těla na přímou smrt a snažil se být hlasem rozumu. Snažil se být tím, kdo zastaví nenávist a postaví se za spravedlnost.
Já tolik síly neměl, nemohl jsem se na to dívat. Tři jindy tak nevinné tváře, byli teď plné nenávisti, plné touhy po krvi. Nepoznával jsem je, Valerii, kterou jsem vídával sedět Jamesovi za zády a tulit se k němu…. Ta teď zarývala prst do jeho oka s naprosto chladnou a kamennou tváří, bez náznaku lítosti. Mia, většinu času tak tichá dívka, poutá jeho tělo, aby se nemohl hnout a bránit popravě, i její oči jsou chladné.
A Eddie? Ta tvář, kterou znám z nich snad nejlépe. Smích i pozdvihnuté obočí nad tím, jak ze sebe soukám jednu z dalších nepovedených omluv. Její starosti o druhé, když s nimi něco není v pořádku…. Nedokázal jsem snést jí tak vidět, vyhnul jsem se tomu pohledu.

Uprchl jsem do své malé zvířecí podoby a uchýlil se ke kamenným kusům kamaráda. Tiše jsem doufal, že jeho dokážeme zachránit, že bude v pořádku. Schoulen do klubíčka pod jedním jeho křídlem jsem začínal cítit, jak mě ve sněhu pomalu opouští energie. Jakoby i ze mě postupně vyprchával život. Vzpomněl jsem si, jak jsem téměř vyhladověl v Itálii, když mě nalezl Drag.
Tenkrát tam byl, pomohl mi a zachránil mě…
Možná, možná tu taky umřu?... a vadilo by to? Teď, přece jen prostě usnu… usnu pod křídlem svého „zachránce“ a už se nevzbudím… jak poetické…

K mým uším začnou krom hvízdajícího větru doléhat i kroky, přibližující se pomalé kroky ve sněhu. Tuhle vůni znám, i když ve studeném větrném počasí skoro nepostřehnutelnou, přesto k mému čumáku dolehne lehký závan kosatce a levandule.
Eddie…
Dotek v promrzlém kožichu prvně jakoby trochu štípnul, zachvěji se. Z posledních sil však pozvednu zrak k její tváři. Odhodlám se najít v ní nějaký pocit, který má z toho, co se stalo. A překvapivě rozpoznávám lítost. Není chladná, jako ony. Není spokojená s tím, co se stalo. Omlouvá se…
Po stovce mích omluv jejím směrem se teď ona omlouvá mě. Zvednu hlavu naproti její ruce a nechám jí, aby se mě dotkla. Nebyla v tom sama a na rozdíl od ostatních, ona lituje. Možná nečekala, že to zajde tak daleko, že.. že ho opravdu zabijí. Možná chtěla jen ublížit. Vím jistě, že teď je upřímná a já nejsem schopný jí něco vyčítat.

Pokusím se vstát (8), na nic jiného mi ale energie nezbývá.. jakoby ze mě poslední události vysáli vše. Vděčně se tedy přesunuji do jejích vlasů a nechám se přenést do jeskyně. Koutkem oka ještě sleduji, co se děje s odlomky Draga, zda se o ně někdo postará. Když se objevují energetické přenašeče, vděčně zachumlám hlavu do modré hřívy.

V jeskyni je nálada ponurá, každý se nejspíš vyrovnává s tím, co se stalo. Dokonce nám přibyla Lyla a Matisse, který teď rozdělává oheň. Těžko říct, jestli mají ponětí o tom, co se tu před chvílí událo a já rozhodně nebudu ten, který jim to bude oznamovat.
Pohledům na Valerii a Miu se vyhýbám, jakmile je totiž zachytím, vidím před očima zase tu scénu, jako z hororu. Asi mi bude chvíli trvat, než to celé zpracuji.
Jedna věc mě ale také zajímá, stejně jako Miu. Jak můžeme Dragovi pomoct?
Zatím se však zdá, že nikdo nezná odpověď.
Sklesle položím hlavu na přední packy. Dal by se nějak slepit?

Pohledem zabloudím k Matissovi, pláče. Že by někoho ztratil? Snad ne tu malou, která za ním chodila za ruku.
Ještě jsem sice nepobral sílu, abych se změnil zpátky v člověka, ale pokusím se vstát (10) a zamířím k němu. Lehce drknu do jeho ruky promrzlým čumákem a hlavou se o něj drobet otřu s pohledem upřeným do jeho očí. Snažím se vyjádřit lítost, jak mi to jen tahle podoba dovoluje.

Požvýkán a vyvrhnut
Písek
Abayomi, William, Nikolai, Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka

Bylo... jenom logické, že chtěl jsem udržet ostatní od sebe, když.. netušil jsem ještě, jaké to celé mělo důsledek.
To poslední totiž co bych chtěl, by bylo někomu nedopatřením ublížit.. zejména, když jsem se pro všechny takto obětoval.. možná byla to bláhová idea, nicméně to co mě k ní dohnalo byla únava.. únava z toho, kterak ztráceli jsme neustále lidi a členy rodiny. Kvůli blbostem či velkým zradám.. a já už byl unaven z toho ztrácet někoho.. vždyť ani moje slzy za Lišku ještě nestačili ani uschnout.. nechtěl jsem prostě aby se ztratil někdo další..
Nikova slova.. jistým způsobem pohladila po duši.
Nicméně i tak mě přinutila lehce zauvažovat.. byl tu vůbec někdo kdo byl mi skutečně blízkým? Někdo koho bych mohl začadit do téhle škatulky? Možná.. Drago, ale ten jen velmi blížil se tomu. Dál, bylo to samozřejmě několik málo jedinců, které jsem vždy viděl rád.. ale nikdo o kom bych mohl říci, že moje smrt by jej donutila ronit slzy dnem i nocí.. jen řadový voják. Jeden do počtu.. od nynější vidět jako zrůda..
Nik byl fajn.. když našel jsem si chvíli a po povinnostech zůstal abych Divokým přečetl několik málo slov z knih, aby zapomněli na mluvená slova, moje obecenstvo někdy skýtalo i více než-li jen ty za mřížemi..

Do vnímání reality a nikoliv svého myšlení vrátí mě znovu Nikova slova..
"Bolí.. mne celé bytí.. celé tělo.." odvětil jsem mu nakonec. Při několika vteřinové vzpomínce na to, čím.. si moje tělo prostě jsem se.. vlastně docela i divil tomu, že jsem byl schopný něco takového vůbec přežít.. že moje vždy slabé tělo bylo schopné něco takové vůbec vydržet. Jakoby bolelo i existovat.. nicméně slunce samotné, jevilo se nyní jako daleko větší zádrhel než pobyt cizí entity v mém těle. Chvíli na něm snesu, ale z dlouhodobějšího hlediska.. se na něm asi usmažím zaživa.
"Studenou... prázdnotu... jako.. by se mě dotkla sama Smrt.." pokusím se přiblížit jak nejlépe zvládnu, ale zřejmě na tohle nejsou tak úplně slova. Netuším jestli vůbec existovali.. ovšem to, že.. jsem byl prozatím schopný uvažoval čistě sám za sebe... měl by být úspěch, či..? Či je vyčkává až seberu více sil..?
Pootevřel jsem víčka, jen abych se vzápětí zase zavřel z toho jak řezalo do nich přímé sluneční světlo. Nah, kde jsme se to vlastně ocitli? Že jsem měl pocit, jako bych se snad griloval zaživa..? Každopádně řešit Prastarého ve svém těle, dá se i ze stínů, což by bylo daleko.. příjemnější.
Pokusil jsem se tedy pohnout (5), rozpohybovat svoje končetiny aby mě poslouchali, ale zdá se, že ještě nejsou tak úplně schopné. A já, ale.. neuměl jsem si o pomoc říci přímo.. přece jenom.. vnímal jsem názory o tom, že jsem hrozba... nepřítel.. nevyčítal jsem je.. prozatím sám nevím co vlastně jsem..
"Je tu.. někde blízko stín..? Velmi bych ho ocenil než budu.. středně propečeným.." zeptám se jej.

Trable v ráji

Pláž, Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Johonaei

"Éto... tý to zvládneš, úmiš se stíny prácovat dóbře," pokusím se Calluma povzbudit, takhle... nejistého jsem ho nikdy neviděl.
Trochu mě to znepokojuje, stejně jako mísící se emoce a určitá... temnota prosakující z jeho pocitů.

"Áť už éto štókoliv, pómůžeme tébje všíchni... néztratít se v tóm," pokouším se trochu neobratně najít slova.
Slibuji něco, o čem netuším, jestli je to pravda?
Eeh... možná.
Možná určitě, durak. Kdoví, co to bylo, co v něm teď existuje... a kdoví, čeho je to schopné. Pakuj se dál, než ublíží nám oběma, zasyčí Kolja.
Že by to bylo horší než poslouchat tvoje poznámky? Zamračím se v duchu. S Callumem jsem dřív nikdy nebyl blízký, ale co se společně staráme o Zdivočelé, přirostl mi tenhle věčně tichý, vážný mladík docela k srdci.
Nehodlám se ho štítit jako lepry jenom proto, že je teď ve stavu, který sám dokážu pochopit...

"Zvládnyješ ty vstát? Bóli tébje něčevo?" zeptám se jemně. Ostrým sluchem napůl vnímám rozhovory kolem, práci léčitelů, odchody na průzkum... i oznámení, že někteří blízcí už nejsou. Krátce blýsknu pohledem směrem Ludwiga se soucitným výrazem, než opět věnuji plnou pozornost Callovi.

"Kak ty sé cítiš, Cállum? Dóvedéš to pópsat?"

A teď si dáme Deli

Domek, Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Santiago, Samir

Černá královna se čertí... měla by na sebe dávat větší pozor, místo aby kárala mě za pokus zpříjemnit atmosféru. Dračí lady se taky tváří, jako bych kolem rozhazoval močůvku, a ne vybraný materiál... na rozdíl od toho utrápeného emo kloučka totiž s halucinogeny umím precizně zacházet, a našim bych nikdy neublížil.

Steču z opěradla na sedák a slastně se celý protáhnu jako luk, než se opět uvolním. To už se přibližuje vzhůru nohama mnohobarevná tulačka, která staví do hanby i tu duhu vířící na stropě a barevné krystalky tančící v pramenech světla, a bez skrupulí mě podrbe po břiše jako zvíře.
"Oooofrrm..." napůl vzdychnu, napůl zabroukám. Jedna ze zadních pacek mi zacuká.
To je... BOMBA.
Už chápu, proč je to zvířatům tak příjemné. Na mě v téhle podobě nikdo nikdy nesáhl...
Přátelsky rozevřu tlamu plnou jehlovitých zoubků, a lehce nakloním hlavu, aby mi z tlamy visící jazyk nepřekážel v oku.
Na vyvaleném hubeném mém břiše se náhle ocitne dívčí líc, další milé stvoření. Medová sametka mě sice používá jako polštář, ale mně to nevadí. Na seznámení ji vstřícně olíznu dlouhým jazykem obočí, těšilo mě!
Prý Zubík, haha. Zamávám ocasem vděčně na Samira, který moje opravdové jméno hodí oběma dámám v plén, aniž bych se musel namáhat s proměnou zpět a vlastnoručním představením.

'Kulíška' pečlivě očenichám, je to štěndo jako vyšité, krásně chlupaté a heboučké a vonící... nu, jako štěně. Prachem, srstí, čerstvě vypraným pelíškem a něčím, co je příznačné pro všechny nové tvorečku na začátku jejich žití, než je život sám zkazí.

Dala bych si čokošku...
I ta holčina nemá špatné nápady! Taky bych si dal... (2, 2, 7). Tu náhle po chvilce snění o chuti se objeví na kraji sedadla gauče krabička s Ferrero Rocher bonbony.
Olíznu se od koutku ke koutku, a možná při tom špičkou jazyka přejedu i jedno z očí. Ale... jsem děsně líný vůbec natáhnout packu a nějaký rozbalit...
Pff.
Na spekulace jestli zůstat nebo ne jenom odfouknu nosem.

Všude může být dobře. Není o prostředí. Je to o přístupu.

Ne...

Moře, Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Evelyn, Tenshi, Roman, Lakshmi, Richard †

Křeč v hrudi je prvním vjemem, který ke mně dorazí v tom kolísání mezi bděním a nevědomím. Prudké stáhnutí, slaná teplá voda, kterou začnu vykašlávat... pálí, všechno pálí. Oči, dýchání, svaly jako by namožené, třesu se celý.
Co se stalo?
Jsem na voru.
Kolem jsou ostatní.
Byl jsem na průzkumu... jasně.
Nic jsem nezahlédl, ale vyčerpal jsem se. Moje hloupost...
Co se děje kolem?
Rozlepím oči a rozhlédnu se, stále ztěžka dýchaje rozevřeným zobákem. Ostatní se baví o tom... jak pomoci... Richardovi.
Richard.
Richard je mrtvý.
Je mrtvý.
Už nežije.
Vydám táhlé žalostné zakvílení, když ten fakt plně dolehne. To nemůže být pravda... Ríšo... prosím.
Já tě mám rád!
Já tě miluju...
Prosím, prober se!
Přitáhnu se k němu, a štípáním drobného zobáčku do prstů a do tváře se pokusím ho přimět k životu, pak se proměním, a zkusím srdeční masáž, jakkoliv to vor ztěžuje, a dýchání z úst do úst.
Nic nezabírá.
Chladné ticho, odkud se kdysi ozývalo Richardovo srdce.
Proč... proč jsi odešel?
Proč jsi tu nechal... mě?
Rozbrečím se, nedokážu slzy udržet na uzdě.

Vor je vymrštěn a překlopen, letím do vody... a je mi to vlastně jedno. Nevím, co se děje. Nevím, kdo všechno je kolem. Kdo přišel, kdo je ještě naživu... Vzmůžu všechny síly a zachytím klesající tělo, vystrkám je zpět na vor (9). Sám už se nahoru nevyškrábu (5), kopanci se pokusím chabě bránit (7) proti ostrým zubům mláďat.
Nechci jim ublížit... za jiných okolností bych se s nimi radši chtěl pomazlit. Ve své podivné cizí formě jsou krásní...
Nemůžou za to, že mají hlad.

Špatné zprávy

Pláž, Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Nikolai

Prásk.
Protože když se něco sere, může se to srát ještě víc.
A já místo abych si léčil rozsekané tělo u nějakého léčitele, padám nějakou průrvou kdovíkam...

Nakonec... ačkoliv se to mé pesimistické dušičce příčí přiznat... to není tak špatné, jak se zdálo. Ano, vypadám jako po volném pádu skartovačkou. Ale ležím na sluncem zalitém písku u neskutečně modrého, čistého moře, a v okolí jsou nejméně tři ucházející léčitelé.
Tedy, dva. Hezounek z Japonského sankta se pokouší marně... a nakonec se omlouvá ještě Danovi, místo aby se omluvil mně, že na mě sahal zbytečně.
Všichni nemůžeme být pěkní a zároveň chytří, samozřejmě.

"Ahoj," kývnu mrzutě Ludwimu. "Blbě. Máš něco s očima?" zajízlivím si, i když... to není skorobrácha, na kterého jsem naštvaný.
"Jak říká Niko, prásk New Orleans, nazdar moře."

Místo Williama ke mně kleká bělovláska, a Ludwig se chce spakovat pryč. "Počkej..."
Syknu bolestí, když na mě Agnes položí ruce. Něco se začíná dít, řezy se hojí.
No... aspoň něco.
Pokud Ludwig zůstal, místo aby odhopkal do tramtará koukat, jestli nás nesežere nějaký kokosový krab, vzhlédnu k němu, tmavé oči tentokrát bez špetky jízlivosti nebo výsměchu.
"Ludwi... Fry a Sigi to mají za sebou. Sorry."

Kývnu na znamení díků léčitelce... kombinéza ze solidní a očarované kůže je na cáry, kompletně na výhoz.
"Z jedné průrvy na mě vypadlo něco, co vypadalo jako chobotnice z nůžek a žiletek," odpovím suše na otázku, a sotva je hotová úplně, shodím ze sebe oblečení úplně.
Využívaje toho, že několik lidí hlídkuje, jdu smýt zbylou krev do moře, držím se však na mělčině. Radši budu ulepený od mořské vody než od krve, i když v tom není zase takový rozdíl.