Léčitelé

Pláž, Emil, Ludwig, Daniel, Callum, Abayomi, William, Nikolai, Johonaei

Rozhodnutí padlo.
Jaké? Kdo ví...
Padáme dolů a pak skrze trhlinu jinam.
Přistání... je měkčí, než bych čekala. Pode mnou je písek, do tváře mě hřeje slunce, bríza přináší vůni moře, šumění vln...
Dostali jsme se snad do světa, kde nevyhrál nějaký apokalyptický konec, kde není všechno zničené, prokleté, ovládané démony či bůhvíčím ještě?
Daniel mě informuje - zdá se, že jsme doopravdy u moře, není to nějaké šálení.
"Jsou všichni ostatní v pořádku?" zeptám se klidně.

Pokusím se propůjčit si Danovy oči, na chvíli, ale (1) nezdaří se, místo toho mi hlavou projede ostrá bolest. Tiše vykřiknu a bezděky přitisknu hranu zápěstí na spánek.
To... netuším, co bylo...
Radši se velmi opatrně soustředím na vědomí kolem sebe (8+3). Nejsme tu ve stejné sestavě, jako v domku nebo chrámu, překvapí mě. A... Callumovo vědomí je obestřené čímsi temným... poplašeně otočím tvář jeho směrem.
Vybral si starý bůh jeho?
Oh Matko... ochraňuj nás.
Ještě víc mě překvapí Nikova slova, ačkoliv jsem ráda, že ho slyším živého a v pořádku, až zřetelně unaveného. Lilian, Loki, a těla těch dvou to zvládli zpět... domů.
Ale co ti ostatní?

Emil je výmluvnější, než by musel být, a Daniel udílí rozkazy. I já se snažím být užitečná, a když se Williamovi příliš nezdaří pomoci Johonaeiovi, nabídnu se já, vida, že Daniel má dost starostí se vzpamatováním Abeho a léčením Emilova zranění.

Rozsáhlost jeho zranění mě překvapí... závažná nejsou, ale dohromady ztrácejí dost krve. Soustředím se tedy na čištění a zatahování ranek (4+3, 6+3).
"Co se ti stalo, žes dopadl takhle?"

Nová společnost

Sníh, James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Mikkel †

Bolest... bolest vítám. Poskytuje svobodu od opresivní prezence v mysli a pevného úvazu pout.
Co nečekám... je svoboda. Nedávala jsem pozor, nedokázala jsem se soustředit na to, co se dělo... zmateně se rozhlédnu.
Všímám si Valerie, která nám kýve na uvítanou, a kývnu skoro nepatrně zpátky.
Rozšířím oči, když zpozoruji, v jakém stavu jsou Drag a Mikkel.
Ani tady... se naši nevyhnuli ztrátám... co ale mohlo těm dvěma ublížit? Drag byl tak silný... a Mikkel zase vychytralý, ani u jednoho bych si nedokázala představit, že jim něco jen tak ublíží.
Trochu světla do toho vnáší Miina a Valeriina slova... nebo spíš, ještě víc zmatku.

Na Valinu žádost mlčky kývnu, a přesunu se k Jamiemu. Dřív, než bych se pokoušela něco dělat s léčením, pevně jej obejmu a stisknu.
Jsem tolik, tolik ráda, že žije...
Pokusy navrátit mu ztracenou energii jsou zbytečné, není to zranění, nemám co léčit... místo toho sáhnu do tašky, a pokusím se mu vnutit trochu pomerančového džusu, cukr by ho mohl maličko vzpamatovat...
Ale zdá se mi, že má bráška horší problém, než jen nedostatek energie.

Když se přesunujeme, jdu s ostatními. A když se dostaneme do jeskyně, mimo sníh a vítr, Matisse rozdělá oheň. Mia se ptá na Dragostana... nevím. Je mu vůbec ještě pomoci? Pokud se promění zpátky v téhle podobě... myslím, že bychom musely zabrat obě dvě, abychom ho vyléčily dřív, než vykrvácí.
Ale na to... je snad chvíle čas. Proměním se opět v kočku, a přitisknu se ležícímu zlatému retrívrovi k rameni.
Všechno je špatně... a já nevím, jak cokoliv z toho spravit.
Kéž bych dneska radši ani nevstávala z postele...

Kruté pravdy

Sníh, James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Lyla, Mikkel †

Čím déle výměna mezi námi a tou... entitou... trvá, tím obtížnější je věřit, doufat. V mihotavém slaboučkém světle jediné bludičky je tělo Chloé příliš uvolněné... svaly v obličeji příliš povolené... narůžovělá bledost líček přešla do příliš šedavé.
Nedokážu se jejím směrem nedívat, a i když občas násilím odvrátím zrak, bezděky se vrací brzy zpět.
Když stínové lanoví povolí a my padáme, je v tom pro mě šok. Co se stalo? Přijalo to stvoření některou z nabídek?
Co bude teď?
Zemřeme i my?

Bolest mnou trhne na dvě půli - jsem však stále v jednom kuse, když zapadám... do sněhu?
Studené objetí, nové prostředí na nás sype další salvy a sotva se vyhrabu na nohy, hledám Chloé.
Ale... není tady.
Kromě Lyly nikdo ze známých tváří z chrámu. Co se stalo? Vzal si někoho z nich? Emil se nabízel jako první... bože. Co když vzal za slovo všechny, co se mu nabídli dobrovolně?
A co se probohy stalo tady?
Pro telepata to není zase těžké poskládat dohromady, šepoty okolních myšlenek jsou jak řez do syrového. Opodál leží dost očividně mrtvola - Mikkel.
Valeria a Mia působí spokojeně s vykonaným dílem, Eddie roztrpčeně, Oscar smutně, a James... James přímo zničeně. A Dragostan je zde taky, povšimnu si s úděsem kamenných kousků.

Valeria vytváří kupoli, která z nás sejme nutnost čelit ostrému větru a salvě vloček... vidět o něco lépe však pochmurnosti situace moc nepomáhá.
Vydám se pomalu s ostatními směrem... vlastně netuším. Teprve když dorazíme k temnému průchodu ve skalní stěně, pochopím.
Porozhlédnu se uvnitř, jestli se tam nenachází nebezpečí (9), a taky po něčem, co by se dalo podpálit (6).

Nalezené nakupím, a pokusím se křísnutím rozdělat oheň (6), ať se alespoň trochu zahřejeme... myslím, že nikdo tady s ohněm jako schopností neumí.
Tohle mi připomíná ty měsíce, kdy jsme bloudili s Chloé v divočině, a byli závislí na sobě, jen my dva. Kdy jsem se ještě musel pečlivě opatrovat kvůli nemoci... kdy to, co budeme jíst, jestli se ohřejeme a jak budeme spát spočívalo převážně na mých ramenou.
To, co už nikdy nebude...
... protože moje malá sestřička je mrtvá.
Konečně si tu pravdu přiznat bylo jako bodnutí nožem... a ačkoliv jsem se dál snažil, ať se oheň rozhoří a nevyhasne, po tvářích se mi rozběhly slzy.

Caribbean dream? No, pure nightmare

v domě zahaleném podivnou mlhou→ v zajetí → ostrov

[/i]

Dan, Emil, Ludwig, Agnieszka, Callum, Abayomi, Nikolai, Johonaei

Abayomi mi sice ještě stihne odpovědět na můj dotaz, ohledně řeky podivně zamořené tím zeleným plynem a čímsi úhořovitým, ale vlastně už to k ničemu ani není. Je tady zas ten záblesk, doprovázený prásknutím, tentýž pocit "roztrhnu tě jako hada", kdy máte pocit, že musíte umřít, ale už víte, že tomu tak nebude. Snad.
Jsem tak trochu připraven, že to se mnou zase praští o zem, jako předtím, ale nic takového se nestane. Teď to mám na zem...vlastně ani nevím, jak daleko. Nějaká vlákna mě drží a rozhodně tady nejsem sám. Ale jedno mihotající světlo příliš nepomůže v rozeznání, kdo je všechno kolem mě.
A ty z těch podivných očních bulev člověk vstávají všechny vlasy na hlavě.

Do toh se snažím zanalyzovat slova, která burácejí kolem. Jako když přistoupíte k někomu uprostřed konverzace a nevíte, co se tak trochu děje. Jeden z těch známějších hlasů už zjišťuje situaci, jiný, který úplně nezařadím mu odpovídá.
Už jsem toho zažil poslední dobou docela dost, ale prastarý démon je trochu jiné kafe. A ještě takový, co chce někoho z nás. No, tak to není jednoduché, lehkomyslné rozhodnutí. A hlavně, když ani nevíme proč. Těch otázek je mnohem, mnohem víc.

Situaci se rozhodne vzít do svých rukou Callum, který přednese celou líbivou řeč vlichocení se mnohookatému stvoření. Klučina má rozhodně srdce na pravém místě a kuráž mu nechybí, ale není to předčasné?
Padají různé další otázky, nápady, jak z téhle situace ven. Neznám nikoho z nich natolik dlouho, abych rozhodoval o tom, kdo tady zůstane, kdo ne a proč.
Sám bych se přikláněl k Igorovu nápadu zkusit to znovu, stejně jako před chvíli jsme zmizeli z toho zamořeného prostředí.
Než se však dokážeme – tedy spíš můžeme – nějak demokraticky rozhodnout, každy k tomu říct něco nestihneme.
Moment, co z těch možností si vybírá?!

Místo odpovědi se mi dostává dalšího bolestivého zážitku, již třetího během krátké chvíle a i když to nekončí špatně, pořád to bolí a to neuvěřitelně. A je jedno, kde máte práh bolesti. Oči zavírám nejen bolestí, ale i náhlou změnou prostředí. Z temnoty do oslňujícího slunečního jasu. Ve vzduchu je cítit sůl, jeden cítí zrnka písku mezi prsty, k uším doléhá šum mořských vln, přelévající se jedna přes druhou, ale tohle není žádná dovolená.
Z hlubokým zavrčením se pomalu vytáhnu do sedu a opřu se rukama o kolena, abych se ještě párkrát nadýchl a přejel očima po ostatních. Tady už je snazší rozpoznat jednotlivé tváře. Nikolai a Johonaei s námi prve nebyli. Callum vypadá neuvěřitelně vyždímaně a Abayomi je mimo úplně.
Takže do práce. Kdyby nohy chtěly spolupracovat. Rychleji zareaguje Dan, který se chopí role leadera a zachovává si chladnou hlavu, alespoň na první pohled. Nejsem od toho, abych protestoval, věřím mu a když mě pošle hlídačku okolí, nemám v něj jediné pochybnosti.

"Kdybys byl unavený, léčit můžu i já, kdyby někdo potřeboval. Nemusíš ze sebe vydat všechno, abys na to dojel," neodpustím si však k Danovi jednu dobře míněnou poznámku.
Dovolím si proto menší "neuposlechnutí" rozkazu a namísto průzkumu zamířím ke zraněnému mladíkovi, který potřebuje ošetření jako sůl. Téměř se mi to (4+1) podaří, to by mě z koncentrace nemohl vyrušit výkřik, který mě téměř vyleká, až s sebou trhnu.
Teda tohle vůbec nevypadá dobře.

Možná jsem se do toho neměl vůbec pouštět, ale poslechnout a jít hlídat spolu s Emilem a Ludwigem.
"Promiň, měl jsem to nechat na tobě," pronesu omluvně a provinile zároveň k Danovi, zvedajíc se na nohy s oběma rukama pozvednutýma.
Sleduju, kterým směrem se vydávají ti dva, abych zvolil odlišný, ve snaze ohlídat perimetr (4), ale neustále se musím otáčet přes rameno a kontrolovat ostatní. Doufám, že se jim nic nestane.
Protože něco se mi tady vůbec, ale vůbec nelíbí a rozhodně to není jen to bleskové cestování.

Should I stay or should I go

dům neznámo kde

Mara, Diyar, Luna, Zhu Mei, Elaina, Aurora, Yevgeniya, Josephine, Igor, Santiago, Samir

To, co se děje ve skladišti, je jako šílená jízda na horské dráze. O to tyhle kraviny miluju. Rozjebavý terminátor to ještě nezabalil, takže je třeba jej dorazit. Všechny (ok, možná v tuhle chvíli ne všechny) svaly se cukají, že bych se na něj nejraději vrhla a trochu jej zrasila packama, ale teď jsem tady na podporu Diyar, takže stojím jako přibitá a nechávám jiné, aby se o něj postaraly.
Mara se snaží postarat o můj pochroumaný kotník, a sama už vypadá vyšťavená.
Jemně mňouknu, šťouchnu do ní čumáčkem, jakože je všechno dobrý. Se stává.
Odolám, abych na kotníku zapérovala, když mi jej Yevgeniya pracně pospravuje. Tak si asi klid a přílišné nezatěžování nepředstavuje.

Nastražím uši, když Diyar zmíní město. Mohly bychom bejt zpátky? Ale New Orleans předtím rozhodně nevypadalo plný života.
Co to kurva?
Než však můžeme vyrazit ven – jo, je to fakt blbý, že tady vypadáme jak cosi uprchlého ze ZOO, Zhu Mei zavírá dveře a my slyšíme vzdálené hlasy.
Zaměstanci Targetu se vrací do rachoty?

Holky na nic dalšího čekají. Teda až na tu držkatou bloncku, která se chystá zatřást se zemí. Luna se nám vrátila, když prve vzala čáru, bleskurychle přebírá Diyar a jsou pomalu v tahu.

No, já taky na nic čekat nehodlám, kor když začínají dolů padat regály, zem se třese jako šílená, a já mám problémy, aby se mi nerozjely tlapy. Hlavně ta zrovna ošetřená.
Zaměřím se na Lunu, která vypadá, že na něco kápla. Doufám.
Dvorek, plácek, domek.
A trojice, která tady předtím nebyla.
Je to dobře anebo jsme v ještě větších sračkách?

Zámek se rozletí a my můžeme dovnitř. Teda pokud někomu nevlítneme přímo doprostřed večeře nebo tak něco.
Dovolím si trochu zariskovat, protože bych se ráda proměnila zpět. Bejt kočka je fajn, ale už stačilo, ok? Hlavně, kdyby vevnitř někdo byl a klepla by jej pepka. Moment...to by se nám aspoň na chvíli hodilo do krámu ne?
Proměním se zpátky do své holčičí podoby, raz dva tři další kroky jsou jak u námořníka z opušťáku, dvě nohy a další kraviny k tomu.
Domek je to hezkej, jak z nějaký pohlednice. A vypadá prázdný až na...štěkající pohovku?
Ne, pohovky neštěkají. Už jsem zažila pár divnejch věcí, ale todle teda ne.
Na gauči je ovšem rozteklý Igor, všude mu všechno plandá, Yevgeniya sebou švihne, Elaina se válí po gauči i Igorovi, Diyar si dává dvacet, Samirova slova jsou děsně lákavá.
A...vlastně proč kurva ne?!
Máme to za sebou, tak si můžeme trochu dáchnout.
"Neříkej dvakrát, kámo," zazubím se a zamířím k pohovce, kde sebou kecnu na zem – napůl opřená o pohovku, napůl ležící na koberci vedle a pod ní. Cítím, že se i opírám o někoho z nás – who cares?
"Já vím, co. Chtělo by to pivo. No tak. Zapít pohodu, tady Elainu – holka, je supr vidět tě zas – že sme tady. Ten bejvák je hezkej. Jde se mnou někdo vyraidovat lednici?" nadhodím do prostoru, ale že by se mi chtělo zvedat prdel a dojít si pro to pivo.
Ani mě nehne. Ani na tu sprchu mě Josephine neutáhne.

Zklamání

Mia, Dragostan, Valeria, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla, Mikkel †

Vše se děje až příliš rychle - a zároveň příliš pomalu. Mikkel se snad brání, holky mu ale nedávají příliš šancí. Plivne Val do obličeje a ta mu jakoby nic začne zarývat prst do očí. Jen tak. Bez jediného mrknutí. Bez jediného přemýšlení, váhání, bez jediné emoce. Vidím na jejím krásném obličeji vztek a odhodlání, odhodlání to celé ukončit. A taky chlad... Chlad, který tam je již dlouho, jen já ho celou tu dobu neviděl. Nebo snad nechtěl vidět?

Poklesám v kolenou, všechny ty jejich hlasy a výmluvy vnímám z velké dálky. Všechno ty důvody proč se Mikkela zbavit, proč ho zabít. Je nebezpečný. Říká jedna. Zaslouží si to. Souhlasí druhá. Vzájemně se podporují a celá tahle děsivá, rychlá spolupráce končí bezvládným tělem na zemi.
Nemusím Mikkela kontrolovat, abych věděl, že už mezi námi není. Však ony by nepřestali, kdyby se měl snad ještě nadechnout. Nedali by mu šanci se mstít, útočit, bránit se.

Spolu s Mikkelem snad zmizela i všechna má energie a síla. Ležím v měkké, studené peřině, celé tělo ztěžklé, neschopné pohybu, akce, čehokoliv. Chtěl bych tolik zavřít oči a prostě přestat vnímat. Chtěl bych spát a nemuset tohle řešit. Chtěl bych se vyhnout všemu tomu, co příjde, všem těm slovům a pocitům.
Nejprve přichází ty zcela marné, zbytečné věty. Kdosi se omlouvá, další nikoliv. Na tom stejně nezáleží. Mia dokonce říká, že jí mám označit za hlavního strůjce a vraha. Jenže to není pravda.
Není to pravda - a s tím uvědoměním přichází pocity.
A na ty ještě z nějakého krutého důvodu sílu mám.

Tohle by se Erdenovi nebo Danovi nikdy nestalo. Myšlenky přichází sami od sebe a zatímco tam tak ležím v tom mokrém sněhu a další mokrý sníh mi padá na obličej, nejsou k zastavení. Periferně vnímám, že se snad někdo přidal, nedokáži ale zvednout hlavu, zjistit kdo a zda jsme v bezpečí. Proč bych taky měl? Zrovna já?
Protože stejně jsem k ničemu. Tolik jsem chtěl být ve vedoucí pozici, že jsem si neuvědomil, že na to nemám. Neviděl jsem pravdu, věřil jsem si a kam nás to dostalo? Není to poprvé, co mi v týmu někdo zemřel, je to ale poprvé, co jsme jiného člena týmu chladnokrevně zabili. A já to sledoval. Já to nezastavil.
Já jsem zklamal. Zklamal jsem Mikkela, i když to byl hajzl. Zklamal jsem Erdena a všechny v Triskelionu. Val, Eddie a Miu, které tak budou muset žít s tím, co se stalo. Dragostana, který je tak zbídačený, že to možná nedá taky. Oscara, který měl mít trochu jiné vzory...Zklamal jsem všechny a hlavně sebe. Táta měl pravdu. Jsem k ničemu a vždycky k ničemu budu.

"Co?" Dívčí známý hlas přichází z dálky. Přinutím se otevřít oči, je to Valerie. Na něco se ptá, něco jí zajímá. Co? A hlavně proč? Nerozumím, nechápu, nechci rozumět a chápat.
Rád bych v jejích očích viděl starost, nejde však zapomenout na prst nořící se Mikkelovi do oka a na to "umři", které snad nebylo její. Ale bylo, Jamesi. Je čas přestat si lhát. Val už není...Val. Už dlouho ne.
A ty...už nejsi Jamie. Teď už ne.

Snažím se vstát, abych nebyl ještě větší přítěží a se zapřením všech sil se mi to daří (4+2 fyzická kondice). Cítím chlad po celém těle, nohy mrznou, že ani nedokáži rozeznat jednotlivé prsty, každý pohyb stojí další a další energii, kterou tahám z těch posledních zásob.
Oheň. Jeskyně. Eddie má plán. Aspoň někdo.

Krok. Jeden. Druhý. A znovu. Krok. Pravá. Levá. Zem, sníh, chlad. Kolena se boří do měkkého (1), prsty rukou svírají ledový sníh. Nechci pomoc. Zvládnu to.
Další pokus dostat se nahoru, alespoň po čtyřech. Kolena zvednutá, lokty, dlaně, nic, tvrdá podložka zase vítá, sníh nezklame (1).
V očích mě cosi štípá, nerozumím, nechci rozumět. Musím jít dál, musím...ne, chůze nebude fungovat, na to není síla. Na nic není síla, na mě, na tenhle svět, na tuhle realitu, která jenom bere a nikdy nic nedává.
Proč v ní být?

Prsty nořící se do očí...
bezvládné tělo padající k zemi.
Chlad. Prázdno. Zlost.

S posledních svých sil měním se do psí podoby (10), ani takto ale nepokračuji dál, jen zavírám oči a chci přestat vnímat, chci přestat cítit.
Manipulacím a přesunu se ale nebráním. Jak bych taky mohl, když nedokáži zvednout jedinou tlapku?

Spekulace

Domek, Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago

Ačkoliv jsem se prasklinám snažil vyhýbat, blesk si přece jenom najde mě... bolest se mi zahryzne do těla, a než se stihnu vzpamatovat... jsem jinde. Prvně mě do nosu praští pach krve. Dotknu se zasychajících šmouh na betonu pod sebou (1), ale zjistit, čí je, se mi nezdaří.
Na rozkoukávání ani není čas - země se pode mnou třese, kolem s rámusem na zem padají věci, rozbíjejí se, všechno skřípe, a střecha nad námi taky vypadá, že nevydrží dlouho.
Kluci, které to sem zjevně přesunulo taky, se vzpamatovávají rychleji než já. Igor v podobě mrňavého peklopsa pádí kamsi pryč, Santiago ho následuje, a já vyrazím za nimi.
Přemýšlet nad tím, kam jdou a kde to jsme, můžu, až nebude hrozit, že mě splácnou krovy.

Sprint na obtížné úrovni po nestabilním podkladu netrvá dlouho, než zahlédneme další známé tváře. Alespoň tu nejsme sami.
...nás hází do míchačky a vyplivuje, jako míčky z loterie.
Pohlédnu vážně na Santiaga. Tohle se jim nestalo prvně? Kde vlastně byl předtím, když je zasáhl první výboj?

Duhovláska, kterou neznám, se s Marou vrací - zdá se, že byly na průzkumu okolí. A zdá se, že i úspěšně - máme kam se přesunout, alespoň pro teď. Země se stále trochu zachvívá... ale kolem všechno vypadá tak nějak... normálně?
Zvuky města, auta, lidi, sirény nejspíš hasičů k pobořenému skladu.
Živo.
Santiago odemyká dveře domku... který vypadá jako naprosto obyčejný.
To samo o sobě je zvláštní pocit. Jako... být na návštěvě (dobře, poněkud nezvané) když svět byl ještě v pořádku.
Živé štěně.
Zhluboka se nadechnu, a ten podivný pocit cizosti se najednou rozpouští. Yeva si ustlala na koberci, Mara klečí vedle, Diyar zabrala křeslo a klimbá... nedivím se jí, takové zranění muselo být šok.
Josefine mizí, Aurora s výrazem popuzené královny také, a mě nejvíc láká zaplněná pohovka, kde se vyvaluje puk, duhová slečna, brunetka a přemluvené štěně.
Sednu si k nim, na jednu z ručních opěrek, a natáhnu se tak pohodlně, jak to svedu.

"Ahoj... Elaino. Těší mě," pousměju se směrem k hnědovlásce, která se představuje. "Já jsem Samir - a to je Igor," ukážu na přilehlé černé vyhublo, které vypadá s tou vší pozorností spokojeně.
U duhovlásky jsem jméno nechytl... říkala ho? Zakloním hlavu a opřu se tak. Mmm... tady je dobře.

"Pojďte si udělat pohodlí," brouknu směrem k holkám, rudovlásce... Mei? a Alexandře, které postávají kolem, a k Santiagovi.

"Tak... co vlastně teď? Chcete vykutit, jak tady zůstat?" zmíním, co asi napadlo většinu. Normálně působící svět...
"Nemáme doklady... a pokud tady nejsou jiní Nadaní, budeme sami," napadne mě, a trochu stáhnu obočí.
Je to ale přílišné mínus?
Vracet se... domů. Se mi nechce.
"Je tady slunce," dodám, což je ten nejsilnější argument pro to, zůstat.

Neplánovaný výlet k moři
Na pláži, u moře

Emil, Nikolai, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Johonaei

Návrhy byli zmatečné, diskutovalo se o našich možnostech, až nakonec promluvil hlas stvoření, které nás tu drželo. Něco přijal, ale těžko říct co a upřímně mě až zamrazilo v zádech, když jsem si všimnul, že jeden z našich návrhů se sám od sebe probouzel.
Nestihl jsem však říct nic a už jsem padal do nicoty pod námi. Trhající pocit byl silnější, než předtím.. napadlo mě dokonce i chvílemi, že nás ta bestie prostě usmrtila všechny, bez ohledu na to, jak jsme se rozhodli.
Až slunce na tváři a vůně moře mě přesvědčili, že jsme jinde. Přerod z temnoty do světla mě chvíli štípal v očích, ale brzy se začalo rozostřovat a já začal tápat, kde vlastně jsme. A taky kdo.

Zpozoroval jsem Emila, takže bylo jasné, že jeho návrh na sebeobětování neprošel. Egypťan zde byl také, ačkoliv v mdlobách.
Mohlo si to stvoření vzít nějak jen jeho duši? To snad ne…
Daniel mu spěchá na pomoc a zdá se, že léčitelské schopnosti zabírají, takže asi ani on nebyl zvolená oběť. Zhrozil jsem se, když jsem kolem neviděl Lakshmi, která se také nabízela, ale po chvíli mi došlo, že nás tu chybí víc. Ani Lilian, ani Loki se zde nenacházeli… Chyběl i Matisse a polovina týmu, který přišel později.
Vzal si jich ten hajzl víc?... To snad ne…
Jenže v tom si všímám, že nám přibyli jiný. Nikolai zdál se být v pořádku, jen trochu zmatený, asi stejně jako my. Jenže přibyl i Johonaei a ten už tak v pořádku nevypadal.
Instinktivně mířím první k němu, nejspíš mi stále přetrval v hlavě zvyk, když jsme byli s ním a s bráchy sami napospas světu.
„Joyi, jak si na tom? Kde jste se tu vzali?“
No a… kde to vlastně jsme?
Podobnou otázku pokládá i Emil, i když o dost naštvaněji.

Když se Dan ptá, jestli někdo potřebuje pomoci a Nik přihlašuje Jona, pokývu hlavou na potvrzení a případně mu uhnu z cesty.

Nikolai začne situaci trochu objasňovat a mě se to nelíbí. Očividně neměli ani o trochu méně práce, než my. Dobrá zpráva je, že jak Lilian, tak Loki se někam dostali, nezůstali u démona.
Vlastně až s Emiliovo doplněním informací zbytku, mi dochází, co se děje. Pohled mi starostlivě přejde na Calluma, ten už má ale kolem sebe dost lidí, nepřibližuji se tedy, vypadá to, že ani on sám nechce.
No, alespoň žijeme všichni, tedy doufám..

Výčet lidí, kteří zbyli na bojišti mě ale trochu rozhodí.
Co bráchové? Chci to vědět?... určitě jsou v pořádku, nejspíš jen prošli některou z trhlin, jako já…
Bojím se o ně, to je jasné, ale snažím se nemyslet na to, co všechno se jim mohlo stát.

Pokud bude o Joye postaráno, přesunu se k plnění rozkazu Daniela a obhlížím terén kolem, zapojuji i svůj ostrý sluch pro odhalení případného nebezpečí. (3,3)

Jdeme do akce...

Někde v moři Lea, Oren, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Roman, Evelyn, Richard†, Lakshmi

Sleduji jak se Roman pokouší o agresivnější masáž... Ano samozřejmě že je to jedna z možností ale ne u utonulých... Spíše to teda vypadá, že si jen chtěl vybít zlost... Snad nečekal, že to postačí k oživení? To by muselo jít o jinou situaci... Pak víceméně zopakuje problém s oživováním na vodě a zmíní se o adrenalinu nebo elektrodách. To se na něj překvapeně podívám...
Nechce rovnou plně vybavenou nemocniční místnost?
Pomyslím si kysele...

Na tohle pak ale už není čas. Nová osoba spadla do vody a já též skončil pod hladinou. Není čas přemýšlet nad čímkoliv a já vidím, že se Evelyn vrací do dračí podoby a rychle se pořádně nadechnu a pak se ji chytím za křídlo a nechám se vzít za tou potvorou... (10)
Nejsem zrovna týmový hráč... Moje proměna a styl regenerace to tak trochu komplikují... Ale v dané situaci se musím alespoň pokusit a navzdory svým děsům se nepřeměnit a bojovat pro jednou týmově... Tohle bude terapie šokem! Jestli tohle nepomůže abych se zbavil paniky z vodních potvor tak ať jdou psychiatři k čertu s touhle teorií!
Když se Evelyn (zřejmě úspěšně) chytila té potvory, tak se od ní odrazím a chytím se té svini za žábry (5) ale ta svině je pěkně kluzká a vyklouzne mi z ruky a tak nechám ruku nataženou ať klouže po jejím těle, zatímco plave dál a hned aktivuji schopnost dezintegrace (9+2), abych ji poškodil co se dá, než odplave mimo dosah ruky... Přitom neopomenu ani uhranutí a zkusím ji způsobit ostrou bolest někde na hlavě aby pěkně trpěla o něco více... (3) Což ale už není tolik úspěšné... Spíše vůbec... Nejspíš proto, že se musím soustředit se zadrženým dechem na dezintegraci...