Chlastat vybraně

Společenská místnost

"Cokoliv!" pousměju se na Maru sebevědomě. "Limit je jen v surovinách, nikoliv znalostech," opráším neviditelné smítko z ramen.

"Já jsem out, já ti můžu maximálně kvalitně nalít pálenku na umělecky naaranžovaný led, ale barmanskou alchymii jsem se nikdy neučil," pousměje se nepatrně můj konkurent, KONEČNĚ vypadne z mého rajónu, i když se posadí před bar.
Tos daleko neutek, kámo.

"Jedna Piňa Colada pro začátek? A nějaké sladké nealko pro modráska? K službám," blýskne mi v očích a rozjedu to. Míchat v předraženém turistickém podniku ve centru hlavního města šlo ruku v ruce nejen s tím, co umím, ale JAK to to taky umím předvést. Šejkr se tedy důkladně navrtí a nalítá vzduchem, než před Maru přisunu sluníčkově žlutou objednávku a pro Eddie...ho? nealko Garibaldiho.

"Něco dalšího, pro kohokoliv? Nenechte mě zapomenout tyhle v apokalypse nesmírně cenné a užitečné znalosti, vážení!" ušklíbnu se pobaveně.

Jistě

Stáje, s Chloé (a krátce Valerií), nakonec zahrady

Pátravý pohled Valerii vrátím vlastním napjatým, a když zadá Chloé, aby na to tady všechno dávala pozor, zúžím oči a semknu rty.
Vážně - o kolik jednodušší by bylo opravdu se chovat jako zuřící krvelačné monstrum? Výsledek by nebyl o tolik jiný.
"Neřekla bych, že se tu schyluje k nějakému velkému přátelskému povídání, bez starostí," zachraptím, než Valeria odpluje.

Pohled upírám k slípkám, které radostně kvokají z nečekané svačinky a předhánějí se, kdo sezobe víc. A v zádech mě pálí Chloin pohled.
Podobně jako hlídač v drogerii, když nemáte kabelku od Coache nebo Vuittona a příliš dlouho vybíráte mezi parfémy... i teď to působí extrémně příjemně a pohostinně, haha.
Na chvíli se pokusím nevnímat to. Nevšímat si, kterak se Chloé ochomýtá kolem kobyly s tou nejhorší povahou a svou přehnanou péčí jí kromě mé přítomnosti dává důvod o to víc střečkovat.
Prostě klid.
Dřepnu na zem, a rozhodím další hrstku zrní, rukou v rukavici se probírám pírky na hřbítcích hodujících. Většinu jich neznám. Ale jsem si jistá, že tohle je Popelka. A tamty dvě Růženka a Sněhurka. A tady moje oblíbenkyně Merida - jsem ráda, že kromě větších zvířat uchránili aspoň pár prcků ze staré tvrze.
Jak blbě na tom musí být člověk, aby se málem rozbrečel dojetím, že konečně někomu nevadí, i když jsou to 'jen' slepice? Wow.

Merida sonduje, jestli nebude ještě něco, a já ji zlehka pohladím po hlavičce.
"Nebude, Dan by mě nejspíš roztrhl, kdybych vás tu chodila překrmovat, holky," brouknu tiše a vstanu.

Aniž bych směrem Chloé už jen pohlédla, zamířím pryč. Někam. To je jedno. Nejspíš do zahrad.
Ani za Isaacem s Mikkou, ani za Blagdenem se nehrnu, však zahrady jsou dost velké, aby tu mělo víc lidí soukromí...
Aby se tu někdo ztratil, a zároveň neměl nutkavý, tísnivý pocit domácího vězení vlastního pokoje.

Vzácné momenty míru

Holtgast, nakonec na pokoji

Bylo dobojováno. Ztráty byly nemalé. Okamžité, i ty s prodlevou po skomírání na ošetřovně, všechny měly stejnou příčinu.

Veronika, Siegfried, Scarlett, Olivia, Tristan, Phillip, Friedrich, Cael, Michail, Rúna, Sage, malá Chloé, Athena, Astrid, Regan, Bunmi, Lara, Metatron, Lucas, dva alternativní Mikkelové, Naira ze zdejšího světa, Brannen, Antonio, dvě alternativní Lyly, Kazran z alternativního světa, Rudbeckia, Pepe, Erzsebet, Naxiya, Roman, Marisol, Yevina nenarozená dvojčata. Ztracené kusy života Thadea, Lei, Lakshmi a Dragostana.

Za všechny jsem se vinil. Jak to říkal Callumův mentální podnájemník? Praskliny v realitě, za které můžeme... kdybychom se nepokoušeli vytvářet portály k rychlému cestování, kdyby nás metoda krystalů napadla dřív, nezahrávali bychom si s realitou... mělo nám dojít, že je něco hodně špatně, když z malé Lyly po krátké návštěvě v nedokončeném portálu bylo o deset let starší děvče.

Teď nezbývá než posbírat zbytky a začít nanovo. A doufat, že nadále si povedeme lépe... chyby jsou nevyhnutelné. Moje. Ostatních ve velení. Všech přítomných. Ale je neodpustitelné, aby stály tolik životů.
Vypořádali jsme se jako celek s jedním neuvěřitelně obtížným úkolem... plně věřím, že nás nic horšího už nečeká. Ale složitých problémů bude k řešení ještě dost a dost, na to nemusím disponovat darem vizí.

Třeba v jejich řešení pomohou i nováčci, kterých také není málo. Thomas, Reagan, Xavier, Julie i Dominik působí jako solidní pomoc v boji i v zázemí, a snad své místo mezi námi najdou i přeživší z cizích světů, Mikka, Chloé, Luna, Violet a Alexej.

Protože nás ani teď nečeká období úlevy... naopak, zdá se mi, že se nad pevností stahují nová mračna. Prastarý se uložil k Spánku. Mezi námi se toulá v mysli Calluma jiný, daleko méně benevolentní a předvídatelný. Většina z nás truchlí... Lilian... připomíná neřízenou střelu... jak lehké by pro něj mohlo být, přesvědčit ostatní k přímému útoku na společenstva, která stála v boji s anomálií stranou?
Myšlenky třeba takové Mii či Lokiho křičí do dálky, že jsem packal, který nemá ve velení co dělat. A dost možná mají pravdu.
Já nikdy velet nechtěl.
Ale dokud budu naživu, budu to brát jako svou zodpovědnost a své poslání.

Dnešní slavnostnější večer trávím ve svém pokoji, mám toho dost k přemýšlení. Z plánů mě však vytrhne zaklepání, a na moment se zatvářím překvapeně. Za dveřmi stojí Yeva.
"Pojď dál," kývnu a zavřu za ní dveře.

Bolest, kterou mohu vnímat

Holtgast, nakonec na pokoji

Myslela jsem, že to nejhorší máme za sebou...

Dvacet plných lůžek na ošetřovně mě následujícího dne vyvádí z naivního omylu.
Studené, bledé tváře, sotva zachytitelný dech a tep... s hrůzou provádím já i zbytek lidí z ošetřovny všemožná pátrání, testy lékařské i léčitelské. NIC. Nic nenasvědčuje tomu, že by s pacienty byl nějaký medický, doopravdy fyzický problém. A stejně, kolísají mezi životem a smrtí.
A nikdo z nás nemůže udělat naprosto nic.

Tým z ošetřovny i dobrovolníci pracujeme 24/7, na chvějivý, skomírající plamínek života dohlíží jak živí, tak i přístroje.
Nemůžu ztratit nikoho dalšího, nikoho.
Zároveň s Tenshim a nedobrovolně spolupracující Sheenou snažím se přijít na to, čím nejlépe vyřešit jejich stav - bohužel, není to však k vyřešení, pouze dlouhodobému neustálému řešení.
Ale i to je více než nic.

A pak, nastal zlom. Někteří zemřeli, někteří procitli, někteří se vzpomínkami, někteří bez.
A někteří, co zemřeli, nezdáli se být vůbec v ohrožení v prvé řadě.
Byl to... šok. Celý tým se je pokoušel zachránit, rozdýchat, šokem přimět zpátky k životu... sama jsem vytrvale ignorovala nepříjemně povědomé silné křeče v podbřišku.
Ale nezbylo, než rezignovat.
Posbírat střepy.
Zamést popel.
Opláchnout krev... ten den, když bylo jasné, že mrtví zůstanou mrtví a živí pacienti jsou mimo nebezpečí života, zavřela jsem se na pokoji, a ve sprše nechala odtéct krev i slzy, nechť se moje tělo vypořádá se ztrátou, jak umí.
Ačkoliv moje receptory bolesti nefungují, jak mají... v hrudi mě svíralo tak silně, že jsem téměř chápala, jak ten fyzický pocit chutná.

Následující dny... jsem si připadala mrtvě. Vyčerpaně. Vysíleně. Automaticky jsem sáhla po doplňcích stravy, aspoň trochu vynahradit ztrátu minerálů. Pracovala jsem jako stroj. Jedno po druhém, úkon po úkonu. Co je třeba, co je nutné neodkládat, hlavně se nedívat do nitra a necítit.
Při pohledu na Liliana, na vyčítavě pohrdavé klamání, které se mi zdálo, že čtu v jeho očích, jsem necítila nic.
Při pohledu na Chloé, na lhostejně povýšenou přezíravost, kterou se mi zdálo, že vnímám z jejího postoje, jsem necítila... skoro nic. Její život stál život mého dítěte. Měla bych ji nenávidět?
Nevím.
Při pohledu na Nikolaie, Orena a další, snažící se udělat první poslední co mi na očích vidí... jsem necítila nic. Měla bych poděkovat. Vnímat vděk. Jenže bych se nejdřív musela vrátit k tomu, proč dělají to, za co bych měla být vděčná.
A to nechci. Nedokážu.
Ne teď.

Vánoční oslava táhne mnohé do společenky, celý hlavní štáb je prosycen vůní sladkého pečiva a koření, pro mě však motivací se družit v kolektivu není... naopak.
Mám chuť se schoulit do klubka, doufat, že se brzy propadnu do spánku.
Nakonec to však neudělám... zamířím váhavě za prvním z pokojů, kde sídlí Erden.
Zaklepu na dveře, a když otevře, donutím stažené hrdlo promluvit:
"Ahoj. Mohla bych dál? Potřebovala bych si s tebou promluvit."

Čas pitvání duše

Holtgast, nakonec zahrady

Všechno to... bylo trochu bolestné. Ačkoliv jsem se snažil udržovat v pohodě a být opěrným sloupem ostatním, poslední týdny připomínaly domeček z karet, padající k zemi ve zpomaleném záběru.
Mezi službami v zahradě, na ošetřovně, mezi občasným vedením tréninků, pokoušel jsem si vyčistit hlavu meditací a jógou, uvolnit hlavu od zbytečných negativ. Ne vždycky to šlo.
Zdaleka nejvíc času jsem strávil u lůžka Lakshmi, držel ji za ruku, bál se. Znamenala pro mě mnohé, teprve s její tváří nehybnou a chladnou a bledou jsem si však uvědomoval, jak moc.
Jak moc mi schází její klidná, usměvavá přítomnost, jakkoliv občas její pohled zesklovatěl a mysl snad zabloudila ke starým časům a starému světu, její odhodlání být užitečná a silná bylo vždycky obdivuhodné.
Mohla zemřít. Visela na vlásku, jako mnozí ostatní na ošetřovně. Věděli jsme to všichni, co jsme kolem pacientů pracovali a snažili se odhalit problémy a pečovat o nevědomé...

Je to bojovnice. Přežila. Stejně jako hrstka ostatních. V tom střetnutí s vyšší mocí však prohrála kus sebe, kus vzpomínek... sahaly teď pouze tam, kde skončil život té, která se v tomhle světě narodila.
Zapomněla tolik...
A já... jí nic nepřipomínal. Shrnul jsem jí věci ze své strany jako přátelské. Nechtěl jsem na ni tlačit přiznáním, že mezi námi málem mohlo být něco víc, něco hlubšího, kam ta cesta mohla vést... Že ji mám radši, než jen přátelsky.
K čemu by to taky bylo? Jen by si možná připadala zbytečně provinile, či snad i nepříjemně, jako bych od ní čekal i přes ztráty víc, než je ochotná dát.
Bylo by to horší, kdyby se mezi námi doopravdy odehrálo něco intimnějšího než objetí či polibek?
Je horší litovat toho, co se nestalo, či toho, co se stalo, aby bylo zapomenuto?

V nelehkém rozpoložení byli i ostatní mně zde blízcí. Nikolai, Emil, Oren, Dragostan, Richard, Agnieszka, Eddie, Lakshmi, Oscar, James, Razvan, Daniel, Valeria, Mia, Callum, Loki, Yeva, Heather, Matisse, Ludwig, Thadeus, Isaac, Kazran, Sheena, Yuri..... Každý se tvářil hrdinně. Každý pokračoval dál bez ohledu na temné myšlenky a smutky. Každý bojoval sám se sebou, někdo nejen. Každý den, každou hodinu.
Nikdo to však nevzdával.
Byl jsem na naši nevelkou rodinu hrdý.

Dnešek skýtal vynikající příležitost k rozptýlení. Atmosféra potřebovala pozvednout, nebo se tady všichni utrápíme... Sám jsem si sebe však v pokusech o bezstarostné veselení nedokázal představit.
Zamířil jsem místo do společenky do zahrad, velkým obloukem se vyhnul dvojici Isaaca a Mikky, místo toho jsem zamířil k bylinným záhonům a bez použití schopností, hezky ručně, probíral se řádky zelených aromatických lístků, kypřil půdu a vybíral drobné snítečky plevele, když se tu a tam objevily.
Uklidňovalo mě to, nechával jsem myšlenky volně proudit, kontakt se zeminou a vůně bylin kolébala starosti ke spánku.

Osud se nejspíš směje

Holtgast, nakonec společenka

Tak dlouho jsem se vyhýbal zodpovědnostem... až se vyřešily samy. Optimální stav, řekl bych dříve.
Loki mě ignoruje, a ačkoliv jeho myšlenky napovídají něco jiného, studeně zdvořilá odměřená konverzace pouze v nejnutnějších případech mi perfektně vyhovuje. Je to lepší, než vidět otevřenou nenávist v očích, které se na mě dívaly kdysi s... úplně jinak.
Co se Yevy a našeho společného experimentu týče...
Tam nemám slov.
Prvně jsem vinil sebe. Měl jsem být poblíž a chránit ji, chránit je... pak jsem vinil ji. Měla být dostatečně dospělá a zůstat doma, netlačit se do nebezpečí!
Naše děti měly být přednější, než její pomoc v boji, na výsledku by (ne)účast jednoho člověka stejně nezměnila.
A nejhorší je, že mi ztrátu jednoho z maličkých prakticky zatajila... jako otec mám právo vědět, co se děje! Ne, nechala mě odejít na jiný kontinent, zpět do svého sankta. Nejspíš tušila, co k tomu budu mít říct.
A ztráta druhého...
Ne.
Nedokážu se na ni ani podívat. Nezodpovědnost ruku v ruce s hloupostí. Měla se šetřit. Neměla poskakovat kolem ležících na ošetřovně. Opět, priority!
Bylo dobře vidět, co považovala za důležitější...
A ačkoliv mě výsledek celého experimentu rozčiluje, nakonec... mohu být jen rád, že mě nečeká sdílené rodičovství s někým, kdo prokázal tak málo uvážlivosti.

A když jsme u toho rodičovství, zdá se, že z jiného světa přitáhla osůbka, jejíž otcem má být moje verze z jiné reality. A matkou... Valeria.
Jistě. Kdo jiný. Neboť osud má naprosto odporný smysl pro humor a neodvratné nutkání mě v různých verzích spojovat s blondýnou neschopnou dospěle čelit svým problémům. Či jakýmkoliv negativním pocitům!
Narozdíl od mnoha jiných, tahle Chloé přetrvala i čistku alternativních duší a byla mezi tím málem, kdo se probral.
Zdálo se mi však, že je postižená... jako by nebyla schopná rozlišovat tváře. Nebo možná vypilovala Valeriinu schopnost ignorovat nepříjemné do dokonalosti.

Já se k ní jako láskyplný papínek hlásit nehodlal. Stačilo mi, že jsem neochotně akceptoval, že mám nejspíš rodinu v Matissovi a malé Chloé a budu mít rodinu s Yevgeniyí - to je nyní pasé, zbyla jen moje vybledlá, ustrašená a labilní verze, Mat.

Co tam máme dál? Ah, 'vztah' s Erdenem. Ne že by došlo k nějaké promluvě, to ne. Ale jsem si jistý, že mu po mém návratu a chování došlo, že tohle nemíním protahovat dál. Rozhodl jsem se. A ačkoliv bylo příjemné se na moment ztrácet v náruči někoho, kdo mě neviděl jako nejhoršího z nejhorších, tohle... romancování pouze zdržovalo od těch podstatných věcí.
Třeba jako plánování a vyhlazení Bratrstva a Řádu. Jako kdyby náš 'moudrý' lídr neviděl, že je naprosto zbytečné snažit se o vstřícnost, a že jediný způsob, jak můžou naši lidé prospívat, je, když nám nebude někdo každou chvíli rozkopávat bábovičky.
Ačkoliv vymřela většina lidstva, pořád je Země pro nás, Bratrstvo a Řád zároveň příliš málo místa. Já to vím. Já vím, že on to ví.
Ale já jsem narozdíl od něj s tím ochotný něco udělat.
Můžu nás ochránit lépe, než se pišišvořit a ponižovat s demokracií, diplomací a dobrými vztahy.

Co zbylo? Hmh, Dragostan. Jeden z mála vzácných jedinců zařaditelných do kolonky přátelé, člověk sice popuzující mě vírou v nadpřirozeného tatíčka kdesi na nebesích, ale zároveň... nu, to je taky vyřešeno, mlčenlivý Rumun ztratil na ošetřovně vzpomínky.

Dále se zde zdržela skupinka osob ze světa s úplně jiným systém speciálně nadaných... mít víc času a chuti, rád bych studoval a porovnával. Většinu času tyto raritky však chrupkaly na ošetřovně, a sotva mohly sdílet informace.

Jako poslední zajímavost bych vypíchl podivný úkaz v podobě nemrtvých, kteří si zachovali svou osobnost. Tenshi a Sheena, oba zombifikovaní trochu jiným způsobem, než ozáření po Výboji.
Ačkoliv jsem neměl příliš chuti spolupracovat s Yevgeniyí aktivně, v laboratoři jsem se informoval alespoň ze zápisů pasivně, na co přišli a co zrovna řeší.
Zajímavé... ačkoliv pro Triskelion stále hrozba. Stačí, aby Sheeně opět přeskočilo.
Stačí, aby se Tenshi pod rouškou noci vydal na kousavou křížovou výpravu.
A z bezpečí Triskelionu a hlavního štábu může být další kontaminovaná zóna, zejména pokud stále není 100% jasno, že naši Nadaní si s tím virem dokážou poradit.
A i kdyby se všichni pokousaní dokázali udržet při vlastním vědomí a silách, podle všeho se zdá, že by je to vyřadilo z jakýchkoliv pokusů předat geny dál.
A opět, naše milosrdná matka Tereza mongolská jim poskytuje útočiště, ačkoliv je z myšlenek té holky znát, jak moc se trápí v novém těle, a z myšlenek toho spratka, jak se jen dostat zpátky a šplhnout si u šéfa.
Vigga zasraného Eikkinena.

Nu což, nač si však kazit tenhle sváteční den... původně přesvědčen, že zůstanu na pokoji, nakonec jsem si to rozmyslel.
Dárky pro nikoho nevymýšlím, jsem si jist, že pro některé bude darem má přítomnost.

Přezdobená společenka voní kytkami a chvojím, cukrem, kořením a páleným dřevem, od... Mary? si převezmu pohárek se svařeným vínem, a s knihou se usadím do vzdálenějšího rohu. Mohl jsem zůstat na pokoji, či zamířit do knihovny, samozřejmě.
Ale... dnes mě výjimečně samota neláká, jen přiměřená porce společnosti. Ideálně nevtíravé.

Říkal někdo 'šťastné a veselé'?

Holtgast, nakonec společenka

Že o půlnoci popadala jak zralé hrušky k zemi hrstka našich členů, dávalo naprostý smysl. Když zvedneš šňůru perel, ty nenavlečené zůstanou ležet na stole - a ty naše perličky zase bojovaly o své místo v tomhle světě.
Trávil jsem na ošetřovně hodně času. V podobě puka, samozřejmě. Nenápadně, okukující situaci ze stínů.
Teprve s noční směnou a příchodem dobrovolných pečovatelů jsem se vyplížil ven, lehoučce poskakoval z lůžka na lůžko, občas čenichem dotkl se spánku či čela, nebo heboučkou oháňkou pošimral pod krkem.
Když zrovna vylepšen můj svět byl halucinogeny, téměř jako bych dokázal nahlížet do těch jejich světů - z horečných představ a vzpomínek k propastným temnotám, tu schoulil jsem se o jednoho, tu u druhého, preference jsem neměl.
Ve spokojeném klubku málem bych i předl, kdybych to uměl, když dorazila Amalthea s knihou a jemným hlasem předčítala příběhy dušičkám s osudem na vahách.

Povinnostem a úkolům jsem moc nedal, pravda. Daleko jednodušší, přínosnější i zábavnější bylo prostě pozorovat ostatní, skládat dílky jejich osobností dohromady, aniž by si oni sami třeba všimli odněkud vykukující zubaté černé mordy a zvědavostí třpytných bílých oček.
Největší radost mi ovšem dělali ti, kteří sami mou společnost vyhledávali. Ať už kudrnaté štěně či temnooká aviforma, které zajímaly mé konkrétní schopnosti a já je stoprocentně nezklamal dávkou ani kvalitou... či medová sametka, kterou zase zajímal dílek poezie, zejména určený speciálně pro její ouška.
Já posloužím milerád!

A ačkoliv nám umřela hrstka členů, pokoj jejich duši a hojnost šťastně posmrtného života po libosti, do pevnosti dorazila i dvojice zbrusu nových tváří. Veverůžička a horalista, oba zajímavé exponáty do našeho exquizitního obludária zmučených duší.

A dneska slavíme Vánoce. Pravoslavné nejsou, gruzínské zvyky nejspíš taky nebudu prosazovat, ale v Americe jsem žil dost dlouho na to, aby mě bavil i ten červenobílý profláklý kýč.
Bojovnice i Červíkovna už sportují ty pravé barvy.
"Merry Krismasy!" usměju se zeširoka na příchozí. Vypadám, jako bych zrovna vstal (což... buďme upřímní, není zase daleko od pravdy), černá zvlněná hříva vlasů působí, že by se z ní kterýkoliv hřeben pobobkoval a utekl, černý oblek s bílou košilí působí jako obvykle o číslo větší a pomačkaně až zváleně.
Jako by na tom sešlo! Oblečení je jen oblečení, hlavní je to, co je v něm.
A já jsem vždycky kvality prémiové, tentokrát snad jen ještě se silnější vůní palo santa, než obvykle.

"Vínečko bych poprosil, dobrá vílo..." mrknu zvesela na svou vínodárkyni a upiju slastně. Svařák jsem neměl, ani nepamatuju... myslím teda dobrý svařák.
Ty chcanky, co někteří považovali za víno, radši rovnou zapomenout.
"Jak se daří, drahoušci?" usměju se nakřivo. "Mimochodem, A++ svetr," pozdvihnu pohár v přípitku dvanácterákovi.

Sametka i Amalthea jsou roztomilé jako knoflík! "Překrásné. Nemám ponětí, na co civět dřív," uculím se na ně obě.

Podzimní deprese plynule přecházející do zimní

Holtgast, nakonec knihovna

Mimo. Skoro tři týdny. Tři týdny horečných snů, pokroucený vzpomínek, divých nočních můr plných plamenů rodinného sídla, Chloina pláče, ruděoranžového podzimního listí, trhanců mlhy plazící se po temné chladné hlíně a dlouhých drápatých bledých prstů, občas měnících se za stejně bledé pavoučí nohy.
A rudých očí.
Připadal jsem si jako zvíře na útěku, zoufale hledající útočiště, ale marně.
Chloé byla mrtvá.
Cizí Chloé byla nepřátelsky studená, stejně jako Valeria. A Lilian... byl Lilian.
Občas se ve snech objevil záchytný bod. Teplé objetí, stisk ruky, jemný hlas. Vinul jsem se k těm vjemům celou duší, neschopen rozlišit, co je blízko a co ne. Co je reálné, a co jen blud.
Jediné, na čem mi záleželo, bylo neztratit se...
Najít cestu zpátky.
Následovat ty pocity.
Bratr měl nejspíš pravdu. Jsem slaboch k ničemu.

Otevřel jsem oči... kolem bylo bílo. Pláště lidí z ošetřoven, bělený nemocniční textil, studené odlesky naleštěné oceli. Měl jsem... obtíže soustředit mysl, seřadit vjemy, roztřídit je... přemýšlel jsem, jestli je vše kolem opravdové.
Nebo zase jen sen, brzy vrhající se (a mě) do propastné spirály bledých spárů a černé mlhy.
"Sním?"
Nakřáplý, rozbitý hlas se nepodobal ani trochu mému. Ale k Mařině tváři jsem vzhlédl s nadějí, když mě ujistila, že jsem vzhůru.
"Co... se stalo?" zeptám se opatrně, zatímco se mi Yeva věnuje po medické stránce. Baterka v očích, zkoušení reflexů, kolem zvuky dalších probouzejících se...
A shrnutí. Byl jsem mimo skoro měsíc??
A zemřelo tolik lidí...

Zbytek uplynuvších dní jsem měl pocit, že chodím jako ve snách. Nic ke mně nedoléhalo, ne doopravdy. Na pomoci, podpory a snahy jsem odpovídal hlavně zdvořilým úsměvem, hlavně protože jsem věděl, že bych měl. Vyhýbal jsem se truchlícím... nedokázal jsem ani Yevě kondolovat, když jsem zaslechl, že ztratila miminko - podle všeho by to byl můj synovec. Vyhýbal jsem se i byť jen pohledu na Chloé, Valerii a Liliana. Bylo to... pohodlnější. A tím, že mě sami ignorovali, to nebyla ani žádná velká snaha.
Ačkoliv se mě v tom podivném snovém rozpoložení máloco dotklo, jedna věc mě fascinovala... zdejší neživí. Upíři tu byli dřív, takže Thadeus i můj... 'oblíbenec' Alexej nebyli zase tak pozoruhodní, ale Tenshi a Sheena v tom moři tváří vystupovali dost výrazně. Stejně tak mě fascinovala Violet. Tu a tam jsem je následoval v jejich denním pohybu a povinnostech, v zamyšleném zkoumání.
Nad čím asi mohou přemýšlet?

Dnešního dne se měly slavit Vánoce... necítil jsem se na to.
Joyeux Noel pro mě znamenal hlavně příležitost zamířit do knihovny a hledat si pár knih, které by mi mohly pomoci pochopit pár věcí alespoň o nátuře amalgámů, když ne mého vlastního já.
Cestou se jemně pousměji na přítomné, nejsem zde sám - komfort ve vůni kůže a papíru a ticha mezi regály nacházejí i Callum, Diyar a Violet.
Přesně perfektní porce společnosti mezi osamocením a přílišným zahlcením...

S několika svazky se usadím do jednoho z křesílek u krbu a pustím se do čtení.

Miláčci publika

Holtgast, nakonec na pokoji

Mno... nakonec se spousta věcí vyřešila sama. Hopkání o berlích se mě sice drželo pár dní, ale nakonec jsem se přece jen rozchodil, hole odhodil a na šupinatou krásku s hubou otevírací do půlky těla mám už jen šerednou jizvu coby vzpomínku.
Bráchové... mi chyběli. Víc než hodně. Ale... zatraceně, přistihl jsem se několikrát při myšlence, že kdybych si měl vybrat, kdo z těch tří by zůstal naživu, byl by to i tak Ludwig. Nebyl tak k přizabití sluníčkovský jako Sigi, ani tak k přetáhnutí svatouškovský, jako Fry.
Nebyli jsme bráchové krví, ale já ho jako bratra vnímal, o to víc, než nám nikomu moc nikdo jiný nezbyl.

Teda, ještě by se do toho úzkého kroužku lidí v naší přízni vešla Sigiho velká láska, Mia. Minimálně Susi se v ní viděla. Nebo alespoň v její mikině. Ale ona to byla vždycky materialistická holka, co si budeme.
Byl jsem rád, že se harpyje baví i s Ludwim, ten... teď potřeboval toho laskavého slůvka sakra víc, než já.
I když teda laskavé slůvko a Mia či já jsme nikdy nešli moc dohromady. Ale tak, aspoň něco. Láskyplný rejpanec je pořád lepší než lhostejná nicota.

Zbytek pevnosti, ať už na ošetřovně, či ne, byl pořád docela velkou neznámou. Kdybych se na ošetřovně ocitl já, málokdo by bulel, buďme upřímní. Sigi by to nazval neuvěřitelně velkou příležitostí si z těch neznámých tváří udělat přátele - já měl ale vždycky talent spíš na pravý opak.
Možná proto, i přes všechny blbé kecy, docela... závisím na lidech, kteří se mnou vycházejí dobře.
Nebo mě alespoň nemají chuť přizabít. Kromě společnosti Ludwiho a tu a tam slůvka prohozeného s Miou se snažím opatrně prozkoumávat vody případného sbližování... shit, to zní debilně.
Tak znova, zkouším sám tu a tam konverzovat s Oscarem a Isaacem, navázat na rozhovory z večera po bitvě...
Já vůbec nejsem zoufalý, vůbec. Jen...
Nechci zůstat sám, pochodovat kolem jako psanec, jakkoliv to některým zdejším radostným dušičkám nevadí.

Částečně i proto teď stojím na chodbě před Miiným pokojem a klepu na dveře.
"Hej, líná kůže! Nedělej, že spíš!"
A pokud dlouho neodpovídá, drze vkročím dovnitř. "Zase kvůli něčemu trucuješ?"