Příspěvků: 2544

Hraje se Denně Vypravěč Naervon je offlineNaervon

Ukončená jeskyně!

Družina

družina zatím neexistuje

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Diyar Bahrami - 26. února 2023 23:14

Mise

skladiště → dům

Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir, Alexandra, Mara, Elaina, Aurora, Yevgeniya

Bylo mi slabo. Na slova Yevy jsem jen pomalu přikývla. Hodlala jsem ji pro tuto chvíli poslechnout, protože důsledky mé přehnané snahy jsem cítila až do morku kostí. Vnímala jsem, že Yeva mě podepřela. Znovu jsem se snažila svými smysly kontrolovat okolí. (3+3) Ale cítila jsem hlavně krev, což mě mátlo.
Yevu nakonec vystřídala ta s barevnými vlasy. Pokoušela jsem se belhat, skákat po jedné noze, ale po celém těle jsem se spíš třásla (1), takže jsem nakonec vzala zavděk náručí oné dívky, i když mi byla hanba. Jak jsme utíkaly, ta vysoká roztřásla zemi.

Na moment jsem byla odložena a dívky vyrazily na průzkum. Výsledek se dostavil brzy, stejně jako další tři z jiné reality.
Opět v náručí pestré jsem se dostala s ostatními ven až na jakousi zahradu v sousedství a k domu. Vpadli jsme dovnitř. Krom štěkotu podivné krysy nás neuvítalo nic.
Ale změnila se nálada. Byla jsem uložena do křesla, kde jsem se pohodlně rozvalila. Nikdy jsem se jen tak zbytečně neválela. I ve spánku jsem ležela spíš jako mrtvola. Pokud jsem vůbec spala. A teď?
Znaveně jsem přehodila zesláblé nohy přes jedno opěradlo a hlavu zvrátila přes druhé. Nevnímala jsem téměř nic a jen sledovala strop.

“Co tady vůbec dělám? Proč jsem radši neumřela na frontě? Teď nemám kus hnáty, hlavně že mám přes rameno pušku. Asi budu… Spát? Jen tak? Ale jo, jen tak,” začala jsem si brumlat ve své rodné kurdštině a nakonec opravdu spokojeně zavřela oči. Netrvalo dlouho a klidně jsem oddechovala. Moje problémy se spánkem jako by na chvíli odezněly. Přesto jsem nebyla schopná usnout tvrdě. Ruch okolí mi neustále drnkal na struny vědomí a udržoval mě v lehkém snění.

Mia Ortner - 26. února 2023 22:54

Přesun

bílá tma

James, Dragostan, Valeria, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla, Mikkel †

Val i Eddie se ke mně brzy připojily. Byla jsem ráda, ale víc jsem tomu nevěnovala pozornost. Mikkel kvičel jak prase na porážce a já se začala divoce šklebit jeho bolesti. Ne, teď mě to netrápilo. A nejspíš ani po tom nebude.
Oscarova slova jsem ani neslyšela. Jamese jsem už ale byla nucena vnímat.
“Na to ti seru,” zasyčela jsem jen a pokud by se chtěl víc do boje vrhat, byla jsem připravena ho stíny odstrčit. Ubližovat jsem mu nechtěla, nikdy jsem proti Jamesovi nic neměla, ale do tohoto se plést nemá. Nebo ne rozhodně takto.

Proces to byl nakonec krátký. Čekala jsem pocit škodolibé radosti, znechucení nebo možná zahanbení, ale nečekala jsem drtivou slabost. Pláclo to se mnou do sněhu a já jsem šokovaně vydechovala a vnímala štiplavý chlad.
Slyšela jsem další výboj a pomalu zklidňovala svůj tep.
Kdo tu je? Nepřítel? Snaha bránit se mi vibrovala tělem, ale ani jsem se nepohnula. Nechápala jsem, co se stalo.

Najednou jsem cítila blízkost Val. Podala mi ruku a mým tělem se pomalu rozlévalo teplo. Zavřela jsem oči a vnímala, jak pomalu mohu ovládat každou část svého těla.
“Díky,” zašeptala jsem. Nechtěla jsem ji ubírat víc, než bylo nutné. Jsem hloupá, takto jsem se mohla postarat sama. Raději jsem se rychle změnila do lidské podoby a pokusila se vstát. (5) Bohužel to k ničemu nevedlo, a tak jsem s tichou vděčností přijala Valeriinu ruku.

Novými příchozími byla Lyla, tedy nějaká jiná Lyla, a Matisse. Kývla jsem jim na pozdrav a snažila se zhodnotit situaci.
Eddie se omlouvala. Val to odmítala.
“Byl to kretén,” chladně jsem zhodnotila situaci a nechápala, proč se Eddie rozhodla vláčet jeho tělo. Snad aby nepřilákalo nevítané hosty? To by byl jediný důvod.
“Až to budeš hlásit,” obrátila jsem se opět k Jamesovi, “označ mě jako vraha. Byla jsem první, kdo zaútočil.”
Nelámala jsem si hlavu s možnými důsledky. A jestli mě Erden hodí do cely? Ať si. Za tohle mi to stálo.

Pokusila jsem se ještě z okolí získat trochu energie (3+3) a potom se vydala s ostatními směrem k jeskyni. Bylo mi stále hrozně. Fyzicky. Psychicky ani ne. Zatím.
Znovu jsem zkontrolovala všechny přítomné.
“Jak se dá pomoct Dragovi?” trochu nejistě jsem se zeptala.

Lakshmi Edelstein - 26. února 2023 22:37

Nová realita

poušť, chrám → moře

Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Oren, Evelyn, Tenshi, Roman, Richard †

Boj byl zamítnut. Byla jsem ráda, ale zároveň nebyla. Co tedy nám zbývá?
Callum se také nabídl jako oběť. Ale v jiném smyslu. Po zádech mi přeběhl mráz.
“To ne,” tiše jsem zašeptala. Raději tu umřu, než tohle vzít s námi… Anebo to s někým z nás udělá tak jako tak? Krátce jsem pohlédla do očí, než jsem zase tvář odvrátila.
Emil začal hodnotit Santiaga. Vytřeštila jsem na něj oči. To fakt? Místo sebe dáme někoho, kdo se k tomu nevyjádří? Bylo mi na zvracení.
Můj pohled padl na zmítající se síť s někým, kdo vypadal jako… Lyla? Je to vážně ona? Ráda bych jí pomohla, ale zmohla jsem se jen na konejšivé “ššš”, které stejně snadno mohlo zaniknout v hovoru ostatních.
Egypťan se nabídl jako další. Už jsem začínala chápat Lokiho znechucení. Div bychom se nepoprali. Sama jsem už raději mlčela. Neměla jsem, co bych dál řekla.
Agnieszka nepotvrdila Emilovu “obavu” o stav třetího příchozího. Ten se nakonec ozývá sám. Tak to bylo v pravou chvíli… Vykulila jsem na něj nevěřícně oči.

A Stín náš hovor utnul. Škubla jsem s sebou, když se ozval. Bylo to rychlé.
Co si vybral?!
Těžko říci. Vyjekla jsem, jakmile jsem začala padat. A znovu ta bolest. Šklebila jsem se a nedoufala, že to tentokrát přežiju.

A přežila. Další pád a rovnou voda.
COŽE?!
Snesla bych kde co. Ale voda? To je snad ironie…
Víc mi toho hlavou neblesklo. Pokusila jsem se rychle zadržet dech. (2) Pozdě. Hned první vlna byla všude. Měla jsem plné oči slané vody, pálilo mě to v hrdle. Vlna mě přikryla jako tmavá deka.
Kde je nebe? Tak sakra kde?!
Panikařila jsem. Nebyla jsem schopná myslet na nic, jen na to, že neumím plavat. Kopala jsem kolem sebe, mlátila rukama a marně hledala cestu.

Něco jsem ale nahmátla. Bylo to lidsky teplé. Drapla jsem vší silou, až jsem nebohé musela způsobit notný škrábanec. Ta osoba se mě snažila táhnout, ale bylo to marné. I když jsem škubanci celého těla chtěla pomoci, bylo to spíš jen horší. A pak…
Puf?
Nic a najednou pád na tvrdé.

Přerývaně a bolestivě jsem se nadechla, zatímco jsem se s roztřesenýma rukama nadzvidhla.
“Nai…ro?” chraplavě jsem se ujistila, že dotyčnou je právě ona.
“Jsi celá?” jemně jsem se dotkla jejích zad. “Co to… Co to bylo?” nechápala jsem, co se právě stalo, protože tahle drobná dívenka by mě z vody nevytáhla.
Rozhlížela jsem se přes rudé oči kolem sebe. Ve vodě zuřil boj. Jen jsem trochu netušila, s kým naši bojují.
Ale kde jsou ostatní? Emil, Loki, Lilian? Jak to, že jsem tady? Kde je Callum? A jak se Stín rozhodl?

Nemohla jsem váhat dlouho. Do vody jsem znovu nemohla, ale dřepět jen tak jsem také nechtěla. Když jsem trošku získala přehled, vytvořila jsem z lián, díky své schopnosti, síť s trny ostrými jako nože a s dostatečně malými oky. (3+3) Síť nebyla tak velká, jak jsem doufala, ale musela stačit.
Hodila jsem ji do vody, pochopitelně mimo naše, ve snaze chytit co nejvíce toho droboští. (7) Pak už jsem jen bleskurychle donutila liánovou síť stáhnout se (2+3). Na houpajícím se voru jsem ale spíš ztrácela rovnováhu, než bych se mohla dobře soustředit a se síti se nic nestalo. Zkusila jsem to proto znovu a jen doufala, že velké trny udělají z toho drobotí sekanou. (6+3)

Evelyn Sinclair - 26. února 2023 21:50

Útok z hlubin

Moře, Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Oren, Tenshi, Roman, Lakshmi, Richard †

Na moment se stáhnu do sebe, vykašlávám pazbytky slané vody a chytám dech, zatímco kolem se rozběhne debata o tom, co počít - a zachraňujeme Richarda. Teda, Isaac ho loví, pomoci už mu nejspíš není.
Roman spekuluje o zvonu z vlasů, což jako blbost vyhodnotí většina. Bledé pískle ale zmiňuje, že by zvon zvládla vytvořit sama.
"Tak to zkus. Pokud bude dost velký, nebudeme potřebovat ani kyslíkové bomby, ani závaží," kývnu zachmuřeně.
Představa, jak padáme do hlubin v XXXL skleněné rakvi... brrr.

Diskuze o rozdýchávání našeho modrajícího exparťáka je taky na dvě věci, kdyby mu doopravdy někdo mohl pomoct, jen tím ztrácí čas.
"Pokud jde o první pomoc, šlo by to i schopnostmi. Nemáš náhodou elektřinu, borče?" zeptám se Raze s úšklebkem. "Fleshcrafter by mu srdce mohl rozbušit čistě mechanicky dotekem... ale myslím, že Léčivý dotek by mu už nepomohl," zarazím se. Ne že by to bylo třeba řešit, jediný z nás kdo uměl léčit byl právě on.
Kurva.
Natáhnu se k němu, přesvědčit se sama dotekem na tepně a dlaní před nosem, že je opravdu mimo... a pak se silně zachvěju.
Ten... pocit. Jako bych intenzivně zavnímala...
Smrt.
Jako podívat se do oka nicotě.

O odstín zblednu, než mě napadne něco jiného.
"Dej mi ruku," prohodím k druhé zrzce a beru ji za bezprstou dlaň dřív, než by na to kývla sama.
Ok. Nádech. Výdech. Zkusíme to... (4).
Shit.
Možná... možná se pletu, mrzutě skousnu ret.
A možná taky ne (7).
Pahýlky prstů už předtím nekrvácely, díky Leině stavění krve, teď se však pustily do obnovy, tkáně, kůže... prsty samy sice dorůst nesvedu, ale po chvilce úsilí ruka vypadá, jako by se zranění událo před měsíci, ne před pár minutami.
"Ha!"

Dobrý pocit z nově objevené schopnosti mi netrvá dlouho. Kousek od nás šplouchne někdo další... opět někdo z Triskelionu?
Anomálie nás musí milovat.
Nebo nikdo jiný nebyl tak blbej, aby se s tou interdimenzionální vekou pouštěl do boje.
Než stihnu rozluštit, kdo to je, letím a to nedobrovolně. Proměna je naprosto instinktivní, nicméně nemám dost prostoru ani času pořádně zabrat křídly, než šplouchnu opět do vody.
Kurva... toliko k dračí eleganci, plácám se tu jen jako střelená kačena.

Malí zmrdíci, co si je povolala mamka na pomoc na nás, proti dračím šupinám nemají šanci. Odvrátím se od ostatních, tak, abych je nezasáhla plamenem, a s hlubokým nádechem a výdechem vyšlu po hladině masivní ohnivý jazyk (9+3), ať se ti malí sráči klidně uvaří. Třeba je to naučí držet se v hlubinách, kam patří...
S hlubokým nádech se ponořím dolů, za žralokrevetí mamkou, a pokusím se zatnout drápy do její hlavy (7). Zubatou tlamou pokouším se spáchat co největší škodu na druhém jejím oku (8), zároveň se pokouším ji strachem ochromit, rozhodit její přesnost při protiútoku (7+1).

Isaac Stillwater - 26. února 2023 21:43

Čelisti....skoro

Lea, Evelyn, Lakshmi, Razvan, Laima, Oren, Tenshi, Roman, Naira, Richard

S pomocí toho tmavovlasého kluka dostanu Richarda na vor, vypadá to ale, že naprosto zbytečně. Zatímco se sám škrábu na kus "pevné" podpěry a snažím se nedat najevo, jak moc vyčerpán vším tím plaváním a aktivitou jsem, Razvan a další zjišťují Richardův stav. Mrtvej? "To je blbej žert, kamaráde." Asi nejhorší, který mohl vymyslet. Jasný, žádní kamarádi jsme nebyli, pokud se nepočítá pár vyměněných vět, i tak mě to ale zamrzí. Poslední dobou přicházím o každého, kdo...no, spíš o každého, jehož jméno si zapamatuji!
Kluci se ještě snaží o nějakou první pomoc, ta ale nefunguje, tak z něj chtějí udělat aspoň závaží.
Překvapeně zamrkám, slyšel jsem dobře? To jsem ho tam mohl rovnou nechat, ty vole!
Naštěstí tím Razvan a další nesouhlasí, můžeme se tedy přesunout k dalším plánům. Koš ze skla? Lepší než nic.

Jak jim pomoc? No, třeba tím, že budu hlídat bezpečí voru?
Pozdě.

Nejprve se ozve šplouchnutí, kdy jedna z trhlin přinese dalšího nebožáka a než jen zjistím, kdo se přidá do naší veselé skupinky trosečníků, už letím vzduchem. Ta napůl oslepená potvora narazila do voru a nechala nás napospas svým malým ozubeným kamarádíčkům.
Au!
Tohle už přestává být sranda!

Dosud jsem se vlastně bavil, příval adrenalinu mě nutil jednat a konečně existovat, teď se ale dostáváme do vskutku kritické chvíle. Ty zuby a klepeta mě chtějí připravit o jedinou věc na mém těle, se kterou jsem spokojen! Tak to teda ne, teď jste překročili únosnou mez mé trpělivosti!

Předtím jsem si nebyl jist, jak moc dobrý plavec jsem v mývalí podobě, srst a pevnější kůže mi ale nyní přijde jako nejlepší obranné řešení, proto se měním do zvířecího a především méně obnaženého.
Máchám kolem sebe tlapami, snažím se nabrat co nejvíc z těch pseudopiraní (6, 7), nejsou to ale jen tlapy, co útočí. Já mám taky zuby, vy idioti! První přímý útok je naprosto k ničemu (1), druhým si to ale vynahrazuji dosyta. (10). Doslova.

Tak a já bojuju, vy ostatní už sakra vymyslete, jak se dostat k trhlině! Protože jinak se vzepřu veškeré fyzice a doplavu tam sám a nechám tu ostatní napospas osudu!

Naira Saarinen - 26. února 2023 19:10

Trochu pomoc

kdesi v moři

Lea, Isaac, Evelyn, Lakshmi, Razvan, Laima, Oren, Tenshi, Roman, Richard

Ani přes Razvanova ujištění jsem se z toho necítila právě dobře. Pomohl mi ale na vor tak jsem mu děkovně pokývla hlavou, než ji zase odvrátila stranou.
Chvíli na to mi dá úkol ze kterého nemám úplně radost. Cože ho mám? Proplesknout? Já ale nechci nikoho pleskat. “Zkusím to…” hlesnu nejistě než se opatrně dotknu pernatého tělíčka. Ne jen že nechci nikoho pleskat, ale když už bych musela…jak to mám udělat s gryfem? Moc rady si nevím a tak ním alespoň trochu zatřesu. Snad mu to trochu pomůže se probrat. Pomohlo.
Kříšení omdlelého Orena je ale asi možná ten nejmenší problém se kterým se teď potýkáme. No, já tak úplně ne. To spíš ostatní se pokouší vypořádat s tou stvůrou která předtím stáhla dračici do hlubin. Na mě však taky přijde otázka.
A ty pak ty vlasy přeměnit na sklo?
“Skleněné vlasy. T-ty by rychle popraskaly…” hlesnu v odpovědi. Takový koš by taky nebyl vodotěsný a asi by se brzy potopil.
Laima s tímhle nápadem naštěstí také nesouhlasí.
I Razvan byl proti nápadu koše z vlasů. A on od toho taky záhy po tom odpouští.“Mohla bych něco takového vyčarovat, no…rovnou” napadne mě rychle když nad tím dál přemýšlí co a dál.
Nic ale doplánovat nebo vytvořit nestihneme když nás mocný náraz shazuje z voru. Objevení Lakshmi při tom stačím sotva postřehnout.
V rychlosti se snažím podívat přes ostatní co se děje (4+1). Přes nikoho kolem se mi to ale nedaří.
Proč jen mi to nejde když to opravdu potřebuju. Tohle je snad ta nejhorší situace ve které jsem se mohla ocitnout. Stvůru pod vodou dokážu těžko slyšet a přes šplouchání vody mi ani dění kolem není moc jasné.
Co si mám počít? Jak mám někomu pomoc?
Znovu se mě začíná zmocňovat panika.
Rychle šmátrám kolem a podle myslí a zvuků kolem se snažím alespoň zorientovat (5+1). Někoho se mi přece podaří chytit. Našla jsem Lakshmi. Namáhavě se jí pokouším pomoci do bezpečí voru. Jde mi to ale mizerně. Když v tom zmizíme z vody v obláčku bílé mlhy a tvrdě obě dopadneme na vor (9).

Elaina Monroe - 26. února 2023 18:34

V bezpečí...? Asi..? Možná..?
Skladiště -> domek
Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir, Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya,

Můj návrh není jenom tak smeten ze stolu.. ba právě naopak, jej!
Zhostila bych se toho sama aaaale... bohužel, kytky skrz beton neprorazí.. nebo alespoň ne v takovém čase, jaký bychom potřebovali. Samozřejmě, byla tu ještě jedna možnost, asice vyvolat požár, která mi došla ještě potom, ale někoho to zřejmě napadlo taktéž.. jenže to tak úplně dopadlo. Nevadí. I pokus se samozřejmě cení! Jistě, pak tu byly třeba ještě další věci jako iluze, nebo třeba pokud by někdo ovládal strach, mohl by vyděsit ty dělníky a obešlo by se to bez demolice.. nah, ale jeden zřejmě nemůže mít všechno co?
Tak jako tak, zabralo to, Fine je šikulka! Aaaa.. nakonec máme plné ruce s tím, aby nám něco nespadlo na hlavu!
A to nejenom mi, protože se objeví nějací tři další... ehm ne.. nedaří se mi je zařadit.. nebo ke komu přiřadit... eh, pardon. Zdá se, že trhliny si ještě jenom tak nedali pokoje..

No, nicméně ale my nalézáme něco, místo kde by se nám jistého pokoje snad dostat dalo.
Zemětřesení nám sice nekoupilo nové útočiště, ale prozatím aby se člověk dal alespoň dohromady, to rozhodně stačilo. Bože.. jak dlouho to vlastně, kdy se stala ta katastrofa a my přišli o tohle? Tenhle náš styl života? Kde nemuseli jste řešit žádné přežívání, žádné Nadané...?
Uvítání uvnitř domu.. není zrovna přátelské.. ale kdo by to vlastně mohl věřit chlupatému párečku?
"Ten je boží!! Sladký..!" začnu se rozplývat na štěkajícím, chlupatým párečkem.
Pohovka jako taková je zabrána dalším hafanem, který rozteče se tam jakoby to bylo jeho.. než ale stačím něco dodat, tělem rozlije se mi jistý.. hřejivější pocit.. trochu jako když si člověk dá potah, ale né tolika..
Yev to zřejmě nedává už více.. sakra... než stačím ale přidat svou vlastní pomocnou ruku, přikládá jí někdo jiný. Nah... fajn, fajn... mají svoje družstvo, se kterým míní hrát.. fajn, to se dá pochopit... nechám je hrát a místo toho přejdu k pohovce, na kterou si sednu a tak nějak pak, opatrněji zalehnu rozteklé zvíře na pohovce, kterou už trochu okupovala tady duhová... taky tak trochu hafina? S malým hafinou.
No.. tak se o ten gauč tak trochu podělíme společně no. Zřejmě jsem ho zalehla jako nějakého plyšáka, ale nemyslím si, že by moje muší váha vadila.. ani nejsem zrovna nějak rozměrná.. takhle jako člověk.. bude z něj tak trochu toastík mezi se dvěma holkama. Rozbijeme přitom gauč? Možná.. ale nějak se mi to nechtělo moc řešit.
"Pro neznalé... jsem Elaine... pro přátele stačí Ellie, nebo Lin... jsem teď tak trochu zřejmě dezertér takže... se nebojte, že bych vás třeba kousla.." řeknu, nebo si myslím, že jisté představení tady dlužím.

Obrázek

Valeria Baraníková - 26. února 2023 18:04

Keby nie je taká zima, búcham šampus

Studený iný svet,
Jamie, Mia, Dragostan, Oscar, Eddie, Lyla, Matisse

Eddie pochopila tesne po mne a Mii, čo sa stalo a uzavrie ženský trojuholník okolo Mikkela, ktorý na neho snáď aj zatieni výhľad tým, čo dali od toho ruky preč. Ja ale ani na sekundu neuhnem pohľadom od jeho tváre - dokonca ani vtedy, keď na mne pristane flusanec.
Na viac sa nezmôže.
Úsmev sa mi rozšíri. Nepohnem ani jediným prstom, ani o milimeter, aby som si jeho sliny utrela z tváre, nie keď som cítila koľko energie z neho vysávam každú sekundu.
"Umri."
Zasyčím na neho v odpovedi, pričom jedným prstom mu surovo a prudko behnem do oka, pokým sa niečo mäkké nepoddá a nepustí ma to ďalej, za viečko.
Erden sa možno nechcel mstiť, no ja som v tomto momente nemala žiadne také zábrany.
Jamieho slová ku mne doľahnú, no ani náhodou ma nezastavia. Nebuďte ako on? Takže ho mám nechať nech mi pred očami zabije ďalšie blízke osoby?
Nie nie nie. Nemohla som. Nemohla. Nesmela.
"Ak prestaneme, všetkých nás zavraždí, Jamie. Tie jeho feromóny neudržíme na uzde donekonečna."
Ak niečo, tak iba pridám na ťahu. Cítila som, že ten zmrd melie z posledného, a jeho snahy vysať ďalšie dve útočiace, klesajúce k zemi, len zvýšia tie moje predbehnúť ho, aby som ho zabila skôr ako napácha ešte väčšie škody.

Energia, ktorá by sa dala vysať, zrazu zmizne.

Počkám zo tri sekundy, uisťujúc sa že to nie je iba nejaký trik, kým zložím ruky z jeho tváre. Doprevádza to pravdepodobne mľaskavý zvuk, po ktorom si otriem ruku do snehu. Stále s tým podivným prázdnom v sebe sa otočím, neriešiac či sa Mikkel zvalí do snehu. Cítim úľavu. Hrozba bola preč. To, čo ohrozovalo najviac mojich ľudí, bolo preč.
Som plná energie, hoc ani tá nezamedzí triaške, čo mi prejde po tele.
Neznášala som zimu.
Uvedomím si, že Mikkelove snahy zašli ďalej ako k nám trom. Eddie, očividne dosť zvyknutá na prácu s energiou si pomáha po svojom. Oscara v prvom momente ani nevidím, nie pokým as k nemu nevyberie. Najhoršie je na tom Dragostan, no Mia a James sú tiež zvalený bezvládne v snehu. Najradšej by som išla za oboma, no Mia bola bližšia a úprimne, ani u nej som si nebola istá či jej pomôže ak jej skúsim dať trocha zo svojej energie - keď ju sama ovládala, bola tam malá šanca. U Jamieho by to pravdepodobne nemalo efekt.

Ako keby tento brajgel nestačil, ozve sa ďalšie prasknutie. Mykne mnou, telo automaticky očakáva tú trhavú bolesť pri pomyslení že nás ide znova niekde hodiť trhlina. Stane sa ale pravý opak, a do tlmiaceho snehu padajú dve osoby. Jedna z nich síce vyzerá....zvláštne, ale obe sa hýbu. Kývnem im hlavou, aj keď som si neni istá že to v tejto chumelici vidia.
Takže tých svetov nebolo tak veľa, keď ich hodilo k nám? Keby ich je nekonečný počet, bola by príliš veľká náhoda aby spadli rovno sem.
Alebo sú to úplné iné osoby, aké poznáme. Zmena vzhľadu by tomu nasvedčovala.
"Lyla? Vieš stále liečiť? Skús pomôcť Jamiemu prosím. Prišiel iba o energiu, ale možno to niečo urobí."
Ešte pokým to hovorím, tak sa skláňam k Mii, pokúšajúc sa jej predať energiu chytením za ruku, aspoň aby som zistila či to ide. (9+3)
"Ak sa ti dá, vezmi si ju odo mňa aj sama."
Tón hlasu je trocha jemnejší ako doteraz. Stisnem jej trocha aj prsty. Bojovať s ňou bolo príjemné. Verila som jej, a v takých momentoch som mala iracionálny pocit, že viem ako sa cíti, hoci inokedy mi to unikalo medzi prstami.
Periférne stále sledujem Lylu, pripravená zasiahnuť ak by sa zdalo že nie je od nás ale z inokade - aj keď mám veľké pochyby, že by zrovna Jamiemu niečo urobila. Aj v iných svetoch boli súrodenci.

Ak treba, skúsim podoprieť Miu aby vstala. Sneh, vkuse sa premieľajúci všade okolo a skoro nám znemožňujúci poriadne vidieť mi tiká na nervy natoľko, až urobím okolo celej skupiny štít so želaním, nech zamedzí aj fúkaniu vetra, ideálne aj zimu. (7+3) Úprimne bola stále pre mňa záhada ako presne fungovali vlastnosti štítu, ale vedela som že keď som nechcela aby sa za neho dostali nepriatelia, tak ním mohli prechádzať iba Triskelionskí - a tak som proste...chcela, čo by mal robiť. Či to vyjde alebo nie bol asi hop alebo trop.
Počujem Eddie ako sa ospravedlňuje, zatiaľ čo sa blížim k Jamiemu. Trhnem hlavou zo strany na stranu.
"Toto nie je prvý, ani druhý krát čo nás Mikkel ovládol a chcel zabiť. Úprimne netuším, čo na ňom bolo tak špeciálne, že ho doteraz nechávali voľne pusteného medzi nami. Bol hrozba ako akákoľvek iná, ktorá by sa tu zjavila. Mrháš na neho energiou."
Poviem to nekompromisne, nepočuť žiadne váhanie keď kývnem bradou k doske z energie. To už sa ale prebrodím k Jamesovi, či už s Miou alebo bez nej, ak sa rozhodne stáť bez opory.
"Jamie? Ako ti je? Zvládneš vstať, alebo ťa vezmem ako predtým?"
Skloním sa k nemu, kontrolujúc ako je na tom, opäť s príjemnejším tónom. Viem, že chcel aby sme Mikkela nezabíjali, ale nenechala by som toho parchanta, aby ublížil jemu alebo Mii. Nie im dvom.
Neriskovala by som to.

Keď vyrazíme, pokúsim sa pevným blokom energie odhŕňať ako snežným pluhom cestu pred nami, alebo aspoň sneh utláčať na lepšie chodenie, aby sme nemíňali sily na zbytočné brodenie sa.
(5+3) Štít sa hýbe zároveň s nami. Kdesi pod adrenalínom a rozpínajúcou sa dierou vnútri, ktorú sa snažím maskovať, cítim ozveny kvetnatých nadávok v dvoch jazykoch na sneh, mráz, chlad a zimné ročné obdobie.

Roman Ismailov - 26. února 2023 16:40

Otravné krevety...

Lea, Oren, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Richard†, Evelyn, Tenshi + další potrava pro krevety

Ač sem si myslel že mu už pomoci není, bylo vidět že když něudělá nikdo nic bude to smutné, nebyl čas na masáž srdce jako takovou, prostě jsem mutřikrát silně bouchl do hrudi (1,4,5). Ale jak sem předpkládal, nemá to valný efekt, ne bez adrenalinu a nebo elektrošoků které by ale ale nejspíš sundali všechny okolo...

"Nemá to smysl, na vodě jde blbě rozběhnout srdce, možná s adrenalinem a elektrodama...ale takhle.."
No za pokud sem nic nedal, a řeči od japončíka o tom že to nejde mě spíš utvrzují v tom že nikdy nedával masáš srdce tou metodou kterou jsem použil..

"Nic se neděje, jen se ptám..."
pokynu Lai na její odpověd, byl to jen nápad, ale Razvan ho svým příslibem že by to dokázal z voru ještě přiživý, tedy do chvíle než se to zase vše posere...

Když do voru zase narazí ta přerostlá kreveta stále se ho držím, takže i přes snahu skončím pod vodou a snažím se okamžitě bránit (4,2), a zároveň i utočit na nejbližší potěr který začne dorážet (5 +2), naštěstí sem si nechal ty dýky, a když se po chvíli začnu orientovat v prostoru, všimnu si velké mamá a prostě ji zkusím dokud ji vidím z blízka dementovat (1+2,1+2,7+2)s přáním aby to v ní vyvolalo takový strach že se dá na ústup a křikem bude varovat i ty malé zkurevné potvory které nám budou ještě hodně nebezpečné...ale nezbývá než bojovat...a doufat...

Luna Wincott - 26. února 2023 14:48

Byl jednou jeden domeček…

Skladiště -> domek se zahradou

Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Mei, Josefine

+ Igor, Santiago, Samir

Průzkum se nám trochu komplikuje, jelikož přidrzlá už začíná s naším plánem -> pohřbít to tu všechno pod zem, aby na nás nikdo nepřišel. Nakonec jsem to ale já, která nachází nenápadný východ ze skladiště.
Byla to soutěž? Protože jestli jo, tak jsem vyhrála!!.... jupí!!
„Díky, díky…“ Odpovím trošku samolibě na chválu od brunetky. „Vlasy? Není problém hele, stačí když najdeme starou fabriku na barvy a ty se vykoupeš v jedné z nádrží… a máš to doživotně..“ dodám s úsměvem.
Možná to zní, jakože si dělám srandu, ale nedělám… takhle jsem ke své chemické duhovce přišla já. A že mi to ostatní vlčata tenkrát dávali pěkně sežrat…

Překvapením však není konec, do naší malé skromné skupinky princezen bojovnic se přidávají i dva pánové a jedno…štěně? Liška? Kdo ví….
Kolik jich tu krucinál je? A odkud se furt berou?
Zemětřaska opět nezklame a na jejich dotazy odpovídá rázně a ostře.
Jen do nich, sestro!
Poušklíbnu se nad tím tónem, s kterým mluví s mužskou částí naší skupinky.

Ale na srandu teď není čas, musíme pryč, než nám to celé spadne na hlavu také. Popadnu chromou skoro zelenou, aby nemusela k jejím problémům ještě držet rovnováhu na roztřesené zemi a peláším mezi prvními směrem k domku.
Západky na dveřích se nakonec zbavuje jeden z nově příchozích a nám se otevírá vchod do celkem pěkného domku. Škoda jen, že tu pěkně uklizenou podlahu jim nejspíš hned zasviníme krví a potem. Raněnou odkládám do nějakého pohodlně vypadajícího křesílka, pokud se zde nějaké nachází, protože gauč hned zabírá to drzé černé štěně.
Dům ale není tak zcela prázdný, jak jsme si mysleli, z pod nastrojeného gauče nám totiž malý chlupatý obyvatel dává jasně najevo, že zde nejsme vítáni.
Chudák z nás musí mít šok. „Pojď jsem malej, uklidni se, nikdo ti neublíží.“ (2)
Eh, první pokus nevyšel, asi mi do toho moc lidí kecááá….
„Ale notak kámo, dej pokoj..“ (5)
Furt nic? Že bych po tom cestování přišla o smysl rozumět svým napůl příbuzným?

Vysoká doktorka jde mezitím k zemi.. normálně by mě to sice děsilo a vyrazila bych jí na pomoc, ale najednou to nevidím jako závažný problém…
Však ona se zvedne… ne? Třeba je jí to tak pohodlné, konec konců, komu by se chtělo furt stát, je to namáhavé…
„Jen si zdřímni..“ zabrblám jejím směrem, to už je u ní ale bruneta a nejspíš jí pomáhá vstát.
Měla bych jí nechat? Spící lidi se nebudí ne?.... počkat, o čem jsem to přemýšlela?..

Bezeslova prostě máchnu rukou ve vzduchu a dřepnu si na gauč vedle rozvaleného štěněte, nebo lišky. Natáhnu k němu ruku a podrbu ho na vystrčeném bříšku.
„Ty jsi ale fešák viď? Nechceš kámoše? Jednoho ti zavolám..“ Promluvím k němu s rozzářeným úsměvem a předkloním se, abych hlavu svěsila až pod gauč, kde nejspíš stále štěká obranář domu.
„Klídek štěňátko, máš tu kamaráda, můžete si hrát! Přestaň vyvádět a pojď k nám nahoru!“ (9)
Že by to tentokrát konečně vyšlo? Hurá!
Drbajíc každou rukou jedno zvířátko si spokojeně uložím hlavu na opěradlo.
„Nevím sice, kam půjdu, ale beru si vás oba sebou… Dám vám nová jména! Ty budeš zubík..“ podívám se na černou placku roztékající se po gauči, „A ty budeš kulíšek..“ otočím hlavu k druhému z mazlíků.
Najednou je mi tak nějak všechno ostatní fuk, jen prostě ležím na gauči a čučím do stropu, zatímco každou rukou hladím jiné zvířátko.

„Dala bych si čokošku…“ pronesu nahlas, jen tak do vzduchu, bez očekávání nějaké odpovědi.