Následky...
Písčitá pláž
Emil, Ludwig, Nik, Daniel, Čarodějka, Abayomi, William, Johonaei

Poté, co propadal jsem temnotou a stíny, nicota probili si svou cestu do mého těla, kde usídlili se v jejich novém domově.. nebyl jsem schopný se vůbec pohnout. Vnímal jsem to, že ležím na něčem, stejně jako světlo, které pralo do mého těla.. pro stínovládce nic příjemného. Jenže pokusit se dostat ze slunce, nebo vůbec se pohnout, bylo něco nadlidského. Svaly jsem měl otupělé bolestí.. pokusil jsem se o to (1), o tom žádná avšak žádný ze svalů na končetinách neodpovídal na výzvu, kterou jsem jim zadal, kterou jim mysl zadala..
A když byly jsme i mysli, ta byla zavalena vjemy okolí.. bylo toho tak moc a hlavně tak nahlas.. proč všichni mluvili tak nahlas? Proč tak nahlas a proč tak přes sebe, copak se vzájemně neslyší? Jejich slova ani na sebe nenavazovala.. poslouchali se vůbec? Netuším, ale moje hlava z nich asi pukne.. nejenom z nich.. pokusy soustředit se na něco jiného (3), nevnímat tak jejich hlasy, ale bylo to zcela marné.. moje mysl bolela jako ta nejhorší možná migréna.. ještě horší, protože jsem jich už řádku zažil..

Skrz jejich hlasy, vnímal jsem i to, že někdo blíží ku mě.. zajímali se o to, jestli jsem v pořádku? Nebo se chtěli přesvědčit o něčem jiném..? Vnitřně jsem i trochu zpanikařil.. je vůbec dobrý nápad aby se přibližovali? Nemám nejmenší ponětí o tom, co by se mohlo případně stát.. mohl bych jim ublížit? Ne, s tímhle bych nemohl žít..
"Nedotýkej se.. mě..! (8+3)" seberu síly, abych svedl mluvit tak silně, jak jsem v tuhle chvíli svedl, abych zamezil případné špatné situaci. Bezpečnostní opatření.. netušil jsem, co tohle spojení všechno obnáší a nechtěl jsem nikomu případně ublížit.
Zaslechl jsem Nika.. co ten tady dělal? Nevšiml jsem si jej v té dimenzi u Prastarého předtím..? Poslala jej sem snad nějaká trhlina? Přiblížil se.. co chtěl udělat? Nemyslím, že je dobrý nápad, aby..
"Jo.." špitnul jsem tiše. "Nevím jestli.. je dobrý.. se přibližovat..."

Sbírání kousků

Pláž, Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Johonaei

Emil dost... razovitě vzpamatovává Calluma a Daniel se vítáním příliš nezdržuje... zodpovědně přebírá velení nad situací, a tak je to i dobře.
Je v pořádku.
"Nět, ja nět zráněnyj," zavrtím hlavou. Namožené, zmodřicované tělo jako vážné zranění nepočítám.
Daniel věnuje péči bezvládnému Abemu a o pomoc si říká i na průzkum vyslaný Emil. "Pómož i Jónovi, prósim," kývnu směrem černovláska, který se malátně vzpamatovává v písku.
Je skoro nahý - kombinéza na něm visí v cárech, tělo poseté stovkami mělkých, vydatně krvácejících řezných ranek.

Dan se příliš v detailech, kde byli, nevrtá, Emil to však napravuje. Poušť... Loki zvlčil? To jako Zdivočel? Zhrozím se.
To snad ne... na poli jsem ho zahlédl krátce, ale jako člověka... stínová obluda?
Pohlédnu trochu poděšeně na Calla. Schránka stínové obludy? Ale... Call si rozumí se stínem, je dobrý ve vytváření stínových věcí i kreací... to zvládne?
Nebo ne...? Emoce, které se mi z jeho strany daří detekovat jsou zmatené... bolestné... podivně roztříštěné...
"Pro Góspodina," zamumlám.

...je se vlastně ještě kam vracet?
Kývnu, i když váhavě. Je těžké chtít se vracet do zamořeného světa bez slunce plného nástrah a nemrtvých, když jsme se ocitli na místě, které znám leda tak z filmů... Nádherné.
"Da. Kázran, Érden, Bládgen, Krístoff, Hei-Rán, Érszebét i Jónas se snáži, što mógou. I Geather s Álasthérem dórazíli na pómoc. Spóusta lídi zmízela s blésky prýč. Zráněných a mrtvýjch je gódně... ále držéli jsme se.
To... ta ánomália je prýč, únikla jédnym z průrvů kámsi prýč. Už jsme jénom řéšili práskliny i što z nich óbčas pádalo."

Během odpovědi se opatrně přiblížím ke Callumovi, zlehka položím dlaň na jeho rameno.
"Kak tébje je... slýšiš nas?"

Lehko na bojišti, smrt v zázemí

Domek, Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir

Mařina intuitivní diagnóza je schopna určit, že největším problémem (vyjma čerstvého částečného potratu) je zejména ztráta krve.

Všechno je v šeré, husté mlze... a cítím jak ulepené tělo pod kombinézou, tak studený pot na skráních... a přesto si přijdu klidná. Uvolněná. Vleže se o mně ani nepokoušejí mdloby.
Co bude, bude... proč se s tím trápit teď?
Užívej si hebkého dlouhovlasého koberce pod sebou, čistý vzduch, pocit, že se o tebe někdo stará a zajímá...
Vzácné věci.
Pěkné věci.
Nepatrně zvlním rty do drobného pousmání.
"Mhm. Díky, Maro," odpovím tiše. Pokusím se trochu zvednout, pohnout rukou... Uh.
"Uhni. Budu zvracet," oznámím věcně, a podaří se mi tak tak na jednom lokti zapřít, abych nepozvracela celou svou hruď... jestli se uhnout podaří jí, to je jen na ní.
Na koberec upatlaný sotva něčím víc, než žaludečními šťávami (to bych musela taky něco být schopná v tom žaludku udržet, víme?) hledím se špetkou lítosti.

Pokusím se zhluboka nadechnout, a gesto zkusím znova, ale marně. "Mohla bys mi sáhnout do kabely? Mám tam... lahvičky, nadepsané značkami. Mrkni se po těch, které na sobě mají namalovanou červenou kapku, a jednu mi podej, prosím."

Někdo zmiňuje sprchu... oooh. Přidala bych se. Sotva zvládnu stát, aniž bych se kácela. Potřebuju... ne. Zoufale chci zbavit se té zasychající lepkavé krusty vevnitř kombinézy, hnusí se mi to.
I když... teď na tom přestává záležet.
Koho taky zajímá tělo, když je hlava najednou tak zajímavé místo...?

V bezpečí?

Alexandra, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Santiago, Samir, Igor

Je to nakonec holčina s barevnými vlasy, které se daří najít nejlepší cestu pryč. "Dobrá práce. Mimochodem, super vlasy, docela závidím!" Najdu si pár vteřin na to s ní během cesty prohodit pár slov a rovnou se u toho i představím, ať vypadám jako slušná holka.
Potom se zařadím ke konci naší skupinky, snažím se dávat pozor, zda nás někdo nesleduje a hlavně aby nikdo nezůstal pozadu. Ne všechny - tedy, po připojení tří kluků všichni - jsme úplně zdravotně okey a nebylo by v pohodě, kdyby tu někdo zůstal jen protože v nestřežený moment omdlel.

Dostáváme se ze skladu přes plot a zahrádkou do hezky vypadajícího domku, který bych si hnedka dokázala představit jako své možné sídlo. Jenže to byl nemožný sen kdysi i teď.
Ale vážně, proč bychom tu nemohli zůstat? Jasný, je pravda, že to nemusí být taková idylka, ale věřím, že to všechno brzy poznáme.

Bez větších obtíží se dostáváme dovnitř, vypadá to, že to tu nikdo nehlídá a že nikdo není doma. Uff. I námi vyvolané zemětřesení pomalu ztrácí na své síle, že by tedy čas vydechnout?
Igor si to rozhodně myslí, neboť i přes štěkání malé veverky zaujímá polohu "rozteklost na pohovce". Vůbec netuším, co je to za tvora, ve kterého se mění, ale je mi to dost jedno. Všechno mi je vlastně najednou dost jedno. Nejradši bych se roztekla stejně jako Igor a byla v klídku a v pohodě. Bude to okey. Třeba tu i zůstaneme, budeme mít klídeček, žádný boj a krev...
Nebo taky ne.
Yeva jde náhle k zemi a ve mě se v mžiku zapíná již známý instinkt.

Zachytit se mi jí dřív než dopadne na zem se mi nedaří (4), hned ale zakláním hlavu a kontroluji zda dýchá. Co se s ní děje? Ruku mám položenou na její bradě, druhou na hrudníku a tentokrát se kromě normální lidské pomoci snažím i oslovit mou novou "nelidskou schopnost" a zjistit, co se s Yevou děje (9). Následně se snažím si vzpomenout na to, jaké pocity jsem měla při léčení těch spálenin, na to jak jsem si přála, aby ta kůže byla v pořádku, na to jak jsem si představovala tu změnu nemocného ve zdravé. To chci zreplikovat i zde, samozřejmě se zacílením na to, co je špatně s Yevou (2). Sakra... Teď už to není tak jednoduché jako předtím a já několikrát naštvaně zakleji.

Přijde mi, že mi to trvá tak milion let. Josefine zatím něco říká, snad že jde dávat sprchu. Hmm, to bych taky mohla, ale... Ale mám tady holku v bezvědomí. Jo, nojo vlastně, na to bych nemusela zapomenout. Rozpliznutí přijde pozdějc.
Pevně zavřu oči, abych nebyla rušena jinými vjemy a snažím se soustředit na Yevu i na to malé, co v ní roste, snažím se dávat dohromady poškozené - nebo alespoň to, co není poškozené až příliš (10).
Teď uběhlo tak...milion let, ne? Nebo to snad byly jen vteřiny? Čas je dost rozostřený, čas je nekonečný, čas je prázdný... Uh, zajímavá myšlenka.

Uh, tohle je dobrý matroš, fakt. "Tohle je fajn, pejsku, pojď se nechat podrbat." Natáhnu ruku k psu, který nás vítal svým štěkotem.
Neměl by to tu někdo zkontrolovat? A třeba hlídat vchod? Meh, to je zbytečný. A co Yeva?
Vážně bych na ní neměla zapomínat. "Tak co holka, jsi v pohodě?" šeptám si a ani nevím, jak moc je to nahlas - a vlastně ani nevím, zda to říkám tmavovlásce nebo sobě samotné.

Stíny, slunce, moře, pláž

Opuštěný ostrov

Poplácám Nika po rameni poté co mu pomohu se zvednout.
Takže z toho co říkají chápu, že trhlina se otevřela kde měla, ale tedy zjevně jen částečně? Neovládám prostor, ani realitu, takže nemám sebemenší tušení jak to funguje, ale je nejspíše jasné, že cestování skrze světy nebude úplně jednoduchá věc. I když by jeden řekl, že ta mocná bytost, s kterou nejspíše Callum uzavřel dohodu, jelikož jinak nevidím zjevný důvod proč by mněl být mimo, i když... klidně se jen mohl praštit do hlavy, by mněla být schopná nás dostat na místo určení.

Rozejdu se tedy k němu, aby jsem jej zkontroloval jak na tom je. Pokud to ta bytost opravdu přijala, tak je hádám nyní dosti v hajzlu.
Poplácám jej po tváří jestli to náhodou nebude stačit na jeho probrání. Nejlepší bývá studená sprcha, ale to je po velkém flámu. Tady o tom nemám tušení jak by mnělo fungovat. Tohle je poprvé co vidím stav posednutí, který není ve filmu.
Jelikož jsem však viděl už spoustu hororů a moje víra je tohodle doslova plná, tak si rozsvítím na malí moment koneček prstu. Následně přikleknu ke Callumoci, rozevřu mu víčka a sleduji jestli na to zornice reaguje s nadějí, že tam neuvidím krom toho i něco navíc. Jako třeba nějaké stínové chapadélko, nebo něco takového. Pokud ano, tak.... nemám tušení co.
Budu v šoku?

Během prohlídky slyším Nika, který se zajímá co se nám stalo. Jelikož mu není dána jasná odpověď na to co se ptá, tak si to přeberu.
"No Niki. Dostali jsme se do pouště. Loki zvlčil. Spadli jsme do pasti starý stínový obludy, která chtěla někoho jako oběť. Přiteleportovali se k nám další. No a tady Callum se nabídl jako schránka či co a ta věc nás za to přenesla. Celkem pochybuji, že na tu věc bude fungovat klasické vymítání. Teď mě tak napadá Světlo a Rituální okultismus, ale to až bude po všem. Pokud to někdy bude a mi se dostaneme zpět k nám."

Daniel dává rozkazy.
Nějak moc se mi zrovna jeho v téhle situaci poslouchat nechce, ale má pravdu, že jsem jeden z těch co jsou v pořádku, kromě té rány na zádech. Proto předtím, než se vydám na hlídnu jdu za Danielem, který tak ochotně nabízí léčení.
"Není to nic velkého, ale brání mi to v létání, tak jestli by jsi mohl." Usměji se na něj a ukážu si na záda.

Pokud mi Daniel vyhoví, tak jej obdaruji pusou na tvář, úšklebkem během kterého se přeměním a jdu se vydat směrem k obloze, odkud budu mít o tomhle podělaným ostrově mnohem, mnohem lepší přehled.
Ještě se ukáže, že je to celý ve skutečnosti jedna velká ryba.
(Vyhlížení nebezpečí 6)

Bohy jeho

Domek, Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Igor, Santiago, Samir

"Klíčové slovo 'vypadá'. Nemáme ponětí, jestli to není nějaká pošahaná realita, kde se lidi rozmnožují jako xenomorfové nebo neexistují já nevím třeba krávy. Ve světě bez sýrů existovat nechci," ušklíbnu se na brunetino ujišťování.
"Na druhou stranu... ta pizza voněla zatraceně lákavě."

Do balírny vesprintují kolem tři hošani.
"Co sem lezete? Tohle je ženská emancipovaná výprava, o žádný vlezlý testosteron tady nestojíme," ušklíbnu se na ně oplátkou Salazarovy kočky.
Jojo, hochu... co jsme komu udělaly, že k nám nějaká neprozřetelná prozřetelnost mrskla toho nejlínějšího nejdrzejšího otrapu, co na světě snad vůbec je? Ani Yuriko ho nedokázala vycepovat...
Že mu na hlavu nespadl regál.
Jenže parchanti mívají štěstí...
"Jo. Vypadá to venku jako normální svět, kde se všechno nepojebalo Výbojem. Důraz na vypadá. Zatím jsme stihly zlikvidovat jen robota, co se přenesl s námi, a spasit pár vážně zraněných," odpovím na otázku určenou Vorokině Salazarovi zostra.
Fakt jsme se tady neflákaly.

Duhovka nese zkriplenou tmavovlásku, všechny se přesunujeme svižně do nové lokace, která snad poskytne na chvíli útočiště. Moct se převléct, napít a v klidu vymyslet, co dál, se bude hodit...
"Hele, velký pes," ušklíbnu se na mezichleba, který statečně brání majetek svých pánů zpod pohovky.

Vorokina jde náhle k zemi, však vypadala mizerně už nějakou chvilku, ale já léčitel nejsem. Feťák zůstane feťákem, i když je v podobě zmrzačeného čokla, a já...

"Pokud to nikomu nevadí, jdu si najít něco k převlečení a pak dát sprchu. Chce se někdo přidat?"
Ať už se někdo přihlásí nebo ne, jdu prohledat, co by se mi... nám mohlo hodit (9).

Ztráta nejen krve

Domek, Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir

Zatím fungujeme jako dobrý tým. Mara s Lunou hledají únikové cesty a útočiště, když Diyar nesvedla zahladit stopy požárem, vystřídala ji Josefine zemětřesením.
Pokud se do něčeho někdo nezačne příliš vrtat, nikdo snad ani neodhalí, že jsme tady byly.
Ze skladiště do balírny vběhne trojice Igor, Santiago a Samir... zlehka pozvednu obočí, ale neptám se.
Dobře, že to stihli... a snad nepřijdou další. Přemístili by se do trosek...

"To stačí, pojď," vybídnu i Josefine, když začne padat pomalu střecha nad hlavou i nám, a vydávám se s ostatními pěšinou. Pokud se Auroře nezdařila přeměna zpět do dívčí podoby, pokouším se naši skupinku při přesunu popřesouvat tak, aby dračici co nejlépe zakrývaly postavy ostatních.
Snad bezpečným úkrytem se nám pro teď stává přívětivě působící domek, sotva si Santiago poradí se zámkem.
A nejsme zde sami... (ne)vítá nás malý chlupatý ochránce.

Igorova creepy podoba se rozteče na pohovce, a... "No to snad ne," zaprotestuji a přísně semknu rty.
Víc ale nestačím... Náhle se mi zvedne žaludek... a zprudka zatočí hlava.
V mdlobách jdu k zemi dřív, než bych zvládla vyřknout 'pomoc'. A všechno se ztrácí ve tmě, i náraz na zem.

Temná úmluva.. zaprodání své duše
Opuštěný ostrov
Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Abayomi, William, Nikolai, Johonaei

Přednesl jsem svoje slova, svou myšlenku, za kterou.. nesetkal jsem se příliš s dobrou odezvou ostatních..
I přes jejich přesvědčování, byl jsem si byl vědom toho co říkali.. jaká bláhovost to ode mě byla.. jak nemusí to být nic dobrého pro náš svět, či, že ta bytost chce jen onen akt jako takový.. uvědomoval jsem si to velmi dobře a to i bez načtení Lovecraftových děl. Jenže, co nám jinak zbývalo? Nechat tu jednoho z nás, aby ostatní mohli žít? Dokázal bych žít s vědomím, že někdo někde trpí jenom proto, abych já mohl klidně spát ve své posteli..?
"Naše možnosti nejsou nijak velké.." hlesnu tiše. Pochybuji o tom, že by se naše schopnosti nějak vyrovnali tomuhle Starému. Jsme tu jako nějaké mušky, lapeni v jeho pavučině a naživu jsme jenom proto, že to zatím on chce.
Nejstarší a nejsilnější emoce člověka je strach.. a nejstarší a nejsilnější strach, je strach z neznáma..
Tak nějak, přestal jsem lehce vnímat věci kolem a když pocítil jsem na sobě dotyk, na své tváře, lehce jsem sebou škubnul. Lidský dotek.. podíval jsem se trochu překvapeně na Čarodějku, celou tu dobu jsem nějak.. pozapomněl na to, že krvácel jsem stále z nosu.. netuším proč, ale tohle její gesto, byť zřejmě neslo se jen v uzdravujícím motivu.. dotklo se mě. Natolik, že nezvládl jsem udržet drobnou slzu.. snad býval bych chtěl cítit jej déle.. jenže to už se navrhlo to, že tu můžeme nechat někoho, kdo to zřejmě nezvládne zpátky... slyšel jsem dobře?
"Chcete tu nechat někoho, kdo se nemůže ani bránit..? Nemůže rozhodnout o svém osudu..? Jak můžeš něco takové říci..?!" nevěřil jsem svým uším. Skutečně někoho napadla takováhle věc?¨Nechat tu někoho z nás, jenom, protože je momentálně nejslabší...? Tohle.. lépe bude když to bude skutečně nějaká noční můra či jenom špatný vtip...

Avšak pak je zřejmě o situaci rozhodnuto samo..
Zachvěji se po celém těle, když znovu promluví, o to více když přijme něčí podmínky.. jenže čí? Všichni jsme puštěni stínovými uponky a následuje volný pád do nicoty pod námi.. jenže sotva se tam dostaneme, pocítím na vlastní kůži jeho rozhodnutí...
Viděl jsem, cítil jsem jak mi temnota a nicota zalézala do končetiny, prolézala celým tělem, prolétala se a vnikla do každého jeho zákoutí.. nedokázal jsem v sobě zadržoval bolestný nářek, který zněl temnotou.. či možná nezněl a ze mě tak žádný zvuk nevyšel.. každopádně moje tělo trpělo a trpělo tolika, jako ještě nikdy předtím. Nikdy jsem si nedovedl vůbec představit něco podobného.. cítil jsem studenou nicotu ve svém těle, kterak probíjela si svou cestu vzhůru a více.. až dorazila k mé mysli... chtěl jsem si vlastnoručně vyškrábat svoje oči...

Když je nakonec moje tělo vyplivnuto ven... byl jsem na pomyslné hranici vědomí a nevědomí.
Moje tělo bylo natolik otupělé bolestí, že nedokázal jsem pohnout žádnými svaly.. jediný pohyb byl jen sem tak drobný škub ve svalech končetin... i dýchání bylo náročnější než obvykle.. nedokázal jsem vnímat. Jakýkoliv pokud o to vyvinout nějakou myšlenku skutečně bolel..
Slyšel jsem hlasy ostatních.. ale nedokázal se přimět k odpovědi.. jestli jsem je ale slyšel, znamenalo to, že to vyšlo ne? Že jsme.. že všichni dokázali nějak přežít a nikoho jsme neopouštěli.. ne? Že ale i... zaprodal jsem svojí duši a tělo za ně..

Změna ovzduší

Domek, Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Santiago, Samir

Brzy je rozhodnuto, jakkoliv se výsledek nejspíš nedozvíme. Pád následuje další přesun, a upřímně, bez další a horší bolesti bych se obešel - natož když mě to mrští do natřásajícího se a sesouvajícího skladu.
!!!
"Jandaba," ulevím si frustrovaně a rozběhnu se, plynule přejdu do mrštné podoby puka. Ovane mě vůně známé krve.
Jsou tady další naši!
Vyrazím vpřed jako fretka s podpálenou koudelí u ocásku. Líný okultista a harémový žralok taky peláší, i když po dvou... Zvláště ten první překvapivě svižně, na to, že se poslední chvíle proválel. Hraní na mrtvolu mu jde dobře... skoro bych ho podezříval, že házel mrtvého brouka schválně, aby se po něm nechtělo rozhodovat.

Jehlové drápy škrábou o beton, proletím kolem kněžky Sechmet, a proplétám se trávou vedle vyšlapané cestičky, než se konečně přidám ke skupince, která už otevírá cizí stavení...
Na štěkot zpod či zpoza pohovky reaguji zaprskáním a vysokým úskokem do strany - než by se štěně dalo do seznamování či obrany, vyběhnu po straně pohovky až na vrchní opěradlo, kde se pohodlně na zádech rozvalím, jedno je, že mi ocas a zadní packy 'tečou' na jedné straně a hlava a přední packy na druhé.
Vypustím maloučkou dávku halucinogenů (5+2) a nechám je rozprostřít v místnosti - ne na závažné halušky, ale jen na příjemné uvolnění, s efektem trochu jako párkrát potáhnout z jointa. Přimhouřím oči... a svět je zase plný barev.
Spokojeně si vydechnu.