Cestování mezi světy

Emil, Ludwig, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Nikolai, Johonaei

Snažím se ze všech různých myšlenek vnímat to nejdůležitější. Matisse shrnuje situaci, Lakshmi se příliš nezdá boj, s čímž musím chtě nechtě souhlasit. Někoho obětovat taktéž ale nepřipadá v úvahu, snad kdyby...
Soustředit se na ostatní a ještě u toho zvažovat, co je nejlepší varianta řešení způsobí to, že mi málem unikne Callumova nabídka. Ano, vyřešilo by to náš problém, dostali bychom se pryč, ale za jakou cenu? Chceme tohohle podivného, naprosto neznámého tvora přinést do našeho světa? Je ještě vůbec náš svět?
Máme ale vůbec jinou možnost? Boj bude letální, všichni jsme nyní v pozici, kde můžeme okamžitě zemřít - však nás stačí pustit dolů. Přemýšlej, Danieli, přemýšlej...
Samozřejmě, další možnost je tu skutečně někoho nechat. Emil zcela logicky navrhuje Santiaga, jehož zdravotní stav je dosti mizerný, Lillian se tomu zdá být nakloněn, Agniezska však hned zkoumá Santiagův stav a v podstatě nám sděluje, že pokud tu Santiaga necháme, bude to vražda. Nemůžeme ho tu nechat, když nemá šanci se vyjádřit. Jedině pokud se někdo obětuje dobrovolně... Ale ne Abayomi. Tohle není jeho zodpovědnost.

Snažím se přijít na nějakou skulinu, na něco, co nás ještě nenapadlo, situace se ale náhle opět mění, neznámý tvor cosi přijímá a my padáme do temnot. Co přijal? Kterou z možností si vybral?
O koho přijdeme?

Následný pocit je známý i neznámý zároveň, další přesun, tentokrát to bolí o dost více. Bude každý horší a horší? Zůstaneme všichni?
O koho přijdeme?

Prudké světlo mě okamžitě oslňuje, intenzivním mrkáním snažím si rychle si zvyknout a obhlédnout situaci. Nový svět může být jakýkoliv a my musíme být připraveni se hned bránit.
Moře. Palmy. Světlo. Klid. Zatím. Žádná průrva. Žádné bezprostřední nebezpečí. Támhle je dokonce i stín.
Že by chvíle klidu? Dobrá. Koho tu tedy máme?

Emil se ze země sbírá jako první, Ludwig vypadá víceméně v pořádku, William taktéž. Dále je tu s námi Agnieszka a Callum, Abayomi, který bude potřebovat pomoc a... nově i Johonaei a Nikolai. Ti zbylí... Vzala si ta věc Santiaga? Nebo přijala nabídku Calluma?
Je příliš mnoho věcí, co dělat, co zjišťovat, musíme postupně.

"Jsme zase jinde. Kdesi u moře, ale snad na chvíli v bezpečí." Nejprve sdělím Agnieszce, aby se mohla rychleji orientovat v situaci. "Přibyl Nik a Johonei." O jiné se již musí starat někdo jiný. Snad.

Chci pomoci Abymu, náhle tu je ale Nikolai, který mě úlevně vítá a sděluje, jak to vypadá u nás doma. "Jsem taky rád, že jsi v pořádku." Vrátím mu obětí, nenechám ale, aby trvalo příliš dlouho. Stále jsme na neznámém místě, stále je co dělat.
"Vy tři hlídejte okolí, dávejte pozor ať nás nic nepřekvapí." Ukážu na Emila, Ludwiga a Williama, kteří mi teď přijdou nejvíce připraveni. Johonaeiovi, Nikovi a Agnieszce dávám ještě chvíli na to se zorientovat, Abayomi potřebuje pomoc a Callum - Callum je možná hrozba, kterou je třeba sledovat zvlášť.

Ještě naposledy poplácám Nika po zádech, pak se přesunu k Abymu, kterého se snažím dostat zase zpátky na nohy (7+2 léčení). "Někdo další raněn?"

Teprve poté je příležitost odpovědět na Nikovu otázku. "Trhliny nás přesouvají mezi různými světy, tento je náš již třetí." Nyní je zbytečné sdělovat, co přesně nás potkalo či koho jsme ztratili. "Říkáš, že Loki a Lilian se objevili v tom našem? Dobrá." Šance tedy je. "Tedy...je se vlastně ještě kam vracet?" Na tento směr myšlenek bych ale potřeboval mnohem více času a klidu.
Nyní se ještě snažím rozšířit své pole působnosti dál a zjistit, zda se v okolí nenachází nějaká mysl, která by nám mohla dělat potíže (4+2).

Krev na našich rukou

Sníh, James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Matisse, Lyla, Mikkel †

Ráda bych řekla, že mě zabrzdil hlas rozumu, který promluvil ústy Jamese.
Moc ráda.
Ale ne... zarazil mě ten náhlý úbytek energie, vytrvalý tah... působilo to téměř děsivě, jako by Valeria nekradla energii jenom tomu parchantovi, ale nám všem. Dýky mi vypadnou z náhle zesláblých prstů, kolena se mi začnou chvět a podlamovat, a nakonec mě k zemi stáhne váha vlastních křídel.
Spadnu na ně do sněhu, a nemám dost energie ani na bolestnou grimasu.

Odpadávají i ostatní... A nakonec Mikkel. A ten děsivý pocit že smrt vysílením je na dotek prstů... ustává.
Nezvládnu se zvednout (3). Nedokážu ani promluvit, nebo podívat se na kluky, Jamese nejspíš zklamaného námi všemi, Oscara... nejspíš jakbysmet.
Prásknutí nad námi, a pád další dvojice...
Vydechnu.
Musíme něco dělat. Nemůžeme tady jen tak umrznout, jenom kvůli... Mikkelovi.

Soustředím se a absorbuji zpět energii použitou na vytvoření dýk (7+2). To mi dá konečně dostatek síly vstát (9).

Nově příchozí jsou Jamesova sestra a Valeriin nejspíšbratr. Můj pohled však táhne malé bílé zvířátko skryté pod rozlámaným chrličem. Stáhne se mi hrdlo... přesto se vydám blíž, natáhnu se a lehce hranostaje pohladím. Pokud se nechá, vezmu jej a schovám do tepla pod vlasy, pokud ne, respektuji jeho přání.
Má právo nechtít, abych na něj sahala... zatraceně, proč se to všechno tak podělalo.
"Omlouvám se," prohodím k němu sklesle, stejně tak k Jamesovi.
"Měli bychom se skrýt v jeskyni, a rozdělat oheň. Bez tepla dlouho nevydržíme, výboj nevýboj," dodám bezbarvě.

Pod kusy Dragostana a pod tělem Mikkela vytvořím desky z energie (10+2), které zvednu do vzduchu a s oběma padlými (a možná Oscarem) zamířím pomalu hlubokým sněhem k temnému otvoru ve skalní stěně.

Čím dál tím lepší...

Někde v moři Lea, Oren, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Roman, Evelyn, Richard †, + Lakshmi

Sedím na voru a snažím se přestat třást jako malé dítě při noční můře... I když přesně tak se teď cítím. Posléze vyplave dračice[/center] a popisuje to, co je tam dole...
Já věděl že to bude žralok! A co víc?! Zmutovaná žraločí kreveta křížená s face-huggerem! A volá kamarády?! Tak tohle si nebudu ani představovat... I když je jasné, že další měsíc se mi bude zdát každý den o jiné verzi téhle obludnosti...
Ani pořádně nevnímám, že se někdo utopil a někdo jen téměř. Mám právě co dělat abych tam nepropadl totálnímu záchvatu hysterie. Začnu zhluboka dýchat a uklidňovat se.

Sleduji, jak přitáhli polomrtvého Orena a utonulého Richarda. Oren pomoct nepotřebuje, jen to rozdýchat a Richarda nemám v plánu oživovat. Jen ať si poradí... A když ne, tak alespoň o jednoho nepřítele méně... Jediný náznak zájmu o jeho život přijde od Razvana, když se ptá, jestli někdo ví, co dělat. A jsem upřímně i rád, že tu odpornou myšlenku z něj udělat těžítko zavrhl... Svět je kruté místo ale to neznamená, že zahodíme respekt k mrtvým...
A tihle si myslí, že jsou povahově lepší než bratrstvo... Tenhle je větší hovado, než většina našich členů... Pomyslím si trpce. Chvíli nad tím dokonce i přemýšlím, že bych pomohl ale nakonec pochopím, že na vodě nejde udělat pořádná masáž srdce... Nakonec si jen povzdechnu a podívám se na Razvana "Při tonutí je to jednoduše masáž srdce a umělé dýchání... Ale problém je v tom, že jsme na vodě... Nemáme pevný podklad a ten vor není až tak stabilní... Po několika stlačeních by jsme se převrátili... A i kdyby ne, vor by pod tlakem při stlačení jeho hrudi šel pod hladinu místo, aby se jeho hrudník prohnul... Není možné mu tu první pomoc poskytnout..." Zamručím potichu pak se podívám nahoru, když někdo nový proletí trhlinou a sleduji, jestli tam trhlina zůstane
Jejím dopadem se převrátil vor a já nebyl schopný pořádně reagovat a končím ve vodě. Tam vidím hromadu malých potvor... Jako sledovat hejno zmutovaných piraní... Rychle se vynořím a náhle vidím i tu velkou potvoru a zavrtím hlavou "No do psí řiti! Tohle je prostě pořád lepší..." Zavrčím už podrážděně a snažím se vymyslet, jak se dostat dolů k trhlině...

Velká kreveta a malé krevetky

Někde v moři

Razvan, Isaac, Laima, Naira, Oren, Roman, Tenshi, Evelyn, Richard † + Lakshmi

„Ne, to určitě nejsi..“ Odpovím Razovi ohledně přirovnání jeho přirození ke stéblu a nedopatřením mi tam opět zabloudí pohled.
Ovládej se Leo!
„Mno, taky bych raději, aby sis nechal trenky alespoň dokud nebudeme mimo ohrožení života… Ale nějak to nevyšlo..“ pousměji se na něj nakřivo.
Chvíle jiskření však bude muset počkat, jelikož nám chybí jeden z členů a očividně nikdo nemá ponětí, kam se poděl.
Hledám po hladině nějaké stopy, ale neúspěšně. První, kdo dosahuje nějakých výsledků je tentokrát Isaac, který se vydává do moře, aby k nám dovlekl už jen bezvládné tělo.
„Sakra…“
První pomoc bych ráda poskytla, ale nejsem si jistá, jestli bych to víc nedomrvila, než vylepšila.. s prosebným pohledem projíždím tedy všechny přítomné..

Isaacovo informace o trhlině jsou o něco povzbudivější, ale do hlubiny se nebude dostávat snadno. Roman navrhuje určitý plán, který má ale pár trhlin. Laima není schopná vytvořit takovou konstrukci, kterou si on představuje a Richarda jen těžko někdo bude používat jako závaží i kdyby se už opravdu nedal zachránit.
O harpuny se už stará Razvan, já si mezitím zkusím vytvořit alespoň něco, jako delší čepel z krve z rány, která mi zbyla po prstech na jedné ruce. (9) Něco okolo půl metru délky by mohlo stačit na obranu, dýky jsou sice fajn, ale nedosáhnou příliš daleko.. a házet je pod vodou je trochu zbytečná námaha.

Následně nám přibývá další trosečník, Lakshmi dopadá na stejné místo, jako my prve.
Než se ale stihneme vydat jí pomoct na vor, cosi naboří do spodní části plavidla a všechny přítomné vyhází do vody kolem.
Slečna kreveta se vrací a tentokrát není sama a i když jsou její spojenci daleko menší, je jich sakra hodně. A kdo jiný jde na řadu jako první, než naši naháči.
Kdo že to říkal, že nahota není dobrej nápad? No jasně, už vím, to já!!!
Na nějaké „Já to říkala“ ale teď není čas, pokud tedy nechci všechny jejich údy nechat na pospas nenechavým malým zubatým tvorečkům. Odložím si tedy svoje poznámky na později a vydávám se naháčům na pomoc.
První vlnu se pokouším odrazit bodáním krvavou čepelí (4,7,3), když se některá přiblíží až na dosah, pokusím se jí usmažit horkým dotekem (5+2).
Teď bude jídlo z tebe, ty potvoro!
Zároveň se snažím sama vyhnout krevetím útokům. (1+3)
Za pinďoury nahých spolubojovníků!... Žádné kastrace nepřipadají v úvahu!…

Tak co jsem prospal?

U příšery z pekel -> hroutící se sklad

Pan „Obětujemetohocospí“, Rozumbrada, nevinné káčátko, nevrlý zrzek, indická superhrdinka, Princ temnot + hrdý vůdce, moje spása před obětováním, upírek, písečný hezounek, gotický narkoman, zašedlá blondýna, svalnatý plavý krasavec, mrtvolka 1, mrtvolka 2

->Nechceš, aby ti tahle černá kočka přeběhla přes cestu, nedodělaný klofan, Xena – princezna bojovnice, příliš vzdělaná na to, aby se usmívala, medvědí sestra, něco, co vyblil jednorožec, kung-fu dračice, živá mrtvá, ta, co mi shazuje regály na hlavu, zase ten gotický narkoman, kudrnatý sexouš

Těžké oči, motající se svět kolem do kola a kurva nepříjemný pocit v nose i krku. Tahle situace může mít jen dvě vysvětlení, skvělou party, kde jsem musel vyhulit tak dvě krabičky cigár a vychlastat celej bar, nebo hodně špatnou bitku.
Co si poslední pamatuju?
Blesk, trhání vnitřností, zelená mlha… doprdele, tak to bude ta druhá možnost…
Měl bych asi zjistit, jak na tom sem a taky kde, ale probudit se zdá být těžší, než vydrhnout hajzl po dvousetkilovém amíkovi. Přes clonu nevědomosti sem tam projde nějaký hlas, jakoby z dálky.
…JEDNA OSOBA, KTERÁ ZDE ZŮSTANE, VÝMĚNOU ZA CESTU PRYČ….
K čertu.. co?
..Přežije Santiágo další přesun?..
Přesun? Kam? A proč bych sakra neměl?..
..oběť prostě zabít…
Jaká oběť? Komu, co?.. Co je to za zvrhnutý rituál?
Někdo na mě sahá?..
…nevidím důvod, proč by neměl přežít…

Několikrát zamrkám, než plně otevřu oči. Chci si promnout obličej, ale nejde to, něco mi drží ruce. Zamžourám před sebe na zažloutlá světla… Počkat… To jsou OČI? a VŠECHNY PATŘÍ JEDNÉ POTVOŘE?
Bože, to tě tak seru? Já ještě nechci umřít a hlavně nechci do pekla s tímhle okatým pánem temnot…
„¡La hostia! Já žiju!... jsem živej, jsem živ…“
Vykřiknu chraplavým hlasem, než si skoro vykašlu plíce.
Těžko ale říct, jestli si mě vůbec někdo všimnul, protože hned vzápětí jakoby se pod námi propadla zem.
Tak to jdeme zaručeně do pekla.. nebo ne?..

Tělo se mi rozeskakuje na dva kusy a pak zase lepí dohromady, než dopadám ksichtem přímo na studenou betonovou podlahu.
Krev po zemi a roztřískanej robot opodál nejsou zrovna dobrá předpověď, ale tohle všechno mě bude trápit, až mi nebudou padat šutry a regály na hlavu.
Shit! Kde jsem se to zase vzal, to fakt nemůžeme jednou dopadnout na nějaké pěkné místo? Pláž hned vedle stánku s piňakoládou bych bral…
No, teď ale beru nohy na ramena, společně s Igorem a Samem, o kterém vůbec netuším, kde se tu vzal. A očividně nejsme ani první, které to tu vyfluslo, jak špinavé fusekle… hned u východu ze skladiště nás uvítává parta amazonek z našeho světa.
„Fajn uvítání kočko..“ procedím mezi zuby, když letíme kolem epicentrum.
„Jak tak koukám, ta mezidimenzionální věc nás hází do míchačky a vyplivuje, jako míčky z loterie…“ Pronesu tak nějak ke zbytku, s lehkým pomrkáním na Samira. Alespoň vím, že je v pohodě, byla by ho škoda.
„Máte nějaké informace o okolí, nebo plán návratu?“ Zeptám se nahlas všech, ale jen tak pro zajímavost ještě nakouknu do hlavy vrchní amazonce (10+2), ta by mohla mít v plánech dost jasno.

Mezitím se navrací duhová víla z průzkumu a určuje další směr. Útržky myšlenek ostatních naznačují, že venku je civilizace, nejspíš jsme v realitě, kde neproběhl žádný konec světa.
Hm, mohl bych zvážit, zda tu nechci zůstat a najít si malou komunitu lidí, kde bych byl za boha! Ale.. to je moc práce.. a možná by po mě chtěli i makat! To fakt ne…
Průchod vede k pěknému domečku uprostřed rozlehlé zahrady. Zdá se, že tu nikdo není. Západku na dveřích se pokusím vyřešit pomocí telekineze (9+2). Nejspíš by stačilo i trochu zatlačit, ale kdo by se namáhal. Stačí, že jsem se i přes otřesy země udržel na nohou až sem.
V dobývání cizího majetku nám brání jen štěkající nábytek.
Že by v téhle dimenzi tohle bylo speciální vylepšení interiéru? Ale nakonec se ukazuje, že je to jen malý hlídač.
Bacha na nohavice!

Nenadále

Pláž, Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Johonaei

Prudká bolest mě trhá vedví... a pak najednou ustává. Do tváře hřeje slunce, citlivý sluch konejší převalování vln, vnímám vůni sluncem prohřáté zeleně, písku a moře... drobné krůpěje vody na tváři.
Jsem mrtvý?
Otevřu oči a překvapeně mžourám vzhůru. Slunce... víc než půlroku jsem neviděl slunce.
Bolest ustává, a slyším Emilův hlas.
Ne, nejspíš mrtvý nejsem. Ale... co?
Podepřu se na loktech, a vzhlédnu k Emilovi, který mi nabízí pomoc. Přijmu ji.

"Ja... neznaju. Kak... gdě...?" zeptám se zmateně.
"Ja..." pohledem zachytím Johonaeie, "my býli v New Órleans, bójováli. Éto gróznyje tám, nédaři se závřiť všéchnyje trglíny. I káždoj chvíli něčevo výpadne, što my músime dóstať prýč... úž jsme tégo nézvladáli. Tóliko mrtvýjch..." zavrtím hlavou sklesle.
No no. Jen se nerozbul.
"Ja zaglédl dálšiju prásklinu, z ktéryje výpádli Lílian, Lóki, Chlóe i Rúna, tak ja uběgal k ním, i nájednou ja tády..."

Rozhlédnu se, a pohled se mi zarazí na Danovi. Zamířím k němu, a stisknu ho pevně v objetí.
"Ja rád vídim tébje náživu... Vás všéchny, téda. Što vy... što stálo se vam?" rozhlédnu se znova, a pohledem obsáhnu všechny.
Callum nevypadá ani trochu dobře, Abayomi taky ne, ale cítím, že jsou živí.
Čím si pro Hospodina vůbec prošli?
A chceš to vůbec vědět?

Další neznámo?

Opuštěný ostrov

Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Nikolai, Johonaei

Vypadá to, že někdo té bytosti přeci jen nabídl něco, co ji zaujalo více, než běžná oběť. Nemám tušení čí nabídku přijal. Možná dokonce mojí, ale s tím by se něco tak mocného jistě jen tak nespokojilo. Co tedy kdo nabídl?

Není však čas nad tím moc uvažovat. Stínová chapadélka povolují a než se někdo z nás stačí vzpamatovat a nějak zareagovat, tak už padáme. Padáme do temnoty, která se postupně mění v něco víc.

...

Procházení mezi dimenzemi nikdy nebude patřit mezi mé oblíbené činnosti.
Bolest je tentokrát ještě intenzivnější, ale jestli nás to dostane za ostatními, tak ať je klidně ještě dvakrát taková. Hlavní je, aby jsme už byly zpět v naše světě.
Zatím svaly v těle, zavřené oči a pevně sevřená čelist. Doufám v tvrdý dopad ve zdemolovaném městě, ale čeká mě překvapení, když místo na beton, nebo trosky domu dopadám na písek.

Otevírám oči, aby jsem uvěřil tomu co vnímají moje ostatní smysly. Teplo, vlhko, zvuk vln a vůně přírody.
Na monet se i zaraduji, když spatřím své okolí, které vypadá jako malý ráj, než mi dojde, že je tohle vlastně všechno špatně.
"Co tohle má jako znamenat? Kdo s ním co uzavřel za dohodu, že jsem skončili tady?" Vyřknu trochu naštvaně zatím co vstávám a oprašuji ze sebe písek.

Rozhlížím se a dívám na ostatní. Musím zamrkat, aby mi to zprvu došlo, ale je jasné, že naše skupina komediantů má najednou zcela jiné obsazení. Jdu tedy k Nikovi, aby jsem mu pomohl na nohy, jelikož vypadá trochu mimo.
Kde je do hajzlu Matiss s Lilianem, Lokim a Lakshmi?
"Kde vy se tu u všech rohatých berete?" Pomohu Nikovi a následně si stoupnu na Slunce, aby jsem nechal jeho energii do mě vpíjet.
Když už tady ta možnost je, tak jí musím využít a dobít baterky, i když zatím jsem toho moc nezmohl.

Je to nádhera. Vnímat všechnu tu energii světla, kterou mé tělo přijímá a které pocitově vyživuje každý atom mého těla. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy zažil něco tak nádherného. Možná to jen celé vnímám více poté, co jsme byli dole v podzemí a temnotě.
Proč jen jsme předtím nemohli skončit tady místo té pouště?

POMOC

Moře, Lea, Laima, Naira, Isaac, Oren, Evelyn, Tenshi, Roman, Lakshmi, Richard †

Po Evelyn se drápe na vor i Lea... Obočí mi málem zmizí ve vlasech, její způsob záchrany je vskutku neotřelý.
"Tak jako vím, že tonoucí se i stébla chytá, ale myslím že tak špatně na tom zase nejsem," pobaveně se ušklíbnu, když se zrzka omlouvá a její líce barvou soupeří s ohnivými kučerami.
"V pohodě, klidně si sáhni, ale kdybys počkala, až nás nebude chtít sežrat nějaký podvodní humus, to by bylo fajn," mrknu na ni.

Isaac mezitím loví Ríšu... "Jo... je po něm. Sakra," zachmuřím se, když vylovenému zkusím najít tep, a nic. "Umí někdo první pomoc? Třeba by šel ještě rozdejchat, tak dlouho tam nebyl..."

...pokud někdo nemá velkou harpunu, a ta mezi nohama se nepočítá ovšem.
"Škoda," ušklíbnu se. Rozhlédnu se kolem sebe, sejmu šátek z dvou tyček, RIP stíne na širém moři. Dřevěné tyčky se pokusím zaostřit (9+2), bez problémů, a proměna v kov jde sice až na druhý pokus, ale jde (2+2, 6+2).
Pak v rychlosti udělám ještě třetí kovový bodec ze zbylého teď už neužitečného šátku (10+2, 5+2).
"Stačí?"

"To nakašlat, z kámoše těžítko dělat nebudu," odmítnu však další Romanovu spekulaci. "Však tu máme věcí k přeměně dost... Nádobu bych mohl být schopen vytvořit z voru, kdyby ji Naira přeměnila na sklo, nepotřebujeme, aby si Lamka škubala vlasy," rozhlédnu se kolem.
"Kyslíkové bomby... Spíš ne. Můžu dělat pevné předměty z pevných předmětů, nemám jak odkud vytáhnout kyslík."

Prsk! A z nebe padá do moře... Lakshmi.
"Ta taky musí být všud-!!!"
Plocha voru se pode mnou vymrští tak prudce, že v tureckém sedu málem vezmu bradou o dřevo, a pak letím... a když letím, na moment si všimnu, co nás to vymrštilo. No potěš... doprdele.
DOPRDELE!!
Já nechci, moje rodinné stříbro je příliš dokonalé na rybí žrádlo a můj život je ještě tak mladý.... Co jsem komu udělal, dopiče!!?

S proměnou v koně se pokouším kolem sebe co nejusilovněji kopat (4), ale ti malí zubatí sráči všude kolem jsou rychlí a dotěrní...

V neznámu číslo 1.

Podzemí pouštního chrámu

Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki, Lilian, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, Igor, William, Lyla, Santiago, Chloé †, Rúna †

MMMMM... LÁKAVÉ NABÍDKY.

Dlouhé, tíživé ticho se rozhostí ze strany entity, než se ozve opět:

PŘIJÍMÁM.

Na chvíli není jisté, čí nabídku stvoření přijalo, stíny vás však pouštějí a volný pád netrvá dlouho - zapadáte všichni do vytvořené průrvy, a bolest dalšího přesunu je ještě intenzivnější, než předešlá.

Zatímco mrtvá těla Rúny a Chloé dopadají na zem bojiště v New Orleans stejně jako bezvědomí Lilian a Loki, výboje a průrvy se činí - Lakshmi se propadá do neznáma číslo 2., Santiago a Igor se ocitají v neznámu číslo 5., Lylu a Matisse výboj pošle do neznáma číslo 6. a zbytek se ocitá v úplně novém světě.

V neznámu číslo 2.

Moře, slunečný den

Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Oren, Evelyn, Tenshi, Roman, Lakshmi, Richard †

Vlivem stresové situace získává Naira schopnost krátkonosný teleport a Roman schopnost manipulace s ohněm.
Dar Smrti přináší po Richardovi nové schopnosti několika členům skupiny - Naiře feromony, Evelyn Léčivý dotek a Tenshimu schopnost manipulace s kovem. Lei a Razvanovi Dar Smrti nepřinesl nic.

Richardovo tělo je nalezeno a Oren zachráněn, všichni se nacházíte opět na voru, otázka jak pryč ale stále není dořešená... a přibývá vám další člen.
Ve vzduchu přibližně na stejném místě, odkud vypadla první i druhá vlna trosečníků, probleskne další krátký výboj, a z něj přímo do vln vypadne Lakshmi. //Prosím o hod na úspěšnost včasného nádechu.

Debaty o tom, co číhá dole a co podniknout, jsou přerušeny prudce a náhle. Těsně poté, co do vln poblíž dopadne tmavovláska, vyletí vor do vzduchu, prudkým úderem zespoda. Vymrští ze své plochy veškeré osazenstvo a překlopí se druhou stranou navrch. Původce rány, hlubinné stvoření, je na okamžik znatelné ve většině své 'krásy', než s vývrutem ve vzduchu zajede opět pod hladinu. Z oka, do kterého se jí zaryl Isaacův nůž, jí hojně kane mléčně zbarvená hutná tekutina.

A posily se přidávají také... malé napodobeniny svého rozzuřeného rodiče, velké asi jako lidské nemluvně, ale s žiletkovitě ostrými zuby a žiletkovitě nůžkovitými klepítky si s velkou stvůrou nezadají. Jejich pozornost se upírá zejména na osoby bez 'obtížné slupky', tedy zejména Razvana, Romana a Isaaca. Ostré zoubky hrozí zejména vyčnívajícím částem, jako prsty na nohou či rukou... či jiným měkkým partiím.

Hlubinná: 800HP
Potěr: 120ks

V neznámu číslo 5.

Skladiště - domek

Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei, Josefine, Igor, Santiago, Samir

Vlivem stresové situace získává Mei schopnosti feromony a Dar Smrti.

Josefine se podaří masivní zemětřesení, které nejen zvládne otřást celou budovou a širším okolím, ale shodí většinu regálů. V momentě, kdy se začne propadat střecha, výboj donese na místo, kde se původně objevily dívky, i trojici mladíků.
Santiago, Igor a Samir mají co dělat, aby se jim na hlavu nesesypaly trosky, nicméně dovedou úspěšně uniknout, po pachu lokalizovat a dohnat zbytek Triskelionských.

Ačkoliv je dobrovolníků o průzkum víc, nejvíce se daří Luně - bleskurychle nachází východ ze skladu na dvorek. Z malého plácku betonu posetého špačky od cigaret vede vyšlapaná cestička do vnitrobloku, až k plotu z pletiva, ve kterém je malá nezamčená branka.
Průchod vás vede pryč z pozemku kolem skladiště a do zahrady poměrně hezkého domku. Dostat se dovnitř je otázka momentu, ať už silou či schopnostmi, domek není chráněn ničím víc než obyčejnou západkou na zadním vchodu. Nevidíte ani kamery, ani jinou ostrahu.

Dům očividně není opuštěný, ale momentálně se v něm nikdo nenachází. Země se stále slaboulince otřásá, doznívají záchvěvy vyvolaného zemětřesení.

Sotva se skryjete vevnitř z dohledu ostatních domů, pohovka na vás začne pisklavě poštěkávat... udatně brání svůj domov v celé své kráse růžového květovaného vzoru a volánů. Nebo moment...
To nebude pohovka.

V neznámu číslo 6.

Bílá tma

James, Dragostan, Valeria, Mia, Oscar, Eddie, Matisse, Lyla, Mikkel †

James zasahuje příliš pozdě. Eddiny dýky a Miiny drápy páchají příliš velkou paseku, které se Mikkel není schopen bránit, kritický úder však zasazuje Valeria s krádeží energie.

Je díky zvolenému způsobu útoku také jediná, kdo nepociťuje absolutně žádné účinky Mikkelovy parazitické regenerace, která se snaží zoufale protivážit úbytek Mikkelovy energie a napravovat jeho zranění. James, Mia, Oscar a Eddie náhle umdlévají, nohy pod nimi poklesávají v kolenou. Udržet se ve stoje je naprosto nemožné, neskutečná únava je tiskne do sněhové závěje.
I na kamenného Dragostana působí - další tři pukliny rozeběhnou se po kamenném těle a druhé z křídel upadne.
Chrlič je v takovém stavu, že proměnit se zpět do lidské podoby by pravděpodobně znamenalo jistou a rychlou smrt vykrvácením... je to však jen otázkou času, když vezmeme v potaz, že slunce, které jej změnilo v kámen, se v téhle realitě nachází za hustými mračny a tunami sněžných vloček.

Dar Smrti přináší po Mikkelovi bonusy několika členům skupiny - Mii +1 k daru smrti, Oscarovi +1 k iluzím, a Valerii schopnost ovládat feromony. Dragostanovi Dar Smrti nepřinesl nic.

Zdá se, jako by hustota sněžení nabírala na intenzitě... v tom kousek nad vámi práskne výboj, a z něj k vám do sněhu zapadnou Lyla a Matisse.

V neznámu číslo 7.

Opuštěný ostrov

Emil, Ludwig, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Nikolai, Johonaei

Vlivem stresové situace získává William schopnost manipulace se světlem.

Callum svým obchodem získává schopnosti sugesce a telepatie, a bonusové body: sugesce (+3), telepatie (+3), stín (+1), pavouci (+1), uhranutí (+1), útok stínových kreací (+2), realita (+2), dar smrti (+2), (+3) reanimace.
Od této chvíle se jeho zvířecí forma zvětšuje a mění (popis na homepage), její zařazení se mění ze zvířecí s obřím faktorem na mýtickou.
Jeho list slabostí se rozšiřuje - přibývá mu cizí přítomnost a hlas v hlavě, a nutnost nechat se uctívat (každý den 5 na oltář entity položených upřímně míněných obětin od různých osob) jinak jeho síla začne degradovat (-1 k veškerým hodům celý den následující po tom, kdy podmínka nebyla naplněna, každý další nenaplněný den přidává další -1, den kdy obětuje alespoň 5 různých osob záporné hodnoty resetuje).
Při vstupu do boje si Callum bude muset hodit úspěch, aby entita N'Cthyroggha nepřevládla a nechopila se vlády nad jeho tělem i myslí po dobu boje úplně.

S tělem ztrápeným dalším přesunem všichni dopadáte do písku... opět. Ludwig, Daniel, Emil, Callum, William, Agnieszka... Abayomi v hlubokých mdlobách, a překvapivě i zmateně vypadající Johonaei a Nikolai.

Kolem je příjemné teplo. Slunce svítí, blíží se k polednímu, stín zajišťují ve slabém vánku šepotající palmy, zkrápí vás příjemná bríza z neuvěřitelně modrých mořských vln kousek od vašich nohou. Po zážitcích těsně předcházejících je ten rozdíl přímo surreální.

Trochu v problémech

neznámé moře
Isaac, Lea, Razvan, Naira, Oren, Tenshi, Evelyn, Roman, Richard †
Na Tenshiho pokřikování jsem jen pokrčila rameny. Úplně jsem nechápala jeho poznámku o filmech, ale rychle jsem ji přešla. Možná bylo lepší ho nechat v tom panickém záchvatu utopit... Bylo by to tu pro nás rozhodně jednodušší. Bratrstvo by se s ním taky moc nemazalo, stejně jako se nikdy moc neslitovalo nade mnou.

Jak se lidé postupně škrábali na vor, většina mé pozornosti se přesunula především k udržení voru pohromadě. Tak nějak na půl ucha jsem poslouchala, co ostatní okolo říkají. Lea a Isaac se pak znovu ztratili pod vodou. Až po chvíli rozhlížení se po hladině a těch na voru mi dochází, že chybí ještě někdo. A jak se postupně na hladinu vynořuje zpátky Lea, Isaac i Evelyn, pomalu mi dochází kdo - Richard.

"Počkat..." utrousím tiše, spíš pro sebe a rychle začnu pobíhat očima po hladině. Cítím se jako zpomalená, když stejnou informaci sdělí ostatním Razvan. Isaac mi opět mizí ze zorného pole a já se snažím ustálit svou hlavu. Teď už jsme tady na voru nebo u něj opravdu všichni. Dole je obluda, která asi volá své kamarády přímo na nás. Richard se utopil, Oren skoro. "Kurva," vypadne ze mě, opět ale jen tiše. Další sekundy plynou. Někde dole je prý trhlina podle Isaaca.

Takže budeme muset k ní... To Roman už začíná přemýšlet nahlas, a dokonce mluví na mě. Počkat, on mluví na mě. Rychle zatřesu hlavou, jako bych se potřebovala probudit.

"Hm, to je... Velký koš. Tolik vlasů nemám, trvalo by to docela dlouho, než bych to z nich upletla," odpovím mu. Asi to nechtěl slyšet, ale já si o svých schopnostech nechci dělat velké iluze. "Zvlášť, když musím ještě držet pohromadě naše současné plavidlo." Zpátky do vody se mi opravdu moc nechce, když jsme teď sotva získali možnost zůstat nad ní. Vím, že nám asi nic jiného nezbyde, ale... Opravdu nevím, jestli bych tak velký koš, jaký si on představuje, dokázala vytvořit, než si pro nás ta obludka pod námi přijde zpátky.