Jak se nenápadně vypařit – lvl profesionál

Skladiště

Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Mei, Josefine

Vysoká tmavovláska mi ochotně pomáhá s prstíky, i když to nebylo úplně abraka dabra prsty, jak slibovala přidrzlá, ale prozatím to bude stačit, abych tu neomdlela kvůli ztrátě krve.
„Díííky zlato..“ pronesu, když práci skončí.
Sama vypadá dost vyčerpaně, proto si dotazy typu „Kde se tu vlastně vzala škola X-menu pro dospělé“ nechám na později. Ostatně, máme další problém… zdejší civilisty a ať už jsou tyhle superholky odkud chtějí, mají očividně stejný instinkt, jako já… Nikdo by nás neměl vidět…
A co se týče superschopností, tak jich očividně mají v záloze dost. Medvěd, velká kočka, léčitelství, dračí podoba a teď dokonce přidrzlá vyvolává zemětřesení?
No to je bomba… Gratomnis by se tu fakt vyřádilo…

Stahujeme se z haly, teď je třeba se nějak nenápadně vytratit. Některé z nás jsou ale momentálně jako hadrové panenky.
„Meh..“ Přeberu opatrně tmavší dívku, která vypadá, že to s ní každou chvíli sekne. Tmavovlasá, která jí podepírala do teď vypadá, že má taky dost problémů stát.
„Vezmu jí…“ řeknu ještě, než zmizíme z hlavní haly. Kdyby jí dělalo opravdu velký problém chodit, chytnu jí do náruče a prostě jí přenesu.

Když se nám povede najít alespoň prozatím nějakou zašívárnu, odložím raněnou opatrně na zem.
„Jasně… taky to můžu jít drobet očíhnout…“ Přihlásím se k průzkumu, když se naše velitelka vyptává, kdo je toho schopný…
Vyrážím tedy druhým směrem, než brunetka, někde se snad sejdeme.

Hledám nějaký vchod do postranní uličky, přístupná okna, nebo jakoukoliv díru, kterou by šlo nenápadně pláchnout. (4) Když se mi chvíli nedaří, procházím znovu prostory důkladněji (10). Snažím se při tom nebýt příliš nápadná a pohybovat se tiše. (8)
Asi bych měla hodně velký štígro, abych narazila na tu trhlinu, co nás dostala sem….

Vraždené krevety

Lea, Oren, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Richard†, Evelyn, Tenshi


Věci začínali nabírat na tempu, moje snažení zachytit zrzku bylo marné, ale to bylo asi dobře, protože se ji spolu s dalším povede zachránit naší dračici.
Ta se záhy zjeví na voru v lidské podobě a popíše co jí to vlastně tahalo dolů...

Už si asi nikdy nedám krevetový koktejl... otřesu se a připlavu k voru, abych se ho aspoň držel, protože je třeba šetřit síly, hlavně pokud se ta mrcha hodlá vrátit, na chvíli zavřu oči a snažím se trochu víc z hluboka dýchat, a přemýšlet co dál...moc možností není...

Naháč mezitím zachraňuje naší průzkumnou sílu který se asi vyčerpala a málem za to zaplatila životem. Sleduji okolí a po tom co zrzka popíše že mají ostré klepeta a dokazuje to chybějícími prsty jen protočím oči...

"NO tak to nám tady fakt chybělo..."
pronesu jizlivě a dávám si o to větší pozor na moře, přeci jen pokud začala svolávat další na večeři bude to ještě veselé....

"Takže pokud tím řevem svolává na večeři tak si nás asi nesekají na koktejl tentokrát ty žraločí krevety, pokud někdo nemá velkou harpunu, a ta mezi nohama se nepočítá ovšem...

Začnou se shánět po Richardovi, dokonce ho další naháč i po chvíli najde, ale když vidím jak se s ním vláčí, odrazím se a jdu mu s ním pomoc, i když chápu že tohle je už jen tahání mrtvého těla...

"No super, takže jedinej co uměl léčit už je pod drnem...co dál?"
pomohu s tělem k voru kde se zase chytím a podívám na ostatní...

"Budeme se muset dostat dolů k té trhlině, na horší místo nás to nepošle, přeci jen starý svět je v troskách tak nehrozí že nás vplivne uprostřed koncertu Justina Biebra, což by bylo utrpení mnohem větší než tohle, ale k tomu potřebujeme vzduch a závaží..

rozhlédnu se kolem...

"Dokážeme z voru udělat kyslíkové bombičky a ač nechci znít necitelně, z padlého závaží?"

Je riskantní se zkoušet potápět na nádech, pokud je opravdu tak hluboko, byla by to pro půlku z nás asi jasná smrt....

Otočím se na mou zachránkyni..

"Dokázal bys z vlasů udělat něco jako velký koš obrácený dnem dolů?
po té se otočím na další slečnu která mluvila o tom že umí se sklem...
"A ty pak ty vlasy přeměnit na sklo?"

V hlavě se mi rodí malý plán na to že pokud by to šlo, vytvoříme něco jako byl starý potápěčský zvon, vor i tělo proměnit na závaží a všichni se vcelku rychle a bezpečně dostat k trhlině...

Další návrhy
Uprostřed pouště v zapomenutém chrámu

Emil, Matisse, Lakshmi, Loki, Lilian

+

Daniel, Agnieszka, Callum, Igor, Santiago, Lyla, Wiliam, Abayomi, Chloé †, Rúna †

Jak se dalo předpokládat, návrh "jeden za všechny" nás v celku rozdělil. Někteří chtějí obětovat sebe, někteří nikoho a takový Loki by tu klidně nechal všechny. Docela ironické, vzhledem k tomu, že jsme sem šli jen kvůli němu.
Stále si držím svůj názor, že obětovat jednoho a nechat ho tu je podle mě hloupost. I když nám to mnohooký tak hezky vysvětluje. Stále si nejsem jistý, jestli to celé není jen trik, jak nás rozdělit.

Jakoby toho nebylo málo, do spárů temnoty se přidává další skupinka, která se tu objevuje z čista jasna, netuším jak. Nejspíš se jim nějak povedlo přemístit z reality, kde se objevili prve. Daniel zjišťuje informace a Matisse vše objasňuje. Já si zatím prohlížím bezvládná těla, které dorazili společně s příchozími. Vypadá to, že neměli tolik štěstí, jako my.. nám zatím ještě nikdo neumřel.

Spekulace o našich možnostech se ale trochu rozrůstají.. jak se říká „víc hlav, víc ví..“.
Call se rozhoduje obětovat trochu jiným způsobem, spíše chce entitě nabídnout svoje tělo, jako schránku. Což by znamenalo vzít tu věc sebou, zas by ale nikdo neumřel.
„Seš si jistý, že chceš něco takového v sobě nosit? Co když to pak už nebudeš ty?“ Ujistím se, zda si uvědomuje všechna rizika toho, co tu navrhuje.

Emil se po zkoumání těl zaměřuje na nejspíš ještě žijícího jedince, který ale nevypadá, že bude žít dlouho.
Teoreticky… pokud by jsme si byli jistý, že je ztracený, je to asi řešení. Ale… kdo tohle zaručí? Taky je otázka, jestli Okatý přijme takovou oběť.
Lilian s takovým návrhem souhlasí, další obětní beránek mě už nějak nepřekvapuje..
„Ani trochu se mi nezamlouvá tu nechat kohokoliv.. ale jestli je malá šance, že mu pomůžeme, možná by tohle stvoření pro něj udělalo víc… tedy, pokud není jeho touhou námi zvolenou oběť prostě zabít…“
Hodím do placu i svoje myšlenky. I když Agnieszka sama není schopná říct, jestli Santiago má nebo nemá nějaké vnitřní poškození.

Z bláta do louže, nebo spíš z jedovatého plynu do spárů zapomenutého boha

Někde v mlze -> někde v jeskyni

Daniel, Agnieszka, Callum, Igor, Santiago, Lyla, Wiliam, Chloé †, Rúna †

A taky Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki, Lilian

Plánů na naší záchranu padlo hodně, ale jejich provedení bylo v podmínkách prostředí dost komplikované. I kdybychom se vydali ven s kusy oděvů očarovanými tak, aby naše dýchací cesty kryli před plynem, hrozí nebezpečí, že oslepneme, jak dokazují moje krvavé slzy. Hromosvod zabere nějakou další chvíli a navíc není jisté, že to zabere. Tak jako tak, zdál se přechod do jiné reality pomocí schopnosti zesnulé Chloé jako nejpřijatelnější.

Pálení očí a neústupná migréna se sice nadali ignorovat, ale bylo i hůř řekl bych.
„Zvládnu to, díky..“ Odpovím starostlivému Wiliamovi.
„Myslím, že přes koncentraci plynu okolo řeky se nedostaneme ani s očarovanými šátky… navíc… plyn se bude šířit oběma směry.. těžko říct, jak daleko by jsme museli jít, abychom se dostali z nebezpečí otravy a jestli by to naše těla vydržela..“ Odvětím ještě na jeho otázky světa za řekou.

Chvíli mi sice trvalo přijít schopnosti na kloub, i tak jsem se ale nejspíš až moc unáhlil. Igor sice vznášel námitku, než jí ale stihnul dokončit, už jsme byli na cestě. Z jediné místnosti s čistým vzduchem v širokém okolí jsme se najednou přenesli do spárů pradávné entity, která nás nehodlala pustit domů všechny, jak nám hned vzápětí vysvětluje právě Matisse.
Zmiňovat se o jeho sestře teď není dobrý nápad…
Igor suše oznamuje neúspěch mého přesunu a já nemůžu jinak, než souhlasit.
„Špatný výběr cíle…“ dodám tak nějak sám pro sebe. Jenže další pokus se prostě nedaří. Nevím, jestli je to tou migrénou z plynu, nebo je tu ve vzduchu něco jiného, ale nejde to. Zklamaně zavrtím hlavou jeho směrem.

Takže alternativy? Použít Calla jako schránku, pokud se to bude okatému stvoření zamlouvat a vzít si domu lidskou výbušninu, protože nosit v sobě něco tak mocného nebude jednoduché ani náhodou… nebo tu jednoho z nás nechat a jak se zdá, nejvhodnějším adeptem shledávají ostatní Santiaga, u kterého nevíme, jestli a jak bude žít…
I když Agni to s ním zas tak bledě nevidí.
„Pokud jde už jen o to, kdo z nás, klidně zůstanu…. Jestli vás to opravdu dopraví domů… jen mi prosím někdo krmte Hora..“ Odpovím bez známky strachu.
Je to logické, nemám žádné vazby, nebudu nikomu chybět a ta okřídlená bestie se spokojí s každým, kdo mu bude nosit ovoce. Navíc, půlku jsem sem tak nějak dostal právě já.
Konečné rozhodnutí ale nechám na našich velitelech.

Štěstěna se na mě vykašlala v tom nejblbějším okamžiku

Prales, pak vánice, 'vůdce', štěrk ze zrádce, hysterická pička č. 1., hysterická pička č. 2., zbytečný unudlený otrapa, hysterická pička č. 3.

Co to děláš? Vždyť je všechny zabiješ!!
Ušklíbnu se na toho slabouška, kterého sice neskosila má neodolatelnost, ale na víc než fňukání se nevzmůže. Teda... alespoň jsem si to myslel.
Pokusu opříst i jeho feromony předejde větrem, a když ta chlapožení blběna rozmázne stonožce hlavu sochou zrádce, vytvoří náhradu u praskliny tak rychle, že nad změnou moje oddané loutky nejspíš ani nepřemýšlí...
DOPRDELE.
No co, tak se odsud přesuneme jinam, kdovíkam, to je toho, na plánech to nic nemění. Ale pokud tam bude hnusněji než tady, v zeleném, životem bujícím ráji, tak toho debila donutím sníst vlastního ptáka.
Nebo napsat stokrát 'nemám se srát do ničeho, čemu nerozumím'. Nebo tak něco.
No nic... zbyl jsem poslední, i já vkročím do praskliny, připraven být uvítán jako král.

Zasranej idiote!
Zařvu, a ohnu se v pase ostrou bolestí, která se do mě zahryzne ruku v ruce s bolestí z přesunu. Kdo to krucinál...??
Pouta zaregistruju pozdě (2) na obranu, nejsem schopen uhnout ani vykrýt drápy (1), zaječím bolestí a nevěřícným vztekem, když si uvědomím...
Ty mrcho!
Vypustím feromony (3+2 Mia, 1+2 Valeria, 1+2 Eddie, 2+2 James, 1+2 Oscar).
No... jsem v řiti, bleskne mi hlavou, když si uvědomím, jak slaboučké tentokrát jsou, a už vříská i ta blonďatá hysterka.
Nepoužívej svoje schopnosti... nehýbej se. Druhý příkaz mě nic dodržovat nenutí... "Smůla, ty pizdo!" zasyčím na ni s úšklebkem a i když se mi před očima tmí bolestí v břiše a ztrátou energie, plivnu jí do tváře (10).

Do věci se vkládá odporná hmyzooká mužatka... další uječená mrdka, naplněná sebedůležitou misí ztrestat padoucha. Svázán pevně stíny, vykastrován potupně sugescí, nemůžu se proti jejím dýkám bránit. Že si Jamie hraje na spasitele, to mi je taky k prdu.
Nezbývá než doufat, že je moje parazitická regenerace zabije všechny... (4)

Uprostřed oceánu

Razvan, Laima, Naira, Oren, Roman, Tenshi, Evelyn, Richard †

Shit... Jakým jiným slovem okomentovat tu neblahou situaci, která se právě děje? Evelyn se možná ze sevření té podivné kreatury dostává, to ale je jen drobná výhra. Stále tu máme ještě několik malinkatých problémů, asi jako pokračující existence mořské obludy, která navíc začíná mít mým přičiněním absolutně zuřivá. Jo, jako chápu jí. Kámo, taky z téhle situace nejsem úplně nadšenej, dík za optání. Nechceš prostě odplavat pryč?
Ne?
Ještě zveš jiný kámoše?
To jsme si nedomluvili!

Můj nůže je beznadějně ztracen, místo toho ale v hloubi vidím něco trochu jiného. Je to možné? No fakt, tohle je rozhodně trhlina!
Škoda jen, že je uprostřed oceánu a asi tak milion kilometrů dole.
Dobře, ne až tak moc dole, ale i tak je to jedno, je to dostatečná hloubka, abychom se k ní jen tak nedostali. Max jako mrtvoly.
Jo, ty klesají ke dnu i beze strachu z podtlaku a dalších krás.

Mozek mi šrotuje ostošest, musím se ale vynořit a popadnout dech. Navíc tady taky není úplně bezpečno.
"Richard? Jako fakt? To si ho nikdo nevšiml?" Co tam nahoře dělají, že do boje s potvorou jsem se nakonec vydal jen já a Leuš? To jsme fakt největší hrdinové?
A já větší než Lea, protože tady všem ukazuju svýho brambase...
No, všechen stud z nedokonalostí svého těla budu řešit až ve chvíli, kdy budu bezpečně na voru a - nebo ne, prostě to budu řešit až budu někde v teple a s margaritou v ruce.

"Tam dole je blbá trhlina. Ale fakt, fakt v hloubce, nedokázal by jí někdo přesunout blíž? Třeba ovládáním elektřiny nebo tak?" Chytám se hran voru a snažím se na moment dostat nahoru, abych se nadechl a odpočinul si. "je to asi tímhle směrem!" Ukážu ještě tam, kde jsem to viděl a fakt doufám, že by se toho někdo mohl chytit a něco s tím udělat. Protože já sám netuším...

Jednu věc ale dělat můžu. "Tak mi kryjte záda, jo?" Do vody se mi znovu nechce, ale přeci necháme Richarda jen tak zmizet, ne? Vždyť to je docela fajn kluk, jeden z mála se kterým jsem tu aspoň promluvil pár slov.
Navíc musím být větší hrdina než Lea.
Tohohle budu tak litovat!
Protože znovu skáču do vody, snažíce se vyhnout všem údúm potvory (4) a ve vodě se co nejrychleji snažím spatřit, zda tu ještě někde neplave Ríša či aspoň jeho tělo (10). Well... támhle...
Dostat se k němu a pak zase zpátky nahoru (7) už ale není tak jednoduché a já fakt doufám, že tahle všechna nehorázná námaha bude aspoň k něčemu.

Jde to z kopce

Mlha, pak chrám, Daniel, Callum, Abayomi, Igor, William, Lyla, Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki, Lilian, Santiago, Chloé †, Rúna †

... jsou mrtvé. Nedá se nic dělat.
Danielův hlas přináší krutou realitu toho, co jsem tušila... a ani modlitbou nedokázala zahnat. Nejspíš pozdě...
Přerývaně se nadechnu a kývnutím vezmu na vědomí.
"Pokud to bude jen trochu možné, měly by se dostat s námi zpět domů," tiše dodám.

Abe se vydává na průzkum, zatímco my ostatní zůstáváme v bezpečí. Úzkostně skousnu ret. Vím, že průzkum je nezbytný, a přesto mi není dobře při představě rozdělování se. Co když jej nějaká prasklina odnese jinam? Nebo hůř - co když odnese nás, a Abayomi zde zůstane sám, na tomhle nehostinném, jedovatém, bohy zapomenutém místě?
Nenapadá mě nikdo, komu bych takový osud přála.
Callum, Igor a Daniel mezitím probírají možnosti průzkumu a odchodu, Lyla mlčí, trojice nehybných mlčí... upírám energii k čistému vzduchu, a snažím se nenechat rozbíhat své myšlenky do stran.

Dýchání nosem mě bolí a pálí, snažím se nadechovat ústy a zbytečně sliznice nedráždit, ale je to k ničemu... kdesi za můstkem nosu mi zabublá, a tu náhle horká tekutina si sveřepě razí cestu pryč, bezděky si přitisknu hřbet dlaně k nosním dírkám. Mokré praménky mi stékají po tváři i po ruce.
Zatraceně.
Trochu se obávám, že bych mohla narušit soustředění na očistu vzduchu v místnosti pokusem přesměrovat energii na léčení, proto se rozhodnu nechat krvácející nos zatím být.
Naštěstí se mě ujímá William. Zamrkám, když ucítím jeho prsty na své tváři, a pálení se na moment mnohem zhorší, než zmizí pomalu úplně.
"Díky," pousměju se vděčně jeho směrem.

Igor mě směruje k nařezaným kouskům závěsů, a já se pokusím opříst je podobným způsobem, jako Abayomi prve svou 'roušku'. Průzkumník se naštěstí vrací...
A přichází s oznámením, že zjevně zdědil schopnost manipulace s realitou.
Dar Smrti... jistě. Pokud jsem něco převzala já, kdoví co a jestli, necítím rozdíl.
První přání jsou vynesená na prázdno, a pak... prásknutí, bolest, a útlé... provazy? Stahující se kolem mých končetin, těla.

"V pořádku? Myslím, že ano... kde jsme??" zajíknu se. Daniel se ptá, Matisse?? odpovídá... střípky myšlenek odhalují i další, kteří s námi v mlhou zalitém domku nebyli. Jsme zpátky s ostatními? Co je to stvoření??
Opět trpce lituji toho, že se nemohu spolehnout na vlastní zrak... propůjčím si na moment Igorovy zraky (4+3).
A co vidím, mě optimismem neplní... na moment zalituji pro změnu toho, že jsem to... tu věc... vůbec zahlédla. Jako by se ty oranžové kruhy a protáhlé zornice zarývaly pod kůži, jako bych byla odsouzená k tomu, je po spatření nést s sebou po zbytek života...
Zachvěju se znechucením.

Radši se zhluboka nadechnu zaprášeného, trochu zatuchlého, ale nejedovatého vzduchu. Je třeba klidu. Zvládnout to. Nějak. Dostat se pryč. Nějak.
Všichni navrhují řešení, prosí TU VĚC, a ani jeden návrh se mi nelíbí. Nemám však lepší, proto mlčím. Místo toho se opatrně v poutech natáhnu blíž Callumovi, a zlehka se dotknu jeho tváře (7+3), v soustředění na to, zhojit místa, odkud mu nosem crčí krev.

Je Santiago v pořádku?
Emilův hlas mě zarazí. Proč se ptá...? Ne, radši to nebudu rozebírat. Pokusím se v poutech posunout tak, abych se bezvládného Mexičana dotkla, a zjistila víc (3+3).
"Není na tom moc dobře. V lokaci, kam nás vrhl blesk, jsme museli čelit toxické mlze, někteří se nadýchali... až příliš.
Nejsem si jistá, jestli to nezpůsobilo nějaké hlubší poškození nervů nebo mozku... ale nevidím důvod, proč by neměl přežít další přesun."

Ukázat prstem

Chrám, Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, Igor, William, Lyla, Santiago, Chloé †, Rúna †

Drsný hlas přidušeného Lokiho mě donutí krátce pohlédnout jeho směrem. Byl by spokojený, kdybych táhl do pekel...
Já už tam jsem.
Ale jak víme... vždycky všechno může být ještě horší.

Moje mladší a bledší verze se snaží argumentovat proti konceptu oběti jako takové, Ludwig se k němu přidává a Emil si jede svoje, pokoušeje se přimět tohle mocné stvoření k poslušnosti sugescí.
Přimhouřím oči... a snažím se nedávat najevo, jak je mi následná hřmotná salva 'smíchu' nepříjemná.

A přicházejí další. Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, Igor, mladík z Yuričina sankta, panikařící kočk-Lyla, a tři mrtvoly. Nebo dvě a půl, je to nastejno - jejich šance podílet se na zlepšení téhle situace je minimální.

Lakshmi se usilovně o cosi snaží, její myšlenky řvou do dáli... a jestli je slyším já, slyší je entita taky. Nemám žádných pochyb, že nám vidí... až bůhvíkam.
Chceme bojovat?
Obávám se, že bojovat by nedopadlo dobře pro nikoho... mlčky jen zavrtím hlavou.

Callum se ozývá, bledý, upatlaný od krve z nosu, s uctivým tónem, který se mi nechce líbit. S nabídkou, která se mi líbí ještě méně.
"Děláš si legraci? Tohle vážně chceme, aby existovalo v našem světě?" zadívám se na něj konsternovaně.
Přidává se i Emil, ten však s vysvětlením.
A strategicky se ptá na Santiaga... hmh.
"Pokud nepřežije, měli bychom zvolit jeho."

Panika

Mlha, pak chrám, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, Igor, William, Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki, Lilian, Santiago, Chloé †, Rúna †

Pšt, jsi mezi námi, bude to dobré...
Zvednu k Danielovi pohled. Bude? Nějak o tom pochybuji... vydala bych tiché sklíčené mňouknutí, ale z pootevřené tlamky se žádný zvuk neozve.
Než bych se dál pokoušela... o co vlastně? A proč taky? ...složím hlavu opět tak, abych čenich skrývala v packách.

Návrat Abeho nevnímám, ztracená ve vlastní hlavě, teprve jemný dotek mě zalarmuje a trochu sebou cuknu. Vidouc, že jde o jednoho z nás, opět se uvolním, a nechám se pohladit.
V tomhle... je kočičí tělo příjemné.
Je jednoduché... opřít se do kočičích zvyků. Být člověk, beru pohlazení po hlavě od napůl neznámého jako dost nene... v tomhle těle, je to příjemná forma útěchy.
Něco vymyslíme... co?

Vážně vzhlédnu, když začne o Chloé, že s její smrtí zdědil... vážně by to mohlo být tak jednoduché? Zároveň se přesunu hrozím, nedokázala bych vysvětlit proč, ale... mám strach.
Prásknutí, bolest... pád.
Pouta.
Usilovně dýchám otevřenou tlamkou a svíjím se ve stínových lancích, prvně jako kotě, pak jako dívka. Hrůza mě zalévá a srdce mi bije až v krku, bojuju naprosto marně proti svým poutům a celou dobu nevydám ani hlásku.
Nevnímám rozhovor, hlas entity zní jen jako hluboce rezonující vibrace, která přilévá mému děsu, lidské hlasy ostatních se naprosto ztrácejí v hukotu v mých uších, neslyším nic než tep svého srdce.

Z louže pod okap

Mlha, pak chrám, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Lyla, Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki, Lilian, Santiago, Chloé †, Rúna †

Moje návrhy jsou nakonec zbytečné, jak hromosvod, tak pokusy nadělat ze závěsů roušky, které by bílá ochranně očarovala.
Stínovládce vypadá snad i dotčeně, jako bych navrhoval reanimovat malou a ryšavou k průzkumům - to mě, přiznám se, ani nenapadlo, neměl jsem tušení, že to dokáže, ale když to uvážíme jako reálnou možnost, jejich použití by mohlo mít větší šanci než stíny.
Nakonec však lví podíl na průzkumu odvede pouštní princ. Že by to byl důvod k oslavám se však říct nedá, malý kus země, na kterém stojí náš domek a pár dalších, je obtékán vodou plnou něčeho svíjivého a nejspíš vydávajícího ty toxické mlžnaté výpary.

A nakonec je to i on, který přináší cestu pryč, jak se zdá...
"Nebylo by vhodnější všechny bezpečně nasměrovat domů, než-" otázku nedokončím, než se přesuneme všichni jinam.

"No, nevím jak vy... ale tohle mi nepřipadá jako lepší alternativa," zhodnotím suše, když si cizí bytost nadiktuje podmínky našeho průchodu dál.
"Nechceš to zkusit znovu?" pohlédnu na pouštního prince. "Nebo kdokoliv z nás s Darem smrti, možná by něco podobného šlo i nám..."
Jenže nejde.
Jistě, je možné, že můj Dar Smrti jejich odchod prospal, ale... nevím. Něco je jinak, jen nevím jak.
A co s tím.