Vedení? Kdo, co, proč?í

Dragostan, Valeria, Mia, Mikkel, Oscar, Eddie

Máme strategii a bude to dobré, víme co dělat, víme jak... Opakuji si sám pro sebe, když běžíme směr trhlina a skutečně tomu i věřím. Společnými silami se nám podařilo odlákat stonožku i zastavit komára, všechno je dobré a skvělé, můžeme mít radost - až na to, že ne.
Lidský faktor zasahuje ve své plné síle. Z čista jasna mizí všechen můj strach o kamarády, všechna ta motivace dostat nás odsud živé a zdravé. V mžiku vnímám jenom Mikkela a jeho vůni, tu sladkou, neodolatelnou vůni a hlas, který něco chce, který něco přikazuje.
Cíl je jasný, však on si to tak přeje a jeho přání mi jsou rozkazem.
Mia chce jeho vůli splnit pomocí Val, Val si vystačí zcela sama, Eddie si volí Dragostana a já, já si to mířím rovnou za nimi. Konečně vidím svůj cíl a je tak jasný, je tak blízko. Tak takhle to má být? Tohle má být konec? No, vlastně proč ne. Bude to rychlé a bude to dobré. Mikkel bude spokojen.

Mikkel spokojen není, nic z toho však mým přičiněním. Moc nerozumím tomu, co přesně se to stalo, v jednu chvíli Dragostan ve formě chrliče rozprskl stonožku tak, až jsem jí nechtěně ochutnal a pár sekund později již je tu jiná, další a zároveň úplně stejná. Tím pádem se cíl nemění, ne? Možná nemám tolik mozkových buněk, jak bych si přál, tady je ale logika jasná. Směr kusadla!


Oh, trhlina. To bylo...chytré.

Dopadáme do měkkého a kromě zimy a nepříjemného větru přichází i vystřízlivění. Nejdřív se mi tomu všemu nechce ani věřit, opravdu se stalo to, co se stalo? Opravdu se nás Mikkel snažil zabít?
TEN PARCHANT! Ten hnusnej, odpornej, nechutnej parchant, na kterýho se nedá spolehnout!
Všichni si naráz uvědomujeme to samé a všichni jednáme. Mia Mikkela poutá a snaží se mu snad vydrápat oči, Val mu zamezuje jakékoliv další schopnosti a krade mu život, Eddie útočí zezadu. Mikkel to bude mít krátké, dobře mu tak!
Nebo ne?
Oscar něco namítá, je to tichý hlásek a právě ten tichý hlásek se zabodne do mé touhy po pomstě.

Tohle není dobré. Někdo to musí zastavit. Jo a ten někdo, ten někdo musím být asi já. Nechtěl jsem nás náhodou vést? Nepasoval jsem se do šéfa téhle skupiny? A jak to vypadá? Utočíme sami na sebe, Drag je na tom kdo ví jak, Oscar se krčí strachem a jsme...úplně v háji.
Nejradši bych zahrabal hlavu do sněhu, musím se ale vzchopit, musím fungovat. Však nikdo jiný tu už není!

"A DOST!" Nemám hlas, abych jim to přikázal, snažím se tedy do svého tónu dát nejvíce síly vyžadující respekt. "Žádné zabíjení. Ne teď! Nebuďme jako on!" Nevím, zda to ten rozzuřený dav zastaví, ale musím se snažit. "Val, Mio, Eddie, pohov! Přestaňte útočit, jen ho svažte!"
Nezbývá než doufat, že mě poslechnou. Nezbývá než doufat, že tohle bude stačit. Nemám...třeba poprosit? Sakra, Erdenovi nebo Danovi by tohle šlo lépe. Hlavně protože oni by se do téhle situace v první řadě nedostali.

Chvíli jim dávám, pokud se ale nezastaví, vydávám se k nima jsem připraven Mikkela bránit vlastním tělem - ano, zní to hrozně, zní to nesmyslně a je to proti všemu mému přesvědčení, ale sakra, za mého vedení už nikdo neumře. Za mého vedení nezabijeme vlastního člena týmu, i když je to kokot!
"Dost říkám! Máme jiné problémy, holky, pohov, sakra!"

Znovu v neznámu

Někde ve sněhu

Eddie, James, Valerie, Mia, Mikkel, Drag

Nakonec se mi podařilo omámené přesvědčit iluzí, že se stonožka přesunula, i když její hlava se o pár okamžiků dříve rozplizla vedle nás. A tak postupně jeden po druhém na přání Mikkela naskákali do kusadel, tedy podle mého plánu do trhliny.
Čekal jsem, že přijde nějaká „bazinga“, že Mikkel nakonec rozkaz zruší a bude se smát, že to celé byl jen hloupý vtip. Ale jemu to bylo opravdu jedno, možná dokonce měl radost z toho, že nás tu všechny pozabíjí.
Nevěřil jsem tomu… nemohl jsem uvěřit, že v tak zpustošeném světě se lidi baví tím, že zabíjejí jiné místo toho, aby spolupracovali pro záchranu života všech.

Pocit trhající nás na kusy a studený dopad nebyli příjemné. Že nejsme doma bylo zklamáním, ale alespoň jsme někde jinde. Někde… ve vysokém sněhu a nepříliš příznivém počasí.
Po přenosu to ale nebylo zas tak moc odlišné. Probuzení z omámení feromony byli naštvaný… a ačkoliv jim to lze jen těžko vyčítat, holky se vrhli na Mikkela jako na kus masa, který je třeba roztrhat.
„Počkejte… vím, že máte vztek, ale… neměli by jsme ho zpět dopravit.. živého?“ Nejsem si jistý, jak fungují pravidla v tomhle ohledu. Udělal to schválně, to je jisté, ale když to dopadne tak, jak to teď momentálně vypadá a ony Mikkela opravdu zabijí, bojím se, aby je Triskelion neoznačil za vrahy.
Tak jako tak, nejsem schopný přihlížet mrzačení a to ani takového zmetka, jako je on. Odvrátím zrak, pohled mi sklouzne k hromadě kamení, co dopadla do sněhu opodál.
Ach Dragu, to ne…
Přiblížím se k rozbitému tělu chrliče.
To on mi pomohl, když jsem umíral.. to on mě přivedl do Triskelionu a jen díky němu jsem teď naživu. Budou ho umět spravit, když se dostaneme zpátky?... Musí to nějak jít….
Začíná se mi ze všeho kolem motat hlava. Jsme bůh ví kde, v jiné realitě, máme sebou zrádce, který se nás pokusil všechny zabít a Drag je proměněn v kámen a rozbitý na několik kusů. Zima, která mi prolézá až někam do morku kostí se zdá být najednou ještě horší. Instinktivně se proměním do svojí zvířecí podoby a schoulím se do klubíčka pod Dragovo křídlem.
Netuším, co budeme dál dělat… jak se dostaneme domů…

Sklad v normálním světě

Diyar, Josefine, Alexandra, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei

"Není zač, to byla maličkost." Pousměji se na dívku, které jsem vyléčila spáleniny, sama ještě překvapená tím, co všechno dokážu. Přijde mi, že každým dnem je moje spektrum schopností větší a větší a nejradši bych hned teď šla trénovat. Nemohu přeci vždycky doufat, že se mé schopnosti ozvou sami a intuitivně, musím si je pořádně procvičit a.... ale asi ne tady. Nejdřív se musíme dostat domů.
Počkat, musíme? Protože panikařící barevná vlkodlačice otevřela dveře skladiště ven jen co vidím světlo skutečného Slunce, slyším šrum obyčejného města a cítím pachy každodenního života, k nějakému návratu do pevnosti v postapo světě, se mi dvakrát nechce.

Čekala bych, že se všichni okamžitě rozeběhneme směr život, místo toho ale pokračujeme v pochmurnosti naší reality. Zbytek holek rozseká hrozbu s tváří robota a pak místo, abychom řešili, jak nejlépe zapadnout v tomhle novém světě, v téhle nové šanci, se vymýšlí nápady jak...utéct. Jak se schovat. Jak zmizet zase zpátky.
Proč?
Nechápavě koukám na holky, kterým se podařilo zavřít dveře a které zvažují, co dál. Otřesy půdy. Zapálit to tu. Najít nějaké vhodnější místo, které půjde snáze chránit.
Utéct, utéct, pryč od světla a života, pryč od světa, kde to všechno třeba ještě má nějaký smysl!

Jasný, nejsme teď ve stavu, kdy bychom mezi místní jednoduše zapadli, ale s tím se dá pracovat, ne? Uniforma se dá docela rychle spravit, tváře vyčistit, stačí proklouznout dveřmi ven a pak říci, že jsme prostě jen cosplayeři! Nebo něco podobného!
A co změněné holky? Ne všechny vypadají, že se hodlají zase proměnit zpátky do člověčí formy, věřím ale, že motivace čerstvého pečiva a konverzace s živými, normálními lidmi by mohla být dobrou motivací!

V tomhle šoku nejsem schopna rychle zformulovat slova, zcela automaticky tedy běžím s ostatními děvčaty a pokud někdo zavrávorá, nabídnu pomocné rámě. Diyar nám určuje možnou cestu, přestože sotva před chvílí málem vykrvácela a jiná tmavovláska nechává ničit předchozí prostory, naštěstí stále nic nehoří. "Kdo může, ať hledá, kdo ne, vrátíme se pro něj, až něco najdeme...a až budeme venku, tak tam se přeci už nemusíme tolik skrývat ne? Když se dáme předtím ještě trochu dohromady." Konečně jsem trochu schopna formulovat všechny ty myšlenky, které se mi honí hlavou. "Když se všichni proměníme v lidi, venku už to bude v pohodě. Vždyť...to vypadá jako normální svět, ne? Není tam čeho se bát." Dobře, uznávám, že útěk byl na místě, asi bychom zdejším dělníkům těžko vysvětlovali, co tu děláme, na volném prostranství to už ale bude v pohodě. Musí.

"Hlásím se k průzkumu." Sama se cítím ještě docela dobře a i když bych tu teď, s léčivým dotekem, mohla dávat lidi dohromady, furt jsem i docela dobrý běžec. A to není vše, co umím.
V místech, odkud utíkáme se proto snažím vytvořit trochu většího stínu. To aby nás nikdo náhodně nespatřil. Jen kdyby to fungovalo (2)...
"Takže hledáme okno, dveře, cokoliv?" Ptám se ještě tak pro jistotu, můj dotaz směřuje k Yeve, kterou tady považuji za našeho šéfa, už jsem ale napůl na cestě dál, dívám se po oknech, dveřích či značkách ukazující únikový východ.

Jen ještě než se vzdálím (pokud bude vzdálení se dovoleno a nepokračujeme všichni), mám v plánu se znovu pokusit ty, které zůstávají, zahalit do stínů, tentokrát úspěšně (7).
Pak už je v plánu jen běžet a hledat (1)

Rozhodování

Sklad, Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Elaina, Luna, Mei, Josefine

Za koupelnu a něco čistého na převlečení bych dala teď leccos, mám dojem, že pod nepropustnou kombinézou lepím prakticky celá. Ale na to nebyl čas.
Byla jsem vděčná, že neznám fyzickou bolest, kdoví, jak by mě zbrzdila a zmrzačila v rozhodování v téhle prekérní situaci, a psychická bolest... tam mám s potlačováním, dušením a pohřbíváním nechtěných pocitů značnou praxi.
Nikomu bych neprospěla, kdybych se tu poskládala jako hromádka ubrečených, přecitlivělých hormonů, i když zatraceně...
Opanovat se je těžké.

Duhová si přijde konečně pro pomoc, víc než zahojit povrchově, aby netekla dál krev, nesvedu, nechat rychle dorůst chybějící je mimo mé vodní i hojivé schopnosti.
"Jakmile se dostaneme domů, jsou Nadaní s darem pomoci ruku vrátit do původního stavu," kývnu na ni s unaveným stínem pousmání.

A přicházejí další problémy, hlasy brzy slyšíme už i my bez ostrého sluchu.

Elaina, Diyar i Josefine přicházejí s nápady. Kývnu, i mně připadá jako dobrá volba pokusit se zahladit stopy, že jsme zde byli.
Telepaticky mě pak oslovuje Aurora. Zdá se, že nová proměna jí činí maličko potíže...
"S tím si nedělej hlavu," pokusím se o pousmání, jakkoliv mi směska prosby s podtónem hladu není příliš příjemná.
"Každý má s proměnou zezačátku potíže, je to dost... cizí koncept. K úspěšnému návratu zavři oči, a soustřeď se plně na ten pocit, jaké to bylo, mít lidské tělo. Mít lidské ruce, vidět lidským pohledem ze své obyčejné lidské výšky... mělo by to fungovat."

Diyar se pokouší o oheň. "Ne..." namítnu, pozdě však. Znavená dívka však už příliš ohně nevytvoří. "Měla by ses šetřit, alespoň chvíli," připomenu jí vážně, s ustaraným pohledem.

Josefine urguje všechny o přesun.
"Pojď, nech to být," promluvím k Mei, která se zaujatě vrtá v pazbytcích robota. Z jedné strany podepřu Diyar, a zamíříme tam, kam zdála se jí vhodná ústupová cesta.
Balírna zdá se být dobrou volbou. Umožní Josefine zemětřesení, které nás odřízne od lidí zde pracujících - jenže to taky není konečná.
Prozkoumám ústupové cesty, dveře, okna.
"Potřebujeme jít dál. Zvládne někdo nenápadně rychlý průzkum nejbližšího okolí, nebo to riskneme a běžíme všechny, dokud něco nenajdeme?" rozhlédnu se po všech.

S nastálým silným chvěním se radši chytím stěny. "Dokud budou panovat otřesy, nemělo by být nikomu nápadné, že lidé běží směrem pryč..."

Výborně

Sklad, Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna, Mei

Většina se mění bleskově zpátky do lidské podoby a konečně se ozývají i zajímavé nápady.
"Ovládám zemi, menší zemětřesení by nemělo být problém. Ale nevím, jestli nám to i tak nespadne na hlavu - a jestli by nebylo lepší, kdyby to spadlo, sutiny můžou zamaskovat spoustu krve i zbytky toho androida, dá nám to čas," pohlédnu prvně na Monroe a pak na Vorokinu.
"Tak jako tak, měli bychom se vypařit," ušklíbnu se, "a ideálně mimo prostory tohohle skladiště, nebo co to je."

Tmavovlasá navrhuje požár... "To by bylo možná ještě lepší," zamyslím se. Oheň taky skryje leccos.
Ale dívka je ztrátou krve a dosavadními útoky zesláblá... zavrtím hlavou. Tak to nepůjde.
"Tudy, pomožte si navzájem, a hlavně rychle," vybídnu naléhavě všechny, a vydám se jako první směrem, kterým ukázala tmavovlasá.

Prostor přilehlý velké hale působí jako nějaká balírna, papíry, bublinková fólie, stoly... počkám, než se všichni přesunou z velké haly, než si kleknu a položím ruce na podlahu.
Soustředit se trvá až moc dlouho... zatraceně (2+3), nutná koncentrace mi prokluzuje s přibližujícími se hlasy jako voda nabíraná roztaženými prsty (1+3).
"Farshiltn es, treyslen!" vyštěknu frustrovaně, a země teprve teď jako by poslechla (10+3). Mohutné otřesy rozechvějí celou halu, regály se kácí, smích a rozhovor v dáli taví se v křik... na moment veškerou svoji energii upírám do síly otřesů, neschopna věnovat pozornost ničemu jinému.

Nedobrovolní obyvatelé pouště

V temných hlubinách podzemí

Tvora jsem svým konáním zjevně pobavil. Moje sugesce je tedy zjevně k ničemu, čehož nemám ani trochu radost. Právě naopak. Doufal jsem, že jí použiju, když by šlo do tuhého, ale buď je proti ní imunní, nebo na tuto schopnost jednoduše nemám ani trochu vlohy.

Stín nám osvětlí svůj záměr. Ač je to sebepodivnější, tak tomu vlastně rozumím. Hold něco podobného jsem provozoval a než jsme se vydali na tuto výpravu, tak jsem měl učinit větší oběť. Mnohem, mnohem větší. Jelikož pak by jsme se třeba alespoň nedostali do takové šlamastiky a místo toho jen bojovali s tím obrovským dimenzionálním monstrem.

Mattis to také chápe a zdá se, že to trochu zaměstnalo jeho pozornost, která se snad na chvíli odkloní od toho, že mi přečetl v myšlenkách k čemu se hodlám uchýlit, když nenajdeme jiné řešení, jak je všechny zachránit. Snažím se vymyslet cokoliv, ale zatím mě vůbec nic nenapadá. Naopak mám ještě méně nápadů, když sugesce nefunguje.

Nové staré tváře. Se zděšením pozoruji jak stíny zachytávají další členy Triskelionu, kteří jsem doufal budou tomuto osudu ušetřeni. Aby tomu nebylo málo, tak někteří nevypadají příliš živě. Všechny ta temnota okolo a nehybná těla ve mě vyvolávají vzpomínku na podzemí a to mě jen ještě více utvrzuje v tom co hodlám udělat.

Trochu mě pobaví Callumova snaha. Bohužel mu nebylo vysvětleno o co tu doopravdy jde, takže bláhově uvažuje o tom, nad čím jsem uvažoval i já sám.
"Callume. On nechce tělo. Je mu jedno, kdo to bude a v jakém je stavu. Klidně může umírat. Samota mu nevadí. To už mu můžeš rovnou nabídnout soutěž v hádankách, nebo vtipech pro jeho pobavení. Jde tu jen o jedno a sice princip obětování. Nechce bytost, chce proces. Chce jen to obětování. Lepší by už bylo nabídnout mu, že ti co zde propustí mu budou pravidelně obětovávat." Zavrtím nad tím hlavou.
Když zmíním umírající, tak se poohlédnu po bezvládných tělech. Pomocí svého daru oživovat mrtvé cítím, která těla bych mohl oživit a tím i kdo vše je mrtev.
Je mi do pláče. Chci plakat nad ztrátami životů. Nad tím malým sluníčkem, které jsem zklamal tím, že jsem se nemohl na narozeniny rozhodnout co by pro mě mohla nakrátko vytvořit.

Pak se však zaměřím na Santiga. Nevypadá nejlépe a mě to nutí přemýšlet. Částečně se stavím sám sobě. Obětovat sebe by mi nedělalo problém, ale někoho jiného?
To nemohu. Já ne.
"Přežije Santiágo další přesun?" Zeptám se raději místo toho, než aby jsem uvažoval nad tím, že bych měl udělat to, co jsem měl původně v plánu. Sám se to snažím oddálit jak jen to jde. Nová myšlenka mě znechucuje, ale řekl jsem si, že musím promyslet jakoukoliv možnost.
Ksakru. Dokonce mi byla příjemnější myšlenka, že by jsme tomu stvoření pravidelně obětovávali zvěř a naše nepřátele. Ten hajzl to navíc všechno určitě slyší. Proč to nemůže být jako v Egyptě. Hádanky a konec. Místo toho obětování. Klidně bych jej vyměnil za Jitřenku, když by jsem tím všechny zachránil.

Jak z toho ven

skladiště

Alexandra, Diyar, Mara, Luna, Yevgeniya, Josefine, Elaina, Mei

Společným úsilím konečně skoncujeme se zbytkem toho šrotu. Bylo už na čase. I tak mám pocit že jsme tím strávili zbytečně moc času. Víc než bylo třeba.
Vyvstanou další potíže, blížící se lidé. Začíná se řešit co s tím. Zemětřesení, iluze nebo zapalování. Taky k tomu přidám svůj návrh - vycením ostré zuby a párkrát cvaknu čelistí. A kdyby snad některé nebylo jasné kam svým posunkem mířím, koncem dlouhého ocasu si přejedu přes krk. Zakousnout, podříznout, zabít. Prostě se jich zbavit. Ani bych nemrkla… protože žádní svědci, žádný problém. Určitě bych to neviděla jako první a jedinou možnost.
Dost možná ale tu nejefektivnější.

Zatímco medvědice s duhovou střídaly podoby jako nic já se nedokážu změnit zpátky ať dělám co dělám nefunguje mi to ani trochu jako když si normálně měním tělo. Taky se občas musím trochu soustředit abych se zbavila brnění ale rozhodně to není takové.
Obrátím se proto na Yevu která dál pomalu ztrácí krev. Můj první pokus o telepatickou komunikaci neuspěje (4+1). Zlostně zavrčím nad svým neúspěchem. Záhy se o to pokouším znovu. Potřebuji její pomoc. Jen ne s léčením… Konečně cítím že podruhé už se mi s ní podařilo spojit (10+1). “Yevo. Můžeš pomoc? Ty se taky měníš v draka, jak se vrátím zpátky?” zeptám se přece jen poněkud naléhavě, vzhledem k okolnostem. Telepatii, natož telepatickou komunikací jsem netrénovala skoro vůbec a tak se Yevě mezi slovy mísí i moje vlezlé myšlenky na jídlo i krev.
Nebo krev i jídlo? Nevím co z toho dřív.

Mise

skladiště

Robot byl konečně zlikvidovaný. Znaveně jsem se opřela o Alex. Yevin lektvar byl sice zázračný, ale takový zápřah hned poté mě přeci jen vyčerpával.
Vlkodlačice mezitím potvrdila mé domněnky. Normální svět? Jak je to možné? Kde jsme se to ocitly? Spousta otázek, ale málokteré jsem byla schopná v angličtině formulovat.

A do toho další zvuky. Tentokrát nevinné. Zatím.
Sebrala jsem ze země pušku, pověsila si ji na záda a omluvně jsem kývla k neznámé medvědici, která nyní získala opět lidskou podobu: “Promiň ten oheň.”
S faktem, že bychom měli zmizet, souhlasím. Špatně se vysvětluje ten nepořádek, takže lepší tu nebýt. Jiná neznámá mluví o rituálech. Nebyla jsem si jistá, co měla na mysli. Ale žádost o malý prostor jsem pochopila.

Svraštila jsem obočí. Nikdy jsem nic podobného nezkoušela. Ale zvuky se odráží různě a tam, kde je více zdiva…
A tak jsem to zkusila. Soustředit se na odraz zvuků. Na různou kvalitu. (2+3) Přineslo to ale jen zmatek.
Zkusila jsem se otočit od zvuku, který s sebou přinášeli dělníci. Vnímat to jinak. Vnímat tu bariéru, do které hlasy, nesoucí se halou, mohly narážet. (5+3) Cítila jsem změnu, ale bylo to to správné?
“Ta místnost, možná tudy,” ukázala jsem vysoké ženě.

Padl i návrh na zdržení dělníků.
“Já moct malý oheň… Požár,” hledala jsem opět zdlouhavě ta správná slova. Mrkla jsem na Yevu, případně na medvědici s vysokou, zda s tím souhlasí.
A pokud ano, našla jsem vhodný cíl, stále opřená o Alex, a pokusila jsem se určené místo mezi spadlými regály zapálit. Ale nic. (1+2) Unaveně jsem si promnula kořen nosu.
Znovu jsem vztáhla ruku. (2+2) Zase nic. Místo toho se mi udělaly mžitky před očima a já se trochu zprudka zachytila o Alexinu srst, abych neupadla.
“Teď… Asi nic,” tiše jsem zašeptala a snažila se najít vnitřní rovnováhu.

Stále v loji..
Skladiště
Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Luna, Mei, Josefine

Vrhla jsem na robota hlava nehlava.
Když změním se, drobet z medvěda prostě kopne do oběhu a potom padají rány hlava nehlava. Drápy, zuby.. všechno čím šlo zaútočit do robota, to jsem zužitkovala. Nikterak nepřipouštěla si to, že tu ještě padali i ohnivé útoky či kusy suti..
Až pak ku konci, když z robota již příliš nezbylo, pozvolna jsem se začala uklidňovat a vnímat trochu.. spáleného odéru, který se dostal k mému čumáku.. jiop, spálené chlupy.. ale necítila jsem žádnou bolest nebo nepohodlí, tedy neměla bych být zraněná. Ještě trochu jsem šťouchla čumákem do nehybných zbytků robota.. skoro jako bych chtěl snad aby se to hýbalo dál.. škoda..

Jenže na další zábavu nebylo příliš času.
Nejenom moje uši, ale stejně tak i uši ostatních pobrali to, že tu zřejmě nebudeme za chvíli sami.. kruciš.. tohle nevypadá dobře.. robot z kdoví odkud, bordel kam se člověk podíval.. jakoby se tu bojovalo či vraždilo.. a do toho ještě banda divných individuí.. tohle není dobré.. tohle není rozhodně něco co by kdo z obyčejných lidí měl vidět..
Změnila jsem se zpátky tak rychle jak jenom to bylo v mých silách.. čím méně podivných tvorů uvidí, tím lépe pro nás všechny.
Fine přichází s jistou ideou, která není špatná..
"Jestli... někdo ovládáte zemi.. mohli by se zkusit vyvolat menší zemětřesení, kterým.. bychom je vyplašili. Stačilo by roztřást jen tuhle budovu.. nebo nějakou formu iluze...?" spustila jsem svůj návrh, jakmile jsem byla schopná zase mluvit. Huf... tuhle situaci jsem nikdy nemusela řešit, protože na svoje schopnosti přišla jsem až potom co se ze světa stala jedna obří polízanice.
"Zkusila bych kytky, ale ty... v betonu bohužel nerostou..." dodala jsem k tomu ještě nakonec.

Obludné obří krevety

Někde v moři

Razvan, Isaac, Laima, Naira, Oren, Roman, Tenshi, Evelyn, Richard †

„Kdyby nešlo o život, celkově bych se k tomu koupání stavěla asi jinak..“ Odpovím Romanovi na poznámku o vířivce s lehkým úsměvem.
Jo, kdybych mohla okukovat nahé těla krasavců bez toho, abych se musela ovládat, bylo by to celé o něčem jiném…
I když vor se jakž takž daří dávat dohromady, bohužel na radost z úspěchu nezbývá čas. Jak se dalo předpokládat, v moři nejsme sami a jelikož první, na koho se predátor zaměřuje je naše momentálně největší proměna, nevypadá to ani trochu dobře.

Ačkoliv oceňuji Romanovo snahu udržet mě na hladině, na vysvětlování není čas, pokud chceme Evelyn pomoct a proto se za ní ponořuji okamžitě, dokud je ještě šance, že predátora doženu.
Naštěstí mi netrvá příliš dlouho se pod vodou zorientovat a predátor je dost velký na to, abych ho přehlédla. Aktivně pomáhám Evelyn povolit sevření křídla v klepetu, sama si ale nedávám dostatečný pozor. Ostrá hrana krunýře projíždí kůží, masem i kostmi jako máslem a než stihnu zareagovat, několik prstů si plave svým směrem… Překvapením a náhlou bolestí upustím několik bublinek vzduchu z úst.
Doprdele… musím na hladinu, jinak se utopím…
Při cestě zpět ještě zaregistruji nehezký křik potom, co je obluda zasažena Isaacovo nožem.
To není dobrý…
Na hladině se objevuji téměř hned po Evelyn, zdravou rukou se naslepo chytám voru, zatím co se snažím popadnout dech. Naštěstí líčení situace si už v lidské podobě vzala na starost dračice. Vynořuji z vody i svojí druhou ruku, abych zjistila škody.
„Bacha na klepeta… jsou ostřejší, než se zdá..“
Dodávám ještě k výpovědi Evelyn, když si pomalu začínám uvědomovat, že to, čeho se držím, není tak úplně dřevo voru.
To ne…
Pomalu sjedu pohledem po své ruce až mezi nohy Razvana, kde úplně bezmyšlenkovitě svírám jeho chloubu, jako záchranný kruh. Rychle se přechytnu okraje voru.
„Ehm.. promiň..“ podívám se na něj s provinilým výrazem, než se vyhoupnu vedle na vor.
Senzační nápad, že šel až do naha… to fakt jo…
Pokusím se raději soustředit na své zranění a pomocí ovládání krve zastavit proud ze své ruky, než tu na to umřu. (10)
Na otázky ohledně Richarda smutně pokrčím rameny.
Od té doby, co se potopila Evelyn jsem ho neviděla…
Rozhlédnu se ještě po vodní hladině kolem, jestli ho nezahlédnu, abych mu případně vyrazila na pomoc.