Příspěvků: 2544

Hraje se Denně Vypravěč Naervon je offlineNaervon

Ukončená jeskyně!

Družina

družina zatím neexistuje

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Razvan Anhelescu - 09. února 2023 13:40

Striptýz s překvapením

Moře, Lea, Laima, Naira, Isaac, Oren, Roman, Tenshi, Evelyn, Richard

"No co co. Ať už budeme čelit čemukoliv, budu tomu čelit, jak mě pámbu stvořil, v celé své kráse," mrknu na Leu zvesela.
"Nezapomeň zavřít tlamku, kočko," zaculím se ďábelsky, když si zrzka kvůli okukování mých dechberoucích partií málem lokne.

"Díky, díky!" se zářivým úsměvem přijímám bundu Lei i oblečení Romana, který se za svoji postavu taky nestydí. Rozhodně nemá za co! Přejedu ho pohledem a naznačím kuchařský polibek, než všechny svršky proměním do dalších prken. Trojice širokých už je poměrně použitelná jako vor, jen...

"Lamko, drahá moje, spusť své krásné vlasy... tedy, podej mi pár svých vlasů, chce to svázat dohromady," natáhnu ruku k plavovlásce. Zvesela se přitom zasměju Romanově poznámce.
"No jo, armáda holých zadků bude mít aspoň výhodu překvapení."

Než Laima obětuje pár vlásků, ideálně zpevněných jejími schopnostmi, zapřemýšlím nad Romanovou otázkou.
"No, pokud vím, tak zjistili leda, že je to jako nějaká živelná pohroma, že to nepřemýšlí. Kdo ví, kde, z čeho a proč to vzniklo."
Sotva dořeknu, dračice se pode mnou propadne... a já se tak tak zorientuju (7), abych zůstal na hladině, dost neelegantně plácám kolem sebe... ještě chňapnu rychle po Naiře (7) a přitáhnu ji k sobě, než ji proud za velkým tělem Evelyn stáhne dolů.

"Doprdele, co to kurva...?"

Igor Toreli - 09. února 2023 13:26

Nápady

Dům v mlze, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Lyla, Santiago, Chloé †, Rúna †

"Možná. Z toho, co jsme viděli, se ty blesky způsobující trhliny pohybovaly a chovaly jinak jako běžné blesky. Možná, kdybychom vybudovali něco jako klasický kovový hromosvod na místě, kde jsme dopadli my a teď i ti dva další... možná bychom mohli prasklinu přivolat rovnou k nám," navrhnu k němu. Je to naprosto teoretické a postavené na domněnkách, ale nic lepšího mne nenapadá.
Tedy...
"Škoda, že to děvčátko zemřelo... mělo schopnost manipulovat s realitou, ne? Pokud by fungovala i v tomhle světě, stačilo by pro ni si nejspíš jen přát 'dveře domů' nebo 'dveře k bráškovi'," pousměju se sklesle.

Nové děvče se mění v kotě a okamžitě se radši tváří, že svět kolem neexistuje, což... chápu. Druhý nově příchozí vypadá trochu použitelněji.
Pouštní princ a stínovládce se pouštějí do průzkumů, každý po svém. Zamyšleně se nevesele pousměji, když si povšimnu, kterak druhá stínová kreace značně připomíná podobu ryšavé tichošlápky.

"Je tu ještě někdo, kdo má schopnost manipulovat s vlastnosti předmětů? Možná bychom měli přichystat podobné roubíky pro všechny, pokud zkusíme možnost s hromosvodem, měli bychom mít všichni chráněné dýchací cesty," rozhlédnu se kolem, popotáhnu. Některým teče krev z nosu, sám mám pocit, že k tomu nemám daleko, jako by se jen dostat pryč z mlhy nestačilo.
Když k tomu kývne bílá dáma, porozhlédnu se po nějakých tkaninách, nejlépe prostěradla...? (1)
Ne.
Ale uvědomím si, že i závěsy by se daly zužitkovat (7), vytáhnu z kapsy otevírací nůž a začnu cupovat tmavě zelený samet na trojcípé 'šátky', kterými by se dal chránit obličej.

Eddie Harlow - 09. února 2023 13:07

Hmyz a feromony

Gigantický prales, James, Dragostan, Valeria, Mia, Mikkel, Oscar

Když věci jdou až moc hladce, je třeba si říct, jestli to nezavání... Oscarovou iluzí opředená Miina laň nalákala stonožku pryč, štíty holek a větve Jamieho zabránily obřímu komárovi udělat si z nás pitíčka.
"Jsem v pohodě, dík," zavrtím hlavou na Jamesovu nabídku s náznakem úsměvu a zvednu se na nohy, trocha klidu a zpátky vstřebaná energie disku udělaly svoje.

Kdo tu idylu může pokazit? Blbeček Mikkel, ublížený, že skoro nikdo jeho kecy nevzal jinak než jako... Mikkelovy kecy. Hmh.
Tohle mi bleskne hlavou ve zlomku vteřiny, než feromony plně zaúčinkují.

Oh... jaktože jsem si nikdy nevšimla, jak je nádherný? Jako anděl... i nehezký úšklebek mu tolik sluší... ztěžka polknu, chci ho...
Co?
Uděláme mu radost skokem do kusadel...?
"Tak jo," roztouženě vydechnu.

Mia se už táhne s Valerií, mně ovšem padne pohled na Dragostana.
"Tak tohle ne, milej zlatej... žádné výjimky," zamračím se a pokusím se s na kámen ztuhlým chrličem hnout. Zatnu všechnu svou sílu... a nic. Frustrovaně vykřiknu. Je to za mezí mojí fyzické síly... to by možná zvládla Mia, ale ta radši doručuje stonožce tintítko Val.
Jak to ale...?
Je tak úžasný... nesmím ho zklamat. Musím ho překvapit tím, jak důkladně vyplním jeho příkaz!

Po zkušenosti s diskem zkusím něco podobného - vytvořím Dragostanovi velká křídla z modré energie, s pevnými popruhy kolem kamenného těla (5+2). Nejsou dokonalá, ale drží...
"Milovaný řekl do kusadel, tak dělej!" zvolám, vznesu na energetických křídlech chrliče a mrsknu tu kamennou sochu na hlavu upalující stonožky (7+2).

Matisse Auguste - 09. února 2023 12:15

Naprosto nemožná volba

Poušť, Emil, Ludwig, Lakshmi, Loki, Lilian

Všichni míří do chodby... na moment zaváhám. Co když tam čeká něco horšího než písek a šepoty? Co když není cesta zpátky? Potřebuju se dostat domů, Chloé nemůže ztratit jediného příbuzného, kterého má, zvláště když Valeria a Lilian se tváří, jako by skoro nebyla...
Má jen mě.
Nedůvěřivě zahlížím do temnoty, ve které se ztratili ostatní... a nakonec přece jen opustím gryfí podobu, která by se dovnitř nejspíš nevešla, a přidám se k ostatním.

Postup není příjemný, klouže to... nakonec až moc. Bota mi sklouzne po zrncích písku, podrazí nohy Ludwigovi, a během momentu jedeme chodbou všichni.

Než bych se zvládl proměnit nebo něco vymyslet, cosi nás svírá... Dlouhé temné šlahouny, zarývají se pevně, drží nás uchycené ve vzduchu...
A do toho... oči... a hlas.
Otřesu se, pevně zavřu vlastní víčka a hryznu se do rtu, abych nevydal žádný zvuk.
Tohle je sen. Noční můra. Tohle nemůže existovat.

Šepoty myšlenek všech kolem téměř explodují. Zhrozeně pohlédnu na Emila. Není nikdo, kdo by ho miloval a koho by miloval on, tak se nabízí na smrt? Podobný pohled vrhnu na Lakshmi.
"To není pravda... oba jste nepostradatelnou částí Triskelionské rodiny... přece musí být způsob, jak zachránit všechny!" zavolám, s pokusem se osvobodit ze 'záchranných' pout.
Do toho se přidává bratr... a se zlobou i Loki.

"Nevíme ani, jestli ten tvor svoje slovo dodrží!!"

Loki Valdersson - 09. února 2023 12:13

Vztek

Poušť, Emil, Ludwig, Lakshmi, Matisse, Lilian

Vyrazil jsem jako střela. Vnímal jsem něčí hlas kterak za mnou volá, slova ani čí jsou jsem nebyl schopen rozluštit. Všechno se na mě valilo...
Dlouhý, prudký běh tam, kam mě běhy nesly, otupil o něco ostří, která jsem vnímal v mysli, vzpomínky, které mě topily, pocity, které mi krutě svíraly hruď i hrdlo.

Nezastavil jsem se - nohy se pode mnou podlomily samy, prudkým třesem a vysílením z odlivu adrenalinu. Na moment jsem položil vlčí hlavu na písek, tlamu pootevřenou, dýchal jsem ztěžka.
Kdyby mi to zvířecí podoba umožňovala, nejspíš bych brečel jako malý, pitomý kluk. Na jednu stranu jsem chápal, co se děje, logicky - na druhou mě to smetlo naprosto nepřipraveného jako lavina.

Šepoty zesílily... unaveně jsem zvedl hlavu. Lákaly do temného vstupu, a ačkoliv jsem si byl vědom toho, že je to nebezpečné... nedokázal jsem odolat. Na třesoucích nohách jsem přistoupil blíž... a vtiskl se do chodby, která mě svírala ze všech stran.
Zaváhal jsem. Příliš to připomínalo vězení, klec, ve které se ani chycený nemůže otočit. Ale...
Bylo to jak závislost, volající do temné hlubiny.
Plížil jsem se chodbou dál.
Až do momentu, kdy jsem nakročil do prázdna... a pokusem zacouvat jsem naopak nešikovně sklouzl úplně.

Provazy se kolem mě v naprosté, neprůhledné temnotě sevřely pevně, a já zpanikařil, nenáviděl jsem to, neschopnost se ani pohnout... jenže můj marný boj jen smyčky utahoval, až nakonec jsem nesvedl nic než sípat. Pokusil jsem se proměnit, ale soustředění k tomu nebylo, nedokázal jsem myslet na nic víc než pevné sevření kolem těla.
Chvíli trvalo, než jsem přes zvuk vlastního tepu až kdesi v uších a přerývaného dýchání zachytil šelest z chodby... ženské vyjeknutí a zvuky pádu.
Emilova bludička konečně dala situaci alespoň obrysy.

Rozevřel jsem víčka úděsem, když se všude kolem otevíraly desítky, stovky oranžově zářících očí, a hluboký hlas jako by zněl v mé vlastní hlavě...
Pokusil jsem se opět proměnit, KONEČNĚ (10). Stínová lanka se přizpůsobila okamžitě, sevření nepovolilo, tentokrát už mě alespoň nedusila.

Emil se hned hlásil coby obětní jelen, a Lakshmi nezůstala o tolik pozadu. A všeho špatného do třetice i Lilian. Blýskl jsem po něm zúženým pohledem.

"Pro mě za mě si vezmi klidně všechny tři. A pokud máme hlasovat pro jednoho, tak si vezměte Augusteho, ideálně do horoucích pekel," procedím mezi zuby, že to zní skoro jako zavrčení mé vlčí podoby.

Lilian Auguste - 09. února 2023 12:10

Obětní dobrovolníci

Poušť, Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki

Do díry, která je extrémně podezřelá, se 'hrdinně' hrne Lakshmi a také Emil, takže z naší malé skupinky zbyde půlka. Zatnu zuby, a vydám se za nimi, opatrně našlapuji.
Sklon chodby příjemný není, každou chvíli mi uklouzne po písku noha, nicméně se mi podaří postup pokaždé vyrovnat.
Temnota je mi příjemná... většinou. Tyhle stíny však přátelsky nepůsobí, jako by měly vlastní hlavu. Zaváhám, nakonec však na nic ostatní neupozorňuji, zbytečně bych je tím možná znepokojoval.
Plán je jasný, najít Lokiho, a pak najít cestu pryč.
A do té doby ignorovat pokoušivé, lákavé šepoty v hlavě...
Jak snadné by bylo ztratit příčetnost! Však na její hraně už balancuji poměrně dlouho...

Vyjeknutí kdesi za mnou a pak hromadná lavina těl sjíždějící zbytek chodby jako skluzavku mě nepřekvapuje. Vždycky to může být horší.
Volný pád mě ovšem překvapí, máchnu končetinami naprázdno v nenadále otevřeném prostoru, než však stačím zmobilizovat stíny či sáhnout po proměně, cosi mě svírá a drží.
Emilova bludička, držící se poblíž svého pána, chvějivým světýlkem ozařuje nejbližší okolí, svírají nás stínová lanka, táhnoucí se kamsi do temnot...
A pak oči.

A hlas prostupující a rezonující celým prostorem, stejně jako mým tělem... a obchod. Cesta pryč za jednoho z nás.
Jednoho z nás...
Vybaví se mi temné uličky kanálů pod Paříží. Tam... ta volba byla stejná, jen ne tak jasně formulovaná, ne nahlas vyřčená.
Dlouze si povzdechnu, zdá se, že tomu neuteču. A ani nevím, jestli chci... jestli se mi chce vracet do světa, který jsem si tolik zkomplikoval.
Čelit hloupé ignoraci Valerie je únavné. Pokusit se vyřešit vztah s Lokim... je téměř nemyslitelné, neexistuje nic, co bych mohl udělat, aby... abychom byli alespoň přátelé.
Pokusit se vyřešit vztah s Erdenem... mohl bych se mu vůbec podívat do očí? Sám se neumím rozhodnout, co vlastně chci.
A představa otcovství navrch je téměř děsivá, sám netuším, na co jsem myslel, když jsem vyšel Yevě vstříc.
Zůstat sám nebo dokonce zemřít... to je představa lákavá.

Otevírám rty...
... jen abych nevěřícně pohlédl na Emila a ještě nevěřícněji na Lakshmi, kteří se ach tak šlechetně nabízejí. Z útržků jejich myšlenkových pochodů je mi tak trochu na zvracení. Ach.

"Nebuďte hlupáci. Oba máte pro co žít. Zůstanu já," odpovím jim hlasem, který nepřipouští odpor.

Emil Ivanov - 09. února 2023 10:46

Výčitky svědomí

V neznámu číslo 1.
Rozlehlá poušť, jasná noc

Řekl jsem to.
Tak trochu mi spadne kámen ze srdce, že jsem to ze sebe dostal. Nebylo to ani trochu energické a plné sebevědomí, jak jsem doufal, že to bude působit, ale povedlo se mi to ze sebe dostat.
Mám pocit, jako by se mi šeptající hlasy vysmívali. Viděli můj pocit viny, který se mne probudil a který mě neustále hlodá.

Cože? Otočím hlavou k Lakshmi, jak mi to stínová vlákna dovolí.
"Neříkej hlouposti. Jsi skvělá. To, že tvoje zdejší já udělalo blbosti neznamená, že za to musíš nést zodpovědnost."
Vzhledem k situaci se snažím mluvit co nejklidněji. Opravdu by nám nepomohlo se hádat.
"Nehodlám se tady s tebou začít hádat." Povzdechnu si. Opět. Poslední dobou to dělám nějak často.
"Pokud máš potřebu zemřít a zavděčit se ostatním, tak udělej vše možné, aby ses postavili tomu tvorovi, který ničí svět. Já svoje schopnosti téměř neovládám. Navíc tohle není moje první setkání se stínovou bytostí. Posledně jsme přišli o několik členů, kvůli mojí zbrklosti..." Odmlčím se.
Snad jí dojde, že pro mě je tohle skoro ta samá situace. Vyprovokoval jsem toho tvora a on zaútočil, když nikdo z nás ještě nebyl připravený. I když se snažím být optimista, tak nemohu sám sobě popřít, že jsem je připravil o něco tak cenného jako je život.

Zahledím se do stínu a jeho očích. Se všema těma očima vypadá jako stínová verze jednoho z vyšších andělů. Přijde mi poetické, že by můj konec mělo na svědomí něco takového. Od milosti boží jsem se odvrátil už v mládí a vyznávám jeho syna doteď. Pak to co se stalo s předešlou stínovou bytostí.
Nikdo z nás neumí procházet prostorem. Matiss může upravovat prý schopnosti, nebo něco takového, ale vzhledem k nezkušenosti by dotyčný otevřel bránu do nějaké říše lávy, nebo věčné zimy.
"Stíne. Já se první nabídl. Vem si tedy prosím mne a pomoc jim do světa odkud sem přišli. Oslovím samotný stín, i když nejspíše vidí do hlavy, takže už dávno ví, že tohle je pro Lakshmi marná snaha.

Mia Ortner - 08. února 2023 22:39

Opojení

prales, u průrvy

Všechno začalo šlapat jako po drátkách. Mě těšila Dragova pochvala, Val se aktivně zapojila svým štítem, Oscar vylepšil mou stínovou laň.
Štíty odolaly komárovi, stonožka zareagovala. Cesta byla volná. Chytla jsem Val za ruku.
“Jdeme,” stihla jsem ještě říct, když jsem prudce vdechla do sebe nasládlou vůni.

Jak plíživá chapadla mi pomalu otravovala mozek. Snažila jsem se odolat, ale byla jsem první na ráně.
“Hajzle,” vydechla jsem ještě, ale už bylo pozdě. Můj výraz se vůči Mikkelovi změnil.

“Hned,” špitla jsem s jemným úsměvem a trhla Valeriinou rukou.
“Ty mi to rozhodně nezkazíš!” sykla jsem směrem k ní. Musím splnit jeho přání na 100 procent.
Vlekla jsem Valerii se svou nadlidskou silou (4+3) směrem ke stonožce.
Jenže ta blbka utíká za tou laní! Kruci!
Měla jsem jediný cíl a ten musel být splněn. A když Mohamed nemůže k hoře, musí hora k Mohademovi. Nebo tak nějak to bylo, že?
A tak jsem se pokusila stínovým lasem přitáhnout stonožku blíž. (5+2) Jedině tak se můžeme nejlépe seznámit.
Mikkel určitě ví, proč nás posílá na smrt. A vůbec, co je nejlepší, než zemřít pro něho?

Diyar Bahrami - 08. února 2023 22:38

Mise

skladiště

Kolem mě se toho dělo v jednu chvíli příliš. Snažila jsem se udržovat si přehled, ale příliš to nešlo. Cítila jsem nepříjemné stažení nad kotníkem. Vnímala jsem klidný, ale rozhodný tón Yevina hlasu. A pomalu jsem získávala dojem, že přestávám krvácet.
Protože umírám?
Ne, nestalo se to. Naopak přicházela úleva. I když to bolelo a já se opět zuby nehty držela, abych nekřičela, vnímala jsem to jako zlepšení.
Jakmile byla Yeva hotová, podala mi ještě jakousi lahvičku. Instrukce byly jednoduché a já poslechla okamžitě.
Lehce zvednutá na loktech jsem vnímala přítomnost Alex v její kočičí podobě. Jemně jsem ji pohladila. I jí se dostalo pozornosti od léčitelů, a tak jsem si spěšně prohlédla své zranění. Nic hezkého, spousta mých kamarádek z války takto skončila. Nemělo cenu plakat nad rozlitým mlékem. Horší bylo, že jsem nyní byla mrzák a přitom jsme byli v akci.

Konečně mi došlo, že nejsme samotné. Objevily se další dvě, přičemž ta druhá byla taky dost zraněná.
Léčit jsem však neuměla. Využila jsem pomoci Alex a zvedla se s námahou na nohy. Stále se mi točila hlava, ale přesto jsem se cítila až neskutečně zázračně dobře na to, že jsem měla chuť před chvíli zkolabovat.

Jenže ten hajzl tu byl stále. Vztekle jsem pro robotovi mrštila další ohnivé koule, ovšem s opatrností, abych nespálila někoho dalšího. (9+2, 10+2) Nebyla jsem schopná ničeho dalšího. Už tohle mě natolik vyvedlo z rovnováhy, že jsem se musela zachytit Alexiny srsti.
Když jsem se cítila oslabená, ještě více mi vibrovaly smysly. A chvíli jsem měla dojem, že snad slyším a cítím nemožné... Město? Vzduch? Smog? (7+3)
"Tu je... Ulice? Lidé?" zašeptala jsem směrem k Alex.

Lakshmi Edelstein - 08. února 2023 22:14

Pád do tmy

poušť, chrám

Po chvilce váhání jsme se všichni v doporovodu Emilovy bludičky vydali do nitra chrámu, či co to bylo.
No, spíš jsme se tam klouzali. Povrch je díky písku a šílenému sklonu hodně nevyzpytatelný a já mám co dělat, abych nejela po zadku, až kdo ví kam.
Jenže nakonec se nám to stejně nevyhne. Matti jako poslední uklouzl s takovou razancí, že jsem jen vyjekla a už jsme jeli.
V té rychlosti jsem nepomyslela na nic.
A pak pád.
Znovu jsem vykřikla. Prostě neumím padat potichu.

Ale záchrana přišla.
Lilian?
Kéž by. Tyhle stíny nebyly vůbec přátelské. Ne že by Lilian zrovna byl.
A pak všude oči. A ten hlas. Zkroutila jsem se ve svém stínovém vězení, jak jen to šlahouny dovolily, a svraštila obočí. Pomalu mi docházel význam slov oné bytosti. A taky jsem určila polohu Lokiho. Neklidně jsem se ošila. Nevypadal dobře, nemáme čas.
Rychlý pohled na Liliana. Tak teď by se hodil ten skvělý plán, že?

Jenže rychlejší byl Emil. Prudce jsem k němu otočila hlavu a vytřeštila oči.
Proč?!
Zamračila jsem se a zatočila se mi hlava. Nechtěla jsem se vzdávat nikoho.
Ale když nikdo jiný, tak… Jak to dál udělat? Pravda se ke mně rychle přibližovala.
“Emile, ne,” sykla jsem na něj. “Zůstanu já. Nejsem ani z vašeho světa a spíš tu dělám zmatek a překážím,” ješitné křivdy se přeci jen ozvaly. Anebo je to příležitost, jak odčinit to, co jsem zde i ve svém světě pokazila? Je to má druhá šance, smysl mého nového života?

“Já zůstanu,” dodala jsem ještě jednou a nahlas.
No, nebo jsem prostě jen blázen. Kdo ví.