Nové šoky, stará zjištění

Holtgast, nakonec garáže

S úsměvem k Diyar jsem vyznakoval, že není zač... a že nemusí používat SL, že normálně slyším, jen nedokážu mluvit. Stejně by mě zajímalo, jakto, že tenhle způsob komunikace ovládá ona.
Většinou se k tomu člověk nedostane, když nemá pádný důvod proč.

Zbytek večera, když už je všechno objednané pití rozneseno a Alexej nejspíš s očima navrch hlavy si taky může sednout ke sklence svého preferovaného nápoje, ehm, už je poklidný. Sám jdu spát poměrně brzo...

... a probouzím se pozdě.
O tři týdny pozdě.
A nechápu vůbec nic. Proč nemohu mluvit? Pokouším se k tomu přinutit. Sám sebe slyším, jako bych mluvil, můj rumunský přízvuk, moje slabé ráčkování, můj znělý hluboký hlas. Jenže ven nevypadne ani hlásečka.
A pak taky... tváře cizinců, kteří vypadají, že jim na mě záleží. Kdo jsou?
A kdo jsem teď já?

Když dostanu z ošetřovny propustku, zamířím do svého pokoje. Sdílím jej s Kazranem. Další cizinec. Na tom teď ale nezáleží...
Přehrabu všechny svoje osobní věci.
A konečně naleznu, co hledám, tlustou knížku s hustě popsanými listy, svázaný koženou šnůrkou s křížkem z černého lesklého materiálu, dárkem od Liliana.
A jen se modlím, aby moje zapomenuté já bylo tak pečlivé se záznamy, jako jsem býval i dřív...
A je tomu tak. Poslední záznam je z 20. listopadu, několik stránek dlouhý. Zlehka přejedu prsty papír s propiskou lehce protlačenými linkami, vydechnu si. Přelistuji zpět, na den, který si pamatuji naposledy...
Erden, Loki a Michail byli uneseni Bratrstvem, já, Daniel a Yuriko jsme je následovali z Nuuku do New Yorku...
Začtu se, postupně se propracovávám až k současnosti, a jakmile dorazím k poslednímu řádku posledního zápisu, vrátím se, a začnu znova. Držím se těch linek, k nerozeznání od mého vlastního písma, jako světla v nejtemnější noci.

Nejen deník mi ale přináší zjištění o 'sobě' i ostatních. Poslední týdny byly plné událostí, hlavně těch truchlivých. Když člověk pozorně naslouchá, leccos se k němu donese.
S pocitem, že jsem do svého života doplnil většinu dílků skládačky, se co nejdřív vracím ke svým povinnostem... stejně však něco chybí. Patrně ne ve vzpomínkách, spíš...
V čem snad, v 'srdci'? Přijdu si prázdně, jako rozlitá nádoba. A ačkoliv si nesmírně cením snahy těch, kteří mě a ostatní z ošetřovny pomáhají ochotně zapojovat zpět do normálního života, něco není a nemůže být, jak bylo.
Jako cár vytržený z plakátu a přilepený nazpět - ani při sebemenší snaze to nelze udělat bez známek poškození.

A proto dnes nejdu s ostatními slavit. Mám je rád, všechny. Každého, více či méně. Pro každého bych riskoval vlastní život. Ale nedokážu se bavit, či hrát bezstarostně hry, nebo tlachat u sklenky alkoholu.
A tak... zamířím do garáží. Isaac udělal obdivuhodně práce, co jsem zde nebyl, zdá se. Většina strojů je funkčních... Tak je načase, abych přiložil opět ruku k dílu i já.

Slavíme...?

Holtgast, nakonec venku

Rozhovor s Val byl krátký, nicméně... milý. Byl jsem za něj rád... zvláště když se mi zazdálo, že aspoň na krátkou chvíli to je ta stará Valeria, kterou jsem kdysi znal. Já... neuvědomil jsem si, jak moc se mi po ní stýskalo.
Jenže další dny to všechno pošlou ke dnu. Dobré pocity, naděje, všechno.
Věc alternativních světů se uzavírá... ale ne bez toho, aby s sebou stahovala do nicoty všechny v ní namočené.
Je mi z toho... nelehko.

Lakshmi... z cizího světa je mi pořád protivná, připomíná až moc tu naši. Ale nebyla zase tak moc otravná, dala se snad dokonce i tolerovat. Drag by mi chyběl. Chováním se ani jeden, ani druhý od sebe nelišili. Lea... hmh. Lea. Tu první jsem moc neznal. Víc mi vyhovovala ta druhá, nebála se boje ani ohně, bylo dobré ji mít po boku v průseru.
Matisse... ten kluk mi pořád velkou neznámou. Slyšel jsem, co je zač. A nevím, jestli ho mám přiřazovat blíž ke zmrdovi číslo jedna, nebo k Valči. Nejspíš ukáže čas.
Ten zbytek... mi může být ukradený.
Jak ze zesnulých, tak na ošetřovně ležících.
Kus z nich jsou (a byli) nováčci, neznám je, a jediný důvod, proč mi záleží na tom, aby nezařvali, je, že čím míň nás bude, tím větší šanci máme na brzký konec. V jednotě a množství je síla - každý je potřebný a užitečný, i ti, kteří jsou mi osobně u prdele.

Že nakonec mezi těmi, co zařvou, budou Mařena a Nax, nejspíš nečekal nikdo.

A pak... veselé vánoce, čuráci! Tady máte příležitost, jak utopit deprese v přeslazeném kýči, jen to tam hrňte!
... nah.
Na to se můžu vykašlat. Vánoce se u nás stejně nikdy neřešily, a na oslavu nemám náladu. S kým bych taky slavil?
Zmrd číslo jedna? Ahahaha.
Zmrd číslo dva, ještě jednou a s kozama? Ahahaha.
James, který svoje sračky řeší tím, jak je neřeší? Ou yea.
Valča, která se po smrti Mařky proměnila zase v chodícího robota, kterému je kromě malého kroužku obliby všechno u píče? No jasně.
A ten list by šel dál a dál a dál.
Všichni mě serete...
Nic nemůže být jednou pěkný a v pohodě.

Místo nuceného obligátního veseleníčka zamířím ven, mimo pevnost, a ve vlčí podobě se rozběhnu dostat ze sebe nahromaděné frustrace silou. Mířím na opačnou stranu než Kristoff, nic proti němu, ale fakt chci bejt sám.

VÁNOCE!!!

Holtgast, nakonec společenka

Zasklila jsem většinu věcí... co mě chňapla ta šupinatá, mám tmu až do dalšího rána. A to bylo docela naprd, mám-li bejt upřímná.
Za prvé jsem prošvihla poslední rozloučení s kupkou lidí.
Za druhé, spousta z nás ležela na ošetřovně. Celých dvacet lidiček v limbu, o kterém nikdo pořádně nevěděl, co s ním.
Bylo to blbý, no. Jako pravda, většinu z nich jsem moc neznala - tím moc myslím vlastně vůbec, byla tam kupka neznámých tváří, jako třeba volezlá holka jak z Walking Dead, bloncka namyšleně působící i v bezvědomí, tmavovláska, která mi trochu někoho připomínala, ale jsem si jistá, že jsem ji neviděla, holka s peckově duhovou hřívou, týpek s modrou kůží a stříbrnými vlasy, holka se žlutým hárem, dokonce i obří potkyš!
A pak pár dušiček, kterých mi bylo fakt líto, nečekané Kazovo dvojče, Lakshmi, Dragostan nebo Matisse, ani jednoho z nich jsem neznala zas tak dobře, ale vždycky působili jako moc milí lidi. A Naira, 'spolužačka' u Agnes. Heh, na to, že nám bylo stejně, ona vypadala daleko mladší a chovala se daleko starší.

Byla jsem děsně ráda, že s Marou, Aurorou, Agnes, Richardem a Miou nic není. A že se k nám Ellie dostala taky, v pořádku a pohodě! Možná jsem ji asi zpočátku trochu víc vyzpovídala... no... Beckett mi chybí.
Ale vím, že co dělá s Řádem není úplně košer, a fakt bych se nechtěla vrátit. Jsem ráda, že jsem tady, a že si můžu vybrat, s kým budu chtít něco mít a s kým ne, domluvený sňatky zní jako děsný oser!

No a pak tu bylo pár lidiček, kterým jsem docela přála, aby si na ošetřovně poleželi taky, ale každý den není posvícení... možná to budu muset nějak zařídit sama.
Ale Oren mi fakt leze na nervy tím, jak ukňouraně stresuje Ríšu, a Tenshi by se taky mohl odsmrdět do nejhlubších pekel, sympaťák to fakt není a nejspíš nebyl ani před hnitíčkem.
No a ještě mi trochu leze na nervy Heather, jak mě pořád 'mamkuje'... ale té nic zlého nepřeju, ono je to sice otravný, ale... zároveň i... trochu hezký, vzhledem k tomu, že moje vlastní máma na mě většinou kašlala.

Dny utíkaly, povinnosti, tréninky, jídla, spánky, nějak to svištělo rychlostí větru... a situace na ošetřovně se nakonec rozlouskla sama.
I když docela blbě.
Umřelo fakt dost lidí, chudáci... A někteří ani ne na lůžcích, fakt se to u nich nečekalo.
Ale zase přišly nové tváře. Julii jsem se vyhýbala, myslím, že tu má kupu daleko potřebnějších případů k řešení. A Dominik... hmh. Uvidíme, co se vyklube z toho.

Ale konečně... JE TU DŮVOD SLAVIT! VÁNOCE, VÁNOCE! Miluju Vánoce! Na setkání ve společence dorazím vyfiklá podobně jako Alex, moje šatičky jsou plyšově sametové, nabírané a skandalózně krátké, že v nich ohnout se nelibo, jinak všichni uvidí moje béžové kalhotky se zlatým nápisem 'HO HO HO' na pozadí... Vlasy mám chundelatými gumičkami svázané do dvou vysokých culíků a na nohách vysoké nadkolenky, které jsou prouhaté jak candy canes.
"Eeeeeeeéééé! Santí ségry!" poposkočím si s širokým úculem a málem svým entusiasmem a medvědím objetím sejmu Alex k zemi.

"Jedno pitíčko sem, sím!" zasměju se na Maru, která přiděluje svařáčky. "A hlavně nezapomeňte ochutnat i vaječňák, prý se fakt poved!"

Čokoláda

pevnost Holtgast, kuchyň

Sotva jsem vnímala přítomnost okolí, zatímco jsem lžičkou nabírala kousky čokolády a lehce je prsty obalovala v kakau, abych pak nedokonalé hrudky dávala na talíř. Tiše jsem si u toho pobrukovala do známých písní, které tu pustila Heather. Před očima jsem pro tu chvíli měla domov. Ne náhodou jsem si vybrala lanýže. Tatínkův oblíbený zákusek.
Takže když se vedle mě ozval hlas, doslova jsem nadskočila, než jsem se trochu rozpačitě usmála.

“Ještě jsem tu něco chtěla dodělat,” tiše jsem odpověděla a chtěla po mém úleku zpátky získat pocit klidu. S Willem to nakonec ale nebylo tak těžké. On na mě žádné extra vzpomínky neměl, já na něj vůbec žádné. Nebyl tu žádný tlak.
“Ale aby ses neušpinil,” trochu víc jsem se pousmála, ale to už jsem mu podstrkovala lžičku.
“Stačí jen nabrat trochu ganache, obalit v kakau,” odsypala jsem mu trochu do druhé misky, “a příliš se nesnažit o nějaké tvarování. No, a je hotovo.” Při své výkladu jsem rovnou zmíněný postup předvedla. Opravdu na tom nebylo nic náročného.

“Jak jste doma slavili Vánoce? Odkud vůbec jsi?” začala jsem rozhovor, protože mě to vlastně vcelku upřímně zajímalo. A především se nedopustím žádného omylu, že jsem zapomněla něco, co jsem neměla.
I když byli všichni velmi milí a snažili se mi shrnout, co mi chybí v paměti, bylo to příliš informací a já je sotva stíhala vstřebat. A nebylo mi příjemné váhat s každým slovem a činem.
Ale s Willem je to vlastně velmi… Jednoduché a klidné.

Bear at party
Společenka

Vydala jsem se na večerní merendu, protože.. protožeee..
protože prostě už bylo to dlouho kdy jsem se něčeho takové mohla účastnit. Řád i Bratrstvo.. nebyly zrovna z těch, co by něco takového pořádali.. alespoň tedy pro normální členy, ostatní členy. Kromě těch na vyšších pozicích, kdy kdo ví co se všechno dělo na zavřenými dveřmi.. a možná to raději nechci ani vědět. Ty dveře jsem za sebou zavřela a nemínila jsem se k tomu vracet.

Možná, byla jsem krapet nervóznější, když jsem vstoupila dovnitř společné místnosti, rozhlížejíc se kolem, komentujíc nad tím, co tu ostatní zmohli.. nejsem z těch co by byly v tomhle zdaní, neměla jsem moc uměleckého citu pro tyhle věci. Tedy pokud to neobnášelo třeba procesory nebo grafiky.. ale k tomu se zřejmě asi už nedostanu.. nu co hold.
Naštěstí, tahle malá nervóza krapet opadla, když jsem zaslechla jak mě někdo volal.
"Alex...!" odvětila jsem jí a lehkým úsměvem ve tváři, přicupitala pozvolna k ní. Neodpustila jsem si jedno, lehčejší obejmutí.
"Teda. co ty to máš na sobě? Vážně si na sebe natáhla šaty..? Tedy, netušila jsem, že někdy takový den přijde, aby to viděla na svoje vlastní oči." okomentovala jsem lehce to, co měla na sobě. Tedy, bylo pravdou, že jsem brýle nechala na pokoji, ale neměla jsem nijak zvláště velké dioptrie na to, aby nedokázala rozeznávat věci či osoby. Samozřejmě to bylo myšleno jenom jako takové malé, nevinné přátelské pošťuchování, protože holka byla spíše typem pro kalhoty než dívčí věci jako takové.. ale co si budeme povídat, taky jsem trochu taková. Proto jsem spíše zvolila pro dnešek overall co vypadal jako takové šatky.. takže win win po všech stranách.
Případného nabídnuté hrnku svařáku jsem neodmítla. Nevonělo to špatně a pár doušků na ochutnání určitě chci podniknout.

Tři jsou dav.. či..?
tréninkové prostory

Svátky, oslavy, párty..
Nikdy jsem moc nebyla na tyhle věci. Věci, kde je větší množství lidí najednou na jednom místě. Kde.. konzumuje se alkohol a pak bují nespoutaná zábava bez zábran.. nebrala jsem jim to, nikomu. Každý jsme potřebovali nějak vypnout, nějak se uvolnit a zbavit se toho všeho, co nás tížilo. Život tady nebyl lehkým a tak potřeba vypnout byla skutečně nutná.. a každý jsme to ventilovali jsou vlastní cestou, svým způsobem.
Ten můj bylo zatížit svoje tělo fyzicky, alespoň na nějakou chvíli.

Sotva jsem však začala, ani jsem ještě pořádně nestačilo nějak rozproudit krev ve vlastním těle, když někdo další rozhodl se přijít. Což nebylo samozřejmě nic zakázaného, byl to veřejný prostor, kam si mohl přijít a odejít kdokoliv.. jenom maličko nečekala jsem, že tu dnešního večera nebudu jenom já jediná.
"Ne, tvoje přítomnost mi nikdy nevadila." odvětím Danovi, který sem, jak se dozvídám následně poté, zřejmě dorazil ze stejného, nebo alespoň podobného důvodu, jako jsem tu byla já.. vyhnout se oslavnému shonu ve společenské místnosti.
"Souboj zní.. dobře." kývnula jsem mu.
"Chceš jej se schopnostmi, či jen pouze tělo na tělo, jen s užitím vlastních sil..?" zeptala jsem se jej poté. Nevadila mi ani jedna možnost, i když při té druhé bude zřejmě v trochu menší nevýhodě.. nebo zase naopak jej to může povzbudit k lepším výkonu, když bude vědět, že nemusí si zrovna dělat hlavu s tím, že by se jeho protivník zlomil při první ráně. Volba tedy byla na něm.

Dříve než se ale k něčemu dostaneme, objeví se někdo další, kdo by chtěl strávit večer zcela jinak než v alkoholovém opojení.
"Více protivníku představuje větší výzvu..." kývnula jsem jí.
"Chce se ti do schopností nebo jen čistě s užitím vlastních sil? Případně.. jak to vidíme..? Všichni proti všem, či okořenit věc, kdy vy dva půjdete proti mě..?" zeptala jsem se dále. Přece jenom, když už se tu ta možnost vybízela, proč nezkusit něco jiného.. převahovky můžou být docela zajímavé.

Dny protékající mezi prsty

Holtgast, nakonec společenka

Zdrblý večer v zahradách je nakonec u konce, naštěstí ani ten nejpitomější moment nemůže trvat nekonečně. Nepiju, ani se příliš nebavím, za společnost ostatních jsem ale docela rád a tak setrvávám, než se všichni rozejdeme.
Poté i se svou početnou menažerií zapadnu na pokoj, s přáním lepších dalších dnů.

No... to neklaplo. S hrůzou další den koukám na přeplněnou ošetřovnu, kam byli zamířeni pacienti z hlavního štábu i sankt a kde jsem se upsal k dobrovolné pomoci.
To... ne...
Dragostan? Marisol? Lakshmi? Lyla? Mikka? Lea? I další, co k nám sotva přišli, nebo se sotva začali otevírat a spřátelovat, všichni natažení na lůžkách, bledí, v bezvědomí či blouznění...
Včerejší šok z Richardovy smrti a zmrtvýchvstání rychle bledne, v porovnání.

Pomáhám s čímkoliv můžu, na ošetřovně, v kuchyni, s nováčky staršími i mladšími... i Valerii, která to všechno nese... těžko, i Heather, abych jí ulehčil s malinkou...
Jen Richardovi se vyhýbám.
Pořád... pořád ho mám rád.
Moc.
Právě proto. Jsem... hrozně rád, že neumřel. Ale nedokážu se na něj ani podívat, aniž by mi cosi neviditelného nesevřelo hrdlo, nevhrklo slzy do očí.
Bolí to.
A to, že se tímpádem i vytrhuji z určitého hloučku svých přátel, těch, co zbyli, bolí taky. Ale některé věci tak musí být.
Aspoň mám víc času na jiné lidi. Místo malování s Oscarem či trénování s Eddie nebo Marisol si můžu popovídat s Nikem, pomoct Val u koní, přitulit se k Jamiemu, potrénovat s Marou, poznat nové tváře.
Hrát si na to, že i když se naněkolikrát zbořil celý můj svět, je všechno v pořádku.
Ale není.

A moje schopnosti mi to ukazují dost jasně... První se ztrácí Hiraeth. Prostě jedno probuzené ráno je můj zvěřinec o něco menší... pak i kůzle, kocour... nakonec jako poslední oba kočpavouci, Luna i Chip.
Nedokázal jsem je udržet naživu. Nedokázal... jsem je mít rád dostatečně na to, aby zůstali v existenci.
Myslím.
Nejsem schopný je vyvolat z kreseb znova... jako by něco chybělo. Něco se nenávratně ztratilo.
Stejně... stejně mě jenom zdržovali, pozornost si zaslouží živí lidé a živá zvířata, ne pitomé kresby, polknu s krkem staženým a s pocitem, že se rozpadá úplně všechno zmuchlám malby.
Patří do koše, a tam taky letí.

Smrt přichází znova, nechtěna a nezvána. Svět si asi žádá rovnováhy, nebo je to nějaká karmická ťafka za naše hříchy...
A ti, kteří se probouzejí, z většiny postrádají vzpomínky. Vím, jaké to je, ztratit kus vzpomínek. Po Heigenově zásahu černou energií mi trvalo dlouho, než se mezery ve vzpomínkách opět zaplnily, a než se moje schopnosti daly dokupy tak, aby se na ně dalo spolehnout.
Stejně jako většina ostatních, dám si záležet na tom, abych si k těm, kteří mě znali, sednul a trpělivě jim shrnul, co jsme spolu prožili... a že je mám rád.
Zejména Dragostana a Lakshmi.

Že jsme se protrápili až k Vánocům je trošičku zázrak. My teda doma slavili Yule, ale proti křesťanské verzi jsem nikdy nic neměl, ne jako mamka, která si nikdy neopomněla ulevit cosi o 'katolických zlodějích'.
Dopolední povinnosti i odpolední trénink ulétne jako splašený holub, a kuchyně je plná dobrot a vůní... pomáhám do poslední chvíle, teprve když už je většina jídla připravená a poslední opozdilci dozdobují poslední ňamky, zamířím na pokoj se trochu zkulturnit.
Vlasy umýt a načechrat, přes sebe hodit červený sametový kardigan až po zem, pošitý u lemů perlami. Ještě bílé volné tepláky z mikroplyše k tomu, na hrudi změť řetízků a šňůrek s různými amulety...
Ha, vypadám jako přerostlá muchomůrka!
Muchomůrčák... Automaticky sáhnu po skicáku, a zkusím sám sebe nakreslit jako houbového mužíčka, v dost zjednodušeném stylu.
Zároveň s tím se dostaví pocit, jaký jsem už dlouho nezavnímal... mohl bych ho zkusit oživit? Zůstal by?
Mám to vůbec zkoušet?

Přihrnu se do společenky s návalem dlouho postrádaného optimismu a pozitivní energie, jako kdybych si zatížil všechny kapsy citríny.
"Beannachtaí na Nollag!" s širokým úsměvem popřeju všem ve společence, shlukujícím se zejména u baru. Na rameni mi sedí vyjukaná bytůstka, krátké nožky visí dolů, jednou kratinkou kulatou ručkou se drží mých kudrn, druhou si drží před pusou v gestu úžasu.

"Děsně vám to všem sekne, lidi!" usměju se s pohledem rozzářeným. Zejména Mei a Laima působí nesmírně elegantně, Kazran jak vystřižený ze svatební afterparty, Alex do těch svátků skočila po hlavě v roztomilém santovském úboru, i Maře to v černém sluší, vypadá svátečně! Agnieszka ve světle šedomodrém hedvábí vypadá jako zjevení, étericky. Ellie má hrozně fajn kytičkovaný komplet, Vali je sice v černém, ale s krásnými skládanými labutěmi a Emil má zase super svetr s vánočním vzorem... paráda!

"Tohle je nádhera! Nevadí, když se přidám?" zeptám se Laimy, která působí jako nějaká fantasy víla, když si tak vlasy pomáhá s výzdobou stejně jako rukama. K její překrásné zelené výzdobě přidávám vlastní dotek, zlatě vybarvené kuličky cesmín k už existujícím snítkám (5+3), sněhově bílé růže (8+3) a krvavě rudé poinsettie (10+3).

Když je hotovo, zamířím spokojeně ke stolku z občerstvením. Dávám košem alkoholu - místo toho si naleju plný hrnek horké čokolády ze džbánu očarovaného tak, aby ji udržoval doopravdy horkou, a naházím do hrnku vrchem hrstku marshmellownů.
"Nedáme pak nějaký vánoční film? Klidně i pohádku," zeptám se neadresně pak, ta představa mě docela nadchne.

Události příjemné i nepříjemné

Holtgast, nakonec společenka

Společnost v zahradě byla příjemná, moc. Když jsme se všichni rozešli, zavrtal jsem se do hordy přikrývek v posteli jako do pelechu. Líbilo se mi tady moc.
Jenže už další den měl ukázat, že to není zase tak růžové, jak se zdá...
Hrstka lidí skončila na ošetřovně v podivném spánku nespánku, mezi nimi i sympaťačka Luna. Byl jsem za nimi, navštívit je... bylo to divné. Nedokázal jsem si pomoct, z tíživé atmosféry i pocitu bezradné bezmoci, kterým byla ošetřovna přímo prosycená, mi tu a tam uteklo tiché, stísněné zakňučení...

Zároveň byly však další dny i dalšími příležitostmi, jak poznat ty, kteří na ošetřovně neskončili. Většina lidí mi tady byla sympatická - jako vždycky, já bych se přátelil se všemi, jako bych to nejspíš vynahrazoval i za sestru, která zavrtaná v ústraní a s hrnkem kafe vždycky po ruce nikdy neměla moc chuti se družit.
V tomhle jsem ji nikdy moc nechápal, i když jsem jí to nevyčítal. Je taková, no.
Tady je ale spousta zajímavých osůbek!
Nejsympatičtější mi byla společnost ze zahrady, zejména Emil, Laima a Oren, kromě nich určitě Mara, Lotti, Richard, Santiago, Samir, Abayomi, Alex a Elaina, všichni zatím vypadají, že nezkazí žádnou srandu! Něčím mi byli sympatičtí i psisko James a na pár dní daleko vstřícněji působící blondýnka Valeria, stejně tak i něčím bohorovně v pohodě William a laskavě působící Nikolai.
Jasně, bylo tu i pár lidí, které bych asi nemusel, ale proč se zaměřovat na negativní, hm?

Se všemi jmenovanými rád trávím čas, když mohu, a hlavně tréninky si parádně užívám. Takovéhle organizované cvičení mi jde k duhu, co se učení ovládání schopností týče, baví mě boje proti i společně, baví mě tvořit ve skupině i překonávat překážky.
Jsem rád, když se v chvílích společného učení trochu projeví i ségra, trochu vystrčí růžky ze své ulity...

Kde ovšem růžky vystrkovat nebude, je nejspíš vánoční oslava, ke které se schyluje. Její mínus, sám překonám nechuť k šamponu a vodě v uších a vydrhnu se, abych na to slavení byl jako ze škatulky. Lesklou srst vykartáčuji, a to už i na pokoj se line pro můj ostrý čenich překrásná vůně cukru, jehličí a skořice.
Labužnicky zhluboka voňavý vzduch natáhnu a zavřu oči. Jako bych byl zase malý kluk a Prudence nám dvěma s Reagan vystrojila maloučké Vánoce u sebe ve služném bytě.

Bezděky zavrtím ocasem a vykročím rázně ke společence.
"Příjemný večer přeju!" pozdravím všechny. "To je krása!" popotáhnu, když se rozhlédnu po místnosti, třpyt jako by se mi odrážel v očích. Široce, po vlčím, se usměju na Laimu, která dozdobuje. A Alex! Ta to pojala jako pravý office vánoční večírek!
"Sluší ti to," zaculím se na ni.
"I tobě!" uvědomím si až po momentě, co za vzorek má Emil na svetr, vyštěknu smíchy a pohled mi pobavením jen hraje.

Alkohol není nic pro mě, zamířím ke stolku s jídlem, sáhnu pro jeden z mini masových koláčků a zdlabu ho v podstatě na jedno kousnutí.
"Tys dělala ty?" zeptám se Valerie, která se stará o to, aby si retrívr James taky něco dal. "Nebo ať už je dělal kdokoliv, jsou boží!"

Fungovat v malfunkčním světě

Holtgast, nakonec knihovna

Naše adaptace v novém prostředí trvá jen pár hodin, než se něco pokazí. Luna a ostatní Gratomnisští končí na ošetřovně.
Pečuji o ně, jak nejlépe mohu - jinak to ani neumím. V pracovní době, samozřejmě. Ve chvíli, kdy mohu z ošetřovny odejít a disponovat s volným časem po své vůli, činím tak.
Pokud zrovna nepotřebuji navýšit stav vlastní užitné energie, nacházím se v knihovně. Rychle pročítám jednu knihu za druhou z regálů i archivu svitků a vzácných svazků, vstřebávám, třídím a ukládám informace. Stále je procentuálně možné, že se zde někde nachází informace, jak Luně a ostatním pomoci. A to je momentálně moje primární zaměření.

A přesto - jakkoliv zvládám informace absorbovat rychle, když nastanou větší změny, stále nejsem s knihovnou hotová.
Pepe zemřel. Luna truchlí, toho jsem si vědoma.
"Rattus Norvegicus se v přírodě dožívá nejvýše dvou let. I když Pepe zemřel pravděpodobně předčasně, stále s námi byl déle, než je jeho druhu vlastní," pokouším se Lunu podpořit, jak umím nejlépe, když se probere a dozvídá, co se stalo.
Emociální podpora ale není moje silná stránka, pokud se rozhodnu vydat za hranice naprogramovaných frází... "Mrzí mě to. Jsem si jistá, že odpočívá v pokoji a je na lepším místě."

Zbytek dní uplynul poměrně v klidu. Úkoly jsou úměrné a přiměřené našim schopnostem a povinnostem, svůj díl mám hotový efektivně a rychle. Pak se opět vracívám do knihovny - interakce s okolními většinou vázne, nejbližší kontakt skýtají odpolední tréninky.
Z těch vzácných příležitostí ke kontaktu jsem nenalezla nikoho, kdo by mě bral podobně samozřejmě jako Luna a Alexej. Nemohu si být jista, ale podle skenů a analýz tváří zdejších je pravděpodobné, že jim moje existence připadá zvláštní, možná je dokonce znervózňuje, či děsí.
Nejsem si jistá důvodem.

I proto však volné chvíle dneška trávím v knihovně. Registruji zvuky ostatních, knihovníka s podivným stvořením v mysli i mladé přívětivé Syřanky, jejich společnost však záměrně nevyhledávám, pokračuji v získávání dat.

Úsměv a mávat

Společenská místnost

Ušklíbnu se pobaveně na Raze.
"Pomsta? Tohle je naopak velmi poučné. Měl by sis z toho vzít příklad." Hodím po Razovi lišácký úsměv.
Tak mě teďka napadá, že jsem neudělal tu jednu z nejdůležitějších Vánočních věcí a sice jmelí.
Co se týče mého svetru, tak je myslím náhodou zcela geniální. Krásně odkazuje na fakt, že Santovi soby mají všichni jedno pohlaví. I když co jsem naposledy četl z nudy na internetu, když jsem se ožral na Vánočním večírku, tak jsou to všechno samice, ale kdo by chtěl kazit kouzelné létající soby ženskejma.
I když tahle ženská mi nevadí. Hlavně, když mi nabízí teplý nápoj a chválí svetr.
"Juu. Děkuji převelice. Tady jde vidět, že má někdo dobrý vkus." Převezmu si nápoj od Mary.

"Také si říkám, ale přeci jen si zanechám trochu té cudnosti, když jsou ty Vánoce. Takový malý dárek k Vánocům pro všechny." Mrknu na Eddieho, který je v mé osobně oblíbenější podobě.
Dnes hodlám nemravnosti omezit, ale, aby jsem si udělal přeci jen nějakou radost o ty svátky, tak jsem šel jinak naostro, což se snad nikdo nedoví a mě to tak umožní stále myslet na úsměvné a nemravné věci a ne na nic z těch depresivních věcí, které se mi jinak točí hlavou.
Ksakru. Už jsem na to zase pomyslel.
Já jsem vážně hňup!
No tak Emile, hezky v klídku. Úsměv, smích a chtíč. Však to dobře znáš. Veselí a prasárny. To je tvoje. Soustřeď se. Představuj si třeba přítomné nahé.
Úsměv. Úsměv. Nic se neděje. Malé škobrnutí. Jsou Vánoce. Tolik důvodů proč se radovat. Velká většina je zde v této místnosti. Zatím co ze zbylé části je popel.
Whaaa. Satane pomoc. Tohle dneska nedám. Ne střízlivý a bez obecného trapasu.
Možná bych se mohl někam vypařit, až si lidi vezmou dárky z pod stromečku, ale toho by si někdo mohl všimnou. Stejně jako, když nad tím budu uvažovat. Být tohle seriál, nebo nějaký fiktivní příběh, už bych si rval vlasy z hlavy.
Nevěřím, že na to myslím, ale možná dnes načnu tu flašku s halucinogeny co jsem dostal k narozeninám a schovával si jí pro speciální případy, jelikož drogy jsou přeci jen špatná věc, ale dárky jsou dárky a ty se nevyhazují.