Z nebe spadlí chytráci

Moře, Lea, Laima, Naira, Isaac, Oren, Roman, Tenshi, Evelyn, Richard

Šikmooký chytrák sotva připlave, už má kecy. Miláček.
"Vor z vlasu? A zámek ze zrnka písku a navrch hodinky s vodotryskem bys náhodou nechtěl?" ušklíbnu se. Zákony hmoty nemůžou ignorovat ani lidi, co dělají něco z něčeho jiného, víme?

S tím, že Ríšan už dávno mohl štupovat dohromady dračí křídlo, se ale trefil. Tolik jako Oren zase nenalokal, aby už se nemohl probrat, místo válení se po dračím křídle.

"Když ovšem svléknout, tak svléknout... přijímám dotace, co se oblečení týče, z vlastního celý vor neudělám," blýskne mi v pohledu pobaveně.
"Sorráč, Evie, potřebuju prostor," omluvím se zvesela dračici, když se vyhrabu na její hřbet. Kombinéza, tílko, kalhoty, spodky, ponožky, boty. Dohromady se z toho dá udělat široké prkno (8+2), a sotva je tvar, na druhý pokus změním i materiál (1+2, 7+2).

Pokud se někdo s oblečením nebo jinými věcmi přidá, tvar (7+2) a materiál (9+2) už mi jde měnit jednoduššeji. Že jsem zůstal naprosto nahý, mi vůbec nevadí.

Co jsem komu... že se ptám

Skladiště, Alexandra, Yevgeniya, Mara, Diyar, Aurora, Elaina, Luna, Mei

Přesun je... přesně takový, jaký bych od těch záblesků čekala. Bezhlesně se stáhnu bolestí do klubka, dlaně přitisknuté na trhlinu v kombinéze, a trhlinu i v tkáni pod ní, horká lepkavá tekutina mě rozhodně nenechává na pochybách, co je zač.
Zahryznu se do hřbetu ruky, nemůžu zaječet nahlas, netuším, kde jsem...
Kde jsme.
Vedle mě je Mei.
"Praštila ses při přesunu do hlavy, nebo co?" lapnu po dechu, když se mě vyptává na bolístky.
Zatracená, zkurvená práce... Opatrně se pohnu tak, abych se mohla rozhlédnout.

Díky bohu, minimálně Yeva je léčitelka, snad i některá z těch méně povědomých tváří.
"Pomoz mi k ostatním," suše poručím Mei. Pokud tak udělá, pokývnu hlavou v poděkování, pokud ne, nechť si nakašle, doplazím se tam sama (8).

"Ztrácím dost krve, potřebuju pomoct," oznámím stroze, věcně. Že se před ostatními válím na podlaze mi vadí momentálně daleko méně, než že by mě s léčením někdo přehlédl, kdybych se pokoušela hrát na hrdinku a ignorovat díru v boku.

Kdesi ve skladišti

Mara, Diyar, Aurora, Yevgenia, Elaina, Luna, Zhu Mei, Josephine

Bordel, zmatek, řvaní, mizející lidi, mrda nepřátel. A taky spousta těch, co to nedali. Už ani nevím, kdo kde je a jestli ještě furt je.
Mám divnej pocit, že sotva se rozkoukáte a chcete něco udělat, je to všechno jinak. Hlavně když vám jde o kejhák a můžete děkovat někomu jinému, že vám jej zachraňuje.
Vlastně jen díky tomu se můžu tak nějak začít vyhrabávat z bahna, koukat kolem sebe a uvažovat, co dál. Mohla bych si pohrát s některým z kovových robotů, už jen proto, že si začali.
Ale kterej to bude? Asi nějaký nejblíž, to bude nejjistější.

Ale kurva!
Dříve než se mi však podaří nějakého z nich obšťastnit pořádnou ťafkou, projede mnou ostrá bolest, rve mě na kusy, střed chlupatého těla mám v jednom ohni, mňaučím – nevím, jestli víc bolestí nebo zlostí, najednou je po všem. Všechno je fuč. Nejen bolest, ale i bojové pole, všechno je najednou tiché, studené a…smrdí to úplně jinak, jak mi to proniká čumáčkem, až s sebou zacuká.
Pád na zem a následné stavění se na nohy je totální katastrofa (2), melu sebou jako vítr v bedně, to musí být opravdu pohled pro bohy, když se tady mezi regály kroutí obří kočka, ještě celá zasraná pomalu od hlavy až k patě v blátě. Bejt někde na bojišti, namísto někde ze skladišti, možná bych nepřátele uchechtala k smrti.

Jenže tady to moc k smíchu není. Mezi regály nejsem sama – spolu se mnou tady přistálo i několik dalších holek a k mé hrůze to s několika z nich nevypadá dobře.
Sakra!
Nejhůř na tom vypadá chudák Diyar, její noha na tom není vůbec hezky. A to nemluvím o ruce od Luny, sakra, to je všude krve jak z vola, ještě i od Yevgenie. V životě už jsem viděla ledasco, dost věcí mě otupilo, ale ten mrazivý pocit kolem páteře mi zůstal.
Když začne křičet Mara, uvědomím si, že tady nejsme úplně samy. Jeden z robotů, teda už jen půlka, se sem dostal taky. A nevypadá o méně nebezpečněji než na bitevním poli. Dlouho se však s náma neohřeje – dvě ohnivé koule a Aurora trhající jej na kusy, to by musel bejt zázrak, aby po tom ještě fungoval. No…teda, půlka z něj ještě byla schopná.

Otočím hlavou za Lunou, teď ve vlkodlačí podobě, kterak bere čáru někam mezi regály, prsty neprsty. Když zavolá Yevgenia, abychom jí chytly, v hlavě mi to cvakne. Teda. Moje horká hlava zareaguje mnohem rychleji než rozum, já automaticky vystřelím, abych se hnala za uprchlicí. Při učení se o své nové schopnosti jsem někde četla, že se prej zvířata se po ztrátě packy dokáží přecvaknout na používání rychleji a lépe než lidi. Ale týhle obří černé kočce to zjevně nikdo neřekl. Stáhnu svaly, abych se pustila do pohybu, záběr na všechny čtyři (1) a buch, už se válím po zemi znova, prskajíc naštváním (jo, bolestí taky), ve zlomené pacce to jen škube, hotovej králíček Duracel.
Dvakrát měř a jednou řež, ne naopak, Alex. Poučíš se někdy? Jakobych slyšela říkat mamku.
Tak jo, zbrzdíme. Nemusíme bejt všude a snažit se zachránit vše za cenu ztrapnění. Když už mě přestane bavit válet se jak želva a noha se umoudří, pomalu vstanu a opatrně přeťapu k Diyar, které už holky ošetřily, kde co. Honit se nikam nebudu, ale možná jako berlička budu dobrá.
Velmi opatrně do ní šťouchnu čumákem a nastavím se tak, aby se o mě mohla pomoci zvednout a opřít, tentokrát si na stabilitu dávám kurva majzla, i když by to mohlo být lepší (7).

Přimhouřím očka a rozhlédnu se pořádnějc po ostatních – páni, počkat..to je, to je Elaina? Taky to chudák schytala, když koukám na její záda.
Trochu sebou trhnu, když si uvědomím, že se sem dostal i někdo další.
Doufám, že žádnej další bídák. Naštěstí jsou to další - holčina, která vypadá, že je mimo a Zhu Mei. Teda jak tak koukám, s takovou Bratrstvu za chvíli nikdo nezůstane.
Hlasitě zamňoukám a lehce popošlápnu.

v zemi mlh

New Orleans, USA → v domě zahaleném podivnou mlhou: Callum, Dan, Agnieszka, Abayoni, Igor, Lyla

Zázemí začínalo vypadat docela dobře. Tedy ve srovnání s tou bídou, která se odehrávala venku, i když té jsem věnoval mnohem méně pozornosti než pomáháním v zázemí. Doběhnout pro něco, přidržet támhleto. A samozřejmě být po ruce, kdyby bylo potřeba s léčením. To je přeci jen stejně důležité jako boj, průzkum, obrana na ulicích. Možná dokážu dát solidní nakládačku, ale když jsem viděl tu podivnost převalující se ulicemi New Orleans, rychle jsem vyhodnotil, že tam budu čnít jako bolavý palec.
Spolu se mnou se tady jako pracovití mravenečkové pohybuje ještě několik dalších lidí. Pár z nich jsem měl již tu čest pozvat v minulostí, jiné obličeje jsou zcela nové, ale to neznamená, že spolu nedokážeme spolupracovat. Všechna čest, parťáky nám dobré.

Jenže jako na potvoru je najednou téměř vše, co jsme tady vybudovali, v tahu. A dokonce i někteří, kteří ještě před pár vteřinami, stáli několik kroků ode mě, jsou fuč, jako by se vypařili do vzduchu.
Snažím se někam rychle stáhnout, dříve než se něco….

Pozdě. Ať už se stalo cokoliv, něco tahá mé tělo nahoru a dolů, jako by jej chtělo rozervat vejpůl, jako kus hadru. Nevím, jestli teď a tady chcípnu, ale to se žuchnutím dopadnu do vlhké půdy, kolem mě jen samá tráva. A zelená jako Glendalough po deštíku. Ale ty domy kolem už tak nevypadají. I do Orleans to má daleko.

Koutkem oka zahlédnu mladou dívku, která přistane kousek ode mě.
Rád bych jí něco řekl, ale prostředí k tomu příliš nakloněné není. Podivně nazelenalá mlha není úplně kamarád s dýcháním jako primárním, moje průdušky začnou navíc stávkovat, aby tomu nasadily korunu. Dýchací cvičení není nejlepší, zase kvůli všudypřítomné mlze.


Číši hlas odhaluje další nepříjemný fakt o mlze a za pár okamžiků hlas dostane i podobu. Po rychlém zhodnocení situace si nechám pomoci do bezpečí. S poděkováním počkám až do "bezpečí". Dívka se po příchodu změní na kočku, s čumáčkem zabořeným do tlapek, je však čemu se divit.
"Díky, kámo,"" kývnu na mladíka, který se ujme, hlas ještě trochu zastřený. Čerstvý vzduch, jinak neotravovaný mlhou zvenčí, rozhodně pomůže.

Rozhlédnu se kolem sebe, kdo další taky skončil na tomhle bohem zapomenutém místě. Další tři leží bez pohnutí. Jednu z nich Runu jsem krátce zahlédl v zázemí. Jsou v pořádku?
Mladík, však dává odpověď a já skloním zrak.
"Slán leat," zamumlám spíše pro sebe.

Připadám si, že bych měl taky něco udělat, ale v tuhle chvíli bude možná lepší nechat jim ještě pár chvil. Jenže čekat v neznámu, je pomalé čekání na smrt. Moje průzkumnické zkušenosti jsou teď docela navíc, když nemůžu venku pořádně dýchat. Počkám, s čím se vrátí první.
Očima alespoň prozkoumávám ostatní, jestli nezaregistruji, zda někdo z nich nepotřebuje ošetřit.

Plaváčci

neznámé moře
Isaac, Lea, Razvan, Naira, Oren, Richard, Tenshi, Evelyn, Roman

Kašlal... dýchal... nebojoval... zůstal v klidu. Zatímco jsme se vznášeli ve vodě (nyní i s pomocí mých vlasů), nechala jsem ho, aby se jeho tělo z předešlého šoku a topení trochu vzpamatovalo. Na jeho poděkování jsem kývla, na další slova pouze tiše pousmála. Nejdřív se musíme dostat z tohohle místa zase do bezpečí. Na jeho další komentář jsem nemohla nejprve najít reakci.

Co prosím? Bondáž?

Proběhlo několik podivných sekund ticha, zatímco můj mozek se snažil najít rozumnou odpověď.

"No, snažila jsem se nám trochu pomoct v tom nadnášení..." soukala jsem ze sebe postupně. "Přece jenom, abychom doplavali zpátky ke skupině, potřebuju, abys znovu nabral dech. A čím míň energie vynaložíme k tomu, abychom se drželi nad vodou, tím líp pro nás." Chvíli jsem ho ještě pozorovala, než jsem se rozhodla zase vlasy dost výrazně zkrátit do trochu víc normální délky. "Takže jestli jsi už v pohodě, asi je čas se vrátit zpátky k ostatním." Opravdu jsem začala plavat až ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že mě může černovlásek následovat.

Do jednorožčí podoby jsem se zatím ještě nevracela, ačkoliv mi ta cesta teď trvala nejspíš o trochu déle. Ale ke skupince se nám zpátky připojila.

"Takže... vymyslel někdo něco?" zeptala jsem se, jakmile jsem se zase odhodlala vznášet se. "Já můžu vlasy, nebo využít ty šlahouny, co mám na ruce. Žádné jiné jsem v okolí nenašla..." Upřela jsem zrak k nebi, skoro jako bych doufala, že nás něco zachrání. Nebo že nás aspoň napadne něco zázračného.

Bledý anděl..

Lea, Oren, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Richard, Evelyn, Tenshi





Začal jsem klesat, voda byla studená, nikdy jsem neměl rád moře, jeho pach, horko...mořské příšerky, prostě jsem z hor a tak něják vím že je špatně když sem ve vodě, a nyní to vypadalo že se tu utopím jako kočka...trhal sem sebou, voda mi zase vnikla do nosu a pak sem ucítil že mě někdo chytá za zápěstí, rychle sem se chytl poslední možnosti..jak také jinak...z hlubiny jak mi to připadalo mne vytáhla dívka. bledá jako měsíc, ale v tu chvíli kdy na mě začala mluvit mi připadala jako anděl.

Ve chvíli kdy mě vytáhla sem přestal panikařit a snažil se vzpomenout si na výcvik. Vykašlal sem tu slanou sračku z plic a pomalu zklidnil dech, také jsem snažil moc nehýbat, abych nepotopil nás oba..

"Spasiba charašo...máš u mě pusu nebo panáka.."
pronesu trochu zadýchaně a usměji se trochu chabě...přeci jen před chvíli sem se málem utopil...cítil sem jak se kolem nás začinají stahovat její vlasy lehce polku...

Ty kráso tohle je zvláštní...
"Já ti nechci kazit radost, ale nemyslí že na bondage s tvými vlasy je trochu brzy? Měli by jsme se dostat nejdřív z té vody.."
bylo to pro mě typické, vtipkovat ie chvíli kdy kolem padají granáty...nebo jsme uprostřed moře...

Možná je to zvláštní ale bylo pro mě těžké projevit někomu vděk, navíc čím víc sem se díval kolem sebe...

"Musíme se dostat k sobě, vytvořit kruh, nesmíme se vyčerpat, voda je svíně, a další v ní žijí.."
je mi jasné že ještě mluvim tak potichu že mě stěží slyší ona...

Rukou si odhrnu mokré vlasy z tváře a tiše vydechnu...

"Letci do vzduchu,zbytek do kruhu, zatěžovat dobré plavce nemá smysl, vyčerpají se...průzkum ze vzduchu, přestat se hádat..to je šance..."
Pohlédnu ji do očí...

"Mě neznají, tebe poslechnou snáze, věř mi byl sem v armádě...čas je proti nám..."

Pohlédnu pak ještě směrem odkud slyším hlas, vlastně více hlasů.

Nechutné

Kdesi,
Jamie, Mia, Dragostan, snáď v blízkej dobe mŕtvy kus kreténa, Oscar, Eddie

Starosť o ostatných a nechuť k mega hmyzu je na mojej tvári asi vidieť viac, ako si myslím, pretože Jamie aj Mia sa ma snažia utešiť, upokojiť. Na chvíľu sa niekde z tej diery vo mne vynoria hrejivé, jednoznačne dobré pocity, cez ktoré mám chuť ich oboch chytiť a hovoriť im, že dobré to bude keď budú obaja v poriadku, pokým mi nebudú prisahať že sa im nič nestane. Viem ale logicky že to nie je treba, že vedia že si majú dávať pozor, a budú si - chceli žiť. Mia...Mia mi niekedy robila starosti, hlavne keď sa pár týždňov vyhýbala ľuďom, nikomu nehovorila čo ju trápi hoci bola jasne niečím rozrušená, ale... bojovala omnoho viac ako ja, myslím. Bola ilnejšia tam kde to záležalo. Prežije, určite.
Vďačne sa teda len opriem o Jamesa a slabo sa usmejem na Miu, naozaj sa trasľavo zhlboka nadýchnuc. Mala nakoniec pravdu. Znesieme sa späť dolu k ostatným. Počas kráčania sa sústredím na dýchanie a na to, aby som mala vždy mojich dvoch v zornom poli. Ak sa neupokojím, zostanem rozrušená, tak sa nebudem vedieť dobre sústrediť, a keď sa nebudem vedieť sústrediť tak moje schopnosti...

Fyzicky zaspätkujem keď obídeme ďalší obrovský kus zelene a naskytne sa nám pohľad na....ohavnú nechutnosť. Desiatky nôh, horšie ako čokoľvek čo by som si mohla vymyslieť. Len predstava že tie nohy sa rozhýbu a budú sa úplne neprirodzene a proti prírode hýbať všetky naraz bola dosť na to, aby som urobila skoro tri kroky kým sa zastavím. Iba podvedome vnímam, že som pravdepodobne vydal tlmený neprirodzený zvuk ako mačka, ktorá objaví pred sebou uhorku. Skoro ani nevnímam niečo, čo to chrobákové monštrum zožralo, pretože...pre boha, bola obrovská, skoro sa mi ani nezmestila do výhľadu, ako som mohla vidieť čokoľvek iné ako ju. Videla som už horor o obrovských mravcoch, ale toto, táto abnormalita ktorá bola už v malej verzii rýchla - a tie jej nohy spôsobovali nevoľnosť - takto veľká bola horšia ako...ako.... - radšej by som stála tvárou v tvárou Augustemu.
Deja vu pocit že som zamrzla rozbije, ne/prekvapivo, blb. Mrsknem po ňom pohľadom, i keď mu nestihnem nič povedať pretože, spomalená v šoku ako som bola, ma predbehne Mia i Jamie. Pridá sa k nej i Eddie, hoci to je skôr z toho že Mikkel je debil, ako že by chcela konkrétne zastávať mňa. Nikdy sme sa nijak zmysluplne nerozprávali, ako nakoniec ja so všetkými "novými".
Aj keď stále cítim divoko tepajúcu krv zo strachu, ktorý neviem potlačiť, ich spolupatričnosť trochu zmierni pocit chladu zo studeného potu, čo mi steká po chrbte. Nedarí sa mi ponoriť staré, detské nočné mory do toho siva, ako keby sa dnes diera vo mne rozhodla že bude stávkovať - a bzučiace, krv sajúce, ako inak obrovské prekvapenie za našimi chrbtami tomu nepomáha.
Zradca mi ale predsa len vnukne inšpiráciu. Ak by prvá návnada nezabrala...
Uvidíme, čo je rýchlejšie, automatické reagovanie na zvuk svojho mena alebo vypustenie tých jeho oblbovákov.
Strata Mikkela by mi nespôsobila snáď ani výčitky svedomia. Bol hrozba pre všetkých mojich blízkych, čo už pár krát dokázal - úprimne som stále nechápala, čo robil medzi nami a prečo už dávno nehnije.

Kým sa vytvára falošná korisť z tieňov, natiahnem sa rukou po akejkoľvek z početnej zelene, ktorá je okolo nás, snažiac sa nabrať čo najviac energie. Bzučanie za nami, monštrum pred nami a opäť plytké nádychy mi ale snahu celkom komplikujú (1+3) a vyjde mi to až na druhý krát. (6+3).
"Keby sa aj tak obráti na nás a nenápadnosť zlyhá, skúsim ju odhodiť alebo odtlačiť niečím veľkým."
Pár krát sa mi podarilo vyrobiť z energie obrovské veci, či kópie toho čo na nás útočilo. Keď sme zachraňovali Nika, bolo to účinné.
Nepodarí sa mi však mať úplne pevný hlas. Vôbec sa mi nepáči predstava že bežíme k tej kope nôh, aj keď cicak za nami nám inú šancu príliš nedáva. Tým viac som ale odhodlaná odsotiť v krajnom prípade to, čo sa k nám priblíži bližšie, čo najväčšou stenou energie, akú som schopná vytvoriť. (5+3) Ak však nás plán s preplížením okolo vyjde a dostaneme sa k trhline skôr ako húsenica, nechám si nahromadenú energiu, sústredenú na použitie, pre seba - zatiaľ.

Skladiště kdo ví kde

Bojovali jsem s nepřáteli kde přišli o život tři přátele jenž znala jen chvíli z Japonska a najednou rána a blesk. 


Jsem kdo ví v nějakém skladišti kdo ví nic než strašnou ránu si nepamatuji a teď ležím někde v nějakém skladu. Kolem mne je pár bytosti. Jen se snažím zjistit jestli je zde někdo koho jsem znala s Japonska. Pomalu se rohlížím kolem sebe   byli zde holky jenž znala ještě dobý kdy byla u Bratrsva počkat kousek od mne je Josefine tu přece znám patří do mého týmu teď v Japonsku ostatní jsem neznala. 

Který blb má tohle na svědomí? Byli to nepřátele s kterými jsme bojovali a nebo za to vše mohla ta rána. Nevím mám pocit, že tohle je zlý sen ale není. Pomalu si kleknu na čtyři a lezu směrem k Josefine je zmatená a v bolestech musí se hlavně uklidnit. Tiše na ní promluvím. ,,Klid určitě se od tud dostaneme. Nemám tušení kde jsme ale asi v nějakém skladišti. Můžeš mi říct zda tě něco bolí?" pak se ještě podívám kolem a nahlas zavolám. ,, Holky jste v pořádku? Elain,Yvgeniyo co vy tady děláte  nepamatuji si, že by jsme se poslední době viděli od dob kdy jsme byli u Bratrsva. Má někdo tušení jak jsme se zde dostali?" 

Když průser, tak pořádný!

Někde v moři Lea, Oren, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Richard, Roman, Evelyn

Když vidím, že Evelyn nepanikaří, tak ji samozřejmě nenaznačím, aby se proměnila, protože vyplavat zvládne sama i bez pomoci.
Po vyplavání na hladinu se zadívám na její křídlo a navzdory tomu, že si udržuji zpravidla klidný přístup, tak se mi na tváři na malý moment objeví poměrně zděšený výraz. Ale navzdory možnému dojmu to není proto, že bych měl starost o Evelyn...
Do prdele! Dělá si srandu? Ona je zraněná?! No skvělý! je jako přerostlá vábnička na žraloky!
Pomyslím si vyděšeně a mám chuť se sebrat a odplavat pryč...
Tohle je totálně v prdeli! Jestli Evelyn něco přitáhne, osobně ji těm potvorám hodím! Tohle už není jako tehdy v Amazonském pralese... Tam byly piraně ale nemusel jsem chodit do vody... Tady jsou... brrr... Žraloci! A po souši ani stopy!
Ani si to pořádně neuvědomím, ale navzdory svým myšlenkovým pochodům se lehce chytám jejího křídla a trošku si přidržuji, abych se udržel na hladině. Tím jsem spolu s ní doplaval i ke zbytku skupiny stále ponořený v myšlenkách na žraloky. Díky tomu může Evelyn cítit, jak se mírně třesu včetně rukou ale právě teď se to dá svést na to, že je mi prostě zima...
Téměř nevnímám rekapitulaci Razvana, až když se podívá na nás. "Hmmm C-Co? Proč tě to zajímá?" Řeknu pohotově ale teprve pak mi dojde, že se asi snaží něco vymyslet... Když se nad tím zamyslím, tak nemá smysl své schopnosti tajit. Minimálně 3 místní trosečníky poznávám a ti už o mě taky něco ví... "Jasně sory... Nic užitečného... Dezintegrace materiálu a přeměna do velkého psa... " Odpovím nakonec a promnu si kořen nosu.
Doprdele musím se uklidnit... Ale jak, když jsem v takových sračkách? Vědět tohle tak na tu misi ani nejdu! Radši bych čelil Viggovi kvůli tomu že bych ho poslal do prdele než tohle... Kurva... Fajn... Co se dá dělat? Ehmmm... Prasklinou zpátky asi nemůžem... To už snad kontrolovali oni a ani já jsem si nevšiml, že by tam něco takového bylo... Jinej způsob... Najít souš... Racky, ti se zdržují u souše! Ale žádnej racek okolo není... Skvělý.... Dno bude asi dost hluboko... Takhle uprostřed moře... Pak si ale vzpomenu, že tam byli i žraloci a na malý moment se rychle ponořím a rozhlížím se okolo, abych se ujistil, že zatím žádný nepřiplaval...
To poslední co chci je, aby mě najednou nějaká podvodní bestie zahryzla!
Pomyslím si přitom a zkoumám okolí pod hladinou vody ale taky se při té příležitosti dívám, zda uvidím na dno, případně jestli si všimnu nějaké trhliny, kterou jsem třeba přehlédl. (3) Po chvilce vynořím opět hlavu, přičemž tak na půl ucha poslouchám to jeho shrnutí možností a zamyslím se ztrápeně nad tou lajdáckou rekapitulací...
Proč nemůže nazývat schopnosti jejich jmény? Je to tak těžké? Víceméně to jde pochopit, co kdo umí... Ale Dělat věci z dalších věcí?! Co to kurva jako je?! Přetváření věcí na jiné věci... Transmutace... to by mohlo být ono... Počkat... Je úplně blbej?!
Zvednu opět pohled a podívám se na Razvana "Potřebujeme prozkoumat okolí... Zjistit, jestli je souš někde na dosah, případně najít další tu věc, která nás přenesla sem a doufat, že nás to dostane i zpátky... K tomu by mohly posloužit Orenovy kresby... Možná i tady dračice... Má zraněné křídlo ale máte tady léčitele ne? Pokud nic nenajdeme... Ty máš schopnost transmutace materiálu... Teda pokud jsem si to lajdácké pojmenování správně vyložil... Celou dobu jsi schopný z vlasů, nebo případně i oblečení vyrobit provizorní vor nebo třeba jen prkna, kterými bys ostatním pomohl a místo toho pořád plavete vlastními silami..." Řeknu podrážděně. Ale důvod mého podráždění není ani tak to, že tahle parta si ani neumí pomoct s tím co umí ale to, že jsem pořád ve vodě...
Jak tahle sebranka mohla přežít tak dlouho? Když jsem vyplaval, už tam byli... Oren už měl dávno prozkoumávat okolí, ten lajdák už mohl vyrábět vor... Kdo je do teď vedl za ručičku?
Zamyslím se a podívám se po přítomných. Laima vypadá momentálně dosti zaneprázdněná na to, aby poskytla své vlasy k něčemu... Potom si ale uvědomím, že nejsem úplně v pozici, abych si mohl dovolit je takhle peskovat a zhluboka se nadechnu a vydechnu... Ale k omluvě se nedonutím... Jen se snažím trošku uklidnit ale moc se mi to nedaří... Spíš vůbec...
Radím jim co dělat, to je už tak samo o sobě jako bych zradil bratrstvo... Podrážděnost si snad můžu dovolit Pomyslím si nakonec

Z deště pod okap..
Dům v mlze - Daniel, Agnieszka, Abayomi, Igor, William, Lyla

Bylo jasné, že jsme byly přeneseni na jiné místo než bylo Orleans.
Otázka ale byla, co to bylo vlastně za místo? Bylo to stále v našem světě, tak jak jsme jej znali, nebo jsme se ocitli v naprosto jiném, pro nás cizím světě, alternativním světě..?
Jediná dobrá myšlenka toho byla ta, že jsem tu nebyl sám. Bylo nás tu více jak zaslechl jsem další a další odpovědi, které se nesli v okolí. Ovšem vzduch kolem, nebyl tak úplně dýchatelným a dýchání samotné se stávalo jistým problémem..
Ovšem svitla tu jistá naděje toho, že můžeme být spaseni jistým zázemím pokud najdeme bezpečné místo. Ovšem jediná taková možnost skrývala se v budově, která byla nedaleko a která pro nás byla absolutně neznámá.
Nakonec ale nemáme na vybranou a musíme vzít onen risk, který sebou tohle místo neslo. Bylo příjemné cítit znovu čistý vzduch ve vlastních plicích.

Ovšem tohle všechno neobešlo se bez jistých obětí...
Byly tři.. dítě, které si nezasloužilo přijít o šanci žít svůj život tak brzy, stejně jako mladík, který mě ještě nedávno ´ohrožoval´ česnekovou bagetou, a dále potom drahá Renard.. když vidím její tělo, útroby sevře mi čísi studená ruka. Když dochází mi, že již více nebudeme společně sdílet žádnou další literaturu, že.. nedostanu možnost říci jí o tom, jak cítil jsem se v její přítomnosti.. stálo mě to úsilí, nepustit slzy, které se mi drali přes víčka ven.

Na větší smutnění však není příliš možnosti.. až budeme zase zpátky doma, potom jeden může náležitě smutnit nad padlými.
A i když to momentálně bolelo více, než jakékoliv jiné zranění, které jsem kdy obdržel, musel jsem zatlačit svoje slzy. Jakoby vycítil situaci, objevil se společník můj nejvěrnější, Stín. Jeho kožich vždycky skýtal jistou útěchu a když na okamžik zanořil jsem svůj obličej do jeho krku. Na okamžik, abych mohl upokojit svojí mysl, alespoň trochu.
Dále jsem se snažil soustředit na to, v jaké situaci vlastně jsme. Návrh propátrání okolí či budovy samotné není mimo.. ovšem než to někdo udělá osobně.. zavřel jsem oči a snažil se soustředit na to, jestli neucítím v budově nějaké osminohé, kteří by nám s tímhle mohli pomoci (1+2), ovšem nedostával jsem žádnou odpověď. Buďto se tu žádní nenacházeli, nebo byla moje mysl příliš rozrušena na to, aby je zaslechla.
"Mohu.." kývnul jsem nakonec Danovi a otočil se ku Stínovi.
"Porozhlédni se tady uvnitř. Buď tichý, jako stín.." pokynul jsem mu tedy a vyslal tak černého pantera na průzkum zbytku domu (4). Ovšem nenechal jsem jej jít samotného, neboť nepokryje sám takový prostor. Tedy vytvořil jsem ještě někoho, dalšího pomocníka ze stínů, který nesl jistou podobnost lišky.. a i toho zaopatřil jsem stejným úkolem jako Stína (4).