Pokus o záchranu

neznámé moře
Isaac, Lea, Razvan, Naira, Oren, Richard, Tenshi, Evelyn, Roman

Drak a člověk se vynořili na hladinu. Malinko jsem si oddechla, zatímco jsem plavala směrem k nim.

Jenže do vody spadli tři, připomenu si během chvilky, snad abych neubrala tempo. Jako kůň jsem se pohybovala ve vodě o trochu méně obratně, ale aspoň sílu v záběru jsem měla. Nádech, výdech, opakovala jsem si, zatímco jsem se snažila dostat k tomu třetímu, teď už asi tonoucímu. Jakmile se dostanu na místo, kam původně trojice dopadla, snažím se najít toho třetího. Tady. Bingo. Snažím se ho podebrat na svůj hřbet, ale místo toho mi klouže z mokré srsti dolů a potápí se. (4) Sakra, jako jednorožec se asi potopit pro něj nedokážu... Velice neochotně se měním zpět do své lidské podoby a vydávám se pod hladinu, abych mohla tmavovláska vzít za zápěstí a vytáhnout ho s sebou nahoru. (9) Okamžitě se pokládám naznak a jeho si pokládám na svůj trup, hlavně hlavu - aby se znovu nepotopil.

"Teď klid, hlavně se zase nadechni a rozdejchej," řeknu mu klidně s tichým doufáním, že mě poslechne. Snažím se pro podporu nás obou pro podpěru nás obou prodloužit svoje vlasy a trochu je kolem nás obmotat, skoro jako záchranou síť. "Nelekej se teď, umím ovládat svoje vlasy. Snad nám to pomůže udržet se líp na hladině." Napoprvé se jim příliš nechce (3+2), tak se je pokusím popostrčit podruhé. (8+2) Začnou se kolem nás prodlužovat skoro až bílé prameny vlasů a něžně mě i jeho popostrkávají směrem k hladině, jak moc to takové "magické" vlasy dokážou.

Úvodem

Mei

3. května 2018 Výboj zasáhl svět... celé měsíce až doteď řešíte vlastně stále to samé. Jednou je to útok znepřátelené skupiny, Bratrstvo, ze kterého jsi utekla k Triskelionu, Řád, nebo ta či jiná organizace, která má dojem, že by byli ti praví k vládě nad zmrzačeným světem. Jindy zase Zdivočelý starý, který likviduje, co může. Tu řešení nedostatku surovin. Tu čištění toho či ono cípku země od radiace. Průzkumy, pátrání, boj, práce v hlavním štábu/sanktech, kde komu velitel určil místo... tvoje bylo už několik dlouhých týdnů v Japonsku, na ostrově Kuroshima, pod velením Yuriko.
Seznámila ses tam s ostatními ze sankta, jak Yuriko, tak i zbytkem posádky Phillipem, Astrid, Lucasem, Eliotem, Olivií, Romanem, Williamem a Josefinou.

Není to nic moc, žít většinou v podzemí, s hrstkou lidí neustále kolem, v bezpečí před radiací, nemrtvými a jinými běžnými nepřáteli téhle doby. Je to ale lepší osud než milionů mrtvých. Zejména těch... méně pokojných.

Dopoledne 20. listopadu 2018, tedy dnes, nastal poplach větší než obvykle. New Orleans sužovalo cosi, co bylo prvně těžko k rozeznání.
Teprve snahy ostatních rozklíčovat náturu bytosti, která se pomalu valila městem a nechávala za sebou spáleniny a praskliny v samotné realitě, objevily, že spíš než vědomý nepřítel je to anomálie, podobná požáru či povodni... živená vydatně energií.
Útoky mnohých Nadaných kolem ji jen posílily... a výboje, blesky na moment praskající reality, část z vás přenesly jinam.
Část však zůstala ležet mrtvá... mimo jiné i někteří z tvých kolegů ze sankta, Phillip, Lucas, Olivia.

Na bojovém poli zbyla ještě kupka bojujících, snažili se poradit si s tvory, kteří sem přicházeli trhlinami, i když se anomálie sama vytratila. Tebe však náhle zasáhl jeden z výbojů.

Ohlušující praskavá rána, odporný pocit, jako by jednoho tahali hákem za klíční kost nahoru, a zároveň hákem kdesi pod žaludkem dolů, na moment šok, připomíjící elektrický... a pak, ticho. Klid. A... suchý, tichý, zaprášený chlad.

Ocitla ses ve skladišti, dlouhodlouhé řady polic s různými krabicemi a deskami... a ne sama.
Kousek od tebe se nachází hrstka bytostí.

Josefine je ti ze sankta v Japonsku známá. Vypadá zmateně a v bolestech, zdá se, že se právě přesunula s tebou.
Alexandra je ti známá, bývala s tebou u Bratrstva, přeběhla k Triskelionu poměrně nedávno. Teď se nachází ve své podobě velké kočky, popochází po třech.
Mara je ti neznámá, víš, že je s Triskelionem, ale neznáš ani její jméno. Pomáhá zraněným.
Diyar je ti neznámá, víš, že je s Triskelionem, ale neznáš ani její jméno. Je na podlaze, Yeva se právě pokouší zhojit značné zranění její nohy.
Aurora je ti neznámá, víš, že je s Triskelionem, ale neznáš ani její jméno. Momentálně se v podobě černé dračice pokouší dorazit kus kovové kostry, která se přesunula s nimi, a pomalým plazením se snaží dosáhnout na Diyar.
Yevgeniya je ti známá, bývala také u Bratrstva, ale na Aljašce, přeběhla k Triskelionu poměrně dávno. Teď je skloněná nad zraněním Diyar a pomáhá Léčivým dotekem.
Elaina je ti známá, bývala s tebou u Bratrstva, při rozbití Bratrstva se přidala k té mírumilovnější polovině, která je Řádem.
Luna je ti neznámá, nic o ní nevíš. Momentálně bez prstů a v duhově vlčí podobě panikaří mezi regály.

Hromadná koupel

Moře, Lea, Laima, Naira, Isaac, Oren, Richard, Tenshi, Evelyn

Poslední měsíce byli zvláštní jízda, směsice bojů, intrik a dojmů. Snažil sem se to moc neřešit přeci jen v každém městě kde jsem bylo bylo dříve či později dost práce s tím vůbec přežít. Bylo až s podivem že sem se z Evropy dostal až do Asie, nevěděl sem sám zda to bylo štěstí nebo vůle. Možná obojí, jeden nikdy neví co se stane, zvláště ve společnosti magické zoo organizace a pod utoky řádů a jiných věci. |Jedno bylo jisté, nebyl čas přemýšlet nad tím co se stalo...dny prostě plynuli, někdy pomalu, nudně a fádně...jindy rychle, v boji, protkané smrtí a ztrátami.


Když nás povolali až do New Orleans, byla to vítaná změna, přeci jen po měsících asijské kuchyně už sem měl dost hoisin omáček a nudlí a ve státech to mohl smrdět steaky a burgery...jenže jídlo bylo v jednu chvíli až to poslední co jsem mohl řešit. Na bojišti byl zmatek, dokonalý zmatek.
Krev, hluk, smrt...a mezi tím vším boj s něčím co se nedalo pořádně zasáhnout a vypouštělo celou řadů neřádů které bylo třeba eliminovat. A nebyli to žádné ořezávátka. o tom svědčilo i to kolik mrtvých už bylo. Na sentiment ale není místo. V jednu chvíli sem viděl dokonce vedle sebe bojovat členy řádu...

Co se tady kurva děje?

Začal sem pohledem hledat dalšho nepřítele i další spojence, ale něco se stalo, bolest která mne začala pohlcovat byla silná, a následný šok překvapující, ovšem to už jsem cítil slanou vodu...(5) A já osobně moře nemám vůbec rád, nevím čím to bylo, zda tou bolestí co přetrvává, nebo dozvukem toho co bylo podobné ráně elekřinou, místo toho abych si vzpomenul na výcvik kdy se se výsadky do vody dělali také, sem se nadechl ještě a snažil se bojjovat s vodou, tak základní chyba...začínám chápat že ta entita co vytváří trhliny je dost inteligentní a právě na dozvuk šoku spoléhá...

Nepříjemné počty

Dům v mlze

Igor, Agnieszka, Callum, Abayomi, William, Lyla, Santiago, Chloé †, Rúna †

Kývnu na Agniezsku, že jsem postřehl její odpověď a pak se již věnuji těm třem nehybným. Zatímco Santiago se drží, u dalších dvou velmi rychle poznávám, že je již pozdě. Život z nich vyprchal rychleji než jsme si toho vůbec všimli a místo dvou radostných, nevinných duší tu máme jen dvě prázdná těla. Chloé... To malé děvčátko, které se tak snažilo a které se tak moc chtělo zapojit je pryč. A Rúna taktéž, Rúna, kterou jsem zas tolik neznal, ale vypadala mile a přívětivě, Rúna která byla silnou posilou do týmu. Pryč. Obě pryč, nenávratně mrtvé.

Na moment zavírám oči, abych vstřebal náhlý smutek, který mě samotného překvapí. Už bych měl být zvyklý, ne? Není to poprvé a není to ani naposledy, tentokrát to jsou ale smrti, které mi přijdou zbytečné. Prostě jen špatný vzduch.
Nemohli jsme dělat více? Vždycky jde dělat více.
Jenže teď není čas se tím trápit. Mám tu ještě spoustu dalších, které musím v bezpečí přivézt domů. A to nepůjde, nebudeme-li vědět, kudy kam jít. Agnieszka to tu neudrží na dlouho a jak jsme poznali, toxiny ve vzduchu jsou nebezpečné.

Vstávám od nehybných těl, snažím se rovnou vnímat Igorova slova. Vše to zní nejistě, zaujme mě ale možnost "přivolání" jako kdyby praskliny byly blesky. "Napadá tě jak?" Pak se ptá ještě na něco dalšího, mou pozornost už ale získávají dvě nové mysli, které vnímám na pozadí. "Jedno je Lyla..." Odpovím v mžiku a než stihnu rozhodnout, kdo se za nimi vydá, aby jim pomohl, je Abayomi venku ze dveří. Je zbytečné, aby nás tam šlo více, i tak ale hned u dveří pozorně hlídám, zda nepotřebuje pomoc, abych mohl v případě potřeby okamžitě zasáhnout.

Brzy tu máme dva nové, pro jistotu kontroluji jejich stav (9+2), zda nepotřebují dotek léčení. Lyla se mění v kočku, snad ze strachu a já se jí vůbec nedivím. "Pšt, jsi mezi námi, bude to dobré."Bude?
To při ohledu na mrtvou Rúnu a Chloe nejsem schopen slíbit na sto procent.

Abayomi se dále věnuje průzkumu a na jeho cestu mu věnuji jako doprovod dvě světelné bludičky, které jemu i jeho konstruktu mohou přijít vhod - dávám si ale zálěžet, aby nesvítili příliš, byl bych nerad, aby ho oslňovaly a on pak kvůli tomu neviděl další prasklinu. (10). "Na co jsi se to ptal? Ohledně...konstruktů? Jak to myslíš?" Vzpomenu si na Igora a otáčím se zpět k němu. Nejsem si jist, zda jsem to postřehnul dobře a jak to chápat, budu rád za bližší vysvětlení.

Plus tu máme ještě jednu věc. Říkat ostatním, že Chloe a Rúna jsou...již mimo náš dosah? Mám či nemám?
Nebo spíš, musím?
Musím. Lepší teď než ve chvíli, kdy bude třeba se přesouvat. Bude-li potřeba náš přesun dělat rychle a hbitě, budeme zde muset těla nechat a v tu chvíli nebude čas na truchlení a slzy.
Musí se to dozvědět. Teď. "Je mi to líto. Chloé a Rúna jsou mrtvé. Nedá se nic dělat." Samotného mě to trýzní, na emoce ale není prostor. Emoce by nás teď mohly stát mnohé. "Callume, mohl bys poslat na průzkum své stínové přátele?" Pokračuji hned dál, jakoby se nic nedělo, jako bych jim právě neoznámil, že máme o dva členy méně. A o dva zase více. Ale...to taky nepotřebují slyšet.

Myslí se snažím vnímat Abyho, abych hned věděl, zda potřebuje pomoc či zda něco nenašel (3+2), v jednu chvíli se i snažím rozšířit svůj telepatický dosah ještě dál ve snaze vycítit nějakou nejbližší jinou mysl než jsme my a nejbližší okolí. Mám tím na mysli zvířata, jejichž přítomnost, strach či jiné silné instinkty bych snad vnímat mohl. (7+2) Cíl je zjistit, v jaké vzdálenosti od nás se nějaký takový tvor nachází, snad jako indikátor přítomnosti neškodného vzduchu.

Veselá chvilka s členovci a hmyzem

Obří prales kdesi

Eddie, Dragostan, Valeria, Mia, Mikkel, Oscar

Má snaha uvolnit Val ze svého sevření se setkává s odporem, právě naopak se ke mě Val tiskne ještě více a mě teprve teď dochází, jak strašně nepříjemná situace to pro ostatní musí být. Všichni jsme byli vytrženi z našeho známého světa a bez jediného varování hozeni do prostředí, kde i stéblo trávy je o hlavu větší než my.
Divím se, že nikdo nepanikaříme...moc.
Vím, že bych se měl starat i o ostatní, jakmile ale spatřím Val bledý, vyděšený obličej, nemohu nic jiného než celou svou pozornost obrátit směrem k ní. Ostatní to...zvládnou. Však Mia už letí vzhůru a hledá a ostatní v tom taky nejsou sami, mám v nich silnou důvěru, že udělají, co je třeba. Teď se musím věnovat Val. Protože co bych...bychom bez ní dělali?
"Neboj, bude to dobrý, dostaneme se odsud." zašeptám jí do vlasů, to už ale cosi tvoří a my se po chvíli vznášíme několik metrů ve vzduchu, následujíce Miu. "Okey, skvělá práce."

Z vrchu sleduji, jak zbytek týmu necháváme dole a nezbývá nic jiného než doufat, že to zvládnou. Však to skutečně musíme prozkoumat z vrchu, abychom zjistili, zda tu nějaká další prasklina není. V tom mají holky naprostou pravdu.

A brzy slavíme úspěch, prasklina je nedaleko a netrvá to dlouho než se k ní všichni přesuneme. V rychlosti spočítám naše počty, abych se ujistil, že nikdo nezůstal pozadu a i když někteří nevypadají dvakrát vesele, žijeme. Zatím. Nic totiž nemůže fungovat jednoduše. "Hele, Mikkele, tohle si odpusť, jo?" Vím, že bych jeho poznámky měl ignorovat, Val je ale ta poslední, kdo by teď měl poslouchat nějaký blbý kecy. Navíc zrovna od něj.
"To je skvělý nápad, super!" Chválím Miu a Oscara, kteří se snaží zabavit pozornost stonožky a zároveň nás chránit. "Buďte připraveni běžet ve chvíli, kdy bude pozornost jinde, pokusím se nás krýt." A tím myslím to, že mám v plánu jít poslední a v případě potřeby sbírat všechny, kteří by se mohli zdržet či zakopnout. (4+2 fyzická síla +2 pomoc přátelům). Taky se snažím tomu odpornému hmyzákovi, který se nám blíží do zad házet klacky pod nohy. Skoro doslova. Využívám okolní dřevnatý porost a snažím se nařídit větvím, aby komárovi ztížily či dokonce zaklínily jeho vzdušnou cestu (7+2). Pro jistotu se snažím "naladit se" i na dřeviny pod stonožkou, hlavně u její tlamy, to abych jí mohl v případě potřeby zastavit či alespoň zpomalit. (7+2)

"Val, poběžím přede mnou, ano? Pěkně s Miou." Podívám se na ostatní, jak jsou připraveni. "Eddie, Dragu, chcete pomoc?" Nabízím v případě potřeby své rámě - či tedy svá záda, pokud by na to někdo neměl dost energie.

Chrám v písku

Lilian, Matisse, Lakshmi, Loki Ludwig

Temná chodba plná tajemství a ještě k tomu ty hlasy. Nevím co si o tom myslet, ale zhruba podobně jsem si vždy představoval, že by se mnou mluvili mrtví. Tímto podivným a trochu zvráceným způsobem, který mě nejen děsí, ale i fascinuje.
Změním se zpět a jdu blíže je vchodu. Ostatní jsou stejně opatrní jako já. Zjevně nejsem jediný, kdo to slyší, což mě možná děsí ještě víc, jelikož to dokazuje, že to není další dar od Světlonoše, ale něco co k nám promlouvá. Něco jako stín, který jsme kdysi střetli.

Položím si ruku přes ústa a lehce vyfouknu. Spolu s tím se od mých úst vznese malá bludička (7), která nám bude osvětlovat cestu.
Nechám jí pomalým tempem vletět do temnoty, která začne ustupovat jejímu světlu.

Počkám co ostatní, než s lehce zatajeným dechem vcházím dovnitř. Pokouším se vytvořit si meč a štít ze světla (2,5), ale oboje dopadá neúspěšně. Možná je to neklidem, který mě přepadá s tím, že uvnitř sejdu pryč i z té trochy světla, kterou vrhal měsíc a ponořím se do temnoty, která mě od něj zcela odřízne.
"Hádám, že není na výběr, než se vydat dál dovnitř."
Je jasné, že je zde něco špatně, ale co zbývá, když náš vlk odcupital zjevně dovnitř.

Hlava... v pejru
Skladiště, kdesi
Alexandra, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Mara, Luna

Měla... bych se naučit prvně myslet a potom jednat.. skutečně, měla..
Protože vydat se bez rozmyslu do bitevního pole, prakticky ano bitevního pole, jenom tak, protože jsem viděla několik známých tváří v problémech a chtěla jsem jim pomoci.. jiop, celá prostě já.. jindy bych asi váhala ale nyní.. zřejmě za to mohlo to, že už jsem měla tak nějak plný zuby Řádu a všech těch sraček s tím společného..
A jaká za to byla vlastně odměna, za to, že jsem chtěla jednou jedinkrát pomoci? Bolest..
Nějak.. relativně podařilo se mi kličkovat bitevním polem zatímco ostatní bojovali s těmi Terminátory, zatímco já se.. jen pletla zřejmě do cesty, protože brzy jsem pocítila to, jak moc špatný nápad to vlastně byl..
Když plameny olízli moje záda, nedokázal v sobě zadržet bolestný výkřik, který rozezněl se do okolí. V tu chvíli přestali moje nohy absolutně fungovat a jediné co jsem cítila, byla ostrá, pulzující bolest v zádech. Myslím, že jsem ještě v záchvatu adrenalinu macala po zádech abych uhasila případně ještě hořící bundu...
Skrz proudící slzy po tváři je mi dění kolem tak nějak úplně.. jedno..

A pak přišla další rána, doslovná.
Přesně taková jakou jsem viděla před několika okamžiky, ohlušila mě a přinesla další pocity pro bolestí už tak trpící moje tělo. Chtělo se mi křičet, ale nešlo to.. žádný zvuk nedokázal opustit moje hrdlo.. až nakonec tomu bylo konec a ticho, které mi znělo v uších bylo tak.. uklidňující.
Jen, ležela jsem tam s tělem chvějící se bolestí a až po chvilce otevřela oči, abych zjistila, že... už nejsem na místě bojiště. Jenže, nebyla jsem tady tak úplně sama..
Yev..? Alex...?
Absolutně jsem netušila kdo by mohli být ti další, včetně draka co si to vyřizovat s robotem hnusákem nebo duhového psa, ale byly jsme všichni ve stejných sračkách... skvělá banda, se kterou může jeden někde zůstat.. že jsem nezůstala stranou...
"Gghhh..." zanaříkala jsem, když pokoušela jsem se hnout.
Věděla jsem, že moje záda se dají dohromady nějak sama ale.. zabere to nějakou dobu. Yev.. by mohla pomoci, ale dle toho co jsem viděla u ostatních, bylo jí více potřeba u nich. Leda by někdo další svedl uzdravovat, ale kdo další vážně netuším. Nebo vodu..
Mohl však někdo v téhle situace postrádat vodu, zejména pro naprosto cizího člověka..?
"Nemáte... někdo vodu...? Můžu... můžu pomoci s ní..." pronesu nakonec, doufajíc že se někomu zželí raněné holky. Nepochybovala jsem o tom, že vědí co mám na mysli, že tohle nebyly obyčejní lidi co by neměli povědomí o Nadaných..

Prázdno

Dům v mlze, Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, Igor, William, Santiago, Chloé †, Rúna †

Bylo to na světelné míle vzdálené, všechny ty šťastné vzpomínky. I to, jak mě brácha přitáhl k sobě před touhle bitvou. Nezůstalo nic, než stíny...
Ztěžka jsem se nadechovala, jako bych samotné tělo přemlouvala k fungování, tvář jsem tiskla do hlíny, kolena k hrudi a vzpamatovávala se z hrubého přesunu tam a zpátky... a tu přišel další blesk.

Já... a William... v mlze. Ostře jsem ji zavnímala na sliznicích, začalo se mi stahovat hrdlo.
Dobře...
Tak tady. Nedělá to velký rozdíl, zemřít tam, co ostatní, nebo o chvíli později trochu jinak.
Alespoň já si stěžovat nemíním.

Do mlžné, konejšivě smrtící náruče se nepatřičně ozve povědomý hlas. Abe...?
Přispěchá k nám, a na mé nevyřčené přání zůstat ležet nedbá, bere mě do náruče. A vlastně... je mi to lhostejné.
Žít. Nežít.
Jaký je v tom rozdíl?
Vevnitř domu je šero, a v místnosti, kde dlí i další, čistší vzduch... dýchání nebolí a nepálí tolik. Daniel, Callum, Agnes, a další... Kde mě Abe složí, zůstanu, jen se přeměním v kočku.
Možná je to také chyba... pach další smrti zaklepe na můj nos, a já radši zabořím čenich do předních tlapek.

Nejsem tady.
Nejsem nikde.

Komplikace s průchodem

Někde v pralese

Eddie, James, Valerie, Mia, Mikkel, Drag

Ačkoliv se většina z nás shodla, že nenápadnost je nejlepší řešení v tento moment, někteří tento názor nesdíleli. Nicméně úkol byl pro všechny jasný, najít prasklinu, která by nás mohla přenést zpátky domů.

Mia vzlétá v podobě na průzkum, Mikkel dělá cosi se stromem, Valerie se tulí k Jamesovi.. Ehm, to není moje věc…

Mojí pozornost v tuto chvíli zaujme Drag, který prchá před sluncem, jako upír. Nejspíš to má co dočinění s jeho schopnostmi, nicméně napospas osudu ho tu rozhodně nechat nechci. Nenápadně se přesouvám jemu poblíž, abych mu případně nějak pomohl.
„Jsi v pořádku?“ Vyznakuji k němu.

To už se k nám vrací i Mia se zprávou o prasklině a do situace s Dragem se zapojuje i Eddie. Pomůžu přemístit Dragostana na plošinu, kde ho Eddie zakryje křídly, poté se měním v hranostaje, jak si přála. Vlastně, můžu být rád, že jsem teď v bílém kožichu, protože po přivinutí k hrudi bych v lidské podobě dozajista zrudnul jako paprika.
Rozhodně si nestěžuji, to spíše naopak…
Postupně se všichni dostavujeme na místo určení, kde situace nevypadá zrovna slavně. Po přistání a uvolnění z náručí se měním zpět do lidské podoby.
„Děkuji.“ Prosadím ke svému „odvozu“ a společně se zbytkem zhodnocuji situaci.

Stonožka rozhodně nehodlá prasklinu opustit zadarmo, jak nám hned vzápětí dokazuje pozřením drobného cestovatele, který se ocitl v jejich spárech. Otevřel jsem pusu a chtěl ho varovat, nestihl jsem se však ani nadechnout. Smutně odvrátím zrak, když jeho tělo mizí v kusadlech přerostlého hmyzu.
První s návrhem přichází Mikkel, ačkoliv si nemyslím, že to bylo myšleno vážně.
Mia místo toho rovnou jedná a pokouší se vytvořit stínovou návnadu, která by mohla predátora zaujmout.
„Vydrž chvíli.“ Zastavím jí ještě před vypuštěním laně a pomocí iluze se jí pokusím dodat pach opravdové živé zvěřiny (2+2), což mi vychází až na druhý pokus (5+2). Stonožka však není náš jediný problém. Opatrně sleduji komára, který nám přistál v zádech a zůstávám ostražitý pro případ, že by zaútočil. (5)

Nově příchozí

Někde v mlze

Daniel, Agnieszka, Callum, Igor, Santiago, Lyla, William, Chloé †, Rúna †

Společnými silami se nám nakonec podaří dostat do bezpečí od jedovaté mlhy všechny. Ať už odnáším dívky, nebo Santiho, pokládám jejich těla opatrně postupně na zem, abych jim více neuškodil, než se pustím s ostatními do plánování, co bude dál.

Igor vznáší zajímavé poznatky o tom, že jsme nejspíš na tom samém místě, jen v jiné realitě, což zní logicky, otázka je, jak moc se na to můžeme spolehnout. Sice není jisté, kam nás případně odnese trhlina, nicméně lepší plán, jak se dostat domů asi nevymyslíme. Hromosvod je sice zajímavý nápad, ale dost nejistý.

Agni zatím drží místnost se vzduchem, Daniel se soustředí na členy v bezvědomí a já si začínám všímat, že i když Santiago má zatím vcelku živou barvu a dýchá, dívky blednou víc a víc. Vyčkávám ještě na Daniela a sleduji jeho výraz, nicméně obávám se, že ty dvě jsme nejspíše už ztratili nadobro. Truchlení a věci kolem mi příliš nejdou, ne že by mi to nebylo líto, ale tak nějak nevím, co s tím.

Mezitím se venku znovu problýskne a Igor první pozoruje, že opět někdo přišel a vypadá to, že jsou to naši.
„Jdu na to“ odpovím Agnieszce, která povzbuzuje, aby pro ně někdo došel dřív, než se zcela otráví.

Rozepnu si kombinézu a vytáhnu tílko, které jsem měl pod ní. Pokusím se pozměnit jeho vlastnosti tak, aby filtrovalo čistý vzduch od škodlivých látek, které jsou v mlze. (3+2) První pokus sice nevychází podle mích představ, ale napodruhé už se mi daří lépe (10+2). Omotám si tílko kolem úst a nosu, poté vyrážím k východu.

„Odcházím, připravte se..“ podotknu ještě, abych upozornil na případné smísení plynu se vzduchem, než zmizím v mlze. Mířím na místo záblesku, pokud mám problém je vidět, začnu volat.
„Halo, slyšíte mě? Ozvěte se.. odvedu vás do bezpečí.. ta mlha je jedovatá..“
Jestli bude třeba, tak vzlétnu, abych je snáze našel. Hned jak zahlídnu svůj cíl, neváhám a oba stahuji, pokud nejsou schopni jít, odnesu je, aby bylo přemístění rychlejší. Lylu poznávám hned bez problému, ačkoliv se zdá pobledlejší než obvykle a druhá tvář je mi povědomá také, jsou to tedy oba členi Triskelionu.
Co nejrychleji je dopravím do provzdušněné místnosti, kde už o ně bude postaráno.

„Zkusím to tu ještě trochu prozkoumat.“ Podotknu ke zbytku. Vznesu se do výšky a prohledávám terén kolem, zda neuvidím podobnou prasklinu jako byla ta, co nás sem přenesla. (6)
Když jsem byl sám, s podobnými problémy mi pomáhal Hor, ten by se tu ale teď udusil také.
„Kruci, mít tak k dispozici něco jako robotického mluvícího ptáka, jako bývali ve Sci-fi.“ Řeknu si pro sebe nahlas. (10 realita – imaginární přítel) Najednou se vedle mě zjeví ptačí stvoření, celé z kovu. Skoro z toho překvapení zapomenu lítat.
Je možné, že se mi nějakým způsobem objevila schopnost plnit si přání?
Teď není čas to zkoumat, využiji příležitosti, která se mi naskytla.
„Prozkoumám prostory vpravo od kostela, ty leť na druhou stranu a poté mi nahlásíš, co si našel.“ Rozkážu a postupuji podle vlastních pokynů. Snad se brzy vrátíme ke skupince s nějakou pozitivní zprávou.