Opuštěný bratr

Poušť, Emil, Ludwig, Lakshmi, Loki, Lilian

Lilian si přisadil... a právem, vím, že jsem na moment jen hleděl strnule, co se to děje teď.
Sklopím pohled, zahanbeně.

Vlk prchá, sugesce jej nezarazila, a feromony naštěstí pro změnu zarazila Emilovi Lakshmi, rozumná to žena. Nechci si představovat, jak by vypadal rozvášněný vlk a co by probohy Emilovi mohl udělat, ale samotná ta myšlenka ve mně vyvolává nevolnost.

Loki je pryč, Lakshmi a Lilian vzlétli, Emil také... pokud si Ludwig nevybral ke svezení jeho, nabídnu mu svůj hřbet.
Ať už s pasažérem či sám, vzlétnu v podobě sněžného gryfa, na sovích křídlech neslyšně kloužu chladným nočním vzduchem a podobně tiše přistávám.

Nechce se mi to líbit... šepoty kdesi... uvnitř? Zvenčí? Sílí... probouzí ve mně strach... i touhu. A neklid.
Vydám tichý, nejistý zvuk, skřípnu zobákem, a velkýma kulatýma očima pročesávám okolí, prozatím se neměním zpátky do lidské.

Sesazený vůdce

Poušť, Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki

Lakshmi mi nemá co přikazovat, sám se divím, kterak se chopila velení.
"Kus stržené kůže a modřiny bych vypalováním rozhodně neošetřoval," zvednu odmítavě ruku k svérázným řešením situace Emilovým, zapnu zpět kombinézu a otřu krev z rukou jak mohu nejlépe pískem.
Kdoví, jak je na tom tenhle svět s radiací...

"Říkal jsem nerozdělovat se..." pronáším už jen k pegasímu zadku. Potlačím touhu protočit oči, jen se klidně nadechnu a vydechnu s prsty přitlačenými na kořeni nosu.
Lepší.
O něco.

Proměním se sám, a vzlétnu, následuji teď spíš Lakshmi než vlčí stopy kdesi dole. A nezbývá mi, než doufat, že ani zbytek za námi nebude otálet s přesunem.

Ruiny chrámu prohlížím si s podezřením, několikrát opíšu kruh nad prostorem rozvalin, než hladce, neslyšně přistanu a proměním se zpátky. Zkusím telepaticky rozprostřít vnímání, jestli se v temnotě za průchodem něco skrývá, ale... (2+1).
"Buďte opatrní. Něco se mi tady nezdá."

V neznámých vodách

New Orleans -> moře
Lea, Razvan, Naira, Isaac, Oren, Richard

, pak i Tenshi, Roman, Evelyn
Snažila jsem se především věnovat své práci v zajišťování zázemí - do boje jsem se raději zatím nepouštěla. No, ani jsem si nestihla pořádně rozkoukat, zapojit, než mě cosi sebralo a začalo stahovat někam. Žaludek mi u toho dělal přímo akrobatické kousky. Všechno proběhlo rychle, příliš rychle. Byla to jen chvilička, a už jsem ležela ve vodě.

Počkat... ve vodě?

Okamžitě se mě jala panika a začala jsem kolem sebe plácat. No, jak jsem byla celá pod vodou, tak to bylo spíš bezcílné mávání. První krok, snažit se zklidnit. Ačkoliv mě všechno bolelo a pálilo, musela jsem se přestat hýbat. (6) Další krok, otevřít oči, zjistit, kde kdo je. Skončila jsem tady sama? Naštěstí jsem však nedostala příliš mnoho času na přemýšlení, než mě sebrala přátelská ruka a vytáhla mě na hladinu. Do plic mi dorazila potřebná dávka vzduchu, až jsem trošku vzlykla. Spíše instinktivně jsem sáhla po tmavé koňské hřívě, snažila jsem se trošku stabilizovat.

Po chvíli, kdy se mi konečně přestala točit hlava, začínám zase vnímat. První, co mě napadne, je poděkovat Lee za záchranu. Další... pomalu začínám být schopná vnímat a poslouchat Isaaca, který pálil jednu otázku za druhou. Co jsem ale začínala vnímat zároveň s tím, bylo i ostré sluníčko. Přimhouřila jsem oči a snažila jsem se co nejvíc soustředit.

"Počkej, počkej," pokoušela jsem se ho trošku přibrzdit. "Ne tak rychle, nejdřív se musíme trochu vzpamatovat." Nejen já, jak jsem si všimla, potřeboval pomoc. "Ale- hm- dobře." Další krátká chvilka pro moje plíce. Pracují, pracují. "Můžu se pokusit najít nějaké rostliny. Nebo se můžu pokusit uplést něco z vlasů, i když ani tomu bych moc nedávala. Mohlo by to zabrat moc času - a energie, které zas tak moc nemám," navrhla jsem. Nebo, alespoň jsem se o to pokusila. Ani jsem dlouho nečekala na reakci, než jsem se snažila hledat v blízkém okolí nějaký náznak rostlinného života - alespoň nějaké mořské řasy nebo něco. (4+2)

"Nebo se aspoň můžu přeměnit v jednorožce, abychom tady plavali vetší dva," padne z mých úst ještě jeden návrh, jakmile zakončím své pátrání po rostlinách. Pohled mi spadne na mé ruce držící se Razvanovy koňské podoby, a až v tu chvíli si všimnu šlahounů, které mám omotané kolem celého předloktí. "Nebo mám tohle. I když toho tedy není moc a nejspíš to ve slané vodě rychle umře," podotknu.

Z dalšího přemítání mě vyruší další blesková rána - a další "přivandrovalci". V tu chvíli již neváhám a okamžitě se měním do jednorožčí podoby, abych trojici vyrazila na pomoc. Snad jim alespoň budu moci nabídnout podporu, pokud se vzpamatují sami.

Sklesle

Moře, Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Richard... a také Tenshi, Roman, Evelyn

"Děkuju," hlesnu k Lei, sotva vykašlu všechnu vodu, křečovitě svíraje Razovu hřívu. Zároveň... se snažím moc nekoukat po Richardovi, který je kousíček vedle mě. Lea se vzápětí potápí ještě pro Laimu...
"Jsi hodná," dodám. A štěstí, že narozdíl od nás moulů očividně dobrá plavkyně.

Ale ani dobří plavci nemůžou vydržet jen tak dlouho v moři, a Isaacovy poznámky jsou k věci... teda, vyjma žraločí lodě.
"Já... můžu... můžu to zkusit, to s tím leteckým průzkumem," tiše navrhnu.
"Dejte mi ale moment... teď bych nejspíš letěl jako cihla," pokusím se o úsměv, vyjde trochu dost nuceně. Pořád mám mžitky před očima, točí se mi hlava, tělo jako ze želé.
"Rostliny pod sebou necítím... buď na dně nejsou, nebo je dno zatraceně hluboko, a na to popravdě nechci ani myslet."

"Co to...?!" nadechnu se pak zprudka, když se náhle kousek od nás z čistého vzduchu prudce zableskne, prásknutí se nese nad vlnami... a do vln padají dva tmavovlásci a drak.

Trest

Skladiště, Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Elaina, Luna

Sotva stačím Luně podat ovlivněnou vodu, a dojde i na nás zjistit, kam se ostatní ztrácí... odporný pocit, jako že mě cosi přetrhne v pase, a pak... ticho.
Žijeme.
Možná.
Okamžitě se totiž stáhnu do klubka, s krutou křečí v podbřišku. Tuším, co se děje, vůči všem implikacím jsem ovšem netečná, částečně i strnulá šokem. Křeč povolí, ale další následují, a i když kombinéza vlhkost nepropouští, vnímám, jak mi látka prádla i kalhot horce nasakuje krví.
Soustředím se na vlastní tělo a skomírající život v něm... pokusím zachránit, co se dá (8+2, 2+2), ale... nevěřím tomu. Nezbývá než doufat...
Teď ale není čas truchlit.

Zvuky střelby a křiku kolem mě rychle vytrhnou z bubliny vlastního neštěstí. Alexandra má cosi se zadní nohou, Elaina má ošklivou spáleninu, Diyar přišla o kus nohy, a rychle ztrácí krev, Luna o prsty, a panikaří, hystericky pádí kamsi pryč jedno co jí stojí v cestě.
"Odchytněte ji někdo, nevíme, co je venku ani kdo je kolem," prohodím stroze a neadresně, přepnutá do módu lékařky, přesunu k Diyar. Všimnu si, že Mařina horečná zmatečná činnost má i nějaké úspěchy, zranění se začalo zatahovat, trochu...
"Ty máš taky Léčivý dotek? Dobře. Zkus se postarat o Elainu, taková spálenina je náchylná k infekcím," požádám ji klidně.

Sama se skloním k pahýlu kolabující Diyar, a ovinu kolem něj ruce, soustředím se.
"Omlouvám se, nejspíš to bude bolet... a nejsem fleshcrafter, abych dokázala nohu napravit celou, ale zastavit krev a zahojit povrch bych měla být schopná," pousměju se k ní, ať už mi rozumí, či ne.
Načež se soustředím na zranění pod svými chvějícími se prsty (10+2), zacelit tkáně, kůži... jednou z lahviček vody v tašce omyju si jak ruce, tak kotník Diyar, a opatrně prsty jemně prohmatám, co zbylo z kostí, doléčím, co mohu (6+2).

"Až se dostaneme zpátky, Blagden ti pomůže nohu spravit, má zkušenosti," přislíbím, nedám na sebe znát ani zlomek pochyb, že bychom se domů nemusely dostat. "Pro teď... budeš moct na nohu došlápnout, ale příjemné to nebude a k pohodlné chůzi asi taky ne... Je tu někdo, kdo by Diyar mohl pomáhat s pohybem, prozatím?" rozhlédnu se.

Hurá do neznáma

Roman, Tenshi

Od apokalypsy, Výboje, který zlikvidoval většinu civilizace a jeho následky zamořily celý svět, uplynulo pouhých sedm měsíců - a událo se toho jako za několik let.
Roman své nadání objevil ještě před oním osudovým dnem, Tenshiho schopnosti vyvolal z pasivní dřímoty až právě Výboj.

Roman většinu těch měsíců trávil po sanktech Triskelionu v Evropě, nejdelší dobu strávil v Calais, kde se mohl poznat s Callumem, a po čistce, kterou provedlo Bratrstvo Vševidoucího oka právě na evropských sanktech, přežil, a následně sloužil Triskelionu v Japonském sanktu.
Zde poznal jak velící Yuriko, tak i zbytek tamějšího sankta - Phillipa, Mei, Astrid, Lucase, Eliota, Olivii, Williama, Josefine, za jejich kratší pobyt letmo poznal i Santiaga a Samira.

Dnešního dne se s ostatními Triskelionskými sešel na urgentní volání sankta New Orleans - obří anomálie devastovala město, samotná její existence způsobovala trhliny v prostoru, kterými se do světa dostávali tvorové a existence nepatřičné, a ve většině agresivní. Další a další trhliny do sebe navíc vtahovaly spolubojovníky, kdovíkam... Zmatek, mrtvá těla, usilovné snahy zabránit stvořením z prasklin v postupu dál, vše činilo velmi obtížným situaci sledovat. Velitel Triskelionu a hlavního štábu Erden bojoval dál, ale řady bojujících prořídly...

Tenshi většinu času od Výboje trávil v řadách Bratrstva. Zachytili jej v Tokiu krátce po tom, co se vše strhlo, pomohli mu s tréninkem a zlepšováním jeho zvláštních schopností, a jakkoliv je přístup Bratrstva svérázný, Tenshiho povaha byla mezi Bratry a Sestrami oceňovaná.
Bratrstvo účinně likvidovalo konkurenci, Tenshi se jako mnozí podílel i na likvidaci sankt Triskelionu v Evropě, osobně na pádu sankta v Praze.

Rozkol Bratrstva v říjnu byl nečekaný - Viggo přezdívaný Loutkař se zbavil velitele Maxmilliana Wernera, a díky tomu odlomila pacifičtější část Bratrstva s Beckettem Danem v čele, aby utvořila společnost podobající se kultu, Řád Světla.

Díky zkušenostem Tenshi může od pohledu či blíže rozeznat řadu postav: Mikkela, původně člena Bratrstva a bývalého miláčka Vigga, Laimu, původně členku Bratrstva, Kazrana, člena Bratrstva, Igora, původně člena Bratrstva, Orena, původně člena Bratrstva, Dragostana, původně člena Bratrstva a posléze Řádu světla, Yevgeniyi, původně členku Bratrstva, Elainu, původně členku Bratrstva a posléze Řádu světla, Alexandru, původně členku Bratrstva, Evelyn, původně členku Bratrstva, a Kristoffa, původně člena Bratrstva, který tak tak unikl při decimaci Pražského sankta Triskelionu.

Dnešního dne se Tenshi ocitl v New Orleans spíše náhodou - byl mu udělen úkol vypátrat sanktum, o kterém měl Viggo už chvíli podezření, že Triskelion vybudoval kdesi v Louisianě. Nezvyklý hluk, dunění, práskání, jej navedly k 'bojišti'.
Skrytý, měl příležitost posoudit situaci - cosi prakticky neviditelného, co rozrývalo a pálilo zemi za sebou při pomalém postupu, co rozevíralo hluboké praskliny zdálo se v samé matérii reality, které chrlily i vtahovaly... bojující bylo chvíli obtížné rozklíčovat, než Tenshi zahlédl dlouhé bílé vlasy a kovové naostřené prsty jednoho z bojujících, ve kterém mohl rozeznat Erdena, velitele Triskelionu.
Na druhou stranu, kousek dál se udatně rval obří pekelný pes, o kterém věděl, že patří coby proměna Kazranovi, vysoce postavenému důstojníkovi Bratrstva. Tak kdo to zde vlastně bojoval?

Na bojišti už zbylo jen kolem 20 aktivně bojujících, většina z nich se soustřeďuje na kovové kostry, a mrtví.

Tu další prasklina šlehla jako bič, zaklikatila se bojištěm, a Roman, Tenshi a Evelyn pocítili, co ostatní přemístění - bolestivý pocit, jako by jednoho tahali hákem za klíční kost nahoru, a zároveň hákem kdesi pod žaludkem dolů, na moment šok, připomíjící elektrický... a pak... Voda.
Slaná voda všude kolem.
//prosím hod na to, jestli jste zvládli nezpanikařit, zavčas se nadechnout a udržet na hladině.

Na míle kolem se rozprostírá voda, silně zářící slunce na obloze bez mráčků jí dává nádherně kobaltově azurovou barvu. Jak je hluboká, netušíte. Jestli se kdesi pod vámi něco ukrývá... také netušíte.
A jestli je suchá zem v dosahu, či se kdesi skrývá prasklina v prostoru, kterou byste se mohli dostat zpět... zbývá teprve zjistit.

Přesunutá trojice zde není sama - opodál se na vlnách pohupuje skupinka dalších. Razvan ve své podobě černého koně, na jeho hřbetě nebo držící se křečovitě jeho hřívy jsou přitopeně vypadající Naira, Laima, Oren a Richard, vedle se na hladině vlastními silami drží Lea a Isaac.

Znovu někde v neznámu

Yevgeniya, Aurora, Diyar, Alexandra, Elaina, Mara

Když se mi konečně podaří najít bezpečné místo pro uložení Vi, mimo dosah boje, proměním se na zpět do lidské podoby a rozhlížím se kolem.
Jak z tohohle sakra ven?...
Nikdy jsem nebyla zrovna zodpovědná osoba a už vůbec jsem nevymýšlela strategie nebo únikové cesty. I pro Gratomnis jsem byla spíš voják plnící rozkazy, ale teď, bez spojení s vedením a Vi v kómatu, co mám sakra dělat?...

Můj tok myšlenek přeruší tmavovláska, která k nám přispěchá nejspíš, aby zjistila, jak jsme na tom.
„No my.. zkoumali jsme prasklinu v Novém Mexiku na naší zemi…“ Odpovím na její otázky. Nervózně sleduji, jak zkoumá tělo Violet, než překvapeně zhodnotí, že je robot.
„Jo no… nikdo nejsme dokonalý..“ poušklíbnu se, ale ne že by mi bylo do smíchu.

Následně osahává mě, zaraženě jí sleduju. Ne, že bych měla věřit cizím lidem, ale zbývá mi v této situaci něco jiného? Pokusím se tedy moc necukat a nechat jí dělat „svojí práci“.
Na tekutinu, kterou mi následně podává, se ale tvářím ještě míň.
Co když nás chce obě jen uspat, aby na nás mohli dělat pokusy?... hm..
Když ale padne zmínka o radiaci, tak si to vezmu.
Radši budu rozpitvaná, než chcípat na ozáření… viděla jsem, jak dopadli oběti z Černobylu, to byl ale kekelus….
No, a to je tak poslední, co stihnu udělat. Okolo se to zase nějak podělává. Z jedné z prasklin vypadávají ven mrtvoly, teda alespoň to tak vypadá, než by jsme to totiž mohli stihnout zkontrolovat, zasáhne nás další blesk. Tentokrát už jsou pocity ale mnohem horší, chvíli už ani nedoufám, že někam vypadnu, spíš už se smiřuji s tím, že tady v temnotě prostě umřu. Ale přece jenom moje nohy nakonec najdou pevnou zem.

Pomalu se vzpamatovávám a rozhlížím se po okolí.
Je jich tu víc… ta černovlasá, krvácí. Kosek vedle je nějaký zmatek, něco se děje.. polovina robota zasypána ohněm… ta tmavší, ona… nemá kus nohy, sakra…
Pokusím si promnout obličej, když v tu chvíli mi dojde, že jsem mokrá.
auč… moje ruka.. já, já.. já nemám prsty!
Bolestivě zakňučím, než se zcela instinktivně moje tělo mění ve vlkodlačí.
Kde je sakra Vi? Zůstala tam… co když jí ublíží? Nemůžou!...
Do toho všeho sem odněkud přistane drak a trhá robota na kusy. Leknutím sebou cuknu tak silně, až vrazím do jednoho z regálů.
Chtěla jsem vyrazit k útoku, ale zdá se, že je to jejich přítel? Nerozumím tomu, co se tu děje.
Zaviji a zmateně se rozeběhnu někam mezi regály, narážím do nich, někdy sebou vezmu polici, je mi to v celku jedno. Chci domů, chci najít nějakou prasklinu, nebo něco, jak se dostat zpátky, pro Violet. (6)

Vítané i nevítané změny

New Orleans -> skladiště

Alexandra, Diyar, Yevgeniya, Elaina, Luna

Oddělila jsem se od ostatních že ze vzduchu prozkoumám okolí také z druhé strany než kam se vydala většina ostatních. Přes hustou mlhu toho ale moc vidět nebylo, jen kousky rozpraskané země kde se tu a tam zaleskly ty podivné krystaly. Nic co by se mi na první pohled zdálo nějak nebezpečné. Nezvyklé, podezřelé, ale asi ne úplně nebezpečné.

Z místa které mělo být nějaké to naše provizorní zázemí zazní blesky. Takže to začalo. O dost dřív než bych čekala. Je to sotva pár minut co jsme se přesunuli do New Orleans, za takovou chvilku se ostatní přece ani nemohli na nic připravit. Otočím se ve vzduchu že zamířím zpět k ostatním. Celý svět se kolem mě zhoupne jak se moje tělo znenadání rozhodne změnit. Ne tak jako před měsíci kdy jsem poprvé začala zjišťovat nějaké nadpřirozené schopnosti, tohle bylo okamžité. Okamžité, nečekané a v tuhle chvíli zatraceně nevhodné.
Předtím jsem byla v relativním bezpečí a hlavně na zemi.
Přijdou si takhle ptáčata když je jejich matka vyhodí z hnízda aby se naučili létat? S křídly místo rukou nevím co si počít, jeden by řekl že to nebude žádný rozdíl od toho mít křídla na zádech. Ale je to setsakramenský rozdíl. Křídly jen zaplácám ve vzduchu a můj dosud elegantní let je ten tam. Teď už spíš tak napůl padám a ve vzduchu se držím jen zuby nehty.
Než stačím pořádně srovnat svůj let přijdou další rány a jednou z nich to schytám i já. Bolest, která mi vlastně ani tak nevadí, a nicota. Z nicoty se znovu ocitám ve vzduchu.

Země se pode mnou dál točí a rychle se k ní přibližuji. V panice se snažím chytit něčeho kolem abych zpomalila svůj pád (2). V zápětí se ale setkávám s betonovou podlahou skladiště. Moje snažení vzpamatovat se v letu z té proměny alespoň trochu zpomalilo pád, i tak to není zrovna pohodlné přistání.

Jak se trochu zmátořím zjišťuji že nejsem jediná kdo byl nedobrovolně přesunut. Jsou tu se mnou i dvě neznámé, Yeva, od bláta zaprasená Alex v kočičí podobě a kus přede mnou se sápe zbytek robota po Diyar. Ta mu hned dává co proto dvojicí ohňů. Moje první starost není pokoušet se změnit nazpět, je to jen přirozený instinkt zaútočit. Nečekám tak ani jestli její útoky zaberou nebo ne, vyskočím k nim ze svojí uličky a vší silou i vahou dupnutím dopadnu na hlavu té plechovky (6+2). Za divokého zavrčení deroucího se odněkud z mého nitra tu věc zbavím zbylých končetin (4+3). Ani mě v tu chvíli nenapadlo že by to nemuselo vyjít. Možná už je dávno po něm, ale jistota je jistota.

Ve vzduchu je cítit krev, spousta krve která mě začíná čím dál tím víc dráždit, ale ani zdaleka tak nepříjemně jak bych čekala. Snad dokonce voní? Sama se nad tím pocitem hned zarazím. Nejsem z těch koho by trápilo morální dilema jestli je něco takového špatně ale přeci jen mě to překvapilo.
A není to jen Diyar z koho se valí krev, ta duhová holka taky dost krvácí. Yeva na tom taky není nejlépe.
Na pomoc jí spěchá Mara ale ta moc nevypadá že by věděla co dělat. Trhnutím k dívce skloním hlavu. Její krvácející nohu sevřu kousek nad za pomoci telekineze, v naději že se mi tak snad podaří alespoň zpomalit krvácení (4+3). Určitě jí nechci připravit i o zbytek nohy, proto si dávám dobrý pozor abych nestačila až moc. Tak či tak můj zásah zrovna příjemný není. Jo zbavit jí krve to by byla hračka ale zastavit to je přesný opak toho co umím. Nezbývá tak doufat že se ostatní brzy vzchopí...

Za vlkem a pegasem

poušť neznámo kde (č.1)

Usměji se na Lakshmi.
"Neboj. Feromony jsou u mně vždy až jako poslední možnost. Je to vážně hnus." Oklepu se trochu a místo toho se ohlédnu za vlkem, který zjevně moje volání neslyšel.
Hádám, že nám tedy nezbývá, než se vydat za ním.

Lilek je každopádně zraněný a nikdo z nás zde nemá léčivý dotek.
"Tak to ukaž." Vyzvu jej, aby jsem si ránu prohlédl. Jsme v poušti, kde opravdu není dobré mít otevřené zranění. Tak či ona, to bude chtít ošetřit a vypálit. Celkově by bylo lepší to sešít, ale opravdu jsem si sebou nebral šitíčko.
Pokud mě Lilian nechá, tak mu za pomoci své schopnosti vypálím ránu. (8)

Následně tu máme cestu za vlkem. Pegas se už vydal na cestu, což mám v plánu i já. Sice nemohu lítat, ale i tak nejsem zrovna pomalý.
"Chce někdo svést?" Ptám se, zatím co se sehnu během proměny k zemi, když se měním do své podoby. Následně se sehnu a pokud někdo tedy chce, tak jej nechám na sebe nasednout a vydat se směrem za vlkem a nyní i pegasem.

Mise

New Orleans → skladiště

Ač jsem byla k ničemu, slavili jsme úspěch. Nemrtví padli, ještěra jsem už také neviděla.
Takže teď ti roboti…
Jenže zaměřit jsem se na ně nestihla. Záblesky stále přicházely. Z jednoho vypadli další naši, z nichž jsem znala jen jednu dívku trochu víc. Ta také jediná žila.
Sevřela jsem rty do úzké čárky. Tohle nevypadá vůbec dobře, měli bychom zmizet… Jenže jak, když kupa lidí je kdoví kde? A většinou to nepřežijí…
Další záblesk. A svět kolem mě zmizel.

Ten pocit… Byl jak při mučení. Zatnula jsem zuby a držela jsem. A pak to přestalo. Místo úlevy jsem ale vyděšeně vykřikla a chytla se za stehno, i když bolest vycházela z nohy níž. Krátký pohled mi stačil. Pokoušely se o mě mdloby. Ne snad z pohledu na ohyzdný pahýl, ale z bolesti a hlavně z nekončící ztráty krve.
A teď vidím i červeně?!
Ohlédla jsem se. Spatřila jsem další z našich. Mara, Yeva, která také vůbec nevypadala dobře. A další, u kterých jsem si jména nepamatovala.
A jeden robot. Mířil zrovna ke mně.

Drtila jsem zuby k sobě, abych neskučela dál. Pravou nohu jsem si urychleně přehodila přes levou, kterou jsem trochu pokrčila. Neměla jsem čas stahovat zranění, musela jsem zatím doufat jen v gravitaci.
Pušku jsem pro teď nechala být. Kov nepřítele a stěny kolem nás by udělaly jen hůř.

To už se u mě ocitla Mara. Vnímala jsem ji napůl ucha, ale chápala jsem, že mi chce pomoci. I tak jsem se ještě ohlédla na robota a z posledních sil na něj vyslala dvě menší ohnivé koule. (8+2, 5+2) Přímo do té jeho zpropadené lebky.
Víc jsem už ale nezvládla. Mlha před očima sílila. Tu nohu… Tu nohu…
Malátně jsem si strhla z krku šátek a cpala o Maře, která sama něco lovila v batohu. Nerozuměla jsem jí ani slovo, mluvila rychle a mě začalo nebezpečně hučet v uších. Ruka se šátkem mi klesla na břicho a já se snažila zastavit točící se svět kolem sebe.