Dámská jízda ve skladišti

Skladiště, kdesi

Alexandra, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna

Svůj vztek si vybíjím na nemrtvých a kdyby nebylo téhle pošahané situace, bylo by mi jich vlastně i líto. Dostávají dost bídu a to nejenom ode mě, přidává se i Blagden a jeho roští, Diyar se zbraní a Kristoff ve své robustní podobě krále zvířat. Mezi vlastními útoky si všímám těch jeho a musím říci, že se s těmi těly fakt nepáře, jednoho z nich trhá na kusy a...well, pak ty kusy zase dáví zpátky. Kdyby ptáci zvraceli, tak se k němu asi přidám. Zvrací vlastně ptáci? Proč jsme se tyhle věci ve škole neučili? Nebo jo? Zjišťovat to teď nehodlám a od zvracejícího lvíčete odtrhnu zrak. Což je asi poprvé, normálně se na něj kouká pěkně. Ale každý má své dny.

Oběti jsou dostatečně pomačkané našimi doteky a já se chci přesunout k těm strojům, kteří dělají paseku jinde. Zlosti mám v sobě ještě dost a velmi ráda udeřím něco...tvrdého.
Osud má však zcela jiné plány, objeví se další trhlina a být v lidské podobě, tak dost neslušně zakleji. Mám jistou předtuchu a - a sakra, to je ještě horší, než jsem čekala. Cosi tahá, snad jakoby mě to chtělo roztrhnout vejpůl a pak zase povoluje.

Teď asi poznám jak to mají ptáci se zvracením... Jen silou vůle se přesvědčím, že svůj žaludek neobrátím skrz naskrz a rychle se snažím zorientovat. Neee, tohle je noční můra! Skladiště? Regály?! Papírování? Proč nejsme radši v divočině, někde v pralese nebo u moře?

Na nářek bohužel není čas, neboť si všímám, že tu nejsem jediná. Kromě dámského osazenstva známého i neznámého tu máme jednoho plecháčka, který se rozhodl, že se pomstí Diyar. Tak to ne, kamaráde. Rychle hodnotím situaci a měním se zase v člověka, tuším že tady mi je zobák k ničemu.
"Zdržte to." Zvolám a sama po tom parchantovi mrdnu návalem energie (4), to abych ho zaměstnala a on nechal nebohou, krvácející Diyar na pokoji. Toho si totiž všímám asi nejvíc - té krve, která z toho asi částečného amputátu pod kotníkem docela tříští. V mžiku se přepínám do svého zdravotnického módu, který mi je stále bližší než cokoliv, co přišlo se schopnostmi, a snažím se dostat k Diyar, abych jí odtáhla co nejdále od nebezpečí a mohla jí to krvácení zastavit. Kotník, to může krvácet fakt dost debilně, mám s sebou vlastně tlakáč? Doprčic, že já s tímhle nepočítala?

"Kurňa!" Jak jsem myšlenkami už o pár kroků vpřed, nehlídám si tolik ty fyzické kroky a zakopávám o jeden z regálů (1), načež hodím kvalitní hubu. Jo, teď jsem ráda, že tohle žádný chlapec nevidí... Snad. Kristoff si asi užívá dovolenou jinde.
Trochu mě zapíchá vlastní kotník, snažím se to ale nevnímat a co nejrychleji a to skoro po všech čtyřech, se dostat k Diyar. (10) Na odtažení už nemyslím, možná to s tou rychlostí zásahu přeháním, možná bych i měla víc vnímat, že se takhle stavím do přímého nebezpečí, doufám ale, že zbytek holek se o to postará dostatečně.

Místo boje zcela mimoděk sahám jednou rukou Diyar na nohu kus od zranění, zatímco druhou se snažím sundat batoh a vytáhnout lékarničku, a vlastně si v tom vším spěchu ani pořádně nevšímám, jak se její rána o trochu zaceluje a přestává tolik krvácet skoro sama od sebe (6).
"Opovaž se nás dotknout, opovaž se nás dotknout, počkej, neboj se, Di, já někde mám správnej obvaz, to ti pomůže a bude to dobrý, fakt se nás nedotýkej a jen chcípni!" Melu nesmysly, jsem si toho vědoma, ale jsem dost ve stresu a nijak mě neuklidňuje, že je nepřítel jen kousíček od nás a může kdykoliv zasáhnout. Věřím vám, holky!

Hmm...není Yeva vlastně hlavní léčitelka? Oh. To mě možná mělo napadnout dřív.

Uprostřed oceánu

Raz, Lea, Laima, Naira, Oren, Richard

Konečně se mi podaří dostat z plic poslední vodu a já se tak trochu klidním, přestávám s sebou tolik mávat a kopat a už zvládám i několik jistějších temp, díky kterým začínám vnímat realitu toho, co se děje. Kurva. Nebylo lepší se rychle utopit? To ne, to je debilní smrt... Která nás pravděpodobně tak jako tak čeká, protože tu takhle šlapat rozhodně nevydržíme dlouho.

Zatímco já jsem se vzpamatovával z šoku, jiní už stihli reagovat. Razvan se mění v koně, ostatní ho začínají používat jako záchranou pomůcku a taková Lea nelení, postupně se několikrát noří pod vodu, aby pomohla těm, kteří to nedokázali sama. "Někdo si musí hrát na hrdinu..." Až opožděně si uvědomuji, že to nebyla jen má myšlenka, ale že jsem to vyslovil nahlas. Někde daleko, daleko v mysli se trochu zastydím, protože nebýt té zrzavé holky, tak už je půlka z nás u dna, s omluvou ale nepřijdu. Proč taky, stejně to asi ani neslyšela, ta voda je dost hlasitá.

Aby se neřeklo, že mám jen blbé kecy a jsem k ničemu, tak se zcela cíleně nechytám koňského hřbetu. To zvládnu i sám, nad hladinou se ještě udržím. Plus asi není úplně okey unavit Razvana okamžitě, kdo ví kdy bude ještě potřeba. Co kdybych se sám proměnil?Hm, jako normální mýval bych měl to plavání asi jednodušší, trochu ale předpokládám, že mé obří mývalí já půjde spíše ke dnu. Gravitace a tak.
Budu prostě muset vymyslet jiný způsob, jak předčit Leiny zásluhy. Třeba tím, že se na to vykašlu a prostě umřu? Hm. Už jsem zmiňoval, že utopení není má vysněná forma úmrtí?

"Umí někdo lítat? Třeba...někde v dálce fakt něco je." Navrhnu jednu z možností, fakt si nevybavuju, kdo má co za schopnosti, však sotva vím, jak se tihle lidi jmenují. "Nebo cítíte dole na dně nějakou trávu, rostliny a tak? Že kdybychom to dostali sem k nám, můžeme postavit...něco co nás aspoň trochu udrží nad hladinou?" Jo, to by možná šlo, ale co třeba... "Ha, a nebo zabijeme nejbližšího žraloka a uděláme si z něj vor jako ve Watchmenech!" Už nijak nezmiňuji, co ten vor byl v tom komiksu v komiksu původně. Třeba na to taky příjde chvíle... Takže to utopení? Není to přeci jenom lepší?

No nic, přidal jsem se do řešení naší situace, teď jen dostatečně dlouho vydržet nad hladinou a ještě lépe, neprochladnout. "Tak šup, šup, už máte někdo něco vymyšlenýho?"

Na bitevním poli

Lousiana, New Orleans

Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Nikolai, Yevgeniya, Erden, Kazran, Blagden, Kristoff, Evelyn, Luna, Violet, Elaina, William, Josefine, Lyla
Erszebet, Mei, Athena, Jonas, Metatron, Eliot, Roman, Samir, Sage, Hei-Ran, Ebsalom, Michail †, Bunmi †, Lara †, Lucas †, Olivia †, Regan †, Cael †, Tristan †, Veronika †, Scarlett †, Phillip †, Siegfried †, Friedrich †

Ačkoliv se anomálie vytratila, tu a tam, s daleko menší intenzitou než dřív, probleskne další výboj, či se rozevře další průrva.

Z jedné vypadne zpátky skupinka Triskelionských. Michail, Lara, Bunmi, Lucas, Regan a Lyla - všichni kromě poslední zmíněné mrtví. Jejich těla nenesou známky násilí, jejich výrazy zrcadlí nesmírnou hrůzu. Lyla je sice naživu... ale její vlasy zešedly, a obvykle živelné děvče vypadá jako prázdná schránka sebe sama, pohledem zírá do prázdna, aniž by reagovala na cokoliv, co se děje kolem.

Další blesk přenese ji a Williama do neznámé destinace (číslo 3).

Udatná obrana většiny zpacifikovala prehistorického lovce - zraněn a oslaben ohnivými a ledovými útoky, je vytlačen do jedné z prasklin a ztrácí se v jiné realitě.

Kovoví kostlivci jsou zpomaleni propadem v půdě, dostatečně dlouho na to, aby se Alexandra zvládla vyprostit z bahna.
Oheň ani betonový déšť je příliš nepoškodily, i když 4 je značně poškozen pokusy Eliota proměnit kov v sůl, a sotva měli čistou mušku, zahájili palbu. Kulky se sice většině vyhnuly, nicméně Elainina záda jsou ožehlá blízkým jazykem plamenometu, doutnající látka jejího oděvu lepí se ke spálenině přes celé lopatky.

Nemrtví jsou společnými silami zlikvidování naprosto.

Další výboj práskne bojištěm, a stáhne s sebou pryč Alexandru, Maru, Diyar, Auroru, Yevgeniyu, Elainu a Lunu.

Spinosaurus: 800HP (-110 Erden, -99 Ebsalom, -44 Kazran, -38 Roman, přenesen pryč)
Terminátor 1: 1000HP (-39 Josefine, -18 Evelyn, přenesen pryč)
Terminátor 2: 1000HP (-39 Josefine, -18 Evelyn) = 943HP
Terminátor 3: 1000HP (-39 Josefine, -18 Evelyn) = 943 HP
Terminátor 4: 1000HP (-99 Eliot, -39 Josefine, -18 Evelyn) = 844HP
Nemrtvý 1: 60HP (-39 Mara, -26 Samir) = 0HP
Nemrtvý 2: 20HP (-29 Kristoff, -6 Mara) = 0HP
Nemrtvý 3: 110HP (-81 Blagden, -39 Mei, -6 Diyar) = 0HP

V neznámu číslo 1.

Rozlehlá poušť, jasná noc

Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki, Lilian

Emilův příkaz Loki slyší dobře, pro rozrušení a vzdálenost však smyslu volaných slov nerozumí a upaluje tak dál.

Kdo jej následuje, brzy objeví, že prakticky za další dunou se doteď skrývaly rozvaliny z pískovcového kamene, tvořící snad nějaký chrám, kdysi dávno.
Popadané sloupy, ozdobné vyřezávané trámy, napůl zaváté pískem, a opodál, schodiště vedoucí do temného vstupu kamsi dolů.
Vedou tam i otisky obřích vlčích stop... a podivné šepotání tichých, vemlouvavých hlasů ve vašich hlavách jako by sílilo, volalo, lákalo.

V neznámu číslo 2.

Moře, slunečný den

Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Oren, Richard

Všem se nakonec podaří dostat na hladinu, ať už s pomocí svojí či cizí. Jenže... co dál? Slunce dál spokojeně praží do odhalené kůže, voda sice není ledová, ale ne tak teplá, aby při nedostatku pohybu nehrozilo prochladnutí, a hlavně...

Stále nikde nic. Na obzoru, pod vámi či nad vámi, nikde ani souš, ani loď, ani průrvy do cizího světa...

V neznámu číslo 3.

Mlžné městečko, šero

Daniel, Agnieszka, Callum, Abayomi, Igor, William, Lyla, Santiago, Chloé †, Rúna †

"Tak dlouho, jak se zvládnu soustředit na držení hranic a obnovování vzduchu," odpoví tiše Agnieszka Danielovi.

Ten při svém pátrání Dotekem zjišťuje, že pro Rúnu a Chloé už čerstvého vzduchu netřeba. Toxiny v mlze byly obtížné zvládnout pro všechny, však všem se stále točí hlava a pálí je dýchací cesty, pro malé děvčátko a jemnou rusovlásku však byly příliš, a v bezvědomí vyklouzly nepozorovaně ze života.
Santiago se stále drží, ačkoliv se z mdlob pořád neprobírá, čistý vzduch v ohraničené místnosti zlepšil jeho stav.

Dar smrti tentokrát zafunguje jako na povel - Callum získává krátkonosný teleport a manipulaci s realitou, Abayomi získává manipulaci s realitou a pána zvířat, Igor získává manipulaci s realitou a elektřinu, Agnieszka nezískává nic.

Venku před domem, na téměř stejném místě, jako s první skupinkou, se hlasitě blýskne výboj... a po něm zůstanou v toxické mlze na trávě ležet William a Lyla.

V neznámu číslo 4.

Gigantický prales

James, Dragostan, Valeria, Mia, Mikkel, Oscar, Eddie

Metody Mii, Mikkela a Valerie slaví úspěch. Ať špitáním si se zelení či hlídkou z výšky, všichni mohou zjistit, že pouhých pár desítek metrů odsud je podobně spálená jako v New Orleans, jen na daleko menší ploše, a zůstává tam jedna rozevřená prasklina.

Přesun lesem není náročný ani ničím komplikovaný, pokud neberete za komplikaci přerostlá stébla trávy či občasné zadunění pod zemí, která by mohla nejspíš způsobit neobyčejně velká obyčejná žížala.

Komplikace vyvstávají teprve na místě určení... kolem krátké a široké průrvy v realitě je obtočená obří stonožka, očividně naprosto spokojená s úkazem, který jí tu a tam přihodí do kusadel něco zajímavého - zrovna teď, zahlédnete, kterak se průrvou objeví zmatený malý chlapec. Než se stačí rozkoukat či vůbec vykřiknout, dlouhá ostrá kusadla jej vmžiku zpracují, a po lesklé červeni chitinu se zatřpytí rudě čerstvá krev.


A kdyby to nebylo málo... za vámi se přibližuje i na obří svět poměrně vysoko položený zvuk. Z křoví se objeví gigantický komár, a zamíří k vám, lákaný neomylným pachem potu a krve kolující pod kůží.

Stonožka: 600HP
Komár: 400HP

V neznámu číslo 5.

Skladiště

Alexandra, Mara, Diyar, Aurora, Yevgeniya, Elaina, Luna

Ohlušující praskavá rána, odporný pocit, jako by jednoho tahali hákem za klíční kost nahoru, a zároveň hákem kdesi pod žaludkem dolů, na moment šok, připomíjící elektrický... a pak, ticho. Klid. A... suchý, tichý, zaprášený chlad.

Ocitáte se ve skladišti, dlouhodlouhé řady polic s různými krabicemi a deskami. Bohužel ne bez problémů... S Elainou se přemístila i vrchní půlka jednoho z kovových kostlivců, která se teď táhne po podlaze a natahuje se se zlostně rudě zářícími světýlky v prohlubních lebky po nejbližší Diyar.
Ta ovšem nemá k řešení jen to - přesun pro ni neproběhl úplně čistě, a pravá noha jí silně krvácí, pod kotníkem kus úplně chybí.
Ztrátou si prošly i Luna, která se přesunula bez prstů na levé ruce, zůstaly po nich jen popálené a krvácející pahýlky, a Yevgeniya, u které šok z přesunu vyvolal silné křeče v podbřišku a krvácení.

Terminátor 1: 150HP

//Prosím dál bez procent, netřeba se omezovat na jediný post.

Pronásledování vlka

poušť neznámo kde

Že se Loki dostane ze sevření mých lián, jsem nepochybovala. Nechtěla jsem ho naprosto uvěznit, jen zdržet. Ale šlo mu to ještě rychleji, než jsem čekala. S bolestivým trhnutím jsem sledovala, jak zbytky zeleně skončily utopené v pohyblivém písku, ze kterého se vlk bleskurychle vyhrabal. Trhnutím hlavy jsem sledovala jeho úprk.
Musíme za ním.
Postavila jsem se, zatímco Lilian děkoval. Nereagovala jsem. Bylo to osvobozující k němu necítit žádné pozitivní emoce. Ten je totiž stejný nejspíš ve všech světech. Jízlivý, namyšlený.
Emil zařval a já s sebou cukla. Ohlédla jsem se zpět na skupinu. Neušlo mi Lilianovo krvácení.

“Ne, feromony ne,” zatrhla jsem okamžitě Emilovi. “Dokud to nebude nevyhnutelné.”
“Postarejte se o to krvácení. Prosím,” trhla jsem hlavou k Lilianovi. Určitě nebude fňukat, ale aby zaostával, to taky nemá cenu. A já vůbec nemám chuť se ho dotýkat. Vnitřně jsem se nad tou představou otřásla.
“Já budu sledovat Lokiho,” oznámila jsem odhodlaně a nečekala na vyjádření ostatních. Bylo to zvláštní, takto drze si prosazovat svou. Nikdy jsem neměla vůdčí tendence.
Ve vteřině jsem se přeměnila na pegase a trochu se vznesla. Ne příliš, jen tak, abych byla dobře viditelná skupině za mnou, až mě budou následovat. Hlavně jsem se ale snažila neztratit Lokiho z dohledu.

Nejspíš to nebylo moudré, vůbec když má přítomnost taky ničemu nepomáhá. Ale měla jsem nutkavou potřebu být v tomto ohledu aktivní. I když už jsem vůči němu necítila zátěž viny, mrzelo mě, že spolu nemůžeme kvůli pro mě alternativní minulosti vycházet.
Navíc by spoustě lidem chyběl. Možná i tomu idiotovi.

Sběr utopenců

Někde v moři

Raz, Isaac, Laima, Naira, Oren, Richard

V celku jsem uvítala, že Raz nám také podal pomocnou ruku, i když v tuhle chvíli spíš kopyto. Vděčně jsem o jeho hřbet opřela zachráněnou Nairu, abych si na chvilku oddychla.
„V pořádku? Dýcháš? Tady se chytni…“ Navedla jsem její ruku ke koňské hřívě.
„Nelekej se, je to Razvan, jen ve zvířecí podobě.. udrží tě lépe nad hladinou, než já..“ dodala jsem, aby nebyla překvapená ze srsti pod svou rukou. Následně jsem vděčně pohladila koňský krk.

Raz ještě svou tlamou zachycuje přitopeného Richarda a já se rozhlížím kolem, zda jsou všichni v pořádku. Nejspíš na poslední chvíli si všímám čehosi blonďatého zmítat se pod hladinou. Udělám pár rychlých temp k místu, kde se ponořím, abych se pokusila vytáhnout přitopeného Orena. (8) S rukama provlečenýma pod jeho podpaždím nás oba udržuji na hladině kopáním a svoje pohyby směřuji zpět k hloučku okolo koně. Ujistím se, zda je zachráněný v pořádku, popřípadě mu pomůžu poplácáním po zádech vykašlat vodu z plic, než se přesunu k poslední topící se blonďaté hřívě (7). I zde mi naštěstí záchrana vychází, doufejme, že dost rychle na to, aby Laima neměla velký problém se vzpamatovat.

Když už jsme všichni pohromadě a snad v pořádku u Raze, rozhlédnu se trochu bezradně kolem. Nikde nic, krom slunce a voda. Je sice zvláštní pocit cítit na tváři po tak dlouhé době sluneční paprsky, ale v nedohlednu od pevniny v širém moři moc dobrých vyhlídek nemáme.
„Má někdo nějaký nápad, jak se dostat zpátky?.. nebo.. alespoň někam na pevninu?“

V nebi, na zemi alebo niekde medzi

Džungla, kdesi
Jamie, Mia, Dragostan, nežiadúci kus kreténa, Oscar, Eddie

"Myslím, že viac tu toho neviem urobiť. Pôjdem sa skúsiť vrátiť a pomôcť..."
Otočená k Jamesovi nemám absolútne šancu registrovať, čo sa deje. S pozornosťou zameranou na jeho tvár vidím iba v odraze jeho očí zdesenie a kým začnem otáčať hlavu aby som zistila čo ho vystrašilo, periférne vidím pohyb a cítim stisk na ruke. Namiesto slov sa zrazu vo vzduchu okolo nás ozve rana a na poslednú stotinu sekundy predtým, ako sa moje telo a myseľ rozpadnú ma napadne jediné - že je to konečne...koniec. Svet skončil.

Nikdy som si ale nepredstavovala, že smrť by mala bolieť, a táto bola nepríjemná. Netušila som, či trvala sekundu alebo večnosť. Až keď začnem preciťovať, z bieleho a čierneho svetla a ozónu a niečoho čo mohlo byť aj ničím, opäť sa objaví zablúdená myšlienka. Neišla som do neba? Je toto môj trest za to, že som kedy proti inému človeku vystrelila zo zbrane?
Lenže...bolesť zmizla. Pod prstami v rukavici som cítila čosi príjemné, zatiaľ čo druhá ruka bola čímsi zaťažená. Pľúca sa naplnili vzduchom, do chrbta ma tlačil ruksak. Mala som sa cítiť po smrti tak isto ako pred ňou?
Nie...nie, po smrti malo všetko skončiť. Nechcela som ďalší život. Chcela som... pokoj.
Neisto otvorím oči a aj cez sklo prilby dokážem vidieť intenzitu sveta, v ktorom som sa ocitla. Hoci to nevidno, pootvoria sa mi ústa, ako sa pomaly snažím dostať do sedu.
Ak toto, po mesiacoch v absolútne zdevastovanej krajine, kde jediná zeleň boli umelo pestované záhrady, nie je raj po smrti, tak čo potom?
Na chvíľu, po tom čo nájdem pohľadom Jamieho vedľa mňa, sa ma zmocní radosť z toho, že sme tu obaja, zmiešaná so smútkom že musel tiež zomrieť - potom zaregistrujem Miu a potom - nie. Nie nie, kdekoľvek by som sa ja dostala po smrti, nie je možné aby Jamie a Mikkel skončili na rovnakom mieste. Jeden patrí do neba, druhý do pekla.
Realita na mňa padne ako betónová budova. Boli sme inde. Nezasiahol nás boží blesk z jasného neba, ale vcuclo nás to do inej reality.

Reality, kde som ja bola atrapa.
Reality, kde ma po smrti nečakali Jakub so Sandrine.
Reality, kde nemala moja prípadná smrť absolútne žiaden zmysel.
Reality, kde boli iba dvaja moji ľudia, zatiaľ čo zvyšok...čo bolo so zvyškom? Kde boli ostatní? Moji? Čo s nimi bolo? Boli v poriadku? Museli byť. Musela som sa uistiť že budú v poriadku.
Musíme sa vrátiť. Vrátiť sa späť.
Nie som očividne jediná, kto mal podobný cieľ. Eddie s Oscarom i Jamesom sa zhodnú, že sme niekde, kde by sme byť nemali, zatiaľ čo ja sa stále snažím prinútiť hlavu aby fungovala mimo panických myšlienok o tých, čo zostali niekde na bojovom poli a tých, čo tu boli so mnou a zatiaľ nemali cestu späť.

Ako keby ma to dostalo z tranzu, ako facka cez celú tvár, zapnú sa zvuky naokolo práve včas na varovanie v podobe bzučania a následného príletu....monštra.
Vážky by v normálnej situácii boli jeden z mála druhov hmyzu, ktorý vo mne nespôsoboval absolútne znechutenie a des a nestaval mi chlpy na rukách, pretože podobne ako motýle mali tú vzácnu krehkosť a neškodnosť, čo vo mne nevyvolávali túžbu ich buď tresnúť časopisom alebo utekať. Tentokrát mi ale iba doznievajúci šok zabráni zvriesknuť. Odkedy mali vážny kusadlá ako pavúky? Odkedy vyzerali tak...nechutne? Prečo táto pôsobila, že by zožrala za dve a pol sekundy?
Ani neviem, či som stíhala začať vnímať bolestivý stisk Jamesovej ruky skôr, ako ho začal povoľovať, v každom prípade som sama zaťala prsty, odmietajúc pustiť sa jedného z dvoch ľudí na ktorých mi momentálne v okolí reálne záležalo. Bez slov tak odpoviem na Jamieho ospravedlnenie a bez sebamenšieho protestu sa k nemu pritisnem pod kríkom, držiac sa ho ako keby mal zmiznúť v momente, čo ho pustím.
Hlas ale nájdem, až keď Mia vzlietne na tichých krídlach do vzduchu, oddeliac sa od nás, odo mňa, a James nájde kopec duchaprítomnosti, ktorá mu dovolí vydať inštrukcie. Otočím k nemu hlavu, a hoci som si stále nedala dole prilbu, musí byť jasné že sa dívam na neho.
"Zostaňme spolu, prosím. Na dohľad Mie. Musíme zostať spolu."
Nemohla som prísť ani o jedného z nich, nie keď som tu bola a mala by som byť schopná ich ochrániť a boli...boli dvaja. Iba dvaja.
Musela som ich ochrániť. Očami za sklom kmitám stále na poletujúcu Miu, neochotná spustiť ju z očí, nasledujúca Jamieho a snažiaca sa jeho postup prípadne jemne korigovať tak, aby mi výhľad na Miu nezakryla žiadna veľká prekážka. Som nútená ho neochotne pustiť až pri strome, na ktorý sa snažím neúspešne vyliezť, rozhodne mi to však vnukne nápad, ktorý nás aspoň presunie bližšie k Mii.
"Počkaj, poď späť ku mne, blízko."
Prehovorím tlmeným hlasom, načiahnuc sa za ním znova rukou, zatiaľ čo tesne pri nás vytvorím vznášajúcu sa plošinu z energie dosť veľkú na to, aby sme sa tam zmestili pri sebe, prikrčený pre lepšiu stabilitu, aj s trochu zdvihnutými okrajmi ako malou poistkou proti pádu. (10+3). Nájdem ruku, ktorú stisnem ako upozornenie pred tým, čo plošinu začnem vynášať pomaly, s istotou do vzduchu popri strome, aby sme boli krytý, smerujúc ju na stranu kde som videla vznášať sa Miu.
Museli sme zostať spolu.

Jak cenný může být vzduch

Kdesi - Agnieszka, Chloé, Callum, Rúna, Abayomi, Igor, Santiago

Agnieszčina dlaň se dotkne mého zápěstí a já jí v okamžiku chytám za ruku tak, abych jí mohl bezpečně a dobře vést. Tohle naštěstí není ples. Jen cizí, zamořené místo, to jsme to vyhráli. "Skvělý nápad. Abay...." Pánům nemusím ani říkat a už se snaží pomáhat těm, kteří přenos odnesli bezvědomím. Chloe, Santiago a Rúna se zdají být mimo tento svět, teď však není čas na to zjišťovat v jakém jsou stavu, teď je potřeba dostat nás do jednoho z těch domů.
Volím ten, který splňuje podmínky krátké vzdálenosti a alespoň nějaké stability. Jindy bych šel pomalým krokem, abych měl skutečnou jistotu, že Agnieszka mě bude následovat bez zbytečného zaškobrtnutí, pocit nedostatku dechu a nutkavé kašlání mě však nutí zrychlit. "Omlouvám se, nelekej se, ale bude rychlejší, když tě vezmu do náruče, ano?" Není to o tom, že bych si myslel, že to sama nezvládne, jen - jen tohle bude rychlejší a více efektivní. Přesto počkám zda mi dá souhlas a pokud ano, těch několik dalších kroků je již rychlejších.

Brzy se nacházíme v místnosti, ve které nám Agnieszka vytvoří snesitelnou atmosféru. "Děkujeme. Jak dlouho to tu takto asi vydrží?" Musí to být náročné, čím rychleji přijdeme na nějaký plán, tím lépe.
A že se hned dáváme do vymýšlení. Bublina kolem hlav každého z nás nevyjde, jak tedy najít podobnou trhlinu. A chceme to?

Pokleknu k drobné Chloé a položím zlehka dlaň na její čelo, snažím se zjistit jak závažný je její stav (3+2). "To je...zajímavá myšlenka. Rozumí někdo těmto...záležitostem více?" Teď lituji, že jsem se neúčastnil žádného výzkumu a celkově že můj přístup k trhlinám a cestováním do jiných realit nebyl takový, abych o tom tušil něco více. "Stále musíme brát i na zřetel to, že pokud nějakou trhlinu najdeme, vůbec nás nemusí dovézt do našeho světa."
Tentokrát se přesunu k Rúně, i u ní se snažím zjistit její stav a popřípadě jí probudit (2+2), leč neúspěšně. A i u posledního Santiaga se pokusím o rychlou diagnostiku (5+2), ani jeden čin však k jejich probuzení nevede.

"Ať budeme dělat cokoliv, máme tu tři bezvědomé, kteří budou stále potřebovat kyslík. Takže bychom měli co nejrychleji zjistit jak se toho zbavit nebo odkud to aspoň jde."

Mise

New Orleans

Snažila jsem se pomáhat Mari a zároveň mít pod dohledem okolí. Alespoň budování zázemí se dařilo. Kontrola okolí nebyla stoprocentní, záblesky mě překvapily.
Mizí naši, mizí budovaná pevnost. Všechno jedním šmahem.
Byla jsem zvyklá na válku, na boj. Ale toto bylo jiné. To něco si bralo vše mrknutím oka. Neubránila jsem se strnulosti z naprostého šoku.
Kde všichni jsou…? Jsou mrtví?
Pár těl jsem viděla, ale bylo to málo na to, kolik osob zmizelo.

Šok mi ale nevydržel dlouho. Sice zmizel náš hlavní problém, nadobro?, ale našla se za něj náhrada.
Vnímala sem rozruch a boj ve svém okolí, ale starala jsem se o to, co Mara zachytila dřív než já.
Nemrtví.
Tvář se mi zkřivila hnusem. Už jsem s nimi měla tu čest na své cestě. A zatím jsem nepotkala odpornějšího nepřítele.
Mara ani to zvíře neváhaly. I já jsem proto sáhla automaticky po pušce a zaměřila svou střelbu na třetího z nich. (4+2)
Nebyla jsem ale spokojená, má obvyklá perfektní muška teď byla rozhozená. Sklonila jsem pušku a jen jsem předpažila levou ruku. (3+2, 2+2) Oheń však zůstal jen v mizerných plamíncích na mých prstech, a pak se rychle odporoučel.
U všech proroků…!

1 %

Volání domů

Kdovíkde na poušti s Lilian, Ludwigem, Lakshmi, Matissem a Lokim

Jeden by se neměl vměšovat do věcí, o kterých nic neví, ale tohle je myslím jeden z těch případů, kdy to, asi tolik nevadí. Navíc ostatní to zjevně vidí podobně, jelikož se stejně jako já snaží zastavit. Moje schopnosti se nijak neprojevili. Zjevně jsem byl tím celým příliš překvapený.
Celé je to zvláštní a tak nějak náhlé.
Jak se to vůbec stalo? Co k tomu vedlo? Vyprovokoval jej nějak Lilian?

Šlahouny i písek jsou dost, aby to Loki nakonec vzdal a místo snahy jít po Lilkovi se dal na útěk.
Ohlédnu se na Liliana, který se vyhrabává z písku. Vypadá, že bude v pořádku, ale Loki utíká a je mi jasné, že se něco děje a také, že bych měl něco udělat.

Soustředím svou mysl. Už takhle jsme udělali dost hluku, takže trocha víc snad nebude vadit.
Lilian ostatním mezitím děkuje zatím co já sbírám sílu.

"Vrať se."(7) Zařvu z plných plic, jak nejvíce mohu, aby to slyšel, i přes to, jak od nás prchá pryč. (7)
Lilian myslím hádám, že chtěl zrovna něco navrhnout o tom, že by jsme měli jít za ním, ale trochu jsem jej v tomhle předběhl. Tedy spíše mu skočil do řeči.
Když nemůže jít Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.
Oddechuji, jelikož jsem do tohoto zařvání dal skoro celý obsah svých plic.

Doufám, že to slyšel. Vnímal jsem svou sílu, kterou jsem vštípil svému hlasu. Stejně jako když při hře na kytaru vnímám, jak svou rukou určuji sílu hlasitosti jednotlivých strun. Otázkou je, jestli to stačilo.
"Pokud se vrátí, tak hádám bude stále nepřátelský. Nějaké návrhy? Nerad bych, ale mohl bych zkusit feromony." Snažím se přijít s nějakým řešením, jak to celé vyřešit, jelikož pomocí sugesce jej ovládat by bylo nepraktické.
Feromony používám opravdu nerad. Jejich poslední použití nedopadlo nejlépe, ale co jiného použít proti obřímu vlkovi, kterého nechceme nijak moc zranit.

Milé

Kdovíkde na poušti s Emilem, Ludwigem, Lakshmi, Matissem a Lokim

Konfrontaci jsem se vyhýbal... tak dlouho, než mě sama našla, s pokusem hryznout do zadních partií.
Dusila mě směsice lítosti... a vzteku, zatímco jsem se bránil zběsilým útokům obřího vlka. Nebylo to těžké (9). Zuřivá bestie mě sice smetla k zemi, ale rozrušené běsnění mu bralo na přesnosti - mohl nadělat daleko větší škody.
Věděl to? Ovládal se nějak i v tom rozpoložení? Byl by to způsob jeho trestu, naprosto v souladu s jeho náturou.
Nebo mě doopravdy chtěl zabít, a vlastní vztek mu bránil v efektivitě?

Šepoty myšlenek byly trhané, zkreslené emocemi i zvířecí podobou.

Propadáme se... a do situace zasahují i šlahouny. Loki se obrací k útěku... na moment zavřu unaveně oči.
Než se pokusím i já dostat z toho... podivně vodnatého písku (9).

Rozhlédnu se po ostatních, rezervovaně kývnu. "Díky, Lakshmi, Ludwigu, Emile."
Na moment se mi na rtech objeví prchavý úsměv.
"Díky i tobě, bratříčku," prohodím suše k Matissovi, který civí jak suk z komody.
Bodejť by necivěl, to jsou nejspíš geny po Valeriině matce.
Tam se ve frontě na rozum dvakrát rozhodně nestálo.
Vím, že tu myšlenku zachytil... začervenal se, sklopil zrak. Spokojeně přimhouřím oči.

Částečně rozepnu kombinézu, a prsty zkusmo přejedu přes rameno. Dostalo se do vlčích zubů, těsně předtím, než Lokiho odtáhla Lakshmi. I přes silnou kombinézu s ochrannými očarováními dokázal potrhat kůži, prsty mi lepí krví... usyknu.
Vlčí zavytí zdáli kvituji semknutými rty.

"Měli bychom jít za ním. Nemyslím, že by byl moudrý nápad se rozdělovat."