Výt na měsíc

Kdovíkde na poušti s Emilem, Ludwigem, Lakshmi, Matissem a Lilianem

Neslyším křik, nevnímám snahy. Černovlasá lidská zrůda se pode mnou svíjí, brání, ale neútočí nazpět... slaboch. Ubožák.

Najednou se pod námi propadne písek. Voda...? Tady? Vytrhne mě to na moment a překvapeně ustanu v činnosti. Šlahouny Lakshmina zpropadeného kytkočarodějnictví se objeví také... jak jinak, aby se do něčeho nevložila, spravedlivá dušička... na ochranu Liliánka.
Za víčky jako by se mi rozprskla salva zlostných jisker, málem sklouznu opět přes okraj sebeovládání, ale pevné sevření pitomých zelených haluzí mě drží dobře u vědomí. Přivádějí mě k šílenství... všichni mi chtějí brát svobodu.
Všichni!
S hlubokým hrdelním vrčením, které místy připomíná chrčení, se zmítám v kapalném písku a zuby vztekle přehryzávám ten plevel (8). Sotva poslední vlákno praskne, pokusím se vyhrabat z té šlichty (10), kterou kdovíkdo děsně moudrý vytvořil, a vyrazím jako střela do noci.

Táhne mě to za hlasem... za hlasy. Za tím šelestem, co netuším, jestli má na svědomí písek, vlastní myšlenky, či cosi hluboko, hluboko pod nimi. Chvěju se jako horečkou... vlčí nátura mě objímá, a já v trysku po dunách vyšlu ke hvězdám dlouhé, táhlé vytí.

Vymřelý lev a bojová slepice v akci

New Orleans, bojiště

Na každé situaci by se nejspíš měla hledat pozitiva... já jedno vidím. Můžu si vybít fyzicky vztek na někom/něčem, co není na tréninku kolega z Triskelionu.
Můžu doopravdy trhat, zchladit si žáhu, zajebat do země všechny ty energetické interdimenzionální kazišuky, kteří mi zkazili první opravdové rande po té zasrané apokalypse.

A chutě se do toho pouštím, po boku sestřičky v impozantní podobě drůbeže, ze které fičí respekt.
Prackou si přihraju druhou mrtvolu (3+3), a pustím se do ní zuby (4+3) i drápy (5+3, 5+3).
Možná až moc srdnatě... za paseku na nemrtvole ta odporná pachuť v tlamě nestojí, odskočím stranou.
Začnu nechtě a nevolky dávit... a oběd je na světě.
Kdyby vás náhodou zajímalo, jaké to je, poblít se těsně vedle hodně sexy holky - na hovno. Fakt že jo.
Snad si toho ve spravedlivém rozlícení nad nespravedlivostí světa a cupování zomboly zobákem nevšimla... hej, můžu si to aspoň přát.

(35%)

Další ničení

New Orleans, bojiště

"Existujeme?" prohodím suše s náznakem úsměvu na zoufalé Mařiny výkřiky.
Vskutku... v duchu se cítím podobně. Není možná, aby něco proběhlo hladce. Abychom přišli, zasáhli, zvítězili a odešli, a netáhli za sebou černé plastové pytle a hordy nových traumat.
Bože, nebo někdo, pokud mě slyšíš... ať to tentokrát nejsou moji blízcí. Uchraň před újmou Lakshmi, Orena, Lokiho, Jamese, Valerii, Eliota, Yuriko...
A do situace s blesky, housenkou, roboty a dinosaurem ještě nemrtví, kdyby náhodou toho bylo málo... brunetka po nich mrská energií a pak se je vyráží nejspíš uklovat, a já si povzdychnu.

Připadám si... staře. A unaveně. A přesto neváhám, sahám po síle rostlin. Vyjmu několik snítek z dredů, nechám z nich narůst dlouhé trnité šlahouny, kterými začnu drtit a posuvnými pohyby trhat na kousky jednoho z nemrtvých (N3) - (8+3, 4+3, 5+3, 8+3).

(55%)

Nejhorší den ve velení

New Orleans, bojiště

S tím, co nastane vzápětí... se těžko soupeří. Den, kdy zemřel Ari? Den, kdy zemřela Svetlana s malým? Den, kdy se sesypal hlavní štáb v Mongolsku? Den, kdy do hlavního štábu v Mongolsku pronikl Heigen? Nebo ještě dál v minulosti... dny, na které už ani nechci vzpomínat.
Dnešek je jim silným soupeřem.
Vše se rozpadá, zbytky zůstavší na bojišti demotivované a nesoustředěné, mnozí stejně jako já obávají se, kam blesky zanesly zmizelé...
Hruď mi drtí váha téměř neúnosná... Lilian, Lea, Valeria... jsou mezi ztracenými, stejně jako malá Chloé, Matisse, Loki... Lilianovi blízcí. Dragostan, Lakshmi, Daniel, další ztracení, spolehliví, silní...
Pokud se nevrátí... co z Triskelionu zbyde?
Co zbyde z nás?

Nad tím (naštěstí) není nyní čas uvažovat. Sáhnu po ledu, tak automaticky, jako bych to nebyl já, kdo musel zvláštním schopnostem dlouze uvykat. Jako by události posledních dnů, týdnů, měsíců... spojily mne více s mně určeným živlem.
Jednodušší, než-li dýchat.

Dlouhé ledové bodce vylétnou proti ještěří stvůře (7+3, 8+3, 5+3, 10+3), pokouším se mířit mimo Kazranovy drápy, žár se s ledem nemívá v lásce.

(97%)

Šlamastyka

New Orleans, bojiště

Dnešek se zapíše do dějin mé osobní historie jako jeden z těch méně příjemných, zdá se.
Už od rána, s vyšilujícím Augustem za zády, a s Gutiérrez a Zhu neschopnými pořádně informovaného průzkumu, mám chuť někoho zardousit.
A ta chuť se neztrácí, naopak.
I když byl náš úžasný vůdce vyslán kamsi do kopru, stejně jako notná porce spolubojovníků/vnic ze sankta, a i když se na zemi pět minut po začátku boje válí první mrtvoly neschopných pechfóglů.
Štěstí vůbec v téhle mizerné době napomáhá Darwinově teorii... nejen ti nejsilnější přežijí, ale zejména ti, kteří jsou v dobrou chvíli na dobrém místě, a kterým genetika nadělila nejlepší koktejl schopností k přežití.

Já nejsem na dobrém místě, ani v dobré chvíli. Kolem se to kromě blesků totiž začíná hemžit agresivními návštěvníky z jiných realit, jako by nemohl pro změnu přijít někdo, kdo má zájem o odpolední čaj.

Podsaditá bruneta zapadla do bahna, jen to hvízdlo, a jako trojnohá kočka se plácá kolem, Sinclair se snaží roztavit kovové kostry, a valí se k nim děvče s pačesy neurčité barvy.
Nu, nejspíš bych měla i já přiložit ruku na pomoc... beze mě by se určitě neobešly.

Jen kdyby mi země, zválená, spálená a jiskřící výboji, neodpírala poslušnost (1+3). Nebo možná stačí se jen pořádně dopálit... a čtveřici plecháčů čeká po salvě ohně i ostrý betonový deštík (10+3). Pokus nechat pod nimi půdu propadnout a zpomalit je by možná taky nebyl od věci... (3+3).

(54%)

Boží dopuštění

New Orleans, bojiště

Když vidím, co nastalo, mám chuť se dát na modlení, jakkoliv by se na jakoukoliv pomoc nestydaté agnostičce nejspíš jakýkoliv bůh vykašlal. Díky podivným výbojům se část z nás ztratila, a nezbývá než doufat, že jsou v pořádku. Že se jen přenesli někam jinam, stejně jako se dvě cizinky přenesly sem.

Neváhám, když vidím, že jim jde na pomoc Nik a že jedna z nich omdlévá, zamířím za nimi do zbytků zázemí.
"Jak se cítíte? Odkud jste přišli?" zeptám se té... která... je momentálně duhovým... vlkodlakem?
A to už jsem myslela, že jsem viděla všechno, co vidět jde.

Pokusím se Dotekem zjistit, jak je na tom bezvládná černovláska (2+2), nicméně... cosi je převelmi zvláštně. Zachmuřeně to zkusím ještě jednou (3+2), avšak nic se neděje... teprve další kontrola přináší nové údaje.
"Ona je... robot?" zaraženě se ujistím duhové, než se přesunu k ní. Tam je zkoumání Dotekem už o něco úspěšnější (4+2).
"Zdá se, že jsi přesun přečkala v pořádku, ale..." natáhnu se k tašce, pro jednu z malých lahví vody, jejíž vlastnosti ovlivním (9+2).

"Na, vypij to celé," podám ji cizince, "bude tě to dočasně chránit před vlivem okolní radiace."

(1%)

Psí volenka

New Orleans, bojiště

Pohladit neviditelnou housenici ohněm (blesky, energií, ...) nebyl nejspíš dobrý nápad. Příval energie jakoby elektrizoval samotný vzduch, a hlasitá prásk, prásk, odnáší naše spojence kdovíkam, jestli to tedy pro ně není úplná konečná.
Řešit to momentálně žel není čas.

Obří ještěří hovado se zahryzává do ocasu dračice Mei, přitom odpinkne Šeby jako hadrovou panenku stranou.
Takhle to nepůjde...
S proměnou v obřího pekelného psa přiskočím a pokusím se ještěrovi chňapnout po hrdle (6+3), drápy mu zarazím do hrudi (6+3 levá tlapa, 5+3 pravá), a soustředím se na žár vlastního těla, nechám plameny vzlínat, ze srsti, z prasklin v těle... kdyby si náhodou chtěl kousnout.

(24%)

Příliš světla

Kdovíkde v pralese s Jamesem, Valerií, Miou, Mikkelem, Oscarem a Eddie

Moje přesvědčení, že budu vypomáhat s ochranou a s léčením v zázemí, vzalo svižně za své. Výboj podivné energie měl jinou představu...
Vykřikl bych, kdybych mohl, na moment mě cosi trhalo dvěma směry.

A když ten intenzivní pocit zmizel, ležel jsem na trávě... zalitý sluncem. Neovládl jsem se, sotva jsem se vytáhl na všechny čtyři, než mě zradil žaludek a oběd nalezl svou cestu opět na světlo boží.
Otřel jsem si ústa kusem přerostlé trávy, a stál se do stínu jednoho z keřů, prudké světlo ve mně vzbuzovalo další nevolnost a také třas. Odvykl jsem mu... neuvědomil jsem si, jak velký vliv získala moje podoba na moje lidské tělo.

Zatímco jsem se vzpamatovával, někteří se pustili do debaty, co teď, někteří se pustili rovnou do akce... já namátkou sáhl k pasu, ale mošna, ve které mívám krystaly k teleportu, byla samozřejmě prázdná. Bral jsem s sebou jen ty do hlavního štábu, a převzal si je všechny Erden.
Nemám nic... tak jednoduchý způsob záchrany by to byl. Prohrábnu sklesle vlasy a vyčkávám stranou ve stínu, co prozradí Mii a Mikkelovi průzkum.

Nejsem momentálně k ničemu - i kdyby nás chtěl napadnout obří hmyz, proměna by znamenala ztuhnout na kámen.

Super

Kdovíkde v pralese s Jamesem, Valerií, Miou, Dragostanem, Oscarem a Eddie

Kde že jsem byl já, co se všichni usilovně snažili tohle nebo tamto? Pohodlně v zázemí, kde jinde. Nalezené deky, polštáře a matrace jsem přeci musel schválit, a to by nešlo bez vyzkoušení, víme? Něco z toho navíc vypadalo i dostatečně čisté, aby se na to dalo sáhnout, neváhal jsem tedy a pustil se svědomitě do svého úkolu, v bezpečí zázemí.

Relativním bezpečí.
Protože blesk, co vyšlehl skrze jednu zeď, zmizel v druhé a jen tak mimoděk prošlehl mnou, jsem opravdu nečekal.
V momentě, kdy mi hlavou problesklo, čím jsem si tuhle trapně náhlou smrt zasloužil, jsem si i uvědomil, že jsem pořád naživu. Posbíral jsem se pomalu... štítivě ometl od hlíny a znechuceně sledoval zelené travní fleky na kombinéze.
A když jsme u toho znechucení... moje společnost si zaslouží podobně emoce, jako ty skvrny.
Němý zrádce, blbeček nekňuba, hysterická štětka, zákeřná emoteenka, vybledlé mouchysněztesimě a modré kdovíco. No pěkně.

Všichni se tu plácají, do toho obří hmyz... fuj. Když si vybavím, kolik obřích roztočů a parazitů takové hovado má, mám puzení dopřát mu smrt žehem dřív, než to napadne se s námi sbližovat.

K mému šoku jediná, kdo má jakž takž nápad tuhle polízanici řešit, a je i docela akční to i sama provést, ta temníčkovská puberťačka. Pozvednu obočí, chvály se ze mě ale nikdo nedopáčí.
A až zjistím, kdo to takhle posral, nedaruju mu to.

Sám však zatím nemůžu nic moc, a zatímco Mia kouká shora, přesunu se k jednomu ze stromů, zlehka položím dlaň na poškození a soustředím se (1+2).
Nic.
Popuzeně se nadechnu zostra nosem, než se pokusím soustředit znova (10+2), což je o něco úspěšnější... zajímám se, skrze ostatní stromy a zeleň, jestli se někde nevyskytuje něco podobného, co jim ublížilo.

Halucinace?

Kdovíkde s Danielem, Chloé, Callumem, Rúnou, Abayomim, Agnieszkou a Santiagem

Na moment zaváhám, jestli jsem to nepřehnal s halucinogeny. Místo příjemných, vířivých barev... přichází bolest a blesky. A pak... naše skupinka izolovaná v mlze.
Která se moc nemusí jak s vlivem mých omamných látek, což mi pošeptá protivně rozbolavějící se lebka, tak s dýchacími cestami všech z nás. Jakkoliv bych se chtěl zastavit a obdivovat starobylé věžičky čnící z mlžnatého hávu, život je mi o maličko cennější.
A když bílá dáma zahlásí, že nám může vybudovat provizorní útočiště, neváhám, a pomohu pouštnímu princi s rezavou tichošlápkou, drzým kocourem a malou žabkou do bezpečí, neb to vypadá, že ti tři to snášejí nejhůř.

Opatrně se je popleskáváním snažím probrat z mrákot, ale nic se neděje, ani čistší vzduch uvnitř místnosti domu jim nepomáhá vrátit ztracené vědomí.
"Tyhle dvě a on budou nejspíš pomoc potřebovat," reaguji na slova vážného mladíka, i když poněkud opožděně, ptal se ještě venku.
Ale tam nebylo radno ztrácet slovy čas.

Bílá dáma se shání po nápadech, kterak domů... no, to lehké nebude.
"Mmmhm," kývnu pouštnímu princi na myšlenku.
"Pokud budeme předpokládat, že nás blesk hodil do alternativního světa, ale ne místa... tohle kolem nás je New Orleans, jak by vypadalo za jiných podmínek, za jiných okolností, za jiné historie," nahodím náhodnou myšlenku.

"Na pátrání kolem po prasklinách ale budeme potřebovat udělat něco s tou mlhou... něco jako bublinu čistého vzduchu kolem hlavy asi udělat nemůžeš...?" obrátím se na bílou dámu, která sklesle zavrtí hlavou. Soustředěná je přitom zejména na udržování bariéry a neustálou obnovu vzduchu, na péči o rezivlásku, tmavovláska a prcka jí prostor nezbývá.