Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Výlet do pralesa New Orleans → neznámo kde v pralese Byla jsem si jistá, že můj útok byl dost silný. Každým kousíčkem svého těla jsem cítila, jak se snažím té podivnosti způsobi bolest. Jenže jediným výsledkem bylo, že se mi to vrátilo jako bumerang. Bohudík ne tak silně, ale pořádná migréna, která se dostavila, mě natolik oslabila, že jsem se raději snesla k zemi, kde jsem se na chvíli zhroutila na kolena. | ||
| |||
 | Nečekaný přesun New Orleans → poušť neznámo kde Ohromená se široce rozevřenýma očima jsem “sledovala”, co se odehrávalo v mé mysli. Všechny ty vzpomínky byly tak živé, hmatatelné, že jsem na okamžik ztratila pojem o tom, co se dělo kolem mě. Možná to bylo delší než okamžik? Nejspíš ano, protože mě vytrhla až série zvláštních blesků. Narovnala jsem se, nadechla… Hrozná rána. Chtěla jsem zavřít oči, skrčit se, ale nebyla jsem si jistá, že mám své vlastní tělo. Cože?! Něco mě rvalo zevnitř, snažilo se mě to roztrhnout. Když už jsem myslela, že déle své tělo pohromadě neudržím, projel mnou šok. Jako kdybych dostala ránu. Celé mé tělo se zaškubalo, já možná zakřičela a možná ne, a pak bylo ticho. Po známém teplém vlhku přišel zvláštní chlad. Pod sebou jsem cítila písek. Jsem to zase já. Jsem celá… Pomalu jsem si uvědomovala všechny své končetiny. Obrátila jsem se z břicha na záda a zamrkala na nebe. Na jasné nebe. Plné hvězd. Šokovaně jsem zalapala po dechu. “To je… Nádhera,” tiše jsem zašeptala, zatímco se vedle mě ozývaly další hlasy. Stále vleže jsem otáčela hlavu kolem sebe a kontrolovala, kdo je tu se mnou. A kde jsou ostatní? Trochu jsem svraštila obočí. Diskuzi nad tím, co bychom měli podniknout dál, jsem příliš nesledovala. Stále jsem se cítila jak omámená. Ale najednou mi před očima přelétla zrzavá šmouha. Co to?! S heknutím jsem se vytáhla do sedu. “Loki!” vykřikla jsem vyděšeně, když mi došlo, co se stalo. Emil i Ludwig se snažili vlkovi zabránit v útoku na Liliana. Co vyvádí? Jasně, má na něj zlost, to mi došlo, já bych taky Lilianovi jednu střelila, ale snažit se ho zabít?! Má levá ruka vystřelila dopředu. Liána, která byla kolem předloktí omotána, mě naštěstí poslechla ihned a bleskurychle se prodloužila až k Lokimu. (5+3) Tam se rozdělila na tři prameny, bohužel ne tak silné, jak bych chtěla, a začala Lokiho poutat. (3+3) Snad to bude stačit. Aspoň na chvíli. “Loki, prosím, přestaň, on za to nestojí!” snažila jsem se dál volat, aniž bych myslela na to, jak moc moje přítomnost zrzka dráždila. | ||
| |||
 | Na bahenní zapasy není kurva čas! New Orleans, USA, 20. listopad 2018 Pevně doufám, že první část mého šíleného plánu vyjde a já budu moci přistoupit k té druhé. Mlha, která je všude kolem, to nijak neusnaďnuje. Ty podivné trhliny mě taky na klidu fakt nepřidají. Jsem to jen já anebo jich je víc a víc? No tak, pojď ty svině. Chci vidět, kde končíš. Trochu vítězoslavně zavrčím, když i pár z našich mělo podobnej nápad jako já, a máme alespoň přibližní hranice. Hurá. Tak jo, jdem na to, než si to rozmyslím. Na to jsem ale až moc napumpovaná adrenalinem. Trhnu hlavou, když Callum prohlásí, že nás chce stáhnout "Ne! Musíme níž, abychom…" Moje další slova v překvapeném výkřiku, když pode mnou najednou zmizí stínový pták a já mířím k zemi. A rozhodně rychleji než myslel Callum. Kde vůbec je?! Výšku, ve které jsme byli, nedokážu odhadnout, ale zareagovat už nestihnu, abych cokoliv provedla, místo toho se zaryju do bláta. Kotník bouchne bolestí a to nepočítám mrtě dalších bolavých míst. Dejte mi kurva minutu. Ale mohla jsem vědět, že na minutu nemám nárok. Jednou z prasklin napochoduje čtveřice kovových koster zbraněmi v rukou. Aby toho nebylo málo, tak si to šinou ke mně. Kurva, do prdele! Není čas myslet na bolest, ale noha úplně neposlouchá, tak jak bych chtěla. To se však přede mnou objeví drak s pochroumaným křídlem - Evelyn, která se mi snaží koupit čas a zachránit prdel. Mám pocit, že jsem někde zaslechla kohosi volat mé jméno, ale teď mám myšlenky někde úplně jinde. Rozhlédnu se kolem sebe, abych na skupinu pochodujících kováků hodila nějakou plastovou popelnici, která poblíž zůstala a získala trochu času i já, ale asi budu docela patetická (3+1). Na další přemýšlení – což mi někdy ani moc nejde – není ani sekunda navíc a já se přeměním v kočku, abych měla snadnější vyproštění se (6). Tři končetiny jsou furt lepší než jedna, ne? (92%) | ||
| |||
 | Všude písek Někde v poušti Lilian, Emil, Matisse, Lakshmi, Loki Boj s neznámou silou zdál se být naprosto marný a zbytečný. Ani opatrnost okolo prasklin mi nijak nepomohla, jak jsem hned vzápětí zjistil. Zachytil jsem koutkem oka problesknutí, tělem mi projel proud a pak už jsem se ztrácel někde v temnotě. Chvíli jsem měl pocit, že mě to rozerve na dva kusy, chvíli zas, že vyvrhnu i svoje vnitřní orgány, než sem zase byl schopen určit, kde je dole a kde nahoře. Otevřel jsem oči a rozhlédnul se kolem. Trosky města zmizeli, široko daleko byla zem pokrytá pískem a obloha, k mému překvapení, posetá hvězdami. Všude byl klid, podezřelé mrazící ticho a přesto mě neopouštěl pocit, že to tak nezůstane na dlouho. Nebyl jsem sám, pár dalších zde skončilo se mnou. Ale co ostatní? Co bráchové?.. Dostaneme se vůbec nějak zpět?.. První prolomí ticho Emil, který se ptá, zda jsme všichni v pořádku. Lehce přikývnu, až na ten nepříjemný pocit v zádech, mi nic není. Další spekulace o tom, zda by jsme měli či neměli cokoliv podnikat se světlem a teplem už tak nějak nevnímám. Zaráží mě spíše výraz Lokiho, který se hned vzápětí vrhá ve vlčí podobě po Lilianovi. Ne, že by mi ten kluk přišel nějak extra sympatický, ale roztrhat ho je trochu moc drsné.. I když pochybuji, že v tuhle chvíli je to úplně zrzkovo vina. Něco tady nehraje… Emilovo pokusy ovládnout vlčí tělo se zdáli dost nezdařilé a tak jsem se pokusil něco udělat sám. Zkusím vytvořit toxin na bázi benzodiazepinu, který by měl mít uklidňující účinky, možná Loki na chvíli zapomene, proč tu jsme a bude unavený, ale zároveň by to mohlo zabrat proti agresivitě. (4) Pokud se mi ovšem tvorba vůbec podaří. (2) Zdá se, že toxiny u mě dneska nemají svůj den. Jako nouzové řešení zkusím písek pod vlkem a napadeným zkapalnit, třeba to útočníka překvapí a my dostaneme více času na řešení této situace. (6) | ||
| |||
 | The End of the F***ing World New Orleans, bojiště Bylo pro mě zvláštní po tak dlouhé době zase někam patřit. Gratomnis sice mělo svá pravidla, ale když jsem příliš nezlobila, měla jsem vše, na co jsem si vzpomněla. Navíc, nebyla jsem sama. Po pár trénincích a menších akcích se z nás stal více méně opravdový tým a i když to někdy bylo na ostří nože, vzájemně jsme se jakž takž tolerovali. A co si budeme nalhávat, bejt v partě magorů a podivínů, to bylo něco přesně pro mě. Naše velitelka sice ústavně odmítala zachraňovat každou zbloudilou veverku, či kočku, kterou jsem si z cest přinesla jako suvenýr, ale naše zdravotnice mi natajňáka alespoň vypomáhala s jejich uzdravováním a poté zařídila i jejich výpust zpátky do světa. Vše bylo v cajku, dokud nás nevyslali s Vi prozkoumat tu divnou prasklinu v zemi. Zpočátku jsem se sice kasala, že kvůli každé prasklince přece nebudeme tahat Jet, ale jak jsme na místě brzy zjistili, úplně obyčejná nebyla. Zatímco Vi si dělala ty svoje technické zázraky, já si zblízka prohlížela drobné prskající blesky kolem trhliny a u toho čoudila svoje narychlo spíchnuté cígo s krapet zelenou příměsí. Je docela vtipné, že tentokrát jsem nebyla první já, koho napadlo se těch blik blik dotknout, ale Vi. Možná chtěla jen změřit energii, kterou vydávají, nicméně účinek byl naprosto jiný. Obě nás zasáhl výboj blesku a najednou bylo černo. Žaludek se mě snažil opustit jedním směrem, zatím co klíční kost by zase ráda odhopsala směrem druhým… Co to kurv…?? A najednou, jsme byli jinde. Naprosto jinde. Ocitli jsme se ve městě, které vypadalo trochu, jako po atomovém útoku, nebe zmizelo kamsi pod divný oblak, který neměl konce ani na jedné straně. Vše působilo naprosto mrtvě, jen pár lidí, kteří stáli kolem nás se zdáli být živější. Jeden z okolních cápku k nám přistoupil a začal na nás mluvit ruským přízvukem, to se však už Violet hroutila k zemi. Nejspíš jí průchod tou kravinou v zemi způsobil nějaké poškození. Přiskočila jsem k ní, zatím ještě neproměněná, nicméně připravená útočit. Kontrola obleku je poněkud zbytečná, elektronické funkce nefungují, komunikátor je hluchý. Na co, že se to ptal?.. „Jsme.. jsme z Kalifornie.. z USA…na Zemi?...“ Zmateně se rozhlédnu po okolí. „Kde to ksakru jsme a co se tu stalo?!“ Přes přízvuk si nejsem jistá, zda jsem mu rozuměla, ale mám dojem, že mlel něco o bezpečí. Otočím se na bezvládné tělo Vi… Bylo by dobré jí prozatím někam zašít, než zjistím, jak jí znovu nahodit.. Kývnu teda na něj, pokud mi ukáže kam, odnesu tam Violet. Jestli mi nepomůže, pokusím se jí někde poblíž schovat sama. (7%) | ||
| |||
 | Teleport do neznáma Dragostan, Valeria, Mia, Mikkel, Oscar a Eddie "Super nápad, ještě bychom mohli..." Usměji se na Val a naše spolupráce ještě i s ostatními nese ovoce, brzy již máme poměrně stabilně vypadající zázemí. Jsem na nás pyšný a být v trochu jiné situaci, asi bych se usmíval a vtipkoval. Na to teď ale pořád není moc příležitostí, neboť jen kus od nás zuří cosi, co netušíme jak zastavit. Nebo co to vlastně je. Bylo by jednoduché na to všechno zapomenout - nebýt všeho toho hluku, praskání podivných blesků a neustálého pocitu, že se něco kardinálně posere. A mám pravdu... Naše krásná práce přijde vniveč skoro okamžitě a ani Valiny štíty nad hromadou suti nic nezmůžou. Do toho začnou mizet lidi. S hrůzou v očích sleduji, jak naše řady řídnou a sotva stihnu chytnout nejbližší Val za ruku a už mě cosi kamsi táhne. Je to sakra nepříjemné, kamsi to táhne a jediné, na co se zvládám soustředit, je Valeriina ruka v té mé. Snad. "Co to..." Nebo spíš kde to. Prales? Zelená, všude zelená, všude samý keř a strom, všechno ale nějak hrozně divné. Něco je sakra nepřirozené.. Ale co? Barvy? Velikost? "A....jsme malí v normálním světě...nebo normální ve velkém světě?" Přidávám se k otázkám, se kterými začala Eddie. Je pro mě dost uklidňující, že tu nejsem sám. Zatím tu porůznu mezi keři vidím poschovávanou kromě Eddie i Miu, Draga, Mikkela, Oscara, který navrhuje hledání jiné praskliny a samozřejmě Val, jejíž ruku stále dost necitelně drtím v té své. "Ehm, promiň." Uvolním své sevření, hned ale Val stahuji více pod keř, to aby si nás nevšimla ta obří vážka. Kdo je tu vlastně...nejzkušenější? To je zajímavý myšlenka. Hm...že by má šance? Někdo se velení chopit musí. "Pojďme se zkusit dostat mimo dosah téhle potvory, nemůžeme vědět, kdy se nás pokusí sežrat. A najít prasklinu je dobrý nápad, takže se dívejte kolem sebe, zda se zase nějaká neobjeví..." Radši ale nechci přemýšlet, do jakého světa pak povede, to ale nebudu říkat nahlas. "zatím ale musíme udělat průzkum tady, najít vodu, zjistit jaká tu jsou nebezpečí a...najít nějaký bezpečný místo, kde nás nic nepřekvapí." )Sám se snažím nepozorovaně proklouznou kolem vážky (7), načež se snažím najít dostatečně vhodný strom, na který bych mohl vyšplhat, abych zjistil, jak to vypadá v okolí. Hmm... To teda nic moc. Tohle možná přenechám někomu, kdo umí létat. (1) | ||
| |||
 | Popadnout dech Někde v mlze Daniel, Agnieszka, Chloé, Callum, Rúna, Igor, Santiago Dá se říct, že odhalení neviditelného mělo úspěch, ačkoliv jsme ve finále zjistili, že je to úplně k ničemu. Útočit se na to nedalo, těžko říct, zda vůbec bylo na co. Zdálo se totiž, že beztvará věc je pouze něco jako přírodní úkaz, před koncem světa by to dost možná bylo obyčejné tornádo, dnes je to ale jakási energetická slátanina pohlcující vše, co jí přijde do cesty. Možná by snad šlo alespoň nějakým způsobem napravit spoušť, kterou to za sebou zanechává. Nějak se pokusit uzavřít praskliny, nebo tak něco… Sám ale popravdě netuším, jak.. Na promyšlení nějakého plánu jsem ale čas nedostal. Z ničeho nic mnou projel výboj, následně jsem měl pocit, že mi klíční kost a žaludek cosi vyrve z těla, každé jiným směrem, než jsem se opět dotknul země. Ale.. někde úplně jinde. Byla zde tma, mlha, zima a nedýchatelný vzduch. V první řadě jsem ani nevěděl, zda jsem tu sám. Neviděl jsem dál, než na jeden, dva kroky kolem sebe. Naštěstí zbytek odpadlíků na sebe nedal dlouho čekat. První jsem zaslechl Callumův hlas, poté se začalo ozývat i odkašlávání nejspíše různých dalších lidí, kteří měli stejnou smůlu, jako já. Vydal jsem se tedy po zvuku. „..To je skvělý nápad..“ odpověděl jsem mezi kuckáním chraplavým hlasem Danielovi, když podotknul, že by jsme se měli dostat z mlhy. To už se do hovoru zapojila i Agnieszka a dodala, že ohraničenou místnost je schopná zásobovat čerstvým vzduchem. Zkontroluji, jak je na tom zbytek, mohu někoho odnést, pokud by nebyl schopen chodit. Popřípadě pomůžu se zorientovat malé Chloé a navést jí za ruku směrem k Danielovi a Agnieszce. Když už se dostaneme do bezpečí od jedovaté mlhy, začne debata na téma, jak se dostat zpět domů. „No, pokud někdo z nás nemá zázračnou schopnost, umět otevřít něco podobného, jako to, co nás dostalo sem…“ rozhlédnu se po zbytku. „Asi bude naše jediná možnost, zkusit něco takového znovu najít..“ | ||
| |||
 | Mravenci v džungli Někde v pralese Eddie, James, Valerie, Mia, Mikkel, Drag Nejspíše se dá říct, že se odhalení hranice housenkovité příšery podařilo, nicméně nebylo nám to nic platné. Přes mlhu toho stejně nebylo moc vidět a ještě k tomu veškerou snahu o útok to stvoření pohltilo, jakoby jsme to snad jen krmili. Prapodivných prasklin jen přibývalo a lidi kolem najednou začali mizet. Jako opařený jsem stál na místě a sledoval tu spoušť, bez nápadu, bez sebemenší naděje, že se dá ještě něco udělat. V poslední chvíli jsem koutkem oka zachytil záblesk, než mým tělem projela bolest a.. pak už nevím. Tělo se mi trhalo na dvě poloviny, motala se mi hlava i žaludek. Chvíli jsem si myslel, že už je to možná konec, než… jsem pod svýma rukama ucítil opět zem. Mohl jsem se i znovu nadechnout, i když vzduch se zdál vlhčí, než před chvílí. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem. Tolik zelené jsem snad neviděl ani v Triskelionských zahradách, vše se zdálo tak.. živé. S údivem jsem se rozhlížel po okolí, než mi začalo docházet že… všechno bylo tak, obrovské… A nebyl jsem tu sám. Očima jsem přejel zbytek, jestli jsou všichni v pohodě. Pokud sem s námi spadl ještě někdo další někam dál, nejspíš to nezjistíme, nemáme jak. První, kdo se odhodlal něco říct, byla Eddie. Otázka byla sice trefná, ale mám takový pocit, že nikdo nedokáže odpovědět. „Myslím… že by jsme mohli zkusit najít podobnou prasklinu, jako byla ta, kterou jsme se sem dostali…“ odpověděl jsem nejistě. Pokud něco takového najdeme, odnese nás to domů, nebo jen někam.. jinam?... Myšlenky mi přehlušil zvuk připomínající přistání helikoptéry. S údivem jsem sledoval obří vážku, která právě dosedala na list kousek od nás. Jestli tohle má být normální velikost hmyzu, jak velcí tu asi musí být savci?... Naklonil jsem se blíže ke skupince a dál pokračoval pološeptem. „Asi bude lepší, když si nás to stvoření vůbec nevšimne…“ Vážky sice loví převážně jiný létavý hmyz, ale kdo ví, jestli by si to nerozmyslela… | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1