Keep it cool

Kdovíkde na poušti s Emilem, Ludwigem, Lakshmi, Matissem a Lilianem

V naprostém klidu jsem se připravil na cestu - což znamená, nasoukal jsem se do kombinézy, na nějaké balení nějaké tašky hodil bobek, jen jsem svěřil Eyr do péče setrvávajícího Prastarého.
Co to může být za pohroma, že svolávají všechny? Nedivil bych se, kdyby ta krysa baklažánovská dělala z komára velblouda, aby byl zajímavý.
Skepticky proto přistoupím, abych se s ostatními přenesl... pořád to není můj oblíbený způsob cestování, ale všechno lepší, než letadla. Na místě poněkud šokovaně přelétnu zástupy tváří. Je tohle celý Triskelion?
Podezřívavě přimhouřím oči. Pokud ano, tohle by byla vynikající příležitost, kterak udeřit a vymazat nás z mapy...
... a Auguste už snad dostatečně prokázal, že se mu nedá věřit.
Odplivnu si na zem, když jej zachytím pohledem.
Sráč.

Brífink poslouchám jedním uchem, rozhlížím se kolem. Když se Lea do housenice pustí ohněm, přidám se k ní, nezdá se to však být příliš účinné... a...

Cosi... hlodajícího kdesi na pomezí vzpomínek... zamrkám, zatřesu hlavou. Hlasité hlasy, ohlušující rány, dunění...
Jako bych před sebou neviděl obrys anomálie, toho nenažraného bochníku. Obří drak, složený z kostí desetitisíců, praskot zdí útočiště. Nenávist, jako jed, studeně kolující žilami, hořící v celém těle.
Zuřivý vztek, který nemá obdoby, nemohu polykat, dusí mě jen ta vzpomínka.
Chce se mi zvracet. Utéct. Strnout. Ublížit.
Klopýtnu o pár kroků zpět, pokusím se ty pocity, myšlenky a vzpomínky překonat, zahrabat je, kam patří (3), ale... valí se jako voda z rozervané přehrady.
A než stihnu něco udělat, prásk...

... s pocitem, že mě kdosi přerval vejpůl, dopadnu na písek. Šok z přemístění utlumil nával, ale nezahnal jej... cítím třas, prudký třas po délce celé páteře až ke konečkům prstů, ledový pot na skráních a pocit, že budu vřískat a zároveň se vlastním hlasem udusím.
A šepoty... šepoty kdesi z hloubi...

A jeho tvář.
Ty zkurvysyne... ty můžeš za všechno.
Najednou neuvažuji. Bleskově se přeměním do vlčí podoby, přistanu na Lilianovi (10) a jdu mu po krku.

Farley by zaplakal dojetím

Kdovíkde v moři s Leou, Laimou, Nairou, Isaacem, Orenem a Richardem

Blesk ze zataženého nebe interdimenzionálního červíka sice zasáhne, ale... tak nějak mám doháje pocit, že jsem to vůbec nevylepšil. A než zvládnu udělat něco jiného, salvy blesků trochu jiné nátury zaplní okolí.
Můžeme za to my?
Ale kurva... určitě ne.
Že ne?

Pocit, že mě někdo škube vedví, následuje šok. A loknutí si slané vody (1). Naštěstí nezpanikařím úplně (10) a podaří se mi dostat na hladinu, vykašlat, co jsem vdechl... ideálně aniž bych si zavdal znova.
Co to dop...??
Rozhlédnu se kolem sebe, zmáčený Isaac, udýchaná Lea držící přidušenou Nairu, a kdovíkolik z nás se ještě plácá kolem...
A kdoví, kde jsme. A co je kolem.
Připomíná mi to průzkum... ve společnosti lidí, co o tom, co dělají průzkumníci, nemají ani ponětí. To mě pasuje do pozice nejzkušenějšího, bohužel. Nejspíš bych se měl ujmout péče o to, jestli jsou všichni ok... možná trochu nějakého toho rozhodování... hm.
Fakt musím?
No, co už.

Vydám se několika k tempy k hloučku.
"Kdo tu všechno je? Všichni ok? Chytněte se mě," vyzvu je, než se proměním ve vraníka. Plavec sice nejsem špatný, ale jako koni se mi udržuje na hladině lépe. A dlouhá hříva s dlouhým hřbetem skýtá víc příležitostí se chytit.
Rozhlédnu se kolem, a i když se slunce po vlnkách blyští, zachytím barevnou šmouhu (10). Natáhnu šíji, ponořím hlavu a secvaknu zuby - za pačesy vylovím dalšího zplihlého utopence (8), Ríšana.

Strach

Kdovíkde v moři s Leou, Laimou, Nairou, Isaacem, Razvanem a Richardem

Ve zpocené dlani svírám valounek ametystu na šňůrce, pokouším se čerpat z jeho tišící, uklidňující síly, ale... nějak to nefunguje.
Strach, že v tomhle zmatku odejde někdo z těch, které mám rád... táhne mě k zemi a tíží jako ocelová deka. Co když tohle bude poslední den pro Oscara, Blagdena, Valerii, Emila, ...Richarda, Dragostana, Lakshmi, Mikkela...?
Co když bude tohle poslední den pro mě?
Budu někomu chybět?
Ne... takhle nesmím myslet. Klouby sevřené na kamínku mi zbělají, kterak jej pevně tisknu, až nehty se mi zarývají do dlaní.
Nikomu se nic nestane, nesmí.
Nesmí.

To přesvědčení se otřásá v základech, když si máme šanci prohlédnout situaci, do které jsme byli povoláni. Jsem rád, že jsem nechal všechny mazlíky doma... Do první linie se nehrnu, radši Diyar a Maře pomáhám s nálezy pro zázemí.
Ani tam však nejsme v bezpečí... blesk, co prošlehne skrze zdi a odpálí salvu bolesti, nečekám ani náhodou.

Ani to, co přichází pak.
"Hrrchhlll-" (2).
Slaná voda štípe v očích, v nose, v krku, a i když se pokouším dostat se na vzduch a dostat vodu pryč (1), nedaří se mi. Prudce se bráním té vodě všude kolem, násilnému objetí...
Před očima se mi tmí, jen mžitky zběsile pableskují, jak tanec zdivočelých světlušek, zatímco hrábnu naposledy rukama (1), do prázdna však.

Najednou je mi to jedno (2), že umdlévám a klesám...

Do hlubin oceánů

Bojiště, New Orleans -> Někde

Raz, Isaac, Laima, Naira, Oren, Richard

Nikolai mi rozechvěle potvrdil moje obavy, že je kolem až moc negativních emocí. Sevřela jsem jeho ruku a pokusila se o nepatrný úsměv.
„To bude dobrý, za chvíli se to určitě trochu uklidní…“
Pokusím se znít odhodlaně, i když si sama nejsem jistá ničím.

***

Na místě mi ani trochu do zpěvu není. Zatím co nejistě sleduji všechny ty trhliny kolem nás, pokouším se o útok na jejich stvořitele. Jenže těžko říct, co to vlastně je. Všechno, co se ho jen dotkne, je vzápětí pohlceno. Bezradně stojím a sleduji, jak částečky písku a drobného bordelu kolem něj obkreslují housenkovitou schránku, než jsou zcela pohlceny také. A prasklin jen přibývá.

Než stačím vymyslet nějaké další kroky, které bych mohla podniknout, zasáhne mě blesk.. ostrá bolest mi projede celým tělem, vzápětí mám pocit, že se mě něco snaží roztrhnout na dvě poloviny.
To je konec.. já umírám?... už zase?..
Probleskne mi hlavou, ale zdá se, že ne.
Tvrdý dopad na vodní hladinu mi zamotá světem znovu. Netuším, kde je nahoře, a kde dole, jen se plácám sem a tam, zatím co plíce se mi pomalu plní vodou (3), snažím se popadnout dech, najít správný směr, kudy ven (5), ale nedaří se.
V poslední chvíli, jako bych zahlédla něco, jako slunce.. možná je to už jen halucinace, ale nezbývá nic jiného, než to zkusit. Ze všech sil kopu směrem k tomu světlu tak dlouho, dokud se nemůžu znovu nadechnout. (10)

Rychle vykašlu nabranou vodu z plic, než si všimnu bílé hřívy mizící kousíček ode mě pod hladinou. Hmátnu směrem k ní do vody, ve snaze zachytit jí za zápěstí a vytáhnout nad hladinu. (6) Sama mám sice co dělat, abych znovu nezaplula do hlubin, ale doufejme, že alespoň těch pár sekund, co jí udržím, bude stačit, aby popadla dech.

Apokalipsa vol II.
Lousiana, New Orleans

Bylo to... více než náročné, co budu povídat.
Jeden den byl jako malovaný, člověk myslel na to co bude dělat až dokončí školu a potom bum! Všechno šlo do sr...., naprosto všechno. Bylo to jako nějaká gamesa, triple AAA gamesa.. s hyper realistickou realitou... o všechno pak jeden přišel během několika málo hodin.. rodina, přátelé, všechno kolem toho. Nebylo to růžové... nijak. Netuším co se stalo s mými sourozenci, ale vím, že rodiče nedostali možnost dále žít v tomhle naprosto obludném světě.
Ale vyskytla se hvězda naděje v jisté společnosti, která si říká Bratrstvo.. jejích.. ideály mi byly tak nějak volné. Spíše jen, snažila jsem se zapadnout, protože nebylo kam jinam v tomhle zničeném světě jít.. nevadil mi dryl nebo buzerace, jen chtěla jsem jídlo, postel a teplo..
Týdny plynuli a já začínala poznávat tenhle svět, i společnost ve které jsem se vyskytovala. A zprvu absolutně nemohla jsem věřit svým očím/uším. Tohle bylo jako vážně nějaký špatný vtip.. nejprve je zničenej svět a poté se tu přeživší objevují jako nějací vylepšení lidi..? Mutanti nebo magie..? Řekla bych od obojího a pořád ale dosti děsivé.
Zejména když jsem je objevila i sama u sebe... grizly! Nikdy, ani ve snu by mě nenapadlo, že se svedu proměnit na grizlyho! Špunt jako já a má sílu medvěda, toho nejmedvědovatější medvěda na světě.

Co už tak moc cool nebylo, byla ona společnost. Byť zprvu to vypadalo docela ok... po měsících se to začalo pozvolna hroutit.
Vedení se trochu vyměnilo a bylo třeba vybrat si... menší zlo. Alespoň si tak zachránit trochu vlastní zadek. Nebylo to nic moc, aleee... jak jsem řekla, bylo to menší zlo.. a též, dostala jsem možnost pobytu venku. Průzkumy stali se něčím, co mě tu naplňovalo asi nejvíce. Též, byla to dobrá ´výmluva´ jak se dostat ven, protože mezi nimi to bylo..
Venku mě nikdo neomezoval a mohla jsem si jít kamkoliv jsem chtěla, prakticky tedy. Někdy to byly vážně dálky, ale nelitovala jsem ničeho.
A dnešek nebyl vyjímkou.
Nohy mě donesli daleko a další smysli poté dále přivedli blíže k ruinám NO. Zvědavost se tu dala uhrát na to, že jsem chtěla vědět co to všechno znamenalo, všechen ten povyk co jsem slyšela a vnímala... a když jsem dorazila dostatečně blízko, skoro.. málem zapomněla jsem dýchat.
Byl tohle snad počátek druhé apokalipsy..? Rozhodně to tak vypadalo!!

Jenže to nebylo všechno!
Byly tu lidi! Další lidi! Lidi, které jsem nikdy v životě neviděla a... potom... některé, které jsem poznávala... spousta a tam... moment... někdo spadnul! Při zaostření na osobu skoro zapomenu dýchat... Alex?!!! Co tam dělá...?! Omg... drak? Zraněný drak... moment, myslím, že ho poznávám... ale ne.. obě jsou zraněné.. možná toho bude litovat aaale, nedokážu jenom tak sedět stranou, když vím, že můžu pomoct. Pokud bude voda, můžu je vyléčit.
"Alex!! Eve...!" upozornila jsem na sebe zavoláním na obě dívky, když vyběhla jsem ze svého úkrytu a běžela směrem k nim. Moje srdce vynechalo několik úderů když viděla jsem přitom ony stroje co se objevily. Cyborgové či kdo sakra dokáže vytvářet terminátory..?!
I přesto se k nim snažím dostat jak jen dovedu (9), co dále zřejmě vymyslím až u nich,..
Skvělý plán, vážně skvělé..


6%

Kurvafix

New Orleans, bojiště

Dnešek jde od rána popiči, jen to hvízdá. Od prvního hlášení o neviditelném hovadu kousek od základny, až po tenhle fuckfest, kdy nikdo neví, co má dělat, ale máme vyřešit něco, co nás všechny může vtáhnout jak megainterdimenzionální vysavač.
Paráda, ne? To jsme všichni přece vždycky chtěli.

Triskelion svolává všecko, co má, a i když je najednou kolem kupa lidí, k chlubení to fakt moc není. Od postižených, přes děcka věkem i děcka duší, až po Mikkela... to je materiálek. Určitě se v tom stádu najde pár talentovaných a chytrých lidí, jasně, všechny neznám a 80% vidím vůbec prvně.
Ale bude to stačit?
Nebo je tohle finále, proti těm šťastlivcům za Výboje, co zařvali za relativně normálního světa, opožděný, abychom si dostatečně mohli užít žití v radioaktivních sračkách nebo podzemí?
Být věřící, řeknu si, že mrtví jsou v nebi a živí zůstali v pekle, ale já jsem sprostá ateistka. Tím spíš ovšem nechápu, čím jsme si o tyhle sračky řekli.

A kdyby to nebylo málo, najednou je všude blesků jak nasráno. Někteří v nich mizí, někteří po nich zůstávají s moderní vizáží obyvatele mlýnku na maso.
Pohybujíc se zrovna v dračí podobě, zavřísknu bolestí, a vyryju nosem v blátě rýhu přistáním, které má do elegantního daleko (1).
Kurva!

Jedno z křídel mi visí, nezvednu ho a bolestí mám chuť ječet, ale na léčitele není čas. Bohatě stačí, že někteří pořád jenom zaraženě čučí, ale to, co se sype z prasklin, čekat na budíčka nebude.
Několika přískoky zvládnu přesun k černovlásce zaražené v blátě, postavím se nad ni, zhluboka se nadechnu, a pokusím se mezi ni a pochodující plechovky vychrlit mohutný proud ohně (6+3).

(83%)

Make friends, not war

New Orleans, bojiště

"Da... ja jen... nézažíl tólik... stráchu i néjstóty v jéden raz, z ókoli. Éto... budět dóbryje, kak... ja přivýknu," odpovím Lakshmi a Lei s pokusem o úsměv.
Alespoň si to můžeš namlouvat, koloušku, zavrní Kolja posměšně a já jen sklopím pohled k zemi a pokusím se ovládnout třas.
"Búdje to lépši," zopakuji s pokusem ujistit vlastně hlavně sám sebe.

Jenže situace v New Orleans tomu moc neprospívá. Jakkoliv se všichni... většina, tedy, snažíme udělat co nejvíc pro bezpečí a průzkum, je velká míra našeho úsilí k naprostému ničemu.
A pak... ať už v reakci na všechnu tu pozřenou energii útoků, které do 'housenky' našili naši, nebo jen tak, protože vesmír se rozhodl nás přehnout přes koleno, přichází trhliny.
Blesky, co se klikotavě rozeběhnou po bojišti i zázemí, a berou ty či ony... a některé nechávají ležet navěky.
Cosi mě přidusí, když spatřím chlapecký obličejík Phillipa, který zírá vzhůru ve strnulém výrazu šoku... zlehka se dotknu slámové čupřiny, a jemně zatlačím víčka.
Mmmm... pamatuju, jak jsi mu nemohl přijít na jméno, ušklíbá se Kolja posměšně, a já na to nemám co říct. Provinilost sedí jako kovová cihla kdesi v žaludku, a studí jako kostka ledu.

Vzpamatuj se, dej si pár facek, a něco dělej!
Trhnu sebou, a rozhlédnu se. To cosi... je pryč. Ale prasklinami sem padají různé věci. Některé nepřátelské... a některé zmatené.
A já se místo boje s obřím ještěrem nebo plechovými kostrami vydám radši ke dvěma novým tvářím.

"Zdravstvujtě... ódkuď vy sem dostály?" oslovím obě dívčiny, podám jim pomocnou ruku, kdyby potřebovaly trochu jistoty vstát. "Ja Nikolai... kóusek ódsud je... býlo zázemi, kte mjélo by byť tróchu bézpečněji," nabídnu.

(40%)

Na písku pod hvězdami

Kdovíkde na poušti s Emilem, Ludwigem, Lakshmi, Lokim a Lilianem

Připadám si... strnule. Na Chloiny otázky nevzmůžu se na víc než kývnutí a povzbudivé stisknutí dlaní, úzkostí hrdlo i hruď sevřené jako v kleštích.
A na místě... to není lepší. S povděkem kvituji, že se sestra míní držet poblíž druhé mladé dívky a jejich slepé učitelky, a tudíž nejspíš nebudou v přímém ohrožení...
Jak pitomý byl můj předpoklad, se ukazuje vzápětí.

Trhlinám, které rozervávají realitu, vtahují do sebe část týmu a část nechávají v děsivé stavu na zemi, je totiž naprosto jedno, kudy prošlehnou a co zničí.
Než vůbec otevřu ústa, než zvládnu zavolat Chloé, Valerii, Liliana, Emila, nebo kohokoliv, trhá to na kusy mě...

... ale probouzím se kdovíproč vcelku. Chladný vzduch, ale vyhřátý písek... na moment připadají mi jako sen. Nebo spíš, usnul jsem určitě v aréně, a blesky rozdělující nás v New Orleans byla noční můra, která se nestala. Nemohla.
Nebo...?
Rozevřu oči, a na moment hledím k hvězdné a měsíčné obloze jako zmatený cizinec. Zrnka písku se přesypávají přes sebe, šelestí, jako by mi někdo něco našeptával... možná to není písek. Stáhnu nejistě obočí, když tu zaslechnu pohyb a hlas.
Nejsem tu sám.

Zvednu hlavu a zapřu se lokty, pořád zamyšleně.
"Myslím... myslím, že ano," přisvědčím nejistě Emilovi na otázku, a rozhlédnu se kolem, kdo tu je s námi ještě.

"Myslíš? Světla určitě, ale pokud je tohle jako normální poušť, teplota bude víc a víc klesat," odpovím tiše.
Jednodušší by to bylo někde v zázemí, ale kdoví, jestli něco takového se tady vůbec dá najít... nebo cesta zpátky.
"Snad je Chloé a ostatní v pořádku... ať jsou kde jsou."

Blízká setkání

Kdovíkde v pralese s Jamesem, Valerií, Miou, Mikkelem, Oscarem a Dragostanem

Byla jsem připravená na leccos. Na obří housenku záhuby však ne... ani na bleskobití, které nám během několika sekund prořídlo řady na slabou třetinu. Při pohledu na rozervaná těla a odhalené kosti a vnitřnosti smolařů, co byli ve špatný čas na špatném místě se neceremoniálně předkloním a vyzvracím, bez šance ten pocit ovládnout.
A než sama pořádně zjistím, co jsou vůbec průrvy zač, ukáží nám... zač je toho loket.

A je to šok... nejen způsobem přenosu.
Otevřu oči, na moment jen zírám k modré obloze a zelenému baldachýnu listoví. Tak čistý, krásný vzduch jsem dlouho necítila, tak nádherně jasné barvy jsem dlouho neviděla... jestli je toho nebe, tak to není taková pakárna, jak jsem předpokládala.
Opatrně se posbírám, a na kolenou utrhnu jedno stéblo trávy, a zkusmo do něj kousnu.
Hmm... tráva.
Čekala jsem, že to udělá puf a zmizí?
Rozhlédnu se kolem.... a pak přikrčím, když přiletí obří hmyzí hovado. Tedy, vážka. Na moment ji bez pohnutí sleduji, ale nejeví chuť nám všem uhryzat hlavy, tak tu svou pomalu otočím k ostatním.
Dokázala bych si představit i horší skupinku, se kterou uvíznout v neznámé situaci, jakkoliv Mikkel působí jako namyšlený zmrd a James jako někdo, kdo nic neumí brát vážně.

"Má někdo nápad, kde to vlastně jsme?"

V mlze

Kdovíkde s Danielem, Chloé, Callumem, Rúnou, Abayomim, Igorem a Santiagem

Na Naiřinu odpověď se usměju. "Vidíš, umíš to, aniž bys potřebovala telepatii. Třeba je to tvůj zvláštní talent."
Na konverzace však čas není.
Nemám ani příliš příležitostí zjistit, co se děje... série hlasitých, práskavých ran, a než se vůbec vzmůžu posbírat soustředění na pohled skrze něčí oči, pocit, že mě cosi rozerve vejpůl, mě udeří nečekaně, až vykřiknu.

Chvíli nejsem schopná určit, co je nahoře, co dole, a jestli jsem vůbec ještě naživu, jakkoliv mi myšlenky cválají jak stádo splašených koní.
Anno...? Takové to je, když jeden zemře...?

Náhle si však uvědomím, že cítím... že mě váha vlastního těla opět tlačí k zemi. Pode mnou... prsty přejedu kolem, zachytávám se vlhkých stébel trávy, a na moment nechápu vůbec nic. Dech, tep, všechno je hlasitější, než by být mělo... a nádechy začínají bolet.
Nadechnu se přesto ještě jednou, moji nevyřčenou otázku však zrcadlí Callumův hlas.
Callum...
Vzápětí zaslechnu i Daniela, a z šoku přesunu se proberu dostatečně, aby mě napadlo začít používat i schopnosti.
Prvně se soustředím na mysli okolních (3+3). Trvá mi rozluštit všechny stopy... než na moment podívám se kolem Chloinýma očima (4+3).
Myslím... že už jsme čelili horším situacím. Možná.

"Pokud se dostaneme do jednoho z těch domů, mohu jednu z místností ohraničit a zásobovat čistým vzduchem," sípnu k Danielovi, sama překvapená, jak moc se za tu chvíli můj hlas a vůbec bolesti ve sliznicích a krku zhoršily.

"Veď mě, prosím," chytnu se jej za paži, sevřu pevně prsty, jak točí se mi hlava, co jsem se postavila. Jestli/jakmile mě zavede dovnitř, vyberu místnost, která působí největším a nejpohodlnějším dojmem, a začnu v ní čistit a filtrovat vzduch (8+3).

"Napadá někoho... jak se dostat zpátky domů?"